Žádnou válku kromě třídní války

| Čeština | English | Français | Deutsch ǀ Español ǀ Italiano ǀ Nederlands | Português ǀ Русский ǀ

Poslední aktualizace: 18/07/2022 – překlady z angličtiny a ruštiny

  • Kritický komentář k politické orientaci textu od Kolektivně proti Kapitálu – Mouvement Communiste (Proletarchiv)

Překlady z angličtiny:

  • Nebojuj za „svou“ zemi! (Internationalist Perspectives)
  • Revoluční defétismus (Anarchist Communist Group)
  • Anarchismus, nacionalismus, válka a mír (Libcom)
  • „Kampaň za skutečnou válku“ (Anarchist Communist Group)

Překlad z ruštiny:

  • „Anarchisté“, kteří zapomínají na zásady: Prohlášení KRAS-IWA

Kritický komentář k politické orientaci textu od Kolektivně proti Kapitálu – Mouvement Communiste

Úvod Třídní války

Příspěvek, který napsali a poslali nám soudruzi z projektu Proletarchiv kriticky reaguje na text Kolektivně proti kapitálu – Mouvement Communiste (KPK/MC). Vymezuje sem jak ostatně vyplývá i z jeho názvu, vůči postojům, které ve vztahu k válce na Ukrajině zastává nejen KPK/MC, ale i další skupiny a organizace.

Z toho vyplývá, že publikováním tohoto kritického příspěvku se nepouštíme do nějaké soukromé války proti KPK/MC. Naopak, chceme jím obecně zdůraznit komunistickou kritiku buržoazní války proti všem „kritickým podporám“, „legitimním obranám proti imperialistickému útoku“ apod., které (chtěně či nechtěně) vtahují proletariát do buržoazní války, obětovávají ho na oltář vlasti a národa a dělají z něj potravu pro děla.

Proti snaze KPK/MC podsunout proletariátu obranu demokratického režimu, jakožto údajně příznivějšího pro třídní boj, proti jejich definici revolučního defétismu jakožto „kritické podpory odporu,“ proto níže publikovaná text staví jediný možný postoj komunistů proti válce: boj proletariátu proti jeho „vlastní“ buržoazii a jeho „vlastnímu“ národnímu státu. Revoluční defétismus, který nemůže znamenat nic jiného, než že proletariát musí bojovat proti nepříteli, který je v jeho „vlastní“ zemi, aby přivodil její porážku a přispěl tak ke sjednocení světového proletariátu na revoluční bázi. Abychom citovali přímo z textu: „Cílem odporu proletářů má však být buržoazie a kapitál, a nikoli podle KPK/MC jedna z válčících stran. Pokud mají prolévat krev, tak jen za své zájmy. [Tedy během revolučního boje, aby už nikdy žádná další krev nemusela být prolita. Pozn. TV] Mír nikoli jako buržoazní utopie, ale jako mobilizační heslo, i jako cíl v budoucnu po překonání kapitalismu skrze třídní válku.

Za další silný moment textu považujeme také to, jak definuje stát, tedy jako „organizovaného násilí jedné třídy proti druhé“. Tato definice stojí v jasné opozici proti sociálně demokratické definici státu (lhostejno jaká ideologická rodina ji používá, „anarchisté,“ leninisté, odboráři…) která jej ztotožňuje s „vládou“, již je podle této logiky nutné tu svrhnout, tu podpořit (jako nám to nyní KPK/MC podsouvá v případě Ukrajiny) případně se jí zmocnit, aniž by došlo ke skutečné společenské změně.

Proti podpoře „demokratického hnutí“, kterou nám doporučuje KPK-MC s vysvětlením, že „otevřená diktatura je pro třídní boj méně příznivým terénem než liberální demokracie“, text jasně prohlašuje, že v zájmu proletariátu není bránit jednu formu oproti druhé, ale organizovat se jako třída na obranu svých vlastních zájmů: „Komunisté nejsou demokraty provádějící demokratickou politiku obohacenou o kritiku kapitalismu, ani těmi kdo čekají na vhodný demokratický terén pro svůj třídní boj, ani nenabádají proletáře za boj za demokratické procedury.

K níže uvedené kritice bychom snad dodali, že jakkoli pro nás jako pro komunisty samozřejmě není možné bránit demokracii proti diktatuře, jak text jasně uvádí, protože jsou to jen dvě strany téže mince, diktatury kapitálu, je to právě demokracie, která je podstatou kapitalismu. Na této rovině analýzy se nejedná o demokracii jakožto nějakou konkrétní sféru nebo prostou formu správy kapitálu, nýbrž o neměnnou podstatu, která udržuje společnost kapitálu při životě tím, že proletáře atomizuje a zároveň sjednocuje svobodné jedince-občany na fiktivním základě falešné komunity občanů, tj. lidu. V tomto smyslu jde o praktické popření existence tříd s navzájem antagonistickými zájmy a z toho vyplývající reprodukci pospolitost peněz, v níž se setkávají vlastníci zboží jako právně svobodné a navzájem si rovné subjekty, ačkoli je to stále vztah mezi buržoazií jakožto výlučným vlastníkem výrobních prostředků a proletariátem připraveným o vše kromě své vlastní pracovní síly.

Jsou-li tedy „demokratický“ i „totalitní“ režim bez ohledu na vnější formu oba ve své podstatě jen materializací diktatury kapitálu, je to zároveň demokracie jakožto síla atomizace a negace proletariátu ve prospěch falešné komunity občanů a národa, co je podstatou této diktatury.

Proto se komunisté staví nejen proti falešné dichotomii „demokracie“ vs. „diktatura“, ale také proti demokracii jako takové, která je samotnou podstatou diktatury kapitálu.

Třídní válka – červen 2022

Kritický komentář k politické orientaci textu od Kolektivně proti kapitálu / Mouvement Communiste „Ukrajina: vývoj situace a několik teoretických poznámek“

Text akceptuje válečný směr západní buržoazie a spojuje ho se zájmy proletariátu. K.P.K.-M.C. v textu vytvořili souřadnice, které podporují jejich spekulativní politický závěr, a to odchylováním se od evidence i realismu.

Imperialismus byl v roce 2022 v jejich textu vyměněn za kolonialismus. Na světě však nejsou žádné další kolonie k dobytí, globální mocnosti jsou vyvinuté, rozdělili si sféry vlivu a přetahují se po světě jen o hranice a hloubku svého vlivu. Žádný národ tu nemá prostor k samostatnosti. Je to jen další opěrný bod K.P.K.-M.C., nepodložené tvrzení, podporující další směřování textu.

Údajný demokratický terén Ukrajiny má být tím objektivně progresivnějším prostředím pro budoucí aktivitu třídy, na papír kreslí možné posuny v případném jednání pracujících v budoucnu (a to z důvodů, které znají jen oni sami, po etapách nikoli spontánně a živelně), mají plány postupných aktivit proletariátu – to vše jsou však spekulativní scénáře do budoucna projektované jako zdůvodnění v pokračování mezitřídní kolaborace dnes.

Text posiluje dezorientaci v otázce toho, co jsou a co nejsou třídní zájmy v rusko-ukrajinském konfliktu. Aktuální sociální témata a bezprostřední zájmy třídy buržoazní válka odsunula ještě více do pozadí (občasné zpožďování ve vyplácení mezd i důchodů je něco s čím by se měl proletariát smířit) a v textu K.P.K.-M.C. jsou tyto roviny (bezprostřední každodenní potřeby proletářů) přehlíženy.

Občasné analytické vyostření – „Ukrajinský stát se zhroutil v deseti dnech“ (cit. K.P.K.-M.C.) lze těžko akceptovat ve srovnání s každodenními informacemi z činnosti (i když zkorumpovaných) státních institucí a podniků státu a měst v zakarpatské oblasti (úřady práce, zasedání městských rad, existující kontroly: od parkování přes MHD po policejní kontrolu a potírání obvyklé trestné činnosti i v improvizaci při potírání nových situací vyvolaných válkou), či ochotu západních velmocí svěřovat zbraně a další materiál do rukou ukrajinské vlády.

Stát v marxistickém smyslu coby organizované násilí jedné třídy proti druhé nezkolaboval. Oslabení některých jeho dosavadních rolí neznamená jeho zhroucení. Sociální role ukrajinského státu je ohlodaná již řadu let. Jedním z příkladů je zdravotnictví, v němž se za jednotlivé úkony platí, za každou jednotlivou injekci podanou zdravotní sestrou se platí, kde pobyt v nemocnici vyžaduje externí zásobování v podobě denního dojíždění dalšího člena rodiny s jídlem, protože služby i stravování v nemocnicích jsou mizerné. Příkladů antisociální ukrajinské mizérie (i té ruské samozřejmě) lze najít spoustu.

1) Národní hledisko a národní zájem K.P.K.-M.C. představují jako zájmy proletariátu

Vzdoruje vetřelci. A to je více než normální, pochopitelná reakce. Obrana měst a vesnic je především obranou životních podmínek obyvatel proti jejich dramatickému zhoršení, k němuž válka vede. Svoboda demokratického režimu je v očích obyvatel lepší než vojenská okupace. Odpor v jeho nejširším smyslu je tak třeba vidět jako ozbrojené demokratické hnutí.“ /cit. K.P.K.-M.C./

Obranu celistvosti Ukrajiny i panujících poměrů vydávají K.P.K.-M.C. za materiální obranu životních podmínek. K.P.K.-M.C. přehlíží celkovou ideologickou orientaci, motivy i chápání životních podmínek ukrajinských pracujících a sami ideologii v textu jen reprodukují a podobně jako západ mluví o svobodě a demokracii. Masy ukrajinských pracujících co raději odešli pracovat do zahraničí ukazují, že stávající podmínky jsou dostatečně mizernou realitou. Spoustu ukrajinských dělníků dojíždí na několik týdnů z ekonomicky mrtvého venkova za prací do velkých měst, často buď do Kyjeva či do velkých ruských měst. Co tedy brání?

K.P.K.-M.C. se neobtěžuje popsat co reálně znamená „Svoboda demokratického režimu“ tedy jazykový zákon namířený proti více než 20% ukrajinské populace, roky existující zákaz jakýchkoliv komunistických stran a uskupení i symboliky, tresty vězení pro jakékoli aktivisty separatistické politiky (nejen pro ruské), v současnosti probíhá nacionalistické přejmenovávání ulic, očista náměstí od ruského vlivu tedy i rozebírání soch literárních ruských osobností. Mučení, únosy, likvidace proruské opozice či subjektů ochotných vyjednávat s ruským protějškem ze strany SBU. Vývoj k dnešku jen logicky pokračuje v podobě seškrtání práv zaměstnanců i dalších zákazů politických stran a uskupení, svévolné tresty pro rabující namístě…

K.P.K.-M.C. se této volbě menšího zla neobtěžují dát reálné rozměry v porovnání poměrů po obsazení Krymu, tedy s omezením politického pluralismu i veřejného vystupování až po menšinové únosy, mučení a pronásledováním aktivistů za nezávislost, pronásledování politické opozice či tatarské menšiny. Už nevnímají ony odstíny šedi, jak to jindy sami rádi používali.

Demokratický obsah a úmysly dosavadní dobrovolné loajalistická sebeorganizace jsou přeceňovány. Nejde o hnutí, které bazíruje na demokratických principech a právech kvůli nimž by se dostávalo do konfliktu s vládou. I v případě, že by tomu tak bylo, tak třídní zájmy by zůstávali upozaděny kvůli obsahu hnutí samotného.

Mezitím ukrajinští pracující jsou svědky banditismu, bezohlednosti a parazitismu také od „vlastních“ lidí.

  • dochází k vykrádání rozbitých a opuštěných domů i ze strany dobrovolnických jednotek, kdy někteří zůstanou nepotrestání a jen část bude potrestána.
  • obchoduje se s humanitární pomocí, což se stát snaží neefektivně potírat, bují černý trh s věcmi ze zahraniční pomoci.
  • roste cena zboží, situace války je využívána obchodníky, stát se neefektivně pokouší o kontrolu cenotvorby koncových prodejců u základního zboží prostřednictvím snadno korumpovatelných úředníků.
  • za posledních několik let vyzbrojování ze zahraničí stále nemá zkorumpovaná Ukrajina pro své vojáky základní vybavení – boty, vesty, helmy… Odvedení Ukrajinci či ti co si šli do armády vydělat si raději kupují či jiným způsobem získávají potřebný materiál na frontu.
  • nemocnice, které nejsou schopny se adekvátně a bezplatně postarat o zmrzačené vojáky (ukrajinský stát nemá ani protézy pro své vojenské mrzáky).
  • proletáři co si nezaplatí nutná potvrzení pro opuštění země nebo nemají dost na uplacení hraniční kontroly, jsou otočení zpět do vlasti. Nezaměstnaní práceschopní muži jsou zadržováni uvnitř země.
  • ukrajinský stát sice kritizuje některé své sousedy, učí své obyvatele je nenávidět, ale náruč pro přijímaní jejich pomoci má stále ze široka otevřenou. Ukrajinský stát je díra, v níž mizí zahraniční pomoc kdy jeho část prokape k těm proletářům, kteří ji skutečně nejvíce potřebují.

2) „Největším pojivem a hlavním limitem onoho hnutí je vlastenectví. Uvnitř hnutí odporu navíc působí, beztrestně a s rostoucí popularitou, extrémně pravicové paramilitární jednotky, své bojové schopnosti již prokázaly v Donbasu. Forma odporu je bohužel znečištěna.“ /cit. K.P.K.-M.C./

Není nic čistého pod tímto povrchem, vlastenectví není žádným vnějším pojivem jak to K.P.K.-M.C. prezentují. Nacionalismus je tomuto buržoazně demokratickému hnutí vlastní a patří mezi jeho hlavní obsahy. Toto hnutí je levným prodloužením slabého ukrajinského státu, je koordinováno ukrajinskou vládou, je provizorním tělem státu. Žádná politická či jakákoli jiná autonomie se tu nekoná a také proto o ní nepřináší K.P.K.-M.C. žádnou evidenci. Drobnými pozitivními příklady jsou naopak sítě schovávající dezertéry i ty co omítli narukovat (rodina, přátelé, známý…).

3) „Tím, že síly odporu akceptovaly formu boje, kterou na ně uvalil ruský nepřítel (opevnění se a teritoriální obrana) …“ /cit. K.P.K.-M.C./

Je třeba zmínit jeden z faktorů a to, že nepřítel svým přístupem, svým jednáním vytváří prostor, který pak pro boj ukrajinské síly využívají. Začátek invaze se nenesl v duchu likvidace populace, Ukrajinci nestáli před volbou „bojuj nebo budeš zabit“. Využívají prostor ke vzdoru, který je dán postupem a přístupem Ruské federace.

Forma boje vychází z obsahu a je laciné od K.P.K.-M.C. to vše svalit na Ruskou federaci. Třídní válka by si nacházela jiné formy, jiné oslovování ruských vojáků, měla by jiné priority ve své agitaci i praktických úkolech, volila by formy úměrně svému obsahu, ale o to tu samozřejmě momentálně nejde. Forma boje Ukrajinců je projevem buržoazně občanského vzedmutí (onoho tisíce chvilek pro Ukrajinu) nic víc.

4) „První povinností komunistů je všemi dostupnými prostředky, ty jsou však dnes velmi slabé, podporovat ozbrojené demokratické hnutí, aby se emancipovalo od symbolického poručnictví zkolabovaného ukrajinského státu. Snažit se obracet na proletářskou složku onoho hnutí, velmi velkou většinu mezi dobrovolníky včetně těch, kteří se do země vrátili z práce v zahraničí …“ /cit. K.P.K.-M.C./

Je třeba pro ujasnění nejprve podtrhnout – třída nejsou zburžoaznělí pracující občané bojující v teritoriální obraně. Nelze změnit buržoazní hnutí, lze se s ním rozejít, odtrhnout se od něj. Kritickým podporováním tohoto občanského hnutí, v jakém stavu je dnes, dochází jen k posílení státu, k větší akceschopnosti současné vlády, k prohlubování válečného konfliktu, k postupující brutalizaci války, k nárůstu mrtvých. Podpora ozbrojeného demokratického hnutí je reálně jen podporou západního imperialismu s jeho ukrajinskou vládou. Představa tzv emancipace od státu by byla jen formou buržoazního libertariánství nikoli posunem k třídním zájmům. Vojenské jednotky, které by se za současného stavu staly více, „nevládkářskými“ by se nestaly méně buržoazními.

Navíc co by bylo obsahem rozpojení ozbrojeného demokratického hnutí od státu v tomto fantazírování? Mezitím na žádost generálního štábu a velení ozbrojených sil Ukrajiny (19.4.) má dojít k odzbrojení teritoriální obrany na západě Ukrajiny a odebrání techniky (Javelin, Stinger, NLAW) do rukou regulérní armády. Pokud tu dochází o přetahování se o zbraně ze západu je to mezi buržoazně nacionalistickým hnutím a stávající vládou. Oba aktéři jsou třídním zájmům nepřátelští. Je nutné na prvním místě hovořit o obsahu, a ne o vertikálnosti či horizontálnosti, o jeho demokratické povaze, o organizačních formách občanského vzedmutí.

Komunisté se mají starat jen o to své, buržoazie dělá to samé, neexistuje žádná neutrální politika. Komunisté tedy mají mít na zřeteli bezprostřední zájmy proletářů, třídní zájmy, hlediska, perspektivu a odmítnout propagovat demokratičtější horizont stávajícího hnutí, jak si to představují demokratičtí partyzáni K.P.K.-M.C. „Družstevnictví“ ve vedení buržoazní války je absurdní. Proletariát posílením mezitřídní spolupráce v této situaci nezíská. Nemluvě o posilování dezorientace proletářů v dalších zemích.

5) „Dokud nedojde uvnitř lidového odporu k třídní polarizaci, není na pořadu dne vyzývat k vytváření brigád proletářských bojovníků za sociální revoluci. Takové výzvy mohou mít smysl jedině tehdy, když mají spodní společenské třídy vlastní politický plán a své vlastní ozbrojené struktury, které jsou politicky i vojensky odlišné od lidového odporu.“ /cit. K.P.K.-M.C./

Hezky uspořádaný politický plán a „vytváření brigád proletářských bojovníků“ až po vytvoření „vlastní ozbrojené struktury“ – pěkný gradualistický idealismus a organizační kolečko tu K.P.K.-M.C. servíruje. Na co je nutné apelovat, tak jsou třídní zájmy, sociální požadavky a sociální boj, který pokud se v této situaci bude rodit, tak jako bezprostřední, živelný a spontánní. Pokud takováto agitace nemá dostatek uší ochotných ji naslouchat, pak to není dostatečným důvodem k přijetí „buržoazního pódia“, které stejně bude nakloněno buržoazním obsahům. Přiblížení se sociologicky uchopeným proletářům uvnitř lidově národní podpory ukrajinského válčení za cenu odklonu od historických zájmů proletariátu je, jak uvidíme níže, servírováno jako recept na popularitu komunistů. Méně sterilní rétorika směrem k tomu davu, je však rétorika mezitřídní kolaborace, tj. obětování proletariátu pro buržoazii.

6) „Rozklad revolučního defétismu v pacifismus je dnes vyjádřen odmítnutím kritické podpory odporu s pomocí klasického prohlášení, že obě válčící strany jsou stejné.“ /cit. K.P.K.-M.C./

Obě strany jsou buržoazní nikoli na vlas stejné. Kritická podpora = prostě jen podpora. Ideologové hledají ezoterickou hloubku, k níž má proletariát dojít, aby spojoval své zájmy s buržoazií. Obrana tzv demokratičtějšího režimu, který je z velké části jen iluze, má evidentně podle K.P.K.-M.C. větší váhu než smrt, poškození zdraví a destrukce skromného majetku proletářů, jejich domovů, jejich životních podmínek prohlubováním buržoazní války. Cílem odporu proletářů má však být buržoazie a kapitál a nikoli podle K.P.K.-M.C. jedna z válčících stran. Pokud mají prolévat krev, tak jen za své zájmy. Mír nikoli jako buržoazní utopie, ale jako mobilizační heslo, i jako cíl v budoucnu po překonání kapitalismu skrze třídní válku, tu není bráno v potaz a skrze pragmatický realismus dochází K.P.K.-M.C. ke zdůvodnění kamarádění se s momentální kapitalistickou mizérií. Proletáři ber, co je i přesto, že je to buržoazní válka, tvá smrt!

7) „Tím, že komunistická levice, která vzešla z Komunistické internacionály, tuto linii aplikovala až na několik málo výjimek během druhé světové války, uzavřela se do svých malých kroužků, přeměnila se v sekty a odstřihla se od jakýchkoli pokusů o proletářskou organizaci nezávislou na stalinistech a sociálních demokratech v hnutí odporu. Tato politika přispívá k politickému odzbrojení proletariátu a v rámci současné války v Ukrajině de facto ratifikuje ruskou politiku anexí a zkázy.“ /cit. K.P.K.-M.C./

Působení italských komunistů v partyzánském odboji vedla k jejich likvidaci ze strany stalinistů. Působení komunistické levice, agitace v partyzánských oddílech, v bojovných lidových hnutích, na veřejných akcích, v organizacích lidového odporu byla potlačována, umlčována, diskreditována, udávána represivním složkám od 20. let 20 století, ze strany konkurenčních stalinistů a sociálních demokratů všeho druhu. Lze pochybovat, že K.P.K.-M.C. tyto informace nemá, a šíří tu impotentnost strategie podržtašky v buržoazním hnutí neboli obětování se proletářů pro buržoazní hnutí.

Současný proletariát už je dlouho politicky odzbrojen iluzemi demokratismu, politikou volené vlády a jeho destrukce pokračuje v buržoazní vlastenecké válce. K čemu je mu smrt oproti vzdání se, poraženectví vlastního státu a vlády? Zkázu tu falešně K.P.K.-M.C. připisuje jen Ruské federaci jako by neexistoval kontext ani vůle ukrajinské vlády a celého buržoazního hnutí v této válce pokračovat. K čemu je mrtvým proletářům demokratický terén (o němž není jisté, že se neposune směrem k většímu autoritářství), který K.P.K.-M.C. cení jejich smrtí? K.P.K.-M.C. tu evidentně více záleží na buržoazním rozdělení území než na přežití proletářů. I v případě, že by na Ukrajině panoval poměr sil a z toho vzešlé západoevropské poměry, tak demokratický režim není hodný obětování se ve válce. V tomto směru však musela být Ukrajina ještě propagandisticky dobarvena. Orientace proletářů je dnes vždy a všude stejná, orientovat se na své zájmy, stejně jako to sobecky neustále činí buržoazie.

To by se rovnalo akceptaci anexe dobré čtvrtiny ukrajinského území.“ /cit. K.P.K.-M.C./

K.P.K.-M.C. se tu hrozí anexe, ale nehrozí se mrtvolám proletářů, které jsou obětovány k zamezení této anexe.

9) „Stejně tak je otevřená diktatura pro třídní boj méně příznivým terénem než liberální demokracie. Komunisté se nicméně liší od upřímných demokratů, od těch, kdo usilují o mír, svou politikou, která označuje za kořen války, utrpení a ničení, které dopadá především na ovládané třídy, kapitalismus ve všech jeho státních formách, ať demokratických, nebo nedemokratických.“ /cit. K.P.K.-M.C./

Komunisté nejsou demokraty provádějící demokratickou politiku obohacenou o kritiku kapitalismu, ani těmi kdo čekají na vhodný demokratický terén pro svůj třídní boj, ani nenabádají proletáře za boj za demokratické procedury. Bezprostřední požadavky, zájmy proletářů válka odsunula ještě více na okraj a K.P.K.-M.C. to učinili taktéž.

10) Do textu K.P.K.-M.C. bylo zaneseno třídní stanovisko, žel jen jako rétorický doplněk: „Bojovat za mír, bojovat za něj konkrétně, tedy znamená, dnes jako vždy, podporovat všemi prostředky přeměnu kapitalistické války ve válku třídní.

Aby se pak pokračovalo v posvěcení sjednoceného úsilí tříd vést válku:

V Ukrajině, tak jako všude jinde, kde propuknou kapitalistické ozbrojené konflikty, by bylo objektivně nejpříznivějším scénářem pokračování války, které by bylo přerušované díky ruským ztrátám, kdy by lidový odpor kompletně a definitivně převzal místo pravidelné ukrajinské armády. Realizace tohoto scénáře by dál oslabila umírající ukrajinský stát a vyvolala politickou krizi v Rusku, která je nepostradatelná pro přípravu opevnění pro odhodlaný a masivní protest proti státu. Realizace tohoto scénáře by navíc zvýšila rozpory uvnitř takzvaného „západního“ tábora a posloužila by jako odrazující příklad Pekingu, který se připravuje na anexi Tchaj-wanu.“ /cit. K.P.K.-M.C./

Nejpříznivější scénář pro K.P.K.-M.C. je pokračující smrt, pokračující buržoazní válka, to vše pak následované (coby přání) protestem proti státu. Přáním je tu obdobný scénář, který přesvědčuje proletáře pro antifašistickou jednotu tříd. Nejprve je třeba vyčistit veřejný prostor od fašistů (nebo v národně-osvobozeneckém smyslu, je nejprve nutné společně porazit okupanta), dočasně zapomenout na potřeby proletářů a poté i proletářská politika bude mít údajně prostor pro svou činnost. To je politika typická pro stalinisty. Ve skutečnosti to má pokračování… proletariát je buržoazií neustále podváděn a přináší největší oběti v tomto společném boji. Současné mezitřídní demokratické hnutí je vším a cíle a potřeby proletariátu jsou momentálně ničím. Pragmatismus a ocáskovství tu vedou k podpoře občanského buržoazního hnutí. Proletariát v ČR nebyl schopen využít terén demokracie za posledních 30 let a na Ukrajině by měl za údajný demokratický terén (čistá ideologická představa) proletariát umírat. Pokud neexistuje třída vědomá si svých zájmů, pak nemá jak využít politickou krizi či oslabení státu pro své třídní zájmy. K.P.K.-M.C. chybí aktér, hledá spekulativní cesty jak oslabit stát, za jeho praktického posilování a současně nevyzývá pracující k praktických krokům k obraně svých bezprostředních zájmů. K.P.K.-M.C. je krajním křídlem demokratického sociálního hnutí – demokratickou obhajobou masakru proletářů.

11) „… je to boj na obranu života před jeho stalinizací, návrat „sovětských dob“ s represemi a cenzurou a potlačováním individuálních a kolektivních svobod…“

Ekonomická základna stalinismu v Rusku neexistuje a obdobně jako liberálové straší ve svém komentáři pod textem pracující veřejnost stalinismem.

Email: proletarchiv@yahoo.com / www.proletarchiv.yolasite.com

Nebojuj za „svou“ zemi!

Zdroj v angličtině: https://internationalistperspective.org/dont-fight-for-your-country/

Všichni nenávidí válku. Ze všech nejvíc ti lidé, kteří posílají jiné na smrt na bitevním poli. Tvrdí, že se jim to bytostně příčí, ale bohužel jsou k tomu nuceni opačnou stranou. Opačnou stranou, která proniká na naše tradiční loviště. Opačnou stranou, která napadá „svrchovaný“ národ. Nemáme na výběr! Musíme se bránit… K jakému „my“ patříš? Neúnavná propaganda na obou stranách tlačí každého, aby si zvolil stranu, aby se do války aktivně zapojil nebo se stal jejím nadšeným podporovatelem. Protože opačná strana je skutečně odporná. A taková je vždycky.

Ruská armáda je obviňována z válečných zločinů. Zvláštní to pojem, „válečný zločin“. Nadbytečný, když se to tak vezme, protože válka je zločinem z definice, a to nejhorším ze všech. Ať už je cílem cokoli, prostředky jsou vždy stejné: masové vraždění a destrukce. Není války, která by se obešla bez otřesných masakrů. Pojem „válečný zločin“ naznačuje, že válku lze vést dvěma způsoby: civilizovaným a zločinným. Pokud mezi nimi kdy rozdíl existoval, pokroky ve vojenské technice jej zcela setřely. Procento civilních obětí ve válkách neustále stoupá od počátku 20. století. V americké občanské válce v 19. století se vojenský personál na celkovém počtu mrtvých stále podílel z více než 90%. V první světové válce už tvořili 59% všech obětí civilisté. V druhé světové válce tento podíl vzrostl na 63%, ve válce ve Vietnamu pak na 67%. V různých válkách z 80. let vystoupal na 74% a ve 21. století na 90%. Od druhé světové války nebylo jiného konfliktu, který by vyhnal srovnatelné množství lidí z jejich domovů. Rozdíl mezi bojujícími a nebojujícími, mezi vojenskými a civilními cíli, se z moderního vedení války z velké části vytratil. Čím větší ničivou sílu každá z obou stran nasazuje, tím větší jsou „kolaterální škody“ na civilním obyvatelstvu. Čím víc se válka na Ukrajině stupňuje, tím víc životů běžných Ukrajinců je zničeno, tím víc se země obrací v trosky.

Z toho, co je a není válečný zločin, se stává věc názoru. Tak jako „terorismus“, jenž se stal levnou nadávkou, kterou každý častuje svého protivníka v jakémkoli konfliktu, jde o výmluvu v přestrojení za obvinění. Je jí proto, že použitím slova „terorismus“, definovaného masmédii a politiky jako nejhorší zlo ze všech, daná strana nepřímo říká, že k jeho potlačení lze využít jakýchkoli prostředků, a jde tudíž o předpřipravenou výmluvu, aby mohla teror použít sama. Podobně tak obvinění z „válečných zločinů“ ospravedlňuje zločiny, které páchá „naše vlastní“ strana a o kterých se „naše“ média zmiňují jen zřídka nebo vůbec. Jen si vzpomeňme např. na Jemen, kde saúdské síly bombardovaly a mořily hladem civilisty daleko hůř, než čeho se ruská armáda zatím dopustila na Ukrajině. Saúdské letectvo by stěží vydrželo jediný týden bez britské a americké vojenskotechnické podpory a dodávek zbraní. Jde i zde o „válku za demokracii“? Tohle zvěrstvo pokračuje dál, mimo hledáček médií. Rozejděte se, není tu nic k vidění. Žádné válečné zločiny.

Moderní válka

Často bylo poznamenáno, že v dobách války se stává obtížným postřehnout rozdíl mezi reportáží a propagandou. Když ruská armáda podnikla (neúspěšný) útok na televizní věž v Kyjevě, západní média to označila za válečný zločin. Když ale NATO (úspěšně) vybombardovalo sídlo bělehradského rozhlasu a televize v roce 1999, šlo o „legitimní vojenský cíl“.

Zločinnost „speciálních vojenských operací“ ruské armády byla prokázána nade vší pochybnost v Grozném a v Aleppu, abychom uvedli jen ty nejextrémnější nedávné příklady měst, která se jí povedlo obrátit v sutiny. V Ukrajině zatím takhle daleko nezašla, možná i proto, že záminkou pro invazi na Ukrajinu je tvrzení, že Ukrajinci jsou bratrský národ, který je třeba osvobodit. Aby ale dosáhlo svých vojenských cílů, musí Rusko válku zintenzivnit a udolat tento „bratrský národ“ svou převahou v ničivé síle. Logika války pohání ruskou invazi k dalšímu stupňování devastace.

Nepředstírejme, že se jedná o čistě ruský fenomén. Během válek v Zálivu Američané bombardovali bagdádské úkryty (pumami určenými k prorážení bunkrů), čímž zavinili smrt stovek civilistů. Mnoho dalších zemřelo, když byli prchající vojáci masakrování ze vzduchu na „dálnici smrti“ v roce 1991. Ve válkách, které Západ vedl v Iráku a Afghánistánu, zemřelo více než 380 000 civilistů. Bezpočet dronových útoků, které americké vojenské síly od té doby provedly, rovněž pramálo ctí rozdíl mezi bojujícími a nebojujícími. Nemluvě o tom, čeho se nejloajálnější vazal Washingtonu, totiž Izrael, dopouští v Pásmu Gazy. Jsou toho schopní všichni. Taková je moderní válka.

Válka je ideální rámec, ve kterém stát může upevnit moc nad svými občany. To je nyní zcela zjevné v Rusku, kde nazvání války válkou obnáší risk 15 let vězení, kde dochází k brutálnímu potlačování protiválečných protestů a kde byla umlčena všechna média, která nejsou hlásnou troubou Kremlu. Ale skutečnost, že je zapotřebí této otevřené represe, současně poukazuje na slabost režimu. Není pochyb o tom, že toto není případ Ukrajiny. Tam všichni stojí za Zelenským. Tedy – aspoň pokud smíme vědět. V mnoha rozhovorech s Ukrajinci, které se objevují v západních médiích, nikdy nikoho neslyšíme postavit se proti válce nebo o ní aspoň vyslovit pochybnost, ačkoli ze sociálních médií i svých vlastních zdrojů víme, že takoví lidé existují. Podle médií je však každý Ukrajinec ochoten padnout za svůj národ. Přesto ale Zelenskyj shledal nezbytným zakázat všem mužům ve věku od 18 do 60 let opustit zemi. Všichni musí zůstat k dispozici coby kanónenfutr pro vlast. Stejně tak shledal nezbytným zakázat opoziční strany a donutit všechny kanály televizního zpravodajství, aby se spojily v „jedinou informační platformu pro strategickou komunikaci“ pod názvem „United News“. To vše ve jménu obrany svobody. Samozřejmě že média, která vyzývají Ukrajince, aby pozabíjeli co nejvíc „rusáckých švábů“, chrlí svůj jed i nadále. Mnoho západních médií – včetně novin jako New York Times – se raději rozhodlo o Zelenského autoritářských opatřeních nereferovat. Slavný slogan Times zní „všechny události, které se hodí pro tisk“, a tento typ událostí se pro příběh o válce za demokracii zjevně nehodí.

Lháři

Ruská i ukrajinská vláda obě tvrdí, že cenzura je nezbytná pro ochranu obyvatelstva před dezinformacemi. To je další takové záludné slovo. Podobně jako „válečný zločin“ a „terorismus“ je takříkajíc „v oku pozorovatele“. Sociální i jiná média dezinformacemi samozřejmě přetékají. Kdo ale rozhoduje o tom, co jimi je a co ne? V Rusku je to stát, který rozhoduje, kdo mluvit může a kdo musí zůstat zticha. Na Západě je tento úkol z velké části outsourcován soukromému sektoru, tj. společnostem, které ovládají masmédia a platformy sociálních médií. Ale i ty nakonec ponouká vláda. „Zakážeme v EU mediální mašinerii Kremlu. Státem vlastněným společnostem Russia Today a Sputnik ani jejich dceřinným společnostem nesmí být nadále dovoleno, aby šířily své lži ospravedlňující Putinovu válku. Vyvíjíme nástroje, kterými v Evropě zakážeme jejich toxické a škodlivé dezinformace“, prohlásila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. A vskutku, zpravodajské kanály i jiné Rusku poplatné zdroje, které se nedrží prozápadní linie, již nejsou přístupné na Facebooku ani dalších velkých platformách sociálních médií. Nenazývejme to ale cenzurou – tu praktikuje nepřítel.

Rusům a Západu se o válce na Ukrajině dostává velmi odlišných informací. Lže se jim, především pak tím, co se jim jejich média rozhodnou ukázat nebo neukázat. Ruský divák například stále dokola vidí záběry Ukrajinců, kteří mu sdělují, že byli zbiti a zastrašováni ultranacionalisty jen proto, že mluvili rusky; západní divák vidí stále dokola matky, jak se v slzách loučí se svými manžely, kteří říkají, že jsou ochotni zemřít za Ukrajinu. Oba druhy záběrů jsou nejspíš pravé, ale každá strana si k odvysílání vybírá jen ty, které vyhovují jejímu propagandistickému narativu.

Na Západě je to příběh o odhodlané zemi, která se navzdory přesile udatně brání proti surovému násilníkovi. Jistěže provoláváme slávu udatným hrdinům, jistěže jim pomáháme, jistěže máváme modrožlutou vlajkou. Takhle jednoduché to je.

Příběh předkládaný Ruskem není příliš sofistikovaný; je to nesourodá směsice obvinění v hrubém stylu bývalého SSSR. Ukrajina trpí pod jhem zkorumpovaného, neonacistického, genocidního režimu. Nevedeme proti Ukrajině válku, jen bráníme tomu, aby se z ní stala předsunutá základna NATO, které představuje hrozbu pro naši vlast. Bojujeme za svět bez nacistů. Pod stejně průhlednými záminkami se svého času ruské tanky přivalily do Budapeště a do Prahy.

Tak jako v každé propagandistické historce, i v této je zrnko pravdy. Rozpínání NATO je realitou. Na Ukrajině existuje ultranacionalistický proud. Existují fašistické skupiny jako Svoboda a prapor Azov (nyní začleněný do ukrajinské armády), které útočí na gaye, feministky, Romy a ruskojazyčné obyvatelstvo. Ukrajina není samozřejmě zdaleka jedinou zemí, ve které krajní pravice vystrkuje svou hnusnou hlavu. Neznamená to však, že je tamní politický systém fašistický. Přinejmenším v menší míře, než ten ruský. A genocidní? To, čeho se ruská vojska dopustila v Čečně a Sýrii, bylo nesrovnatelně horší.

Kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde. Všechny státy lžou, když jejich armády vyrážejí na pochod. Spojené státy zrovna tak jako Rusko. Jen si vzpomeňme na neexistující zbraně hromadného ničení v rukou Saddáma Husajna a na jeho stejně tak neexistující napojení na Al-Káidu, které byly záminkou pro americkou invazi do Iráku.

Jak se věci mají

Skutečný příběh nese jméno inter-imperialismus. Neboť ať už se svět stal jakkoli globalizovaným, jde stále o svět založený na soupeření. Obchodním soupeření, ze kterého se stává vojenské soupeření, horká nebo studená válka, podle toho, co si zrovna podmínky žádají. Podmínky, jako jsou ztráta moci, ztráta nebo potenciální nabytí odbytišť, ekonomická krize. Žijeme v systému, který se brutálně střetává s potřebami lidstva. V systému, který je ve válce s celou naší planetou, s životem samým. Postavit se kapitalistickému systému a porazit jej, to je jediná válka, která dává smysl.

Studená válka neskončila. Nanejvýš v ní došlo k přestávce. Varšavská smlouva zmizela, ale NATO nikoli. Jelcin navrhl, že by se jeho členem mohlo stát i Rusko, ale to samozřejmě nebylo možné: celým důvodem jeho existence bylo si Rusko podmanit. Rozpoutala se urputná debata o tom, zda je NATO i nadále zapotřebí, když se nyní z Ruska stala jen další kapitalistická demokratická země. Tato otázka byla v praxi zodpovězena kladně. NATO postoupilo až k ruským hranicím, porušujíc tak dřívější sliby. Čtrnáct bývalých zemí Varšavské smlouvy bylo začleněno do této protiruské aliance. V Polsku a Rumunsku byly instalovány americké raketové základny. Uchvácení Ukrajiny bylo poslední fází této ofenzivy. Kvůli ziskům, ale ještě víc kvůli zadržení Ruska. Ukrajina se zatím členem NATO nestala, ale začala se Západem vojensky spolupracovat.

Rozpínání NATO znamenalo obrovské rozšíření trhu pro americký (a jiný západní) zbrojní průmysl, protože po nových členech se vyžaduje, aby své arzenály přizpůsobily aliančním standardům. Aby vyhovělo těmto normám, Polsko zvýšilo své vojenské výdaje o 60% mezi roky 2011 a 2020, a Maďarsko dokonce o 133% mezi lety 2014 a 2020. Pokladna nepřestávala zvonit penězi. Ale rozpínání NATO bylo poháněno i vědomím, že Rusko – se svou vojenskou mocí a zvláště pak se svým jaderným arzenálem – zůstávalo potenciální hrozbou pro Pax Americana. Je i nadále jedinou zemí, proti které Spojené státy nemohou vést válku, aniž by riskovaly své vlastní kvazi-totální zničení. Stejně jako za studené války. Která tudíž neskončila. Strategie Washingtonu zůstává stále stejná: zadržování. Zadržet Rusko a omezit jeho sféru vlivu, oslabit jeho moc, aniž by s ním vstoupil do otevřeného střetu. Za studené války se tento konflikt vybojovával prostřednictvím státních převratů a národně-osvobozovacích hnutí. Dnes je to Ukrajina, která se stala dychtivým dobrovolníkem ochotným padnout za „svobodný západ“, vedená „sympatickým“ hercem a milionářem Zelenským, který je natolik bojechtivý, že chce podobně jako Che Guevara během kubánské raketové krize vystupňovat konflikt až ve světovou válku, bude-li to nutné. Tu by riskoval, pokud by byl vyslyšen jeho požadavek na „bezletovou zónu“, čili vzdušnou válku mezi NATO a Ruskem. Nebude po jeho, stejně jako nebylo po Che Guevarově. Přímá konfrontace zůstává tabu. To je jedním z důvodů, proč může být zavádějící načrtávat analogie s předjadernými válkami.

Nepřítele už nelze stylizovat do role „komunistického nebezpečí“, ale to z Ruska nedělá běžnou kapitalistickou zemi srovnatelnou s naší. Jejich boháči nejsou kapitalisté jako ti naši, nýbrž „oligarchové“. Kdo to jsou, tihle oligarchové? Miliardáři, kteří zbohatli díky korupci, vykořisťování a spekulanství, a kteří rádi vystavují své bohatství na odiv skrze ostentativní spotřebu luxusního zboží. Jinými slovy – kapitalisté. Pořekadlo „za každým velkým majetkem se skrývá zločin“ nebylo vynalezeno v Rusku. Nicméně tam je tento zločin stále poměrně čerstvý. Nová kapitalistická třída v Rusku sestává z velké části z členů staré kapitalistické třídy, totiž z ředitelů továren, stranických bossů a byrokratů v pseudokomunistickém SSSR, kteří se zachovali jako lupiči, když došlo k privatizaci státních aktiv. Privilegovaná třída zůstala privilegovanou třídou, nyní coby soukromí vlastníci kapitálu. Ale zároveň i coby správci státu. Zájmy soukromých kapitalistů jsou propleteny se státním aparátem a jsou mu podřízeny – tomu samému státnímu aparátu, který se nyní Putin zdá pevně třímat ve svých rukou.

Rozpad starého SSSR a privatizace „centrálně řízené“ státně kapitalistické ekonomiky byla důsledkem krize, zapříčiněné v první řadě drtivými náklady na udržování impéria a neochotou dělnické třídy k tvrdší práci za méně peněz. Ale touha členů vládnoucí třídy po tom, být nejen správci kapitálu, ale i jeho soukromými vlastníky s přístupem k celému kapitalistickému světu, byla rovněž důležitým faktorem.

Vydrancovali ekonomiku, zatímco průměrná životní úroveň šla ke dnu jako kámen. Ruský hrubý domácí produkt v roce 1998 byl jen o něco málo víc než třetinový ve srovnání s tím, kolik činil v posledním roce existence SSSR. Průmyslová výroba klesla o 60%. Avšak počínaje rokem 1999 ceny hlavních ruských vývozních produktů – ropy a plynu – začaly stoupat. To podnítilo ekonomické oživení, které zlepšilo životní podmínky. Stát se zkonsolidoval a bezpečnostní aparát se dostal do středobodu moci. S Putinem jako bývalým plukovníkem KGB v čele se Rusko znovu začalo prosazovat na světové scéně. Armáda byla zrekonstruována v tak velkorysém měřítku, že se zbrojní průmysl (který zaměstnává více než 2,5 milionu Rusů) potýkal s nadvýrobou. Tato samá armáda krvavou cestou nastolila „pořádek“ vnitřně (Čečna), přeshraničně (Gruzie, Kazachstán) i venku (Sýrie).

Ale v roce 2015 byla průmyslová výroba stále pod úrovní roku 1990. Pouze ropný a plynárenský sektor překonaly předprivatizační úroveň výroby. Toho roku však cena ropy začala opět zvolna upadat, a s ní i celá ruská ekonomika. Hrubý domácí produkt se propadl z 2,29 bilionů dolarů v roce 2013 na 1,48 bilionu dolarů v roce 2020 – méně, než ten texaský.

Ruský kapitál proto čelil vícečetným výzvám:

– ubránit tržní pozici svého hlavního vývozního odvětví, totiž těžby ropy a plynu;

– omezit na něm svou závislost: se svými divokými cenovými výkyvy a nejistou budoucností skýtá ochromené ekonomice jen nespolehlivou oporu;

– buď zredukovat svůj vojenský průmysl s jeho nadvýrobou, nebo zvýšit užívání jeho výrobků;

– skrýt skutečnost, že nemá co nabídnout dělnické třídě, a odpoutat pozornost proletářů od jejich bídné situace tím, že je zapojí do kampaně národní pýchy namířené proti cizímu nepříteli, jehož vinou se zhoršují podmínky pro holé přežití.

Jde o hotový recept na imperialistickou agresi.

Ukrajina představuje atraktivní kořist. Má největší světové zásoby železné rudy, stejně jako zemní plyn a další nerostné zdroje, vynikající zemědělskou půdu, průmysl, loďařství, přístavy… má také moderní zbrojní průmysl, který se může měřit s tím ruským, což je jedním z důvodů, proč Moskva trvá na tom, že Ukrajina musí být „demilitarizována“. A pak jsou zde produktovody, které přivádějí ruskou ropu a plyn skrze Ukrajinu do západní Evropy. Pochopitelně, že nad nimi chce mít Rusko kontrolu.

Rusko prostřednictvím tohoto potrubí pokrývá 45% evropského dovozu zemního plynu, avšak v posledních letech začaly z jeho podílu na trhu uhlodávat Spojené státy. Rusko je třetím největším producentem zemního plynu na světě. Tím největším jsou USA, jejichž plynárenský průmysl zaznamenal ohromný růst díky novým a ekologicky ničivým způsobům těžby (frakování). Poslední dobou se nicméně potýkal s nadměrnou kapacitou, v důsledku čehož začal agresivně vyhledávat nová odbytiště. Jeho vývoz do většiny zemí EU a do Spojeného království od roku 2018 strmě stoupá. Jedinou výjimkou bylo Německo, které představuje konečnou pro nový plynovod Nord Stream 2 pod Baltským mořem, jenž obchází Ukrajinu. Zatím není v provozu a soudě z toho, jak se věci mají, nebude možná uveden do provozu nikdy. Německý kapitál do něj vkládal naděje coby do stabilního, úsporného řešení problému s dodávkami energií a vůbec coby do způsobu, jak rozšířit obchodní vztahy s Ruskem. Nyní Německo zapadlo zpátky do řady a investuje do nových terminálů pro příjem zkapalněného zemního plynu z USA. Těžkým znečišťovatelům, jakými jsou uhelné elektrárny, byla prodloužena životnost. Evropská komise představila plán, jak snížit dodávky ruského zemního plynu o dvě třetiny do příští zimy a zcela je ukončit do roku 2027. Ačkoli se tohoto cíle nemusí podařit plně dosáhnout, trend je jednoznačný. Do té míry, do jaké je válka na Ukrajině válkou o evropský energetický trh – a tou bezesporu zčásti je – v ní Spojené státy již zvítězily.

Současná válka nepřišla jako blesk z čistého nebe. Přetahovaná o Ukrajinu trvá již od roku 2008. V roce 2014 se z přetahované stala válka. Od té doby jsou Ukrajinci i Rusové zaplaveni vlasteneckou propagandou. Smůla Ukrajinců je, že žijí v zemi, kterou ani Moskva, ani Washington nehodlají přenechat svému soupeři. Jejich situace připomíná soud krále Šalamouna: dvě ženy obě tvrdily, že jsou matkou novorozeného dítěte. Šalamoun pravil: pak tedy to dítě rozetnu vedví. Na což pravá matka odpověděla: ne, dejte ho jí, netknuté. Ale v případě dítěte, kterým je Ukrajina, obě ženy říkají: rozetni ho.

Dezertuj!

„Fake news“ a skutečné zprávy jsou dnes natolik propletené, že je obtížné pochopit, co přesně se na Ukrajině a v Rusku děje. 27. února nám například bylo řečeno, že třináct ukrajinských vojáků na „Hadím ostrově“ si zvolilo zemřít za svou vlast. „Běž do prdele“, odpověděli údajně na požadavek ruské válečné lodi, aby se vzdali. V ukrajinských a veškerých západních médiích bylo jejich hrdinství vychvalováno až do nebes. Už jim byly takříkajíc objednané sochy. Bylo těžké tomu uvěřit. Byli ti vojáci skutečně natolik opojení propagandou, že přijali vlastní zbytečnou smrt s otevřenou náručí? Doufali snad, že za ní budou odměněni v posmrtném životě, tak jako sebevražední atentátníci? Ze své smrti nemá prospěch nikdo. Neměli by být oslavováni jako hrdinové, nýbrž oplakáváni jako oběti vlasteneckého šílenství.

Naštěstí se poměrně rychle ukázalo, že se dotyční vojáci nakonec přece jen moudře vzdali. Uf. Dokonce i potom, co byli ukázáni živí a zdraví v ruském televizním vysílání, o tom ale řada médií na Západě raději pomlčela.

Bojovat za vlast není v zájmu drtivé většiny obyvatelstva Ukrajiny. Ať už jsou výhody života v zemi začleněné do NATO a EU jakékoli, nepřevažují nad nevýhodami války. Až za několik týdnů, měsíců či let utichnou zbraně a dým se rozptýlí nad rozbombardovanými městy, Ukrajincům zbyde otrávená zem plná trosek a masových hrobů. A západní země budou pravděpodobně méně štědré ohledně peněz na obnovu, než jsou nyní ohledně dodávek zbraní.

Dejme tomu, že Ukrajina válku „vyhraje“ – co tím tamní lidé získají? „Čest národa“? Svobodu? Až válka skončí, Zelenskyj a její vlastní „oligarchové“ budou pořád bohatí, ale ‘obyčejné’ Ukrajince čeká jen hluboká bída.

Nejlepší zprávy, které jsme zatím o válce slyšeli, uvádějí, že někteří ruští vojáci sabotují své vlastní vybavení a dezertují. Kolik jich je, není jasné. Můžeme jen doufat, že dezerce se rozbují v masovém měřítku. Na obou stranách. Že mezi ruskými a ukrajinskými vojáky dojde ke sbratřování a že obrátí své zbraně proti těm, kdo je poslali na smrt. Že ruští a ukrajinští pracující vyhlásí stávku proti válce. Mírové demonstrace samy o sobě nemohou válku zastavit, pokud ji obyvatelstvo dál snáší i se všemi jejími následky. Mír se stává možným jedině tehdy, když se proti válce obrátí tato velká masa, dělnická třída. První světová válka byla zastavena protiválečnou revoltou dělnické třídy, nejprve v roce 1917 v Rusku a o rok později v Německu. To však bylo před drahnou dobou. Dnes v Rusku žádná atmosféra masové vzpoury nepanuje, ale katastrofální důsledky války mohou spícího obra probudit.

Jak v Rusku, tak na Ukrajině se propast mezi bohatými a chudými prudce prohlubuje. V obou zemích „oligarchové“ (Putina a Zelenského nevyjímaje) skrývají své majetky v zámořských daňových rájích a odvádějí nízké či žádné daně. Naopak průměrné reálné mzdy na Ukrajině nevzrostly za celých posledních dvanáct let, zatímco ceny prudce stouply. Sociální výdaje byly po sobě jdoucími ukrajinskými vládami seškrtány z 20% státního rozpočtu v roce 2014 na dnešních 13%. Naprostá většina ukrajinského obyvatelstva byla již před válkou chudá, a po válce bude ještě daleko chudší. Její zájmy a zájmy vládnoucí třídy nejsou totožné. Úplně jako v Rusku. Na Ukrajině se ruští a ukrajinští vojáci navzájem zabíjejí za zájmy, které nejsou jejich.

Náhoda?

Nevíme, jak tato válka skončí. Možná dojde k nějakému kompromisu, který oběma táborům umožní tvrdit, že zvítězily, a který ve skutečnosti bude jen přestávkou na oddych v očekávání války příští.

Od „velké recese“ roku 2008 se globální ekonomika nachází v hluboké krizi. Světová míra zisku se propadla na rekordně nízkou úroveň. Kolaps byl odvrácen pouze tvorbou gigantických objemů peněz a půjčkami na úkor budoucnosti. Na přelomu století činil globální dluh 84 bilionů dolarů. Když v roce 2008 začala krize, ručička ukazovala již 173 bilionů. Od té doby vystoupala o 71% na 296 bilionů v roce 2021. To je 353% celého ročního příjmu všech zemí světa dohromady!

Inflace dosahuje závratných výšin a neexistuje žádný plán, žádná vyhlídka, jak z této díry vylézt jakýmkoli „normálním“ způsobem. Zvyšování nebo snižování daní, podpora utrácení nebo utahování opasků – nic nezabírá proti krizi systému závislého na růstu, na akumulaci hodnoty, které se mu však stále více nedaří dosáhnout. Znovunastolení příhodných podmínek pro akumulaci hodnoty si žádá devaluaci existujícího kapitálu, odstranění „mrtvého dřeva“ v masivním měřítku.

Je to jen náhoda, že v době rostoucí ekonomické nejistoty a beznadějné krize rostou rok za rokem světové výdaje na zbrojení a počet vojenských konfliktů se prudce zvyšuje?

Války řádí a napětí roste prakticky na každém kontinentu. Spojené státy a Čína zrychlily tempo svého vyzbrojování, ospravedlňujíce je poukazováním na sebe navzájem. Světové výdaje na zbrojení vzrostly za minulou dekádu o 9,3% (v konstantních dolarech) a nyní přesahují 2 biliony dolarů ročně. Zdaleka největším rozhazovačem jsou USA (778 miliard v roce 2020, meziroční nárůst o 4,4%), které zastiňují všechny ostatní včetně Ruska (61 miliard v roce 2020, nárůst o 2,5%). Celkové vojenské útraty v Evropě byly v roce 2020 o 16% vyšší než v roce 2011. Dokonce ani pandemií vyvolaná recese tento trend nezbrzdila. V roce 2020, kdy se světový hrubý domácí produkt smrštil o 4,4%, světové výdaje na zbrojení vzrostly o 3,9% a v roce 2021 o 3,4%. Válka na Ukrajině tento proces urychluje. Byznys zbrojařských firem čeká v nadcházejících letech velký rozmach.

Evropa je zase jednou ohniskem možného vzplanutí světové války. Ale oproti srovnatelným momentům z dějin předchozího století jsou tu podstatné rozdíly. Zaprvé: faktor jaderných zbraní brzdí další stupňování konfliktu. Zadruhé: ekonomika je globalizovanější než kdy předtím. Různé zájmy jsou navzájem propletené. Svého nepřítele nemůžeme ekonomicky potrestat, aniž bychom ťali do vlastního masa. Rusko je až jedenáctou největší ekonomikou a jeho hlavní vývozní artikly, totiž ropa a plyn, jsou sankcí prozatím do velké míry ušetřeny. Zatímco Evropa hromadně posílá Ukrajině zbraně, aby bojovala proti Rusku, ruská ropa a plyn do Evropy skrze Ukrajinu proudí dál. Tato vzájemná závislost omezuje další vyostřování války.

Avšak ani jeden z těchto faktorů, které eskalaci zpomalují, nepředstavuje neprůstřelnou záruku, že k ní nakonec nedojde. Červená čára, kterou by vojenské mocnosti neměly překročit, se může stát věcí interpretace, zvláště pak pro stranu, která prohrává. Rusko v roce 2020 zveřejnilo novou prezidentskou direktivu o jaderném odstrašovaní, která snižuje práh pro použití atomových zbraní, „aby zabránila vyostření vojenských akcí nebo jejich ukončení za podmínek, které jsou nepřijatelné pro Rusko a jeho spojence“. Tento práh může být snížen použitím „špinavých bomb“ (které kombinují konvenční výbušniny s radioaktivním materiálem) a chemických či biologických zbraní. Odsud už se to zdá být jen krůček k další eskalaci v podobě nasazení taktických atomových pum. A tak dále. Věřit, že vládnoucí třída je dost rozumná na to, aby se takovému postupu vyhla, by bylo bláhové.

Propletenost ekonomických zájmů také nic nezaručuje. To je zřejmé z nynější situace. Válka je katastrofální pro ekonomiku Ruska i Ukrajiny. Kapitalistická třída se v jejím důsledku bude muset v obou zemích spokojit s menšími zisky. Světová ekonomika jako celek válkou rovněž utrpí. Zvláště pak kvůli ekonomickým sankcím, jejichž tvrdost je překvapivá. Všechno to škodí ziskům, a přesto je honba za ziskem tím, co válku uvádí do pohybu. Válka a sankce urychlí a prohloubí nadcházející recesi, jejíž nástup se tak jako tak stával nevyhnutelným. Teď je z ní aspoň možné vinit válku. Biden ji nazve „Putinovou recesí“; Putin z ní obviní ekonomickou válku, kterou Západ vede proti Rusku.

Přitvrzování sankčního režimu po skončení války by značilo přípravu na budoucí konflikt. Znamenalo by to, že v nynější kapitalistické dynamice jsou zisky obětovány na oltář válečného vítězství. Coby forma protekcionismu jdou sankce proti globalizačním sklonům, které v sobě usilování o zisk zahrnuje. Obchodní vztahy jsou jimi přerušeny, logistické vazby přervány. Ale ve válečné ekonomice by je bylo třeba přeorganizovat tak jako tak. Země, které jsou terčem sankcí – Rusko, Írán, Severní Korea a v budoucnu možná i Čína – se možná spojí proti společnému nepříteli. Geostrategické dopady války budou námětem dalšího článku. Zde je pointou fakt, že nemůžeme vkládat důvěru v to, že nás před globální válkou ochrání globalizace.

Je tu ale ještě třetí a zásadní rozdíl oproti momentům, které světovým válkám předcházely v minulosti. Co každá vládnoucí třída potřebuje, aby podrobila své obyvatelstvo totálnímu válečnému úsilí, je zničení třídního uvědomění, atomizace jednotlivců a jejich sjednocení ve falešném národním společenství. Putin toho ještě nedosáhl. Nemá ruský národ v kapse tak, jako v ní měl Hitler Němce. Je pravda, že navzdory četným protiválečným protestům v Rusku zatím odpor vůči válce zůstává omezený. Ale vlastenecké manifestace na Putinovu podporu nejsou k vidění nikde vyjma jediného masového sjezdu, k účasti na němž byli mnozí dotlačeni státem. Putin navzdory svým vojenským možnostem nemůže stupňovat válku do té míry, do jaké toho byl schopen Hitler, neboť jeho ideologická nadvláda zůstává příliš slabou. Na druhou stranu, právě proto musí eskalovat: bez vítězství riskuje právě takový pád z piedestalu, jaký potkal argentinskou juntu po porážce na Falklandech.

Podobně tak ve většině dalších zemí s tradicí sociálního boje je ideologická nadvláda nad obyvatelstvem příliš slabá, než aby se je povedlo zatáhnout do rozsáhlé války. Už se na tom ale pracuje. Přetvářejí nás k obrazu svému. Zase se jednou učíme uctívat vojáky jako hrdiny, učíme se oslavovat vítězství na bitevním poli, učíme se přijímat oběti ve jménu válečného úsilí. A přestože žádný z našich problémů – ekonomická krize, narušení klimatu, pandemie, zbídačování – nemá řešení v národním měřítku, učíme se, že není nic krásnějšího, než bojovat o to, kudy povedou hranice, a položit život za svou vlast.

Nenechme se jimi slisovat. Pamatujme na slova, kterými Karl Liebknecht v roce 1915 uzavřel svou výzvu k revolučnímu defétismu: „Dost už jatkám – a víc než dost! Pryč se strůjci války zde i v zahraničí! Konec genocidě!“

Sander, 23. března 2022.

Zdroje vojenských údajů: Sipri, IISS, Ruth Leger Sivard. Ekonomická data: MMF, Světová banka, Bloomberg News, Macrotrends.

Překlad v češtině: https://libcom.org/article/nebojuj-za-svou-zemi

Revoluční defétismus

Zdroj v angličtině: https://www.anarchistcommunism.org/2022/06/12/revolutionary-defeatism/

Proč je porážka důležitější než vítězství…

Revoluční defétismus (Revoluční poraženectví) je pro anarchistickou internacionálu základní zásadou. Jednání na místní úrovni a globální koordinace proti imperialistické válce je internacionalistickým úkolem a odpovědností sociálně revolučních bojovníků a naší třídy všude na světě. Co to však znamená?

Tento termín, který vznikl za první světové války v roce 1915, byl reakcí na kapitulaci a zhroucení sociálnědemokratického hnutí (Druhé internacionály) tváří v tvář nacionálnímu šovinismu a obraně vlastních národních států, navzdory jejich předválečnému závazku k třídní jednotě a odporu.

Dokonce i někteří z největších revolucionářů se snažili být v konfliktu skutečně internacionalističtí. Někteří upřednostňovali podmíněnou podporu svých účastníků jako „defenzivní“ potřebu vzdorovat většímu „zlu“ druhé strany. Pro anarchokomunistu Kropotkina to byl pruský militarismus. Pro většinu německé levice to bylo slovanské autokratické barbarství. Ve většině západní Evropy (včetně britské Labour Party) proti oběma, ve prospěch „pokrokových“ výdobytků demokracie.

Internacionalisté uznávali, že globální konflikt zůstává mezi naší třídou a třídou vládnoucí, která se hádá o obranu svých kapitalistických říší. Zpočátku byli jako nepatrné pronásledované menšiny hlasem volajícím na poušti.

Tento princip je v současném konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou opět zpochybňován, a to z podobných důvodů, bohužel i některými, kteří se prohlašují za revoluční internacionalisty – viz prohlášení na našich webových stránkách a sociálních sítích od našich soudruhů na obou stranách konfliktní linie, kteří navzdory pomluvám, zradě a pronásledování prosazují „poraženectví“.

V čem je koncept defétismu tak náročný? Pro některé je to nepochopení podstaty a významu tohoto internacionalistického postoje; pro jiné na levici, jakožto liberální křídlo kapitalistické demokracie, se prostě staví na jednu stranu, ale pro většinu je to instinktivní morální snaha rozlišit dobro od zla, která je nechává otevřenými vůči moci státní propagandy.

Hrůza války promítaná z dálky nevyhnutelně vyvolává vlny hněvu, soucitu, lítosti a pocitu bezmoci, čehož sami naši šéfové a jejich státy využívají, aby případný probouzející se odpor nasměrovali do slepé uličky charity. Manipulují nás do falešných stranických rozhodnutí ve prospěch jedné či druhé bojující strany. To je skutečná mlha války, která se nás snaží zaslepit před tím, co by mělo být zřejmé – šéfové na obou stranách jsou našimi nepřáteli, protože pracující obou stran trpí a umírají v očekávání naší třídní solidarity v akci.

Poraženectví není pacifismus, to si nemůžeme dovolit, zatímco každý valící se tank a padající bomba dělníky rozčtvrtí. Není to, jak to popsal Lenin, pouze „…přát si porážku ‚své‘ vlády, přát si porážku, neupřednostňovat nic menšího než porážku“, která předznamenává vítězství nejmilitantnější a nejbrutálnější moci. Revoluční poraženectví je aktivní mobilizace solidarity a obrana společenství proti jeho násilné militarizaci a kooptaci a odpor proti myšlence kapitalistického vítězství nebo kapitalistického míru – ten je krvavým oddechem mezi údery.

K tomu patří i rozfoukání mlhy, abychom viděli revoluční defétismus v akci. Na Ukrajině a v Rusku revoluční soudruzi nadále rozpoznávají, že jde o konflikt na zlomových liniích globálního kapitálu. Nadále spolupracují a staví se proti nacionalistické propagandě, nátlaku a militarizaci, které pojmenovávají konflikt takový, jaký je, tedy jako útok na naši třídu.

Zde musíme toto poselství zduraznit, nejen se postavit proti válce, ale také se chopit vlastních třídních bojů, nadšeně odmítnout sociální mír a solidárně se spojit s našimi soudruhy v globálním odboji. Stávky probíhají všude – brzy budou následovat obvinění „vnitřního nepřítele“ a zrádců. Ať mají pravdu! Třídní válka JE mírové hnutí, válka proti všem válkám. Neexistuje žádné jiné nebinární řešení, defétismus vyžaduje jediný výsledek, válku nebo revoluci! Naše volba je jednoznačně jasná!

Překlad v češtině: https://kronika.noblogs.org/post/2022/06/24/revolucni-defetismus/

Anarchismus, nacionalismus, válka a mír

Zdroj v angličtině: https://libcom.org/article/anarchism-nationalism-war-and-peace/

1. Pravou příčinou, spouštěčem, původcem této války není žádný konkrétní stát, ale všechny státy, které provádějí imperialistickou politiku a usilují o rozšíření svých území: Příčinou je Německo, Anglie, Francie, Rakousko-Uhersko, Rusko, Belgie a Japonsko; každý z nich zvlášť a všechny dohromady.

Herman Gorter, „Imperialismus, světová válka a sociální demokracie“ (1914).

Imperialismus není jen „špatné chování“ národních států, jako jsou USA nebo Rusko. Je to logika světa rozděleného na národní státy v rámci konkurenční logiky globálního kapitalismu. Jako konkurenční zóny akumulace jsou národní státy neúprosně vedeny k násilnému soupeření mezi sebou v boji o zdroje a moc, a to bez ohledu na to, zda je vedou jestřábi nebo holubice.

2. Nacionalismus se opírá o nárok určitého národa se sdílenou národní identitou na určitý kus území: národní stát si nárokuje suverenitu nad územím uvnitř svých hranic. Historický nárok na území byl často získán silou, vojenským dobytím. Právo jedné skupiny lidí (občanů/národnosti) vznášet zvláštní nárok na území je současně právem na vyloučení „vetřelců“, cizinců, přistěhovalců. Nacionalismus je tedy prosazováním vlastnických práv. Nacionalismus dává za pravdu myšlence, že dělnická třída na základě určité společné identity tvoří s elitami mezitřídní „společenství“ a sdílí s nimi zájmy.

Žádnému národu nikdy nebylo jeho místo na zemi určeno mimozemskou autoritou podle ustanovení o právním vlastnictví. […] Právo na národní autonomii a státní suverenitu je pouze jiným názvem pro bezpráví spočívající v pronásledování, deportaci a vyhošťování lidí na základě toho, že mají špatný pas nebo rodný list. A tato nespravedlnost není zkažeností myšlenky národního státu, nýbrž její podstatou – pravda, občas zmírněnou tolerancí rozumných lidí. […] Právní nároky lidí, národů nebo zemí na kus země jsou jen jiným názvem pro právo vyhnat z téhož kusu země jiné. V každé slavnostní proklamaci práva nějakého národa na existenci se skrývá hrozba zrušení práva jiného národa na existenci.

Wolfgang Pohrt, „O radikální levici a národním osvobození“ (1982).

3. Ve jménu „národního osvobození“, „nacionalismu utlačovaných“ nebo „antiimperialismu“ levice nakonec podporuje imperialistickou válku, podporuje organizované a vzájemné vyvražďování různých národností dělnické třídy pod „jejich“ vlajkami. Mámivý ideál „národního osvobození“ historicky nevedl k ničemu jinému než ke vzniku zkorumpovaných, byrokratických režimů, které nakonec potlačují dělnictvo, jakmile získají kontrolu nad mašinérií kapitalistického státu. Politika nacionalismu nemůže v žádném případě zpochybnit nadvládu kapitálu nad planetou. Nacionalistické boje znamenají nanejvýš změnu uspořádání mocenských vztahů mezi národními státy, přeskupení řad.

Dělnická třída by neměla mluvit o svých právech, ale o svých třídních zájmech. Mluvit o právu na národní „sebeurčení“ je jako říkat, že dělníci mají „právo“ být otroky, pokud chtějí, nebo „právo“ mlátit se kladivem po hlavě, pokud chtějí. Každý, kdo podporuje „právo“ na něco proti dělnické třídě, to vlastně pomáhá obhajovat, ať už se vyjadřuje jakkoli.

Subversion #16, „Revoluční alternativa k levicové politice“ (1995).

4. Může nacionalismus sloužit jako základ třídního boje? Zamysleme se nad slovy Paula Matticka:

Navzdory dřívějším očekáváním se nacionalismus nedal využít k prosazování socialistických cílů a nebyl ani úspěšnou strategií, která by urychlila zánik kapitalismu. Naopak, nacionalismus zničil socialismus tím, že jej využil k nacionalistickým cílům.

Paul Mattick, „Nacionalismus nebo socialismus“ (1959).

5. Národní útlak bude existovat tak dlouho, dokud budou existovat národní státy – anarchistickým řešením problému národního útlaku je sociálně-revoluční rozpuštění národních států, nikoliv omezování práce za konkurenčními nacionalismy. Anarchistické revoluce na Ukrajině a ve Španělsku ukázaly historickou možnost denacionalizace a dělnické samosprávy území.

6. „Co budete dělat, až Amerika vstoupí do války? […] Osobně nemám ani potěšení, ani zájem jít do jakékoli války; přesto mi připadá hloupé a zbytečné vyhlašovat opozici proti válce. Člověk proti ní musí postavit materiální síly, ne pouhé postoje, a kdo se nepodílí na utváření těchto sil, také není proti válce, jakkoli může protestovat, že je. Samotná otázka sugeruje myšlenku, že člověk má vystupovat pro mír a proti válce, ale já jsem proti kapitalistickému míru stejně jako proti kapitalistické válce. Nemám ani možnost volby mezi oběma situacemi; mohu pouze přispět k ukončení systému, který si musí zajišťovat svou existenci na základě tendence střídat válku a mír.

Paul Mattick, „Co budete dělat, až Amerika vstoupí do války?“ (1935)

Příklady praktické činnosti, kterou mohou anarchisté podnikat proti válce, spočívají v boji proti proválečné propagandě, průmyslových akcích, sabotážích, podpoře uprchlíků, vzájemné pomoci a boji proti systému imigračních kontrol, který brání lidem opustit válečné zóny a usadit se, kde se jim zlíbí, a naopak je nutí spoléhat se na obchodníky s lidmi.

Anarchisté jsou proti válce, ale nejsou pro mír. Podmínky kapitalistického míru se všemi rozpory, které s sebou nese, vedou ke kapitalistickým válkám. Odmítáme „militarismus, nebo mír“ jako falešnou volbu. Tváří v tvář realitě války se snažíme pracovat na zrušení systému, který válku produkuje. Globální volba dnes, stejně jako před sto lety, je pouze: socialismus, nebo barbarství.

Překlad v češtině: https://kronika.noblogs.org/post/2022/07/01/anarchismus-nacionalismus-valka-a-mir/

„Kampaň za skutečnou válku“

Zdroj v angličtině: https://www.anarchistcommunism.org/2022/03/29/the-campaign-for-real-war/

Tvrzení, že „pravda je první obětí války“, je první z mnoha lží, které provázejí vraždění naší třídy. Aby se válka mohla odehrát, je třeba, aby pravda byla dlouho dopředu dobře pohřbena. Největší lež, z níž pramení všechny ostatní, je, že my, dělnická třída, potrava námezdní práce i války, máme nějaké společné zájmy s těmi, kdo nám nařizují bojovat.

Od mýtu o vlasti až po podvod s „demokratickými hodnotami“ – představa, že jakýkoli ruský dělník se díky vlastenectví vyrovná Putinovi nebo že jakýkoli britský dělník tím, že použije volební urnu vedle Johnsona, sdílí stejnou moc a vliv, by byla směšná, kdyby nebyla tak smrtící. V obou státních koncepcích je „sociální mír“, který máme oceňovat: dřinou práce, chudobou, zranitelností hladem a bezdomovectvím pod vlivem zákonů chránících majetek, zisk a moc.

Společenství národů sledující „národní zájmy“ v systému založeném na pravidlech je zlodějskou kuchyní spekulujících kolotočářů: politiků, obchodníků se zbraněmi, bankéřů, akcionářů a ziskuchtivých ničitelů planety chráněných zákony, které si sami vytvořili. Nic z toho, čeho si ceníme, nám nebylo dáno, ale vyždímáno v krvavém třídním boji a postoupeno nám, abychom odvrátili revoluci a udrželi iluzi sociálního míru. Tento „mír“ odvádí pozornost od bot, které nám neúnavně kráčejí nad hlavami. Lež o svobodě.

Svoboda, jak se zpívá ve staré písni, je jiné slovo pro to, že už není co ztratit. A přesto je to právě to, k čemu nás vyzývají na obou stranách svých hranic, když ze stolu jejich mezinárodního systému padá vyhlídka na nové nemovitosti v podobě paliva, půdy, investic a zdrojů – včetně nás. Beránčí roucho padá, aby odhalilo vlky bojující o novou mršinu. Mršiny, těla pracujících, nás, kteří pracujeme, v uniformách i bez nich, lidí jako my, jsou obelháváni nebo nuceni přihnojit tuto novou příležitost.

Pak, jak můžeme vidět od Jemenu po Ukrajinu, se objevují ty nejzvrácenější lži ze všech. Svědčí o tom Turecko, které živilo ISIS a přihlíželo vypálení Kobani, nyní vystupuje jako čestný zprostředkovatel z humanitárních důvodů – od lží k ironii! Aby omezili naše znechucení a odpor, aby nás nasměrovali do slepé uličky soucitu, hypnotizují nás výmysly o válečných zločinech a nezákonných válkách. „Zakázané“; „obranné“ nebo nemorální. Některé zbraně dobré, některé špatné, některé bomby ctnostné potrestání, některé bomby zločinné. Jako by šlo o skutečnou kampaň za skutečnou válku, a ne proti ní!

Válka je zločin! Příčiny a výmluvy, lži! Ale je tu ještě jedna válka, skutečná válka. Třídní válka. My neumíráme jen tak, my vzdorujeme! Ukrajinští zemědělci odtahující tanky pomocí traktorů, 20 000 zatčených protestujících v ruských městech a pak „fragmentování“, něco, o čem se nemluvilo od dob protiválečného odporu ve Vietnamu: Vojáci zabíjejí své důstojníky! Zatímco sympatizující protesty rostou, smysluplný organizovaný odpor se teprve musí skutečně rozvinout. Ale tato semínka třídní války, skutečné války, která má ukončit všechny ostatní, jsou zaseta v úrodné půdě.

Překlad v češtině: https://kronika.noblogs.org/post/2022/07/13/kampan-za-skutecnou-valku/

„Anarchisté“, kteří zapomínají na zásady: Prohlášení KRAS-IWA

Zdroj v ruštině: https://www.aitrus.info/node/5973/
Zdroj v angličtině: https://www.aitrus.info/node/5974/

Sekce Mezinárodní asociace pracujících v regionu Ruska vyzývá k bojkotu provokatérů, kteří se schovávají za název „anarchisté“ a dehonestují aktivisty naší organizace.

Náš postoj proti válce vedené kapitalistickými oligarchiemi za přerozdělení „postsovětského prostoru“ se setkává s pochopením a podporou anarchistické internacionály na Ukrajině, v Moldavsku a Litvě, s nimiž udržujeme kontakty.

Ale od samého počátku rusko-ukrajinské války zahájili takzvaní „anarchisté“, kteří opustili tradiční anarchistickou internacionálu, jež se staví proti všem státům a národům, a kteří podporují jednu z válčících stran, pomlouvačnou kampaň proti naší organizaci.

Například bývalí anarchisté Anatolij Dubovik a Alexandr Kolčenko žijící na Ukrajině zveřejnili na internetu jména a adresy našich aktivistů. První z nich napsal příslušný text a druhý mu dal ke zveřejnění svůj účet na Facebooku a schválil jej. Záminkou bylo, že naše organizace zastává důsledný internacionalistický postoj a odsuzuje jak ruskou invazi na Ukrajinu, tak ukrajinský nacionalismus a expanzivní politiku bloku NATO.

Pánové Dubovik a Kolčenko se bezostyšně a drze snažili očernit naši sekci IWA a bezdůvodně se nám snažili přisoudit pozici bránící Kreml. Kromě toho připouští, že vyzýváme ukrajinské i ruské vojáky, aby odmítli bojovat.

To znamená, že tito falešní anarchisté zveřejňováním adres protiválečných aktivistů nacházejících se v Rusku, přímo podněcují ruské tajné služby a nacionalistické hrdlořezy, aby si to s nimi vyřídili ručně! V podmínkách neustálého pronásledování, propouštění, vyhrožování a fyzických represí vůči protivojensky smýšlejícím lidem v Rusku se takové akce rovnají skutečnému udání s přímým naznačením, na koho mají represivní složky obrátit svou pozornost.

Nacionalisté na obou stranách frontové linie jsou opět podle logiky „kdo není s námi, je proti nám“ připraveni společně zničit své hlavní protivníky, tedy internacionalisty, kteří odmítají volbu mezi válčícími státy a buržoazními klikami, mezi morem a cholerou.

Anarchisté celého světa by si měli uvědomit hanebné činy provokatérů-informátorů a jednou provždy s nimi odmítnout mít cokoli společného. Navždy je vyhodit z anarchistického prostředí a poslat je k jejich patronům a pánům z tajných služeb a tajné policie!

Prohlášení bylo schváleno na referendu členů KRAS-IWA

Překlad v češtině: https://kronika.noblogs.org/post/2022/06/27/anarchiste-kteri-zapominaji-na-zasady-prohlaseni-kras-iwa/

This entry was posted in Blog - česky, Čeština, Internacionalismus, Ukraine, Ukrajina. Bookmark the permalink.

Comments are closed.