Třídní válka 10/2019: „Žluté vesty“

| Français | English | Ceština | PDF |

„Jsme tu / Jsme tu“

„Za čest pracujících / A za lepší svět“

Poznámka TV: Českou verzi našeho druhého bulletinu zaměřeného na boje známé jako „gilets jaunes“ posíláme do světa s velkým zpožděním. Ve francouzštině jsme ho publikovali… v listopadu 2019. Anglickou i českou verzi tohoto materiálu jsme měli připravenou už dřív, ale pandemie Covid-19 a karanténní opatření, které na nás uvalil kapitalistický stát, mezitím naši činnost zpomalily. Jsme si však jisti tím, že analýza a informace obsažené v tomto bulletinu jsou stále platné a relevantní pro další epizody třídní války vedené revolučním proletariátem proti jeho věčnému nepříteli, tj. buržoazii a kapitalistickým společenským vztahům… Hezké počtení!

Už čtyři roční období… Hnutí „žlutých vest“ trvá již rok…

Ačkoli toto hnutí nebylo schopné uskutečnit skutečnou, silnou a hlubokou světovou sociální revoluci (tu, která nevratně a definitivně smete všechny základy společenského vztahu, jenž ovládá a drtí lidstvo!), podařilo se mu vydržet a dokončit tak cyklus jednoho roku, stejně jako naše planeta, která za rok dokončí své putování kolem Slunce.

Před šesti měsíci jsme úvod předchozího bulletinu, věnovaného stejnému tématu a jeho vývoji, zakončili těmito slovy:

„Konečně tvrdíme, ačkoli se to může zdát provokativní, že přes všechen ten mediální humbuk okolo „Gilets Jaunes“ v žádném případě nemůžeme zapomenout na jednu zásadní věc, že totiž neexistuje nic jako „Gilets Jaunes“, nikdy neexistovalo a existovat nemůže. Z jednoduchého, základního a nevyhnutelného důvodu, že neexistuje třída nebo společenský projekt „Gilets Jaunes“… Vždy a všude se jedná o proletariát proti buržoazii, dvě společenské třídy s naprosto protichůdnými projekty… Ve skutečnosti existují pouze dva projekty, které se střetávají v boji o budoucnost lidstva: na jedné straně historický proces zrušení kapitalistických společenských vztahů a jejich státu, které jsou příčinou bídy, válek, vykořisťování, odcizení, útlaku a dominance… Na straně druhé pak stojí prodlužování této noční můry…“

To vše nebrání tomu, aby hnutí, které „neexistuje“ samo o sobě, ale pouze jako výraz a materializace historické (a proto stále aktuální!) konfrontace mezi třídou vlastníků a třídou vyvlastněných, zvládlo vytrvat a vynutit si svou přítomnost, dočasně ustoupit jako odliv a pak se vrátit zpět v plné síle. Zdá se nám, že důležitější a správnější než mluvit o zmatcích a rozporech v hnutí, je zdůraznit zásadní determinaci tohoto boje, kterou není ani „přímá“ či „participativní“ „demokracie“, „Referendum občanské iniciativy“, „francouzský lid“, a dokonce ani národní vlajka či Marseillaisa…

Základní určení tohoto hnutí, jeho základna a jeho DNA, je rozhodné odmítnutí ožebračování (to, že jsme stále „chudší“, i když „máme práci“!), odmítnutí zvýšení míry vykořisťování a bídy. Za heslem o obraně „kupní síly“ se skrývá jiný požadavek, a to je „možnost žít“. Hnutí „žlutých vest“ silou nastoluje (i když nikdy ne dost a vždy jen částečně!) potřebu přímé akce, okupací, neohlášených a tudíž „divokých“ demonstrací, blokád ekonomiky a oběhu zboží (hotových výrobků, surovin, pracovní síly!), nutnost kolektivně se organizovat proti státní represi, odmítání jakéhokoli druhu zastoupení a zástupců, ať už pocházejí z řad odborů, politických stran, ale také stran vycházející ze samotného hnutí. V zápalu boje se také rozvíjí silná a nekompromisní kritika médií, buržoazního tisku jako nástroje strukturování „veřejného mínění“, které nikdy není nic jiného než soubor dominantních myšlenek a tedy myšlenek vládnoucí třídy. Média jsou tedy kritizována za to, čím opravdu jsou – jakožto mocenské struktury posilující existující moc…

Ať už se to hnutí „žlutých vest“ líbí nebo ne, ať už si je toho vědomo nebo nikoli (a konečně zpočátku je to fuk!), je svou povahou a praxí (daleko za prapory, kterými mává!) zásadně antidemokratické, a to navzdory různým nánosům vyjádřeným tu a tam v některých prohlášeních, publikacích, návodech, tvrzeních atd. Je antidemokratické v pravém slova smyslu, jakožto negace demokracie, která je základem společenské diktatury kapitalismu. Hnutí otevřeně projevuje své pohrdání politickými úmluvami, své pohrdání a třídní nenávist vůči médiím a jejich posvátné „svobodě projevu“, tj. svobodě do zblbnutí reprodukovat dominantní a konsensuální ideologii „strany pořádku“. Projevuje své pohrdání a svou třídní nenávist vůči „svobodě sdružování a shromažďování“, buržoazní svobodě, která opakovaně umožňuje „zastáncům pořádku“ setkávat se svých uzavřených klubech, na svých politických, hospodářských sociální a vojenských summitech, kde diskutují a rozhodují o nejlepším způsobu, jak ovládnout a rozdrtit naše podvratné akce, jak nás přimět mluvit a jak nás umlčet…

Stručně řečeno, podzim 2018 byl pro nás všechny („žluté vesty“ nebo ne!) neočekávaným, překvapivým a povzbuzujícím vznikem hnutí, které dalo vale všem stereotypům z velké oficiální encyklopedie třídního boje a jejích variací, které se učí zpaměti odvážní školáci „revoluce“ z kapitalistické levice a krajní levice kapitálu…

Stalo se tedy něco podstatného: spíše objev než návrat, vznik neočekávaného, které nás nikdy nepřestalo překvapovat, a které nás konečně utvrzuje v myšlence, že budoucnost tohoto jedinečného hnutí je stále do značné míry otevřená propojení nekonečných možností, jenž v sobě nese mnohonásobné celoplanetární odmítnutí tohoto světa velkolepého komoditního vyvlastnění. [À contretemps]

Zima a „vánoční prázdniny“, tyhle hloupé oslavy kultu rodiny a reprodukce ideologie národního usmíření mezi třídami, zkrátka tyto svátky nadměrné „konzumace“ (nebo její iluzorní show!), měly ony nepřátelské a problematické „žluté vesty“ postavit do latě. Tak o tom přinejmenším snili všichni ti, kteří mají co získat tím, že udrží tenhle odporný svět takový, jaký je dnes. To však nebyl náš případ! Právě naopak! A začátek nového roku v lednu byl překvapující…

Pučící jaro bylo svědkem toho, jak v ulicích a nóbl čtvrtích vykvetly tisíce konfrontací, tisíce útoků na sídla buržoazní moci, tisíce případů rabování jejich komodit, tisíce aktů odporu proti jejich volbám, proti jejich převzetí kontroly nad naším bojem, proti pacifikaci a přesměrování našeho boje…

Aby se otřásly zdi arogance a útlaku, bude samozřejmě potřeba mnohem víc, ale trhlina v nich už existuje, jasná jako žlutá vesta, která znovu a znovu buduje svůj několikrát zničený přístřešek na svém kruhovém objezdu bídy. Protože žlutá vesta je tvrdohlavá jako mezek, který se nechce pohnout kupředu. Vybudovat lidské společenství znamená přesně toto: stát se aktivním subjektem, přesvědčit sami sebe, že musíme kolektivně opustit tento svět, hledat prostředky, znovu se propojit s historií starých povstalců, vynalézt nové formy odporu a odtržení, kultivovat pluralitu našich přístupů, utkat naše vlastní solidární sítě. Zbytek je věcí tvrdohlavosti, nakažlivosti, přitažlivosti a přesvědčení. [À contretemps]

Léto mělo mobilizaci zasadit konečnou ránu v podobě opalování a pláží, zejména proto, že všechna média týden po týdnu radostně ohlašovala „úpadek hnutí“ a počty demonstrantů ztenčující se jako sníh na slunci prázdninové nečinnosti…

Zářijový po-dovolenkový návrat do práce sliboval, že bude bouřlivější než kdy jindy. Mobilizace narůstala a objevily se výzvy k „propojení bojů“: na jedné straně mládež „za klima“ a proti „konci světa“, která by potřebovala svou kritiku gangsterů „klimatického podnikání“ přitvrdit, a na straně druhé různé bojující sektory proletariátu ve Francii, které ztělesňují částečnou roztržku se slepou uličkou odborového rámce. Ale jak se blížilo první výročí hnutí „žlutých vest“, naděje, síla, odhodlání a potenciál skutečného „sblížení bojů“ přicházel z celého světa. Jde tu o propojení, k němuž dochází přímo na mezinárodní úrovni, a které tak vyjadřuje svou internacionalistickou podstatu silněji než kdy předtím. S ohledem na boje, které v posledních týdnech explodovaly a nabíraly na síle po celém světě, vzhledem k bojům, které i nyní, když zveřejňujeme tento bulletin, nadále rozpalují naši realitu, již někteří mluví o „novém cyklu třídního boje“…

Velký americký buržoust Warren Buffett před patnácti lety prohlásil, opilý drzostí a pohrdáním, které mu dává jeho dominantní pozice kapitalistického predátora, rezolutně, ale nikoli bez důvodu: „Třídní boj existuje, to je fakt, ale je to moje třída, třída bohatých, kdo tu válku vede, a my v ní vyhráváme.

Nechtěli bychom zde příliš mírnit neomezený optimismus pana Buffetta, protože kapitalistická třída, její společenský vztah, který vytváří vykořisťování, bídu a války, a její svět, který s tím vším souvisí, budou samozřejmě ještě nějakou dobu řádit proti lidstvu. Můžeme však přinejmenším říci, že pokud to, co se rozvíjí před našima očima, není nový cyklus třídního boje ohlašující horizont, který nakonec přestane být nedosažitelný, rozhodně se mu to aspoň hodně podobá…

Velmi důležité sektory proletariátu vyrazily jeden po druhém a někdy i současně do ulic. Desítky a stovky tisíc, dokonce miliony proletářů. Ve velkých městech v několika zemích na všech kontinentech zaplavují místa svého vykořisťování, útlaku a odcizení – v Alžírsku, Súdánu, Nikaragui, Haiti, Hongkongu, Egyptě, Indonésii, Iráku, Libanonu, Ekvádoru, Hondurasu, Bolívii, Chile, Íránu, Kolumbii atd. Všechny tyto boje jsou zásadním důsledkem neuspokojování bezprostředních i lidských a historických potřeb naší třídy, a mají společné to, že často trvají a dokonce se stanou radikálnějšími, jakmile se místní část světové buržoazie cítí povinna upustit ze svého stolu několik drobků, aby uhasila sociální požár.

Z tohoto hlubokého, vášnivého a ozdravného odmítnutí „návratu k normalitě“, návratu k nudě, banalitě, ke každodennímu přežití, návratu k práci, která otupuje, mrzačí, vysušuje naše těla i srdce, práci, která zabíjí, návrat k utrpení v práci, utrpení z práce a nedostatku důvěryhodné perspektivy v tomto světě predátorství a vydírání, v tomto světě, který bude dál praskat, až se úplně zhroutí… To vše otevírá historickou perspektivu (byť stále vzdálenou a zárodečnou) sociální revoluce, lidské emancipace, beztřídní společnosti, společnosti radosti, zkrátka perspektivu komunismu. Když naši soudruzi říkají, že bojové hnutí je vždy lokálním vyjádřením globální nutnosti, plně to v nás rezonuje…

V Iráku proletariát nadále útočí na citadely našich pánů, proti válce, proti militarizaci, proti bídě, proti otrávené vodě a podvýživě, proti nedostatku perspektiv, proti „korupci“, proti politice našeho nepřítele – buržoazie. Jeho boj stál (oficiálně!) už čtyři sta životů A téměř dvacet tisíc proletářů bylo od začátku října zraněno, a to nemluvíme o zatýkání, mizení, mučení. Ale naše třída odolává a klestí si cestu úskalími hrůzy, zbabělosti a špinavosti soukromých vlastníků a jejich ochránců – okupuje centrální a strategická místa, kde organizuje struktury naší komunity boje a života, staví barikády, ohrožuje jejich opevněná velitelství v „Zelené zóně“, útočí a zapaluje krysí nory politických stran a jejich po zuby ozbrojených milicí, odřezává důležité komunikační kanály a blokuje tak životně důležitý tok jejich komodit. A to vše nejen v Bagdádu, ale po celé zemi. A mírné trhliny se již začínají objevovat i v soudržnosti, disciplíně a bojovém duchu státních žoldáků: například v Karbale policisté vyjadřují solidaritu s demonstranty; v Ninive skandují šíitští milicionáři z „Jednotek lidové mobilizace“ (al-Hashd al-Sha‘abi) slogany ve prospěch boje…

V Libanonu odmítli vyšší armádní důstojníci provést vládní příkaz střílet do davu, protože se obávali, že mnoho vojáků zmítaných třídními rozpory by se sbratřilo s demonstranty, svými bratry a sestrami v chudobě, jak se ostatně stalo už dřív, i když jen částečně. V této oblasti bohužel koluje příliš málo svědectví, dokumentů, letáků a manifestů s jasně proletářskými pozicemi a ještě méně se jich dostane až k nám. Přesto mezi stovkami videí dostupných na internetu upozorňujme čtenáře na to, kde demonstranti, kteří drží silniční barikádu uprostřed hořících popelnic a pneumatik, říkají: „Nechceme politické strany ani nic jiného. Jsme jeden lid spojený proti státu. Chceme, aby padl. Revoluci!“…

V Chile, kde je strach buržoazie přímo úměrný probíhající třídní konfrontaci, se armáda, která nikdy ze scény doopravdy nezmizela, vrací do panoplie kapitalistického státu, aby obnovila řád normality a „business as usual“. Metody mučení a teroru z Pinochetových dob znovu dochází plného uplatnění, stejně jako je tomu pokaždé, když proletariát zvedne hlavu a zaútočí. Už více než měsíc na nás střílí ostrou municí, aby se postavili našemu hnutí antikapitalistické přímé akce, míří nám na oči (stejně jako ve Francii!), aby nás oslepili, aby nás umlčeli a aby nás mohli terorizovat, ale jejich propaganda a lži jsou stále prázdnější a prázdnější. Znásilňují naše sestry v boji – ty, které se aktivně účastní chaosu a radosti vzpoury – na svých odporných a špinavých policejních stanicích, aby se zmocnili jejich těl, samozřejmě, ale především, aby zničili pouta solidarity, která tkáme, aby rozdrtili bratrství a lásku, kterou si naše třída znovu přivlastňuje v boji a jeho prostřednictvím…

Jak se blížilo první výročí hnutí „žlutých vest“ zaznívaly z Francie internacionalistické výzvy, aby bylo toto výročí věnováno „všem lidovým povstáním na světě“. Apelovaly na „spojení sil“ a „změnu našich životních podmínek“, abychom mohli „jednat společně“ a „vytvářet a posilovat spojení mezi lidem v boji“…

Důležité sektory proletariátu v Íránu se neorganizovaně, ale organicky a spontánně vydaly do ulic více než sta měst, zaútočily na banky a mešity, vypalovaly sklady pohonných hmot, rabovaly obchody atd. To vše v reakci na brutální oznámení o ukončení dotací na benzín, které by zdvojnásobilo jeho cenu u pumpy a které představuje přímý a drastický útok na životní podmínky naší třídy. Nejradikálnější sektory proletariátu nevtrhly do ulic s prázdnýma rukama – někteří byli ozbrojení, přesně jako nejradikálnější proletáři v Chile, kteří vykradli zbrojnice, aby se vybavili pro násilnější střety se státem… Jistě, na obrácení poměru moci mezi třídami to zase nestačilo. Několik policistů a členů represivních sil, kteří patřili mezi ty, které se naše třída v bojích posledních let naučila nejvíc nenávidět („Revoluční gardy“, milice Basídž atd.), bylo zabito na ulici nebo ze zálohy. Ve Francii, stejně jako v Íránu a všude v této kapitalistické noční můře, rozhodně „každý nenávidí policii“ a „policie nenávidí každého“…

Jak je z těchto několika málo příkladů jasně vidět, pokud „jsou dějiny všech dosavadních společností dějinami třídních bojů“, zažíváme v současnosti zrychlení procesu společenské konfrontace, stoupající dynamiku zhoršování konfliktnosti třídních vztahů…

Jaké úkoly si můžeme jako revolucionáři dát? Jsme na začátku nového historického období, ve kterém je velmi důležité, aby se procesy učily samy ze sebe. Naše strana jakožto společenská síla bojující za komunismus žije a již existuje na základě těchto vzpour. Jako revoluční menšiny jsme součástí proletariátu a těchto bojů, nejsme strana stojící stranou [oddělená a odlišná], ale jsme ti, kdo, jak řekl Marx, se snaží propagovat a prohlubovat určení hnutí a zároveň se pokoušejí teoreticky vyjasnit naši praxi okolo obecných cílů naší třídy. Jak jsme řekli, začátek nové fáze třídního boje, dlouhé období sociální revoluce poznamenané konečnou krizí kapitalismu, neznamená, že komunismus je hned za rohem. Od revoluční situace jsme ještě velmi daleko: schopnost proletariátu ustavit se jako třída, jako strana je pro tento proces zásadní, sbližování mezi materiálními procesy třídního boje a komunistickým historickým programem, který vychází právě z těchto bojů, je to hlavní. Proto jsou dnes otázky teoretického a programového vyjasnění tak důležité. Náš boj se neodehrává pouze na barikádách současnosti, ale také v poučeních, které lze vyvodit z barikád minulosti.

Je před námi ještě dlouhá cesta, a přesto už není cesty zpět. Musíme žít vášní boje, ale také bojem o teoretickou a programovou jasnost. [Barbaria Group]

V tomto bulletinu věnovanému hnutí „žlutých vest“ a rozšíření současných bojů po celém světě zveřejňujeme několik dokumentů tohoto hnutí. Hnutí, které vyjadřuje vitalitu dávného boje naší třídy proti tyranii hodnoty, proti vykořisťování. Našim cílem pochopitelně není analyzovat tyto události proto, abychom je pouze pochopili, ale spíše proto, abychom je transformovali, abychom narušili historickou každodennost našeho ubohého proletářského života, v němž nás svírá a škrtí bída, abychom definitivně odstranili kapitalistický společenský vztah z povrchu naší planety. Nechceme trávit čas popisováním hrůz této společnosti smrti a utrpení. Samozřejmě, že se nechceme uzavřít do pasivní a akademické role. Nezajímá nás ani biologie kapitálu a nemáme v úmyslu jej objektivně popisovat. Naopak, naším cílem je přímo se podílet na jeho konečné destrukci a účastnit se hnutí, které píše jeho nekrolog. A to znamená, že rozhodně stojíme v srdci událostí, které se odehrávají před našima očima, stojíme na straně proletářského hnutí jako aktivní a rozhodná síla…

# Třídní válka – listopad 2019 #

Žluté vesty!? „Jsme tu… Jsme tu…“

Žluté vesty: Několik písní

This entry was posted in [Bulletin], Activity of the group - Čeština, Bulletin CS, Čeština, Internacionalismus, Třídní boj ve Světě and tagged , . Bookmark the permalink.

Comments are closed.