Třídní válka 09/2019: „Žluté vesty“

| Čeština | English | Français | Español | PDF |

„To je vzpoura?“
„Ne, vaše veličenstvo, to je revoluce!“

(vévoda de La Rochefoucauld-Liancourt k Ludvíku XVI., 15. července 1789 po dobytí Bastily)

Nedávno jsme na našem blogu zveřejnili některé dokumenty (v takovém pořadí, v jakém se k nám dostávaly) hnutí „Žluté vesty (Gilets Jaunes)“, které již několik týdnů otřásá Francií. Následující text je jakýmsi úvodem k nim všem (úvodem, který obvykle zveřejňujeme před příspěvky).

Nebudeme se tu vracet k historii tohoto hnutí, konkrétním událostem nebo projevům. Zainteresované čtenáře můžeme odkázat na různé webové stránky a blogy, které tento úkol plní velmi dobře.

Čím bychom se naopak zabývat chtěli, je způsob, jakým k tomuto hnutí přistupujeme, jak jej analyzujeme, jak hodnotíme jeho význam v rámci třídního boje. A neskrýváme, že (negativní) inspirací pro tento příspěvek (kterou bychom mohli důvěrně nazvat „Co nedělat“) byly všechny ty různé články kydající na toto hnutí hnůj, články, které produkovalo a šířilo až příliš mnoho ultralevicových skupin.

Jsme si vědomi mnoha slabin, které hnutí vyjadřuje, a také je kritizujeme, ale sotva můžeme souhlasit s metodologií, kterou tyto skupiny používají – metodologií, která hnutí redukuje pouze na ony slabiny, s přístupem, který tyto slabiny a iluze vyjádřené jen částí „Gilets Jaunes“ zobecňuje, jako kdyby to byla podstata celého hnutí, s analýzou, která třídu chápe jako něco statického, sociologického, mechanického…

Nebudeme se tu zabývat všemi argumenty, které ultralevice proti „Gilets Jaunes“ užívá, ale musíme alespoň zmínit ty nejabsurdnější a odpovědět na ně, abychom mohli toto hnutí umístit do kontextu třídního boje a postavit ho zpět z hlavy na nohy…

Dvě pojetí třídy: proletariát jako sociologická entita versus proletariát jako bojující síla

Mnozí z těch, kteří pohrdají hnutím „Gilets Jaunes“, tvrdí, že jde o mezitřídní hnutí, směs buržoazie a proletariátu, multitudu historicky protichůdných zájmů a programů. Takový názor je založen na sociologickém vymezení dělnické třídy, v němž proletář rovná se dělník, nebo ještě lépe, pokud možno, dělník tovární.

Pro nás proletariát není statickou skupinou jednotlivců definovaných mzdou, ale spíše entitou, která se strukturuje v boji a prostřednictvím tohoto boje, sílou, která v době sociálního smíru existuje jen jako potenciál, a která se změní ve skutečnou sílu pouze v boji spojeném s jejím historickým programem, který částečně vyjadřuje v každém svém střetu s kapitálem.

Samozřejmě, že definujeme proletariát jako vykořisťovanou třídu, ale nenechme se mýlit novými formami společenského statusu, které kapitál vynalezl, aby byl flexibilnější a ziskovější. Všichni ti majitelé malých obchodů, řemeslníci pracující na volné noze, a bílé límečky, kteří tolik vadí ultralevicovým chytrolínům, sdílejí přesně stejné životní podmínky (a někdy ještě horší), stejné problémy, stejnou bídu jako „ryzí proletáři“.

Ve skutečnosti tu jde o velmi úspěšnou strategii kapitálu a jeho demokracie, která má maskovat různé kategorie proletariátu, a zabránit tomu, aby se třída rozpoznala jakožto třída, aby se sjednotila. A má také prezentovat jiné, formálně námezdní pracující, jako by to byli proletáři, i když objektivně stojí na opačné straně barikády.

„Smyslem samotného rozvoje demokracie je zamlžovat stávající význam zjednodušení/zostření protikladů kapitalismu prostřednictvím smazávání třídních hranic. Děje se tak s pomocí specifických podob ideologie, které v tomto ohledu vyvolávají naprostý zmatek – hlavně těch, které se zakládají na komplikovaném souboru právních a formálních postů, údajně rozdělujících společnost na neurčitý počet víceméně vágních a pružných kategorií a nikoli na dvě antagonistické třídy.

Na jednom pólu společnosti takto například celý souhrn právních úprav vytvářejících zdání existence pseudonámezdních postů pomáhá kamuflovat buržoazní povahu veškerých státních struktur. Platí to třeba pro armádní a policejní důstojníky nebo vysoce postavené činitele státní správy či průmyslu, pro byrokraty všeho druhu…, kteří se pod touto rouškou klasifikují jako neutrální kategorie bez třídní příslušnosti, či ještě hůře, splývají s „dělnickými sociálními skupinami“.

Na opačném pólu společnosti dochází k témuž: souhrn právních úprav vytvářejících zdání existence pseudovlastníků – „rolnická“ družstva, pozemkové reformy, řemeslníci… – objektivně kamufluje existenci obrovských mas proletářů, které kapitál sdružil kvůli produkci nadhodnoty (maskuje se námezdní charakter). Tento i další ideologické mechanismy se nás snaží prezentovat jako lidi stojící navzájem proti sobě a s odlišnými zájmy, než jaké mají jiné části proletariátu: městští dělníci/zemědělští dělníci, zaměstnaní/nezaměstnaní, muži/ženy, „dělníci“/zaměstnanci, fyzicky/duševně pracující…“ [GCI-ICG, Teze programové orientace, teze č. 14]

Konečný důkaz o společenském postavení těch, které někteří levičáci odmítají nazývat proletáři (výčet těch, kteří podle nich do této kategorie nespadají, se liší podle okolností, ale všeobecně pro ně zahrnuje pracující na volné noze, malé vlastníky, nezaměstnané, důchodce apod.) je nakonec skutečnost, že přítomnost těchto společenských vrstev v hnutí nic nemění na programu hnutí samotného. Tyto skupiny „nečistých“ proletářů nevnucují hnutí žádnou agendu drobné buržoazie (jak by nás někteří rádi přesvědčili). Naopak, připojují se k proletářské kritice, k proletářskému programu a rozvíjejí jej.

Namísto těchto sociologických pseudoanalýz, které tolik zaměstnávají levičáky, se hnutí věnuje tomu, aby se definovalo jako třída, která je antagonistická k buržoazní třídě a buržoazní společnosti:

„My, pracující, nezaměstnaní, důchodci, žijeme ze mzdy (byť maskované za obrat v případě živnostníků), nebo ze sociálních dávek. Tuto mzdu a sociální dávky získáváme prodáváním své pracovní síly šéfovi. A tak on vydělává peníze, to pohání ekonomiku, na náš úkor. Dokážeme pochopit volání po jednotě v rámci hnutí žlutých vest. Ale pokud taková jednota znamená kráčet bok po boku s těmi, co nás denně vykořisťují, a jejich politickými zástupci, pak se nejedná o jednotu, ale o domestikaci. Ve skutečnosti jsou naše zájmy nesmiřitelné a to se odráží i na úrovni našich požadavků.“ [Jaune – Noviny pro vítězství]

Dalším obvyklým argumentem, který někteří levičáci používají, je to, že „Gilets Jaunes“ není proletářské hnutí, protože představuje jen menšinu, protože se většina třídy hnutí neúčastní. Ale to je na hlavu postavená logika. Sotva můžeme vyčítat těm, kteří bojují, že to ostatní nedělají. Ano, hnutí se musí rozšířit a stát se všeobecným, ano, zbytek třídy ho musí přestat sledovat v televizi a diskutovat o něm na Facebooku, a musí se k němu připojit v praxi. A „Gilets Jaunes“ si to dobře uvědomují, soudě podle stále nových výzev, které publikují, aby se k nim ostatní připojili.

Množství participujících však nemůže být mírou toho, zda je něco proletářské nebo ne. Hnutí skutečně od počátku narostlo co do počtu, ale především co do obsahu. „Gilets Jaunes“ díky tomuto proudu dělníků a nezaměstnaných připojivších se k jejich akcím překonali původní formu hnutí proti daním a nadále vytvářejí hnutí proti životním podmínkám, ze kterého se stává spodní vlna, která otřásá celou společností, přinejmenším ve Francii.

„Vše, co žilo a nadále žije na kruhových objezdech, blokádách nebo při nepokojích, umožnilo celé řadě lidí znovu získat svou politickou kapacitu, tj. svou schopnost jednat, kterou ani RIC [„Référendum d’initiative citoyenne“, referendum občanské iniciativy] nebude schopno dostat pod kontrolu.“ [Žluté vesty. Konec prvního kola?]

A právě tento obsah (který je jako tendence součástí procesu praktické a teoretické negace buržoazního státu, ekonomiky, ideologie…) ho definuje jako proletářské hnutí, a to mimo a navzdory tomu, co si myslí jeho jednotliví protagonisté, navzdory praporům, kterými oni sami mávají.

„Tento složitý ideologický proces přispívá k udržování režimu buržoazního vykořisťování a útlaku, přičemž ukrývá našeho nepřítele, vyvolává zdání, že je všude a nikde a naši třídu prezentuje jako rozdělenou a početně slabou. Celé tajemství přetrvávání buržoazního panství lze shrnout jako potíž proletariátu s rozpoznáním sebe samého, takového, jaký ve skutečnosti je, s rozpoznáním svého vlastního boje v boji svých třídních bratrů (v kterémkoli koutě světa a z kterékoli kategorie, kterou může buržoazie používat, aby jej rozdělila). Toto rozpoznání je nezbytnou podmínkou, bez níž by se nemohl ustavit jako dějinná síla.“ [GCI-ICG, Teze programové orientace, idem]

Není náhodou, že ti, kteří mají problémy s rozpoznáním proletariátu v hnutí „Gilets Jaunes“, jsou nakonec ti samí, kteří mají potíže vidět naši třídu ve vzpourách mládeže na předměstích nebo revoltách mimo Evropu. Jak říká jeden z textů, které zveřejňujeme:

„Většina soudruhů, kteří se vůči mobilizaci žlutých vest staví nepřátelsky, tak činí především proto, že se rozhodli nedělat rozdíl mezi tím, co žluté vesty říkají (to jsou ony mediálně vděčné řeči o legitimitě) a tím, co se děje (praxe, kterou ohlašují nejrůznější blokády).“ [Vestu nebo ne? Potřebujeme benzín, abychom všechno spálili]

Redukují protest na jeho slabé stránky a ideologie, aniž by viděli proces, v němž jsou tyto slabiny překračovány.

Dějiny bojů naší třídy nám ukazují, že mnoho podobných proletářských hnutí, především když vznikly mimo pracoviště a proto neútočily na výrobu zboží přímo, mělo tendenci začínat s hesly a požadavky, které byly k našim třídním zájmům vztaženy jen zmateně. Dokud však byla jejich dynamika na vzestupu, dokud přitahovaly proletáře napříč všemi sektory a sociologickými hranicemi, které na nás uvaluje kapitál, dokud jejich střet se státem ve svých mnohačetných podobách nabýval na intenzitě, stával se třídní charakter těchto hnutí stále zřejmějším.

Tento proces vede ke krystalizaci dvou navzájem protikladných proudů v hnutí. Proletářský proud – který dosud v hnutí převažuje – tlačí na stále hlubší rozchod s kapitalistickou společností: žádný dialog s vládnoucí třídou, otevřené přihlášení k násilné konfrontaci s represivními silami, pokusy o rozšíření hnutí na pracoviště, snahy o internacionalizaci boje atd. Druhý, sociálně-demokratický proud, se snaží boje zastavit a přivést hnutí zpět pod demokratickou střechu občanství – v tomto případě jej představují všechny ty „mediální hvězdy“ z řad „žlutých vest“, všichni ti malí „vůdci“ pokoušející se udělat z hnutí politickou stranu nebo odbory nebo se připojit k těm existujícím, všechna ta volání po referendu a vlastenecké výstupy.

Chceme zdůraznit, že ustavování proletariátu jako třídy je proces, proces boje, proces, v němž si naše třída ujasňuje své postavení jako třídy s jedním a jedinečným zájmem, proces rozchodu s buržoazní ideologií a jejími materiálními silami:

„Pod jménem „žluté vesty“ se probouzí titán, stále ještě omámený z kómatu, ve kterém byl ponořen po více než čtyřicet let. Tento kolos nezná své jméno, nepamatuje si svou slavnou historii, nepoznává svět, do něhož otvírá oči. Přesto si, když se znovu aktivuje, postupně uvědomuje rozsah své vlastní moci. Falešní přátelé, bachaři jeho snů, mu našeptávají různá slova. A on je opakuje: „Francouzi“, „lidé“, „občané“! Ale když je vyslovuje, obrazy, které se mu zmateně vynořují z hloubky paměti, v něm zasévají pochybnosti. Tato slova převalují jazyky v kanálech bídy, na barikádách, na bojištích, během stávek i ve věznicích. Jsou to slova ze slovníku impozantního protivníka, nepřítele lidstva, který po dvě století suverénně vládne strachem, sílou a propagandou. Tento smrtelný parazit, tento společenský upír, to je kapitalismus!

Nejsme „společenství osudu“, hrdé na svou „identitu“ plnou národních mýtů, které nemohlo vzdorovat společenské historii. Nejsme Francouzi.

Nejsme masa vyrobená z „malých lidí“ hotových spojit se se svými pány za předpokladu, že jim tito budou „dobře vládnout“. Nejsme lid.

Nejsme agregát jedinců, kteří dluží svou existenci pouze uznání státu a jeho udržení. Nejsme občané.

Jsme ti, kteří jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu, aby přežili, ti, z nichž buržoazie získává svůj zisk tím, že jim vládne a vykořisťuje je. Jsme ti, po kterých kapitál ve své strategii přežití šlape, které obětovává, které odsuzuje. Jsme ona kolektivní síla, která zruší všechny společenské třídy. Jsme proletariát.“ [Výzva „Žlutých vest“ z východní Paříže]

„Blokáda ekonomiky” versus její zničení

Mnozí vyčítají hnutí také to, že ve skutečnosti nenarušuje ekonomiku, že neblokuje tok kapitálu. A logicky následuje i další argument – nerozvíjí se na pracovištích, a proto nemá nic společného s tím, jak se pracující organizují.

Připomeňme nejprve fakt, že hnutí jakožto nebezpečí pro kapitalistické hospodářství není zas tak bezzubé, jak by se mohlo zdát. Mírumilovné blokády kruhových objezdů a všichni ti, kteří na nich mrznou ve stanech, určitě nic nezmění. Nezapomínejme však, že došlo také k úspěšným okupacím a blokádám skladů pohonných hmot, které (naneštěstí na příliš krátkou dobu) vyvolaly nedostatek nafty, a proto i paniku na trhu. Připomeňme také, že „Gilets Jaunes“ obsadili mnoho mýtných bran, umožnili lidem používat dálnice zdarma a zničili tisíce radarů na silnicích po celé Francii. A nezapomínejme ani na nepokoje, ono velkolepé vandalství v srdci městských center a mnoho případů rabování, které také představují určitou úroveň přímého útoku na kapitál, „a tím i opětovné přivlastnění si malé části společenského bohatství vytvořeného naší třídou, námi proletáři, ten krátký a nepatrný okamžik v obecném procesu vyvlastnění vyvlastňujících, zrušení soukromého majetku kapitalistů.[Žluté vesty – Boj pokračuje] Z tohoto úhlu pohledu způsobilo hnutí „Gilets Jaunes“ ekonomice mnohem větší škody než jakákoli odborářská generální stávka, dlouho předem vyjednána a naplánovaná společně s šéfy.

Ale to všechno samozřejmě nestačí. Pokud chce hnutí přežít, posílit, zevšeobecnit se a rozvinout svou praktickou kritiku až do konečných důsledků, musí zajít dál. A skutečně se také musí organizovat i na pracovištích. Zatím to nebylo nic snadného:

„Hnutí žlutých vest končí u bran podniků, to znamená tam, kde začíná totalitní vláda zaměstnavatelů. Tento stav je důsledkem několika různých faktorů. Připomeňme alespoň tři: 1) Roztříštěnost výroby, situace v níž velký počet zaměstnanců pracuje ve (velmi) malých a středních podnicích, kde jim jejich blízký vztah k zaměstnavateli velmi ztěžuje možnost stávkovat. 2) Prekérní pracovní podmínky velké části zaměstnanců, které vážně zhoršují jejich schopnost jít do konfliktu v jednotlivých firmách. 3) Vyloučení a nezaměstnanost, která postavila mnoho proletářů mimo sféru výroby. Velké části žlutých vest se týká minimálně jeden z těchto vlivů.

Další složka námezdní síly, která pracuje ve velkých korporacích a má vyšší jistotu zaměstnání (CDI a legální status) žije ve skleníku, na jehož oknech se síla hnutí láme jako vlna o skálu. Tomuto segmentu pracující populace je rezervováno speciální zacházení ve formě manažerské efektivity a hanebné odborářské kolaborace. Buržoazie si dobře uvědomila, že tato kategorie pracujících má moc zasáhnout kapitalistickou výrobu v samém jejím srdci prostřednictvím neomezené generální stávky. Proto upevňuje pacifikaci této složky pracujících a rozdává cukříky ve formě „výjimečných vánočních prémií.“ [Výzva „Žlutých vest“ z východní Paříže]

Ale tato otázka je mnohem komplikovanější. Akce „v továrně“ ve skutečnosti není zárukou ničeho a stávka není synonymem pro revoluční akci, protože je to její obsah, který je určující. Stávky za drobné ústupky, vedené „když to ekonomická situace firmy umožňuje“, nikdy nic nezmění, i kdyby se odehrávaly bez kontroly odborů, i kdyby je organizovali sami dělníci nebo i kdybychom je prezentovali jako krok směrem k oné tajemné „dělnické autonomii“ (v rámci kapitalismu), které její zastánci chtějí dosáhnout prostřednictvím eskalace požadavků.

Organizace na pracovištích nesmí být stavěna do opozice k nutnosti organizovat se na třídním základě i mimo továrnu, napříč celou společností. Zdůrazňovat falešný protiklad pracoviště versus ulice znamená řídit se stejnou logikou jako buržoazie a rozdělovat hnutí na dobré dělníky (v továrnách) a špatné výtržníky (v ulicích). Následující citaci bychom mohli snadno označit za perlu buržoazního myšlení, problém však je, že pochází od skupiny, která se hlásí ke „komunismu“:

„Pro televizi a internet jsou městská centra hrozivými kulisami, pokud však jde o to, zasáhnout hodnotový řetězec kapitálu, jsou naprosto mlhavým terénem. Plenění a škody způsobené oněm opulentním městským centrům jsou pro stovky tisíc pracujících, kteří v nich jsou vykořisťování, odtažité, někdy dokonce nepřátelské. Aktéři těchto násilných činů jednají jako bojovníci proti budoucím ofenzívním třídním bojům, proti autonomii třídy, proti jejímu boji proti vykořisťování a útlaku. Musí na ně být nahlíženo jako na pomocníky ozbrojených sil buržoazie a objektivní oporu kapitalistického řádu a jeho státu.“ [Mouvement Communiste / Kolektivně proti Kapitálu, Žluté vesty: první pokus o mobilizaci „lidu“ za silný stát proti pracující třídě]

Aneb když se v nás mísí odpor s hněvem! Chceme zdůraznit, že bychom tu mohli ad nauseam uvést ještě stovky takových citátů nejrůznějších ultralevičáků, kteří se samy prohlašují za „předvoj“ revolučního proletariátu, ale kteří tu pouze ukazují, kde se objektivně nachází tváří v tvář bojovnému hnutí, které se nevejde do jejich ideologických a rétorických škatulek… Nevyzýváme je k tomu, aby společenské záležitosti a procesy třídní války, které se vyvíjejí přímo před našimi očima, chápali více dialekticky; to vůbec ne! Jenom konstatujeme, že je jejich obscénní postoje staví na opačnou stranu společenské barikády, na stranu našich nepřátel, a že až proletariát na celém světě povstane, bude muset přejít i přes jejich mrtvoly…

Pokračujme však v tom, co jsme řekli výše, akce na pracovištích je nutná, nikoliv proto, aby bylo možné vyjednat něco málo pro zaměstnance té či oné firmy nebo toho či onoho průmyslového odvětví, ale proto, aby bylo možné předložit radikální obsah.

Nejde tedy o stávku, dokonce ani o generální stávku, otázkou není pouhé blokování ekonomiky, nýbrž převzetí kontroly nad výrobou a její transformaci pro uspokojení potřeb hnutí, a zničení logiky trhu a hodnoty, jejíž kritika stojí v základech tohoto hnutí.

„Musíme užít mimořádnou sílu hnutí, kterou ještě násobí jeho odhodlání, k tomu, abychom uskutečnili to, oč miliony vykořisťovaných usilují už tolik let, a čeho zatím nikdy nedosáhly: paralyzovat výrobu zevnitř, rozhodnout o stávkách a jejich koordinaci na všeobecných shromážděních, sjednotit všechny kategorie námezdních pracujících v jednotné perspektivě svržení kapitalistického systému a přivlastnění si výrobního aparátu.“ [Výzva „Žlutých vest“ z východní Paříže]

Ale tak daleko ještě nejsme a není ani jisté, zda hnutí vůbec tak daleko zajde.

„Gilets Jaunes“ je rozporuplné, ale jen stěží kontrarevoluční hnutí

Výše v tomto textu jsme mluvili o konstituování proletariátu jakožto třídy jako o procesu ruptury. Tento proces nutně zahrnuje nekonečnou sérii střetů mezi třídou v procesu jejího (znovu)zrození, jejího (znovu)rašícího vědomí získaného v praktickém boji a skrze něj na straně jedné, a falešným vědomím hluboce zakořeněným v mysli každého jednotlivce, falešným vědomím, které je základním kamenem každé falešné komunity „občanů“, „lidu“ nebo „národa“ na straně druhé. Bylo by bláhové očekávat, že nějaké hnutí může tento proces rozvíjení ruptur přeskočit a mít od počátku jasné třídní vědomí. Bylo by také bláhové nějaké hnutí odsoudit, protože toto vědomí v určité fázi své existence nemá. Důležitá je skutečnost, že tato dynamika vyjasňování existuje, že se tu proletářský program stále zřejměji objevuje v opozici ke všem pokusům o politickou a odborářskou rekuperaci hnutí. Jestliže výsledek tohoto střetu není v této fázi ani zdaleka jasný, je naproti tomu zřejmé, že tento konflikt existuje, pokračuje a rozvíjí se i uvnitř „Gilet Jaune“, stejně jako se vždy objevuje v každém proletářském hnutí.

Již nyní vidíme velmi silný rozchod s tradičními odborářskými akcemi. Jak shrnuje jeden z textů, které zveřejňujeme:

„Hnutí se rozvinulo mimo a do jisté míry také proti tradičním strukturám (stranám, odborům, médiím…), kterými se kapitalismus vybavil, aby učinil jakoukoli praktickou kritiku neškodnou. (…) Ačkoliv se média snaží uzavřít demonstranty do rámce „boje proti daním,“ všeobecným heslem je spíše „boj proti chudobě obecně“ v celé své komplexnosti (nízké mzdy, vysoké ceny, promarnění našich životů v práci, odcizení…) a tudíž v konečném důsledku i zpochybnění kapitalistického řádu jako takového. (…) Hnutí se organizuje na regionální úrovni a přesahuje obvyklé odborářské dělení podle jednotlivých odvětví výroby. (…) Hnutí nebo jeho velká část je radikální a proto násilné a stojí si za tím (…) což buržoazii mimořádně stěžuje použití obvyklé taktiky rozdělit hnutí na „dobré demonstranty“ a „zlé vandaly“. (…) Hnutí není nic svaté, neexistují pro něj žádné symboly, žádné legendy, žádná identita, žádná ideologie, které by nešlo nelze spálit, zničit, vymýtit.“ [„Žluté vesty“… „Komunardi“… „Sansculoti“… „Bosí“… „Psanci této bídy“…]

Vůči hnutí „Gilets Jaunes“ jsme samozřejmě velmi kritičtí. Není vůbec těžké popsat jeho evidentní slabiny. Co v nás ovšem vzbuzuje naději, je fakt, že žádná z těchto slabin nereprezentuje hnutí jako celek, a dokonce ani jeho většinu, a kdykoli se v něm objeví ta či ona verze buržoazní ideologie, je konfrontována s kritikou pocházející z hnutí samotného. Každé téma, k němuž se hnutí vyjadřuje je předmětem rozporů, diskusí, kritiky a více či méně násilného konfliktu mezi odmítnutím a akceptací buržoazní ideologie. To je proces, který jsme zmínili výše – linie zlomu mezi hnutím a státem neexistuje pouze v pouličních konfrontacích, projevuje se i uvnitř hnutí.

Otázka nacionalismu, kterou média tolik zdůrazňují, je příkladem tohoto procesu. Ano, také jsme viděli ty národní nebo regionální vlajky na demonstracích a blokádách. Ano, taky jsme četli onen příběh, v němž demonstranti předali uprchlíky policii. Ale viděli jsme i jiné „Gilets Jaunes“, kteří přistěhovalcům pomáhají, vyjadřují solidaritu s bojujícím proletariátem v jiných zemích a vyzývají k jednotě, nikoliv na základě společné identity nebo barvy pleti, ale na třídním základě. Co je pro nás jako komunisty důležité, není to, co si myslí ten či onen jedinec „žlutá vesta“, ale to, co hnutí jako celek přináší do třídního boje, jehož důležitou součástí je rozchod s nacionalismem. To znamená stát v opozici vůči nacionalistickému postoji, bojovat proti němu uvnitř hnutí, prosadit v hnutí tuto roztržku. Máme k dispozici mnoho psaných nebo nepsaných výrazů tohoto boje uvnitř „Gilets Jaunes“:

„Avšak tento seznam [první seznam 42 požadavků napsaných reformní částí hnutí v prosinci 2018, poznámka TV] se svými čtyřmi opatřeními proti cizincům také jasně odráží nacionalistickou tendenci, což je na hony vzdáleno našim problémům a jejich řešení. Člověk by musel být pořádně natvrdlý, aby si myslel, že problémy ve Francii přicházejí odjinud. Že odchod z EU nám umožní žít lépe, nebo že hon na nelegální přistěhovalce zvýší naše mzdy. Stal by se pravý opak. Říkají nám: „Uzavřete hranice a bude líp“. Podívejte se na Spojené Státy, Brazílii, Maďarsko, Barmu a Izrael, tam všude se různé mocenské skupiny snaží propagovat válku mezi chudými, aby se vyhnuly válce proti bohatým, zatímco dál vedou válku proti nám. Fašisti si prostě jen chtějí zajistit větší místo u stolu vykořisťovatelů tím, že napodobují Trumpa. A my nemáme žádný důvod jim v tom pomáhat.

Tento seznam požadavků ve skutečnosti nikoho nezajímá. Jen politici doufají, že z toho něco vytřískají, a média si samozřejmě nenechají ujít příležitost z nás udělat ultra-pravicové kriminálníky. Když na nás volají cizím jménem, nemusíme se otáčet.“ [Jaune – Noviny pro vítězství]

Totéž platí pro iluze o demokracii (přímé nebo participativní), referendech, prezidentovi, volbách apod., jejichž kritika stále sílí:

„(…) těžkosti nám přinesla jiná iniciativa, podporovaná mnoha politickými organizacemi od krajní levice po krajní pravici: RIC [Referendum občanské iniciativy] ve jménu lidu a demokracie. Jak jsme již řekli výše, náš politický systém je postaven na iluzi absence sociální a ekonomické nerovnosti. Vykládají nám o národech, svobodných a rovných občanech ve světě, kde je jediným skutečným pravidlem vykořisťování jedné třídy druhou. Je to buržoazní propaganda, která nás přesvědčuje, že jsme především občané a až pak proletáři, že ideje předcházejí materiálním podmínkám. Ale Republika nám ledničku nenaplní. A RIC se veze na této iluzi. Musíme říct, že na první pohled se takový návrh zdál atraktivní. Bylo nám řečeno, že takto bude náš hlas konečně slyšet, že znovu získáme moc nad svým životem. Že budeme rozhodovat o všem. A dokonce bez boje, bez toho, abychom riskovali život na kruhových objezdech a na demonstracích, prostě jen prostřednictvím voleb, na svém počítači ve svém obýváku, v pantoflích a blízko příjemně praskajícího krbu! Ale v byznysu to chodí tak, že když chceš něco prodat, musíš lhát: „Ano, až budeme mít RIC, bude možné prosadit vše!“ To je lež. Jak se sakra máme ptát buržoustů na jejich názor na zvýšení našich mezd!“ [Jaune – Noviny pro vítězství]

„I kdyby bylo přijato, nevyřešilo by toto demokratické opatření vůbec nic. Zvýšilo by volební elasticitu, ale zachovalo by poměr mezi společenskými třídami – jeho podmínky a jeho výzvy – v němž by se opevnil legální reformismus, onen chudý příbuzný již tak iluzorní ekonomické reformy. Znamenalo by to ještě trochu otevřeněji obhajovat naše každodenní zotročení.“ [Výzva „Žlutých vest“ z východní Paříže]

Totéž platí i pro heslo „Macrone odstup“:

„V opozici k RIC někteří z nás prohlásili: „K vítězství nepotřebujeme RIC, prostě chceme, aby Macron odešel“. Za tímto požadavkem stojí dobrá myšlenka vyzdvihnout naši vlastní akci, zaměřit debatu zpět na naši kolektivní moc. Vskutku, je to ulice, jež přiměje Macrona rezignovat, a ne nějaké hlasování. Ale hned potom přichází otázka: „Kdo ho nahradí?“. A to je přesně ten problém. Ať už je Macron jakkoliv arogantní, je nahraditelný a jeho nástupce bude na obranu zisku dělat přesně to samé. Dítě se jednoznačně musí vylít i s vaničkou. Existující instituce jsou zde proto, aby bránily logiku peněz a vykořisťování.“ [Jaune – Noviny pro vítězství]

Mimo a proti odborům

Jak jsme již poznamenali, hnutí „Gilets Jaunes“ se rozvinulo z odmítnutí tradičních buržoazních struktur politických stran a odborů. Od začátku prosince se odbory (všech tendencí) jako obvykle postavily do pozoru před vládou, která hledá způsob, jak zneškodnit společenské hnutí, jež by se mohlo rozšířit i do jiných sektorů proletariátu – odbory se zoufale pokouší odradit své členy od účasti v „Gilets Jaunes“, když hnutí obviňují z mezitřídní kolaborace.

Dnes, když vidíme náznaky tendence ke „konvergenci bojů“, je hnutí opět rozděleno a váhá: někteří „Gilets Jaunes“ volají po přímé spolupráci s ústředními strukturami odborů, jiní na druhé straně tuto spolupráci odmítají, ale vyzývají proletáře v jednotlivých firmách, aby vstoupili do boje, což je navýsost správné. Objevily se výzvy s cílem rozšířit „den národní (ne)akce“ 5. února (svolaný odbory v čele s CGT) a proměnit jej v „neomezenou generální stávku“. Rádi bychom tu pro případ potřeby varovali své soudruhy z „Gilets Jaunes“ pokud jde o skutečnou povahu odborů a odborářství.

Role odborů, jejich horlivá snaha uhasit společenský požár, se vždycky jasně ukázala v období boje. Odbory, jejichž úkolem je právě zabránit tomuto druhu výbuchu, sloužit jako nárazník, a pokud je to nutné, získat kontrolu nad jakýmkoli autonomním výrazem naší třídy, se pokouší zbrzdit boj tím, že předstírají, že organizují to, co je přesahuje. Odborové organizace již po desetiletích podkopávání našich bojů opravdu nejsou příliš populární a hnutí „Gilets Jaunes“, které se odehrává mimo ně, je toho novým důkazem.

Ale rozvíjí se tu jistá subtilnější forma, která má získat kontrolu nad našimi podvratnými boji, forma, která se nachází ve všech současných bojích. Forma, kterou bychom mohli nazvat dělnický parlamentarismus. Dokonce i v případě, že boje vypuknou na základě formálního rozchodu s odbory, i když proletáři sahají po určité míře násilí, tento rozchod se nikdy nerealizuje úplně, nedojde až ke svým konečným důsledkům, tzn. organizovat se nejen mimo odbory, ale i proti nim. To znamená radikální rozchod nejen s organizacemi, ale především s praxí: odborářstvím, jež je vždy pouze vyjednáváním s našimi vykořisťovateli o prodeji naší pracovní síly…

Od „lidových shromáždění“ k jejich fetišizaci?!

Mnoho idealistických a ideologických sekt ultralevice hnutí „Gilets Jaunes“ na počátku odsuzovalo, protože se neorganizovalo do „všeobecných shromáždění“ považovaných za absolutní svatý grál revolucionářství. Od té doby se objevily zprávy o zakládání shromáždění v Commercy, Saint-Nazaire, Montreuil a jinde a o „neformálních“ shromážděních organizovaných kolem okupovaných kruhových objezdů a různých blokád.

Na jedné straně proletariát vždy historicky strukturoval svůj boj okolo shromáždění, koordinací, rad, sovětů, komun, výborů atd. Můžeme proto jen uvítat skutečnost, že proletáři znovu berou svůj boj do svých rukou, že se setkávají, že společně diskutují, že se organizují, že vytvářejí plány do budoucna, že se znovu zmocňují tisíců různých aspektů života, rozvíjejí přátelskou atmosféru a soudružství, podílí se na „osvobození projevu“… Na druhou stranu chceme zdůraznit, že žádná struktura, ať už ji nazýváme jakkoli, nikdy nebude zárukou průběhu našich bojů.

Naopak, praxe demokratismu, ideologické pojetí shromáždění, fetišizace přítomnosti mas v bojových strukturách často brzdí rozšíření a radikalizaci bojů. Proletáři sice odmítají odbory, ale existuje nebezpečí, že budou ve svých „shromážděních“ reprodukovat stejnou odborářskou či reformistickou praxi. „Přímá demokracie kruhových objezdů“ či organizování velkých „všeobecných shromáždění“ otevřených všem, často znamená praktikovat odborářství bez odborů. „Shromáždění“ a jejich „kouzlo“ „volených a kdykoli odvolatelných“ delegátů nikdy nebyly formální zárukou čehokoli revolučního. Historicky je naší jedinou zárukou naše společenská praxe. Nikdy to není záležitost formy, ale obsahu…

Kromě toho se sebou demokracie těchto „shromáždění“ přináší i fakt, že se zde mohou „svobodně“ vyjádřit úplně všichni, stávkující i stávkokazi, radikálové i umírnění. „Osvobozuje se tu projev“ (samozřejmě tu neobhajujeme „svobodu projevu“, kterou se tak ohání náš demokratický nepřítel, který nás nechává mluvit, aby nás mohl lépe umlčet), ale často tu také žvanění nabývá vrchu nad akcí. Nač hlasovat pro velmi „radikální“ usnesení, pokud proletariát neporuší sílu setrvačnosti, která blokuje šíření a rozvoj boje?

A co dál?

Snažili jsme se zde ukázat, že hnutí „Gilets Jaunes“, je, jako každé proletářské hnutí v minulosti, rozporuplné. Momentálně v jeho rámci existují výrazy obou – ideologie buržoazní společnosti ve formě falešného vědomí naší třídy, ale také proletářských zájmů, konečného cíle zničit kapitalismus. Proletářský obsah hnutí čelí dvěma nebezpečím – reakci a reformismu.

Ale falešné vědomí může a musí být překonáno pouze v boji a skrze něj, prostřednictvím zkušenosti naší třídy, která se znovu a znovu rodí v každém novém otevřeném třídním konfliktu. Úkolem komunistů není plivat na hnutí, protože není dostatečně ryzí, protože se neodvolává na ty správné zdroje, nebo proto, že mu chybí ten či onen aspekt, který považujeme za důležitý.

„Jak si představujeme, že revoluce vypukne? Opravdu si myslíme, že bude dílem konvergence společenských hnutí obdařených oprávněnými požadavky, řízených rozhodnutími přijatými jednomyslně během shromáždění, kde bude mít navrch ta nejradikálnější myšlenka? Podle tohoto scénáře by se z bezvadné příčiny nejprve zrodilo hnutí, v jeho čele by stáli ti nejosvícenější militanti, kteří by ho vedli z bitvy do bitvy a získávali vzrušující vítězství, řady tohoto hnutí by rostly, jeho pověst by rostla, jeho příklad by se rozšiřoval jako nákaza, objevila by se další podobná hnutí, jejich síla by se spojila, navzájem by se živila a rozmnožovala, dokud by nedosáhla konečné konfrontace, během níž by byl stát konečně zničen… Jaký krásný příběh! Kdo to produkoval? Netflix? Jaký díl teď vysílají? Pokud se tomu nechcete smát, ještě pořád můžete být vážní.(…)

Protože v dějinách zažehly téměř vždy jiskru nepokojů, povstání a revolucí nejen hluboké důvody, ale pouhé záminky (například přemístění baterie děl vyvolalo hnutí Pařížské komuny, protest proti porážce vojenského námořnictva zahájilo spartakistickou revoluci, sebevražda pouličního prodavače spustila tzv. arabské jaro, pokácení několika stromů vedlo ke vzpouře v parku Gezi v Turecku), je nám opravdu hanba za ty, kteří tváří v tvář tomu, co se děje se žlutými vestami (…), mají oči jen pro to, aby našli stopy komunistického programu nebo anarchistických myšlenek nebo radikální teorie nebo kritiky průmyslu, nebo… Protože potom, zklamaným, že nedokázali na ulicích najít dostatečně podvratný obsah, nenapočítali dost velké masy, nenašli dostatečné množství demonstrantů proletářského původu, paritu přítomnosti žen, neslyšeli dost správných slov – a tento seznam by se mohl do nekonečna rozšiřovat – jim zbývá jen být zděšený a ptát se, kdo může těžit z této společenské agitace.“ [Finimondo – Di che colore è la tua Mesa?]

Úkolem komunistů ovšem není ani schvalovat vše, co hnutí dělá. Úkolem komunistů je chápat hnutí na základě jeho radikální dynamiky a povzbuzovat tuto dynamiku v tom, aby se dále rozvíjela jako revoluční praxe směrem revolučnímu projektu proletariátu. Jako komunisté bychom měli naši třídu doprovázet v jejím boji o vyjasnění tohoto projektu proti reakci i reformě, reprezentovat jednak propojení mezi současným a minulým bojem naší třídy a sdílet zkušenosti, které jsme v něm jako třída získali, a stejně tak reprezentovat i propojení mezi současným a budoucím bojem. Stručně řečeno, úkolem komunistů je představovat historický boj naší třídy.

Uvědomujeme si, že to není snadné. „Gilets Jaunes“ je rozporuplné hnutí, stejně jako bylo rozporuplné i každé jiné proletářské hnutí v dějinách. A možná, že z něho nic nebude, nepočítáme-li zkušenost boje a ruptury, posílení „třídní paměti“. Je však obtížné chápat hnutí optikou toho, co se stane, když už je poraženo (zvláště pokud je, jako teď, k jeho porážce ještě daleko).

Na druhé straně již část hnutí otevřela propast rozchodu s buržoazní společností, její ideologií a institucemi – odbory, levicovými nebo pravicovými stranami, národní protiteroristickou jednotou atd. A proletářský obsah hnutí může otevřít cestu směrem k širšímu třídnímu boji.

Konečně tvrdíme, ačkoli se to může zdát provokativní, že přes všechen ten mediální humbuk okolo „Gilets Jaunes“ v žádném případě nemůžeme zapomenout na jednu zásadní věc, že totiž neexistuje nic jako „Gilets Jaunes“, nikdy neexistovalo a existovat nemůže. Z jednoduchého, základního a nevyhnutelného důvodu, že neexistuje třída nebo společenský projekt „Gilets Jaunes“…

Vždy a všude se jedná o proletariát proti buržoazii, dvě společenské třídy s naprosto protichůdnými projekty…

Ve skutečnosti existují pouze dva projekty, které se střetávají v boji o budoucnost lidstva: na jedné straně historický proces zrušení kapitalistických společenských vztahů a jejich státu, které jsou příčinou bídy, válek, vykořisťování, odcizení, útlaku a dominance… Na straně druhé pak stojí prodlužování této noční můry.

# Třídní válka – zima 2018/19 #

Žluté vesty!? Několik postojů (Texty a videa)

This entry was posted in Activity of the group - Czech, Bulletin, Bulletin CS, Čeština, Internacionalismus, Třídní boj ve Světě and tagged , . Bookmark the permalink.

Comments are closed.