Žluté vesty!? Několik postojů (Texty a videa)

| Français | English | Čeština |

IV. dějství: Zmocněme se Paříže! (video)

| TEXT IN ENGLISH |

Yellow Vests respond to the call from Commercy

 

Žluté vesty. Konec prvního kola?

Od III. dějství, vrcholného momentu hnutí pokud jde o intenzitu blokád a nepokojů, spustila vláda svůj aparát k potlačování sociálních bouří jako nikdy předtím. Oprášila staré manuály o umění vést válku proti vlastnímu obyvatelstvu, i o tom, jak jej klamat.

Pokud se moci skutečně podařilo dostat pod kontrolu V. dějství, nestalo se tak bez, možná trvalého, poškození její „demokratické“ fasády. Pokud jde o věrnost lidu jeho vládcům, otevřeně lhát, falšovat fotografie a čísla, zatknout a zranit tolik demonstrantů nebo jim jednoduše zakázat masivní protest, se neobešlo bez následků.

Použití síly

89 000 policistů nasazených po celém francouzském území dva víkendy za sebou. 9 000 jen v samotné Paříži. Připomeňme, že je to poprvé v historii, kdy Francie používá v hlavním městě obrněná vozidla. Jen během IV. dějství bylo zatčeno více než 2 000 lidí. Velká část z nich preventivně, jen za držení ochranných pomůcek jako jsou masky proti prachu. Stovky lidí byly zraněny. V paměti zůstanou vyryty desítky obrazů – policisté v civilu, kteří bez přestání střílí na demonstranty a novináře schovávající se za zdí, nebo ony utržené ruce.

Nemůžeme si pomoci, abychom v takovém násilí neviděli politickou vůli zastrašit demonstranty, vyděsit je, odradit je od toho, aby se vydali do ulic. Přesto se tisíce lidí opět sešly v hlavním městě k V. dějství. Vedle této rozsáhlé, mediálně široce pokryté, zastrašující operace, bylo uzavřeno 50 stanic metr a přístup do vnitřní Paříže zablokován, což znemožnilo doslova tisícům lidí, kteří přijeli autobusy, aby manifestovali. A těm, kteří dokázali překonat všechny překážky tohoto překážkového běhu, zabavovali dokonce i žluté vesty.

Manipulace s médii

Macronův projev, i když byl široce kritizován, měl přece jen pacifikační účinek. Na všech titulních stranách jsme mohli číst „SMIC zvýšen o 100 eur“ či „ bylo dosaženo významného pokroku“. Bylo by těžké probírat bod po bodu každé z těchto prohlášení, ale to o SMICu je pravděpodobně to nejabsurdnější.

Ve skutečnosti je to „prémie za zaměstnání“ (a nikoli SMIC), co se zvýšilo o 100 eur (a velká část tohoto navýšení byla v každém případě naplánována již dříve) a týká se pouze 25% těch, kterých se týká SMIC [tj. těch, kteří pobírají minimální mzdu] (těch, jejichž daňové odvody za celou domácnost jsou pod určitou kvótou a kteří mohou této prémie skutečně využít). Další povedené lumpárny vědomě rozšiřovala řada velkých televizních kanálů. Je jen otázkou času, kdy se všichni podvedení naštvou a co kdo ví, co bude potom.

Politováníhodná událost, k níž došlo minulý týden ve Štrasburku, se také stala objektem sprosté instrumentalizace proti hnutí. Vedle debat okolo konspiračních teorií, které zaznamenaly skupiny žlutých vest na Facebooku, se vláda této aféry zmocnila nejen proto, aby posílila obvyklou stigmatizaci muslimské populace a přitvrdila obvyklý tlak práva a pořádku, ale také proto, aby Žlutým vestám dala za vinu, že svou aktivitou zaměstnávaly pořádkové síly a nepřímo tak onen útok umožnily. Takže kromě toho, že vláda mezi demonstranty šíří strach, hodila jim nyní na triko i vinu za smrtonosný útok. Tím je předem ospravedlněno možné násilí a bití policistů na pokraji sil proti těm, kteří se pokoušejí demonstrovat.

Konec prvního kola?

Ačkoli byly údaje o mobilizaci během V. dějství opět značně podhodnoceny, lze říci, že hnutí zaznamenalo jeden z prvních poklesů intenzity. Účast nevyhnutelně ovlivňuje nadcházející období Vánoc spolu s uplatněním technik k potlačení povstání, jak jsme je objasnili výše. Kruhové objezdy se snaží odolat hrozbám vyklizení. Na hnutí Žlutých vest se začíná projevovat fenomén ochromení, ale jejich hněv se ještě úplně nerozptýlil. Je nepopiratelné, že bude i nadále bublat pod zemí až do dalšího výbuchu (Silvestr?). Při příští chybě, kterou vláda udělá, možná společná zkušenost Žlutých vest povede až k Macronově demisi. Vše, co žilo a nadále žije na kruhových objezdech, blokádách nebo při nepokojích, umožnilo celé řadě lidí znovu získat svou politickou kapacitu, tj. svou schopnost jednat, kterou ani RIC [„Référendum d’initiative citoyenne“, referendum vyvolané občanskou iniciativou] nebude schopno dostat pod kontrolu.

Zdroj ve francouzštině: https://rouendanslarue.net/gilets-jaunes-fin-de-premiere-manche/

 

Říkali jste, že sociální revoluce je skončená, překonaná, nemožná?!

Kdo jsou žluté vesty, ptají se pokrytecky vládci, novináři a politici. Šéfové, svobodné profese, maloburžoazie, říkají! Ultralevice nebo extrémní pravice, dobrodruzi, profesionální rioteři, šílenci?!!! Směšné pokusy zdiskreditovat žluté vesty: žalostné prostředky proti masovému hnutí!!!

Hlavní slogan žlutých vest “Máme už dost téhle bídy!,” to říká jasně, jsou to ti, kteří už dál nemohou snášet žít z donucení v nedostatku…

Už je to vzpoura ubohých, utlačovaných, vykořisťovaných!

Je to sociální revoluce, která je „na pochodu“!!!

Všechny koaliční síly represe, reformy, vyjednávání, kompromisu a oportunismu nemohly dělat nic: když je to nutné, proletářské masy převezmou směřování své vlastní budoucnosti a začnou tím, že se spojií, budou spolu mluvit, rozhodovat a jednat samy za sebe tak, že se zbaví všech politických a společenských rámců, které třída vlastníků vybudovala, aby jim v tom zabránila.

Nikdy například nezapomeneme, že představitelé všech odborů udělali vše pro to, aby to vypadalo, že žluté vesty jsou fašistické hnutí, rozzuřená maloburžoazie a že jsou vůči dělnické třídě nepřátelské!!! A když se jim to nepodařilo, když se toto hnutí stalo nejdůležitějším proletářským hnutím za dlouhou dobu, učinili vše, aby mu bránili, aby ho zardousili již v počátku a po celou dobu jeho exsitence!

To, co odborům na hnutí žlutých vest vadí, je sebeorganizace a vzbouřenectví, a mohli jsme si toho všimnout po dni společné odborářské akce minulou sobotu – ústředí CGT zůstává vůči hnutí nepřátelské, zatímco místní členové odborů jsou často součástí hnutí žlutých vest, a CGT dbá na to, aby nebyly stávky a hnutí spojovány a odmítá ustavovat dělnické výbory v podnicích. CGT je naprosto proti sebeorganizaci a vzpouře. To si musíme zapamatovat pro budoucnost: ony levicové organizace nebo reformistické odbory nejsou přáteli sociální revoluce, jejíž příliv stoupá…

Ano, je to právě vzbouřenecký charakter žlutých vest, který je staví do opozice ke strejcovskému charakteru hnutí bez budoucnosti, jaká už léta vyvolávají odborářské aparáty, ať už se jedná o spojené odborové svazy nebo o CGT samotnou. Protože dny odborářského nečinu byly pravým opakem tohoto hnutí: nebyly ani mezioborové, ani sebeorganizované, ani nekontrolovatelné, ani ohrožující moc a vládnoucí třídu, ani radikální ve svých cílech a perspektivě, ani výbušné a šířící se, ani pro naše nepřátele v čemkoli nebezpečné.

Odborářské aparáty nikdy nechtěly, aby boj ovládali ti, kteří se na něm podílejí. Nikdy nechtěly, aby byla celá země zablokována, plná barikád nebo vzbouřená. Nikdy nechtěly, aby celá třída vlastníků, všichni, kteří mají z kapitalismu prospěch, zpochybněna. Nikdy nechtěly zevšeobecnit sociální revolty, sjednotit je v jednom hnutí a namířit jej proti vlastníkům, vykořisťovatelům, prospěchářům!!! Nikdy nepřijaly spontaneitu boje a neuznaly schopnost pracujících sami rozhodovat, organizovat se a vést sociální boje bez odborových centrál specializovaných na porážku dělníků.

A nikdy nedovolily, aby se dělnických bojů, jakkoli důležitých a masových, majetné třídy bály, zatímco žlutých vest se nyní obává buržoazie dokonce i za hranicemi! Protože jejich příklad překračuje hranice!!!

Ve společenském obsahu svého boje jsou žluté vesty mnohem radikálnější, než byli levicoví reformisté kdykoli předtím, a to včetně levicové levice, odborů a krajně levicových oportunistů. Zpochybňovat daně, to tihle spořádaní lidé nikdy neučinili! Zpochybňovat banky, to taky ne!

Macron jedním mávnutím ruky odmítl požadavky žlutých vest na více sociálních služeb a méně daní, a označil je za infantilní a nerozumné: „Musíme lidem vysvětlit, na co jdou jejich daně… Pokud to nikdo neudělá, všichni si budou myslet, že je normální, aby byla škola zdarma nebo aby společnost platila za zdravotní péči na konci života.“ Ve skutečnosti nejsou požadavky na méně daní a více veřejných služeb infantilní, ale vyžadují vyvlastnění kapitalistické vládnoucí třídy…

Macron samozřejmě používá násilí […] na demonstracích a blokádách k tomu, aby hnutí odsoudil a morálně ho zdiskreditoval. Ale není skutečné násilí to, čeho se dopouští vlastníci výrobních prostředků a jejich vlády? Nejsou to oni, kteří dotlačili mírné otce rodin zahnané do bídy k tomu, aby se vzbouřili? Nejsou to oni, kdo dotlačil matky rodin, včetně svobodných matek, které si už nemohou dovolit ani ty nejzákladnější výdaje, aby se vrhly na ulici, riskovaly bití obušky a slzný plyn a dokonce zatčení?

Násilí je to, co činí třída vlastníků, když prohlašuje: potřebujeme stále více a více miliard zisků vyždímaných z těch, kteří žijí ze své práce!

Není náhoda, že všichni začínají přirovnávat politickou a sociální situaci majetné třídy a její moci zcela zdiskreditované do té míry, že utlačované a vykořisťované masy spoléhají jen na povstání, aby provedly nutnou změnu, ke starému režimu (Ancien régime)!

Po celé zemi se vytvářejí spojení mezi všemi vykořisťovanými, utlačovanými, semletými, dotlačenými na hranici svých sil. A jedinou skutečnou perspektivou je to, že se dělnická třída zorganizuje do dělnických výborů, shromáždí se v jednotlivých podnicích, bude diskutovat a rozhodovat o svých požadavcích a o svém akčním programu. Tam, kde se to začíná dít, je váhavost odborů rychle překonána…

Pokud Macron a jeho poslanecké mandáty vykořisťovatelů nakonec svým zneužíváním, vydíráním, zpronevěrou, krádežemi a nekonečným vykrucováním založili požár, můžeme říci, že sociální revoluce je jediná věc, kterou neukradli!!!

Během hnutí žlutých vest vede buržoazie své pořádkové síly k potlačení povstání a zvyká tomu i obyvatelstvo… Ale velmi pravděpodobně také vede proletariát směrem ke společenskému povstání!

Brzy znovu objevíme slogan proletářů z Paříže v roce 1871: „Ať žije komuna!“

Zdroj ve francouzštině: https://www.matierevolution.fr/spip.php?article5171

 

Vestu nebo ne? Potřebujeme benzín, abychom všechno spálili

Už týden se na celém francouzském území, ale i v dalších evropských zemích, utváří hnutí proti drahotě. Toto hnutí se nepodobá ničemu, co jsme až doteď viděli. Byť nám jeho první projevy nedělaly právě radost, to, jak se dál vyvíjí, nám umožňuje poopravit si názor.

Ve světě, který už je pouze kapitalistický, v němž se už dlouho šlape po dělnické identitě, je logické, že tradiční orientační body dělnického hnutí už nejsou zastoupeny v sociálních nepokojích naší doby. Přesto jsme všichni svědky podvratné síly hnutí jako je LKP (Liyannaj Kont Pwofitasyon, Povstaňme proti vykořisťování) na Guadalupe, nebo nedávných nepokojů v Guyaně proti vysokým životním nákladům. V hnutí žlutých vest existují dvě etapy, které musíme rozlišit, abychom pochopili důležitost této události: to jak hnutí vypadá a jak se skutečně projevuje.

Většina soudruhů, kteří se vůči mobilizaci žlutých vest staví nepřátelsky, tak činí především proto, že se rozhodli nedělat rozdíl mezi tím, co žluté vesty říkají (to jsou ony mediálně vděčné řeči o legitimitě) a tím, co se děje (praxe, kterou ohlašují nejrůznější blokády). Což je z dnešního pohledu chyba. Nemůžeme kritizovat sklerózu tradičních sociálních hnutí a zároveň odmítat celý protest, který, aniž by disponoval politickými opěrnými body, nastoluje otázku nákladů na život, tedy nemožnost proletářů žít. Účelem této výzvy je nabídnout jiný pohled na toto dění a porozumět tomu, proč, pokud se hnutí točí okolo kritiky drahoty, je přítomnost stoupenců revoluce v tomto hnutí logická.

Zjevení

Petice, která stála na počátku mobilizace, pochází z května roku 2018. Nevyvolala tudíž rozruch okamžitě. Teprve v důsledku dalšího zvýšení cen pohonných hmot se počet jejích signatářů stále zvětšuje a petice se stává výchozím bodem pro skutečnou mobilizaci v ulicích a na silnicích proti rostoucím cenám pohonných hmot. Je třeba říci, že za jediný rok vzrostla cena nafty o 24% a cena benzínu o 14%. Jsou to samozřejmě proletáři, kdo tento nárůst pocítili nejjasněji a kdo se dívá, jak se to, co zbývá z jejich života, dál smrskává. Tváří v tvář nevyhnutelným výkyvům v ceně ropy se obracejí hlavně na stát, který má podle jejich představ ovlivnit ceny pohonných hmot. Onen stát, který má v rukou různé daně navyšující tržní ceny pohonných hmot, a to zejména pokud jde o naftu. Boj proti nové dani nabízí dvě hlavní počáteční determinanty: jednáme se státem a oslovujeme v jeho očích co nelegitimějším způsobem: jako občané. Právě na tomto terénu se rozvine onen slovní průjem o Francii, Francouzích, lidech, naší policii, o daních, o těch, kteří všechno platí a kteří nemají právo na nic, o těch, kteří mají právo na všechno a přitom nedělají nic. To je typické pole působnosti pro aktivisty krajní pravice, protože jim umožňuje dávat nahlas a jasně najevo ochotu dostat se k politické moci, jediné výslednici jejich programu. To samé platí pro Francie Insoumise. Právě ona tolik poukazuje na Macronovu osobu. Chtějí odstranit jednoho krále, ale ne království jako takové. Proto se musíme mít před takovým koktejlem míchajícím poujadismus, nacionalismus, populismus a samozřejmě mezitřídní postoje na vlně nevábného virtuálního projevu, napozoru. O to víc, že policie, vláda a média se k hnutí zpočátku stavěly vstřícně. Ale nemohli jsme jako celek odmítnout něco, co nemělo ani finitu, ani jednotu. Museli jsme čekat, až se uvidí. Museli jsme si vzít cenu benzínu za teploměr každodenního škrcení proletářů tam, kde jiní viděli jen hrubou demonstraci síly motoristické lobby. Už jsme měli indície, a ty nás nutily přemýšlet o tom, že hnutí žlutých vest otevírá trhlinu okolo jednoduché stížnosti: chcípáme tu. Od odsouzení daní jsme se dostali k příčinám této kritiky: k degradaci našich životních podmínek. A pak přišel 17. listopad.

Zhmotnění: 17. listopad

17. listopadu se tisíce lidí zvedly od obrazovek svých počítačů, aby se setkaly. Nepochybně tam bylo mnoho aktivistů extrémní pravice, včetně Debout La France, ale ve skutečnosti nemohli vystupovat otevřeně, protože jejich řešení vysokých cen pohonných hmot by se nutně muselo zdát přitažené za vlasy. „Žluté vesty“ se sešly v hospodách, v parcích a na parkovištích obchodních center kvůli hnutí. Ne proto, aby se dozvěděli, jaký diskurs zvolit, ale proto, aby se domluvili, kde, jak a co zablokují. Toto hnutí sebeorganizace „občanů” nemá stejné strukturální determinanty jako Nuit Debout. Nuit Debout byla o mluvení. Žluté vesty jednají. Blokují. Více než 2000 bodů, které byly 17. listopadu zablokovány a 280 000 lidí, kteří tyto blokády drželi, není něco zanedbatelného, navzdory tomu, co o tom jistí lidé tvrdí (a to vše bez odborů a tedy bez profesionálních aktivistů). Nemluvíme tu o odborářských průvodech, mluvíme tu o akci. Benevolentní postoj policie samozřejmě příznivě ovlivnil efektivitu těchto blokád a žluté vesty policii tleskaly až do okamžiku, kdy je začala mlátit. Místa blokád byla pečlivě vybrána tak, aby paralyzovala dopravu, aby přinutila obyvatelstvo nezůstat stranou. Na místech blokád, mýtných branách nebo v nákupních centrech umožnily formy stálého shromáždění rozhodovat hodinu po hodině praktická opatření k udržení hnutí. Hnutí nemá žádného mluvčího, zdá se, že neexistuje žádná centralizace. Právě v tomto bodě vláda a média ve svém vztahu ke žlutým vestám dramaticky otočily. Benevolenci nahradila hrozba. Pitvaly se akce fašistů přítomných na jednotlivých blokádách. Poukazovalo se také na „potyčky” na různých blokádách a na odpovědnost žlutých vest. Ale na rozdíl od vedení CGT tu nebyl nikdo, kdo by ujišťoval: „Monsieur Philippe, toto není hnutí Žlutých vest.“ Naopak, pokud budeme na blokádách trochu hledat, budeme systematicky nacházet důslednou kritiku, která jde daleko za odmítání ceny pohonných hmot. Když vyděláváte 1000 eur za měsíc, je všechno příliš drahé. Neexistuje JEDNO hnutí žlutých vest, existují konkrétní rozdíly v závislosti na regionu, přítomnosti aktivistů extrémní pravice nebo sociální kompozici během blokád. Determinovanost je však nesporná. Aby posílili, čekali na „kamioňáky“ a „zemědělce“, obecně korporace uznané vládou za legitimní, jako v době Bonnets Rouges. Hledali sílu tam, kde si mysleli, že je, a všechny vyzývali, aby se k blokádám připojili.

Zhmotnění: po 17. listopadu

Poblíž dálnic jsou dál udržovány blokády, ale část žlutých vesty se rozhodla přidusit ekonomiku na koncentrovanějších místech. Tudíž blokují ropná skladiště, logistická centra a nákupní centrály. A tyto blokády jsou ve srovnání s neúspěchy, které nás potkaly při protestech proti novému zákoníku práce, velmi efektivní. Policie měla čekat na neděli a na pondělí, ale prohlášení bossů nákladní dopravy situaci změnilo. Vládě slíbili, že se do hnutí Žlutých vest nezapojí. “Chceme kamioňáky, ne jejich šéfy.“ Tak se hnutí konfrontované s nemožností vytvoření mezitřídní aliance, ustavilo jako proletářské. Dále hledá způsoby, jak umožnit kamioňákům, aby se k hnutí připojili s šéfovým kamionem, a jak zablokovat kamiony na základě vzájemné dohody. Odbory v dopravním sektoru, Force Ouvrière Transport, vyzvala ke stávce proti poklesu kupní síly. Později vydala výzvu k akci 1. prosince i CGT, a to ve snaze protest centralizovat, ale aniž by přitom volala po stávce a udržujíc si odstup pro případ, že by se situace nevyvíjela tak, jak si představovala (některé místní sekce se však již mezitím do hnutí zapojily: St Nazaire, Le Havre, Meuse). Výzvy k demonstraci v Paříži 24. listopadu se množily, vláda zpanikařila a přivolala do hlavního města 90% CRS jednotek. A během této doby blokády pokračovaly. Policie zasáhla, zatýkala, mlátila obušky. Justice odsuzovala. A lidé se znovu vraceli na blokády. Vláda vyzvala k rozpuštění, vyrobila odpudivý obraz protestujících, tak jako v každém sociálním hnutí, ale nefungovalo to. Jak ukázal samozvaný mluvčí belgických žlutých vest, když nazval „bojovníky za svobodu, kteří nás brání“, to, co novináři nazývají „vandaly“. Nebo jak dokazuje případ ostrova Réunion, kde jsou životní náklady nejvyšší z celého francouzského teritoria, a kde blokády provázelo rabování a přerozdělování ve velkém. A taky oznámení o zmrazení daní z pohonných hmot na tři roky, které mělo asi takový účinek, jako pouťový balonek.

Trhlina je otevřená

Nepochybně se nacházíme ve chvíli intenzivního třídního boje. Tu a tam již můžeme zahlédnout záblesky redukování revolty na symbolické cíle: centralizace demonstrací do Paříže, výzvy zaměřit se na místní centra moci, pochodovat před prezidentský palác, blokovat státní budovy. Hnutí se snaží za každou cenu zachovat onu postavu občana tváří v tvář státu, protože má za to, že jen tak může být legitimní. Je to přiznání neúspěchu tam, kde existuje velký potenciál. V nadcházejícím okamžiku budeme svědky objevení se kontrarevolučních politických forem, zjevných mezitřídních spojení a nájezdů extrémní pravice. Ale to je úděl naší doby a nemá smysl fňukat nad jeho vítězstvím. Jako stoupenci revoluce proti tomu musíme bojovat a navrhovat nové orientační linie, aby se hnutí mohlo šířit. Učinit z něho hnutí proti vysokým životním nákladům. Nejde tu jen o to volat po tom, aby se k blokádám připojili další. Společenský protest se musí rozšířit i do dalších oblastí každodenního života, s politickými slogany proti drahotě, proti životu proletáře. Musíme jít za středoškoláky, studenty, nezaměstnanými, dělníky, ale nikoliv kvůli jejich bezprostředním individuálním zájmům. Kvůli rozšíření hnutí proti drahotě, a ne kvůli nějaké žluté vestě. Praktické požadavky boje jsou četné a bylo by špatné si v tomto smyslu klást nějaké limity. Okupace, vynucení si snížení cen (autoreduction), demonstrace, blokády, distribuce zdarma a dál až k poslednímu kroku. Týden po 24. listopadu bude rozhodující pro pokračování a kvalitu hnutí.

Takže vestu nebo ne?

Zdroj ve francouzštině: https://www.19h17.info/2018/11/23/gilet-ou-gilet-pas-il-faut-de-lessence-pour-tout-cramer/

 

„Žluté vesty… „Komunardi… „Sansculoti… „Bosí“… „Psanci této bídy“…

Za všemi těmito nálepkami stojí naše boje proti bídě!

Hořící barikády na Champs Elysées, drahá auta spálená na prach, luxusní obchody zdemolovány a vyrabovány, „nejkrásnější avenue na světě“ vzplála naší touhou žít a nikoli jen přežívat. „Město světla“ zářilo mnohem víc, než si jeho páni kdy přáli. A požáry vzpoury hoří již tři týdny i na jiných místech – ve Francii a také v Belgii – a hřejí nás v srdci i v mysli.

Našli jsme snad právě teď lék na vyhoření? Proti podzimní depresi? Proti tomu pocitu, že nám naše životy unikají mezi prsty v práci za mizerný plat nebo ve škole, aby se z nás stali další nezaměstnaní? Že už nikdy nebudeme žít nic jiného než tenhle mizerný život pod diktaturou peněz?

Zde jsou nejdůležitější body, které vyvolaly naši naději, že to vše není nevyhnutelné, že radikální změna společnosti je možná:

  • Hnutí se rozvinulo mimo a do jisté míry také proti tradičním strukturám (stranám, odborům, médiím…), kterými se kapitalismus vybavil, aby učinil jakoukoli praktickou kritiku neškodnou.
  • Zatím neexistují žádné „pozitivní“ požadavky, žádní mluvčí, žádní vyjednávači, nebo představují jen malou menšinu (která není příliš oblíbená a je dokonce terčem hrozeb nejradikálnějších částí!) hnutí. Ačkoliv se média snaží uzavřít demonstranty do rámce „boje proti daním,“ všeobecným heslem je spíše „boj proti chudobě obecně“ v celé své komplexnosti (nízké mzdy, vysoké ceny, promarnění našich životů v práci, odcizení…) a tudíž v konečném důsledku i zpochybnění kapitalistického řádu jako takového.
  • Hnutí se organizuje na regionální úrovni a přesahuje obvyklé odborářské dělení podle jednotlivých odvětví výroby. Na barikádách a blokádách se setkávají sousedé, přátelé nebo kolegové a to, co mají společného, není zvláštní zájem toho či onoho odvětví průmyslu, ale obecné znechucení bídou našich životů, což jsou pocity, které implicitně sdílí celá dělnická třída. Existují samozřejmě pokusy přeskupit hnutí tak, aby se vešlo do rámce kapitalistických struktur – to jsou všechny ty výzvy formulovat „jasné a pozitivní požadavky“, diskutovat s úřady, být rozumní… Ale až doteď nebyly příliš úspěšné. Naopak, hnutí se nebojí ukázat takzvaným umírněným, že být rozumní nikam nevede, že neopustí svůj radikalismus a nenechá ty, kteří chtějí hnutí na této ose rozdělit, aby ho zničili.
  • Hnutí nebo jeho velká část je radikální a proto násilné a stojí si za tím. Nejde jen o to, že se „žluté vesty“ nebojí konfrontace s policií, mnoho z nich nemá strach rozbíjet, pálit, vyrvat z kořenů, nemá žádný respekt k soukromému vlastnictví, rabuje… Ještě důležitější je, že se k tomu také hlásí – někteří nevysloveně, jiní otevřeně, což buržoazii mimořádně stěžuje použití obvyklé taktiky rozdělit hnutí na „dobré demonstranty“ a „zlé vandaly“. Ne všichni mají chuť účastnit se nepokojů, ale mnozí v těchto nepokojích spatřují legitimní výraz hnutí.
  • Nejen, že hnutí neustále vyzývá zbytek dělnické třídy, aby se k němu přidala, a snaží se o své rozšíření a zevšeobecnění (protesty už se rozvíjí i v sektoru „lyceí“), ale stále častěji se objevují také výzvy ke sbratřování s represivními silami. Jedni odpovídají CRS, kteří si stěžují na svou tvrdou práci, že přece mohou jednoduše složit zbraně a připojit se k demonstrantům. Jiní je vyzývají, aby přemýšleli o tom, kdo je jejich pravým nepřítelem. A jiní apelují na vojáky, aby neposlechli rozkazy svých pánů v případě, že budou nasazeni proti hnutí.
  • Hnutí není nic svaté, neexistují pro něj žádné symboly, žádné legendy, žádná identita, žádná ideologie, které by nešlo nelze spálit, zničit, vymýtit. Nejlepším dokladem této skutečnosti je událost z minulého víkendu – Vítězný oblouk, symbol buržoazní republiky a její válkychtivé všemocnosti, byl potagován, jeho muzeum bylo vypleněno a proletáři tančili na jeho střeše.

Toto jsou body, které musí být dále rozvíjeny a překonány v boji, který pokračuje. Bojujme společně, proti tomu, aby nad hnutím získaly kontrolu politické strany nebo odbory, bojujme společně proti rámci voleb, reforem a požadavků, do něhož by nás chtěli uzavřít.

Pokračujme až ke konečným důsledkům naší kritiky!
Organizujme se, diskutujme, udržujme společně oheň vzpoury!
Nemůžeme se dočkat pokračování…

nosotros.proletarios

Zdroj ve francouzštině: https://nantes.indymedia.org/articles/43818

 

Výzva „Žlutých vest“ z východní Paříže

Naše vesty už nejsou proprietami silniční bezpečnosti, staly se poznávacím znamením globálního zpochybnění daného řádu. Neblýskají se proto, aby úřady upozornily na jakousi nouzi nebo společenské obavy. Neoblékli jsme si je proto, abychom od Moci něco požadovali. Žlutá barva našich vest není ta samá, kterou si dělnické hnutí obvykle spojuje se zradou. Je to žlutá, jako je žlutá láva hněvu, kterou začíná chrlit už příliš dlouho dřímající vulkán sociální revoluce. A je žlutá pouze proto, že obsahuje červenou.

Pod jménem „žluté vesty“ se probouzí titán, stále ještě omámený z kómatu, ve kterém byl ponořen po více než čtyřicet let. Tento kolos nezná své jméno, nepamatuje si svou slavnou historii, nepoznává svět, do něhož otvírá oči. Přesto si, když se znovu aktivuje, postupně uvědomuje rozsah své vlastní moci. Falešní přátelé, bachaři jeho snů, mu našeptávají různá slova. A on je opakuje:  „Francouzi“, „lidé“, „občané“! Ale když je vyslovuje, obrazy, které se mu zmateně vynořují z hloubky paměti, v něm zasévají pochybnosti. Tato slova převalují jazyky v kanálech bídy, na barikádách, na bojištích, během stávek i ve věznicích. Jsou to slova ze slovníku impozantního protivníka, nepřítele lidstva, který po dvě století suverénně vládne strachem, sílou a propagandou. Tento smrtelný parazit, tento společenský upír, to je kapitalismus!

Nejsme „společenství osudu“, hrdé na svou „identitu“ plnou národních mýtů, které nemohlo vzdorovat společenské historii. Nejsme Francouzi.

Nejsme masa vyrobená z „malých lidí“ hotových spojit se se svými pány za předpokladu, že jim tito budou „dobře vládnout“. Nejsme lid.

Nejsme agregát jedinců, kteří dluží svou existenci pouze uznání státu a jeho udržení. Nejsme občané.

Jsme ti, kteří jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu, aby přežili, ti, z nichž buržoazie získává svůj zisk tím, že jim vládne a vykořisťuje je. Jsme ti, po kterých kapitál ve své strategii přežití šlape, které obětovává, které odsuzuje. Jsme ona kolektivní síla, která zruší všechny společenské třídy. Jsme proletariát.

Vědomi si našich historických zájmů varujeme, že:

  • Hnutí žlutých vest bude poraženo, pokud bude i nadále věřit, že zájmy pracujících jsou slučitelné se zájmy šéfů. Tato iluze si už vybírá svou daň, protože ji Macron využívá k tomu, aby protest otočil proti vykořisťovaným. Chudáci kapitalisté – které oportunisticky líčí jako chudé kapitalisty, malé podnikatele, řemeslníky a další, kteří zaměstnávají jen sami sebe – oběti sociálních „odvodů,“ prý sdílí stejný osud jako jejich zaměstnanci. Bude proto nutné je ušetřit a omezit se na žebrání směšné almužny od těch největších z nich. Takový postoj Moci umožňuje, aby nás urážela, zatímco předstírá, že plní naše požadavky. Takzvané navýšení SMICu zaplatí pouze námezdní pracující. Zrušení růstu CSG maskuje pokračující snižování důchodů těch nejchudších.
  • Na základě tohoto pokřiveného pohledu tvrdí jistá část žlutých vest, že méně nákladný stát by umožnil snížení daňového zatížení, které drtí jednotlivé podniky. Došlo by tak k oživení ekonomiky a prospěch by z toho měl každý… Ale to je velmi špatná pohádka. Protože to není stát, kdo dusí malé kapitalisty, ale především logika konkurence, která zároveň umožňuje jejich existenci a jejímž prostřednictvím mohou mít svůj podíl na trhu a rozvíjet se. Hnutí tak staví otázku společenského problému špatně, chápe ho jako problém „špatně řízeného státu“, místo toho, aby se zaměřilo na kapitalistický systém. Vládní program demontáže „sociálního státu“ ve jménu „vylepšení veřejné aktivity“ se tak konsoliduje. Politika sociální dravosti, která spočívá ve zrušení přerozdělování od bohatých k chudým, dosud prováděná prostřednictvím sociálního zabezpečení a veřejných služeb, paradoxně posiluje. Stejně to platí o opatřeních k celkovému snížení mezd, včetně mezd odložených (důchody, dávky v nezaměstnanosti,…), které tak stát obhajuje. Pleteme si bič sami na sebe.
  • V tomto úhlu pohledu, který je zastáncem ekonomické rovnováhy za předpokladu, že je řádně spravována, přichází vše, co je v ekonomice špatné, zvenčí: daně, Evropská unie, „finančnictví,“ „kosmopolitismus“ (a v pozadí se někdy poukazuje na „Židy“ a „ilumináty“) či přistěhovalci. Pokud nepochopíme nebo si odmítáme připustit do očí bijící fakt, že je to kapitalismus – jako systém produkce bohatství z vykořisťování lidské práce – kdo je v krizi, otevíráme dveře reakčním formám záloh daného společenského řádu. Deset let krajně pravicového internetového aktivismu silně ovlivňuje tento sebevražedný stav všeobecného zmatení, o kterém mnoho žlutých vest věří, že v něm naleznou řešení svých potíží.
  • Jedno z těchto „řešení “, Referendum iniciované občany, dlouho podporované fašisty, a nyní i Melenchonovými stoupenci, je podvod, který má sociální otázku potlačit prostřednictvím institucionálního blafování. I kdyby bylo přijato, nevyřešilo by toto demokratické opatření vůbec nic. Zvýšilo by volební elasticitu, ale zachovalo by poměr mezi společenskými třídami – jeho podmínky a jeho výzvy – v němž by se opevnil legální reformismus, onen chudý příbuzný již tak iluzorní ekonomické reformy. Znamenalo by to ještě trochu otevřeněji obhajovat naše každodenní zotročení.

Vědomi si úkolů, které před námi stojí, konstatujeme, že:

  • Hnutí žlutých vest končí u bran podniků, to znamená tam, kde začíná totalitní vláda zaměstnavatelů. Tento stav je důsledkem několika různých faktorů. Připomeňme alespoň tři: 1) Roztříštěnost výroby, situace v níž velký počet zaměstnanců pracuje ve (velmi) malých a středních podnicích, kde jim jejich blízký vztah k zaměstnavateli velmi ztěžuje možnost stávkovat. 2) Prekérní pracovní podmínky velké části zaměstnanců, které vážně zhoršují jejich schopnost jít do konfliktu v jednotlivých firmách. 3) Vyloučení a nezaměstnanost, která postavila mnoho proletářů mimo sféru výroby. Velké části žlutých vest se týká minimálně jeden z těchto vlivů.
  • Další složka námezdní síly, která pracuje ve velkých korporacích a má vyšší jistotu zaměstnání (CDI a legální status) žije ve skleníku, na jehož oknech se síla hnutí láme jako vlna o skálu. Tomuto segmentu pracující populace je rezervováno speciální zacházení ve formě manažerské efektivity a hanebné odborářské kolaborace. Buržoazie si dobře uvědomila, že tato kategorie pracujících má moc zasáhnout kapitalistickou výrobu v samém jejím srdci prostřednictvím neomezené generální stávky. Proto upevňuje pacifikaci této složky pracujících a rozdává cukříky ve formě „výjimečných vánočních prémií.“

Vědomi si našeho cíle prohlašujeme, že:

  • Se ztotožňujeme s výzvami žlutých vest z Alès, Commercy a Saint Nazaire, jejichž odmítání jakékoli hierarchické organizace, jakéhokoli zastupování, a jejichž snaha zaměřit se na kapitalisty, pro nás vyznačuje cestu, kudy se máme dát.
  • Chceme rozbít ideologické, manažerské a odborářské překážky, které drží hnutí žlutých vest mimo sféru výroby. Musíme užít mimořádnou sílu hnutí, kterou ještě násobí jeho odhodlání, k tomu, abychom uskutečnili to, oč miliony vykořisťovaných usilují už tolik let, a čeho zatím nikdy nedosáhly: paralyzovat výrobu zevnitř, rozhodnout o stávkách a jejich koordinaci na všeobecných shromážděních, sjednotit všechny kategorie námezdních pracujících v jednotné perspektivě svržení kapitalistického systému a přivlastnění si výrobního aparátu. Skoncujme s hierarchickým útlakem kapitalismu a státu.
  • Od tohoto okamžiku chceme diskutovat o stávce, o tom, jak ji zahájit, rozšířit a koordinovat. Kontaktujte nás, připojte se k nám!

gilets-jaunes-revolutionnaires@protonmail.com

Zdroj ve francouzštině: https://paris-luttes.info/appel-de-gilets-jaunes-de-l-est-11521

 

 

This entry was posted in Blog - Čeština, Čeština, Internacionalismus, Naše příspěvky, Třídní boj ve Světě and tagged , . Bookmark the permalink.

Comments are closed.