Třídní válka 13/2021: „Rojavská revoluce“? „Protistátní“? „Antikapitalistická“? Nebo nová mystifikace?

| Čeština | English | Français | PDF |

„Rojavská revoluce“? „Protistátní“? „Antikapitalistická“? Nebo nová mystifikace?

Základní otázka všech revolucionářů ve vztahu k Rojavě zní následovně: Je to, co někteří nazývají „Rojavská revoluce“, opravdu sociální revoluce nebo lépe řečeno, je součástí dynamiky ničení současného společenského řádu (tj. kapitalistického řádu)? Nebo jde spíše o proces instrumentalizace a usměrnění autentického hnutí vzpoury proti bídě a represi státu sociálně demokratickými (a tedy buržoazními) institucemi pod záminkou „sociálního osvobození“, které lépe ospravedlní jejich „boje za národní osvobození“?

Je samozřejmě přirozené, že revoluční hnutí hledalo odpověď na tuto otázku v diskuzích a konfrontacích často protichůdných, nejasných a komplexních názorů, svědectví a analýz. Jako „Třídní válka“ jsme se této debaty samozřejmě také účastnili a vybrané příspěvky jsme se snažili zprostředkovat i na našem blogu.

A troufáme si říci, že tato debata vedla k jedinému závěru: že slavná „rojavská revoluce“ není v žádném případě součástí revoluční „antikapitalistické“ a „proti-státní“ dynamiky. Není to nakonec nic víc než místní varianta „Bolívarovské revoluce“ či „socialismu 21. století“ ovládaná a ohraničená mocným strojem propagandy kombinujícím „libertariánský municipalismus“, marxismus-leninismus a „národní osvobození“.

Ti, kdo dnes tento závěr popírají, nejsou nechápaví nebo málo informovaní. Jsou to prostě stoupenci reformy kapitálu, jeho přetření na „rudo“, přívrženci strategie všechno změnit, aby to podstatné zůstalo stejné. A jestliže dnes na mezinárodní úrovni slyšíme hlavně hlasy stoupenců Rojavy (i když méně než dřív), je to proto, že pro revolucionáře už byla tato otázka vyřešena a jejich kritický postoj vůči Rojavě zůstává neměnný (což nevylučuje, že proletářské hnutí v regionu v budoucnu chytí druhý dech a postaví se proti sociálně-demokratické rekuperaci svého boje, což samozřejmě jako komunisté podporujeme).

Důležité sektory „anarchismu“ (oficiální i ty méně oficiální) se nyní prohlašují za věrné stoupence „rojavské revoluce“, oné „skutečné revoluce“, jak ji pojmenoval jeden „významný“ intelektuál Davida Graeber. Tato „revoluce“ je vyvolávána a řízena souborem institucí, jako jsou „lidová shromáždění“, „kantony“ či „obce“, které globálně a zásadně nezabraňují (a historicky samy o sobě nikdy nezabránily) reprodukci stejných sociálních vztahů jako jsou ty, které jsou dnes v planetárním měřítku dominantní.

Byli jsme tedy naivní nebo hloupí, když jsme „anarchistům“ věřili, že se staví proti práci, spravedlnosti a armádě?

Vykořisťování v rámci námezdní práce se v Rojavě dějě pomocí „Sociální ekonomiky“ a jejích „družstev“, kde je proletář vždy tak hluboce svázán se „svým“ pracovním nástrojem, se „svým“ strojem, na „svém“ pracovišti, s požadavky na ziskovost „své“ místní, kantonální a „libertariánské“ ekonomiky, zkrátka se „svým“ vykořisťováním, které se prostřednictvím kouzlení se slovy stane „humánnější“. Práce svrchovaně vládne v celém regionu, námezdní práce, pochopitelně, i když distribuce peněz kvůli válce ne vždy úplně hladce.

„Anarchisté“ vždy deklarovali svou nenávist ke státu a národu… A přesto má Rojava všechny rysy státu… Ačkoli někteří označují Rojavu za „proto-stát“, tj. stát, který „má řadu znaků moderních států, aniž by je měl všechny“, naše kritické pojetí státu nás vede k tomu, že v těchto entitách nevidíme nic jiného než zhmotnění státu kapitalistů. Nad rámec konceptu národního státu je stát společenským vztahem, který se skládá z různých aparátů: vlády, parlamentu, policie, armády, zaměstnavatelů, odborů, politických stran, školy, rodiny… v kombinaci s mnoha ideologiemi, které mu dodávají sílu: parlamentarismem, náboženstvím pozitivismem, autoritářstvím… Na současném stupni vývoje třídních společností, jehož konečným výsledkem je kapitalismus jako syntéza předchozích výrobních způsobů, může být stát pouze státem kapitalistů, kapitalismus organizovaný jako stát, jako společenská síla nastolující diktaturu hodnoty nad lidstvem. Je proto pro nás absurdní mluvit o „proto-státu“… Pokud jde o národ, je opravdu tu nutné připomínat nacionalistický základ „kurdského osvobozeneckého hnutí“?

„Anarchisté“ vždy vyjadřovali své opovržení vůči vládě, parlamentarismu a volbám… Rojava je však vedena nekonečným počtem parlamentů, a není podstatné, jestli se jim říká „lidová shromáždění“, „rady“ nebo „obce“, pokud jejich praktický obsah vždy spočívá v řízení (s „lidskou tváří“ nebo spíše s grimasou lidskosti) sociálního vztahu ovládajícího svět (tj. kapitalismu, i když je natřen červeně, nebo červeně a černě). Všechny tyto struktury jsou organizovány na místní úrovni ulice, okresu, vesnice nebo města, regionu a všechny se účastní volebního principu. A konečně, na vyšší rozhodovací úrovni mají „kantony“ jak své vlastní vlády, tak i svá ministerstva a příslušné ministry. Na rozdíl od toho, co považujeme za teritoriální organizace: „Unionen“ v Německu v roce 1919/20, „Šůry“ v Iráku v roce 1991, atd., je důležitý obsah podvratný vůči tomuto světu, aby se „to kapitalistům nevyplatilo“ (jak říkají KAPD)…

„Anarchisté“ předstírají, že jsou alergičtí na veškerý koncept „strany“, který redukují na buržoazní politické strany, ať už jsou ve volbách nebo ne, nebo dokonce na bolševické a leninské strany. Ale najednou existují politické strany, které tytéž „anarchisty“ naplňují radostí: jde o PKK („Strana kurdských pracujících“) v Turecku a PYD („Strana demokratické unie“) v Sýrii. Tyto strany, PYD víc než PKK, rozvíjejí diplomatickou politiku, která už nemůže být klasičtěji buržoazní, a to takovou měrou, že otevírá „kanceláře“ (svým způsobem ambasády) v Moskvě a Praze. PYD dokonce v únoru 2015 v Elysejském paláci přijal tehdejší francouzský prezident François Hollande.

Pro důležité sektory „anarchismu“, pro libertariány, měly události v Rojavě v zásadě libertariánskou, protistátní a antikapitalistickou povahu. „Rojavská revoluce“ pro ně již přinejmenším nesplňuje tradiční kritéria „národně osvobozeneckých bojů“, ale její ideologické strukturování přímo vychází ze spisů amerického libertariánského akademika, Murraye Bookchina a jeho principů „komunalismu“ a „municipalismu“. Někteří dokonce srovnávají Rojavu se Španělskem 30. let.

A nezapomínejme ani na druhou politickou rodinu (konkurenční, nicméně dobře doplňující tu první), ideologickou rodinu, která se více či méně hlásí k „marxismu“, a která rovněž podporuje Rojavu. Nikterak překvapivě zdůrazňuje především „právo národů na sebeurčení“, koncept tolik drahý Leninovi, bolševikům, Třetí internacionále a jejich marxisticko-leninským, stalinistickým a trockistickým dědicům. Dokonce jsme se v článku publikovaném ve francouzských novinách „L’Humanité“ dočetli, že „rojavská revoluce“ vyjadřuje novou formu „socialismu s lidskou tváří“…

Koncept „demokratického konfederalismu“, který před několika lety teoreticky rozvinul vůdce PKK, Abdullah Öcalan, koncept populární a módní zejména v libertariánských kruzích (ale nejen tam), tvrdí, že kritizuje národní stát a že jeho politickým cílem proto již nadále není (podle „nového paradigmatu“ PKK) vytvoření nového kurdského národního státu. Bezprostředním deklarovaným cílem „demokratického konfederalismu“ je kromě „přímé demokracie“ i „libertariánský municipalismu“, v němž hrají klíčovou roli „lidová shromáždění“; regionální autonomie každého „kurdského subjektu“ prostřednictvím kantonální a obecní organizace v rámci každého národního státu. Jak je tu vidět, přepracovaná ideologie národního osvobození (verze „demokratický konfederalismus“) tvrdí, že si chce samozřejmě, po změně vizáže a některých drobných reformách, ponechat i stávající zřízení národních států. Proti „centralismu“ národního státu, proti jeho šovinismu, stojí v konceptu PKK „decentralizace“ a „autonomie“, které jsou prezentovány jako nástroje pro oslabení státu. Zástupce KCK (jedné z nesčetných krypto-PKK organizací) v Diyarbakiru v tureckém Kurdistánu mluvil v jednom z rozhovorů o „zmenšení státu“…

PKK tedy pluje ve stejných vodách jako Zapatisté, kterých si kurdské hnutí národního osvobození navíc velmi považuje. Nám, komunistům, anarchistům, internacionalistům, je naopak jasné (na rozdíl od všech těchto reformátorů Kapitálu), že stát nelze „zmenšit“, postavit se „nad něj“, ale že je nutné jej zrušit a podvrátit, vymýtit od základu veškerou materiální základnu, která mu dává život…

Někteří libertariáni také otevřeně a bez váhání podporují „rojavskou revoluci“ proto, že přináší „proti-státní formy národního osvobození“. Připomeňme, že veškerý nacionalismus, ať už jde o „malý“ nebo „velký“ národ, je historicky šovinistický, expanzivní, imperialistický… a tedy státní! Dnes se stačí podívat, jak se tři kantony původně tvořící Rojavu v roce 2014 exponenciálně vyvinuly (Rojava se nyní skládá ze sedmi kantonů) a vytvořily oblast pod politicko-vojenskou kontrolou PYD a jejích milicí YPG/SDF představující čtvrtinu území syrského národního státu a sahajícího dokonce až za bývalé hlavní městem samozvaného chalífátu Islámského státu (město Raqqa, převzaté v říjnu 2017 po měsících intenzivních bojů a ostřelování, které nezanechalo jen ruiny a tisíce mrtvol), do hlubin pouště provincie Deir-ez-Zor, velmi daleko od Rojavy. Tento nový správní subjekt, podporovaný víceméně svými dodavateli zbraní v USA, na okamžik opustil název Rojava (což zní „příliš“ kurdsky) pro velmi byrokratický název „Demokratická federace severní Sýrie“ (od roku 2018 „Autonomní správa severní a východní Sýrie“), což je méně „romantické“, ale na mezinárodní diplomatické scéně to vypadá mnohem „seriózněji“.

a její „nové“ ideologické paradigma zvané „demokratický konfederalismus“, což není nakonec nic jiného než jen vulgární podvod navlečený do jakéhosi „revolučního“ šatu, vonící tak trochu po „revoluci“, ale který nemá absolutně nic společné ani s minimem počátku dynamiky tlačící na svržení vládnoucích kapitalistických sociálních vztahů.

Podívejme se také na jeden z pilířů tohoto „nového“ progresivismu určeného k ospravedlnění revoluční povahy sociálního hnutí v Rojavě: na „multietnicitu“ a „multikulturalismus“, které si tolik pochvalovaly všechny propagandistické kanály ideologických aparátů vládnoucích v Rojavě a jednajících v její prospěch na celém světě.

Nám, revolučním proletářům, komunistickým militantům nebo anarchistům (za hranicemi všech nálepek), nezáleží, na tom, co nás „odlišuje“, není to naše „singularita“, skutečnost, že jsme „Češi“ nebo „Francouzi“ nebo „Američané“, zatímco ostatní jsou „Kurdové “nebo „Syřané “nebo „Chaldejci“ nebo „Sunnité“ či „Šíité“ atd. Důležité je naopak to, co nás sjednocuje jako lidskou a militantní komunitu proti globální a univerzální diktatuře kapitálu, která se pro nás všechny zhmotňuje prostřednictvím vykořisťování, odcizení, komodifikace našich těl a našich životů, bídy, války, smrti… Pro nás je důležité jasně ukázat naše pohrdání celým národním společenstvím, komunitou občanů, komunitou lidí, celým demokratickým společenstvím. Demokracie totiž není jen prostá forma (parlamentní demokracie, „dělnická“ nebo přímá demokracie, kantonální nebo komunální demokracie atd.), ale spíše podstata kapitalismu, a tedy negace třídního antagonismu a rozpuštění proletariátu (revoluční třídy) v této buržoazní entitě lidu, národa a konečně státu. To, co je podstatné, je skutečnost, že jsme nebo se staneme bratry a sestrami v bídě a vykořisťování, bratry a sestrami v revoluci; a že to vědomě uznáváme.

Lidstvo bylo separováno od sebe sama, od přírody, od své činnosti a výroby, aby se změnilo v otroky, nevolníky a moderní proletáře. Lidstvo je odděleno od svého skutečného lidského společenství a je znovu spojeno ve falešné společenství jako multietnické, multikulturní, nadnárodní… Internacionalismus není kombinace různých nebo dokonce odlišných nacionalismů nebo spojení všech nacionalismů dohromady, ale je to naopak jeho úplná a konečná negace…

pomocné vojenské jednotky? Ke kritice „rojavské revoluce“, kterou jsme rozvinuli v předchozích příspěvcích na naše blogu, bychom rádi dodali ještě jeden důležitý element – pomoc mezinárodního kapitálu, které se Rojavě dostalo. Pomoc NATO, EU, jednotlivých národních států a dalších institucí kapitálu, pomoc, která je jen dalším potvrzením buržoazního charakteru organizací, jenž o sobě rády tvrdí, že představují sociální hnutí podvracení tohoto světa v Rojavě.

V tomto smyslu, tedy ve smyslu klasické buržoazní politiky, nás tedy jednání PKK/PYD s partnery typu francouzský prezident Holland o vojenské spolupráci a rekonstrukci Rojavy a Kobanê nemohou překvapit. Nejen Francie potřebovala propagovat v médiích obraz oficiálního sblížení a spojenectví se silami bojujícími proti džihádismu, „radikalismu“, „islámskému fašismu“ atd.

Tato „zvláštní přátelství“ ukazují zjevnou spolupráci „revolučních“ organizací z Rojavy s našimi třídními nepřáteli v době, kdy kapitalistický stát (ve Francii, Belgii, Německu, Španělsku,…) iniciuje, rozvíjí a posiluje nová takzvaná „protiteroristická“ opatření a vede kampaň na obranu „národní jednoty“, „svaté unie“, „republikánských hodnot“, „společného soužití“, aby nakonec proletariát znovu sjednotil na obranu „ohrožené demokracie“, tj. kapitalistické diktatury, kterou všichni vykořisťovaní tolik nenávidí. Tyto teroristické kampaně státu směřují nejprve a oficiálně k boji proti islamismu, ale ve skutečnosti to jsou (a to je jejich původní a základní cíl) mnohem účinnější nové nástroje v boji proti podvratnému proletářskému hnutí, proti opětovnému vzestupu třídní války, proti budoucí globální sociální revoluci. Pro nás definitivně, na rozdíl od levicových kruhů, neexistuje žádné „menší zlo“, které stojí za to podporovat…

Opravdu jaká to zajímavá „revoluce“, „antikapitalistická“ a „antistatická“, která má všechny charakteristiky státu s vládou vedenou „jednotnou stranou“ PYD, ministerstvy, spoustou mini parlamentů, soudy, „ústavou“ (nazývanou „sociální smlouva“), armádou (stále vojenštější milice YPG/YPJ), policejní sílou (Asayish), která zavádí vnitřní společenský řád (a má také své „protiteroristické speciální jednotky“, které si nezadají s vrahouny ze „SWAT“ ve Spojených státech amerických, „Spetsnaz“ v Rusku, „GIPN“ a „GIGN“ ve Francii atd.).

„Revoluce“ o to zajímavější, že „inkasuje na všech stranách“: YPG/YPJ nejsou nic jiného než vojenští pomocníci kapitalistických mocností, kteří v terénu čelí „společnému nepříteli“ (Islámskému státu). Jen pro představu, od roku 2012 YPG/YPJ spolupracovali nebo stále spolupracují:

  • s americkým letectvem,
  • s „Zelenými barety“ (americké speciální síly proslulé zejména mučením protivníků),
  • s ruským letectvem,
  • s Basharovou syrskou armádou (spolu s níž mimo jiné PYD řídí město Qamishli) a jejími vzdušnými silami, které bombardují povstalecké oblasti (a nemusí to nutně být Al-Nusra a další džihádisté!!!),
  • s libanonským Hizballáhem,
  • s íránskými „Strážci revoluce“ (vrahy našich třídních bratrů a sester),
  • a tak dále, ad nauseam!

Můžeme tedy Rojavě, která umožnila vrahům z amerického letectva vyřešit potíže s tureckým spojencem a základnou Incirlik, poblahopřát. Rojava ještě není členem NATO, ale jen o trochu větší úsilí „soudruzi“… Všechny kecy o „demokracii bez státu“, antikapitalismu a revoluci nejsou nic jiného než jen show určená pro levicové (libertariánské a marxisticko-leninské) milieu, které je vždy hotovo spokojit se s „menším zlem“ a reformou kapitalismu.

Není třeba se divit nebo se pohoršovat nad tím, že PKK/PYD, YPG/YPJ ohlašují spolupráci (současně nebo postupně) s USA, Ruskem nebo Sýrií, včera spolupracovali s Hizballáhem, syrským režimem Asadova otce (Ocalan a celé vedení PKK měli své sídlo v Damašku, než došlo k přerušení spojenectví kolem roku 1998)!!! Stejně tak v roce 2013 PKK podepsala mírové dohody s Tureckem, dohody, které platily až do roku 2015, ne proto, že by je vypověděla (ta tolik proti-státní) PKK, ale proto, že přestaly odpovídat tureckým imperialistickým potřebám…

Zatímco síly Asadova režimu opakovaně silně bombardovaly oblast Al-Gutta východně od Damašku držené povstalci, tentýž režim vyslal na žádost milic PKK/PYD, YPG/SDF některé polovojenské jednotky (šíitské milice blízké Íránu) na obranu kantonu Afrin (kterou v únoru 2018 napadla turecká armáda a její islamističtí poskoci) a uzavřel konkrétní politicko-vojenskou dohodu mezi oběma stranami („Rojavskou revolucí“ a režimem strany Baas).

A řady rojavistů s tím nemají absolutně žádný problém, a považují za normální, že tito řezníci pomáhají zachránit „demokratický konfederalismus“ před tureckou agresí. Rojavská administrativa rovněž povolala damašské síly na ochranu státních hranic a integrity Sýrie. Co tedy sakra znamená ono takzvané odmítání konceptu národního státu (podle „nového paradigmatu“ PKK), když Rojava zároveň (možná z „taktických a dočasných“ důvodů jak to zdůvodňují rojavisté) uzavírá spojenectví se syrským národním státem a vyzývají k jeho obraně jakožto „suverénního státu“?

Jak mohou stoupenci „revoluce v Rojavě“ před těmito fakty zavírat oči, nám není úplně jasné.

Turecko, Sýrie, USA, EU, monarchie v Perském zálivu, Rusko, Írán a dokonce „proto“-státy jako Rojava a Islámský stát… jsou podle geostrategických okolností a obrany svých konkrétních národních a nacionalistických zájmů všichni velcí kamarádi. Vycházejí spolu navzájem na úkor pouhých pěšáků, tj. nás, vykořisťovaných, proletářů.

Stejní stoupenci „rojavské revoluce“ tuto spolupráci ospravedlňují tím, že: „Ve 30. letech 20. století španělští anarchisté přijímali zbraně ze Sovětského svazu, i když si byli plně vědomi, že podmínky spojené s těmito zbraněmi mají za cíl podkopat revoluci.“ Kontrarevoluční mocnosti (včera SSSR, dnes USA, Rusko, EU atd.) neposkytují výzbroj, logistické zásoby, či vojenskou pomoc jen tak. Je samozřejmé, že mají své vlastní zájmy, svou vlastní agendu. V roce 1936 si mnozí naši soudruzi ve Španělsku mysleli, a dnes si totéž myslí bojovníci v Rojavě, že tyto kapitalistické, imperialistické mocnostmi nevyužívají je, ale že je naopak v jakémsi „taktickém a dočasném“ spojenectví mohou využít oni. Realita nám ukázala a znovu ukazuje, že to není pravda. Poté, co proletariát ve Španělsku bojoval proti fašismu, na obranu buržoazní republiky a odmítl prosazovat skutečné potřeby sociální revoluce (např. prostřednictvím samozvané „diktatury anarchie“), byl povinen akceptovat rozpuštění dělnických milic, jejich militarizaci a obětování jejich „revolučního ducha“ na oltář „menšího zla“ kvůli obraně, „revoluce“, ovšem přijde až „po“ vítězství nad fašismem, ke kterému nikdy nedošlo…

Revoluce bude skutečně potřebovat zbraně, pušky, kánony, střely a určitě i další věci, ale to, co jakákoli sociální revoluce potřebuje víc než cokoli jiného, je jasná perspektiva toho, co a s kým je třeba udělat. Totéž platí, když dělníci berou „své“ továrny do „svých“ rukou a spravují je, vzpomeňme na cynický, ale přesto bystrý komentáře Leona Bluma o okupaci továren ve Francii v roce 1936: „Dělníci obsazují továrny, ale ve skutečnosti jsou to továrny, kdo okupuje dělníky“, kdo jim umožňuje něco dělat (jinými slovy, kdo je odvrací od úkolu zničit kapitalistické sociální vztahy)… Problém nespočívá ani tak v obsazení továren a převzetí výrobních prostředků, ale spíše v tom, co s nimi uděláme, co budeme vyrábět a za jakým účelem…

„Vojenská otázka“, otázka použití zbraní, nestojí mimo revoluční militantní úkoly, kterých se musíme ujmout a převzít je. Nejde o otázku, kterou by bylo možno pojednat odděleně. Vojenská otázka sociální hnutí neřídí, ale naopak, je to sociální hnutí, kdo řídí vojenskou otázku. Tento problém je v Rojavě velmi akutní: byli jsme doslova ohromeni záplavou válečných komuniké o vojenské situaci v Afrinu (a předtím v Manbij, Rakkce, Deir-Ezzoru atd., ve všech regionech, které spolkla rojavská „Samospráva“). Neexistuje žádné východisko ani vysvětlení, proč by měl „revoluční“ boj spolupracovat přímo s letectvem USA, speciálními jednotkami USA (Zelené barety), žádné ospravedlnění faktu, že se velitelství americké armády nachází v Manbij (území pod kontrolou YPG/SDF), že v Rojavě je více než 2 000 amerických vojáků, že USA mají k dispozici deset vojenských základen v Rojavě (včetně dvou leteckých základen), že Rojava uzavřela dohody s ruskými vzdušnými silami a ruskou armádou obecně a také s krvavými zabijáky damašské vlády, že se účastní koordinace vojenských aktivit mezi třemi armádami…

V zájmu proletariátu jako revoluční třídy není čelit státu a jeho ústředním represivním aparátům čelně. To, co musíme naopak rozvinout, je revoluční defétismus, tj. prosazovat rozpuštění buržoazních armád (zejména když jejich kázeň a soudržnost oslabuje) samozřejmě násilím, přímou akcí, sabotáží, generální a povstalecká stávkou… v armádách, továrnách, dolech, úřadech, školách… kdekoli trpíme vykořisťováním ze světa smrti a bídy… ale také silou a energií hnutí rozvíjejícího svou třídní perspektivu. Nezapomínejme na to, že tam, kde jsou válečná letadla a válečné lodě, kulomety a rakety a jedovatý plyn k potlačení našeho třídního hnutí, vždy za nimi stojí muži a ženy, kteří je musí vyrábět, přepravovat k cíli, zásobovat je palivem… Jsou to bojující proletáři, kdo musí válečné mašinérii zabránit v zabíjení našich třídních bratrů a sester, zastavit výrobní systém…

Připomeňme ještě na závěr, že z historického pohledu se kapitál po každé porážce proletariátu vybavuje prostředky k tomu, aby počáteční podvratnou proletářskou energii směřující ke zničení daného sociálního vztahu, či alespoň k jeho zpochybnění, transformoval na energii opačnou, na energii zaměřenou na posílení svého sociálního vztahu – kapitálu. Kapitál se živí našimi vzpourami, našimi porážkami, přijímá slovní zásobu proletariátu, jeho vlajky, jeho poučení (a dbá na to, aby je vyprázdnil od jejich skutečného podvratného obsahu), aby k sobě, do svého tábora, přilákal dezorientované, poražené proletáře. „Rudá“ buržoazie mává rudou vlajkou a přitahuje proletáře, kteří se mají spokojit s pozlátkem a náhražkou revoluce.

Ona „demokracie bez státu“ (Abdullah Öcalan, 2010), tento „stát bez státu“, tato „demokratická autonomie“, onen „demokratický konfederalismus“ je stále jen státem v tom smyslu, jaký mu přisuzuje komunistická kritika. Je to tedy existující sociální vztah, daný stav věcí, a tedy organizace tohoto vztahu v praxi. Organizace s cílem tento vztah rozšířit a udržet. A dokud nedojde k revoluci, která by smetla starý řád, tento sociální vztah a tedy i tento stav věcí může být a zůstává pouze státem kapitalistů; a to bez ohledu na reformy, díky nimž se zdá, že jde o jinou, vylepšenou formu. Kapitalismus se neustále reformuje… Někdy dokonce „revolucionizuje“ sám sebe. Ale v této „revoluci“ s jejími vzestupy a pády (jejichž výsledkem jsou desítky milionů mrtvých), které jsou samozřejmě fatální pro vykořisťované, ale někdy i pro určité konkurenční a/nebo zastaralé části kapitalistické třídy, nikdy nejde o více než o „revoluci“ v rámci stávajících sociálních vztahů, které je třeba posílit a rozšířit.

Bylo by fatální zaměňovat sociální hnutí a proces za jeho buržoazní vedení, proletářskou revoluci za kontrarevoluci, sociální osvobození za národní osvobození („národně-sociální osvobození“), militantní dynamiku proti diktatuře současného stavu věcí za řadu reformních opatření k upevnění tohoto stavu věcí, který se tu znovu zjevuje pod novým převlekem, s novými nálepkami a upravenými institucemi a ideologiemi jako jsou „lidová shromáždění“, „družstva“, „demokratický konfederalismus“, „sociální ekonomika“, „osvobození žen“ atd. To vše má jediný cíl, učinit veškerou mizérii kapitalismu přijatelnější, když utlačovaní participují na svém vlastním útlaku, odcizení na svém vlastním odcizení, vykořisťování na svém vlastním vykořisťování…

Někteří budou tvrdit, že jsme ad hoc zaujali proti-rojavský postoj nebo že popíráme existenci „Rojavské revoluce“. Nic není vzdálenějšího pravdě. „Třídní válka“ není o nic víc „proti-rojavská“ než je proti-česká, proti-francouzská, proti-USA nebo proti kterémukoli jinému národnímu státu.

Postoj komunistů a anarchistů je jasný: Smrt všem kapitalistickým státům, smrt tureckému státu a jeho represím proti povstalému obyvatelstvu na jihovýchodě země i jinde, smrt syrskému státu a jeho masakrům, smrt USA, EU, monarchiím v Perském zálivu, smrt Rusku a Íránu, smrt všem „progresivním“ a levicovým státům jako jsou Kuba, Venezuela a Bolívie i „proto-státům“ jako jsou Rojava či Islámský stát…

Co se týče (skutečné) revoluce v Rojavě, jsme jejími horlivými stoupenci, stejně jsme pro revoluci na Středním východě a všude jinde na světě. Bojujeme za světovou sociální revoluci, antikapitalistickou revoluci, která zruší soukromé vlastnictví, stát, sociální třídy, náboženství a vytvoří skutečnou lidskou pospolitost.

Třídní válka – Léto 2021

Dodatky:

Rádi bychom zde představili příspěvek, který jsme před časem obdrželi: „Pohled na Rojavu aneb Kritika jako příležitost k růstu a vývoji“, který se obrací zejména k anarchistickému hnutí v ČR. Níže ho konečně publikujeme, s velkým zpožděním, nicméně i s přesvědčením, že ani dnes na něj není příliš pozdě.

Text se totiž dotýká otázek, které si ve vztahu k Rojavě kladli a stále kladou revolucionáři po celém světě. A které lze samozřejmě vztáhnout i na další „autonomní území“, ať už historicky (Španělsko 1936), či aktuálně (Zapatisté).

Kritiku Rojavy, kterou text rozvíjí, plně sdílíme. S čím však nesouzníme, je jeho podtext – snaha „vyvážit“ jednostrannou adoraci Rojavy kritickým hlasem ve snaze vytvořit „příležitost“ k diskuzi.

Jenže, postoj, který k událostem v Rojavě zaujala část anarchistického hnutí a krajní levice v ČR (a to samé se děje i jinde ve světě) totiž podle nás není založený na nějakém nepochopení stavu věcí, malém množství dostupných informacích či nedostatku příležitostí k diskuzi, jak text předpokládá, ale je to problém daleko hlubší – problém toho jaký obsah stoupenci Rojavy přisuzují sociální revoluci. Co by měla revoluce změnit a jak? Ti, kdo si myslí, že cílem revoluce je demokratizovat společnost či osvobodit ženy, v podstatě usilují jen o jakési vylepšení dnešní společnosti, o dokonání revoluce buržoazní, tedy právě té, která definitivně ztvrdila panství kapitálu. Skuteční revolucionáři naopak usilují o zničení této společnosti založené na třídách a vykořisťování, o její totální transformaci.

Text „Pohled na Rojavu…“ tedy nechápeme jako výzvu k diskuzi v rámci toho „anarchistického hnutí“, které je schopné nálepkou „revoluční“ označit i zcela jasně reakční události (viz výše) jen proto, že je doprovází rudočerná PR propagandy. Taková diskuze pro nás není možná.

Naopak, považujeme ho za kritiku výše popsaného postoje, za pokus o vyjasnění konceptu sociální revoluce v kontextu událostí v Rojavě. A jako takový ho také publikujeme v souvislosti s našimi vlastními poznámkami, které vycházejí z mezinárodní diskuse o Rojavě, jak ji v posledních letech vedou různé skupiny a militanti.

A v neposlední řadě, protože události ve Španělsku v roce 1936 jsou velmi často připomínány zastánci Rojavy, zveřejňujeme na konci tohoto bulletinu příspěvek Internacionalistické komunistické skupiny o revoluci a kontrarevoluci ve Španělsku, falešné polarizaci fašismus vs. antifašismus v té době…

Obdrželi jsme a publikujeme

Pohled na Rojavu aneb Kritika jako příležitost k růstu a vývoji

Události v Rojavě jsou aktuální téma, kterému se věnuje mnoho osob, skupin a iniciativ. Pozitiva rojavské reality by se jistě daly podrobně popsat a mnozí to již udělali na jiných místech. Odkazy na některé jsou uvedeny pod tímto textem (1). Těchto článků je však mnohem více než textů, které by podrobněji popisovaly i slabé stránky a rozpory událostí v Rojavě. Tento materiál se snaží tento nepoměr vyvážit. Vůbec tím však není řečeno, že pozitivní oblasti Rojavy jsou nedůležité nebo zanedbatelné.

Někdy zaznívá, že „Rojava není ráj, ale naděje“ a s tím lze souhlasit. A právě proto, že Rojava má i své nedostatky, je potřeba mluvit také o nich, abychom je mohli reflektovat a přiblížili se k vyplnění nadějí na budoucnost, kde již nebudou hrát významnou roli. Pokud budeme vypichovat jen přednosti a o nedostatcích pomlčíme, podlehneme jednostranné propagandě podobné těm, které v minulosti nejednu slibnou naději zahubily. Tento text byl sepsán jako upřímný příspěvek k tomu, aby se rojavské naděje vyplnily.

Specifická revoluce?

Ve vztahu k Rojavě se často hovoří jako o revolučních událostech. Přesněji řečeno jako o revoluci, která se v ledasčem vymyká evropskému nebo americkému pojetí revolučnosti. Tuto specifičnost je prý třeba respektovat a přijmout. Kdo na to nepřistoupí, bývá označen za povýšeneckého paternalistu. Jen zřídka se ale pokládá otázka, zda skutečně sociální revoluce může v různých regionech znamenat výrazně odlišné věci a přesto být stále přitažlivá pro ty, kteří chtějí skoncovat s kapitalismem.

I když je životní realita v různých částech světa rozličná, stejně jako kulturní a geopolitické kontexty, je chybné o sociální revoluci uvažovat způsobem, jako by na každém území znamenala něco jiného. Jistěže – odlišné kontexty vázané na konkrétní regiony mohou v revolučním procesu generovat odlišnosti v tom, jak se lidé organizují, jakou terminologii a symboly volí, ale obsah revoluce je identický všude na světě. Neexistují různé sociální revoluce na různých místech, pouze světová revoluce a světová kontrarevoluce.

Kritika obsažená v tomto textu se tedy vůbec nevztahuje k formálním odlišnostem. Kritizováno není například to, že se v případě Rojavy hovoří o demokratickém konfederalismu, nikoli o anarchii a komunismu. Kritizován je nerevoluční obsah, některými chybně obhajovaný, jako by revoluční byl. I kdyby revoluční obsah byl nazýván těmi nejméně vábivými slovy, bude dost důvodů se za něj postavit, stejně jako nerevoluční obsah bude hoden kritiky, i když je zahalen revolucionářskou terminologií, tak jako v případě Rojavy. Není podstatná barva vlajky ani názvy. Kritizována zde nejsou primárně slova. Nejde ani tak o to, jak o sobě kdo mluví, ale to, jak jedná. A právě obsahová esence jednání je to, co jde zde kritizováno.

Revoluce se zajisté nemůže vyvíjet podle předem určených plánů a definic. V mnoha ohledech je nepředvídatelná. Proto než začnou padat obvinění z dogmatismu a lpění na ideologické čistotě, je namístě říct, že motivací k uvedené kritice není přesvědčení, že se události odchýlily od univerzálních schémat, jak by měla revoluce probíhat, co se týče organizačních forem nebo terminologie. Lpět na nějakém takovém „revolučním schématu“ je chybou a bylo nutné to podrobit kritice, pokud by tak někdo uvažoval. Revoluce nemá žádné univerzální scénáře, které je možné sepsat od stolu a pak se jich bez odchylek držet. Formální stránka revoluce je vytvářena v pohybu, a tedy s jistou dávkou nepředvídatelnosti, improvizace a přehodnocování. Každá revoluce navíc trpí rozpory a limity. Do pohybu je však potřeba se dát i tehdy, když se projevují. Úkolem revolučních sil pak je odhalit je a pracovat na jejich překonání, nikoli je přehlížet a mlčet o nich, jak se ta často děje v případě Rojavy.

Italský kolektiv Il Lato Cattivo ve svém textu věnovanému „kurdské otázce“ uvádí:

V nejubožejších zónách globálního kapitalistického smetiště působí obrovská spousta různých „hnutí“ – ozbrojených i neozbrojených a oscilujících mezi sociálním banditismem a organizovanou partyzánskou činností (…). Byť diskurzy a formy boje přijaté těmito hnutími nejsou pouhé epifenomény, je třeba uchopit jejich společný obsah: sebeobranu. Sebeobranu, kterou lze považovat i za otázku života a smrti, ale která se ve své podstatě neliší od obsahu průmyslové akce, jejímž cílem je obrana mezd nebo pracovních podmínek těch, kdo jsou jejími hybateli. Stejně, jako by byl podvod vydávat boj o mzdu – třeba extrémně zuřivý a se širokou základnou – za „revoluční hnutí“, je rovněž chybou přetěžovat tento typ sebeobrany praktikované vyčerpanými populacemi niterně revolučním významem.“ (2)

Citovaná část je zajímavá v tom, že jde o srovnání, které dobře pasuje na dění v Rojavě a jeho časté interpretace jako revolučních událostí. Vůbec není pochyb o tom, že v Rojavě působí mnoho upřímných revolucionářů a revolucionářek. To však ještě z kurdského národně osvobozeneckého hnutí nedělá hnutí revoluční. Místní lidé za silné mezinárodní podpory organizují zuřivý boj, který je primárně sebeobranou zamezující genocidě kurdského etnika. Sociální revoluce je však otázkou obsahu, který představuje útok na kapitalistické vztahy. Jenže v Rojavě k tomu nedochází. Dotčeny jsou jen vztahy politické, administrativní a ekonomické správy, ale soukromé vlastnictví dál existuje. S ním tedy existují i společenské třídy, které jsou základem kapitalistické konstrukce. Rojava prochází demokratickou transformací, nikoli sociální revolucí. Míněno je tím především toto:

  • Demokraticky a horizontálně spravovaná družstva nebo komuny v Rojavě fungují na tržním základě, námezdním vztahu a peněžní směně, tj. na základě, který v jádru není jiný něž u podniků v jiných oblastech, které se hrdě hlásí k ideologii kapitalistické ekonomie. (3) Kapitalismus, ve kterém pracující sami a bez šéfů spravují svou mizerii, je stále kapitalismem, protože nejde jen o to kdo a jak spravuje, ale především co je spravováno. V případě rojavských družstev jsou kapitalisticky fungující podniky pouze pod samosprávou pracujících. (4) Kapitalistický obsah je organizován demokratickou formou.
  • Demokratický konfederalismus v Rojavě není beztřídní pospolitostí (ani k ní nesměřuje), ale formou správy, ve které se „u jednoho stolu“ potkávají příslušníci různých tříd, aby plánovali společné a/nebo protichůdné kroky v rámci „společných etnických/národnostních otázek“. Je to jen jiná variace toho, co známe z parlamentní politiky. Že tato správa umožňuje přímější participaci občana nic nemění na tom, že jádro obsahu je identické. Tento fakt je zastírán neustálým opakováním frází o „kurdském lidu“, jako by nebylo jasné, že onen „lid“ není homogenní celek, ale třídní společenství, jehož dynamiku určuje střet protikladných zájmů (třídní konflikt). Stejně tak, jako je to v ostatních částech světa. V Rojavě byla vypracována ústava nazvaná Společenská smlouva. Ta proklamuje „vzájemnou a mírovou koexistenci a porozumění mezi všemi vrstvami společnosti.“ Nikoli tedy zboření třídní hierarchické konstrukce, ale kolaborace mezi různými třídami z jednotlivých pater hierarchie. Přiznejme si to, region Rojavy je obývaný třídní společností a významné síly oplývající revoluční terminologií to zatím nechtějí měnit.

Kdo je pozorný, jistě si povšiml, že většina celosvětových výzev k podpoře Rojavy mluví právě o podpoře kurdského hnutí, kurdského lidu, kurdského sociálního experimentu, kurdské autonomie apod. Zřídka však zaslechneme cokoli o třídách, natož pak, že by zazněla třídní analýza. Například na všech dosud uskutečněných veřejných akcích na podporu Rojavy v Praze od počátku turecké invaze slovo třída nezaznělo snad ani jednou. To je poměrně šokující vzhledem k tomu, že tito lidé hovoří o sociální revoluci. Jenže hovoří o revoluci v kontextu společenství, které sice experimentuje s demokratickou správou, ale nezpochybňuje soukromé vlastnictví a nechává tedy nedotčeny společenské třídy. Zarážející je, jak často se v názvu organizací v Rojavě (5) i při pojmenování tamního odporu používá pojem „lidový/lidové“, a jak moc chybí pojem třída a třídní boj. Jakoby se zapomnělo, že lid (podobně jako “kurdský”) je nadtřídní kategorie zahrnující jak vykořisťované, tak vykořisťovatele.

Vraťme se ale k citátu od skupiny Il Lato Cattivo. Dalo by se to shrnout tím, že k tomu, aby se události v Rojavě staly skutečně revolučními, je potřeba posunout se za stávající obsah, který představuje sebeobranu – životů, kultury, jazyka, etnicity, teritoria, lokální ekonomiky, pracovních míst, občanských a náboženských práv. Události by se musely dostat dál. K obsahu, který představuje ofenzivní fázi. V ní pak nepůjde o občanský aktivismus a pouhou demokratickou správu, ale o proletářský třídní boj. Prakticky to předpokládá projevy boje, podvracející pilíře kapitálu, jako jsou třídy, vlastnictví, směna, práce, peníze, trh, stát – a současně tvorbu nejen odlišných organizačních forem, ale především sociálních obsahů. K tomu v Rojavě dosud nedochází. To by samozřejmě nemělo vést k odepření podpory bojujících revolucionářů a revolucionářek v Rojavě. Naopak je to výzva k podpoře třídních bratrů a sester, kteří a které zde působí a mají snahu pochopit, proč zatím v Rojavě nedochází k revolučním událostem, a co je potřeba změnit, aby k nim došlo tam i jinde ve světě. Jde o to neodvracet se od Rojavy, ale také nepřistoupit na nekritickou podporu všeho, co se tam děje. Nezavrhovat ani neromantizovat. Jen si zachovat střízlivý, propagandou nezastřený pohled.

Stejně jako nelze hovořit o revoluci nebo nekapitalistickém společenství v Rojavě, nelze tvrdit, že jde o bezstátní uspořádání. Samotná správa za pomoci federací decentralizovaných komun ještě neznamená zánik státu. Pokud se budeme držet toho, že stát je projevem a nástrojem třídního panství, je zjevné, že jeho existenci nelze vnímat jen jako soubor jistých struktur, institucí a úřadů, tj. policie, armády, parlamentu atd. Ty jsou sice významnou součástí státu, ale on není jen tím. Je také – a to hlavně – výslednicí specifických společenských vztahů. To znamená, že vychází z dynamiky vztahu mezi společenskými třídami a jejich vztahu k vlastnictví. Tam, kde jsou třídy a soukromé vlastnictví zachovány tedy existuje i stát. Což, jak již bylo naznačeno, je i případ Rojavy. V případě některých oblastí Rojavy jen místo parlamentu stát využívá lidová pléna a agenda státní politiky je realizována decentralizovanějším, méně byrokratickým způsobem.

Internacionalismus

Revoluce není jistá a Rojava potřebuje silného ducha zahraničních revolucionářů, kteří by ji podporovali zde, v terénu. Nestačí dělat symbolická gesta. Pokud jste revolucionáři, skoncujte se směšnými výmluvami, máte tu něco na práci.“ píše jeden z aktérů z Rojavy. (6)

Nelze se ubránit pocitu, že tato výzva vlastně říká, že být revolucionářem znamená vzdát se vize sociální revoluce jako globálního procesu a upnout se k představě revoluce v jedné zemi. Tedy lpět na představě, že revoluce je prostorově izolovaná událost probíhající v jednom v regionu, kam se musí přemístit všichni revolucionáři a všechny revolucionářky, aby byla úspěšně dokonána.

V protikladu takového pojetí je pak revoluční internacionalismus, tj. snaha revoluční síly nesoustředit do jednoho místa, ale rozprostírat je po celém světě, protože kapitalismus je globální systém, který nelze porazit na lokální úrovni, ale jen útokem globální bojovné komunity. Koordinovaným útokem z mnoha míst současně, nikoli nejprve „tam“ a poté zase „jinde“.

Kde jsou všichni ti kvalifikovaní lidé? Nepotřebujeme vaši show o solidaritě či pomoc zvenčí. Potřebujeme lidi tady, v terénu. Potřebujeme lidi, kteří by mohli učit, zakládat a řídit projekty a poskytovat skutečná řešení,“ naléhá na nás anarchista z Rojavy. A aby zdůraznil pojetí revoluce jako prostorově izolované, lokální události, dodává: „Z venčí nemůžete udělat nic skutečně efektivního.

Takže je to tedy tak, že jedině v Rojavě člověk může být revolucionářem účastnícím se revoluční činnosti? Tam je „uvnitř“ revoluční aktivity, všude jinde je „venku“ a jeho aktivita je bezvýznamná, neefektivní a nerevoluční? Od anarchisty je celkem šokující takto vyhrocené elitářství a vzdálení se internacionalistické perspektivě. Naštěstí ne všichni anarchisté jsou takoví. Za připomenutí stojí, co napsal nedávno zesnulý Stuart Christie o španělské občanské válce v textu „Bratři ve zbrani“:

Na rozdíl od Kominterny nezahájila anarchistická internacionála AIT žádnou ústřední náborovou kampaň. CNT-FAI neschvalovaly nábor cizinců do svých milic, samozřejmě s výjimkou dobrovolníků z řad uprchlíků ze zemí jako Německo nebo Itálie, kteří se octli bez státní příslušnosti. U ostatních zahraničních soudruhů preferovali španělští anarchisté, aby raději ukázali svou solidaritu a bránili revoluční povahu španělské občanské války akcemi a vyvíjením politického tlaku a tlaku na pracovištích ve svých zemích.“ (7)

Tento anarchistický postoj je mnohem sympatičtější. Převedeno na dnešní dobu a situaci znamená, že pokud se mají revoluční tendence v Rojavě posílit a převálcovat ty kontrarevoluční, je nutné, aby sílil boj revolučních sil nejen tam, ale i v ostatních částech světa. Stávky, nepokoje, okupace, blokády, sabotáže, uchvacování zdrojů, vzdělávání a budování bojovné infrastruktury. To vše se odehrává na různých místech ve světě. Nahlíženo optikou revolučního internacionalismu, jsou to vše aktivity, které nelze oddělovat od projevujících se bojovných tendencí v Rojavě. Stejně tak aktivity rojavských revolucionářů a revolucionářek nelze vnímat jako něco, co se děje odděleně a bez souvislostí s proletářskými boji jinde ve světě. V tomto smyslu protiklad „uvnitř versus venku“ vlastně neexistuje. Je to falešné dělítko, které věci spíše komplikuje.

Terén třídního boje je globální, stejně jako kapitalismus. Ofensivní boj proti němu v jednom regionu je tedy současně i podporou boje, který se odehrává v jiných regionech. O efektivitě pak nerozhoduje to, zda je bojováno „uvnitř“ nebo „z venčí“ nějakého konkrétního regionu, ale jaké formy a obsahy boj nese. V tomto smyslu může být např. boj zasahující sféru produkce v českých zbrojovkách nebo služeb na letištích (nebo jiných podnicích podporujících tureckou armádu a ekonomiku) efektivnější a na Rojavu mít pozitivnější dopad, než když se v Rojavě proletáři bratříčkují s kurdskou buržoazií na shromáždění komun, aby organizovali obchod mezi družstvy a soukromými podnikateli.

Tekoşîna Anarşîst si v červenci 2020 v rozhovoru povzdechla, že „Spousta internacionálů, kteří přijedou do Rojavy, se podílí na obraně revoluce pár měsíců a pak se vrací domů ke svým životům. Je tohle to, co chceme? Je tohle naše vize mezinárodní solidarity? Ne, my chceme něco jiného.

Podle těchto militantů tedy revoluční aktivita znamená vzdát se vlastního domova a životů ve prospěch společné věci? Musí nutně návrat domů znamenat konec revolucionářské iniciativy? Povzdechnutí, že se někdo vrací ke svému životu, je tedy otevřeným přiznáním, že události v Rojavě vyžadují se vlastního života plně zříct? Pokud ano, zjevně někteří revolucionáři mají s náboženskými fundamentalisty dost společného.

Je znám nejeden případ, kdy odjezd do Rojavy lidem skutečně změnil život. Ne však jen pozitivně, např. načerpáním cenných zkušeností a inspirace, ale také negativně, např. pochroumáním vztahů s blízkými v místech odkud se do Rojavy vydali. Za líbivými slovy o pospolitosti, komunitním duchu a solidaritě zhmotněné v Rojavě se tak skrývá také odcizenost posilovaná mimo tento region. I to je smutná realita, kterou je třeba reflektovat.

Možnosti kritiky

K pozitivním částem rojavské reality patří také Tekmîl. Rituál, který konstruktivně pracuje s kritikou, sebekritikou a reflexí. Vzájemná kritika je v něm vnímána jako součást procesu společného růstu a zlepšování kolektivní praxe. I tento ritualizovaný proces však má svá úskalí. Někdy se zdá, jako by snad byl určen jen pro ty, kteří se integrují do kurdských komunit. Pokud je vyjádřena přátelská kritika lidmi mimo ně, není považována za konstruktivní příspěvek do diskuze, ale automaticky jako projev arogance. Komunistický teoretik Gilles Dauvé s dalším autorem sepsali zajímavou kritickou reflexi (8), kterou lze považovat za věcnou analýzu, nikoli nepřátelský útok. Přesto se na jejich hlavy snesla velká dávka hněvu i obviňování z povýšenectví a paternalistické nadřazenosti. Proč? Kritizovat smí jen ti, kteří společně s kurdskými militanty každé ráno snídají a pak se pouštějí do společných komunitních projektů? Ostatním zbývá buďto nekriticky všemu přitakávat, nebo kritiku vyjádřit a přijmout nálepku neuctivých povýšenců? Věc přeci není tak černobílá. Neexistuje jen ohleduplný respekt na jedné straně a bezohledná kritika na straně druhé. Jsou také polohy někde mezi tím. Lze vyjadřovat kritiku určitých chyb a rozporů, ale dělat to ohleduplným způsobem, který respektuje odlišné sebeurčení kritizovaných osob. Právě o to se pokouší jak Gilles Dauvé, tak tento text.

Reakce, které často následují po vyjádřené kritice některých částí rojavské reality, velice připomínají situace z Česka, kdy jisté aktivistické kruhy používají stejnou argumentaci, pokud jsou kritizovány některé projevy, kterých se dopouštějí proletáři romského původu během bojů s útlakem. Míněna je například kritika jejich patriarchálních projevů, hierarchie a poslušnosti vůči romským bossům nebo třeba i takových věcí jako je vyhazování den starého jídla. Všechny tyto vzorce jsou obhajovány kulturními zvyklostmi Romů, které je prý třeba respektovat. Kdo to nedělá, je označován za arogantního povýšence, který nerespektuje romské sebeurčení a chce Romům vnutit dominantní model majority.

Pokud má respekt znamenat bezbřehou toleranci všeho, co je označeno za kulturní tradici nebo místní sebeurčení, mohli bychom zajít tak daleko, že budeme respektovat kanibalské praktiky a popravy kamenováním v některých společenstvích nebo nacionálně šovinistické tradice, jež se projevují v české majoritě. Respektování odlišných kulturních zvyklostí je namístě, ale musí to mít jisté meze, jinak se odkaz na kulturní tradice může snadno stát nástrojem manipulace při obhajobě neobhajitelného.

Pokud tento text vyjadřuje kritiku specifik rojavských událostí, děje se tak zároveň s úctou k mnoha kulturním tradicím společenství v Rojavě, které jsou zajisté velmi odlišné od toho, co na kulturní rovině praktikujeme v místním kontextu. Kritika nemusí znamenat bezohlednost, stejně jako úcta neznamená přitakávání všemu, co druhý říká a dělá.

Tak jako tento text přináší kritické poznámky některých kroků revolucionářů a revolucionářek v Rojavě, bylo by skvělé, kdyby se stejné kritické odezvy dostávalo z Rojavy nám tady na území tzv. Česka. Revoluční hnutí je internacionalistické, proto soudružská kritika musí proudit všemi směry, aby mohla být konstruktivní součást procesu tvorby společné teorie a praxe. Pokud je sociální revoluce nahlížena jako globální proces, má k němu co říct každý, kdo o ni usiluje, což někdy pochopitelně znamená i kritizovat soudruhy a soudružky působící v jiné části světa.

Interbrigáda Tekoşîna Anarşîst v rozhovoru uvedla: „Po několika letech práce tady jsme viděli dobré i špatné stránky revoluce a náš závazek vůči ní je založen na internacionalismu a kritické podpoře.“ Pokud je to skutečně tak, možná by neuškodilo, kdyby v záplavě výzev k podpoře byla více vidět i ta kritizující část. Pokud tedy jde opravdu o podporu kritickou, nikoli nepodmíněnou, nekritickou, bezmeznou.

Praxe Tekmîl, platformy, kritiky a sebekritiky nám pomáhá růst a vyvíjet se jako revolucionáři,“ prohlašuje Tekoşîna Anarşîst. Pokud jsou tato slova upřímná a ztotožňují-li se s nimi i lidé solidarizující s boji v Rojavě, jistě tento text přijmou s nadšením jako příležitost k vývoji a růstu. Nestane-li se tak, bude to znamenat, že ne vždy jsou slova a činy v souladu a je třeba tento soulad dál hledat.

Poznámka k autorství: Je velkým přáním, aby se zbytečně nevěnovala energie spekulacím o tom, kdo tento text napsal, ale raději snaze analyzovat obsah textu, diskuzím o něm a praktickým závěrům. Zpětná vazba je vítaná na kontaktu lokomotiva1@riseup.net

Odkazy a poznámky:

(1) Vyjmenováním těchto textů není vyjádřen souhlas s každou jejich částí!

(2) „Kurdská otázka“, Islámský stát, USA a další: https://pratelekomunizace.wordpress.com/2015/01/18/kurdska-otazka-islamsky-stat-usa-a-dalsi/

(3) Tento postoj je odvozen například od vyprávění dvou studentů žurnalistiky, kteří navštívili Rojavu v roce 2019 a přednášeli o tom v Praze. https://www.afed.cz/text/7035/navsteva-rojavy

Na přednášce popsali jak rojavská družstva fungují i jejich kolaborantský vztah k soukromým kapitalistickým podnikům.

(4) Družstva fungují kapitalisticky a v některých případech ti, co v nich pracují ani nechtějí měnit své postavení námezdně pracujících podléhajících povelům druhých. To popsal například jeden z anarchistů žijících v Rojavě, když ve svém textu umístěným na https://amargipl.wordpress.com/2015/06/27/rojava-reality/ uvedl: „Jednou z těžkostí v Rojavě je fakt, že ekonomické skupiny se snaží organizovat dělnická družstva, která uspokojují potřeby lidí. Ale lidé často říkají: řekněte nám prostě, co máme dělat, a vyplaťte nám mzdu. Chtějí jen pracovat a dostat zaplaceno. Nechtějí převzít zodpovědnost za své životy…

Potvrzuje to i rozhovor s Tekoşîna Anarşîst (Anarchistický boj) https://www.afed.cz/text/7221/interbrigada-tekosina-anarsist-i, kde se uvádí: „V Rojavě jsou komunální iniciativy a pobídky ke kolektivnímu vlastnictví, ale soukromé vlastnictví je ve společnosti stále normou, bez nějaké vážnější snahy tuhle realitu změnit. V rámci revolučního hnutí je majetek z velké části v kolektivním vlastnictví a komunální život má jasnou socialistickou orientaci, většinovou populaci však tyto myšlenky nezasáhly.

(5) Dokonce i těch anarchistických, jako třeba brigády IRPGF (Mezinárodní revoluční lidové partyzánské síly; International Revolutionary People’s Guerrilla Forces)

(6) Neradostná realita revoluce v Rojavě – od očitého svědka, anarchisty – text dostupný na webu skupiny Třídní válka: https://www.autistici.org/tridnivalka/neradostna-realita-revoluce-v-rojave/

(7) Citováno z publikace Španělská idea svobody vydané Anarchistickou federací https://nakladatelstvi.afed.cz/kapesni_brozury/spanelska-idea-svobody/

(8) Do češtiny ji přeložila skupina Třídní válkahttps://www.autistici.org/tridnivalka/kurdistan-cs/

Čtěte také:

Teze o revoluci a kontrarevoluci ve Španělsku ve 30. letech 20. století

This entry was posted in Activity of the group - Czech, Bulletin, Bulletin CS, Čeština, Internacionalismus, Maghreb - Mašrek, Třídní boj ve Světě and tagged , . Bookmark the permalink.

Comments are closed.