Žluté vesty!? „Jsme tu… Jsme tu…“

| Français | English | Čeština |

(2. prosince 2018)

Život je příliš drahý, než aby se dal žít!

(Exploités NRV 31)

Jsme dělníci, pracující v dočasných a nejistých zaměstnáních, podnikatelé z donucení, nezaměstnaní na suchu, studenti, kteří dřou, školáci předurčení k bídě, důchodci ve sračkách. Hnutí žlutých vest se nás taky týká – jsme bez peněz.

Dnes, po dvou týdnech nepřetržité blokády, dělá vláda vše pro to, abychom se vrátili domů. Vyzývá „žluté vesty“, aby si vytvořily struktury. A oportunisté už se hrnou. Jsou to často straničtí aktivisté, někdy z krajní pravice, kteří se schovávají za slovo „lidé“. V seznamu požadavků, které byly zaslány vládě, není nic, co by zlepšilo naši situaci. A zejména ji nezlepší nějaké „občanské“ shromáždění“ nebo „snížení nákladů zaměstnavatelů“. Pokud jde o ty, kteří chtějí, abychom věřili, že máme více společného s našimi šéfy než s proletáři migranty z celého světa, ti jsou ve službách moci a buržoazie.

Požadavky – cesta ven nebo slepá ulička?

Některé žluté vesty si říkají, že přece musíme mít nějaké požadavky. To není pravda. Požadavky otvírají vládě cestu, jak z toho ven. Podepíše jakoukoli dohodu a jen co hnutí opadne, tak ji zradí, tak jako na Guadeloupe v roce 2009. Cestu nám ukazuje hnutí na ostrově Réunion. Vláda se snaží uhasit požár. Ale navzdory několika drobným opatřením, která navrhuje ministryně, se tamní hnutí nevzdává. Objevilo se tolik oportunistických reprezentantů, tolik takzvaně oficiálních komuniké, a to znamená jediné – že nám v reálném životě chybí prostor k diskusi a k jednání. V tomto bodě si nedáváme příležitost vyhrát. Při tomto tempu riskujeme vyčerpání.

Co nás spojuje? Naše životní podmínky, život příliš drahý na to, aby šel žít.

Tento problém nepochází pouze z našeho vztahu ke státu. Ovlivňuje naše místo v této společnosti a daleko přesahuje otázku „daní“. Stát a šéfové mají společný zájem: „hladký chod ekonomiky“. To znamená zhoršování našich pracovních podmínek, dopravy, bydlení, vzdělávání, zdravotnictví, prostě života jako takového, ať už jsme Francouzi nebo ne, ať už jsme z města nebo žijeme na venkově.

Útočí na nás ze všech stran. Prvním reflexem žlutých vest bylo zahájení blokád ekonomiky. V tomto úsilí je třeba pokračovat. Ale nečekejme, až se lidé ke žlutým vestám připojí.

Pojďme hnutí rozšířit všude a na každý den.

Ve firmách, na středních a vysokých školách, na pracovních úřadech, v nemocnicích, v domovech pro seniory, na sociálkách atd. Toto šíření bude mít podobu stávek, okupací, blokád a demonstrací.

Jediným limitem pro to, jak protest posunout dál než na silnice, je naše představivost. Abychom toho dosáhli, vytvořme si organizační nástroje schopné takové hnutí vybudovat. V Saint-Nazaire okupují žluté vesty prázdnou budovu, kde na shromážděních diskutují strategie, které mají být přijaty.

Ustavujme shromáždění

V oblasti okolo Toulouse neexistuje žádné trvalé bojové shromáždění, které by diskutovalo o naší strategii. Ani na blokádách, ani nikde jinde. Nemůžeme dál slepě chodit na blokády, za chvíli se tam můžeme ocitnout sami.

Jde také o to, abychom byli dosažitelní: toto hnutí, tak masivně podporované, musí vytvořit prostor pro všechny, kdo se k němu chtějí připojit a posílit ho.

Ať už jsme kdekoli, ustavujme bojová shromáždění.

Život je příliš drahý na to, než aby se dal žít!
Náš boj je příliš velký na to, aby ho šlo zastavit!
Ještě více blokád, abychom získali vše

Ti, co jsou švorc, ve žlutých vestách
Rozzlobení vykořisťovaní 31 [Exploités NRV 31]

Zdroj ve francouzštině: http://www.classeenlutte.org/2018/12/02/mouvement-gilets-jaunes-la-vie-est-trop-chere-pour-etre-vecue # classe@riseup.net

 

(4. únor 2019)

Vzhůru psanci této bídy, jimž se svět změnil v galeje!
Otroci, vzhůru k cílům svým!
Vzhůru proti vykořisťovatelům a utlačovatelům!
Nastolme sociální blahobyt!

(Žluté vesty Poitiers)

Máme už dost sociální nerovnosti a chudoby!

Máme už dost měsíců, které končí už patnáctého, máme dost snižování příspěvků na bydlení [APL], zvyšováni nájemného, růstu cen potravin, daní ze všech základních komodit a energií, máme dost vypínání elektřiny, vystěhovávání a šmírování státní milice na úřadech práce [Pôle emploi] a sociálních úřadech [CAF] nebo v našich čtvrtích! Už nás nebaví stát ve frontě na jídlo! Už nás nebaví platit a potit krev, aby to některým z nás nestačilo ani na holé přežití! Už máme dost budoucnosti chystané pro naše děti! Už se nechceme dívat, jak naše čtvrti, města, departementy a regiony ničí zavírání veřejných služeb nebo továren… Máme dost toho, že proti tomu nemůžeme říct ani slovo a nemůžeme rozhodovat o tom, co se nás týká!

Odmítáme tenhle osud! Stát nás mlátí, plynuje a mrzačí!
A zvedají se hlasy, které volají po tom, aby nás postříleli kulomety!

Žluté vesty, lidé pobírající dávky v nezaměstnanosti nebo sociální dávky [RSA], stávkující, námezdně pracující, členové odborů, odboroví aktivisté, kočovní dělníci, Romové, migranti bez dokumentů, přistěhovalci, mládež z okrajových čtvrtí, důchodci, lidé se zdravotním postižením, bez ohledu na pohlaví, sexualitu, víru, národnostní původ…, to jsme my všichni, pracující lidé, které stát miliardářů potlačuje. Všichni vězni, kteří se stali obětí státní represe, musí být propuštěni, zranění musí být odškodněni a agresivní policisté nesmí zůstat nepotrestáni. Za státní represí stojí miliardáři vinni ze sociálních zločinů proti pracujícím lidem.

Spojme se a prosaďme naše životní potřeby, abychom mohli slušně žít!

Jejich bohatství je naše bída. Čtyřicet francouzských miliardářů vlastní 320 miliard EUR, zatímco stále více lidí žije v bídě, ať už pracují nebo ne, nebo na pokraji bídy. Skoncujme s touto společností nerovností, v níž bohatne jen jedno procento lidí. Jejich […] volby a jejich velká debata nám sociální blahobyt nepřinesou. Dosáhneme ho jen tak, že se spojíme a zmobilizujeme za naše vlastní zájmy neslučitelné se zájmy miliardářů.

Nemáme nic! Chceme všechno!
Deklarujme, že jediným právoplatným zákonem je sociální blaho pro všechny!

Abychom zavedli sociální blahobyt, organizujme se po celé zemi ve Shromáždění nebo Výboru žlutých vest a koordinujme se! Pojďme spolu debatovat! Nenechme nikoho rozhodovat o tom, co je pro nás dobré! Pojďme sami rozhodovat o našich požadavcích, o metodách boje, o způsobech organizování se a o tom, jakou společnost chceme vybudovat! Jsme žebráci, bezzubí lidé této společnosti. V jejich očích nejsme nic! Buďme vším! Skoncujme se státem vydřiduchů a necelého jednoho procenta miliardářů, kteří kontrolují veškeré bohatství!

Nerozhodujeme o ničem! Chceme rozhodovat o všem!
To je cesta […] pro pracující lidi!

Žluté vesty z Ustavujícího shromáždění v Poitiers

Zdroj ve francouzštině: https://www.facebook.com/gilets.jaunes.poitiers/photos/a.1302417909900771/1357012521107976/ # giletsjaunespoitiers@tutanota.com

 

(6. únor 2019)

Spojme se a vybudujme hnutí povstalecké stávky
Po celé zemi zformujme bojová shromáždění nebo výbory abychom tuto stávku sami vedli

(Žluté vesty Poitiers)

My, žluté vesty, mobilizované na kruhových objezdech, na demonstracích organizovaných na svrchovaných […] shromážděních, bojujeme už déle než dva měsíce proti státu miliardářů, nerovnosti a bídě, která se dotýká stále většího počtu z nás, zatímco si nejbohatší jedno procento nacpává pupky na úkor pracujících lidí.

Vláda ustoupila a miliardáři se nás báli!
Ale to nestačí

Boje posledních let, organizované, kontrolované a vedené byrokracií jednotlivých odborů nedokázaly vládu donutit k ničemu, naše hnutí však ukázalo, jak účinný může boj být, když ho vedeme sami. Vláda snižuje daně z pohonných hmot nebo plynu, technické kontroly vozidel, zlevňuje dálniční známky pro nákladní vozidla… Zvyšuje prémie a velké společnosti vyplácí prémie železničářům nebo zaměstnancům domovů důchodců [EPHAD]. Tvrdí, že to není ze strachu!!! Samotný fakt, že to tolik zdůrazňují… svědčí o pravém opaku! Vláda také odkládá budoucí útoky, jako zákon o potravinách, daňovou reformu atd. A co je nejdůležitější, odkládá útok na důchody! Přesto stát couvá o co nejmíň a doufá, že se náš boj vyčerpá. Pracující, nyní je čas udeřit, dokud je železo žhavé.

Pracující a žluté vesty, je to stejný boj!

Bojujeme stejný boj jako všichni ti, kteří žijí pouze ze své práce, kteří nikoho nevykořisťují a kteří jen tak tak přežívají z nízkého platu, z příležitostné práce, z malého důchodu, z dávek v nezaměstnanosti nebo sociálních dávek [RSA]. Abychom mohli vést boj společně, vznikají téměř po celé Francii vazby mezi žlutými vestami a zaměstnanci podniků – podporují stávky, distribuují letáky v továrnách a společně demonstrují. Místní odboroví aktivisté v některých případech toto propojení podporují, ale odboroví vůdci tlačí dělníky k tomu, aby zůstali podezíraví, aby zůstali stát stranou, a šíří pomluvy a obviňují žluté vesty z toho, že jsou to násilníci, rasisté, fašisté, homofobové, antisociálové… I odborové konfederace však byly několikrát nuceny demonstrovat společně se žlutými vestami, což ukazuje, že jejich zdrženlivost byla jen výmluva.

Pojďme se spojit na základě sebeorganizace a přímé akce hnutí žlutých vest

Aby mohlo dojít ke skutečnému propojení, museli by se odboroví vůdci poučit ze svých hořkých porážek a z úspěchu žlutých vest. Ale toto není ten případ! Přímá akce již není jejich pojetí boje. Boj napříč kategoriemi tyto struktury, které rozmělňují stávky a staví se proti tomu, aby je vedli sami stávkující, opustily už dávno. Odbory nechtějí vést boj proti státu miliardářů. I když mnoho odborářů bojuje společně se žlutými vestami, odmítáme jakékoli převzetí boje a dohled zejména těch odborových svazů, které se k nám připojují se zpožděním a chtěly by boj kontrolovat, podmanit si jej, omezit ho, přivést zpět k něčemu klasičtějšímu. Naším zájmem není následovat odborové struktury, ani v jejich volání po klidu, ani v tom, jak organizují boj, po jednotlivých odděleních, po jednotlivých nemocnicích, boj v nemocnicích odděleně od boje ve vzdělávacím systému a na železnici [SNCF] nebo v energetickém průmyslu, letecké dopravě či poště. Naším zájmem je vybudovat výbory a shromáždění žlutých vest v továrnách a v celé společnosti. Propojení boje žlutých vest s bojem zaměstnanců nesmí vést odbory, ale samotní pracující.

Odboroví vůdci chtějí sondovat mínění občanů
My chceme, aby pracující rozhodovali o všem, co se jich týká

Odmítáme se vzdát politických cílů žlutých vest, zejména těch, které zpochybňují 1) stát miliardářů, 2) naše povstalecké způsoby boje, které mimo jiné odmítají policejní kontrolu a 3) revoluční cíle, které stojí proti tomu, aby se miliardáři nekonečně obohacovali, zatímco pracující mají pouze právo utahovat si opasky. Odborové struktury integrované do státního aparátu, který je financuje a určuje jejich fungování, nemohou vést boj přímo proti státní moci miliardářů, které uznávají. Nezpochybňují fakt, že miliardáři řídí celou společnost. Nanejvýš chtějí, aby se nás někdo zeptal na náš názor – jaký výsledek to přinese, jsme se mohli přesvědčit na příkladu podobné praxe v rámci některých továren. Nechceme, aby se nás někdo ptal na názor! Chceme rozhodovat o všem, co se nás týká. Už nechceme, aby nás někdo vedl nebo nám vládnul, ale chceme se vést a vládnout sami.

Buďme všichni žlutými vestami a smažme společnost miliardářů!

Žluté vesty z ustavujícího shromáždění Poitiers

Zdroj ve francouzštině: https://www.facebook.com/gilets.jaunes.poitiers/photos/a.1302417909900771/1358626977613197/ # giletsjaunespoitiers@tutanota.com

 

(17. březen 2019)

Paříž je naše

(ACTA)

Nikdy předtím nebyla přezdívka Champs-Élysées „nejkrásnější avenue na světě“ tak přiléhavá. Na jeden den se tato tepna, tento symbol luxusu, stala ztělesněním obnovené společné moci.

Ano, silám pořádku se podařilo zvládnout většinu nepokojů na a kolem Champs – i přes některé více či méně úspěšné pokusy o divoké protržení pořádkových kordonů. O co bylo dějství XVIII intenzivnější, o to bylo méně geograficky rozšířené. Stačilo však slyšet Žluté vesty, jak celé odpoledne skandují: „Revoluci!“. Stačilo vidět, jak dav strhl obrovskou kovovou desku, která chránila obchod Bulgari, a zvedl ji nad hlavy a vrhl ji proti policii zpívaje: „Vyhráli jsme!“. Stačilo vidět jak, když se transparenty dostaly na několik metrů od Arc de Triomphe, zásahová jednotka ustoupila a utekla před náporem demonstrantů za budovu Louis Vuitton. Stručně řečeno, stačilo tam být, abychom pochopili, že navzdory zjevné nerovnováze sil tu kolovalo šílené odhodlání a obrovská důvěra: lidé se už nebáli. Při nepokojích ve skutečnosti nezáleží na množství materiálních škod, na počtu rozbitých oken, hozených kamenů nebo spálených aut. To na čem naopak záleží, je kvalitativní rozměr: kolektivní energie a to jak její rozvinutí mění vědomí. Nikoli vyčíslené ztráty způsobené nepříteli, ale politické a ideologické síly osvobozené v lidech.

Média a vláda tolik tvrdohlavě poukazují na posedlá „1500 ultra násilníků“, kteří údajně násilí organizovali, aby zakryly méně příjemný fakt – v sobotu 16. března se nepokojů tak či onak zúčastnili všichni, kteří se právě nacházeli na Champs a jejich okolí.

Na rozdíl od prvních dějství hnutí už včera nikoho nenapadlo bránit rabování, ničení luxusních obchodů nebo střetům s policií. Naopak, každé roztříštěné sklo nebo úder kladivem se setkaly s nadšeným jásotem. Pro tisíce přítomných lidí to všechno bylo naprosto logické – normální. Jak shrnul v náhlém záblesku jasnozřivosti deník Le Monde: „Během prvních týdnů hnutí se vždycky objevili nějací demonstranti, kteří protestovali proti rabujícím. Tentokrát nic.“

To je to, co děsí vládu – že není možné vnést mezi ty, kteří se událostí účastnili, nějaké štěpení. Jaká hrůza, vidět mírumilovné mamky a taťky jak s úsměvem fotí na sametových pohovkách z restaurantu Fouquet, který o několik metrů dál hoří – místo toho, aby se od „vandalů“ distancovali, jak je ve svém projevu nabádal Castaner. Ale všechny ty řeči byly marné, nikdo na ně neslyšel. Arogance moci a brutalita její policie dosáhly takových rozměrů, že už neexistuje prostor pro rozštěpení.

To je další důkaz toho, že lidová povstání otřásají těmi, kdo se jich účastní, rozvíjí jejich přesvědčení a mění jejich jistoty prostřednictvím kontaktu s praxí. Dnes už principiální pacifismus a naivní přístup k represivnímu aparátu státu z pochodů Žlutých vest téměř vymizel. Pamatujete se na ty, kteří ještě před nedávnem tvrdili, že je možné hnutí zařadit do té či oné škatulky, přiřadit mu tu či onu vnitřní ideologickou identitu?

Ale kdo je nejvíc vinen touto progresivní „radikalizací“ Žlutých vest? Kdo je dokázal přesvědčit, že v boji platí pouze antagonismus, když ne samotná vláda? Po třech týdnech povstání Macron na začátku prosince ustoupil – věc, které tradiční sociální hnutí nedosáhly ani po desetiletích. Potvrdil, že stát vyslyší potřeby svých obyvatel pouze tehdy, když je k tomu donucen, když už nemůže jinak. Žluté vesty to dokonale pochopily: „Uvědomili jsme si, že nás poslouchají, jen když něco rozbijeme.“ – Johnny, 37 let, vedoucí centra volného času). „Rozbíjet je super, protože buržoazie je v té své bublině tak v bezpečí, že se musí fyzicky bát, aby nám něco pustila.“ (Anne, 33 let, pošťačka z Toulouse)

To, že hnutí opět, po 18 týdnech své existence, dosáhlo takové úrovně konfliktu, je již samo o sobě pozoruhodnou skutečností. Ale ultimátum z 16. března nemělo být poslední labutí písní, jakkoli okouzlující. Nic nemůže být nebezpečnější než se spokojit s pravidelnou sobotní akcí. Ta dává smysl jen jako odrazový můstek, jako rozcestí. Musíme tohoto data využít k zahájení nové fáze, k vybudování nového jara našeho boje.

Silné paralelní hnutí proti změně klimatu a proti policejnímu násilí vyvolaly naléhavou otázku koagulace. Protože nepokoje, i když se opakují, nejsou dostatečné. Musí být propojeny s oživením ekonomických blokád a s pokračující prací na politickém a strategickém vyjasňování. Éric Drouet to v sobotu večer přiznal: pochody pod policejním dohledem nebyly k ničemu. Jen pokračující úniky z daného rámce a velká sabotáž ekonomiky mohou hnutí vést k vítězství.

Nemáme ostatně na výběr – první elementy reakce represivních sil naznačují, co by rozdrcení současného hnutí znamenalo pro každého z nás.

Zdroj ve francouzštině: https://acta.zone/paris-est-a-nous/

 

(18. března 2019)

„Revoluce, Revoluce, Revoluce!“
Žluté vesty se vydávají na Champs-Élysées

(Rouen dans la rue)

„Pokud chtějí viníka, jsem tady. Ať si pro mě přijdou.“

Tak se Macron vyjádřil při svém vystoupení v parlamentu 24. července 2018 uprostřed aféry Benalla, která se od té doby stala národním skandálem. Prezident byl jako vždy plný pohrdání a spokojený sám se sebou, o aféře mluvil jen málo a asi tak, jako by se jednalo o dětskou hádku o velké přestávce. 2. prosince 2018 fanoušci Olympicu Marseilles odpověděli na tuto Macronovu provokaci tím, co se pak stalo hymnou hnutí: „Emmanueli Macrone, ty vole, přijdeme si pro tebe!“

Tentokrát to nebylo jen fanfarónství. Od 17. listopadu se žluté vesty opakovaně pokusily si pro Macrona dojít. Do Elysejského paláce. 8. prosince byl palác přeměněn na bunkr a Macrona měl v případě potřeby vysvobodit přichystaný vrtulník. Žlutým vestám se to nepovedlo jen kvůli obrovskému nasazení bezpečnostních sil, kterými Macron disponuje. Policie je poslední baštou tohoto režimu a jeho vlády. Dokonce se říká se, že všechny policejní síly nedokázaly minulou sobotu zajistit klid na Champs-Élysées, protože byly nasazeny na ochranu paláce. Vyčuránek Macron se o přestávce vychloubal a pak se utíkal schovat za paní učitelku.

Bylo by snadné smát se žlutým vestám, že stále zpívají, že si pro Macrona dojdou, ale nikdy se jim to nepodaří. Ale žluté vesty nechtějí ani tak Macronovo tělo, jako spíš zaútočit na svět, který reprezentuje. Svět elit a jeho pohrdání „lidmi, kteří nejsou nic“. Svět oligarchů, kterým jsme ještě nedávno neváhali říkat buržoazie. Svět správců kapitálu a financí, kteří tak rádi poučují ty, kteří se dřou, a zatím se válí v nestydatém luxusu. Svět těch, kteří slaví své prezidentské vítězství v restauraci Fouquet‘s, nebo si jedou lyžovat, zatímco Paříž hoří. Svět těch, kteří by udělali cokoli, aby tento systém vydržel.

To je svět, který si žluté vesty chtěly podat a který si minulou sobotu na Champs-Élysées podaly. Systematicky ničily a rabovaly luxusní butiky, rozdávaly čokoládu, šperky, oděvy a další vzácnosti, které jsou obvykle cenově nedostupné. Svědomitě drancovaly to, co někteří nazývají nejkrásnější ulicí na světě. Opakující se útoky na pořádkové síly, které mají za úkol chránit tento svět. Nakonec obětování restaurace Fouquet‘s, která sama o sobě symbolizovala opovržení prezidenta a světa mocných. Podává se tam brunch za 95 EUR. Mezi svými. A daleko od žebráků.

Champs-Élysées není naše avenue. Fakt, že jsme schopni oslavovat na troskách jejich starého světa, buržoazii evidentně nahání strach. Protože přes všechen strach, přes všechnu vážnost situace i přes všechno kolektivní odhodlání to ten den byla skutečná slavnost žlutých vest. Vláda nás může označovat za spřežence zla či zločince, jak chce. Nenucenost, s jakou se někteří z nás usadili na improvizované terase s nábytkem z Fouquet‘s uprostřed doutnajících Champs dokazuje, že nežijeme jako zločinci a že máme pravdu.

8. prosince sice Macron nemusel utíkat vrtulníkem, ale 16. března s ním letět musel. Vytrhali jsme ho z prostředka PR operace na lyžích, přišli jsme si pro něj a přiměli ho, aby se kvůli naléhavosti situace musel vrátit. Zabránili jsme mu předstírat, že se nic neděje.

„Veni, vedi, vici“ řekl jeden nesympatický císař.

Minulou sobotu jsme přišli, viděli a dobyli. Co přesně? Kdo to může říct? Ale poprvé od začátku tohoto hnutí skandoval dav jako jeden muž: „Revoluce, revoluce, revoluce!“

Zdroj ve francouzštině: https://rouendanslarue.net/revolution-les-gilets-jaunes-sinvitent-sur-les-champs-elysees # rouendanslarue@riseup.net # rouendanslarue@riseup.net

 

(26. března 2019)

16. března: válka chudých

(několik žlutých vest z Paříže)

18. dějství poznamenalo masivní ničení luxusních obchodů na Champs-Élysées a také rozsáhlé asystematické přerozdělováním všeho, co se v nich nacházelo. Proti současnému mediálnímu útoku, který tyto krádeže popisuje jako činy apolitických rabujících, chceme předložit vlastní verzi toho, co se tuto sobotu stalo, politickou ódu na lidové rabování.

Když jsme se v sobotu večer vrátili domů, dívali jsme se na zprávy BMFTV a měli jsme trochu provinilou radost z toho, jak se novináři zapotili. Nejsme ani zklamaní, ani překvapení: byl to stejný konvenční diskurs, který nám do posledního dechu vnucuje svůj kriminalizující výklad a opravdu tvrdě pracuje na vytvoření paniky okolo oněch známých slavných vandalů [casseurs]. V mediálním jazyce jsou všechny žluté vesty divoký dav, kriminálníci, vandalové, kteří rozbijí, rabují a zapalují v násilném šílenství a před nimiž blednou závistí i ty nejambicióznější teroristické organizace. Média přetékají superlativy, žádné slovo není dost silné, aby charakterizovalo situaci: pro France TV Info je „Nejkrásnější avenue na světě zničená“, pro Le Monde je to „běsnění vzteku“. Takže když se díváme na záběry z katastrofy Fouquet‘s v plamenech, říkáme si, že žluté vesty jsou přece jenom třída.

Média, hlídací psi moci a soukromého vlastnictví

V médiích převládá barbarský slovník: od „vrahů“ přes „vyplenění“ až ke „spoluviníkům“. Champs-Elysées se mění v chaotickou válečnou zónu obsazenou vikinskými nájezdníky a hordami barbarů s plynovými maskami. To oč tu jde, je depolitizace nepokojů na jedné straně a dehumanizace demonstrantů na straně druhé. Pro média je to otázka rabování a ničení jakožto nepochopitelných činů prováděných pod vlivem nenávistného davu, jako kdyby lidé zešíleli.

Média sice musí uznat, že ničení bank má politický charakter, ale v případě velkých obchodů na Champs je pro ně snazší vykreslit nový portrét demonstrantů jako rabujících, kteří si chtějí jen naplnit kapsy. L‘Obs [francouzský zpravodajský týdeník, dříve Le Nouvel Observateur] tedy jasně rozlišuje mezi „ultralevicí“, zastoupenou „těmi, kteří jen chtějí dát průchod své brutalitě, které může jako příslovečná vlajka posloužit jakákoli ideologická záminka nebo konkrétní požadavek“ na jedné straně a „několika vandaly (…), tj. oportunisty, kteří situace využívají, aby si nakoupili,“ na straně druhé. Redakční linie opakují stále stejné představy, včetně rozlišení mezi „ultralevicí“ a „vandaly“. Naprosto koloniální a rasistické fantazie, které konstruují rebely jako „útočníky“, jako cizince (tedy nikoli „skutečné žluté vesty“), jako „divochy“ – ve smyslu těch, kteří musí být „zcivilizováni“. Revoltující jsou součástí „nebezpečných tříd“. Ve Spojených státech, ale také v mnoha jižních zemích nebo zemích zasažených katastrofou používají média a policie pojmy jako rabování a „nepokoje“ do omrzení, aby depolitizovali jakoukoli formu vzpoury, sebeorganizace a sebeobrany dělnických čtvrtí a nebílé populace, která se bouří. V této hře média přenášejí policejní propagandu, kterou dobře analyzoval Mathieu Rigouste ve své otrokářské a koloniální genealogii (La domination policière, Policejní vláda). Všechny techniky udržování pořádku byly založeny „koloniálním a otrokářském“ repertoáru:

Jeden z předchůdců moderní policie, Maréchaussée, byl založen na otrokářské plantáži, aby lovil Maroony.“ Organizovaní uprchlí otroci sabotovali a ničili majetek pánů. Prezentovali je jako divoká zvířata, aby ospravedlnili jejich lov. Protože kromě boje proti plantážnickému pořádku Marooni na konci svého útěku vstupovali nebo vytvářeli, žili a bránili svobodné a autonomní komuny.

Místo vznešené vzpoury, o které Republika hovoří prostřednictvím Delacroixových obrazů a zbourání Bastily, slouží „zinscenování nepokojů“ k „vykreslení nepodřízenosti ovládaných jako jisté formy zdivočelosti“ a „poskytuje politickou zbraň k podmanění domácích psanců bídy“. Konstrukce divochů tedy ospravedlňuje „lov“, policejní násilí a tím i vládu násilí.

Ti, kteří se rozhodli morálně odsoudit to, co se stalo v sobotu, si v této sociální válce vybrali stranu stávajícího řádu. Buržoazní média hrají roli hlídacích psů, ale jiní se ukazují v pravém světle – tak, jako noviny L‘Humanité, které tyto činy redukují z třídní vzpoury na prosté „násilí“. Jsou-li oni šokováni rabováním, jsme my, žluté vesty, šokováni tím, že k takovému rabování nedochází častěji, vzhledem k obscénnosti předmětů a cen ve výlohách.

Takže kdo jsou oni rabující?

Celý tento diskurs přispívá k přehození odpovědnosti a k vymazání skutečnosti, že rabování je především masivní, strukturální: tj. kapitalistické, koloniální a neokoloniální. Protože kdo rabuje? Kdo uloupil půdu a kdo stále spokojeně spolupracuje s otrokářskými zeměmi, jako je Libye? Kdo pokračuje v kolonizaci a zasahuje v Čadu? Hugo Boss vydělal své jmění díky nacistům a oni sami odvodili svou továrnu na genocidu z koloniálních praktik. Nesloužili první Vuittonovy kufry kolonistům a nedoprovázely „cesty“ nejrůznějších průzkumníků a jejich koloniálních genocidy? Neměl Louis Vuitton svůj stánek na Koloniální výstavě? Dnes společnost LVMH, která vlastní Louis Vuitton a Bulgari, přestěhovala část výroby pro některé ze svých dceřiných společností na Madagaskar. Firma, která nebyla spokojená s podmínkami vykořisťování pracujících ve Francii, využívá trvání koloniálních vztahů, aby vykořisťovala nebílé pracující v bývalých francouzských koloniích. Nezřídila snad Groupe Barrière, která vlastní Fouquet‘s, luxusní hotely v Marrákeši a pohodlné kasino v Abidžanu, aby si tam mohli přijet odpočinout všichni neokolonisté, kteří přišli vydělat peníze na dřině Ivořanů? Champs-Elysées je každoročně dějištěm oslav 14. července [den Bastily, francouzský státní svátek], který oslavuje velkou koloniální armádu, jenž znásilňuje děti ve Střední Africe. Máme pokračovat?

Březen – spontánní zvýšení minimální mzdy [SMIC]

Na rozdíl od toho, co opakují sdělovací prostředky a policejní odbory, jsme cítili, že to byly činy logické, ať už dopředu připravené či nikoli, ale strategické a politické. 16. března jsme byli svědky obrovské operace přerozdělování a sdílení, velkého bezplatného trhu, lidového a radostné znovupřivlastnění si toho, co se vytváří z potu chudých.

Tato operace byla hlavně reakcí na materiální potřeby a představuje především aktivní protest proti kapitalistickému výrobnímu systému a nerovnosti mezi společenskými třídami. Mnoho lidí je chudých a vykořisťovaných, jen málo je jich bohatých a vykořisťovatelů, proto mnozí berou bohatým a přerozdělují mezi chudé. Žluté vesty jsou vzpourou těch, kteří jsou nuceni pracovat, aby přežili, a kteří ani tak nemají dostatek peněz, aby vydrželi až do konce měsíce. Rabování obchodů na Champs-Elysées je způsob, jak tento nedostatek peněz napravit, aniž bychom se museli nechat vykořisťovat. „Solidární daň z bohatství“ [ISF] byla skutečně a účinně vybrána přímo u zdroje, a velký podíl na ní mělo ukradené zboží. Doufáme, že získané kabelky, oblečení a šperky umožní mnoha lidem doplnit si plat, a že až do doby, než vláda přistoupí na sociální ústupky, bude v březnu toto zvýšení minimální mzdy znamenat klidnější konec měsíce.

Tato velká oslava bezplatnosti byla také reakcí na násilí oněch míst, velkých výloh „luxusních“ a „prestižních“ obchodů. Všechny ty komodity vyráběné pro bohaté a pouze pro ně jsou jen další způsob, jak prostřednictvím obscénnosti vytvořit dominanci jisté třídy. Protože je obscénní zaplatit za večer ve Fouquet‘s 15 000 €, zatímco lidé umírají na ulici. Toto přímé násilí jde ruku v ruce s násilím symbolickým – chudí na těchto místech nemají právo mluvit, nemohou vstoupit do obchodu Hugo Boss nebo restaurace Fouquet‘s, aniž by jim nedali najevo, že to není místo pro ně, nebo aniž by je rovnou nevyprovodili ke dveřím, pokud vypadají příliš chudě, nebo pokud jsou černí nebo Arabové.

To je právě ten problém s tím, co se stalo v sobotu, to, co děsí bohaté – pokud má k luxusu přístup každý, už to není luxus. Symbolicky je sobotní rabování dalším způsobem, jak zvrátit jejich třídní nadvládu. Nutí je pochopit, že když budou žluté vesty chtít, bez ptaní jim seberou všechno to, po čem máme slintat – onu opulenci, kterou nám chtějí prodat – a donutí je třást se strachem. Žluté vesty nerabují, aby odpovídaly jejich ideálu luxusu, ale aby zničily jejich model, protože je tento ideál drtí. Vypalují Fouquet‘s, aby tam už nikdo nikdy nebyl ponížen. Tuto sobotu byly žluté vesty králové a královny míst, která jsou jim obvykle zapovězena.

Velké značky by chtěly začlenit žluté vesty do svého modelu zábavy, ale radost žlutých vest pramení z něčeho jiného, jak dobře pochopil L‘Obs: „Vandalové šli do akce. To je jejich potěšení.“ Drancování bylo prováděno s radostí a společně. Vyplenili obchod Hugo Boss a šaty vyházeli z rozbitých výkladních skříní ven jako ohňostroj. Před butikem Bulgari celý dav utrhnul obrovskou kovovou desku a nesl ji, aby ji hodil na policisty. Mládež byla nadšena, když našla dresy PSG, v [policejním] obklíčení si několik skupin demonstrantů hrálo s míčem (také ukradeným), jistý otec měl radost z dárků, které bude moci přinést svému synovi, všichni si vzájemně vyměňovali svou kořist podle velikosti a osobního vkusu. Radost žlutých vest neplyne z individuálního zisku. Celá kořist byla radostně sdílena mezi všemi. Potěšení žlutých vest je výsledkem vědomí kolektivní síly… za výkřiků „Revoluce!“…

Ti, kdo plenili, byli vypleněni. Měli strach a policii se podařilo udržet stranou. Hlavní organizátoři největšího systematického historického plenění poznali, jak chutná odplata. Pokud se cítí uraženi, tím líp. Na jedno odpoledne stál svět zase nohama na zemi.

některé pařížské žluté vesty

Zdroj ve francouzštině: https://acta.zone/le-16-mars-la-guerre-des-pauvres/

 

(2. dubna 2019)

Vítězství Žlutých vest Komuniké č. 1

(Žluté vesty z kruhového objezdu Campanile)

Vítězství: hněv, o kterém si všichni mysleli, že cítí jen oni sami, se spojil s hněvem ostaních!

Vítězství: Žluté vesty v lidech rozbily pocit zoufalství a nevyhnutelnosti, který dával mocným jistotu, že definitivně vyhráli!

Vítězství: kruhové objezdy, oblasti bez života a velmi drahé pro místní úřady, se staly lidskými místy pro setkání a sdílení!

Vítězství: to, co mělo usměrňovat dopravu, zrychlit plynulost a produktivitu, se změnilo v prostor, kde lze trávit čas beze spěchu a při přímé diskuzi o životě a světě!

Vítězství: Státní terorismus, zmrzačení, vrhače gumových projektilů LBD 40, výhružky vojenským zásahem a bezprecedentní brutalita nedokázaly po celé týdny zastavit protesty, demonstrace a shromáždění!

Vítězství: navzdory zimě, chladu a dešti držely Žluté vesty kruhové objezdy po celé zemi!

Vítězství: stát musí nasadit obrněná vozidla a strhnout masku lží o demokracii!

Vítězství: Žlutým vestám se daří oklamat policejní a zpravodajské služby, které jsou tak neustále konfrontovány se situacemi, jejichž logika jim uniká!

Vítězství: hnutí Žlutých vest ukončilo falešný společenský konsenzus a konečně každému umožnilo vidět, kdo chce společné blaho a kdo myslí pouze na své vlastní zájmy!

Vítězství: přes všechny rány, lži, pomluvy, urážky, a pohrdání, kterými média a politici hnutí zahrnovali, se Žluté vesty nezamíchaly do polemik a falešných debat!

Vítězství: od opozice vůči daním se Žluté vesty posunuly na pole radikálního zpochybnění společnosti!

Vítězství: zbavili se nálepek, automatismů a politických fetišů ve prospěch konkrétních praktik!

Vítězství: po čtyřech měsících existence nemá hnutí v úmyslu najít si vůdce, k velkému zármutku autorit, které nemají nikoho, kdo by velkolepě rozdrtily!

Vítězství: tváří v tvář státnímu teroru vyvíjejí tvůrčí a kolektivní schopnosti žlutých vest neustále nové strategie!

Vítězství: politické strany vnímají Žluté vesty nepřátelsky!

Vítězství: po desetiletích ponížení, izolace a rozdrcení zvedají hlavy desítky, stovky tisíc lidí!

Vítězství: hnutí Žlutých vest inspiruje miliony lidí na celé planetě!

Vítězství: 1. prosince večer požádal Medef [Mouvement des entreprises de France, organizace šéfů a majitelů společností] své členy, aby se „zaměstnancům pustili několik drobků“ „jinak přijdou o všechno“…!!

Vítězství: ve srovnání s množstvím a kvalitou diskusí, hledání, invence a výměn názorů vypadala „Velká národní debata“ jako to, co skutečně je – groteskní komedie, která přináší výhody jen pro vůdce!

Vítězství: stále častěji je slyšet, že se Žluté vesty odmítají podvolit falešnému dělení na vandaly [casseurs] a pacifisty (!)!

Vítězství: Žluté vesty jsou a zůstávají noční můrou těch, kteří rozhodují, autorit a predátorů všeho druhu!

Vítězství: hnutí se buduje samo a postupně, s velkou důvěrou ve svou popularitu a s tou největší nedůvěrou k zastaralým metodám organizace!

Vítězství: Žluté vesty staví do centra diskusí a úvah otázku společnosti jako celku, ne jen problémy spojené s prací nebo určitými sektory!

Vítězství: většina politiků směšně debatuje o tom, kdo je „nejžlutější vesta“ nebo kdo „jejich hnutí předpovídal nejdřív“, zatímco Žluté vesty se na ně dívají s lhostejností, pohrdáním nebo výsměchem, podle nálady!

Vítězství: OSN zesměšnila vládu tím, že ji obvinila z „nadměrného použití síly a vážného omezení práva demonstrovat“!

Vítězství: sociální sítě konečně nedostačují k uhašení oné žízně po setkávání, výměně a přímé koordinaci mezi lidmi!

Vítězství: rovnost, laskavost a tolerance jsou neporušitelné principy, kterých se Žluté vesty drží!

A JEŠTĚ TO ANI ZDALEKA NEKONČÍ!

Žluté vesty z kruhového objezdu Campanile, pojmenovaného Olivierův kruhový objezd, na počest našeho přítele zabitého 20. prosince 2018

Villeneuve-sur-Lot, 28. března 2019

Zdroj ve francouzštině: https://lundi.am/Gilets-jaunes-Communiqué-de-victoire-no1

 

(2. dubna 2019)

Co je hnutí žlutých vest?

(GARAP)

Hnutí žlutých vest (Gilets Jaunes – GJ), které se objevilo na sociálních sítích a zůstalo stranou pozornosti obvyklých struktur sociální pacifikace (odborů a levicových a krajně levicových politických stran), bylo původně namířeno proti vládou oznámenému zvýšení daně z pohonných hmot. Toto hnutí na sebe vzalo různé formy – blokády kruhových objezdů nebo logistických platforem, operace „mýtné zdarma“, demonstrace často doprovázené střety s policií, útoky na kanceláře všech politických stran bez výjimky a symboly kapitalismu (luxusní obchody, realitní kanceláře, banky atd.). Hnutí GJ vtáhlo do boje ty sekce dělnické třídy, jejichž každodenní život diktuje potřeba přežít. Svým trváním přitom popřelo prognózy tzv. „odborníků“, kteří týden po týdnu oznamovali jeho „konec“… A už ho předpovídají čtyři měsíce!

Hnutí se stále úplně nepodařilo uniknout ze slepé uličky nacionalismu (víra ve „francouzský lid“ se společnými zájmy, který stojí mimo opozici mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými) a nadále si dělá iluze o své neutrální povaze (GJ vítají všechny „lidi dobré vůle“… včetně fašistů!), Přesto se mu podařilo překonat své původní požadavky a získat od vlády prezidenta Macrona a jeho premiéra Philippa ústupky v několika bodech: zrušení zvýšení CSG pro část důchodců, zmrazení daní na pohonné hmoty a cen elektřiny a plynu, omezení bankovních poplatků souvisejících s kontokorentem atd.

Vláda byla nucena učinit ústupky i vůči některým úředníkům, v obavách, aby se, solidárně nepřipojili ke GJ (ve finanční správě, celní správě, v domovech důchodců a dokonce i ve státní policii). Nyní se domnívá, že je její povinností přestat ustupovat a porazit hnutí prostřednictvím státního teroru, aby z něj udělala (odstrašující) příklad. Neomezená generální stávka, která by buržoazii zasáhla v srdci kapitalistického sociálního vztahu, ve firmách a ve veřejné sféře, by byla rozhodujícím krokem k rozšíření a radikalizaci hnutí žlutých vest.

Odbory však (jak se dalo čekat!) odmítají vyzvat k takové stávce v těch sektorech, kde je jejich vliv stále významný (veřejná správa, velké soukromé korporace), a na žádost vlády vypracovaly komuniké, kterým odsuzují násilí… žlutých vest!

Politické strany taky nezůstaly stranou. Levice a krajní levice se snaží uhasit požár tím, že žlutým vestám navrhují řešení, které už má prošlou dobu minimální trvanlivosti (volby představované jako předehra hypotetických „sociálních“ reforem v případě vítězství). Otevřeně reakcionářské strany (LR, RN), které nejprve hnutí demagogicky podporovaly a promítaly si do něj své šovinistické fantazie, následně zpanikařily, když se ústředním bodem hnutí stala společenská otázka, a později tleskaly policejnímu násilí a vyzývaly k dalšímu posílení represivního arzenálu.

Onen arzenál, již nyní mohutně nasazovaný proti GJ (tisíce zatčení a preventivních kontrol, více než 800 trestů odnětí svobody vynesených „spravedlností“, desítky demonstrantů zmrzačených na celý život policejními granáty a projektily…), nicméně dále posiluje. Poskytuje nám informace o sebevražedném odhodlání buržoazie pokračovat v politice rabování, tak jak to vyplynulo ze slov Laurenta Nuñeze, bývalého šéfa DGSI (politické policie) a nyní státního tajemníka, který prohlásil, že veřejné orgány budou nyní považovat za výtržníky všechny demonstranty bez rozdílu.

Ale ani armáda, tanky a drony, ani lži médií ve vlastnictví miliardářských bastardů, nedokázaly potlačit návrat proletářského hněvu. I přes represi a propagandu musí buržoazie a jejich výzkumné instituty s hrůzou přiznat, že jeden ze dvou lidí v této zemi stále podporuje žluté vesty, ba co hůř, padesát procent dělníků a zaměstnanců chce revoluci (průzkum IFOP pro Atlantico, březen 2019)!

Od Francie po Súdán, od Alžírska po Maďarsko se vykořisťovaní probouzí a čelí stejnému útlaku ze strany hlídacích psů buržoazie.

Ta má všude, i když nosí různé masky (náboženské, světské, demokratické, nacionalistické…), co ztratit. My můžeme ztratit jen své okovy. Buďto my, nebo oni.

Zdroj ve francouzštině: https://garap.org/leptitrouge/leptitrouge08.php # contact.garap@protonmail.com

 

(22. dubna 2019)

Žluté vesty (nebo ne)
Za bojovný První máj
Antikapitalistická přímá akce

(nosotros.proletarios)

Silné sociální hnutí známé jako „žluté vesty“, které otřásá Francií, nyní vstupuje do šestého měsíce nepřetržitého boje. Samozřejmě si s sebou dál nese svou heterogenitu a zmatečnost. Dál však nese své odmítání dodržovat zákon a buržoazní pořádek, odpor vůči politickým stranám a odborům, odmítání jakéhokoli zastoupení nebo delegování své síly jednat a všechnu svou sílu a odhodlání, což se vymyká obecným rysům proletářských bojů během posledních desetiletí.

# A to vše navzdory policejní represi – stovky vážně zraněných, demonstranti, kteří přišli o oči nebo ruce, traumata způsobená brutálním mlácením, tisíce granátů všeho druhu vypálených do protestujících, použití válečných zbraní a obrněných vozů proti demonstrantům, tisíce zatčení, razie na nádražích a desítky tisíc preventivních kontrol ve dnech protestů, obklíčení zón, kde se demonstranti shromáždili, nasazení vojáků v rámci operace „Sentinel“ (tzv. „boj proti terorismu“) k udržení buržoazního řádu, odklízení okupací kruhových objezdů a dalších míst boje, diskuse a organizace hnutí.

# A to vše navzdory soudní represi – stovky okamžitých trestů odnětí svobody, tisíce trestů podmíněných vydaných jako varování, zákaz demonstrací, „zákon proti nepokojům“ a domácí vězení.

# A to vše navzdory novinářské represi – všechny lži zveřejňované plátcích vládnoucí třídy dobrých tak akorát na podpal, všechna třídní nenávist, již vůči nám vyjadřují novinářští fízlové a další ideologové státu, vůči nám „žebrákům“, „odporné populaci“, „plebsu“, „spodině“, „chátře“, vůči nám proletářům.

# A to vše navzdory represi odborů – státních agentur (které již nejsou nebo ani nikdy nebyly dělnické). Jejich základní posláním je právě zabránit, a v případě potřeby kontrolovat, potlačovat, legalizovat a nasměrovat neškodným směrem, explozi našeho ničivého vzteku rozzuřených proletářů, kteří, ať už nosí žluté vesty nebo ne, bojují proti vykořisťování a bídě.

# A to vše navzdory zdvořilému pohrdání, které nám věnuje většina ultralevicových sekt (samozvaných „levých komunistů“), kteří na nás shlíží ze svého ideologického piedestalu naplněni spokojeností a arogancí. Hnutí „žlutých vest“ pro ně neztělesňuje „čistotu“ proletariátu. Proletariátu, jehož „milovanými vůdci“ se hodlají stát ve svých snech, aby jej jako poslušné stádo vedli po správné cestě „světlé budoucnosti“ „skutečného socialismu“.

# A to vše navzdory všem ostatním pastem, falešným řešením a falešným alternativám, s kterými se žluté vesty setkávají – „participativní a přímá demokracie“ (například RIC a další sračky), která utlačovaným umožní pouze lepší a větší účast na jejich vlastním útlaku. Ve skutečnosti musíme zvrátit, vymýtit a zničit celý systém (buržoazní) politiky a kapitalistických společenských vztahů, které s ním souvisejí. Musíme kapitalismus zničit a ne ho reformovat.

„Nejsme Francouzi, nejsme lidé; nejsme občané; jsme proletariát.“ Jsme nadcházející revoluce, jsme konečné řešení všech sociálních rozporů, které rozdělují lidstvo na dvě třídy s diametrálně a hluboce protichůdnými zájmy: držitele soukromého vlastnictví nad výrobními prostředky proti těm, kteří nemají k dispozici existenční prostředky a chtějí si je znovu přivlastnit.

Nikdo proto nebude s ohledem na vývoj boje překvapen, když bude letošní První máj bojovnější, radikálnější, a proto i násilnější než kdykoli předtím. Vyjádří tak to, co tento symbolický den historicky představuje na mezinárodní úrovni: den boje světového proletariátu, který má svůj původ v masakru našich soudruhů, dělníků a anarchistů komunistů během událostí na Haymarket Square v Chicagu (USA) v roce 1886.

Některé „černé bloky“ již volají po mobilizaci v Paříži „za žlutý a černý První máj“ ve spojení s nejradikálnějšími sektory „žlutých vest“: „Tento První máj bude dnem boje. Pekelný den pro ty, kteří budou bránit systém. Ale pro nás (…) bude tento den slavnostní, bude to den, kdy budeme moci vyjádřit svůj hněv a svou vzpouru. Den, který změní náš osud.“ („Černý blok Francie“, 9. dubna 2019)

Nevěříme, že materiální podmínky a boj v současné situaci dosáhly takového stupně vyspělosti, že „změní náš osud“. Pokud však v tento květnový den některé ulice a buržoazní čtvrti Paříže a dalších měst Francie a Navarry pohltí plameny spravedlivého a zdravého hněvu naší třídy… pokud budou vypleněny luxusní obchody (jako například při rabování Champs Elysées letošního 16. března) a pokud budou komodity, když už ne přímo zrušeny alespoň přinejmenším přerozděleny mezi „psance této bídy“ (znovu si přivlastníme společenské bohatství, které produkujeme my proletáři)… pokud ozbrojení žoldnéři placení kapitalistickou třídou konečně dostanou to, co jim patří a budou nuceni ustoupit nebo dezertovat (stejně jako policajti v Bolívii v roce 2003, kteří se zbraněmi a dalším vybavením přešli na stranu povstavšího proletariátu)… pak to bude jen normální a logické, zdravé a uzdravující. Bylo by dokonce zneklidňující, kdyby k tomu nedošlo. Stejně zneklidňující a škodlivé pro pokračování našeho hnutí opozice vůči současnému stavu věcí by však bylo (z jiných důvodů, samozřejmě), pokud by se to všechno stalo a v tomto bodě se zastavilo. Kdybychom se měli omezit na třídní násilí, které by se mohlo proměnit v pouhou násilnou podívanou, pokud bychom neměli zajít dál, pokud bychom neměli prohloubit propast, která nás odděluje od nich, nás, lidstvo v boji a je, kapitalisty a jejich svět tvořený bídou, vykořisťováním, válkou a utrpením.

To, co bojové hnutí „žlutých vest“ (a obecněji proletariátu) potřebuje nejvíce, není nekonečné opakování jednoho „jednání“ za druhým, jedné sobotní demonstrace za druhou, stejné konfrontace s represivními silami trénovanými na hru „policajti a zloději“ (i když se nijak nestavíme proti násilí naší třídy v konfrontaci s těmito silami smrti). To, co skutečně potřebujeme, je rozvíjet svou perspektivu, roztržku a radikalitu vůči tomuto světu, prolomit soudržnost policistů a četníků, kteří nás potlačují, dojít si pro vládce, kteří nás ovládají až do jejich nedobytných pevností, vypálit paláce a hrady, porazit citadely zisku, vyrabovat jejich banky, zablokovat ekonomiku jako celek, zrušit jejich míru nadhodnoty a současně i naše vykořisťování, zorganizovat skutečnou stávku naší třídy: generální povstaleckou stávku atd.

Dokud se nepustíme do těchto základních bodů, dokud nepředložíme a nerealizujeme praktickou odpověď jako takovou, tj. jako naprostou negaci současného stavu věcí, pak bude vznik nového světa, který my všichni (my proletáři) můžeme získat, a potvrzení řádu věcí budoucích pouze čistou spekulací.

Takže zatím, dokud špatné časy neskončí…

Žluté vesty (nebo ne), černý blok (nebo ne)

Za bojovný První máj, Antikapitalistická přímá akce

Zdroj ve francouzštině: https://nantes.indymedia.org/articles/45373 # nosotros.proletarios@gmx.com

 

(20. května 2019)

Celostátní výzva Gilet jaunes // Neděle 26. května: Do ulic během voleb!

(Gilets jaunes z Toulouse)

V návaznosti na výzvu Shromáždění všech shromáždění ze Saint-Nazaire k akci a mobilizaci během evropských voleb vyzýváme k regionální koordinaci, k tomu, abychom se během volební maškarády v neděli 26. května vydali do ulic ve všech velkých městech, kde je většina volebních místností.

Všechny, kteří se nemohou zúčastnit mezinárodní demonstrace v Bruselu, vyzýváme k tomu, aby se vydali do nejbližšího velkého města, přidali se k průvodu a zmocnili se ulic.

Všechny volby jsou slepou uličkou, jak hnutí vědělo od začátku – podařilo se nám vyhnout se všem nástrahám, které nám uchystali (kooptaci vládou, jmenování zástupců, manipulaci politickými stranami nebo odbory, rozdělení na dobré a špatné „Gilets jaunes“ atd.). Už nikdy nespadneme do volební pasti, která […] slouží pouze k nastolení moci těch, kteří mají stranický aparát, obrovský sociální a finanční kapitál, vliv v médiích atd. A rozhodně neslouží zájmům „těch, kteří nejsou ničím“.

Protože stát slouží ekonomice, a ne naopak! Je to její ozbrojené křídlo, které chrání zájmy těch, kdo bohatnou tak, že obchodují s našimi prostředky k přežití (jídlem, přístřeším, oblečením, dopravou, zdravotní péčí, vzděláváním). Je v povaze nadnárodních společností, že se nestarají o život a o to, co si o něm lidé myslí. Jejich jediným cílem je obohatit se tím, že nás vykořisťují prostřednictvím námezdní práce, tím, že jsme nemocní z tvrdé práce, která nedává smysl, a znečišťováním a ničením planety. Žádná politická rozhodnutí proto nemohou svrhnout ekonomiku, protože ekonomika je politickým projektem jakéhokoli moderního státu, projektem, který má za cíl nastolit disciplínu, tak, aby každý okamžik, každá skutečnost a každá akce byly produktivní, ziskové a kontrolovatelné. A žádný volený úředník, ani žádný parlament se proti tomu nemůže postavit. Připomeňme si Řecko a ponížení, které utrpělo, když se odvážilo uvěřit, že by jím zvolená vláda mohla bojovat proti Evropské centrální bance a MMF! Řekové vykrváceli a zvolená vláda byla navzdory veškeré své dobré vůli ponížena a podvolila se (úsporným opatřením atd.).

Bereme proto na vědomí, že skutečná politika, kterou sledujeme posledních šest měsíců, začíná blokádou a přímým útokem na ekonomiku.

26. května proto budeme konat – volební maškaráda skončila. Už se na tom nebudeme podílet. Anadále už nedovolíme, aby tento okamžik masivní propagandy, jehož cílem je pouze ospravedlnit zavedený pořádek aposkytnout mu legitimitu, která není ničím jiným než lží, jen tak v tichosti proběhl.

Nechceme volby ani zástupce. Už nechceme být ovládáni. Už nechceme být „zastupováni“. Nechceme převzít moc, nechceme „více“ moci, chceme sesadit moc z trůnu. Místo toho ztělesňujeme politiku přímo, bez zprostředkovatelů nebo volebních místností. Lidová moudrost, organizace dělníků a militantů a okupace kruhových objezdů rozvinuly další politické formy (shromáždění, imperativní a odvolatelné mandáty, rotace funkcí, dělnické rady atd.). Prostřednictvím blokád, okupací, žlutých demonstrací atd. budeme i nadále bojovat proti ekonomice, která nás spoutává a obsazovat „veřejný“ prostor, abychom pokračovali v přebírání kontroly nad našimi životy. Volby jsou zrušeny.

Hmotnou a politickou autonomii!

Gilets jaunes z Toulouse

Zdroj ve francouzštině: https://iaata.info/GJ-Appel-National-Le-dimanche-26-mai-On-perturbe-les-elections-3410.html

 

(21. května 2019)

[Gilets jaunes Rungis, Île-de-France] Nehlasujte, pojďme bojovat

(Collectif Gilets jaunes Rungis Île-de-France)

V pátek 17. května o nás znovu mluvil prezident republiky Emmanuel Macron.
Jako obvykle o nás mluví, aby nám zavřel hubu.

Už však existujeme celých šest měsíců.
Vynořili jsme se z lesa; překonali jsme svůj pocit rezignace.

Už šest měsíců prezident chce, abychom se vrátili domů, abychom se uklidnili, abychom se zařadili zpět do řady.
Navzdory našim rozdílům, navzdory naší různorodosti (nebo snad do jisté míry díky ní?) jsme však stále tu.

Řekl, že „poskytl Francouzům a Francouzkám odpověď na to, co vedlo k tomuto hnutí“.
Dvě možnosti, jedna odpověď:
A – Macron je hloupý.
B – Macron nás má za voly.
Správná odpověď je B samozřejmě. Macron není hloupý, je prostě chamtivý po moci a jako jakýkoli dobrý vůdce, jako každý buržoa, usiluje především o zachování svých privilegií, výsad své vlastní třídy.
Náš hlavní požadavek však byla od začátku jasný: MACRONOVA DEMISE.

Macron dodává, že „pro ty, kteří dnes pokračují (v protestech), už neexistuje politická perspektiva“. Vyzývá ke „klidu“, vybízí všechny k „návratu k normálnosti“ a „k vyjádření rozdílných názorů (…) v okamžiku, který k tomu ustanovila demokracie, ve volbách“. Pokud již nemáme žádnou „politickou perspektivu“, proč bychom měli hlasovat? Co?

Říkáme to od začátku hnutí – nechceme změnu politického personálu, nechceme nahradit Macrona Le Penovou nebo Mélenchonem nebo kýmkoli jiným. Chceme něco jiného. Nepotřebujeme šéfa či vůdce, nechceme zástupce, příležitostné kariérní loutky, které by založily novou stranu. Říkáme to od začátku – naše hnutí stojí mimo institucionální politiku, mimo strany, mimo odbory. Nechceme se stát „společenskými partnery“ moci, která slouží pouze k posílení demokratického obrazu systému a zachování zavedeného pořádku.

Volební kandidátky označené jako „Gilets jaunes“ pro evropské volby jsou pouze čistě politickou manipulací. Jsou to pokusy jak nás vrátit zpátky do řady, stejně jako takzvaní reprezentanti žlutých vest, kteří demonstrace ohlašují na prefektuře. To vše směřuje k návratu k normálu prostřednictvím něčeho jiného než policejní metody – hledá se způsob, jak udržet veřejný pořádek prostou výměnou několika jedinců.

Nechceme, aby nám politická moc neochotně upustila pár drobků, chceme sociální revoluci. Radikální změna, která přesahuje nás stejně jako Macrona (který by chtěl, abychom se omezili na dialog s jeho podřízenými, na vytváření volebních kandidátek, na udržování systému, proti kterému bojujeme…).

Zde stejně jako na druhém konci světa nás vykořisťují a ovládají stejní politici, stejní kapitalisté a naše perspektiva sociální změny není „jednoduchá“, protože musíme svrhnout úplně všechno, ve Francii stejně jako na celé planetě. Naše řešení se nevejdou do právního rámce systému a my jsme pochopili, že moc nám bude házet klacky pod nohy při každé autonomní iniciativě, v každém okamžiku, kdy se vymkne její kontrole. Ale my se nevzdáme – shromáždění, okupace kruhových objezdů, stavby přístřešků, demonstrace, akce všeho druhu, nyní žijeme bojem proti tomuto systému založenému na sociálních nerovnostech, ale také žijeme prostřednictvím vzájemné pomoci, sebeorganizace a sociálního experimentování.

Jsme přítomnost i budoucnost.

26. května nepůjdeme hlasovat.
Máme na práci mnohem lepší věci!

Květen 2019, Paříž,
Collectif Gilets jaunes Rungis Île-de-France

Zdroj ve francouzštině: https://paris-luttes.info/gilets-jaunes-rungis-ile-de-france-12205?lang=fr

 

(25. května 2019)

Je hnutí žlutých vest revoluční?

(Rouen dans la rue)

Revoluce, kontrarevoluce, povstání, normalizace, volby v hnutí žlutých vest.

Hnutí žlutých vest je slabší než kdy jindy, i když stále existují izolovaná centra odporu a nové demonstrace Macronovi znovu připomínají, jak moc si ho a jeho politiky vážíme. Otázka voleb (nejen evropských) se v diskusích a komunikaci stala čím dál tím důležitější. Je to příležitost vrátit se zpět k tomuto bezprecedentnímu hnutí, jeho revoluční síle a k tomu, co ho chce zlomit, ale také ovládnout.

Masa a síla.

Hnutí Žlutých vest začalo před šesti měsíci s obrovským a nevídaným odhodláním. Okupace kruhových objezdů, blokády ekonomiky a neohlášené demonstrace v Paříži a později i v dalších regionech, které se často měnily v nepokoje provázené střety s policií, budováním barikád a cíleným ničením, udávaly hnutí tón, který je třeba označit za revoluční nebo povstalecký.

Závan revoluce

Slovo revoluce měl na rtech a v hlavě každý. Ale tentokrát to nebyla prázdná fráze ani fantazie profesionálních militantů. Hnutí okamžitě převzalo symboly francouzské revoluce – francouzskou vlajku a samozřejmě i Marseillaisu, která se již nezpívala v nacionalistickém a vlasteneckém duchu, který je tak drahý extrémní pravici, ale pro pravou revoluční energii, kterou vyjadřuje.

Na mnoha kruhových objezdech se objevily atrapy gilotiny a na různých místech byly uspořádány simulované popravy.

Příběh kapky vody

Všichni se shodli na tom, že daně byly jen poslední kapkou, která způsobila, že pohár přetekl. Žluté vesty ve skutečnosti povstaly proti Macronovi a pohrdání politických elit, ale také proti politickému systému, který nám pod rouškou demokracie vlastně nedává žádnou moc, stejně jako proti ekonomické logice, která malé hrstce umožňuje hromadit neslušně velké bohatství, zatímco většinu drtí v existenciální nejistotě. Revoluce vždy odkazuje na myšlenku rozchodu se systémem a žluté vesty se rozhodně chtěly (více či méně zmateně) rozejít s logikou, kterou Macron dokonale ztělesňuje. Rozejít se s opovržením vládnoucích tříd, s politikou politiků, s bídou, kterou poslední generace kapitalismu slibuje obyčejným lidem.

Preventivní kontrarevoluce a sériové mrzačení.

Pod hrozbou tohoto povstaleckého tlaku udělala vláda první drobné ústupky. Zrušila uhlíkovou daň, falešně valorizovala minimální mzdu [SMIC] prostřednictvím prémií pouze pro vyvolené a konečně zrušila zvýšení CSG pro některé důchodce. Macron se pokusil hrát na strunu „Rozuměl jsem vaší touze po dialogu“ a zahájil gigantickou podvodnou a propagandistickou PR operaci, čili velkou debatu. Kolik to stálo? 12 milionů EUR na nové drobné ústupky, které samozřejmě nikoho neuspokojují. Tedy obrovský propadák.

Zároveň se však vláda s tímto tlakem vypořádala a rozhodla se zavést represivní opatření (zahrnující jak policejní, tak soudní mašinérii), která nemá, pokud jde o brutalitu, v 5. republice, s výjimkou kolonií, obdoby. Za posledních 6 měsíců jsme byli skutečně vystaveni záplavě kontrarevolučních a protipovstaleckých opatření. Podle ministerstva vnitra bylo zraněno 3 830 lidí, 8 700 jich bylo zadrženo, vystřeleno bylo 13 460 projektilů LBD 40 a 1 288 výbušných granátů slzného plynu GLI-F4. „Zranění“ a další rozbité tváře (gueules cassées stejně jako zranění z války), „zmrzačení pro výstrahu“, jak zní jméno jednoho kolektivu zraněných, toho budou po zbytek života živým svědectvím.

Napětí mezi povstáním a normalizací

Samozřejmě, že existují rozpory a napětí naprosto přirozené pro vzpouru, která ani zdaleka není homogenní a která je mixem různých tužeb a diskursů, způsobů práce, forem organizace a rozdílných taktických orientací. Zaprvé, je tu napětí mezi počáteční revoluční silou hnutí a tím, co souvisí s jeho normalizací nebo dokonce jeho neutralizací. Na jedné straně existuje množství a odhodlání těch, kteří od 17. listopadu blokují všechno možné, bezuzdný a spontánní hněv těch, kteří útočí na mýtné brány a veřejné budovy, jako je prefektura v Le Puy en Velay, nebo těch, kteří se chtějí za každou cenu dostat se do Elysejského paláce. Ony bláznivé dny 24. listopadu a 1. a 8. prosince, které se proměnily v lidovou vzpouru a nechtěly nic jiného než Macronovu rezignaci. Hnutí si není jisté, kam vlastně směřuje, ale to může být podmínka pro to, aby došlo co nejdále. V každém případě je to tato síla, která oslabila a otřásla mocí a vyrvala jí pár drobků.

Na druhé straně je to, čemu říkáme linie normalizace. Velmi brzy se objevilo přání získat podporu některých volených funkcionářů a zasílat jim stížnosti nebo je dokonce žádat, aby je podepsali. Poté se objevily jasné a racionálně formulované požadavky formulované kolem fiskálních (obnovení solidární daně z bohatství ISF), sociálních (zvýšení všech minimálních sociálních dávek) a politických (referendum RIC) otázek. Zejména posledně jmenované odvedlo značnou část naší energie (petice, konference atd.) A stalo se zázračným řešením všech našich problémů. Ale i když vyjadřuje legitimní touhu rozhodovat sami o sobě, ve skutečnosti nás připravuje o dočasnou rovnováhu sil, jíž jsme součástí, a zároveň nás činí závislými na institucionálních mechanismech. I kdyby nám byl poměr sil nakloněn, trvalo by celé měsíce, než by byl RIC zakotven v ústavě, a další měsíce, než by proběhlo první hlasování.

Zároveň s tím hnutí opustily umírněné žluté vesty (odpočívej v pokoji Jacqueline), jiní vytvořili strany nebo sestavili kandidátky pro evropské volby (Ingrid Levavasseur) a byli často smeteni odmítnutím žlutých vest. Ještě jiní stále trvají na nahlašování demonstrací a pokračují v pacifikaci hnutí.

Vojna a mír

Příznakem tohoto napětí je protiklad mezi „pacifismem a násilím“, což je abstraktní, prázdná a vlastně moralistická opozice. Otázka násilí se vždycky staví špatně. Zaprvé proto, že prvotním násilím je násilí státu a jeho policie. A pacifismus mnoha žlutých vest vzal pod ranami obušků a gumových projektilů rychle za své. Existují lidé, kteří se nazývají pacifisty a příznivci nenásilí, není však nikdo, kdo by se prezentoval jako násilník a nepacifista. Nejde o to, abychom byli pro násilí nebo proti němu, ale abychom si byli vědomi následujícího faktu: existují situace, kdy se lidový hněv vyjadřuje násilným způsobem a nikdo s tím nemůže nic udělat. Je důležité si uvědomit, že toto násilí je legitimní a produktivní, což nám potvrdí byť i jen letmý pohled do historie. Násilí žlutých vest bylo tohoto druhu. Lepením nálepek revoluci neuděláme, i když násilí může samozřejmě nahánět strach. A bohužel to není současná dynamika hnutí, která nám umožní něco získat. […]

Závěrečná epizoda?

Nikdo neví, jak hnutí žlutých vest skončí. Má několik možných budoucností. Budoucnost sdružení, klasickou budoucnost prostřednictvím politiky a voleb. Na některých místech se žluté vesty dál organizují konkrétně a dál budují kolektivní a solidární formy života, které nám připomínají ZAD. Hněv a frustrace z toho, že dosáhli tak mála, zároveň s definitivním odmítnutím politické třídy, by také mohly posílit touhu po fašismu, která se objevuje v každé době krize. Je však také možné, že dosud žhavé uhlíky znovu vzplanou ve zničující oheň při další Macronově provokaci nebo provokaci toho, kdo ho nahradí. Protože to, co jsme zažili se žlutými vestami, se nepodobá ničemu, co jsme kdy poznali. Vláda nám toho dala málo, ale získali jsme hodně.

Porušili jsme atomizaci a osamělost, kterou nám nabízí tento svět. Spojili jsme se a zažili svou kolektivní sílu při objevování solidarity, bratrství a života v komunitě. Obsadili jsme, blokovali, demonstrovali a napadali symboly moci. Moc se otřásala a chvěla se před hněvem tohoto podivného lidu, který vzniknul před našima ohromenýma a smějícíma se očima. Lidé z kruhových objezdů. Macrona jsme porazili a zničili alespoň symbolicky.

Není pochyb o tom, že toto hnutí je historické. Ano, žluté vesty skutečně oživily revoluční sílu a touhu. Síla povstání si prošla procesem normalizace a pacifikace. Síla, která se rozbila o státní represi. Nezapomeneme na ni, protože nezapomeneme na radost, kterou jsme zažili, když jsme si uvědomili míru své kolektivní síly. Jsme na správné cestě.

Hej! Hej! Hej!

Zdroj ve francouzštině: https://rouendanslarue.net/le-mouvement-des-gilets-jaunes-est-il-revolutionnaire # rouendanslarue@riseup.net

 

(31. července 2019)

Buďme hrdí na to, co jsme

(Žluté vesty z Place des Fêtes)

27. července žluté vesty pochodovaly po celé Francii už třicátou sedmou sobotu mobilizace.

27. V tom je něco nebývalého. Proč se ještě mobilizovat i po 37 sobotách? Někteří říkají, že ničeho „nedosáhneme“. Litují, že se vyčerpáváme v těchto nekonečných demonstracích, volají po jiných formách akce, po tom, abychom zaujali pevnější postoj, vytvořili strukturu, stavěli na nových základech, znovu sami sebe formulovali. Stručně řečeno, chtějí, abychom se změnili za každou cenu.

Těchto 37 sobot však ani zdaleka neznamená neúspěch. Je to naopak skutečně úžasný výkon. Je to úspěch, na který můžeme být hrdí. Uprostřed léta nás byla v Paříži necelá tisícovka a pochodovali jsme celé odpoledne. Průvod byl překvapivě optimistický, jako by jím prostupoval úžas (a radost), že ještě existujeme.

Tuto sobotu se na tvářích kolemjdoucích objevovalo překvapení. Když jsme je míjeli, zírali na nás s vyvalenýma očima. „Sakra, copak žluté vesty ještě pořád jsou? Ještě to neskončilo?“

No, ne, ještě to neskončilo. A to je přesně to, co naše soboty znamenají. Že to neskončí.

„Věrní jdou na mši“ hlásal o nás s nekonečným pohrdáním před několika týdny titulek v regionálních novinách.

„Setkání s posledními žlutými vestami“, tak se před několika dny jmenoval článek v Libération, která při této příležitosti vyslala svého zvláštního zpravodaje na kruhové objezdy, jako se posílají antropologové do indiánských rezervací. V autorově pojetí nebyli žluté vesty, s kterými hovořil, lidé, ale „chlápci“.

Současný systém chce, abychom zmizeli. Od 17. listopadu je rozhodnut nás vymýtit. „Tak kdy už to bude?“, ptá se pravidelně.

„Tenhle vtip zašel příliš daleko“ říká. Zpátky do práce, zpět do skutečného světa neboli v Macronově Newspeaku zpět k „usmíření“.

Chtějí z nás udělat zkameněliny, odsunout nás do dějepisných knih, a protože je nemožné nás úplně popřít, od prvního dne se nás snaží změnit na starodávnou historii.

„Sakra, copak Žluté vesty ještě pořád jsou?“

Ano, milá slečno! Ano, vážený pane. Stále existují. Jsou tady živí a zdraví, dole před vaším domem. A zpívají, všichni oblečeni ve žluté.

Nejsme poslední galskou vesnicí ani nejsme veteráni nostalgičtí po své bývalé slávě, jak se nás snaží přesvědčit hlas systému.

37 sobot. Naše hlavy se regenerují, když nám je useknou. (Zdá se, že se Hydra z Lerny stala žlutou vestou.)

37 sobot. Fénix povstání, povstáváme z popela.

37 sobot. Ať si to všichni hlídací psi systému pořádně užijí, ať vytáhnou těžkou artilerii. Nemohou nic dělat. Něco tu doutná a doutnat to bude.

Když chytne suché dřevo, nejde ho uhasit.

37. Jsme a zůstaneme noční můrou zastánců zákona a pořádku (kteří jsou vždy příznivci ustaveného řádu).

37. Jsme vytrvalý plevel s neviditelnými kořeny, který znovu vyroste dvakrát tak silný, když se ho někdo snaží vytrhnout.

Proč tedy pokračujeme v demonstracích? Protože naše soboty jsou dny emancipace, které nás vytrhují z monotónnosti týdne. Mají zvláštní barvu a vůni, jsou vyrobené z adrenalinu a vzrušení. Umožňují nám připomínat si náš boj a na demonstracích společně vidět, že naše odhodlání zůstává živé. V tomto smyslu je na nich něco rituálního. Je to jako velká revoluční mše.

37. 37. 37. Jsme zásilka výbušnin, která zůstala během letního sucha schovaná v dřevěné boudě.

Jsme uhlíky, na které foukáte při každém novém skandálu, každém snížení rozpočtu a každém projevu policejní brutality.

Zimní žluté vesty… Letní žluté vesty… Podzim se blíží a my jsme zpět a zůstáváme stále stejní, květiny na paleťáku.

Žluté vesty prohlašují, že jsou ve stavu trvalé vzpoury. Každou sobotu dokazujeme, že naše hnutí není pomíjivé. Nevrátíme se domů. Sobotní demonstrace jsou způsob, jak symbolicky uznat, že se nelze vrátit zpět. Požár přijde dříve nebo později. Dokud se tato společnost nezhroutí, budou žluté vesty pokračovat v demonstracích. Stále udržujeme při životě jiskru povstání, která zapálí první doutnák.

Protože jsme předzvěstí. To, co pochoduje pod vašimi okny pod dohledem CRS antonů a volá „Macrone rezignuj!“, není průvod. Je to proroctví. Oznamuje velký otřes.

V sobotu bylo nejstaršímu demonstrantovi 74 let. Je to muž, který s námi pochoduje od prosince, vždycky vyzbrojený megafonem, do kterého neúnavně křičí: „Macron do vězení“. Nejmladší byl třináctiletý školák, který na naši demonstraci poprvé narazil na konci listopadu, když jel na skútru směrem na Champs. Žluté vesty se staly jeho druhou rodinou.

Byli tam lidé ze všech částí společnosti, ze všech světů – kromě energických kádrů. Jsme různorodý dav, který spojuje ty, o nichž se zdálo, že je nic nespojuje. Ve francouzské společnosti není jiné takové úspěšné směsi populace. Žluté vesty jsou noční můrou různých „odborníků“, v porovnání s nimi jsou vždy o několik kroků napřed a nelze je zařadit do nějaké kategorie. Dav je tak rozmanitý, tak nezařaditelný, že se zdá divný a dokonce i podezřelý.

„Ale kdo jsou tito lidé?“, ptá se divák. Jsou to lidé naštvaní a idealisté, mnoho z nich v životě trpělo. Náš jediný společný rys je touha po spravedlnosti. Brzy, ať už chcete nebo ne, námi už nebudete moci pohrdat.

Bylo to 37 sobot. A proč ne mnohem víc? Nebylo by nic směšného na tom, že žluté vesty pochodují svůj dvoustý víkend. Pokud to bude nutné k tomu, aby se systém zhroutil zevnitř, uděláme to.

„Pracujte, konzumujte a držte hubu!“ To je magická formulka, která shrnuje naši společnost. Chtějí občany, kteří se chovají jako hodné děti… Ale žluté vesty odmítají tento příkaz dodržovat. Vědí, že žijí ve světě, který už nemůže dál pokračovat. Nebojujeme jen kvůli pár euro navíc na výplatní pásce, ale také proti systému, který ničí naši planetu.

Když je váš dům v plamenech, nezůstanete přece doma.

Tento podzim slibuje, že bude velmi horký. Pod heslem: „Konec světa, konec měsíce. Stejní viníci, stejný boj“, se již teď datum sobota 21. září ohlašuje jako nový vrchol hnutí. Doufejme, že se při této 45. sobotě uskuteční všude velké demonstrace.

37. Ano, léto končí. O tom již není pochyb. A pokud měla ona 37. sobota zvláštní význam, byl to fakt, že se zrodilo něco nepotopitelného.

Buďme hrdí na to, co jsme!

Žluté vesty z Place des Fêtes

Zdroj ve francouzštině: https://www.facebook.com/Lacabanedesgiletsjaunesplacedesfetes/posts/581989765538884 # lacabanejaune@riseup.net

This entry was posted in Activity of the group - Čeština, Čeština, Internacionalismus, Třídní boj ve Světě and tagged , . Bookmark the permalink.

Comments are closed.