Okupace rektorátu Aristotelovy univerzity v Soluni proti pracovním agenturám

Komentář TV

Níže naleznete první prohlášení okupace rektorátu Aristotelovy univerzity v Soluni (AUTh). Ta probíhá od 16. března 2009 a je namířena specificky proti pronajímání pracovních sil od agentur na vysokých školách i všude jinde. Byť se jedná o kritiku jedné z nejhorších forem vykořisťování imigrantů i proletářů pocházejících přímo z Řecka (skrytou za smlouvy o subkontraktech o subkontraktech atd.), na rozdíl od prosince 2008 radikálové již nejsou schopni tuto kritiku generalizovat a prohloubit. Povrchně ji sice vztahují ke svým vlastním životům, ale ani v nejmenším nenapadají podstatu celého problému – kapitál a námezdní práci. Jakoby se vykořisťování dělo jen v rámci pracovních agentur a jakoby šlo vykořisťování odstranit dodržováním zákoníku práce ze strany zaměstnavatelů. A jakoby pracovní agentury a pekarizace pracovních podmínek nebyly výsledkem potřeb kapitálu obecně. A ty lze odstranit jedině pokračováním v destrukci kapitalistických společenských vztahů, kterou započala prosincová vzpoura, a nikoli obhajobou „práv pracujících“ v rámci kapitalismu. Toto prohlášení zde tudíž publikujeme spíše jako doklad slabin hnutí, počínajícího rozporu mezi radikální formou akcí a obsahem směřujícím k reformismu. Blog okupace případní zájemci naleznou na www.ergolabies.blogspot.com

***

OD OTEVŘENÉHO SHROMÁŽDĚNÍ OKUPANTŮ REKTORÁTU ARISTOTELOVY UNIVERZITY V SOLUNI

PROTI FIRMÁM PRONAJÍMAJÍCÍM DĚLNÍKY, PROTI PRACOVNÍM AGENTURÁM A OTROKÁŘSKÝM PRACOVNÍM SMLOUVÁM: ANI ZDE, ANI NIKDE JINDE!

  • Pryč s pronájemními firmami
  • Pryč s pronájemním otrokářstvím na Aristotelově univerzitě v Soluni

Konstantina Kuneva je přistěhovalecká dělnice z Bulharska. Pracovala jako uklízečka u státního dopravního podniku ISAP jakožto zaměstnankyně pronájemní firmy (tj. pracovní agentury) OIKOMET. Je militantkou a tajemnicí Odborového svazu údržbářů a uklízeček Atiky (PEKOP) a za svoji syndikalistickou aktivitu již dávno před 22. prosincem 2008, kdy byla cestou domů z práce napadena kyselinou sírovou, dostávala výhrůžky. Ještě dnes je v kritickém stavu, neboť v důsledku onoho vražedného útoku utrpěla velmi vážná poranění životně důležitých orgánů a obličeje.

Útok na Konstantinu Kunevu ani zdaleka nebyl bleskem z čistého nebe. Jednalo se o součást širšího procesu dnešního vynucování pružnosti a prekérnosti pracovních vztahů (částečné úvazky, riskantní pracovní podmínky, neplacené přesčasy, pracovní agentury pronajímající dělníky na základě brigádnických a svévolných smluv jako Adecco atd.) a terorismu a porušování zákoníku práce ze strany zaměstnavatelů (vyhrožování, práce načerno, zfalšované smlouvy, kde se uvádí vyšší mzdy, než dělníci ve skutečnosti dostávají, či dokonce nevyplněné smlouvy, které jsou dělníci nuceni podepisovat atd.). Celou situaci ještě více zhoršuje to, že pro dělníky je stále těžší se organizovat a kolektivně bojovat za svá práva, neboť odbory jsou často zkorumpované, kontrolované buď politickými stranami, nebo samotnými zaměstnavateli. A součástí této reality jsme my všichni, neboť každodenně zakoušíme nejistotu buď přímo, jako současní či budoucí prekérní dělníci, nebo prostě jako lidé, kteří si uvědomují, co se kolem nás děje.

Na Aristotelově univerzitě v Soluni se pronájemnímu otrokářství náramně daří v podobě smluv o provedení práce. Aby pokryla své základní potřeby (například co se týče úklidových služeb a údržby), univerzita uzavírá smlouvy s pronájemními firmami (pracovní agentury). V případě Aristotelovy univerzity se jedná o firmu OEKOLOGIKI, která je součástí stejného konsorcia jako zaměstnavatel Kunevy, OIKOMET. Tyto firmy pak na konkrétní práci zaměstnávají své vlastní lidi a používají své vlastní vybavení. Takto tedy vznikají dva druhy smluvních vztahů: jeden mezi univerzitou a pronájemní firmou a druhý mezi touto firmou a jejími zaměstnavateli, pro něž je výlučným zaměstnavatelem ona firma. V praxi tak vznikají pracovní podmínky podobné podmínkám, které zakoušela Kuneva – prekérnost, žádné pojištění a nejistota, zda budou dočasné smlouvy obnoveny, a rovněž vyhrožování, teror a porušování práv pracujících ze strany zaměstnavatele.

V této organizaci práce na jedné straně stojí ti, kdo se odmítají smířit s vykořisťováním, kdo bojují za lidskou důstojnost a snaží se vymyslet způsoby jak jednat solidárně a spravedlivě. Na opačné straně stojí státní aparát, který pracuje bok po boku s vrahy, zakrývá jejich svinstva a skýtá jim ochranu v médiích, přičemž pokrytecky nabízí údajný „dialog“ s pracujícími v marné snaze uklidnit rozbouřenou situaci.

V reakci na to vše jsme se rozhodli sjednotit a jednat společně. My, studenti, pracující a nezaměstnaní lidé, jsme založili Iniciativu proti pronájemním firmám (pracovním agenturám) na Aristotelově univerzitě. Naším cílem je vyjádřit solidaritu s Konstantinou Kunevou a pustit se do účinné akce proti pronájemnímu otrokářství. Požadujeme odchod všech pronájemních firem z AUTh a zaměstnání jejich dělníků na plný úvazek samotnou univerzitou.

Požadujeme:

  • ukončení pronájemních kontraktů na AUTh
  • stálé zaměstnání pro všechny pracující, Řeky i přistěhovalce, na AUTh
  • nové smlouvy, které by zaručovaly stálé, důstojné a stabilní zaměstnání
  • pryč s vrahy z OIKOMET-OEKOLOGIKI
  • pryč se všemi pronájemními firmami a všemi soukromými společnostmi z univerzity
Posted in Blog - Čeština, Čeština, Řecko 2008-2009 | Comments Off on Okupace rektorátu Aristotelovy univerzity v Soluni proti pracovním agenturám

Komuniké k útoku na britský vzdělávací institut DEI v Soluni na znamení solidarity se zatčenými při protestech proti G20 a v Nottinghamu

Komentář TV

Útoky tohoto druhu (tzv. útoky „kempinkovými plynovými bombami“, řecky jednoduše „gazakia“, nebo jako v tomto případě rozbíjení výloh, oken atp.) již nějakou dobu ve velkých řeckých městech probíhají. Mezi obvyklé terče patří banky, nadnárodní korporace, ambasády a podobně. Po útocích (které nadělají jen materiální škody) většinou následuje komuniké vysvětlující důvody, které za nimi stály. Tyto útoky existovaly již před prosincovou vzpourou, ale po ní jsou podle všech měřítek na vzestupu. Dříve se odehrávaly jen ve velkých městských centrech (Atény, Soluň), ale nyní k nim dochází v 9 až 15 městech po celém Řecku. Zde publikujeme komuniké k útoku na britský vzdělávací institut v Soluni, k němuž došlo 15. 4. 2009. Prohlášení dokumentuje, jak silně je nová městská guerilla svázána s prosincovou vzpourou a třídním hnutím, které ji přežilo. Byť nenabízí konkrétnější perspektivu a směr pro toto hnutí, krom vágního volání po „neustálé a všudypřítomné revoluční akci“, je více než sympatickým projevem proletářského teroru a osvěžujícím čtením ve srovnání s uplakanými reformisty z „anarchistické“ a vůbec levičácké scény v ČR, která se na státu pořád dožaduje nějakých práv a svobod.

***

Návrat do normálu nikdy nepřijde

Každodenní život v metropoli konečně získává smysl – je každodenním životem nové partyzánské války ve městě. Útoky následují jeden za druhým, celé město a jeho symboly jsou na mapě terčů, rozvracejí se oficiální plány, organizují se sabotáže a slibuje se, že už nikdy nebude nic stejné.

Strategie napětí dnes leží v našich rukou. Nemáme času nazbyt, nikdy jsme neměli. Mlčení a lhostejnost si dnes musí vybrat: buď popřou samy sebe a stanou se útokem, nebo budou tupě sedět na svých pohovkách a přejdou tak do nepřátelského tábora.

Co se nepřítele týče, uvědomuje si, že proti němu nestojí jen pouhý odraz nebo pozůstatek prosincového povstání, ani roztříštěné momenty příležitostných nepokojů coby projevů mladistvé neposlušnosti. Nepřítel si začíná jasněji uvědomovat vznášející se hrozbu přímé akce.

Zákony proti zakuklencům, nasazení tisíců nových policajtů, reaktivace kontrolních kamer, vytvoření silně propagované Jednotky Delta (motocyklová policie – pozn. překl.), spolupráce s tajnou službou Scotland Yardu jsou pro nás dostatečné důvody, abychom na ně znovu a znovu útočili. Nestěžujeme si na nedostatek svobody ani se nedožadujeme žádných práv proti represi. Rozhodli jsme se vytvořit domácí nepřátelskou frontu proti jejich systému a víme, že jednou můžeme za svoji volbu zaplatit. Momentálně ale bude platit nepřítel za svůj vlastní postoj.

Proto se hlásíme k útoku na britský vzdělávací institut DEI v centru Soluně, k němuž došlo večer ve středu 15. dubna. DEI je jedním z mnoha podniků, jejichž cílem je vytvářet nové skupiny expertů na participativní suverenity v oblastech vědy, technologií, ekonomiky, marketingu a represe. Produkcí nových obrazů a modelů zářivých úsměvů a šťastných tváří, vytoužených objektů a profesního úspěchu absolventů tak motivují politováníhodné imitátory a vytvářejí dostatečné vnadidlo pro většinu vyloučených, aby zadlužili své životy pro budoucnost svých dětí. Neútočíme jen na špičkové britské nadace, ale rovněž na celou vzdělávací továrnu, která zbavuje ohromné vědění a růst jedince jakéhokoli smyslu tím, že potlačuje veškerou osobní iniciativu.

Za naším nápadem provést útok na zájmy britské společnosti rovněž stojí to, že před pár týdny proběhnul v policií prolezlém Londýně summit G20. Tisíce lidí protestovaly a někteří se rozhodli zaútočit. Během střetů policejní svině zbily Iana Tomlinsona a zapříčinily jeho smrt.

Krom toho 14. dubna v Nottinghamu policie vtrhla do tábora proti klimatickým změnám. 114 lidí bylo zatčeno a čelí obviněním z ničení elektrických transformátorů.

Jedinou smysluplnou solidaritou je neustálé a všudypřítomné pokračování revoluční akce. Svým útokem rovněž zdravíme detektivy ze Scotland Yardu a dáváme jim na vědomí, že odteď jsou na našem seznamu. Řada nedávných útoků – buď v temnotě noci, nebo ve stínech dne – dokazuje, že vojenská převaha státu, organizovaná se souhlasem společnosti a s pomocí propagandy strachu, zůstává zranitelná. Máme se totiž na pozoru a hledáme skuliny, kudy je možné zaútočit na řád a etiku tohoto světa. I když nenalezneme cestu negace, jsme přesvědčeni, že násilím vyryjeme ony skuliny do nové mapy města – partyzánská válka jako nejhlubší jizva na tváři poroby.

EXPERTNÍ SKUPINA PRO SVRŽENÍ STÁVAJÍCÍHO ŘÁDU

Posted in Blog - Čeština, Čeština, Řecko 2008-2009 | Comments Off on Komuniké k útoku na britský vzdělávací institut DEI v Soluni na znamení solidarity se zatčenými při protestech proti G20 a v Nottinghamu

Komuniké Revoluční frakce

Komentář TV

Začátkem února v brzkých ranních hodinách skupina tří útočníků v kapucích a motocyklových helmách zaútočila na policejní stanici v aténské čtvrti Koridallos. Ze vzdálenosti 15 metrů vypálili po příslušnících speciální policejní stráže, kteří u budovy hlídkovali, 19 kulek a hodili po nich i granát, který bohužel nevybuchnul. Krátce nato se k útoku přihlásila skupina městských partyzánů Revoluční frakce (též se překládá jako Sekta revolucionářů nebo Revoluční sekta), která zavolala do jedněch místních novin a toto komuniké zanechala na hrobě Alexandrose Grigoropoulose. Policejní velení jím bylo zděšeno a prohlásilo, že se fakticky jedná o vyhlášení války policii. Přestože se v něm guerilla nepouští do širší sociální kritiky, otevřeně identifikuje represivní síly státu jako nepřátele proletářského hnutí, proti kterým je nutné v třídním boji nemilosrdně bojovat a vyhlašuje opravdový rudý teror, když dává policajtům na vybranou: buď svlékněte uniformy a přestaňte se zbraní v ruce bránit panství kapitálu, nebo neste důsledky v podobě mrtvých a zraněných ve vlastních řadách.

***

„Ti, kdo se neozbrojili, umírají. Ti, kdo neumírají, jsou pohřbeni zaživa ve věznicích, v polepšovnách, v betonových rakvích nových bytových projektů, v dusivé atmosféře škol, v nově vymalovaných kuchyních a ložnicích, tak krásně vybavených na úvěr.“
RAF

Po nedávných návštěvách náměstka ministra vnitra Markojanakiho a předsedy PASOK George Papandreu na různých policejních stanicích za účelem pozvednutí morálky fízlů jsme se ze stejného důvodu rozhodli, že v úterý brzy ráno překvapivě navštívíme jednu, ani v nejmenším náhodně vybranou, policejní stanici, nýbrž stanici, která se nachází jen 500 metrů od vězeňského pekla Korydallos, a zaútočíme na náhodně vybrané fízly. Naším cílem bylo popravit je. Věděli jsme, že za rohem policejní stanice stává příslušník speciální policejní jednotky a často dva nebo tři jeho kolegové. K útoku jsme použili samopal typu Škorpion 7,65 mm, pistoli 9 mm a obranný granát, který nevybuchnul, když jsme jej po nich hodili. Měli štěstí a my smůlu, příště ale štěstí nebude stát na jejich straně. Naše kulky vše vyjasňují. „Jedinou cestou ke svržení státu, kterou revoluční síly mohou nastoupit, je organizovaná ofenziva městské guerilly.“ Jedná se o jasný akt, jenž netřeba příliš vysvětlovat.

Skutečně jste si mysleli, že budeme mluvit o boji, aniž bychom se zároveň chopili zbraní a byli připraveni dát boji vše? Snad si ty zasrané svině od policie, které beztrestně zabíjejí, nemyslely, že jim dovolíme, aby nás podřezávaly jako ovce?

Našim prvním činem coby REVOLUČNÍ FRAKCE jsme si jako terč zvolili policii. Nyní stojí naše militantní síly proti žoldácké armádě režimu. Od nynějška nemá život žádného fízla větší hodnotu než kulka, jejich těla jsou dokonalými terči pro nácvik střelby. Neprolévejme slzy nad nadcházejícími smutečními průvody s rakvemi. Fízlové nemají jména ani věk, jen hodnost a číslo. Tak jako koblížky, které požírají, bez díry uprostřed jsou i oni jen zmetky.

Těm, kdo se ptají, proč jsme si vybrali náhodné fízly a ne nějakého vysoko postaveného důstojníka, slavného novináře, státního činitele či dokonce kapitalistu, odpovídáme… i na ně přijde řada. Krom toho naším činem zahajujeme dlouhodobý plán využívající taktiku permanentního ohrožení. Kulky mířící proti náhodným fízlům doručují ultimátum fízlům všech hodností. Nyní by měl každý fízl bez tváře vědět, že se může stát příštím terčem REVOLUČNÍ FRAKCE. Možná, že právě v tuto chvíli, kdy čte tyto řádky, již na něj míří hlaveň zbraně. Takové jsou „prémie“ za jejich práci. „Když nosíte zbraň, musíte přijmout jisté riziko. Fízlové však chtějí dostávat výplatu, aniž by nesli důsledky.“ Začněte dávat výpovědi, nebo si dál kopejte hrob.

Možná, že někoho šokuje náš cynismus a mluví o „nedostatečné politické a ideologické zakotvenosti“. My však necítíme potřebu ospravedlňovat či vysvětlovat náš čin. Nejsme v politice, ale v ozbrojeném boji. Politické strany, soudní a státní činitelé po celá desetiletí jasně odhalují zájmy statu quo, pro nějž pracují. Čas analýz minul…

Již dnes víme, že se pár desítek bojovníků, mužů a žen, připravuje k nástupu na frontovou linii ozbrojeného odporu.

Vítejte.

PS: Shodujeme se s volbou bojovníků z Revolučního boje útočit na policii.

Nesouhlasíme však s jejich volbou bitevního pole mezi nimi a těmi sviněmi. Základním principem partyzánské války ve městě je, že neútočíme z terénu, kde se rozvíjejí různorodé formy odporu, čímž bychom je změnily ve zranitelné zóny represe. Naopak útočíme na nepřístupný terén nepřítele. Takto shromažďujeme své síly a vyhýbáme se policejní okupaci. Druhé kolo ozbrojeného boje začalo…

Rozkvetlo sto květů… sto revolučních skupin.

REVOLUČNÍ FRAKCE
8. února 2009, 19:53

Posted in Blog - Čeština, Čeština, Řecko 2008-2009 | Comments Off on Komuniké Revoluční frakce

Komuna Patision

Komentář TV

19. 3. 2009 v 8 hodin ráno skupina anarchistů obsadila budovu na rohu třídy Patision a ulice Skaramaga v Aténách (přímo mezi Polytechnikou a Vysokou školou ekonomickou). Uvnitř začali ihned pracovat. Instalovali soundsystem a nad rušnou třídou Patision začala znít podvratná píseň Carmen v podání Marie Kallas (která se podle mnohých tvrzení v této budově narodila). Každou hodinou do budovy přicházeli další a další lidé, aby dali vzniknout nové komuně Patision. Její blog naleznete na pat61.wordpress.com. Zde publikujeme zakládající text komuny. Plně se hlásíme k revolučnímu hodnocení prosincové revolty, které v něm aténští soudruzi nastiňují. Na druhou stranu jsme kritičtí k jejich představě komuny jako základny pro nový život teď a tady. Komunizaci společenských vztahů nelze realizovat voluntaristicky kdekoli a kdykoli se nám zamane. Komunizace je produktem a součástí revolučního proletářského boje, je jednou z tváří diktatury proletariátu. Mimo tento boj pokusy o ni nutně degenerují v sociálně demokratickou koncepci obrany „rudých bašt“, ať už má podobu komun, dočasných autonomních zón nebo socialismu v jedné zemi. Takovéto ostrůvky imaginární komunizace jsou totiž jen kompromisem s kapitálem a samy svým obsahem dříve či později začínají nevyhnutelně reprodukovat kapitalistické vztahy. Zároveň však musíme říci, že v rámci procesu revolučního boje si povstalý proletariát vytváří podobná centra či základny, ale ta nesmí být cílem sama o sobě, nýbrž musí být zcela podřízena potřebám boje a vítězství světové sociální revoluce.

***

Jede se dál (nadcházející vzpoura je již všude!)

„Před námi leží ta největší očekávání a my se nalézáme v radostném rozpoložení, kdy hledáme způsoby, jak se jimi nechat unášet.“

Jede se dál…

Jsme lidé, kteří se potkali na ulicích a při okupacích během prosincových vzbouřeneckých událostí – událostí, které vycházejí z historicky, třídně a sociálně disponovaných příčin, a samozřejmě ze zavraždění Alexise fízlem Korkoneasem. To bylo vrcholem, jiskrou v sudu střelného prachu, který doposud hostil sociální konsensus a smír, akcelerujícím faktorem vedoucím k bezprecedentní sociální explozi. Explozi, která na mnoha rovinách otřásla dusivou normálností našich životů. Prosincová slavnost rozervala na kusy individualizaci a separovaná soukromí v našich životech a radostné, kolektivní a divoké „my“ vtrhlo do ulic. Zaútočilo na demokracii, její stráže a obrazy, které ji provázejí. Bez požadavků či petic sebeorganizovalo každodennost v obsazených budovách. Artikulovalo tu nejostřejší kritiku monologu produktu, ničilo a rabovalo jeho chrámy, přerozdělovalo společenské bohatství, zastavilo konzum v samotném centru města. Vyvrátilo ambice levicových aspirantů na mediaci, takže mohli jen blekotat sociologické nesmysly v televizi. Anulovalo křečovitost novinářské zmatenosti, neboť dalo jasně najevo, že chce-li někdo porozumět tomu, co se děje, stačí jen, když vyleze ze svého domova. Zrušilo, i když jen dočasně, genderem a spektáklem podmíněné role, jelikož tisíce lidí dokázaly jednat jako jedno tělo uprostřed událostí, kde šlo o to, co se děje a nikoli, kdo to dělá.

A na druhé straně: stát, šéfové a všechna ta sebranka, která má maximální zájem, aby se již nic neměnilo. Od chvíle, kdy se jim podařilo znovu seskupit, jsou jen pouhými diváky. Všemi prostředky, které měli k dispozici, si vymáhali návrat do normálu. Od pořádkové policie a parastátních mlátiček až po sociology a vnímavé umělce. Od zaběhaných žvástů o extremistech, ganzích, sabotérech, nepřátelích Řecka až po právo mírumilovných občanů slavit si svoje vánoce. Od pokrytecké sebekritiky dospělých před jejich dětmi až po zatčení 265 vzbouřenců a uvěznění 65. Jinými slovy, dělali, co mohli, aby prosinec dali do „smutných závorek“, kde by nakonec byli extremisté potrestáni a ti, kdo je následovali, napomenuti.

Jede se dál…

Skutečnosti dál akcelerovaně dává význam prosincová vzpoura. Poměry zůstávají polarizované a konfrontační a produkují události a okolnosti na obou stranách. Jen v souvislosti s obsahem, který otevřel prosinec, lze plně pochopit takové události jako útok kyselinou na syndikalistku K. Kunevu, pokus o hromadnou vraždu imigrantů (neúspěšný útok fašistů granátem na místnost, kde se schází přistěhovalecké sdružení – pozn. překl.) i proslovy ve prospěch restrukturalizace právního a vojenského arzenálu státu i nejnovější pokus probudit ty nejreakčnější společenské reflexy.

Širší sociální uskupení zároveň neustále provádějí akce, rozvíjejí praktiky a vyjadřují se, přičemž prosincové události jsou pro ně jasným výchozím a referenčním bodem. Od vlakových nádraží až po centra byrokratického odborářství, od pracovišť až po nemocniční recepce, od parků a sousedství až po chrámy spektáklu, všude se vynořují sebeorganizované, rozptýlené, socializované a obohacené popudy jako nástroje, metody a způsoby jak přetvořit realitu a zaútočit na kapitalistické vztahy a demokratické poměry – jako prvky širšího procesu radikalizace, jenž se zdá mít časovou kontinuitu a kvalitativní hloubku.

Jede se dál…

V míře, v jaké jsme nejen produktem, ale také součástí těchto poměrů, jsme se rozhodli vzít si zpět opuštěnou budovu na třídě Patision 61 a ulici Skaramaga, a to s cílem dát v těchto prostorách základy některým našim záměrům a touhám; s cílem změnit je v základnu pro takový život, jaký chceme. Změnit je v otevřený sociální prostor, kde budeme sebeorganizovaně, soudružsky a kolektivně tvořit součást spiknutí pro destrukci tohoto světa. Proti všem formám hierarchie a autority, proti všem politickým a korporativním mediacím, proti všem spektáklem daným rolím a genderovým separacím. A pro tento náš pokus hledáme spolupachatele…

NADCHÁZEJÍCÍ VZPOURA JE JIŽ VŠUDE
SOLIDARITU S KONSTANTINOU KUNEVOU
OKAMŽITÉ PROPUŠTĚNÍ VŠECH ZATČENÝCH V PROSINCI

Posted in Blog - Čeština, Čeština, Řecko 2008-2009 | Comments Off on Komuna Patision

Dopis řeckého anarchisty Iliase Nikolau z věznice Amfissa

V noci 13. ledna 2009 explodovalo zápalné zařízení složené z plynových bomb a benzínu u vchodu na (policejní) komisařství v Evomos (v soluňském kraji) a poškodilo okna, fasádu a ventilační systém. Krátce nato policie zatkla 26letého anarchistu Iliase Nikolau, který žil nedaleko odtamtud. Na Iliase byl společně s Dimitrou Sirianu a Kostakisem Halazasem před rokem vydán zatykač v souvislosti se stejným případem jako na Vaggelise Botzatzise (obvinění z několika žhářských útoků). Vaggelis byl podmínečně propuštěn 13. října 2008. 14. listopadu během hladovky v řeckých věznicích zbylá trojice přišla v doprovodu asi stovky soudruhů na soluňské komisařství. Den nato soudce rozhodnul, že na soud mohou čekat na svobodě. Dnes je Ilias obviněn z „výbuchu“ (těžký zločin), „výroby“ bomby a „provedení“ útoku (lehčí zločiny). Ilias obvinění popírá a nepřiznává ani, že byl „dopaden při činu“. Policie podnikla razii v domě jeho rodičů, u něj v práci a vtrhla i do domu jeho babičky, který je mimo město. Ilias byl umístěn do věznice Amfissa. Zde uveřejňujeme dopis, který napsal, neboť se v něm staví na stranu proletářské vzpoury, proti snahám buržoazie a jejích sociálně demokratických lokajů o obnovu sociálního smíru. Proti levičáckému a odborářskému reformismu a pacifismu, který proletáře znovu vtahuje do demokratické pasti, volá po sociální válce, avšak bez jasné perspektivy ozbrojeného povstání a sociální revoluce.

prisoner

Ráno 13. ledna jsem byl zatčen na západ od Soluně a obviněn z exploze, k níž došlo u komisařství městské policie. Stalo se tak rok poté, co bylo proti mně a třem mým soudruhům v listopadu 2007 vyfabrikováno neuvěřitelné obvinění. Toto obvinění dostalo jednoho z nás do vězení a tři další donutilo k útěku. Hon na čarodějnice začal. Prožili jsme poměrně teplý prosinec a stav, který jasně ukazuje na absenci sociálního smíru. Sociální smír žije jen v představách těch, kdo nedokážou pochopit, že realitu charakterizuje permanentní občanská válka s revoluční stranou, která se bouří proti této demokratické obludnosti. Vztek nahradil strach a namísto souhlasu se objevila negace. Měsíc prosinec jakožto znamení časů, které přijdou, velice jasně oddělil ty, kdo přiživují Moc, udržují ji a brání, od těch, kdo proti ní bojují. Dnes není čas s nostalgií hledět na popel, který povstání zanechalo na své cestě. Musíme pochopit a vyjádřit znamení přítomnosti i budoucnosti. Znamení, která již existují, i které teprve přijdou. Znamení neutuchající sociální války. Chceme-li prožívat tyto chvíle negace, vzpoury a důstojnosti, musíme odhodlaně a organizovaně ozbrojit své ruce a touhy. Jsem proti těm, kdo se domnívají, že manifestace a pacifistický protest něco změní, protože jsou již teď mrtví. Vláčí své mrtvoly po ulicích, do odborů a do přepychových kanceláří svých šéfů. Stavím se na stranu těch, které vede důstojnost, a přidávám se k těm, kdo pociťují neměnnou touhu narušit a zničit tento obrovský hřbitov. Vězení je jen dalším krokem ke vzbouřenci. Krokem k uvěznění. Všem, kdo si myslí, že mne zlomili, že nás zlomili…

Pro mne i mé soudruhy to funguje přesně opačně! Protože, dokud tu budou váleční zajatci, budeme pokračovat v boji. Posílám vřelé a vzbouřenecké pozdravy mým soudruhům a revolucionářům všude na světě.

Svobodu všem vězňům ze vzpoury. Svobodu Jannisi Dimitrakisovi, Polisi Georgiadisovi a Jorgusi Vutsi-Vogiatzisovi a všem rukojmím demokracie.

Ilias Nikolau, věznice Amfissa, 19. ledna 2009

Posted in Blog - Čeština, Čeština, Řecko 2008-2009 | Comments Off on Dopis řeckého anarchisty Iliase Nikolau z věznice Amfissa

Bez tváře

Komentář TV

Tento text se koncem února rozdával na aténských ulicích a pravděpodobně je produktem anarchofeministického myšlení. Přeložili jsme jej a uveřejňujeme jej proto, že dokladem sociálně demokratických ideologických pastí, které pro proletářské hnutí představuje feminismus. Text na jedné straně přináší důležitou a pravdivou kritiku postavení ženy v kapitalistické společnosti. Na druhé straně ovšem podvratný potenciál této kritiky neutralizuje pro kapitál neškodným rámcem boje proti „mužskému řádu“ a „mužskému pohledu na svět“. Jenže řádem tohoto světa není patriarchát, ale kapitalismus. Ten již na počátku vstřebal patriarchát do svých společenských vztahů, podřídil jej zhodnocování hodnoty a v průběhu svého historického vývoje a tedy i boje mezi proletariátem a buržoazií jej notně rozrušil a jeho zbytky transformoval tak, aby nadále sloužily zájmům kapitálu. Když proletářky a proletáři bojují proti kapitálu za své lidské potřeby, bojují tedy nutně i proti stávajícím genderovým rolím, jak o tom svědčí samotné třídní hnutí v Řecku. Buržoazní ideologie feminismu pomáhá v tomto boji kapitálu, neboť rozděluje a oslabuje naši třídu prosazováním falešné komunity zájmů mezi proletářkou a buržoustkou v boji proti „mužskému řádu“, kterýžto boj nemůže přinést nic jiného než reformu kapitalismu v podobě nové redefinice genderových rolí v rámci vykořisťovatelské třídní společnosti. V zájmu naší třídy je pouze revoluční boj proti kapitalismu a jen v jeho rámci budou proletářky a proletáři schopni společně a kolektivně podvrátit i genderové role a zničit pozůstatky patriarchátu ve společenských vztazích.

***

Útok na Konstantinu Kunevu neměl za cíl vraždu. Její pravděpodobná smrt následkem tohoto útoku byla pro svině, které jej provedly, podružná. Kyselina sírová ji měla stigmatizovat, ponížit, uvrhnout do hanby. Měla ji umravnit, vrátit ji domů a do soukromí, k roli ženy.

Cílem útoku kyselinou sírovou byl obličej a to nikoli jen tak náhodou. Obličejem ženy v patriarchátu prochází antagonismus založený na stereotypech krásy. Žena má veřejnou tvář jen natolik, nakolik je krásná. Když se žena snaží získat tvář nikoli tím, čím „je“, ale co dělá, je třeba ji vrátit tam, kam patří – do soukromí, k genderové normálnosti, jak ji definuje svrchovanost muže. A to zejména, když její postavení uklízečky v sobě více než kterékoli jiné obsahuje „význam“ jejího společenského genderu jakožto neproduktivního, rodinného genderu, toho pasivního, reproduktivního. Je služkou těch, kdo „skutečně pracují“.

V Kunevině tváři symbolismy ženy, imigrantky, uklízečky vyprodukovaly pohyb jdoucí proti jejich zrcadlovým obrazům. Tvář politá kyselinou byla tváří, která se pokoušela získat podstatu a význam, které překračovaly akceptované hranice.

Kuneva se chápala jako dělnice a jako takové vtrhla do mužského hradu odborářství. Zaútočila tudíž na své služebnictví, na hranice svého genderu, na domácnost, čímž zpochybnila některé z rolí, na nichž stojí současné barbarství. Změnila se v nepřítele, kterého je třeba eliminovat, a to nikoli fyzicky, nýbrž osobnostně.

Kdyby ji šéfové chtěli zabít, zastřelili by ji. Kdyby ji chtěli zastrašit, zbili by ji. Jednali by s ní jako s nepřítelem, který si zaslouží potrestat jako jim rovný – tj. jako muž. Jenže její poleptaná tvář je symbolem toho, jak by to mělo být – symbolem mužského řádu. Kyselina sírová ji buď uzamkne doma, nebo z ní udělá upomínku na následky, kterým bude čelit každá žena, která by zpochybňovala právě tento řád. Taková je logika oněch sviní. A jejich rukou vtisknul zbraň mužský pohled na svět. Na svět, jaký je nyní a jaký by měl zůstat.

V boji proti tomuto světu není Konstantina sama.

Posted in Blog - Čeština, Čeština, Řecko 2008-2009 | Comments Off on Bez tváře

Memories of the Future

Programmatically on “images of the future” emerged during the December uprising in Greece and further perspectives of the proletarian movement

“…proletarian revolutions (…) constantly criticize themselves, constantly interrupt themselves in their own course, return to the apparently accomplished, in order to begin anew; they deride with cruel thoroughness the half-measures, weaknesses, and paltriness of their first attempts, seem to throw down their opponents only so the latter may draw new strength from the earth and rise before them again more gigantic than ever, recoil constantly from the indefinite colossalness of their own goals – until a situation is created which makes all turning back impossible, and the conditions themselves call out: Hic Rhodus, hic salta! Here is the rose, here dance!”
Karl Marx (The Eighteenth Brumaire of Louis Bonaparte)

“Nothing will ever be the same,” the ruling class insisted emotively following 11 September 2001 in order to obtain consent of citizens with “the war on terrorism”. In fact, it has just world widely intensified an attack on lives of us, workers of all kinds, but there has been no qualitative change. A ride “through a dark swamp, past the white rocks” has continued. All around the world, we have continued to be exploited, alienated to ourselves, objectified a deprived of human being (physically, socially and mentally) in a shiny world of commodities. We have been just more watched over and controlled in order not to be scanted by “bad terrorists” of freedom, which is for us just freedom to sell our labour power day by day and lose our lives year by year, as we continuously instil life to Capital. Like human batteries to Matrix. Like a prey to a vampire. But then in the framework of the bourgeois state’s war against “terror”, in cold blood an unimportant cop in Athens executed a teenager, who along with his pals threw a plastic bottle of water against a patrol car. It was on 6 December 2008. Suddenly, there was a real qualitative change – that time for our class brothers and sisters…

Indeed, as if all the “escape routes” were cut off, democratic mediations and promises of the Prime Minister Karamanlis, that there would be a thorough investigation and the culprit would be lawfully punished, ceased to be effective. Our class began to dance wildly, because the rose of a passionate desire to destroy the old world of Capital, in order to avenge Alexandros and our own lost lives, blossomed. Amidst this magnificent destruction, the proletariat started to create a new world of people with exquisite lightness. By the end of 2008 the wave of insurgent violence ebbed, but the proletarian movement obviously has not disappeared. It has not vanished once again in the democratic citizen society of obedient, passive consumers and human resources, as if nothing ever happened. The class uprising produced a shift in the framework of existing balance of power between the proletariat and bourgeoisie – it is still the bourgeoisie, who is in control (not only) in Greece, but for the period of four months it has stayed shocked by a sudden increase in the proletariat’s force and unable to react adequately. As the smoke from the burning world of private property and commodities was absorbing clouds of tear gas, creating thus a space where it was possible to breathe, fight and live, the uprising’s conflagration gave birth to proletarian autonomy. So far, it is a new born baby and time will tell, whether those revolutionaries[1], who claim that “Nothing will ever be the same,” for the proletariat in Greece following December 2008, are right or not.

What is sure, is the fact, that ”after several decades, the specter of proletarian insurgency and open class struggle against Capitalism has returned to Europe,” as we wrote in our Declaration of Solidarity with Struggling and Prosecuted Proletarians in Greece. The European bourgeoisie and political figures representing it appear to be self-confident. If, according to their public proclamations, the economic crisis worries them just soberly, then the uprising in Greece and riots in Iceland, Bulgaria, Latvia or Martinique and Guadalupe (though Caribbean islands, they are French territories) “barely exist” for them. Nevertheless, they were frightened. It is visible, for instance, from a hurried suspension of a high school education reform in France that was motivated by fear that French high-school students could follow the example of their Greek counterparts[2]. Moreover, we shall not forget that mainstream bourgeois media (especially the Czech ones) more or less rubbed Greece off the map of the world – presumably because the ground has been still hot there.

That is why we come back once more to this movement. We consider it as an immensely important moment in the worldwide working class struggle of the present time. Neither we want to put together a new chronology of the December revolt, nor to recycle the analysis by Greek comrades from communist groups Ta Paidia Tis Galarias (TPTG) and Blaumachen[3]. We would rather like to do, what we have lacked in all that and what we feel urged to do. We want to make a summary of what the insurgent proletarians in Greece showed and gave to the rest of working class in all corners of the world, including the little putrefied pond of social peace in the Czech Republic. We would also like to contemplate about a possible further development of proletarian struggle not only in Greece, even while risking that we will get on a slippy ground of suppositions. But as the communist from a French group called Troploin say: “Still, better to be wrong than publish texts where nothing is at stake.”[4]

General Programmatical Considerations on the Uprising

During the long period of an almost complete triumph of capitalist counter-revolution both in the West and the East of Europe, the proletariat in this geographical area was rather a “non-class” of citizens than a class of workers fighting for their interests, understanding and organising themselves as a class. But exactly, it was this “non-class” only “rather”, as it can never be only an exploited class, the class for Capital. There is always a certain degree of resistance, though the smallest one, that reflects the class antagonism, which is the lasting basis of Capitalism. Always, we are also the class against Capital, the revolutionary class. The link between these two poles of the proletariat’s existence is the process of class struggle, in which we try to achieve satisfaction of our human needs against the needs of Capital.

At least since the mid-2008, trade unions in Greece were giving vent to proletarians’ growing anger through anti-pension reform protests. In October they turned into a union general strike and during a manifestation in Athens the most radical workers smashed banks, shops and fought the police. In the autumn the struggle got generally more intensive, a restless period started. In October high-school students occupied their schools in order to protest against a school reform. A wildcat strike and a protest of textile workers, who had not been paid their wages for four months, ended in a violent conflict with state repression too. In early November there were immigrants’ protests against a police murder of a Pakistani asylum seeker – they culminated in street clashes with riot-cops. In the city of Volos inhabitants demonstrated against growing police aggressiveness and at the end they attacked police headquarters. There were also ritual ultra-left demonstrations and clashes with the police around the anniversary of Athens Polytechnics uprising in 1973. In all 21 Greek prisons there was a hunger-strike widely supported by inmates’ families and friends, anarchists and other class militants from outside. In Corfu, there were riots of locals against opening new waste dumps – the police caused death of one of the rebels, who repaid them for this by lynching two of the pigs. At the beginning of December, there was a two-day strike of nurses, who occupied the Ministry of Health-Care. It was becoming clear that the state will use the newly passed anti-terrorist laws not so much against the chimerical Bin Laden’s crew as against all too real rebelling proletarians. On the top of all this, the news of the beginning world crisis burst in…

Therefore, the December uprising did not come out of the blue sky. It was preceded by a series of struggles stretching far behind the mentioned autumn 2008. In those struggles, minoritarian and often lonely sections of our class were getting themselves, to this or that level, into the clash with Capital and State. The proletarians were gathering experience, thinking it over, discussing it with others, meeting new people. In the same way, the ground of class subjectivity had been cultivated even before the fatal gunshot. Nevertheless, it is an indisputable fact that the revolt erupted “spontaneously” in the sense, that it grew up “from the ground of the modern society”[5], from the contradiction between wage labour and Capital (which goes through the whole web of social relations), from the class struggle itself and not thanks to years-old, untiring agitation work and tones of thrown cobble stones, as believed by some anarchists[6], who have not completely get rid off bourgeois politics yet and believe, that it is possible to voluntaristically prepare emergence of the revolutionary subject, and thus of revolution, through a certain kind of activism.

In fact, the strength of riots – though they were “ignited” by anarchists (who were the first in the streets, as always in Greece) their flames were blown in all directions mainly by thousands of “politically unorganised” high-school and university students[7] and young workers, surprised everybody, including far left “specialists on social change”. One of the insurgents wrote about this question:

“Let me comment that these are not – and could not be, given the magnitude of the “misdeeds” – the acts of the “anarchists” doing their thing. Of course anarchists and autonomies are on the first lines everywhere, but these acts are social. It’s not just about the murder or the state repression: there’s a growing feeling of revolt, against the economy, against the poverty, against the lost jobs etc. That had to break out somehow.”

“It’s getting out of hand, to the point that the insurrectionalists can’t restrain 15 year old masked up teenagers (in thousands) from attacking – unorganised and with insufficient “ammo” – the cops. Soon the kids learn, and organise together with the others.”

“We know that reports keep coming about some small town with no organized radicals whatsoever where “20 masked youth attacked with 10 petrol bombs the police station”. This is happening every night. Demos are taking place in almost every city. For example, in Athens during the demonstrations themselves, there were autonomous attacks on banks in different areas of the city.”[8]

In the same time, it is impossible to draw a linear connection from isolated and limited struggles up to the December uprising. Until that time, besides a few revolutionaries and ultra-left milieu, the rest of the class had not been contemplating about such a massive and subversive rising and no one at all had envisaged it. However, the sudden, sharp and violent explosion of accumulated anger and frustration in Athens led immediately to multiplication of collective acts of the same character throughout Greece. Under specific conditions, quantity transformed itself into quality: into the birth of proletarian autonomy, into the struggle without demands and mediators, into the struggle, which is not “single-issue” one anymore and aims against all the web of capitalist social relations and structures.[9]

It was symptomatic for the growth of autonomy, how negligible was the influence of all traditional mediators – established forms of Social Democracy, as official trade unions and leftwing parties of all kinds – on the rebels. During the struggle, the old Social Democracy further discredited itself even in the eyes of other proletarians, when it actively sided with the capitalist order against the violent uprising, it called for calm and non-violence and denounced the rebels as “hoodies”, “provocateurs” and “state agents”. In this respect, the leading role was played by the so-called Greek Communist Party (KKE) and the “socialist” PASOK, successfully seconded by the coalition of the new left SYRIZA and some Trotskyites (eg. the Committee for a Workers’ International) and “Anarchists”, who were apologizing for their more revolutionary namesakes with Molotov cocktails in their hands.

And it was no “multitude” that rose up in this autonomous struggle; no “multitude” of different social groups, which would have in common only some general fact of oppression or exploitation, which would mean something different for each of them[10]. Categories, in which we are separated by Capital in normal life (high-school or university students, young precarious workers, older workers with more or less stable jobs, immigrants from an umpteenth generation and this or that country, women, the unemployed, junkies…), did not transform into various and basically stand-alone struggles that would go on besides each other and gradually intermingle. On the contrary, all the divisions quickly collapsed, as there was only one struggle fought in the uprising and it was fought in the same way. It is self-evident that there was something deeper uniting the rebels: essentially identical conditions of existence that place them into a position of the exploited class, proletariat. Through their revolt, their unified action, they affirmed themselves as the class.

It is inevitable and undoubtedly important to note the “class composition” of participants in the uprising. Especially, in order to understand limits of the uprising, but not its content. It can help us to grasp more clearly the fact, that it was not the proletariat as a whole, who rose up, but only its smaller part, while the bigger one limited itself to passive support. Perhaps support of a majority (however, only within Greece!), but passive support of “TV watchers” after all. What was an even more essential weakness was that this passive part was a working part of the proletariat, which did not transmit the revolt on their workplaces. It failed to fully recognise itself in social critique of the rebels, to perform it practically and apply it to its life and wage labour. In other words, there was not “a general paralysation of capitalist economy, which means that there was neither an attack against wage labour and production for profit.”[11] So in the Athenian suburb Agios Dimitrios, local workers occupied the town hall, but except of municipal employees, who took part in the occupation, they failed to activate their colleagues at work.

However, “class composition” will not tell us anything about social nature of rebellious acts, because from their very outbreak this nature emerges from contradiction between wage labour and Capital, from the essence of proletariat’s life situation in general and not from a momentary situation of a certain section of wage slaves. Therefore, in the uprising, the proletariat first of all began to act in accordance with its historical interests that are invariable and not connected to “class composition”. Marx’s and Engels’ words from the depths of the 19th century are still valid:

“Since in the fully-formed proletariat the abstraction of all humanity, even of the semblance of humanity, is practically complete; since the conditions of life of the proletariat sum up all the conditions of life of society today in their most inhuman form; since man has lost himself in the proletariat, yet at the same time has not only gained theoretical consciousness of that loss, but through urgent, no longer removable, no longer disguisable, absolutely imperative need – the practical expression of necessity – is driven directly to revolt against this inhumanity, it follows that the proletariat can and must emancipate itself. But it cannot emancipate itself without abolishing the conditions of its own life. It cannot abolish the conditions of its own life without abolishing all the inhuman conditions of life of society today which are summed up in its own situation. (…) It is not a question of what this or that proletarian, or even the whole proletariat, at the moment regards as its aim. It is a question of what the proletariat is, and what, in accordance with this being, it will historically be compelled to do. Its aim and historical action is visibly and irrevocably foreshadowed in its own life situation as well as in the whole organization of bourgeois society today.”[12]

That proletariat’s “aim and historical action” is Communism and it is like this since the very beginning of our class in history. Since the first uprisings and strikes up till today, whenever we, proletarians, struggle as a class for our interests and, thus, necessarily against interests of Capital and its bourgeois managers (whether they wear toppers and smoke cigars, or wave at us from platforms under red flags with hammers and sickles[13], or are fit and slim, in suits and expensive cars), our movement is inseparable from Communism. Out of its essence, it breeds and expresses programmatically the communist tendency: an actively historical drift towards overcoming the agonizing contradiction spelled in our social position – on one hand we reproduce and multiply Capital through our wage labour and on the other hand, in the same rate, we reproduce and multiply our own dispossession and alienation. Which means, that we reproduce historically increasing misery of our “life situation”, i.e. the proletarian class, and at the same time wealth and power of the bourgeois class. Through Communism as the movement of proletarian revolutionary struggle we seek to overcome this contradiction, which we are trapped in: by refusing wage labour and by its complete abolition, we strike the Achilles’ heel of Capitalism. In this way we liquidate the most fundamental social relation, which this system rests on; we abolish ourselves as the class working for Capital and, thus, we abolish also the bourgeoisie and all relations and structures of the class society. Simultaneously, we surpass it even positively, through communization of our mutual relations and imposition of a new worldwide community of free human beings.

Even the December uprising in Greece was no exception and as a strong class movement showed an obvious communist tendency. The practice of the struggling working class, therefore, revealed all efforts at theoretical separations between “immediate” and “historical” struggles or “economic” and “political” struggles[14] as ideological constructions that are more of a burdensome heritage of social democratic influences than a useful class analysis. As there is a tendency towards complete and definitive abolition of exploitation present (at least embryonicaly) in every true class struggle for a lower level of exploitation, there is the communist tendency practically present in every proletariat’s rebellion, even if it is not a full-blown revolution.

Violent confrontation of rebels with the police in streets of many Greek cities and towns is not just an “immediate” emotional reaction to Alexandros’ death (or possibly to other victims of state terrorism). The uprising was already partially developing elements of an armed insurrection against the State and bourgeois power in general and it was not only in the form of 600 Romas in Zefyri, some of whom shot their shotguns against a police station and injured two pigs. First of all, the revolt was attacking repressive forces of the State in various ways, including pointed attacks against police stations. But it attacked the State also much more widely: some of its tentacles in forms of trade unions, schools, media or fascist storm troops. Secondly, it had its elements of organisation in the form of little combat groups of militants (whether so far “un-political” friends, or for example anarchists, who were in this respect undoubtedly an important organisation component[15]), who know well and trust each other, and coordination through mobile phones, e-mails and blogs[16]. Molotov cocktails, cobble stones, sticks, flowerpots from balconies, pellets… simply everything that was in December raining on police commandos of the capitalist party of law and order, thus, was the ammunition of the class uprising, which already necessarily contained some features of the insurrection, which should destroy state structures and their armed forces through centralizing revolutionary assaults.

Rebels were also attacking private property without any scruples. Demolished, burning banks, car showrooms, both small and big shops. Looted supermarkets. In all this there is not just ecstatic and ephemeral joy of destroying the world of Capital and commodities that is alienated to us. There are also first gestures, through which proletarians expressed their tendency to impose their own social dictatorship of human needs over Capital – dictatorship of the proletariat immediately communizing social relations. It is visible not only in direct appropriation of commodities through looting and their redistribution mediated neither by money nor any other expression of exchange value. It is visible also in appropriation of space and time, structured and used by Capital, and in forming new relations among rebels, in their self-organisation. For instance, the same radicals, who occupied Athens universities and fought the police, also set on looting expeditions to shopping centers, in order to seize food, which was subsequently used for collective cooking, eating and distributing to others. Violent riots also transformed the street space and passing of time in the street: they made from the place of fast and effective circulation of commodities a place of meeting and collective struggling of people. The movement, thus, in practice made unitary critique of social relations.

Occupations of high schools, university departments, town halls, trade union headquarters and other buildings deprive them of their purpose that they have for Capital and give them a new, proletarian one: a space for self-organisation of the militant movement in a form of small street fighting groups, “popular” or “general” assemblies. And as the comrades from TPTG and Blaumachen[17] show very well, those assemblies were not born as a reproduction of democratic mediation among atomized individuals, as a more participative version of the civil society. On the contrary, they already mirrored non-alienated relations and organic centralization of struggle, which naturally lead to the rise of the worldwide party of the proletarian revolution, the party of Anarchy, the communist party that is also a prefiguration of a global communist human community.[18] Until it is an expression of a dynamic proletarian struggle, self-organisation does not have anything in common with democracy. It is exemplified even by a note of a revolutionary from Greece, “…I wouldn’t say that voters against the occupation are tolerated – we don’t do democracy anymore.”[19] But historical experience tells us that, as soon as dynamics decreases and the balance of forces once again gets strongly in favour of the bourgeoisie, all those assemblies degenerate, democratize themselves and turn against our class, which breathed life into them.[20]

Communism is really “a historical movement unfolding in front of our eyes”[21]. That is why dictatorship of the proletariat is not only a concluding stage of the revolutionary struggle and communisation is not a kind of cherry on the top of a cake, which will come as happy ending. Proletarian dictatorship and communisation are one and the same process, which starts from the very first moment of the revolution and as a tendency exists also in pre-revolutionary struggles. Greece is full of practical examples…

However, the great part of original rebels, who did not come from the Greek ultra-left milieu, withdrew from the riots by the Christmas Day. It is impossible to continue riots indefinitely. In spite of the fact that they already contained features of an armed insurrection and communizing proletarian power, our class did not have sufficient strength and determination to come over to the insurrection and destroy the State. Thus, at the end of the day, the riots staied on the level of pitting rebels’ strength against the police, which exposes its participants to many dangers, without leading anywhere further and that started to exhaust people. The uprising ebbed.

A Revolutionary Perspective?

Those, who spoke of insurrection in December or awaited a revolution right away, fell for somewhat naive, though understandable optimism. It is an unavoidable consequence of miserable existence for decades on the verge of desperation caused by the total rule of counter-revolution. Precisely, thanks to this rule and non-existence of a, for some time, continual proletarian autonomy, in which there would take place a fast development of a revolutionary perspective, it was not realistic to expect an immediate and complete materialisation of the communist tendency in an organised and coordinated insurrection. But perhaps, the December uprising was the beginning of a journey. Perhaps, it will prove to be the start of a process leading to the revolution. Do not forget that the proletarian revolution is not a one-shot act, which will sweep away whole Capitalism in one blow, but it is the whole series of collective actions that lead to its violent subversion and elimination. Neither proletarian revolutions in Russia 1917, Germany 1918 or Spain 1936 were one magnificent offensive, storming the Winter Palace, but a several years long and contradictory process, which only began in the respective years, but did not finish. And they were also preceded by a series of struggles or uprisings as was the last year’s one in Greece.

On the contrary, for instance, situationist in France immediately proclaimed May 1968 as a revolution, although it was no revolution, as it did not turn the balance of forces in favour of the proletariat up to the extent that the question of destroying political and economical power of the bourgeoisie and imposing social power of the proletariat would be immediately posed. May 1968 was just a class uprising. December 2008 was the same, but if we have already pronounced that “perhaps”, we would like to openly ask ourselves the question: “What else?”

First, we must say that we do not know an ultimate answer. We lack a lot of important elements, which can be supplied only by the practice of the movement in Greece itself. For sure, we can say that there is no direct perspective of the social revolution in Greece, as the movement there is absolutely alone. At least, there is neither something similar happening in European countries nor – it can be said – in the global scale. There is no point in fooling ourselves that sporadic and short-lived wildcat strikes in Britain, ephemeral riots in Baltic countries, and isolated wave of strikes in Egypt or easily defeated – because isolating itself from the rest of the class – military mutiny in Bangladesh can strengthen the “Greek” movement by an international class dimension, that was in no way provided by ultra-leftists’ solidarity demonstrations, though they were undoubtedly very important for the rebels in an emotional way. The movement in Greece itself acted in a perfectly internationalist way: first, in relation to the war in Gaza, when it cancelled a transport of US arms consignments for Israel through Greek ports; and second, when the most radical minorities of rebels talked to all the world; but the world revolution would require many times more of similar and even stronger activities on both sides of the Greek border.

The momentary non-existence of a revolutionary perspective seems to be testifying also a lack of communist ambitions on the part of insurgents. Despite that they were expressing – and as we will explain, so far they still are expressing – the communist tendency in practically quite important, though limited extent, they do not know exactly, where they are going and what steps are required from them by a revolutionary effort. This is their biggest weakness, which flows mainly from the insufficient strength and vehemence of the class movement, and secondly from radical social democratic influences reproduced by an important part of the rebels. It is not about the fact that except of exceptions they do not call themselves communists, but anarchists. “People can obviously speak about communism without using the word, or even while rejecting the word. So let’s not consider the vocabulary, but the content of what moves present radical minorities…”[22]

Is social revolution this content? Surely, not now. Even those anarchists[23], who believe that in Greece the point of no return was reached, talk about a constitution of a frontline, where will be yet waged a long social war between real life and capitalist scratching a living[24]. Another anarchists put forward as a perspective “a never-ending fight for political, social, and economic equality” and “constant expansion of freedom”[25]. It is evident that they do not even stand on the side of revolution, as their perspective is just a mere democratization of the existing society separated into alienated fields of life. Moreover, generally speaking, both revolutionary and counter-revolutionary anarchist currents are accompanied by a social democratic illusion of “changing the world without taking power” – waiting for the State to collapse by itself and wither away. They were waiting in vain in Russia and Spain, but what if it would happen in Greece this time? And communists from TPTG and Blaumachen? As far as we know, they do not bother with formulating any perspective at all and have limited themselves to a mostly descriptive analysis.

Up to now, the revolutionary perspective has not emerged out of the rest of the movement too. The so-called “new urban guerilla” has been making a spectacular wave of proletarian terror against Capital and through the group called Revolutionary Struggle calls for an armed insurrection, but without any response as yet. However social democratic an ideological framework, within which those armed groups operate, can be (or does not have to be in case of the Revolutionary Faction, Perama Gangs of Conscience Extremists, Subversive Cell, Fire Cells Conspiracy and many others nameless grouplets), the targets they choose, are definitely targets of the proletariat. But even so they do not bear witness to a move of the movement closer to the insurrection – they do not go over the framework of December uprising actions: they torch banks, shops and cars, attack media and representatives of state terrorism, but they do not seem to purposefully prepare an insurrection. Modern partisans can believe that such a preparation is needed, but from what it would draw its material substantiation and possibility of its realization, when our class is not that far?

Till now, it is still struggling against many forms of Capital domination effects on its everyday life, but its radical minorities call at best for elimination of bosses, order-giving/order-taking relation. This is one of the aspects of communist critique, but as the historical experience of all preceding proletarian revolutions reveals to us, it is only a secondary aspect. Its elimination in the form of self-management or workers or direct democracy does not do away with the essence of Capital – property, wage labour and exchange value – it only radically reforms management of capitalist exploitation. It is a blind alley that goes together very well with perplexity of a trendy ultra-leftist pseudo-perspective of un-necessity of a violent self-centralising action of the proletariat, which would destroy all forms of bourgeois domination and existence of Capital as a social relation, while communizing the world. Indeed, an ideal setting for all possible forms of syndicalism, radical direct democracy and feminist or for instance environmentalist reformism from below in order to gradually absorb a larger part of the movement and neutralize it.

The Class Movement Still Lives

In spite of this, we think that it is not yet the time to write obituaries of the proletarian movement in Greece. Appearances are sometimes deceptive, but while looking from here, it appears to us that the class movement over there is far from being dead; that after long years the December revolt finally surpassed a characteristic pattern of most class struggles – they stopped as suddenly as they broke out without perceptibly shaking the balance of forces between the two antagonistic classes of the capitalist system. We think that the breaking point, at which the movement will definitively lose its subversive dynamism, has not been reached yet. Three months have passed since the revolt in the time when we write these lines, and forms of struggle, that marked the uprising, still continue and certainly not in an isolated way.

Let’s take for example occupations of public buildings. In January and February we can randomly mention for example the occupation of the building of the Union of Athenian Daily Press Editors (ESIEA) made by radical, the occupation of the National Opera in Athens not only by its dancers, or the occupation of a newly open posh Municipal Cultural Centre in Touba, Thessaloniki. Whether they are symbolic, protest or pointedly create space for self-organisation and non-mediated discussion, all still appear to be expressions of needs, strength (though limited) and possibilities (given by the level of strength) of the movement. Groups of radicals and revolutionaries open themselves through these actions to the rest of the movement and talk to it, to the Greek society, and also to the whole world in order to tell them their social critique and offer to other proletarians to share and deepen this critique in the occupied spaces. For instance, those who occupied the National Opera put forward critique of Spectacle and art as an alienated category and domain separated from other levels of human life. Journalists exposed and denounced the information war led by their media employers against the class revolt and furnished this with critique of their own social role and exploitation. Moreover, in their watchword, “The last word will belong to workers, not to bosses,” they pointed the sting of their radicality against the whole bourgeois class and related themselves to all other proletarians.

While December uprising got to disrupting value production only outside of workplaces, it created a new atmosphere, which seems to contribute to radicalisation of some employees’ struggles content. After the end of the uprising, strikes and workers protests return again and slowly on the agenda.

Following an attack against the leader of the syndicalist Cleaners Union (PEKOP), which was ordered by bosses of the cleaning company OIKOMET and the leader got to a critical status, burnt by sulphuric acid splashed into her face by bourgeois’ lackeys, it was the struggle of cleaners – mainly immigrants – against an extreme rate of exploitation and horrific labour conditions, what got into the centre of attention. Seriously injured Konstantina Kouneva – herself a gastarbeiter from Bulgaria – became a symbol of wage slavery horrors. Across the country, there were solidarity demonstrations, attacks against OIKOMET offices (eg. in Piraeus or Thessaloniki) or against buildings and stations of the state owned public transport company ISAP, running a subway in Athens and Piraeus. It was among the companies, which cleaners of OIKOMET worked for. Solidarity protests often transformed themselves in fights with robocops and errection of barricades. Except of this, they had also a lot of other class enjambments: there was vandalisation of banks that in fact own everything what we have borrowed from them; or destruction of fare-ticket markers at subway stations, which allowed all the passengers to travel without paying. On 25 February, during the general strike of public sector employees, which had to be called by their union confederation (ADEDY), activists of 90 autonomous unions in head with the PEKOP occupied public transport companny’s headquarters, after which the ISAP stopped its contract with OIKOMET and hired its cleaners directly. Thus, one of our struggling sisters’ demands was met. However, nothing has ended. Fare-ticket markers continue to be liquidated and solidarity with Konstantina expressed: for instance on 3 March, the combat group Perama Gangs of Conscience Extremists torched two subway trains and seriously damaged the whole station in a wealthy suburb of Kifisia on the north of Athens.

Even here it is true that dynamism and strength of the whole class movement get the cleaners’ struggle out of its trade-unionist limits. Though, it originally started within them and stays there to a considerable extent, the shift within the inter-class balance of forces until now encourages proletarians not to close themselves into a syndicalist shell of a struggle limited to one sector, which would be doomed to reformism under normal working of Capitalism, irrespectively of non-existence of bureaucracy in the PEKOP. But today, in this or that way the cleaners’ struggle becomes a conflict of all the struggling class. That is also why the PEKOP has been so far refusing to disavow a violent form of many solidarity actions and Kouneva herself turned down social democrats from the PASOK and SYRIZA (a coalition of far-leftists), who were courting her in order to gain her as a class symbol for their candidate lists to euro-parliamentary elections. If the movement continued to grow in strength, it would have reach more clear and massive refusal of trade-unionism, including its syndicalist variant, because the revolutionary content of the proletarian struggle and new organizational forms corresponding to it would be coming to the front more and more. However, as we have already said, we are very sorry, but this is not a likely scenario…

But there are so far even other struggles testifying to dynamism as well as limits of the movement. In the middle of February there was a 48 hours long strike of doctors in hospitals, which brought the public health-care service on the verge of collapse. They demanded keeping to the legal norm of work hours, refused to make even a single shift extra and wanted the health-care service to employ more doctors instead of increased exploitation of present-day ones. In the main hospital AHEPA in Thessaloniki, a group of radical doctors occupied a cashier office in the hospital, which enabled all patients to receive free care. The doctors’ initiative called Workers of Health-Care Industry denounced police interference into treatment of injured rebels, urged hospitals to accept immigrants and patients without insurance for free, and also called for the end of “health care commodification”. This action was preceded by a similar one in a central hospital of Athens’. The call of the radical doctors’ minority for “the society without bosses and slaves” was an expression of the new situation induced by the December uprising.

On 19 February, when there was carnival starting in Greece, bus and trolleybus drivers in Athens made a work stoppage since 9 am. till 5 pm., which was a perceptible blow to city economy from the point of view of circulation of work force and consumers. On the same day truck drivers of domestic traffic called an unlimited strike and blocked all Greek customs offices in harbours and border passes. In February workers of Faros paper factory in Alimos, a southern suburb of Athens, occupied the factory with wide support of inhabitants (unfortunately, we do not know any further details). In an effort to preserve its credibility, which was pretty damaged during “hot December”, when it tried to prevent workers from joining the “youth” in the streets, the trade union confederation GSEE called at the end of February for a one day general strike against lay-offs, due to which more than 4.000 people lost their jobs in February. Since November till January another almost 8.000 jobs were lost. On 4 March employees of mental hospitals from all over Greece gathered in Athens and built tents in front of the Ministry of Labour, where they ask for their due wages, which they have not been receiving since last August. From the same reason archeological excavations at Acropolis have been paralyzed by an unlimited strike of workers, who are owed 4 months wages by the Ministry of Culture.

Atmosphere of social tension was further strengthened by January protests of farmers (which appeared as an usual coalition of petty bourgeois and de facto proletarians, in the same way as here, in the Czech Republic), who were blocking highways across the country, until the government promised them aid in a form of a 500 million euro package. But farmers from Crete protested that they were left out of this plan and on 2 and 3 February invaded with tractors Cretan towns, in order to occupy government buildings. A part of them got on ferries to protest in Athens. In the port of Piraeus, some of more than 1.000 farmers clashed with the police. In the north of Greece, farmers were blocking border passes with Bulgaria for two weeks.

And all this intermingled with expressions of proletarian terror against Capital and its functionaries, which we have already mentioned. Now, we will try to make a short enumeration of examples that would provide the reader with a picture of how strong phenomenon is this. It is not just the traditional organisation Revolutionary Struggle, which shot at a police bus from a Kalashnikov during the uprising and on 5 January seriously shot a cop in Athens as a revenge for Alexandros. Besides of it, a group called the Revolutionary Faction emerged and attacked a police station in Koridallos, a suburb of Athens, by shooting Scorpions and throwing a grenade. It left its communiqué on a disc on Alexandros’ grave and proclaimed a war against the police. On 14 February there was a series of bomb attacks against leading representatives of judiciary, which was claimed by a group called the Fire Cells Conspiracy. At that time unknown assailants also shot at cars of producers of the Alter TV. Except of that there are night arson attacks every week, destroying with incendiary bombs banks, car showrooms, cars in wealthy areas, the office of a former minister of agriculture or an editorial office of a rightwing daily close to fascists.

Frequency of such attacks, the fact that the State is not able to withstand them effectively and the government calls them “the low intensity civil war,” say a lot of things. These facts do not seem to give evidence of a handful of individuals’ desperate effort to resuscitate a dying class movement. On the contrary, they seem to receive probably not completely negligible, though diffident, support from a part of proletarians and merely supplement more massive forms of violent class confrontation. Let us quote a few examples. On 24 January, a struggle broke out for a park in Athens, on the corner of Patision and Kyprou streets, which the mayor Kaklamanis (nicknamed as “Dracula of Athens”) ordered to cut down, so that the municipality could build there underground garages. Locals prevented complete wiping out through violence and blockaded the park. Subsequently, robocops arrived and attacked people with batons and tear gas. A several hours long battle flamed up and included barricades, two smashed police stations and many torched police cars. The rebels occupied the park anew, formed a gathering to self-organise its defense and to use it as “the people’s space” in a creative, militant way. This situation lasts until this day. On 24 February, fascists used a grenade to attack a building housing various leftist organisations, including a network helping to immigrants. On 4 March, during a huge demonstration against fascists, who are not portrayed as a bigger evil than democracy, but as a para-state structure, anarchists – instead of pointless skirmishes against ultra-rightists and anti-fascist coalitions with whatever bourgeois force (as anarchists do in the Czech Republic) – torched offices of the neo-Nazi organisation Golden Dawn to the ground. And the third good event, on 7 March a workers’ demonstration in poverty stricken Perama (Athens) docks transformed itself into attacks against the port police and vandalizing the town hall entrance in order to protest against charging one of 8 dockers, who died last July in an accident on the Friendshipgas ship, of causing death of his colleagues.

Thus, it is visible that the movement continues to reach to violent direct actions and organised combat groups are still one of this tendency’s expressions. They are not separated from the movement, but at the same time they do not seem to reflect a qualitative step of the movement forward. But we have already talked about that.

Generally speaking, after three months since the December revolt – at least for us over here – a contradiction between persisting forms of struggle and their content is beginning to come forth more clearly. We can clearly see it in the proclamation of people, who rebelled on 21 March in a judiciary prison of Chania, Crete[26], against unbearable conditions under which they are kept there. While they denounce state terrorism, they do not question their position of prisoners in a slightest way and do not relate to problems “outside”. They just demand to be transferred to other prisons and to reduce the number of people in a cell. The same contradiction between form and content is testified by an occupation of dean’s offices in the university of Thessaloniki, which has been taking place since 16 March 2009. Radicals who did it want to achieve direct work contracts for university employees, without any mediating work agencies such as Adecco. But they do not say a single word about the fact that it is not only workers employed in this way, who is exploited, they criticize neither wage labour as the essence of the problem nor their own life situation. They fight for the others, for wretched “slaves to be rented”. As if the occupant themselves were not a part of the same system. As if they were a political “elite” standing outside of the class and offering it salvation… Where is the deep class critique of Capitalism and Democracy, which sounded from occupied buildings during the uprising?

The proletariat did not transform the communist tendency present in its revolt of December 2008 into a clear communist perspective and, thus, it necessarily comes back into the capitalist framework… and that inevitably and gradually transforms insufficient social critique into social democratic reformism…

What else?

The proletarian movement is motion, process, and dynamism. As soon as this dynamism disappears, the movement is definitively defeated. In Greece it has not been getting weaker so far, but has not evolved qualitatively any further, has not moved to higher goals, to a clearer materialisation of the communist tendency and imposition of a revolutionary perspective. It is no wonder, as the movement in Greece is alone. In 1968, the proletariat was defeated already in June, when it returned back to work. But for several other months, it was not aware of the fact that it lost and out of inertia sporadically continued in the same occupations of factories and riots as at the beginning of the movement. Do we have the same situation now in Greece?

“The one, who has stopped for a while, already stands back,” says a poet and this applies to class struggle without any exceptions. If the movement of our class does not develop forward, if it does not become more and more openly and consciously a revolutionary movement and, therefore, a communist one, despite its unrelenting activity it gives a chance, space and time to Capital to counter-attack. Our class in Greece did not go up to destruction of the bourgeois state. At the beginning of March, the State still appeared to be helpless; the police put together a list of 80 potential targets of proletarian terror and simultaneously admitted that it is not able to prevent attacks against them. And in the middle of the same month, the State, aided by experts from the British Scotland Yard and the US security advisors, is already preparing draconian intensification of repressions against our movement. How shamelessly demobilizing are activities of Greek leftists, who are persuading people to ask the State to disarm the police, abolish the “fascist para-state” and release the December rebels, face to face to the reorganisation and strengthening terrorism of the same state! From the point of view of the communist movement, there was a piece of truth in what the Revolutionary Struggle group wrote in its communiqué:

“We respond to bullets with bullets … from now on, we can only defend with arms the value of human life of the poor, the outcasts, the damned.”

But cohesion and functionality of the capitalist society is not kept exclusively – not even predominantly – by the state repression. To function it needs not only profits for the ruling exploiting class, but also crumbs for the exploited. And the crumbs have to be sufficiently big in order to socially integrate proletarians. But what is the current situation on the side of Capital? Most probably it can be expected that in the continuing and deepening world crisis it will not have anything to offer to proletarians in Greece. And as it was shown, mere repression has not been so far sufficient even to pacify them, not alone to recuperate them successfully. On the contrary, material situation of our class will continue to aggravate and the contradiction between our miserable life situation and heretofore promised consumer paradise may be all the more evident. What will be the outcome in combination with sharpened terror of the bourgeoisie? We do not know, we do not have a magical ball…

Capitalism can be saved also by its ideological domination. Essentially bourgeois ideologies with a radical or directly revolutionary painting (various Marxisms and Anarchisms, Bolshevism, Stalinism…), which came out from weaknesses of the proletarian struggle and built on them, have already proved to be one of the decisive factors in defeats of insurrections and revolutions many times in history. However, it seems that the ability of traditional parliamentary and trade union forms of Social Democracy in Greece to manipulate and recuperate struggling proletarians, who will multiply, have significantly decreased.

Most probably, it will be the turn of new, maybe extra-parliamentary and radically unionist Social Democracy and undoubtedly it will serve to the continuing movement an anaesthetic in the form of an ideological framework of workers self-managementist, radically democratic, socially just, gender balanced and environmentally friendly Capitalism. All the weaknesses of the movement, all the reformist influences reproduced by class militants themselves; all this will pass the death sentence for the movement, as soon as a majority of the class gets tired of hopelessness of the situation and the dynamism first becomes inertial, and then gets totally weaker, and perhaps all the motion stops. Up till now, the movement is running, but only towards its own defeat. New Social Democracy emerged from below can be more effective than police batons, tear gas (not even 4.600 tear gas grenades were enough to suppress December 2008), dogs or rubber and live bullets. Given the fact, that the international isolation of the movement in Greece will most probably continue for a longer period of time, the reformist framework will prevail as an expression of a temporary defeat of the movement and one day it will be necessary to overcome and destroy it in the same way as trade unions, Stalinists from the KKE and the whole Social Democracy.

However, even in such a situation the economic crisis may lead to a certain continuity of the class struggle, which will not be completely cut off the experience and class memory of proletarian autonomy, which was imposed by the December uprising in a wide scale. Out of those conditions, a subversive class movement can slowly grow and get stronger and it will more and more clearly embrace the historical programme of communist action on the basis of its own practice. It will bear the perspective of social revolution until it gets into a situation, where it is possible to realize it. And as much as the global crisis will deprive proletarians in other countries of the world of their “reserves” and will reveal to them the contradictory nature of their social position, the class antagonism, an international situation more favorable for social revolution in Greece and elsewhere could appear.

For example, the revolution in Russia 1905 produced a similar autonomous movement of the proletariat that continued for several more years after the not totally apparent defeat of the revolution. This movement lasted roughly up till 1910-1911, when it was partially and temporarily drowned in the economical conjuncture of preparations for the world war, in order to come back in 1916 with even greater power and impose the perspective of the world proletarian revolution. In the same way as the year 1905 was an image of the future, the rebels in Athens could be right, when they claimed: “We are an image of the future”… We are looking into the future with a delicate and perhaps even a little bit naive hope and along with Marx we repeat in our thoughts:

“And when it (revolution) has accomplished this second half of its preliminary work, Europe will leap from its seat and exult: Well burrowed, old mole!”
(The Eighteenth Brumaire of Louis Bonaparte)

Class War Group
March-April 2009

[1] Movements for Generalisation of the Revolt, Nothing Will Ever Be the Same, 2008.
[2] However, in spite of this Sarkozy was unable to prevent the high-school student revolt completely. Therefore, in March there are still school occupations in France, which have to be evicted by riot-cop units, so that an obedient part of students can continue in their hard preparation for the wage slave career.
[3] TPTG and Blaumachen, Like a Winter of Thousand Decembers, 2009.
[4] Troploin, What’s it All about? Questions and Answers, 2007.
[5] Karl Marx and Frederick Engels, The Communist Party Manifesto, 1848.
[6] See, for example, CrimethInc Ex-Workers Collective, How to Organize an Insurrection: „For Greek society, it was a surprise that the majority of young people in the country adopted the tactics of „anarchist violence, smashing and burning,“ but this was a result of the generalized influence that anarchists‘ actions and ideas have had in Greek society over the past four years.“
[7] Until that time, those high-school students appeared to some Greek anarchists as a youth totally pacified by the Spectacle and addicted to consumerism.
[8] A discussion on www.libcom.org, December 2008.
[9] From the communist viewpoint, not to see this qualitative diference would lead to the same counter-productive conclusions as, eg., a contention that the French suburb riots in 2005 were nothing else but continuation of usual hooliganism, that is an entertainment of local youngsters (which is by no means to Compare those riots with the events in Greece).
[10] Here, the sting of our critique is not directed only against gentlemen Hardt and Negri, but against the ideology and practice of the anti-globalisation movement, which they try to advocate in their theory. In this way, they join all the fashionable versions of Social Democracy that have, amidst social peace in Europe and the US, demonstrated definitive non-existence of the proletariat as the revolutionary subject and, thus, have helped to repudiate any communist perspective in favour of social, more democratic and green Capitalism.
[11] Class War Group, The Declaration of Solidarity with Struggling and Prosecuted Proletarians in Greece, January 2009.
[12] Frederick Engels and Karl Marx, The Holy Family, 1844.
[13] It is not possible to understand the bourgeoisie only as a class of owners of means of production in the legal sense of the word, but as a class exuberating with possibility to dispose of them. Therefore, the ruling state-party in capitalist countries of the so-called Eastern Block was nothing else but a specific form of the bourgeoisie’s organisation, determined by historical and local conditions; however capitalist propaganda tries to becloud this fact by tales of Socialism.
[14] To see workers struggles through the prism of division between “economic” and “political” struggles means to be totally stuck in bourgeois ideology, as proletarian struggle is from its essence an overcoming of this dichotomy. Therefore, it is neither “economic” nor “political”. Similarly, if the proletariat acts as a class, i.e. if it fights, then its action is not just “immediate”, directed towards the present moment, but actively historical.
[15] See, e.g., CrimethInc Ex-Workers Collective, How to Organize an Insurrection: “The assassination of a young boy in the most important area of anarchist activity provoked an instantaneous reaction; within five minutes of his death, anarchist cells all over the country had been activated. In some cases, the police were informed much later than the anarchists about the reason they were facing attacks from the people.”
[16] An effective police control over these technical means that are very precarious in circumstances normal for Capital, i.e. during social peace, was rendered impossible by a mass usage of them for subversive activity. Nevertheless, in the most critical moments, there will be nothing more simple for the State than to “switch off” mobile phone networks and the Internet. Therefore, one can not imagine these technical means to be of a key importance for a future revolutionary activity of our class.
[17] TPTG and Blaumachen, Like a Winter of Thousand Decembers, January 2009.
[18] By the communist party we do not mean any formally established and activisticaly built organisation. For us, this party is a historical product of the revolutionary movement and proletarian struggle. It is a process, in which myriads of proletarian groups, acting in the communist way and, therefore, standing on the side (in Czech there is the same word for party and side) of Communism, during the revolution progressively unite and organically centralise themselves on the basis of subversive content of their struggle, in order to strengthen efficiency of their efforts and to direct, through their own action, the class towards successful self-abolition. It is not important what particular name and form it will give to itself.
[19] A discussion on www.libcom.org, December 2008.
[20] For example in November 1918 communists in Germany learn that workers councils were subjected by radical social democrats (SPD and USPD), who turn them into small scale parliaments. That is why they left, in head with Otto Rühle, for instance the council in Dresden with a clear insight that “revolutionary and counter-revolutionary currents can not unite,” and that no “compromise is possible”. See, Internationalist Communist Group, The Revolutionary Movement in Germany (1917-1923).
[21] Karl Marx and Frederick Engels, The Manifesto of the Communist Party, 1848.
[22] Troploin, In for a Storm: a Crisis on the Way, 2007.
[23] Though, we admit that the Greek anarchist milieu is all Spanish to us, at least we consider texts of some of them as works of proletarian revolutionaries, who put forward a truly anti-capitalist social critique. In their critique, the notion of “class struggle” gets narrowed to workplaces, but through their notion of “social struggle” they mostly express, what communists understand as class struggle. Their biggest problem is a voluntaristic ethos, in which the revolutionary subject is whenever constituted by itself, somehow irrespectively of material conditions of our class. Moreover, we do not agree that the insurrection is just a cumulation of riots that will cause a qualitative change. Yes, it is certainly its birth, but without fighting activity centralising itself there will not be successful destruction of the State. And without consequent application of the social proletarian dictatorship against the bourgeoisie defending itself and against inertia of capitalist social relations, and above all against their essence, it will be never possible to positively finish communisation of human society. One can not have communisation without dictatorship of the proletariat and proletarian dictatorship without communisation. There can be neither any discussion, or negotiation about whatever form of survival of property, wage labour and exchange value, because without their destruction we will not smash Capital. If we will abolish only the order-giver/order-taker relation and replace it with self-management, as anarchists often write, we will achieve just a different form of managing Capital. And it will be necessarily temporary, for the inner logic of Capital will eventually lead to its replacement with order-giving and order-taking and “self-managed property” will become private property again. But we admit that even this critique we base just on a handful of Greek texts which are available to us in English.
[24] Another Cocktail, Gentlemen?, January 2009.
[25] CrimethInc Ex-Workers Collective, How to Organize an Insurrection, 2008.
[26] Moreover, on 22 March, an uprising broke out in a female jail in Thebe, because of a sudden violent death of a prison activist Katerina Goulioni. A part of the prison was torched and demolished. In front of the prison, there were clashes between the police and participants of a solidarity march. In the jail of Koridallos, Athens, about 200 inmates started a solidarity protest with female prisoners in Thebe.

Posted in Activity of the group - English, English | Comments Off on Memories of the Future

Vzpomínky na budoucnost

Programaticky o „obrazech budoucnosti“ vzniklých za prosincové vzpoury v Řecku a dalších perspektivách proletářského hnutí

„…proletářské revoluce (…) neustále samy sebe kritizují, ustavičně přerušují svůj vlastní průběh, vracejí se k tomu, co se zdá už splněno, aby znovu začaly od začátku, s ukrutnou důkladností se posmívají polovičatostem, slabinám a ubohostem svých prvních pokusů, zdá se, jako by svého protivníka srážely jen proto, aby nasál ze země nové síly a znova se před nimi vztyčil ještě mohutněji, znovu a znovu couvají před neurčitou nesmírností svých vlastních cílů, až se konečně vytvoří situace, kdy všechny cesty k ústupu jsou odříznuty a život sám zvolá: Hic Rhodus, hic salta! Tady je růže, tady tancuj!“
Karel Marx (Osmnáctý Brumaire Ludvíka Bonaparta)

„Už nikdy nebude nic stejné,“ tvrdila emotivně po 11. září 2001 vládnoucí třída, aby získala souhlas občanů s „válkou proti terorismu“. Ve skutečnosti jen celosvětově zintenzivnila útok na životy nás, dělníků všeho druhu, ale kvalitativně se nic nezměnilo. Jelo se dál „močálem černým kol bílých skal“. Nadále jsme byli na celém světě vykořisťováni, odcizováni sami sobě, zvěcňováni a připravováni o lidské bytí (fyzicky, sociálně i psychicky) v třpytivém světě komodit. Jen nás víc hlídali a kontrolovali, aby nás „zlí teroristé“ nepřipravili o svobodu, která je pro nás jen svobodou dennodenně prodávat svoji pracovní sílu a rok za rokem tak ztrácet svůj život, protože jej ustavičně vdechujeme kapitálu. Jako lidské baterie Matrixu. Jako kořist upírovi. Pak ale v rámci globální války buržoazního státu proti „teroru“ jeden bezvýznamný policajt v Aténách chladnokrevně popravil puberťáka, co se svými kámoši hodil plastovou lahev s vodou po hlídkovém voze. Stalo se to 6. prosince 2008. A najednou skutečně došlo ke kvalitativní změně – tentokrát pro naše třídní bratry a sestry…

Jako by byly všechny „cesty k ústupu“ vskutku odříznuty, demokratická zprostředkování a sliby topolánkovského premiéra Karamanlise, že vše bude prošetřeno a viník podle práva potrestán, přestaly účinkovat. Naše třída se v Řecku dala do divokého tance, protože rozkvetla růže vášnivé touhy zničit starý svět kapitálu v odplatu za Alexandrose, za naše vlastní promarněné životy. A uprostřed té přenádherné destrukce začínal proletariát s ladnou lehkostí tvořit nový svět lidí. Vlna povstaleckého násilí do konce roku 2008 opadla, ale proletářské hnutí zjevně nezmizelo. Nerozplynulo se znovu v demokratické občanské společnosti poslušných a pasivních konzumentů a lidských zdrojů, jako by se nikdy nic nestalo. Třídní vzpoura způsobila posun v rámci dosavadního poměru sil mezi proletariátem a buržoazií – stále je to buržoazie, kdo (nejen) v Řecku panuje, ale po dobu čtyř měsíců zůstala šokována náhlým vzrůstem síly proletariátu a neschopna adekvátní reakce. Stejně jako kouř z hořícího soukromého vlastnictví a komodit pohlcoval oblaka slzného plynu a vytvářel prostor, kde lze dýchat, bojovat a žít, tak požár vzpoury přivedl na svět proletářskou autonomii. Zatím je to novorozeně, a zda mají pravdu ti revolucionáři[1], kteří tvrdí, že po prosinci 2008 pro proletariát v Řecku, „už nikdy nebude nic stejné,“ ukáže čas.

Jisté je, že „do Evropy se po několika desítkách let vrátilo strašidlo proletářského povstalectví a otevřeného třídního boje proti kapitalismu,“ jak jsme napsali v naší Deklaraci solidarity s bojujícími a stíhanými proletáři v Řecku. Evropská buržoazie a politické figury, které ji zastupují, se tváří sebevědomě. Jestliže ekonomická krize je dle jejich veřejných vystoupení trápí jen decentně, pak vzpoura v Řecku a pouliční bouře na Islandu, v Bulharsku, Lotyšsku nebo na Martiniku a Guadalupe (byť karibské ostrovy, jsou to francouzská území) pro ně „více méně neexistují“. Přesto nahnáno měli. Svědčilo o tom třeba urychlené pozastavení reformy středního školství ve Francii v obavě před špatným příkladem, který si francouzští středoškoláci mohli vzít ze svých řeckých protějšků[2]. A nezapomínejme, že mainstreamová buržoazní média (zejména ta česká) víceméně vymazala Řecko z mapy světa – nejspíše právě proto, že je tam horká půda dodnes.

Proto se k tomuto hnutí znovu vracíme. Považujeme je totiž za nesmírně významný moment celosvětového boje dělnické třídy v současné době. Nechceme sestavovat novou chronologii prosincové revolty ani přežvýkávat analýzu od řeckých soudruhů z komunistických skupin Ta Paidia Tis Galarias (TPTG) a Blaumachen[3]. Rádi bychom spíše udělali to, co nám v tom všem doposud scházelo a co cítíme potřebu říci. Chceme shrnout, co povstalí proletáři v Řecku ukázali a dali zbytku pracující třídy ve všech koutech světa, včetně zahnívajícího rybníčka sociálního smíru tady v Česku. Také bychom se chtěli zamyslet nad dalším možným vývojem proletářského boje nejen v Řecku, a to i s rizikem, že se pouštíme na tenký led dohadů. Ale jak říkají komunisté z francouzské skupiny Troploin: „Pořád lepší se mýlit, než vydávat texty, v nichž o nic nejde.“[4]

Obecné programatické úvahy o vzpouře

Po dlouhé období téměř totálního triumfu kapitalistické kontrarevoluce na západě i východě Evropy byl proletariát v tomto geografickém prostoru spíše „netřídou“ občanů než třídou dělníků bojujících za své zájmy, chápajících se a organizujících se jako třída. Ale byl jí právě jen „spíše“, neboť nikdy nemůže být jen vykořisťovanou třídou, třídou pro kapitál. Vždy existuje jistá míra odporu, třebas sebemenší, která odráží třídní antagonismus, na němž kapitalismus trvale stojí. Vždy jsme i třídou proti kapitálu, třídou revoluční. Pojítkem obou pólů existence proletariátu je proces třídního boje, v němž se snažíme dosáhnout uspokojení našich lidských potřeb proti potřebám kapitálu.

Minimálně od poloviny roku 2008 odbory v Řecku ventilovaly sílící vztek proletářů skrze protesty proti důchodové reformě. Ty v říjnu přešly v odborovou generální stávku, během níž nejradikálnější dělníci při manifestaci v Aténách rozbíjeli banky, obchody a bili se s policií. Na podzim se boj celkově zintenzivnil, nastalo období neklidu. Středoškoláci v říjnu obsadili školy na protest proti školské reformě. Násilným konfliktem se státní represí skončila také divoká stávka a protest textiláků, kterým firma dlužila mzdy za čtyři měsíce. Začátkem listopadu proběhly protesty imigrantů proti policejní vraždě pákistánského azylanta – vyvrcholily pouličními střety s robokopy. Ve městě Volos obyvatelé demonstrovali proti rostoucí agresivitě policie a nakonec zaútočili na budovu policejního ředitelství. Konaly se také rituální demonstrace a bitky ultralevice s policií k výročí vzpoury na aténské Polytechnice v roce 1973. Ve všech 21 řeckých věznicích probíhala hladovka, která měla velkou podporou ze strany rodin a přátel vězňů, anarchistů a dalších třídních militantů zvenčí. Na Korfu propukly bouře místních lidí proti otevírání nových skládek – policie zapříčinila smrt jednoho z rebelů a ti se jim za to odvděčili zlynčováním dvou fízlů. Na počátku prosince proběhla dvoudenní stávka zdravotních sester, které obsadily ministerstvo zdravotnictví. Začínalo být zjevné, že nově přijaté antiteroristické zákony nebudou státu sloužit ani tak proti chimérické bin Ládinově partě jako proti až příliš reálným bouřícím se proletářům. A do toho všeho vtrhla zpráva o počínající světové krizi…

Prosincová vzpoura tedy nespadla z čistého nebe. Předcházela jí řada bojů sahající daleko za výše zmiňovaný podzim 2008. Minoritní a často osamocené části naší třídy se v těchto bojích dostávaly v té či oné omezené míře do křížku s kapitálem a státem. Proletáři získávali zkušenosti, promýšleli je, diskutovali s dalšími, potkávali nové lidi. Tak se připravovala půda třídní subjektivity už před osudným výstřelem. Přesto je nesporným faktem, že revolta propukla „spontánně“ v tom smyslu, že vyrostla „z půdy moderní společnosti“[5], z protikladu mezi námezdní prací a kapitálem (jenž prostupuje celým předivem společenských vztahů), ze samotného třídního boje a nikoli díky mnohaleté neúnavné agitační práci a tunám vržených dlažebních kostek, jak se domnívají někteří anarchisté[6], kteří se ještě zcela neoprostili od buržoazní politiky a věří, že aktivismem určitého druhu lze voluntaristicky připravit vznik revolučního subjektu a tedy revoluce.

Ve skutečnosti síla pouličních bouří, jež sice „zažehli“ anarchisté (kteří byli, jako již v Řecku tradičně, v ulicích první), ale jejichž plameny rozfoukli do všech stran především tisíce „politicky neorganizovaných“ středoškoláků[7], univerzitních studentů a mladých pracujících, zaskočila každého, včetně krajně levicových „odborníků na společenskou změnu“. Jeden z povstalců k této otázce naopak napsal:

„Rád bych poznamenal, že vzhledem k rozsahu „zločinů“ to nejsou a ani nemohou být činy „anarchistů“, kteří by si dál valili to svoje. Samozřejmě, že anarchisté a autonomové jsou všude v prvních liniích, ale tyto činy jsou sociální. Není to jen o té vraždě nebo o státní represi. Sílí duch vzpoury proti ekonomice, proti chudobě, proti propouštění atd. A nějak to prasknout muselo.“

„Vymyká se to z ruky až do té míry, že insurekcionalisté nedokážou zabránit 15letým maskovaným puberťákům (kterých jsou tisíce) v útocích – neorganizovaných a s nedostatkem „munice“ – na policajty. Děcka se ale rychle poučí a zorganizují se společně s ostatními.“

„Víme, že dál přicházejí zprávy o maloměstech, kde nejsou vůbec žádní organizovaní radikálové a kde, „20 maskovaných mladíků zaútočilo na policejní stanici 10 benzinovými pumami.“ A děje se to každou noc. Snad v každém městě se konají demonstrace. Například v Aténách během samotných demonstrací docházelo k autonomním útokům na banky v různých částech města.“[8]

Zároveň nelze rýsovat lineární spojitost od izolovaných a limitovaných bojů až k prosincové vzpouře. Kromě hrstky revolucionářů a ultralevicové scény do té doby zbytek třídy o tak masovém a podvratném vystoupení neuvažoval a vůbec nikdo to nepředvídal. Jenže náhlý, prudký a násilný výbuch nahromaděného vzteku a frustrace v Aténách okamžitě vedl k množení kolektivních činů stejného charakteru po celém Řecku. Kvantita se za specifických podmínek změnila v kvalitu: ve zrod proletářské autonomie, v boj bez požadavků a prostředníků, v boj, který již není „monotematický“, ale míří proti celému předivu kapitalistických společenských vztahů a struktur.[9]

Příznačné pro růst autonomie bylo, jak mizivý vliv měli na vzbouřence všichni tradiční mediátoři – zaběhnuté formy sociální demokracie, jako jsou oficiální odbory a levicové strany všeho druhu. Stará sociální demokracie se v průběhu boje ještě více zdiskreditovala i v očích dalších proletářů, když se aktivně stavěla proti násilné vzpouře na stranu kapitalistického pořádku, volala po klidu a nenásilí a buřiče odsuzovala jako „zakuklence“, „provokatéry“ a „agenty státu“. Prim v tomto směru hrála tzv. Komunistická strana Řecka (KKE) a „socialistický“ PASOK, kterým zdárně sekundovala koalice nové levice SYRIZA a někteří trockisté (např. Výbor za dělnickou internacionálu) a „anarchisté“, co se omlouvali za své revolučnější jmenovce se zápalnými lahvemi v rukou.

A v tomto autonomním boji nepovstala žádná „přehršel“ (žádná multituda) odlišných sociálních skupin, které by spojoval jen jakýsi obecný fakt útlaku či vykořisťování, který pro každou z nich znamená něco jiného[10]. Kategorie, do nichž jsme v normálním životě separováni kapitálem (středoškoláci, vysokoškoláci, mladí pracující s prekérními pracovními podmínkami, starší dělníci s více či méně stálým zaměstnáním, přistěhovalci z x-té generace a takové nebo makové země, ženy, nezaměstnaní, feťáci…), se netransformovaly v různorodé a v podstatě samostatné boje, které by probíhaly vedle sebe a postupně se prolínaly. Naopak, všechna dělítka se rychle hroutila, jelikož ve vzpouře se bojoval jeden boj a stejným způsobem. Vzbouřence tak evidentně spojovalo cosi mnohem hlubšího: v zásadě totožné podmínky existence, které je staví do pozice vykořisťované třídy, proletariátu. A svojí revoltou, svojí unifikovanou akcí se jako třída potvrdili.

Povšimnout si „třídní kompozice“ účastníků vzpoury je nevyhnutelné a bezpochyby důležité. Zejména pro pochopení jejích limitů, nikoli však obsahu vzpoury samé. Může nám to pomoci jasněji pochopit, že nepovstal proletariát jako celek, ale jen jeho menší část, zatímco ta větší se omezovala na pasivní podporu. Možná i většinovou (ovšem jen v rámci Řecka!), ale přeci jen pasivní podporu „televizních diváků“. A ještě daleko zásadnější slabinou bylo, že touto pasivní částí byla pracující část proletariátu, která nepřenesla revoltu na svá pracoviště. Nedokázala se plně rozpoznat v sociální kritice buřičů, prakticky se jí zhostit a aplikovat ji na svůj život a námezdní práci. Jinými slovy, nedošlo „ke všeobecné paralyzaci kapitalistické ekonomiky a tudíž ani k útoku na námezdní práci a výrobu na prodej a pro zisk.“[11] A tak v aténské čtvrti Agios Dimitrios místní pracující sice obsadili radnici, ale krom komunálních zaměstnanců, kteří se okupace účastnili, nedokázali pohnout k aktivitě své kolegy a kolegyně v práci.

„Třídní kompozice“ nám však nic nepoví o sociální povaze vzbouřeneckých akcí, protože ta od samého jejich propuknutí vyplývá z protikladu mezi námezdní prací a kapitálem, z podstaty životní situace proletariátu obecně a nikoli z momentální situace určité sekce námezdních otroků. Ve vzpouře tak proletariát především začal jednat v souladu se svými historickými zájmy, které jsou neměnné a s „třídní kompozicí“ nesouvisejí. Marxova a Engelsova slova z hloubi 19. století stále platí:

„Protože ve vyvinutém proletariátu je prakticky dovršena abstrakce od veškeré lidskosti, i od zdání lidskosti, protože v životních podmínkách proletariátu jsou shrnuty všechny životní podmínky dnešní společnosti v nejnelidštějším vyvrcholení, protože v něm člověk ztratil sám sebe, ale zároveň si nejen teoreticky uvědomil tuto ztrátu, nýbrž také naprosto neodbytná nouze – praktický výraz nutnosti – kterou již nelze odvrátit ani zastřít, ho přímo nutí bouřit se proti této nelidskosti, proto proletariát může a musí sám sebe osvobodit. Ale nemůže sám sebe osvobodit, aniž zruší své vlastní životní podmínky. A nemůže zrušit své vlastní životní podmínky, aniž zruší všechny nelidské životní podmínky dnešní společnosti, jejichž souhrnem je jeho situace. (…) Nejde o to, co si zatím ten či onen proletář nebo dokonce celý proletariát představuje jako cíl. Jde o to, čím proletariát je a co ve shodě s tímto bytím bude historicky muset dělat. Jeho cíl a jeho dějinná akce jsou jasně, neodvolatelně předznamenány v jeho vlastní životní situaci i v celé organizaci dnešní občanské společnosti.“[12]

Oním „cílem a dějinnou akcí“ proletariátu je komunismus, a to již od historického prvopočátku naší třídy. Od prvních vzpour a stávek až dodnes, kdykoli my, proletáři, bojujeme jako třída za své zájmy a tedy nutně proti zájmům kapitálu a jeho buržoazních správců (ať už mají cylindry a kouří doutníky, nebo nám kynou z tribun pod rudými prapory se srpy a kladivy[13], či jsou hezky pěstění, v sakách a kravatách a drahých autech), naše hnutí je neoddělitelné od komunismu. Ze své podstaty totiž prakticky plodí a programaticky vyjadřuje komunistickou tendenci: světodějné směřování k překonání trýznivého rozporu zakletého v našem společenském postavení – na jedné straně svojí námezdní prací reprodukujeme a rozmnožujeme kapitál a na straně druhé tak stejnou měrou reprodukujeme a rozmnožujeme svoje vyvlastnění a odcizení. Což znamená, že reprodukujeme historicky narůstající mizérii své „životní situace“, tj. proletářskou třídu, a zároveň rostoucí bohatství a moc buržoazní třídy. Komunismem jakožto hnutím proletářského revolučního boje se snažíme tento rozpor, v němž jsme polapeni překonat tak, že odepřením námezdní práce a jejím úplným odstraněním zasahujeme Achillovu patu kapitalismu. Likvidujeme tím totiž nejfundamentálnější společenský vztah, na němž tento systém stojí; rušíme sami sebe jako třídu pracující pro kapitál a tak i buržoazii a všechny vztahy a struktury třídní společnosti. Zároveň ji překonáváme i pozitivně, komunizací našich vzájemných vztahů a prosazováním nové celosvětové pospolitosti svobodných lidských bytostí.

Ani prosincová vzpoura v Řecku nebyla výjimkou, a jakožto silné třídní hnutí vykazovala zřetelnou komunistickou tendenci. Praxe bojující dělnické třídy tím pádem znovu odhalila všechny snahy teoreticky separovat „momentální“ boje od „historických“ nebo „ekonomické“ od „politických“[14] jako ideologické konstrukce, které jsou spíše tíživým dědictvím sociálně demokratických vlivů než užitečnou třídní analýzou. Tak jako je v každém skutečném třídním boji za nižší míru vykořisťování přítomna (alespoň zárodečně) tendence odstranit vykořisťování zcela a definitivně, tak je v každé rebelii proletariátu prakticky přítomna komunistická tendence, i když to zrovna není revoluce.

Násilná konfrontace vzbouřenců s policií v ulicích mnoha řeckých měst není jen „momentální“ emotivní reakcí na smrt Alexandrose (popřípadě dalších obětí státního terorismu). Vzpoura již částečně rozvíjela prvky ozbrojeného povstání proti státu a moci buržoazie obecně a to nejen v podobě 600 Romů v Zefyri, z nichž někteří stříleli po policejní stanici z brokovnic a dva fízly zranili. Předně revolta různými způsoby napadala represivní složky státu a to včetně cílených útoků na policejní stanice. Útočila na stát ale i v mnohem širším záběru: na některá jeho chapadla v podobě odborů, škol, médií nebo fašistických bojůvek. A za druhé, měla své prvky organizovanosti v podobě bojových skupinek militantů (ať už doposud „nepolitických“ přátel nebo třeba anarchistů, jež v tomto směru byli nepochybně důležitou organizační složkou[15]), kteří se dobře znají a věří si, a koordinovanosti skrze mobilní telefony, e-maily a blogy[16]. Zápalné lahve, dlažky, tyčky, květináče z balkónů, broky… zkrátka vše, co se v prosinci sypalo na policejní komanda kapitalistické strany zákona a pořádku, bylo tudíž municí třídní vzpoury, která již nutně obsahovala některé rysy povstání, které by mělo centralizací revolučních útoků rozbít státní struktury a jejich ozbrojené síly.

Rebelové rovněž bez skrupulí atakovali soukromé vlastnictví. Zdemolované, hořící banky, autosalony a malé i velké obchody. Vyrabované supermarkety. V tom všem není jen extatická a prchavá radost z destrukce nám odcizeného světa kapitálu a komodit. Jsou to i první gesta, kterými proletáři vyjádřili svoji tendenci nastolit vlastní sociální diktaturu lidských potřeb nad kapitálem – diktaturu proletariátu okamžitě komunizující společenské vztahy. Je to patrné nejen z přímého přivlastňování si komodit skrze rabování a z jejich redistribuce nezprostředkované penězi ani žádným jiným vyjádřením směnné hodnoty. Je to vidět i na přivlastňování si prostoru a času, strukturovaného a využívaného kapitálem, a na utváření nových vztahů mezi vzbouřenci, na jejich sebeorganizaci. Kupříkladu titíž radikálové, kteří okupovali aténské univerzity a bili se s policií, rovněž podnikali rabovací výpravy do nákupních center, aby se zmocnili potravin, z nichž pak kolektivně vařili a jedli a rozdávali druhým. Násilné bouře rovněž transformovaly prostor ulice a plynutí času na ní: z místa rychlého a efektivního oběhu komodit udělaly místo setkávání a kolektivního boje lidí. Hnutí tedy v praxi provádělo unitární kritiku společenských vztahů.

Okupace středních škol, univerzitních kateder, radnic, odborových ústředí a dalších budov je zbavuje jejich účelu, který mají pro kapitál, a dává jim nový, proletářský: prostor pro sebeorganizaci militantního hnutí v podobě malých skupin pro pouliční boj, „lidových“ nebo „všeobecných“ shromáždění. A jak dobře vystihují soudruzi z TPTG a Blaumachen[17], ona shromáždění se nezrodila jako reprodukce demokratické mediace mezi atomizovanými jedinci, jako participativnější verze občanské společnosti. Naopak již v nich se částečně zrcadlí neodcizené vztahy a organická centralizace boje, které přirozeně vedou k vzestupu celosvětové strany proletářské revoluce, strany anarchie, komunistické strany, jež je rovněž předzvěstí globální komunistické pospolitosti lidí.[18] Dokud zůstává výrazem dynamického proletářského boje, nemá sebeorganizace s demokracií nic společného. Ilustruje to i zmínka jednoho revolucionáře z Řecka, „…neřekl bych, že se hlasování proti okupaci toleruje – už to neděláme demokraticky.“[19] Historická zkušenost, ale praví, že jakmile dynamika upadá a poměr sil se znovu silně vychyluje ve prospěch buržoazie, všechna ta shromáždění degenerují, demokratizují se a obrací se proti naší třídě, která jim vdechla život.[20]

Komunismus je skutečně „dějinným pohybem probíhajícím před našimi zraky“[21]. Proto také diktatura proletariátu není až závěrečnou fází revolučního boje a komunizace není třešničkou na dortu, která přijde jako happy end. Proletářská diktatura a komunizace jsou jeden a tentýž proces, který začíná od prvního okamžiku revoluce a jako tendence existuje také v předrevolučních bojích. Řecko je plné praktických příkladů…

Jenže velká část původních vzbouřenců, která nepocházela z řecké ultralevicové scény, se do Štědrého dne stáhla z pouličních bouří. Nepokoje totiž nelze provozovat do nekonečna. Přestože již v nich byly obsaženy rysy ozbrojeného povstání a komunizující proletářské moci, naše třída neměla dostatečnou sílu a odhodlání, aby přešla k povstání a zničila stát. Nepokoje tedy ve finále zůstaly na rovině měření sil s policií, které své aktéry vystavuje mnoha nebezpečím, aniž by vedlo někam dál, a to začalo lidi vyčerpávat. Došlo k odlivu vzpoury.

Perspektiva revoluce?

Ti, kdo v prosinci mluvili o povstání, nebo očekávali rovnou revoluci, propadli poněkud naivnímu, leč pochopitelnému, optimismu. Jedná se o nevyhnutelný důsledek desítek let živoření na pokraji zoufalství z totální vlády kontrarevoluce. Právě díky ní a neexistenci po nějakou dobu kontinuální proletářské autonomie, v níž by se rychle rozvíjela revoluční perspektiva, nebylo reálné očekávat okamžité a úplné zhmotnění komunistické tendence v organizovaném a koordinovaném povstání. Možná ale prosincová vzpoura byla začátkem cesty. Možná se ukáže být počátkem procesu vedoucího k revoluci. Nezapomínejme totiž, že proletářská revoluce není jednorázovým aktem, který najednou smete celý kapitalismus, nýbrž celou řadou kolektivních činů, které vedou k jeho násilnému podvrácení a odstranění. Proletářské revoluce v Rusku roku 1917, 1918 v Německu nebo 1936 ve Španělsku také nebyly jednou velkolepou ofenzivou, šturmem Zimního paláce, ale několikaletým a rozporuplným procesem, který v oněch příslušných letech pouze začal, avšak neskončil. A rovněž jim předcházela šňůra bojů nebo vzpour, jako byla ta loňská v Řecku.

Oproti tomu třeba květen 1968 situacionisté ve Francii okamžitě prohlásili za revoluci, ačkoli žádnou revolucí nebyl, neboť neobrátil poměr sil ve prospěch proletariátu do té míry, že by bezprostředně nastolil otázku zničení politické a ekonomické moci buržoazie a nastolení sociální moci proletariátu. Květen 1968 tedy byl jen třídní vzpourou. Prosinec 2008 rovněž, ale když už jsme vyslovili ono „možná“, chceme si otevřeně položit otázku: „Co bude dál?“

A předem musíme říci, že definitivní odpověď neznáme. Chybí nám k ní řada podstatných elementů, které může dodat jen praxe samotného hnutí v Řecku. S jistotou můžeme říci, že bezprostřední perspektiva sociální revoluce v Řecku neexistuje, neboť tamní hnutí je zcela osamocené. Přinejmenším v evropských zemích se nic srovnatelného neděje a lze říci, že v globálním měřítku rovněž ne. Nemá smysl si lhát do kapsy, že sporadické divoké stávky v Británii, které mají jepičí život, efemérní bouře v Pobaltí a izolovaná vlna stávek v Egyptě nebo bez obtíží poražená – protože od zbytku třídy se izolující – vojenská vzpoura v Bangladéši mohou „řecké“ hnutí posílit o mezinárodní třídní rozměr, který mu solidární demonstrace ultralevičáků v žádném případě nedodaly, byť byly pro vzbouřence nepochybně emocionálně velmi důležité. A samo hnutí v Řecku sice jednalo navýsost internacionalisticky jednak ve vztahu k válce v Gaze, když zabránilo přepravě amerických zbrojních zásilek pro Izrael skrze řecké přístavy, a druhak, když nejradikálnější menšiny vzbouřenců promlouvaly k celému světu, ale světová revoluce by vyžadovala mnohem více podobných a ještě silnějších aktivit na obou stranách řeckých hranic.

O momentální neexistenci revoluční perspektivy se zdá svědčit i nedostatek komunistických ambicí na straně vzbouřenců. Přestože prakticky v nezanedbatelné, leč omezené míře vyjadřovali – a jak ještě vysvětlíme, zatím stále vyjadřují – komunistickou tendenci, neví přesně, kam kráčí a jaké kroky, od nich revoluční úsilí vyžaduje. A to je jejich největší slabina, která plyne především z nedostatečné síly a razance třídního hnutí a druhak z radikálně socdemáckých vlivů, které důležitá část vzbouřenců reprodukuje. Nejde o to, že až na výjimky si neříkají komunisté, ale anarchisté. „Je samo sebou, že lidé mohou mluvit o komunismu, aniž by ono slovo použili, či je dokonce mohou odmítat. Takže nepřemýšlejme o slovníku, ale o obsahu toho, co hýbe současnými radikálními minoritami…“[22]

A je tímto obsahem sociální revoluce? Nyní určitě ne. I ti anarchisté[23], kteří jsou přesvědčeni, že v Řecku již není návratu zpět, mluví o ustavení frontové linie, na níž se ještě povede dlouhá sociální válka mezi opravdovým životem a kapitalistickým přežíváním[24]. Jiní anarchisté zase jako perspektivu předkládají „nikdy nekončící boj za politickou, sociální a ekonomickou rovnost“ a „neustálé rozšiřování svobody“[25]. Jak vidno, ti na straně revoluce ani nestojí, protože jejich perspektivou je pouhá radikální demokratizace stávající společnosti separované na odcizené sféry života. Obecně pak revoluční i kontrarevoluční anarchistické proudy doprovází sociálně demokratická iluze „změny světa bez dobytí moci“ – čekání až se stát sám zhroutí a odumře. Nedočkali se v Rusku ani ve Španělsku, tak co kdyby to tentokrát třeba vyšlo v Řecku, že ano? A komunisté z TPTG a Blaumachen? Ti, nakolik je nám známo, pro jistotu neformulují vůbec žádnou perspektivu a omezili se jen na povětšinou deskriptivní analýzu.

A revoluční perspektiva zatím nevystupuje ani ze zbytku hnutí. Tzv. „nová městská guerilla“ sice provádí spektakulární vlnu proletářského teroru proti kapitálu a ústy skupiny Revoluční boj volá po ozbrojeném povstání, ale doposud bez odezvy. Jakkoli sociálně demokratický může (nebo v případě Revoluční frakce, Gangů peramských extremistů svědomí, Podvratné buňky, Spiknutí ohnivých buněk a mnoha dalších bezejmenných skupinek také nemusí) být ideologický rámec, v němž tyto ozbrojené skupiny operují, terče, které si volí, jsou rozhodně terči proletariátu. Ale ani tak nevypovídají o posunu hnutí blíže povstání – nejdou nad rámec akcí prosincové vzpoury: zapalují banky, obchody a auta, útočí na média a představitele státního terorismu, ale na cílevědomou přípravu povstání to nevypadá. Novodobí partyzáni sice mohou být přesvědčeni o její potřebnosti, ale z čeho by čerpala materiální opodstatnění a možnost své realizace, když naše třída tak daleko není?

Ta zatím sice bojuje proti mnoha formám dopadů panství kapitálu na svůj každodenní život, ale její radikální minority přinejlepším volají po odstranění šéfů, vztahu podřízenosti a nadřízenosti. To je sice jeden z aspektů komunistické kritiky, ale jak nám ukazuje historická zkušenost ze všech předchozích proletářských revolucí, je to až sekundární aspekt. Jeho eliminace v podobě samosprávy či dělnické nebo přímé demokracie neodstraňuje podstatu kapitálu – vlastnictví, námezdní práci a směnnou hodnotu – jen radikálně reformuje správu kapitalistického vykořisťování. Je to slepá ulička, která náramně ladí s bezradností módní ultralevičácké pseudoperspektivy o nepotřebnosti násilné centralizující se akce proletariátu, která zničí všechny formy panství buržoazie a přetrvávání kapitálu jako sociálního vztahu, a přitom bude komunizovat svět. Vskutku ideální prostředí pro všemožné podoby syndikalismu, radikální přímé demokracie a feministického či třeba environmentálního reformátorství zdola, aby postupně pohltily větší část hnutí a neutralizovaly ji.

Třídní hnutí stále žije

Přesto podle nás ještě není čas psát nekrology proletářského hnutí v Řecku. Zdání někdy klame, ale ono se nám z pohledu odsud zdá, že tamní třídní hnutí ještě není ani zdaleka mrtvé, že se prosincová revolta po letech konečně vymknula z charakteristického vzorce, podle kterého probíhala většina třídních bojů – končily stejně náhle, jako propukaly, aniž by znatelně zamíchaly poměrem mezi dvěma antagonistickými třídami kapitalistického systému. Domníváme se, že bod zlomu, v němž hnutí definitivně ztratí svoji podvratnou dynamiku, zatím nenastal. V době, kdy píšeme tyto řádky, uplynuly od revolty tři měsíce a formy boje, kterými se vyznačovala, stále pokračují a rozhodně ne izolovaně.

Vezměme si třeba obsazování veřejných budov. Za leden a únor můžeme namátkou zmínit třeba okupaci budovy Svazu aténských redaktorů denního tisku (ESIEA), kterou uskutečnili radikální novináři, obsazení Národní opery v Aténách nejen členy a členkami jejího tanečního souboru nebo okupaci nově otevřeného luxusního Komunálního kulturního střediska v soluňské Toubě. Ať už jsou okupace symbolické, protestní nebo cíleně vytváří prostor pro sebeorganizaci a nezprostředkovanou diskusi, všechny se nadále jeví být výrazem potřeb a síly hnutí. Skupiny radikálů a revolucionářů se těmito akcemi otevírají zbytku hnutí a promlouvají k němu, k řecké společnosti i k celému světu, aby jim sdělili svoji sociální kritiku a nabídli ostatním proletářům její sdílení a prohlubování v okupovaných prostorách. Ti, kdo obsadili Národní operu, přišli například s kritikou spektáklu a umění jakožto odcizené kategorie a sféry separované od ostatních rovin lidského života. Novináři odhalili a denunciovali informační válku, kterou jejich mediální zaměstnavatelé vedou proti třídní revoltě a doplnili ji o kritiku své vlastní společenské úlohy a vykořisťování. Nadto heslem, podle nějž „Poslední slovo nebudou mít šéfové, ale pracující,“ namířili osten své radikality proti celé buržoazní třídě a vztáhli se ke všem ostatním proletářům.

K narušování produkce hodnoty se sice prosincová vzpoura dostala pouze mimo pracoviště, ale vytvořila novou atmosféru, která se zdá přispívat k obsahové radikalizaci některých zaměstnaneckých bojů. Po skončení vzpoury se opětovně a pozvolna na pořad dne vrací stávky a protesty pracujících.

Poté, co si šéfové úklidové firmy OIKOMET objednali útok na předsedkyni syndikalistického Odborového svazu uklízeček (PEKOP), a ta skončila v kritickém stavu, poleptána kyselinou sírovou, kterou ji poskokové buržoustů chrstli do obličeje, dostal se do centra pozornosti boj uklízeček – zejména imigrantek – proti extrémní míře vykořisťování a děsivým pracovním podmínkám. Vážně zraněná Konstantina Kuneva – sama gastarbeiter z Bulharska – se stala symbolem hrůz námezdního otroctví. Po celé zemi probíhaly solidární demonstrace, útoky na kanceláře firmy OIKOMET (např. v Piraeu a Soluni) nebo na budovy a stanice státního dopravního podniku ISAP, který provozuje metro v Aténách a Piraeu. Pro něj – mimo jiné firmy – pracovaly uklízečky z OIKOMET. Solidární protesty se často transformovaly v boje s robokopy a stavění barikád. Mimo to měly i řadu dalších třídních přesahů: docházelo k demolování bank, které fakticky vlastní vše, nač jsme si od nich půjčili, nebo k ničení automatických označovačů jízdenek na stanicích metra, což všem pasažérům umožňovalo cestovat bezplatně. Dne 25. února během generální stávky zaměstnanců veřejného sektoru, kterou byla nucena vyhlásit jejich odborová konfederace (ADEDY), aktivisté z 90 autonomních odborů v čele s PEKOP obsadili sídlo dopravního podniku, načež ISAP rozvázal smlouvu s OIKOMET a najal jeho uklízečky přímo, čímž byl splněn jeden z požadavků našich bojujících sester. Přesto nic neskončilo. Dál dochází k likvidaci označovačů jízdného a projevům solidarity s Konstantinou: například 3. března bojová skupina Gangy peramských extremistů svědomí vypálila dvě vlakové soupravy metra a vážně poškodila celou stanici v bohatém severoaténském předměstí Kifisia.

I zde platí, že dynamika a síla celého třídního hnutí vytrhují boj uklízeček z jeho odborářských limitů. Byť v nich původně začal a do značné míry v nich setrvává, posun v mezitřídním poměru sil zatím proletáře povzbuzuje, aby se neuzavírali do syndikalistické ulity sekčního boje, který by byl za normálního fungování kapitalismu odsouzen k degeneraci v reformismus, a to i při neexistenci byrokracie v PEKOP. Dnes se ale boj uklízeček tak či onak stává konfliktem celé bojující třídy. Proto také PEKOP doposud odmítal distancovat se od násilné podoby mnoha solidárních akcí a sama Kuneva dala košem sociálním demokratům z PASOK (obdoba ČSSD) a SYRIZA (koalice krajních levičáků), kteří jí nadbíhali, aby ji jakožto třídní symbol získali na svoji kandidátku do europarlamentních voleb. Kdyby hnutí sílilo dál, došlo by k jasnějšímu a masovému odmítnutí odborářství, včetně jeho syndikalistické varianty, protože do popředí by stále více vystupoval revoluční obsah proletářského boje a jemu odpovídající nové organizační formy. Jenže, jak jsme již řekli, k naší velké lítosti to není zrovna pravděpodobný scénář…

O dynamice i limitech hnutí však zatím svědčí i další boje. V polovině února proběhla 48hodinová stávka lékařů v nemocnicích, která přivedla veřejné zdravotnictví na pokraj kolapsu. Dožadovali se dodržování zákonem stanovené normy pracovních hodin, odmítli odpracovat byť jen jednu jedinou službu navíc a chtěli, aby zdravotnictví zaměstnalo více lékařů místo zvýšeného vykořisťování těch stávajících. V hlavní soluňské nemocnici AHEPA skupina radikálních doktorů obsadila nemocniční pokladnu, čímž všem pacientům umožnila bezplatnou péči. Lékařská iniciativa s názvem Dělníci zdravotního průmyslu odsoudila policejní vměšování do ošetřování zraněných vzbouřenců, naléhala na nemocnice, aby zdarma přijímaly přistěhovalce a nepojištěné pacienty a také volala po ukončení „komodifikace zdravotní péče“. Předtím k podobné akci došlo v jedné z aténských ústředních nemocnic. Výrazem nové situace vytvořené prosincovou vzpourou bylo volání radikální minority lékařů po „společnosti bez šéfů a otroků“.

Dne 19. 2., když v Řecku začínal karneval, autobusáci a trolejbusáci v Aténách zastavili práci na dobu od 9 do 17 hodin, čímž citelně zasáhli městskou ekonomiku z hlediska oběhu pracovní síly a spotřebitelů. Téhož dne řidiči vnitrostátní kamionové přepravy vyhlásili časově neomezenou stávku a zablokovali veškerou celní kontrolu v přístavech a na hraničních přechodech Řecka. V únoru rovněž dělníci z papírny Faros v jihoaténské městské části Alimos za široké podpory obyvatel obsadili továrnu (žádné detaily nám bohužel nejsou známy). Ve snaze zachránit si důvěryhodnost, kterou si notně pošramotila během „horkého prosince“, když se snažila zabránit dělníkům ve spojení s „mládeží“ v ulicích, odborová konfederace GSEE koncem února vyzvala k jednodenní generální stávce na protest proti propouštění, které v únoru připravilo o práci více než 4000 lidí. V listopadu až lednu zaniklo dalších skoro 8000 pracovních míst. 4. března se shromáždili zaměstnanci psychiatrických léčeben z celého Řecka v Aténách a postavili si stany před ministerstvem práce, kde se domáhají vyplacení dlužných mezd, které nedostávají od loňského srpna. Ze stejného důvodu ochromila archeologické vykopávky na Akropoli časově neomezená stávka dělníků, kterým ministerstvo kultury dluží mzdy za 4 měsíce.

Atmosféru sociálního napětí posílily i lednové protesty zemědělců (které se jevily jako i zde v ČR obvyklá koalice maloburžoů a de facto proletářů), kteří blokovali po celé zemi dálnice tak dlouho, dokud jim vláda nepřislíbila pomoc v podobě balíčku 500 miliónů euro. Zemědělci z Kréty ale protestovali, že jsou z tohoto plánu vynecháni, načež 2. a 3. února vjeli na traktorech do krétských maloměst, aby tam obsadili vládní budovy. Část jich vyrazila na trajektech protestovat do Atén. Někteří z více než 1000 farmářů se v přístavu Piraeus pustili do střetů s policií. Na severu Řecka zemědělci dva týdny blokovali hraniční přechody s Bulharskem.

A do toho všeho se mísí projevy organizovaného proletářského teroru proti kapitálu a jeho funkcionářům, které jsme již zmiňovaly. Nyní se jen pokusíme o stručný výčet příkladů, který by čtenáři poskytnul obrázek, o jak silný fenomén se jedná. Není to jen tradiční organizace Revoluční boj, která během vzpoury střílela z Kalašnikovu po policejním autobusu a 5. ledna v Aténách vážně postřelila jednoho policajta jako odplatu za Alexandrose. Vedle ní se vynořila skupina Revoluční frakce, která granátem a střelbou ze Škorpionů zaútočila na policejní stanici na aténském předměstí Koridallos. Své prohlášení na disketě zanechala na Alexandrosově hrobě a vyhlásila v něm válku policii. 14. února proběhnul řetěz pumových útoků proti čelním představitelům justice, k nimž se přihlásila skupina Spiknutí ohnivých buněk. Tou dobou rovněž neznámí útočníci stříleli po autech producentů televizní stanice Alter TV. Krom toho týden co týden dochází k nočním žhářským útokům, které zápalnými pumami ničí banky, autosalony, automobily v blahobytných čtvrtích, kancelář bývalého ministra zemědělství nebo redakci pravicového deníku blízkého fašistům.

Frekvence útoků tohoto druhu, skutečnost, že stát jim není schopen efektivně čelit a vláda je označuje za „občanskou válku o nízké intenzitě“, o lecčems svědčí. Nezdají se vypovídat o zoufalé snaze hrstky jednotlivců resuscitovat umírající třídní hnutí. Naopak, dostává se jim zřejmě ne zcela zanedbatelné, i když rozpačité, podpory části proletářů a jen doplňují masovější formy násilné třídní konfrontace. Uveďme si několik málo příkladů. 24. ledna se rozhořel boj o aténský park na rohu ulic Patision a Kyprou, který nechal primátor Kaklamanis (přezdívaný „aténský Drákula“) vykácet, aby tam město postavilo podzemní garáže. Místní obyvatelé úplnému vykácení zabránili násilím a park zablokovali. Načež dorazili robokopové, kteří na lidi zaútočili obušky a slzným plynem. Rozhořela se několikahodinová bitva s barikádami, dvěma rozbitými policejními stanicemi a řadou vypálených zásahových vozidel. Rebelové park znovu obsadili, utvořili shromáždění k sebeorganizaci jeho obrany a kreativně militantního využití jakožto „lidového prostoru“. Tato situace trvá dodnes. 24. února fašisté zaútočili granátem na budovu, kde sídlí nejrůznější levičácké organizace, včetně sítě pomáhající imigrantům. Čtvrtého března při velké demonstraci proti fašistům, kteří nejsou líčeni jako větší zlo než demokracie, nýbrž jako parastátní struktura, anarchisté místo nikam nevedoucích bitek s ultrapravičáky a antifašistických koalic s kdejakou buržoazní silou (jako to dělají v Česku), do základů vypálili kanceláře neonacistické organizace Zlatý úsvit. A do třetice všeho dobrého, 7. března se demonstrace dělníků v chudobou zachvácených docích Perama (Atény) změnila v útoky na přístavní policii a ve zdemolování vchodu radnice na protest proti obvinění jednoho z 8 dokařů, kteří loni v červenci zemřeli při nehodě na lodi Friendshipgas, ze smrti svých kolegů.

Je tedy patrné, že hnutí stále sahá po násilných přímých akcích a organizované bojové skupiny jsou stále ještě jedním z výrazů této tendence. Nejsou tedy odtržené od hnutí, ale zároveň se nezdá, že by byly odrazem kvalitativního posunu hnutí. O tom jsme však již mluvili.

Celkově vzato, po třech měsících od prosincové revolty – alespoň pro nás tady – začíná zřetelněji vyvstávat protiklad mezi přetrvávajícími formami boje a jejich obsahem. Jasně jej vidíme v prohlášení lidí, kteří se 21. března vzbouřili ve vazební věznici Chania na Krétě[26] proti neúnosným podmínkám, za nichž jsou tam drženi. Sice odsuzují státní terorismus, ale ani v nejmenším nezpochybňují své postavení vězňů a nevztahují se k problémům „venku“. Jen žádají přemístění do jiných věznic a snížení počtu lidí v celách. O tomtéž protikladu mezi formou a obsahem svědčí okupace rektorátu soluňské univerzity, která probíhá od 16. 3. 2009. Radikálové, kteří ji provedli, tak chtějí dosáhnout přímých pracovních smluv pro zaměstnance univerzity, bez zprostředkovatelských pracovních agentur typu Adecco. Ani slovem se ovšem nezmiňují, že vykořisťováni nejsou jen takto zaměstnávaní pracující, nekritizují námezdní práci jako podstatu problému, ani svoji vlastní životní situaci. Bojují za druhé, za nebohé „otroky k pronájmu“. Jakoby sami okupanti nebyli součástí téhož systému. Jakoby byli politickou „elitou“, která stojí vně třídy a nabízí jí spasení… Kde je hluboká třídní kritika kapitalismu a demokracie, která zaznívala z okupovaných budov během vzpoury?

Proletariát komunistickou tendenci obsaženou ve své revoltě z prosince 2008 netransformoval v jasnou komunistickou perspektivu a tak se nutně vrací do kapitalistického rámce… a ten nevyhnutelně a postupně mění nedostatečnou sociální kritiku v sociálně demokratický reformismus…

Co bude dál?

Proletářské hnutí je pohyb, proces a dynamika. Jakmile se tato dynamika ztratí, hnutí je definitivně poraženo. V Řecku zatím neslábne, ale nikam dál se kvalitativně nevyvíjí, nepostupuje k vyšším metám, k jasnějšímu zhmotnění komunistické tendence a nastolení revoluční perspektivy. Není také divu, když je hnutí v Řecku osamocené. V roce 1968 byl proletariát poražen již v červnu, když se vrátil do práce. Ještě několik měsíců si ale své prohry nebyl vědom a ze setrvačnosti sporadicky pokračoval ve stejných okupacích továren a nepokojích jako na počátku hnutí. Máme nyní v Řecku tutéž situaci?

„Kdo chvíli stál, již stojí opodál,“ praví básník a v třídním boji to platí bez výjimky. Nevyvíjí-li se kupředu hnutí naší třídy, nestává-li se stále otevřeněji a vědoměji hnutím revolučním a tedy komunistickým, i přes svoji neutuchající aktivitu dává šanci, prostor a čas kapitálu k provedení jeho protiútoku. Naše třída v Řecku nedošla až ke zničení buržoazního státu. Ten se ještě začátkem března tvářil bezmocně, policie sestavila seznam 80 potenciálních terčů proletářského teroru a jedním dechem přiznala, že útokům na ně není s to zabránit. A v polovině téhož měsíce již stát s pomocí expertů z britského Scotland Yardu a amerických bezpečnostních poradců připravuje drakonické zostření represí proti našemu hnutí. Jak nestoudně demobilizující jsou tváří v tvář reorganizaci a posilování státního terorismu aktivity řeckých levičáků, kteří lidi přesvědčují, že se na tomtéž státu mají dožadovat odzbrojení policie, zrušení „fašistického parastátu“ a propuštění prosincových rebelů! Z hlediska komunistického hnutí přeci jen měla kus pravdy skupina Revoluční boj, když ve svém komuniké napsala:

„Na kulky odpovídáme kulkami… od nynějška můžeme hodnotu lidského života chudých, vyvrhelů a zatracenců bránit pouze zbraněmi.“

Jenže soudržnost a funkčnost kapitalistické společnosti není udržována výlučně – ani především – státní represí. Ke svému fungování potřebuje nejen zisky pro vládnoucí vykořisťovatelskou třídu, ale také drobky pro vykořisťované. A ty musí být natolik velké, aby dokázaly proletáře sociálně integrovat. Jaká je ale současná situace na straně kapitálu? Nejspíše lze očekávat, že při pokračující a prohlubující se světové krizi nebude mít proletářům v Řecku co nabídnout. A jak se ukázalo, pouhá represe zatím nestačila ani k jejich pacifikaci, natož k úspěšné rekuperaci. Naopak materiální postavení naší třídy se bude nadále zhoršovat a rozpor mezi naší mizernou životní situací a doposud slibovaným konzumním rájem může být stále zjevnější. Jaký bude výsledek v kombinaci se zostřeným terorem buržoazie? Nevíme, křišťálovou kouli nemáme…

Kapitalismus může zachránit také jeho ideologické panství. V podstatě buržoazní ideologie s radikálním nebo přímo revolučním nátěrem (různé marxismy a anarchismy, bolševismus, stalinismus…), které vycházely ze slabin proletářského boje a stavěly na nich, se v historii již mnohokrát ukázaly jako jeden z rozhodujících faktorů v porážkách povstání a revolucí. Avšak zdá se, že tradiční parlamentní a odborové formy sociální demokracie v Řecku notně pozbyly na schopnosti manipulovat a rekuperovat bojující proletáře, kterých bude přibývat.

Ke slovu se nejspíše dostane nová, třeba i mimoparlamentní a radikálně odborářská sociální demokracie a nepochybně bude pokračujícímu hnutí podávat anestetikum v podobě ideologického rámce dělnicky samosprávného, radikálně demokratického, sociálně spravedlivého, genderově vyváženého a ekologicky neškodného kapitalismu. Všechny slabiny hnutí, všechny reformistické vlivy, které třídní militanti reprodukují, to vše vynese nad hnutím ortel smrti, jakmile se většina třídy dostatečně unaví bezvýchodností situace a dynamika se nejprve stane setrvačnou, až úplně zeslábne a možná i ustane veškerý pohyb. Zatím hnutí běží, ale jen vstříc své porážce. Zdola vzešlá nová sociální demokracie může být účinnější než policejní obušky, slzný plyn (na potlačení prosince 2008 nestačilo ani 4600 slzných granátů), psi nebo gumové i ostré projektily. A vzhledem k tomu, že mezinárodní izolace hnutí v Řecku bude nejspíše ještě delší dobu pokračovat, reformistický rámec převládne jako výraz dočasné porážky hnutí a jednou jej bude třeba překonat a zničit stejně jako odbory, stalinisty z KKE a veškerou sociální demokracii.

Ekonomická krize však i za takové situace může vést k určité kontinuitě třídního boje, jenž nebude zcela odtržen od zkušeností a třídní paměti proletářské autonomie, kterou v širokém měřítku nastolila prosincová vzpoura. Z těchto podmínek může pomalu vyrůstat a sílit podvratné třídní hnutí, které si bude na základě své vlastní praxe stále jasněji osvojovat historický program komunistické akce. Ponese perspektivu sociální revoluce tak dlouho, dokud se nedostane do situace, kdy ji bude možné uskutečnit. A nakolik globální krize připraví proletáře v dalších zemích světa o „rezervy“ a odhalí jim rozporuplnou povahu jejich společenského postavení, třídní antagonismus, natolik se bude moci objevit mezinárodně příznivější situace pro sociální revoluci v Řecku i jinde.

Například revoluce v Rusku roku 1905 vyvolala podobné autonomní hnutí proletariátu, které pokračovalo ještě několik let po její ne zcela zjevné porážce. Toto hnutí probíhalo až někdy do roku 1910-1911, kdy bylo částečně a dočasně utopeno v ekonomické konjunktuře příprav na světovou válku, aby se od roku 1916 opět vrátilo s ještě větší silou a nastolilo perspektivu světové proletářské revoluce. Tak jako rok 1905 byl obrazem budoucnosti, mohli mít pravdu i aténští vzbouřenci, když o sobě říkali: „Jsme obrazem budoucnosti“… S křehkou a snad i trošičku naivní nadějí hledíme do budoucnosti a v duchu si s Marxem opakujeme:

„A jakmile revoluce dokončí tuto druhou polovinu své přípravné práce, vyskočí Evropa ze svého místa a zajásá: Výborně jsi ryl, starý krtku!“
(Osmnáctý Brumaire Ludvíka Bonaparta)

Třídní válka
březen-duben 2009

[1] Hnutí za zevšeobecnění vzpoury, Už nikdy nebude nic stejné, 2008.
[2] Ovšem ani tak se Sarkozymu nepovedlo středoškolácké revoltě zcela zabránit, takže ještě v březnu dochází ve Francii k okupacím škol a jejich vyklízení policejními jednotkami, aby se poslušná část studentíků mohla dál pilně připravovat na svoji kariéru námezdních otroků.
[3] TPTG a Blaumachen, Jako zima o tisíci prosincích, 2009.
[4] Troploin, What’s it All about? Questions and Answers, 2007.
[5] Karel Marx a Bedřich Engels, Manifest komunistické strany, 1848.
[6] Viz např. CrimethInc Ex-Workers Collective, How to Organize an Insurrection: „Pro řeckou společnost bylo překvapením, že většina mladých lidí v zemi převzala taktiku „anarchistického násilí, ničení a vypalování“, ale jednalo se o výsledek obecného vlivu, který v posledních čtyřech letech měly na řeckou společnost akce a myšlenky anarchistů.“
[7] Některým řeckým anarchistům se do té doby jevili jako mládež totálně pacifikovaná spektáklem a závislá na konzumu.
[8] Diskuse na www.libcom.org, prosinec 2008.
[9] Nevidět tento kvalitativní rozdíl by z komunistického hlediska vedlo ke stejně kontraproduktivním závěrům jako např. tvrdit, že nepokoje na francouzských předměstích v roce 2005 byly pouhopouhým pokračováním běžného chuligánství, kterým se tamní mládež baví (čímž rozhodně nechceme stavět tyto nepokoje na roveň událostí v Řecku).
[10] Osten naší kritiky zde nesměřuje jen proti pánům Hardtovi a Negrimu, ale proti ideologii a praxi antiglobalismu, kterou se snaží teoreticky obhájit. Připojují se tak ke všem módním verzím sociální demokracie, které uprostřed sociálního smíru v Evropě a USA dokazovaly definitivní neexistenci proletariátu jakožto revolučního subjektu a pomáhaly tak zapudit jakoukoli komunistickou perspektivu ve prospěch sociálního, demokratičtějšího a zeleného kapitalismu.
[11] Třídní válka, Deklarace solidarity s bojujícími a stíhanými proletáři v Řecku!, leden 2009.
[12] Bedřich Engels a Karel Marx, Svatá rodina, 1844.
[13] Buržoazii totiž nelze chápat jen jako třídu vlastníků výrobních prostředků v legálním smyslu slova, ale jako třídu oplývající možností s nimi disponovat. Proto vládnoucí státostrana v kapitalistických zemích takzvaného Východního bloku nebyla ničím jiným než konkrétními historickými a místními podmínkami determinovanou formou organizace buržoazie, jakkoli se nám tento fakt kapitalistická propaganda snaží zamlžit báchorkami o socialismu.
[14] Pohlížet na dělnické boje prizmatem dělítka na „ekonomické“ a „politické“ boje znamená totálně vězet v buržoazní ideologii, neboť proletářský boj je ze své podstaty překonáváním této dichotomie. Není tedy ani „ekonomický“ ani „politický“. Podobně, jedná-li jako třída, tj. bojuje-li, pak jeho jednání není jen „momentální“, orientované na přítomný moment, nýbrž historické, světodějné.
[15] Viz např. CrimethInc Ex-Workers Collective, How to Organize an Insurrection: „Vražda mladého kluka ve čtvrti, která je z hlediska anarchistické aktivity nejvýznamnější, vyvolala okamžitou reakci; během pěti minut od jeho smrti byly aktivovány anarchistické buňky v celé zemi. V některých případech byla policie informována mnohem později než anarchisté, takže nevěděla, proč na ni lid útočí.“
[16] Jejich masové využívání k podvratné aktivitě znemožnilo efektivní policejní kontrolu nad těmito technickými prostředky, které jsou za okolností normálních pro kapitál, tj. během sociálního smíru, velmi ošemetné. Přesto v nouzi nejvyšší nebude pro stát nic jednoduššího než mobilní sítě a internet prostě „vypnout“. Proto si nelze představovat, že tyto technické prostředky mohou být klíčové pro budoucí revoluční aktivitu naší třídy.
[17] TPTG a Blaumachen, Jako zima o tisíci prosincích, 2009.
[18] Komunistickou stranou nemáme na mysli nějakou formálně založenou a aktivisticky budovanou organizaci. Pro nás je tato strana historickým produktem revolučního hnutí a boje proletariátu. Je to proces, v němž se během revoluce myriády proletářských skupin, které jednají komunisticky a tedy stojí na straně komunismu, postupně spojují, organicky centralizují na základě podvratného obsahu svého boje, aby zvýšily účinnost svého snažení a svojí akcí dovedly třídu k úspěšnému sebezrušení. Nezáleží na tom, jaké si dá konkrétní jméno a jakou bude mít formu.
[19] Diskuse na www.libcom.org, prosinec 2008.
[20] Například v listopadu 1918 komunisté v Německu poznávají, že dělnické rady si podmanili radikální sociální demokraté (SPD a USPD), kteří si z nich dělali parlamenty v malém. A proto v čele s Otto Rühlem opustili třeba radu v Drážďanech s jasným vědomím, že „revoluční a kontrarevoluční proud se nemohou spojit,“ a že žádný „kompromis nepřichází v úvahu.“ Viz, Internacionalistická komunistická skupina, Revoluční hnutí v Německu (1917-1923).
[21] Karel Marx a Bedřich Engels, Manifest komunistické strany, 1848.
[22] Troploin, In for a Storm: a Crisis on the Way, 2007.
[23] Byť přiznáváme, že v řecké anarchistické scéně se ani v nejmenším neorientujeme, přinejmenším texty některých z nich rozhodně považujeme za díla proletářských revolucionářů, kteří přicházejí se skutečně antikapitalistickou sociální kritikou. V jejich kritice se koncept „třídního boje“ sice zužuje na pracoviště, ale pojmem „sociální boj“ povětšinou vyjadřují to, co třídním bojem chápou komunisté. Jejich největším problémem je voluntaristický étos, v němž se revoluční subjekt ustavuje sám a kdykoli, jaksi bez ohledu na materiální podmínky třídy. Dále nesouhlasíme s tím, že povstání je jen nahromaděním nepokojů, které přivodí kvalitativní změnu. Ano, to je jistě jeho zrod, ale bez centralizující se bojové aktivity nedojde k úspěšnému zničení státu. A bez důsledného uplatňování sociální proletářské diktatury proti bránící se buržoazii a proti setrvačnosti kapitalistických společenských vztahů, a především proti jejich podstatě, nelze nikdy pozitivně dokončit komunizaci lidského společenství. O jakékoli formě přetrvání vlastnictví, námezdní práce a směnné hodnoty nemůže být žádná diskuse ani vyjednávání, protože bez jejich likvidace kapitál nezničíme. Odstraníme-li jen vztah nadřízený-podřízený a nahradíme-li jej samosprávou, jak o tom anarchisté často píší, dosáhneme jen jiné formy správy kapitálu. A ta bude nutně dočasná, neboť vnitřní logika kapitálu nakonec povede k jejímu nahrazení nadřízeností a podřízeností a ze samosprávného vlastnictví se znovu stane vlastnictví soukromé. A přiznáváme, že i při této kritice vycházíme jen z hrstky textů nám dostupných v angličtině.
[24] Je libo další koktejl?, leden 2009.
[25] CrimethInc Ex-Workers Collective, How to Organize an Insurrection, 2008.
[26] Krom toho 22. března propukla vzpoura v ženské věznici v Thébách kvůli nenadálému násilnému úmrtí vězeňské aktivistky Kateriny Goulioni. Část věznice byla vypálena a zdemolována. Před ní došlo ke střetům mezi policií a účastníky solidárního pochodu. V aténské věznici Koridallos asi 200 trestanců zahájilo solidární protest s thébskými vězenkyněmi.

Posted in Activity of the group - Čeština, Čeština, Řecko 2008-2009 | Comments Off on Vzpomínky na budoucnost

Kapitál zabíjí

V noci 22. 12. 2008 napadli zabijáci 44letou Konstantinu Kounevu a chrstli jí kyselinu (žlučovitost) do obličeje, když se vracela domů z práce. Od té doby je v kritickém stavu hospitalizována na jednotce intenzivní péče v nemocnici Evangelismo, přičemž na jedno oko přestala vidět a má vážná vnitřní poškození vnitřních orgánů. Způsob útoku o něčem vypovídá. Jakási forma pomstychtivého trestu hlavně pro ženy, který mučí, ponižuje, stigmatizuje, dává výstrahu. A Konstantina nebyla obyčejnou ženou.

Konstantina byla generální sekretářkou Panatického odborového svazu uklízeček a domácího personálu. Je imigrantkou z Bulharska, jednou z desítek tisíc, které za ohavných podmínek pracují v úklidovém sektoru, předmětem vykořisťování ze strany nadřízených. Jakožto odborářka na poli soukromých úklidových part pracovala v ΗΣΑΠ (aténská elektrická dráha) jako zaměstnankyně pronajatá od společnosti OIKOMET, která patří G. Oikonomakimu, členovi strany PASOK, a je jednou z pracovních agentur, které spolupracují se státem. Bojovala proti vykořisťování a svévolnosti nadřízených a za to jí mnohokrát vyhrožovali. Podněcovala své spolupracovnice, aby se nepoddávali dennodennímu útisku, neboť firma, pro kterou pracovali, s těmito pracujícími špatně zacházela a vykořisťovala je, nutila je podepisovat prázdné smlouvy, platila jim méně hodin, než skutečně odpracovali, a nedávala jim příplatky za práci ve ztížených podmínkách. Stát o tom všem věděl a s ním také paternalisté z velkých celostátních odborových svazů a Centra pracujících, které byly provokativně nečinné. K poslednímu incidentu došlo, když společnost po pracujících požadovala, aby podepsali, že na vánoce dostali vyšší třináctý plat než ve skutečnosti. Konstantina žádala své spolupracovnice, aby nepodepisovaly a firemní ochranka ji vyhodila ven z budovy. To ale šéfům nestačilo.

Žena, přistěhovalkyně, matka samoživitelka představuje v očích šéfů zranitelnou pracovní sílu, která je vhodná pro to nejhorší vykořisťování. Rozhodli se na ni zaútočit, protože v její tváři viděli nebezpečného nepřítele a příklad nesmiřitelného boje přistěhovaleckých pracujících, kteří měli dost „odvahy“, aby spolu s řeckými spolupracovníky prolomili hranice národnostní diskriminace a dožadovali se svých základních práv.

Média zároveň celému příběhu nevěnovala vůbec žádnou pozornost. Místo toho se soustředila hlavně na „katastrofy“, které prosincové bouře způsobily aténskému trhu a ekonomice, přičemž jako řešení navrhovala otevřít trh i v neděli, což je nezákonné a opět nám to připomíná, co je jejich prací a kdo jsou jejich šéfové. Mimoto v této společnosti nemají životy stejnou hodnotu.

V případě ženy-imigrantky národnostní, genderová a třídní diskriminace z ní dělají postavu, v níž se jedinečně snoubí lidský útlak. Nedílnou součástí jejího každodenního života je každodenní boj o přežití. Pro imigrantky je „možnost volby“ na pracovním poli omezená na práce s největším vykořisťováním ze strany šéfů. Na tyto ženy bezohledně dopadá třídní násilí, sexismus a rasismus.

Ať už jsou to uklízečky, domácí pomocnice nebo prostitutky, obvykle představují tiché postavy, které dostávají nízké mzdy, a ještě je jim z nich sráženo, které jsou sexuálně znásilňovány a napadány.

A hlasy těch pár, které se tomu opováží postavit a požadovat to, co jim již ze zákona patří, stát a kapitál neváhají utopit všemi prostředky.

Útok na Konstantinu nepoznamenal jen ji, ale také její spolupracovnice a každou další imigrantku, která by se mohla dostat na její pozici bojovnice za svá práva. Poznamenala všechny ženy a muže, kteří se z prosincových ulic vydali na dlouhou cestu ke společenské svobodě.

JSME ROZHOŘČENI!
SOLIDARITU S KONSTANTINOU KOUNEVOU!

Posted in Blog - Čeština, Čeština | Comments Off on Kapitál zabíjí

Προκήρυξη αλληλεγγύης στους αγωνιζόμενους και προφυλακισμένους προλετάριους στην Ελλάδα.

«Μέσα σε μία νύχτα η «πραγματικότητα» και η «κανονικότητα» πέθανε…

Στις 6 Δεκεμβρίου του 2008 στην Ελλάδα, τα γουρούνια δολοφονούν εν ψυχρώ τον 15χρονο Αλέξη Γρηγορόπουλο. Αυτή ήταν η σταγόνα που ξεχείλισε το ποτήρι και η προλεταριακή οργή, η οποία εκφραζόταν με απεργίες και βίαιες διαδηλώσεις ενάντια στις επιθέσεις του Κεφαλαίου στις συνθήκες διαβίωσης, ξέσπασε.

Ξαφνικά, μια εξέγερση ξέσπασε και έπειτα από αρκετές δεκαετίες το φάντασμα της προλεταριακής εξέγερσης και της ανοιχτής ταξικής σύγκρουσης επέστρεψε στην Ευρώπη. Φοιτητές αλλά και πολλοί μαθητές ξεχύθηκαν αυθόρμητα στους δρόμους των ελληνικών πόλεων, με σκοπό να επιτεθούν στα αστυνομικά τμήματα και στους μπάτσους με πέτρες και μολότοφ.

Οι φοιτητές και οι μαθητές πλαισιώθηκαν γρήγορα από προλετάριους μετανάστες κάθε ηλικίας, από νεολαίους έλληνες επισφαλώς εργαζόμενους, αλλά επίσης και από πολλούς εργάτες μεγαλύτερης ηλικίας. Ακόμα και πολλοί άνεργοι και άνθρωποι που ζουν στο περιθώριο της ταξικής κοινωνίας έλαβαν μέρος, Ρομά, παράνομοι πρόσφυγες, τοξικομανείς… Χούλιγκαν του ποδοσφαίρου παρέκαμψαν τις μεταξύ τους διαμάχες και συμμετείχαν στον αγώνα ενάντια στον πραγματικό εχθρό – τις κρατικές δυνάμεις καταστολής.

Άμεσα, έγινε ξεκάθαρο στον καθένα ότι οι μπάτσοι δεν είναι τίποτα περισσότερο από μισθοφόροι της κρατικής τρομοκρατίας. Έγινε ολοφάνερο ότι υπηρετούν την ομαλή λειτουργία του συστήματος της ατομικής ιδιοκτησίας κάποιων και της μισθωτής εκμετάλλευσης κάποιων άλλων και ότι προστατεύουν το νόμο και την τάξη του αστικού συστήματος. Οι «ευσυνείδητοι πολίτες» και η πίστη στη Δημοκρατία εξαφανίστηκαν ανάμεσα στα σύννεφα του καπνού και των δακρυγόνων και ανάμεσα στα ραπίσματα των αστυνομικών γκλομπ.

«Καταστρέφουμε το παρών, επειδή ερχόμαστε από το μέλλον!»

Δεν ήταν μόνο οι οδομαχίες με τους μπάτσους και η πυρπόληση αστυνομικών τμημάτων. Οι εξεγερμένοι συνέτριψαν και έκαψαν το χαμογελαστό πρόσωπο του κόσμου του κεφαλαίου – τον καταναλωτικό παράδεισο των καταστημάτων, των σούπερ μάρκετ, των εκθέσεων αυτοκινήτων και των τραπεζών που σου δανείζουν χρήματα για κάποια από τα πολυτελή προϊόντα. Ο κόσμος των παθητικών καταναλωτών και των θεατών του Θεάματος τυλιγόταν στις φλόγες. Και υπήρχαν προλετάριοι που λεηλατούσαν οι οποίοι ξεπρόβαλλαν μέσα από τη φωτιά, επιβάλλοντας έμπρακτα τη δικτατορία των ανθρώπινων αναγκών πάνω στο κεφάλαιο και τις εμπορευματικές του σχέσεις.

Τα ταξικά μας αδέρφια και αδερφές επανέκτησαν αυτό που είμαστε, ως η τάξη που καταναγκάζεται να παράγει στη δουλειά, με σκοπό να υποχρεωθεί να ξαναγοράσει πληρώνοντας με τα χρήματα του μισθού. Επανοικειοποιήθηκαν, επίσης, το χώρο και το χρόνο, που διαιρείται και περιορίζεται ανάλογα με τις ανάγκες του κεφαλαίου – ουρές αυτοκινήτων και αγχωμένα πλήθη αποξενωμένων ζόμπι που τρέχουν στη δουλειά, στο σχολείο, στο μαγαζί…εξαφανίστηκαν από τους δρόμους που αναδημιουργήθηκαν από την προλεταριακή βία και αντικαταστάθηκαν από μια κοινότητα της μαχόμενης τάξης.

Η αυτό-οργάνωση του αγώνα των εξεγερμένων αναπτυσσόταν αυθόρμητα. Δεκάδες πανεπιστήμια και λύκεια καταλαμβανόταν όχι μόνο από φοιτητές, αλλά και από κάθε είδους προλετάριους, διασπασμένων από το κεφάλαιο, και μεταμορφώθηκαν σε κέντρα αντίστασης, σε τόπους συγκρούσεων, συζητήσεων, έρωτα και ταξικού μίσους.

Το ίδιο συνέβη στο δημαρχείο, σε μια εργατική περιοχής της Αθήνας, τον Άγιο Δημήτριο, που επίσης καταλήφθηκε από τους κατοίκους. Μετά από πολύ καιρό η τάξη μας ξεκινούσε να μιλάει και να διαμορφώνει το πρόγραμμά της από μόνη της

Όταν εξεγερμένοι εργάτες κατέλαβαν τα κτίρια των συνδικάτων σε Αθήνα και Θεσσαλονίκη, άσκησαν κριτική σε αυτούς τους διαμεσολαβητές της πώλησης της εργατικής μας δύναμης στα αφεντικά μας. Κατέδειξαν ότι τα συνδικάτα είναι όργανα του κράτους και ο σκοπός τους είναι να αποδιοργανώνουν και να καταστέλλουν τον ταξικό αγώνα και ότι ο μόνος δρόμος είναι η αυτό-οργάνωση του αγώνα στους χώρους δουλειάς. Σε όλες αυτές τις πτυχές του ταξικού κινήματος και τον αυτόνομο αγώνα του προλεταριάτου ενάντια στους αστούς – οι ιδεολογίες του, οι οργανώσεις και ο τρόπος ζωής άρχισαν να γεννιούνται.

«Σταματήστε να παρακολουθείτε τηλεόραση! Βγείτε όλοι στους δρόμους!»

Αν και η προλεταριακή εξέγερση διαπερνούσε πολλούς τομείς, στους οποίους μας διαχωρίζει το κεφάλαιο, μόνο μια μειοψηφία της τάξης μας έπαιρνε ενεργά μέρος σε αυτή. Ενώ υπήρχαν φλεγόμενα οδοφράγματα στους δρόμους, καταστήματα λεηλατούνταν και γινόταν επιθέσεις ενάντια στους μπάτσους, η πλειοψηφία έμεινε στο σπίτι καθήμενη στις πολυθρόνες μπροστά στην τηλεόρασή της ακούγοντας τις αερολογίες των πολιτικών και των δημοσιογράφων.

Παρά την επίμονη προσπάθεια οι εξεγερμένοι δεν κατάφεραν να διασπάσουν την παθητικότητα των ταξικών τους αδερφών – ούτε στην Ελλάδα, ούτε στην υπόλοιπη Ευρώπη και τις περισσότερες χώρες του κόσμου. Συνεπώς δεν υπήρξε μια γενική παράλυση της καπιταλιστικής οικονομίας, που σημαίνει ότι δεν υπήρξε ούτε επίθεση ενάντια στη μισθωτή εργασία και της παραγωγής για το κέρδος. Το κίνημα σταμάτησε στις μερικές επιθέσεις ενάντια στο κράτος και στην ανολοκλήρωτη υπονόμευση των καπιταλιστικών σχέσεων. Το Δεκέμβρη, η ολοκληρωτική καταστροφή όλων των κρατικών δομών, που να στοχεύει στη διάλυση της δύναμης των αστών και η επιβολή της κοινωνικής δικτατορίας του προλεταριάτου, που θα ενδυνάμωνε και θα επέτρεπε τη μετατροπή των κοινωνικών σχέσεων σε κομμουνιστικές, δεν είχε μπει σε χρονική προτεραιότητα ακόμα. Ο επαναστατικός ξεσηκωμός αναβάλλεται για την ώρα.

“Merry crisis and a happy new fear!”

Είναι ακριβώς αυτό το μήνυμα που η ελληνική εξέγερση άφησε στους τοίχους της Αθήνας για τους πιστούς στο νόμο πολίτες (που συνεχίζουν να υποκύπτουν στις επιταγές του κεφαλαίου – που δεν σκέφτονται καν ότι μπορούν να αντισταθούν στα αφεντικά και στο κράτος και που απλώς περιμένουν σαν πρόβατα αυτό που θα τους συμβεί).

Αυτό το μήνυμα ισχύει επίσης και για τους προλετάριους εδώ στην Δημοκρατία της Τσεχίας. Η κρίση έρχεται και οι αστοί απολύουν εκατοντάδες χιλιάδες εργαζομένους μειώνοντας και τους βασικούς μισθούς. Για παράδειγμα, 4.000 απολυμένοι υαλουργοί αφέθηκαν τώρα χωρίς κανέναν μέσο επιβίωσης. Και τι συνέβη; Τίποτα!

Η κυριαρχία της κοινωνικής ειρήνης και της Δημοκρατίας κάθεται σα βαρίδιο στο σβέρκο της τάξης μας: προτιμάμε να πεθάνουμε από την πείνα ή να ζούμε κάτω από γέφυρες, παρά να αγωνιστούμε πραγματικά για την ικανοποίηση των αναγκών μας. Η Δημοκρατία λειτουργεί σαν το όπιο – μας αποτρέπει από τα να κατανοήσουμε τον εαυτό μας ως τάξη με διαφορετικά και ενάντια, σε αυτά του κεφαλαίου, συμφέροντα. Βλέπουμε τη μιζέρια που φέρουν οι ατομικές και οικογενειακές μας ζωές ως το καλύτερο που μπορούμε να έχουμε.

Ωστόσο, η παγκόσμια κρίση θα συνθλίψει την ψευδαίσθηση ευτυχίας μας ως πολίτες-καταναλωτές, (θα συνθλίψει) ακόμα και τον παραμικρό ενθουσιασμό για τον καπιταλισμό. Θα υπάρξουν όλο και περισσότεροι άνεργοι και άστεγοι άνθρωποι, οι τιμές των βασικών αγαθών θα αυξηθούν και αυτοί που θα έχουν δουλειές θα μπορούν να αγοράζουν όλο και λιγότερα με τους μισθούς τους… και στο τέλος η κυρίαρχη τάξη ίσως μας οδηγήσει σε έναν πόλεμο, με σκοπό να ξεφορτωθεί τους περιττούς ανθρώπους και την παραγωγική τους ικανότητα και να επιτύχει την πιθανότητα ακόμα μίας οικονομικής ανάπτυξης μέσω της ανοικοδόμησης.

Η οικονομία βρίσκετε σε κρίση; Ας την αποτελειώσουμε! Κάτω η κοινωνική ειρήνη! Μία Ελλάδα δεν είναι αρκετή!

Αργά ή γρήγορα το κεφάλαιο θα μας αφήσει χωρίς αποθέματα. Θα υποφέρουμε και ίσως πεθάνουμε, εάν συνεχίζουμε να αποδεχόμαστε δουλικά τη μισθωτή εργασία και το χρήμα ως απαραίτητα για να ικανοποιήσουμε τις ανάγκες μας. Αλλά σίγουρα θα υπάρξουν προλετάριοι, που θα αρνηθούν τη λογική της ανταλλακτικής αξίας και θα εισβάλλουν στα σούπερ μάρκετ και θα απαλλοτριώσουν αυτά που χρειάζονται. Το ταξικό κίνημα στην Ελλάδα θα ξεσπάσει ξανά με ακόμα μεγαλύτερη ανατρεπτική δύναμη και αυτή τη φορά δε θα είναι μόνο του.

Και δε θα είναι μόνο οι προλετάριοι στην Κίνα, το Μπαγκλαντές, την Αίγυπτο ή τη Βολιβία που θα ξεσηκωθούν. Ακόμα και εδώ, βιτρίνες καταστημάτων θα γίνουν θρύψαλα. Θα λεηλατήσουμε καταστήματα και πολυτελείς αστικές επαύλεις. Μαζικές απεργίες χωρίς και ενάντια στα συνδικάτα, θα ανατρέψουν ολόκληρη την καπιταλιστική οικονομία. Το κράτος με την αστυνομία και το στρατό του, όπως πάντοτε, θα υπερασπιστεί την αστική τάξη και περιουσία και θα ασκήσει τον τρόμο ενάντια στους προλετάριους, που ποτέ δε θα επιλύσουν τίποτα, εάν δεν κάνουν τη δική τους επανάσταση. Στο μεταξύ, όλη η υποστήριξή μας, η συμπάθεια, οι σκέψεις μας ανήκουν στους προλετάριους στην Ελλάδα, που αγωνίζονται ή είναι φυλακισμένοι.

Επιθυμούμε να τους βοηθήσουμε εξαπλώνοντας τον αγώνα στη Δημοκρατία της Τσεχίας και σε ολόκληρο τον κόσμο. Θέλουμε να μοιραστούμε και να επεκτείνουμε τις εμπειρίες τους ώστε να επανατοποθετήσουμε έναν παγκόσμιο επαναστατικό ξεσηκωμό στο ιστορικό σχέδιο.

Παγκόσμια επανάσταση ενάντια στο κεφάλαιο, τη μισθωτή εργασία και το χρήμα!
Επαναστατική προλεταριακή βία ενάντια στην κρατική βία της αστυνομίας έως την ολοκληρωτική καταστροφή όλων των κρατών!
Δικτατορία του προλεταριάτου για τη μετατροπή των κοινωνικών σχέσεων σε κομμουνιστικές και για την παγκόσμια αταξική κοινότητα!

Třídní válka (Ταξικός Πόλεμος)

Posted in Activity of the group - Other languages, Other languages, Ελληνικά | Comments Off on Προκήρυξη αλληλεγγύης στους αγωνιζόμενους και προφυλακισμένους προλετάριους στην Ελλάδα.

A Bas Tous Les Tyrans Et Les Traîtres! Contribution à la Critique Communiste du Mouvement Prolétarien dans les Territoires Tchèques de la Monarchie Austro-Hongroise — 1914-1918

Avant-propos

« Nous considérons comme un banqueroutier de la révolution non pas celui qui tombe enveloppé dans son infortuné drapeau, mais celui qui, après coup, de sa table de travail ou du haut d’une tribune devant la foule, ne sait tirer comme leçon de ce sacrifice que quelques démagogiques phrases admiratives accompagnées d’un commentaire défaitiste dans le style de la phrase lamentable de Plekhanov après 1905 — ‘Ils n’auraient pas dû prendre les armes’… »
Amadeo Bordiga
(De la Commune à la Troisième Internationale, 1924)

Quelle vérité profonde contenue dans cette citation d’un léniniste italien contradictoire, Amadeo Bordiga (1), même par rapport au mouvement révolutionnaire de la classe ouvrière en Bohême, Silésie, Moravie, Slovaquie, ainsi qu’en Ukraine carpatique, de 1917 jusqu’en 1921 ! Ce mouvement de classe qui regorge d’un désir révolutionnaire d’abolir le capitalisme et de créer une société vraiment humaine est allé aussi loin qu’il lui ait été permis par les conditions objectives et ses propres faiblesses. La contre-révolution bolchevique, qui à la fin a dévoré et a détruit toute la capacité révolutionnaire du mouvement, l’a d’un côté célébré et l’a de l’autre dépouillé de tout contenu révolutionnaire. Les Bolcheviks ont exalté ses faiblesses pour en faire des vertus et ont utilisé toute cette expérience prolétarienne comme un mythe supportant leur propre idéologie. A présent, ce mouvement est passé dans l’oubli, même pour ceux qui se considèrent comme des révolutionnaires de classe. Cela est dû au poids insistant du mythe bolchevique, mais aussi parce que les militants de classe d’alors ne se sont pas rassemblés sous tel ou tel drapeau et n’ont pas adhéré à telle ou telle idéologie correcte.

Ce que vous tenez entre vos mains est le premier d’une série de textes que nous projetons de consacrer à ce sujet. Ce texte traite de la première phase et du contexte du mouvement de classe dans les territoires tchèques de la monarchie austro-hongroise. C’est pourquoi il démarre sur le déclenchement de la guerre mondiale en 1914 qui fut accompagné de beaucoup d’expressions de résistance contre la guerre, qui vers 1917 commença à acquérir une perspective prolétarienne révolutionnaire, en s’efforçant laborieusement de la réaliser par l’action directe de notre classe jusqu’à sa défaite finale en 1921. Cependant, la première phase du mouvement se conclut vers la fin de 1918 par la première défaite temporaire du prolétariat. Et cette défaite représente aussi la fin de cette brochure.

En général, les luttes prolétariennes sur le territoire de l’ancienne Tchécoslovaquie dans les années 1917-1921 font partie intégrante de la vague révolutionnaire qui à la fin de la première guerre mondiale commença à secouer le monde, et elles sont aussi une partie importante de l’histoire de notre classe. Si aujourd’hui nous y revenons – presque cent ans plus tard – nous ne le faisons pas par besoin d’être les historiens du prolétariat. Nous sommes des militants de classe, nous sommes des communistes, et le but de tout notre effort c’est la révolution sociale. C’est pourquoi la mise à jour de l’expérience de nos frères et sœurs de classe – une expérience depuis longtemps étouffée et dévoyée par les dépositaires de l’idéologie bourgeoise (stalinienne, libérale…) – serait en soi un acte intéressant et méritant, néanmoins en tant que communistes nous nous efforçons de briser la séparation idéologique entre théorie et pratique, entre une simple énumération descriptive des luttes de classe passées et le fait de tirer des leçons pratiques pour les luttes actuelles et futures.

En d’autres termes, ce n’est pas notre but dans ce texte d’imiter l’historiographie bourgeoise et d’accumuler des faits auxquels nous attribuerions un facteur soit positif soit négatif selon une clef idéologique. Les faits ne sont importants pour nous qu’en tant que source de réappropriation – basée sur l’expérience pratique du mouvement prolétarien d’alors – de tous les moments et niveaux représentant une rupture avec le capitalisme des militants de classe de l’époque et une affirmation et un développement du programme historique de notre classe. Bien sûr, nous ne voulons pas seulement affirmer les forces du mouvement, mais aussi critiquer ses faiblesses.

Nous ne voyons pas le mouvement prolétarien révolutionnaire dans la République tchécoslovaque et avant sa fondation comme un cas isolé. C’était juste un moment d’un tout, une partie d’un mouvement prolétarien mondial. De même que le Capital est un rapport social global, le prolétariat est une classe mondiale, et le mouvement communiste qui en surgit et qui vise à la subversion du monde capitaliste est tout autant mondial. Le mouvement sur le territoire tchécoslovaque ne fut pas vraiment un des sommets de la vague révolutionnaire de l’époque. Ailleurs (surtout en Allemagne), la révolution prolétarienne alla plus loin dans certains aspects et apporta un niveau plus élevé d’éclaircissement du programme communiste historique. De même que par exemple les militants de classe qui ont mené en décembre 1920 une insurrection dans la région de Hodonín, nous sommes aussi une expression particulière d’une somme d’expériences rassemblées par le mouvement communiste durant son existence dans le temps et l’espace. C’est pourquoi nous envisageons les luttes ouvrières de 1917 jusqu’en 1921 comme une source de leçons pratiques pour le futur, mais aussi en les analysant nous leur appliquons les leçons pratiques de toutes les grandes confrontations que notre classe a endurées.

En conclusion, il est nécessaire d’ajouter que notre texte n’est pas à vrai dire complètement exhaustif, car c’est en dehors de nos capacités de fouiller et d’étudier tous les matériaux qu’il a encore été possible de trouver aujourd’hui. Cette faiblesse peut aussi s’apprécier au regard de la longueur disproportionnée de certains sous-chapitres : quelques sujets très importants prennent moins de place que d’autres, ce qui est seulement dû au fait que nous n’avons pas pu récolter plus de renseignements détaillés. C’est pourquoi le texte a besoin d’être discuté, développé et davantage approfondi. C’est pourquoi aussi nous appelons tous les militants qui comprennent la signification de la découverte programmatique de l’histoire de notre classe de s’impliquer dans le processus de développement supplémentaire de ce texte en cherchant et en étudiant de nouvelles sources qui pourraient être utiles. Ce texte n’est pas non plus un texte académique, n’attendez donc pas qu’il corresponde aux critères du scientisme bourgeois. Il est censé être une première contribution non seulement de restauration de la mémoire prolétarienne, mais aussi d’éclaircissement et d’appropriation de notre programme révolutionnaire historique. C’est pourquoi nous traitons essentiellement de l’analyse du mouvement de classe, car c’est seulement de ce mouvement que le mouvement communiste et la révolution proviennent. Nous ne sommes pas à la recherche d’une sorte d’ancêtres idéologiques qui auraient été les porteurs infaillibles et exclusifs d’une conscience et d’un programme communistes, afin de les incorporer dans une généalogie de telle ou telle famille idéologique « sacrée » (ce qui est caractéristique de tous les idéologues social-démocrates). Nous sommes à la recherche de leçons qui puissent être utilisées dans les confrontations qui attendent le prolétariat.

(1) Bordiga nous apparaît comme un léniniste contradictoire, parce que sa pratique était fortement léniniste, surtout son engagement de longue durée dans la Troisième Internationale qui démarra avec rien d’autre que sa participation à la rédaction des 21 conditions pour adhérer à l’Internationale et qui permirent l’expulsion des vrais communistes. Vers la fin de sa vie, cependant, Bordiga offrit beaucoup de réflexions théoriques intéressantes à propos du capitalisme et du communisme, mais encore une fois en parallèle à une activité pratique social-démocrate.

[…]

Posted in Activity of the group - Français, Français | Comments Off on A Bas Tous Les Tyrans Et Les Traîtres! Contribution à la Critique Communiste du Mouvement Prolétarien dans les Territoires Tchèques de la Monarchie Austro-Hongroise — 1914-1918

Déclaration de Solidarité avec les Prolétaires en Lutte et Inculpés en Grèce

“En une nuit la ‘réalité’ et la ‘normalité’ sont mortes…”

Le 6 décembre 2008, des flics grecs ont abattu de sang froid un jeune de 15 ans : Alexis Grigoropoulos. Ce fut le comble et la colère prolétarienne, qui s’était exprimée par des grèves et des émeutes contre les attaques du Capital visant les conditions de vie de notre classe, explosa. Soudainement, un soulèvement éclata et après plusieurs décennies réapparu en Europe le spectre d’une révolte prolétarienne et de la lutte de classe ouverte contre le capitalisme. Etudiants et lycéens, ainsi que beaucoup d’élèves ont spontanément déferlé dans les rues des villes grecques pour attaquer des commissariats de police et tous les flics avec des pierres et des cocktails Molotov. Les étudiants et les élèves furent rapidement rejoints par des prolétaires immigrés de tous âges, par de jeunes « Grecs » vivants de boulots précaires mal payés, mais aussi par un bon nombre de travailleurs d’une génération antérieure. Beaucoup de chômeurs aussi et des gens vivants en marge de la société de classe participèrent au mouvement : des Roms, des réfugiés illégaux, des toxicomanes… Des hooligans et autres supporters de foot oublièrent leurs bagarres imbéciles les uns contre les autres et rejoignirent la lutte contre le véritable ennemi : les forces répressives de l’Etat. Immédiatement, il devint clair pour tout le monde que les flics ne sont rien d’autre que des mercenaires du terrorisme de l’Etat. Il est devenu évident qu’ils ne « servent » qu’au bon fonctionnement du système de la propriété privée pour quelques-uns et du travail salarié et de l’exploitation pour les autres ; et aussi qu’ils « protègent » simplement l’ordre public de ce système bourgeois. Les « citoyens obéissants » et la croyance dans la Démocratie disparurent dans des nuages de fumée et de gaz lacrymogène et au milieu des coups de matraques de la police.

“Nous détruisons le présent, parce que nous venons du futur !”

Il ne s’agissait pas seulement de combats de rue avec les flics et de commissariats de police en flammes. Les rebelles cassèrent et brûlèrent le souriant visage du monde du capital : le paradis de la consommation, des magasins, des supermarchés, des concessionnaires automobiles et des banques qui vous prêtent de l’argent pour quelques-unes des splendides marchandises. Le monde des consommateurs passifs de marchandises et spectateurs du Spectacle était en train de partir en fumée. Et il y avait des prolétaires qui pillaient et émergeaient de ce feu et imposaient en pratique la dictature des besoins humains sur le capital et ses rapports d’échange. Nos frères et sœurs de classe étaient en train de se réapproprier tout ce que nous sommes, en tant que classe, forcés de produire au travail pour être obligés de le racheter en échange de l’argent que nous gagnons. Ils se sont aussi réappropriés le temps et l’espace, qui sont sinon strictement divisés selon les besoins du capital : les colonnes de voitures et les foules stressées de zombies aliénés qui se précipitent au travail, à l’école, au magasin… disparurent des rues refaçonnées par la violence prolétarienne et furent remplacées par une communauté de classe militante. Au niveau du combat, l’auto-organisation des rebelles s’est développée spontanément. Des dizaines d’universités et de lycées occupés non seulement par des étudiants, mais aussi par des prolétaires de toutes catégories (par lesquelles le capital nous divise), furent transformés en centres de résistance et autres endroits de rencontres, de discussions, d’amour et de haine de classe. La même chose arriva à l’hôtel de ville d’un quartier ouvrier d’Athènes, celui d’Aghios Dimitrios, qui fut aussi occupé par les habitants du coin. Après une longue période de silence, notre classe recommença à parler et à formuler son programme par lui-même. Lorsque des ouvriers rebelles occupèrent des bâtiments syndicaux à Athènes et à Thessaloniki, ils mirent en avant une critique de ces médiateurs de la vente de notre force de travail aux patrons. Ils montrèrent que les syndicats font partie de l’Etat, que c’est leur but de désorganiser et de réprimer la lutte de classe et que la marche à suivre passe par l’auto-organisation de la lutte sur les lieux de travail. Dans tous ces aspects du mouvement de classe et de sa lutte, l’autonomie du prolétariat vis-à-vis de la bourgeoisie –ses idéologies, ses organisations et son mode de vie- commençait à naître.

“Cessez de regarder la télé ! Tout le monde dans la rue !”

Bien que le soulèvement prolétarien traversa divers secteurs (par lesquels le capital nous sépare), seule une minorité de notre classe y participa activement. Alors qu’il y avait des barricades en flammes dans les rues, que des magasins étaient pillés et qu’on se battait contre les flics, une majorité de gens restèrent à la maison sans rien faire, si ce n’est regarder la télé et écouter les balivernes des politiciens et des journalistes. En dépit de leur effort tenace, les rebelles n’ont pas réussi à briser la passivité de leurs frères et sœurs de classe –ni en Grèce ni dans le reste de l’Europe et dans la plupart des pays du monde. Par conséquent, il n’y eut pas de paralysie générale de l’économie capitaliste, ce qui signifie qu’il n’y eut pas non plus d’attaque contre le travail salarié et la production pour le profit. Le mouvement s’est arrêté à des attaques partielles contre l’Etat et à une subversion incomplète des rapports capitalistes. En décembre, la destruction totale de toutes les structures de l’Etat visant à la liquidation du pouvoir bourgeois et à l’imposition de la dictature sociale du prolétariat, qui renforcerait et permettrait la communisation des rapports sociaux, n’était pas encore à l’ordre du jour. L’insurrection révolutionnaire est reportée pour le moment…

“Merry crisis and a happy new fear!”[1]

C’est exactement le message que le soulèvement grec a laissé sur les murs d’Athènes aux citoyens respectueux des lois (qui continuent à se soumettre aux exigences du capital ; ceux qui n’ont même pas l’idée qu’ils pourraient résister aux patrons et à l’Etat et qui se contentent d’attendre comme des moutons ce qui leur arrivera). Ce message s’adresse aux prolétaires d’ici aussi, en République tchèque. La crise arrive et les bourgeois licencient des centaines et des milliers de travailleurs et diminuent les salaires réels. Par exemple, 4.000 ouvriers du verre sont en ce moment laissés sans aucun moyen d’existence. Et que s’est-il passé ? Rien ! La domination de la paix sociale et de la Démocratie pèse sur notre classe de tout son poids : nous mourrions de faim ou nous habiterions sous un pont plutôt que de vraiment commencer à lutter pour la satisfaction de nos besoins humains. La démocratie, c’est comme l’opium : elle nous empêche de comprendre que nous sommes une classe ayant des intérêts distincts, qui sont opposés aux intérêts du capital. Nous ne pouvons seulement voir que notre individu et la vie de notre famille, et leur misère apparaît comme le meilleur de ce que nous pouvons avoir. Cependant, la crise mondiale brisera notre illusion de bonheur de citoyen consommateur et même l’enthousiasme le plus mince au sujet de capitalisme. Il y aura de plus en plus de chômeurs et de SDF, les prix des biens de première nécessité augmenteront et ceux qui auront du boulot seront capables d’acheter de moins en moins avec leur salaire… et à la fin, la classe dirigeante peut nous mener à la guerre afin de se débarrasser des gens et des capacités de production excédentaires et d’atteindre la possibilité d’une autre expansion économique à travers la reconstruction.

L’économie est en crise ? Qu’elle crève ! A bas la paix sociale !
Une Grèce, ce n’est pas suffisant!

Tôt ou tard, le capital nous laissera sans réserves. Nous souffrirons et peut-être mourrons-nous, si nous continuons d’accepter servilement le travail salarié et l’argent comme un moyen nécessaire pour satisfaire nos besoins. Mais sûrement y aura-t-il des prolétaires qui refuseront la logique de la valeur d’échange et déferleront dans les supermarchés et prendront ce dont ils ont besoin sans payer. Le mouvement de classe en Grèce explosera à nouveau, avec même un plus grand pouvoir subversif, et à ce moment-là il ne sera pas isolé. Et ce ne seront pas seulement des prolétaires en Chine, au Bangladesh, en Egypte ou en Bolivie qui s’insurgeront. Même ici, les fenêtres des magasins seront saccagées. Nous pillerons les magasins et les luxueuses haciendas bourgeoises. Des grèves de masse en dehors et contre les syndicats subvertiront toute l’économie capitaliste. L’Etat avec sa police et son armée défendra comme toujours l’ordre bourgeois et la propriété et imposera la terreur contre le prolétariat, qui ne résoudra jamais rien s’il ne fait pas sa propre révolution. Entre-temps, tout notre soutien, notre sympathie, nos pensées appartiennent aux prolétaires en Grèce qui luttent ou sont emprisonnés. Nous désirons ardemment les aider en diffusant la lutte en République tchèque et dans le monde entier. Nous voulons partager et développer leur expérience avec eux pour remettre à l’ordre du jour de l’histoire une insurrection révolutionnaire globale…

Révolution mondiale contre le capital, le travail salarié et l’argent!
Violence prolétarienne révolutionnaire contre la terreur d’Etat de la police jusqu’à la complète destruction de tous les Etats!
Dictature de prolétariat pour la communisation des rapports sociaux et la communauté mondiale sans classe!

Třídní válka (Guerre de Classe)
tridnivalka@yahoo.com – http://tridnivalka.blogspot.com/

[1] « Joyeuse crise et bonne anxiété ! »

Posted in Activity of the group - Français, Français | Comments Off on Déclaration de Solidarité avec les Prolétaires en Lutte et Inculpés en Grèce

Positions Programmatiques de Guerre de Classe

Autonomie Prolétarienne — Révolution Communiste — Dictature Prolétarienne

GUERRE DE CLASSE

Chaque jour la même chose, encore et toujours :
LE RÉVEIL–MATIN — FAIRE LA NAVETTE — LE TRAVAIL — FAIRE LES COURSES — FAIRE LA NAVETTE — DINER — LA TÉLÉ — DORMIR — BOULOT — MÉTRO — DODO… COMBIEN DE TEMPS POUVONS-NOUS SUPPORTER CELA??!

Cette société nous offre seulement une lutte pour la survie de base dans laquelle nous ne sommes rien sauf une force de travail et des consommateurs. Bien sûr, tout cela est enveloppé dans de belles paroles magnifiant les valeurs de l’honnête citoyen et les besoins du pays et de l’économie, dans des modes et de fades manières de vivre que les médias, les politiciens, les scientifiques, les célébrités nous débitent jour après jour. Les vêtements de marque, les nouveaux téléphones mobiles et les écrans plasma, les voitures en leasing et les prêts hypothécaires, les sorties du samedi soir, les émissions de télé et les idylles familiales dans les centres commerciaux seront-ils des produits de substitution suffisant pour une vie vraiment humaine ? Est-ce tout ce que nous désirons vraiment et ce dont nous avons vraiment besoin ?

PAS POUR NOUS !

Nous n’avons aucune grandiose propriété et compagnie qui nous feraient vivre, et par conséquent nous devons aller travailler. Nous vendons notre temps et notre énergie, notre force de travail, à la classe des bourgeois qui possèdent les moyens de production. Nous échangeons notre force de travail contre un salaire qui nous permet d’acheter ce dont nous avons besoin pour survivre et qui a été produit ailleurs par des travailleurs comme nous. Quel que soit ce que nous gagnons, dès que nous avons dépensé notre salaire, nous devons à nouveau nous précipiter au travail. C’est notre travail qui fait fonctionner toute la société et l’économie : les usines, les supermarchés, les bureaux, les hôpitaux, les chantiers… Nous sommes la classe des prolétaires et nous nous rebellons !

CONTRE LE TRAVAIL SALARIÉ

Le travail nous aliène parce que le temps pendant lequel nous travaillons ne nous appartient pas, ce n’est pas une partie complète de nous — par-dessus tout c’est un moyen pour obtenir de l’argent. Nous vendons notre force de travail comme une marchandise à des patrons individuels et aussi à la bourgeoisie tout entière, et dès lors ce sont eux qui le contrôle, qui le possède et qui en profite vraiment. Nous devons juste travailler aussi longtemps et aussi vite qu’il nous est demandé. Donc, nous luttons contre le travail salarié qui est la base de notre exploitation et de l’ensemble du système capitaliste.

CONTRE L’USINE DES LOISIRS

Nous ne travaillons pas pour satisfaire directement nos besoins, ni les besoins d’autres gens. Les besoins vitaux sont satisfaits par la médiation des salaires — de l’argent, parce que nous sommes aussi aliénés du produit de notre labeur qui appartient à la bourgeoisie. Toute la société nous est étrangère : les relations sur lesquelles elle est basée, ses structures, ses institutions, ses richesses et même ses connaissances. Par conséquent, la dictature du Capital règne aussi en dehors du travail. Les loisirs que nous cherchons en font partie. C’est le Capital, et pas nous, qui détermine comment manger, faire l’amour, se loger, voyager, s’amuser… Par conséquent, nous luttons contre la totalité des rapports sociaux capitalistes qui nous piègent dans une usine géante où nous sommes comme des vaches à lait à chaque moment de nos vies.

CONTRE LE CAPITALISME

Notre travail est une marchandise comme aucune autre : c’est la seule qui est capable de créer une nouvelle valeur, plus grande que la sienne. Les patrons nous exploitent tous, puisqu’ils nous paient seulement pour notre force de travail et tout le surplus que nous avons produit, c’est leur plus-valeur, leur profit. Le profit est réinvesti dans des moyens de production, dans la production de nouveaux capitaux qui tous sont la propriété contrôlée, possédée et vendue par les bourgeois. Le capital, c’est notre travail mort personnifié dans des choses. C’est notre temps et notre énergie, que nous avons tués au travail. Le seul but du mode de production capitaliste est d’accomplir le profit et de multiplier le Capital. Les besoins humains sont totalement secondaires et ils ne sont « satisfaits » à travers la production que dans la mesure et dans la façon qu’ils servent l’expansion du Capital. C’est la raison pour laquelle, même le dernier régime (le « socialisme réel ») était capitaliste et le capitalisme existe en Corée du Nord, en Chine ou à Cuba. Là où il y a du travail salarié, il y a aussi le Capital et il ne peut en être autrement juste parce qu’il y a aussi un costume idéologique « marxiste », une réorganisation de la bourgeoisie à travers un parti politique et un État et ses efforts (sans aucune chance durable de réussir) pour donner une autre forme aux lois capitalistes du marché, de la compétition et de la valeur.

CONTRE LA DÉMOCRATIE, L’ÉTAT ET LA POLITIQUE BOURGEOISE

La démocratie est l’essence même de la société capitaliste et pas seulement une de ses formes politiques. Les citoyens atomisés, qui parviennent à une unité artificielle à travers une sphère séparée de politique nationale, sont une caractéristique commune des États parlementaires, staliniens, fascistes ou même islamistes. Ce sont là des organisations de la bourgeoisie en tant que classe, qui se développent à partir des rapports sociaux de la société de classe. C’est pourquoi la lutte révolutionnaire du prolétariat est antidémocratique et antiétatique et n’a rien en commun avec la politique bourgeoise, les partis politiques (qu’ils soient de gauche ou de droite, parlementaires ou extraparlementaire, légaux ou interdits), les élections et les coups d’État politiques.

CONTRE LES SYNDICATS ET LE GAUCHISME

Cela fait longtemps que les syndicats ont cessé d’être des organisations de la classe ouvrière. Ils sont devenus une partie de l’État capitaliste, une institution pour la vente organisée de la force de travail et pour maintenir la paix sociale. Comme tels, ils doivent être détruits et non pas réformés. Les faiblesses et les défaites de notre classe ont engendré (et continuent d’engendrer) beaucoup de courants du gauchisme qui joue le rôle de la social-démocratie : ils ne luttent pas pour la destruction du capitalisme, mais pour sa réforme radicale. Au moment des révolutions, ils ont toujours été le dernier recours et bastion du Capital. Par conséquent, les prolétaires communistes luttent contre toutes les formes du gauchisme : le stalinisme, le trotskisme, le maoïsme, de nombreux types d’anarchisme, l’altermondialisme, les mouvements anti-impérialistes « tiers-mondistes »…

CONTRE LES FRONTS UNIS

Nous sommes opposés à tous les fronts unis avec des fractions politiques « progressistes » de la bourgeoisie et à toutes les idéologies contre-révolutionnaires qui surgissent autour de tels fronts : l’antifascisme ou par exemple la libération nationale… Tous mènent à la défense d’une forme de la dictature capitaliste contre une autre, un « moindre mal » contre un « pire » ; ou encore ils mènent à une lutte pour un capitalisme à visage humain, mais toujours ils amoindrissent et battent le prolétariat révolutionnaire. Nous sommes pour l’action directe de classe contre les racistes et les fascistes et pour la révolution communiste comme la seule alternative à toutes les formes du capitalisme.

CONTRE L’OPPRESSION, LE NATIONALISME ET LA GUERRE

Toutes les formes d’oppression antérieure au capitalisme — par exemple basée sur l’origine sexuelle, ethnique ou religieuse — sont devenues des parties de l’exploitation capitaliste et de la division du travail. Aucune forme d’oppression n’existe en dehors des rapports sociaux capitalistes et elle ne peut être abolie qu’en abolissant ces rapports dans le processus de la révolution communiste. Les idéologies qui nous attribuent, à nous prolétaires, une identité positive d’ouvrier, de femme, de Rom, de Tchèque, servent à nous faire nous intérieurement identifier avec le système capitaliste. Cependant, dans le prolétariat se trouve cachée la négation de toutes ces identités de citoyens obéissants. Par conséquent, nous nous y opposons de la même façon que nous nous opposons à la nation, le pays ou le nationalisme. Contre la paix sociale dans les États nationaux et contre la guerre entre eux, nous affirmons la guerre de classe (le défaitisme révolutionnaire).

POUR L’AUTONOMIE PROLÉTARIENNE

Aujourd’hui, en dépit de leurs limites, les vraies luttes du prolétariat contiennent les graines de la lutte future pour le communisme. Par conséquent, nous supportons aujourd’hui les luttes de classe et la formation de noyaux, cercles et réseaux prolétariens sur une base subversive — c’est-à-dire luttant et s’associant en dehors et contre les syndicats. C’est bien à partir de luttes de ce genre qu’un mouvement prolétarien peut naître et peut se mettre en route pour réaliser l’autonomie prolétarienne. Une lutte de masse, dans laquelle la classe fera des ruptures avec les syndicats sur leurs lieux de travail, avec les partis politiques, avec les chefs de la communauté ou les chefs religieux dans les populations locales, avec les idéologies bourgeoises dans leurs têtes et avec les rapports capitalistes dans leurs vies, une telle lutte de masse engendrera une nouvelle organisation du prolétariat en tant que classe, de nouvelles formes de centralisation territoriale de la lutte : les conseils ouvriers, les assemblées générales, les communes…

POUR LA RÉVOLUTION COMMUNISTE

C’est seulement dans le processus de développement de l’autonomie de classe qu’un changement dans le rapport de forces entre le prolétariat et la bourgeoisie peut avoir lieu. C’est alors seulement qu’un saut qualitatif dans la conscience de classe et la lutte peut apparaître — c’est alors seulement que la révolution prolétarienne peut commencer et à moins qu’il ne se mette en route immédiatement, pratiquement et consciemment vers le communisme, il mourra car la contre-révolution utilisera à l’instant les faiblesses de notre classe contre notre classe.

POUR LA DICTATURE PROLÉTARIENNE

Pour de plus en plus de prolétaires, le processus de développement combatif de l’autonomie de classe vers des insurrections violentes et la révolution de classe impose un choix conscient entre le communisme et la barbarie capitaliste : exploitation, crise, guerres et catastrophe environnementale. Au plus ce choix devient clair, au plus le prolétariat est capable de réaliser dans la révolution sa dictature sociale contre le travail salarié, la valeur, l’échange, l’argent, l’État. Cela veut dire une dictature mondiale des besoins humains contre le Capital et la terreur révolutionnaire contre les forces bourgeoises.

POUR LA COMMUNISATION DE LA SOCIÉTÉ

La dictature prolétarienne signifie la communisation des rapports sociaux : abolition du travail salarié, abolition de professions et productions inutiles, élimination des rapports d’échange de tous les aspects de nos vies, abolition de l’économie et de la production pour le profit et subordination de toutes les forces productives aux besoins humains et aux besoins de la révolution mondiale, disparition de la différence entre travail et loisir, ville et campagne et toutes les autres séparations, destruction violente de l’État et son remplacement par des organes de l’auto-organisation révolutionnaire prolétarienne que le triomphe de la révolution transforme en une communauté humaine globale. Par la communisation dictatoriale des rapports sociaux, le prolétariat s’abolit ainsi que la société de classe tout entière et développe complètement la communauté humaine mondiale.

A PROPOS DE L’ORGANISATION RÉVOLUTIONNAIRE

L’organisation révolutionnaire grandit spontanément et prend directement des formes spécifiques à partir de la lutte de classe, parce que le prolétariat est historiquement forcé de faire ainsi. L’organisation révolutionnaire ne fait pas la révolution et n’éclaire pas non plus ni n’instruit le prolétariat pour la révolution. La classe est capable de le faire de sa propre initiative et, au contraire, à travers son activité militante, elle crée des conditions pour la centralisation de groupes révolutionnaires, qui sont aujourd’hui, en cette époque de paix sociale, petits et insignifiants, ainsi que des sections les plus conscientes et radicales du prolétariat en un parti communiste. Celui-ci est basé sur l’auto-organisation d’en bas et sur la centralisation organique et a les mêmes intérêts que l’ensemble de la classe. Ce qui distingue les communistes, c’est qu’ils agissent de la manière organisée la plus décisive et logique et toujours dans l’intérêt historique du prolétariat entier et donc ils donnent la direction au reste de la classe. Le parti communiste global est une préfiguration de la communauté humaine mondiale.

QUE FAIRE AUJOURD’HUI ?

Développer, défendre et propager le programme de la révolution communiste sur base des leçons tirées des luttes prolétariennes passées. Par la propagande, l’agitation et la participation active, souligner, soutenir et encourager toutes les tendances dans les luttes contemporaines qui pourraient aider au développement de la conscience de classe et de l’esprit militant dans notre classe, aider à l’émergence d’associations prolétariennes radicales. Révéler et identifier d’un œil critique les limites des mouvements de classe actuels. Centraliser les prolétaires militants qui essaient de s’organiser sur base du programme révolutionnaire. Toujours défendre les intérêts de l’ensemble du prolétariat, agir d’une façon internationaliste et s’opposer avec intransigeance à chaque réformisme et réaction qui barrent le chemin à une émergence de l’autonomie prolétarienne.

Posted in Activity of the group - Français, Français | Comments Off on Positions Programmatiques de Guerre de Classe

Prohlášení Gangů peramských extremistů svědomí

V úterý 3. března ve velmi brzkých ranních hodinách bylo podpáleno šest vagónů Aténsko-piraejské železnice (ISAP). Podle očitých svědků i prohlášení vydaného skupinou, která se k útoku přihlásila, cestující ani zaměstnanci nebyli vystaveni žádnému nebezpečí, neboť byli předem požádáni, aby si vystoupili. Podle činitelů ISAP a zpráv z mainstreamových médií se celková škoda způsobená útokem pohybuje kolem 16 milionů euro. Když v 1 ráno přijel na konečnou stanici v bohatém severoaténském předměstí Kifisia poslední noční spoj, cestující v karnevalových maskách rozlili uvnitř benzín za skandování hesel, načež vystoupili a naházeli dovnitř Molotovovy koktejly. Oheň poškodil koleje, zničil celou soupravu a divoce se rozšířil na vedlejší vagóny a na střechu stanice. Ta se spolu s dalšími dvěma předchozími stanicemi stala pro blízkou budoucnost nepoužitelná. Skupina se označila za součást nové městské guerillové války, kterou vláda označuje za „občanskou válku o nízké intenzitě“. Svoji volbu terče vysvětlila jako odplatu za Kunevu a za smrt mladého graffiťáka Barnse, kterého v září zabil elektrický proud, když jej na jiné stanici ISAP pronásledovala bezpečnostní služba. V minulosti skupina zaútočila na policejní stanici v západoaténském proletářském předměstí Aegaleo. V komuniké uveřejněném na aténském IMC skupina, která si říká Gangy peramských extremistů svědomí (Perama je dělnická čtvrť poblíž Piraea), mimo jiné prohlašuje:

“(…) Tak jsme vymazali dvě vlakové soupravy ISAP a vyvolali rozruch. Neváhali jsme sabotovat linku, kterou dojíždí všichni, kdo jsou smířeni se sterilní přepravou z práce do práce, z domova a domů, z destinací a na destinace jejich volného času. Možná tak na jejich tvářích nahradíme rybí pohled apatie a lhostejnosti energičtějšími a napjatějšími pohledy.

Ať zřídí, kolik fungujících stanic chtějí, bezpečnost přepravy bude od nynějška zpochybněná. Volná přeprava lidí jakožto produktů se ve velících centrech metropole změní ve volnou přepravu nejistoty.

Naše nejvřelejší přání a úctu posíláme Konstantině Kunevě za její důstojný postoj proti politickým zlodějům těl, kteří si ji chtěli koupit místem na svých volebních kandidátkách. Byť v rámci reformistického syndikalismu, postavila se proti otrocké bídě většiny svých spolupracovnic. Nechť se útok proti ní, který provedli hajzlové placení ???????, a to za spoluviny managementu ISAP, nechť se stane příkladem, jak za syndikalistické požadavky, i když nemohou být příliš nebezpečné, desateronásobně odplácí mlátičky zaměstnavatelů. Zákonným požadavkům zaměstnanců se vždy nedostává stejně zákonné reakce zaměstnavatelů.”

Posted in Blog - Čeština, Čeština, Řecko 2008-2009 | Comments Off on Prohlášení Gangů peramských extremistů svědomí

Už nikdy nic nebude stejné

Následující text pochází ještě z prosince 2008. Přidáváme jej k našemu výběru, protože velmi dobře ilustruje silné i slabé stránky vzpoury a některých anarchistů v Řecku. Na jedné straně přichází s totální kritikou kapitalismu, ale na straně druhé jeho překonání spatřuje jen v jakési generalizované samosprávě. Otázka však zní, “Co spravovat?” S tím souvisí fakt, že rovněž postrádá jasnější perspektivu sociální revoluce a jejího obsahu.

Hnutí pro zevšeobecnění vzpoury

Už nikdy…

6. prosince v devět večer se v aténské čtvrti Exarchia jeden muž ze speciální policejní jednotky zastavil, zamířil a zastřelil patnáctiletého kluka. Tato vražda není ojedinělým případem policejního násilí. Téhož rána pořádková policie zaútočila na přistěhovalce, kteří čekali u policejní stanice v Petrou Ralli, aby si zažádali o azyl. Jeden Pákistánec přitom utrpěl traumatické poranění mozku a od té doby bojuje o život na jednotce intenzivní péče v nemocnici Evangelismos. A to jsou jen dva z desítek podobných kauz, k nimž v uplynulých letech došlo.

Kulka, která provrtala Alexisovo srdce, nebyla náhodnou kulkou vystřelenou z policajtovy pistole do těla „nevychovatelného“ kluka. Byla to volba státu násilím nastolit poslušnost a pořádek ve scénách a hnutích, která vzdorují jeho rozhodnutím. Volba, která měla zastrašit každého, kdo by chtěl klást odpor novým nařízením šéfů v práci, v sociálním zabezpečení, veřejném zdravotnictví, ve školství atd. Každý, kdo pracuje, se musí přetrhnout za mzdu pouhých 600 euro měsíčně. Musí pracovat až do úmoru, kdykoli jej šéfové potřebují, dělat neplacené přesčasy, být propuštěn kdykoli se podnikání dostane „do krize“. A konečně, musí se nechat zabít, kdykoli si to žádá intenzifikace výroby, jako těch pět dokařů, co před pěti měsíci zemřeli v peramských loděnicích. A když jste přistěhovalec a opovážíte se žádat o pár euro víc, dostane se vám bití a života v hrůze, zrovna jako zemědělským dělníkům obou pohlaví v jahodových sklenících Nea Manolada na západním Peloponésu.

… nic nebude…

Každý žák musí trávit čas v podřadných školních třídách a intenzivním učením, aby se „připravil“ na každoroční táhlé zkouškové období. Jako děcko musí zapomenout na to, že si bude hrát s ostatními na ulici a cítit se bezstarostně, a místo toho se ohlupuje televizními reality show a elektronickými hrami, neboť z veřejných prostranství se stala nákupní střediska, anebo na chození ven nemá volný čas.

Později jakožto vysokoškolský student, neboť takový je přirozený „vývoj“ k úspěchu, zjišťuje, že údajné „vědecké znalosti“ ve skutečnosti slouží potřebám šéfů. Student se neustále musí přizpůsobovat novým studijním osnovám a nasbírat maximum „vysvědčení“, aby byl nakonec odměněn titulem, jenž nemá větší hodnotu než toaletní papír, ale postrádá jeho praktickou důležitost. Titul, který vám nezajistí nic víc než mzdu 700 euro měsíčně, často bez státního důchodového nebo zdravotního pojištění. A to vše uprostřed šíleného tance milionů, které končí v kněžourských podnicích a u nadopovaných olympijských atletů, co jsou královsky placeni pro „větší slávu vlasti“. Peněz, které končí v kapsách zámožných a mocných. Od úplatků po „compadres“ a handrkování se o skandální DVD disky se zkorumpovanými novináři, aby se zakryly vládní „skandály“. Zatímco jsou desítky životů zmařeny při lesních požárech, aby velkokapitál mohl změnit lesy v turistické podnikání, a zatímco úmrtím dělníků na stavbách a na ulicích se přezdívá „pracovní úrazy“. Zatímco stát rozdává peníze bankám, aby jim pomohl zatáhnout nás hlouběji do moře dluhů a půjček, a zvyšuje přímé zdanění všech pracujících. Zatímco se z blbosti náramně placených televizních hvězd stává evangelium stále většího počtu vykořisťovaných lidí.

Kulka, která provrtala Alexisovo srdce, byla pro významnou část této společnosti, která ví, že nemá co ztratit než iluzi, že třeba bude lépe, kulkou do srdce vykořisťování a represe. Události, které následovaly po oné vraždě, dokázaly, že velká část vykořisťovaných a utlačovaných zapadla do této bažiny až po krk a bažina nyní přetekla a hrozí, že v ní utonou šéfové, politici, strany a státní instituce. Míří k očistě tohoto špinavého světa založeného na vykořisťování člověka člověkem a na moci hrstky nad většinou. Naše srdce naplnila sebedůvěrou a srdce šéfů strachem.

Destrukce chrámů konzumu, přivlastňování si zboží, nebo-li „rabování“ všech těch věcí, které jsou nám odnímány, zatímco nás bombardují reklamami, je někde v hloubi pochopením, že všechno to bohatství je naše, protože je vyrábíme. „My“ v tomto případě znamená všichni pracující lidé jako celek. Toto bohatství nepatří obchodníkům nebo bankéřům, v tomto bohatství je náš pot a krev. Je časem, který nám šéfové dennodenně kradou. Je naší nemocí na počátku penze. Je hádkami v ložnicích a neschopností potkat se o víkendu večer s pár přáteli. Je nudou a osamělostí nedělních odpolední a pocitem k zalknutí v pondělí ráno. Jako po vykořisťovaných a utlačovaných, imigrantech nebo Řecích, jako po pracujících lidech, jako po nezaměstnaných, studentech nebo žácích se teď po nás chce, abychom reagovali na falešné dilema nastolené médii a státem: jste se „zakuklenci“ nebo s vlastníky obchodů. Toto dilema je jen vějička.

Protože skutečné dilema, které média nechtějí, abyste si zodpověděli, zní: jste pro šéfy, nebo jste pro pracující? Jste pro stát, nebo pro vzpouru? A proto se novináři musí snažit, seč mohou, aby hnutí pomluvili, a tak mluví „zakuklencích“, „plenitelích“ atd. Důvod, proč chtějí šířit strach mezi utlačovanými je prostý: vzpoura je – a jejich šéfy – dostává do velice prekérního postavení. Vzpoura se obrací proti realitě, kterou vytvářejí, proti pocitu, že „všechno klape, jak má“, proti oddělování „právoplatného emocionálního pobouření“ od „extremistických živlů“ a konečně proti rozlišování na „zločince“ a mírumilovné protestující.

Na toto dilema máme jedinou odpověď: jsme se „zakuklenci“. My jsme „zakuklenci“. Nikoli proto, že chceme skrýt své tváře, ale proto, že chceme, aby nás bylo vidět. Existujeme. Nenosíme kapuce z lásky k ničení, ale z touhy vzít své životy do vlastních rukou. Vybudovat na hrobě komodit a moci odlišnou společnost. Společnost, kde budou všichni rozhodovat o všem, co se nás týká, kolektivně na všeobecných schůzích ve školách, na univerzitách, pracovištích a v sousedstvích, aniž by potřebovali politické zastupitele, vůdce či komisaře. Společnost, kde budeme společně řídit naše osudy a kde naše potřeby a touhy budou v našich rukou a nikoli v rukou kdejakého poslance, primátora, šéfa, kněze nebo policajta.

Barikády, které vrátily na stůl naději na takovýto život, vyrostly po celém Řecku a ze solidarity i v zahraničí. Zbývá učinit tuto naději realitou. Možnost takového života nyní testují veřejná shromáždění v okupovaných komunálních budovách, odborových budovách a na univerzitách v Aténách i zbytku Řecka. Každý tam může svobodně vyjádřit své názory a kolektivně utvářet svoji činnost na základě vlastních tužeb a potřeb. Sen o takovémto životě začal nabývat konkrétní obrysy.

…stejné.

Co zbývá udělat, aby se tento sen uskutečnil?

Měli bychom se organizovat tam, kde studujeme, pracujeme a bydlíme. Na našich pracovištích diskutujme o každodenních problémech a vytváříme buňky odporu proti teroru šéfů. Na školách přispívejme k jejich okupacím a podporujme je, vytvářejme kontrainformační skupiny, organizujme přednášky a workshopy, zpochybňujme svrchované vědění, produkujme nové vědění postavené na našich potřebách a nikoli na potřebách kapitálu. V sousedství a v panelácích mluvme s našimi sousedy, vytvářejme shromáždění a výbory, podělme se o znalosti a dovednosti, rozhodujme kolektivně o akcích. Účastněme se pochodů a protestů, stůjme jeden za druhým, přemožme strach šířený státem, pomáhejme žákům, kteří dnes nesou hlavní nápor státního útoku. Jsme solidární se zatčenými během vzpoury, s Řeky i přistěhovalci, v Řecku i v zahraničí, z nichž je dnes většina stíhána za pomoci všech právních kliček z arzenálu protiteroristických zákonů, protože vzdorovali státnímu diktátu.

Vše teprve začíná. Vše je možné.

Hnutí pro zevšeobecnění vzpoury
movementsfgr@gmail.com

Posted in Blog - Čeština, Čeština, Řecko 2008-2009 | Comments Off on Už nikdy nic nebude stejné

K internetové prezentaci Třídní války!

Na úvod vám zde nepředkládáme, tak jak to bývá obvyklé, rozsáhlý text vysvětlující programové pozice naší skupiny od A až do Z. Následující dokument “Třídní válka“, který tu publikujeme, představuje, spíše než co jiného, pouze stručné shrnutí toho, za čím jako revoluční organizace stojíme. Máme pro to dva důvody, které jsou oba podstatné pro pochopení toho, jaký je a čím má být tento blog.

Za prvé, jsme poměrně nedávno vzniklá skupina, která pochopitelně nedisponuje sto stránkovým programatickým materiálem – takový dokument nelze napsat přes noc ani si jej „vycucat“ z prstu, nerodí se ani z přechytralých intelektuálských debat, ale je výsledkem revoluční programové praxe každé komunistické organizace.

Za druhé, a v souvislosti s prvním důvodem, nás k tomu vede i to, jak jako Třídní válka chápeme sami sebe – tedy jako součást komunistického hnutí. Hlásíme se ke komunistickému programu tak, jak ho naše třída vytvořila a vytváří ve střetech s kapitálem v minulosti i současnosti, bereme za své všechna poučení, která vzešla z jejích porážek i vítězství v bojích proti odcizené a odcizující realitě třídní společnosti. Sami sebe považujeme za součást tohoto boje, smysl existence naší skupiny vidíme mimo jiné právě i v rozvíjení a vyjasňování historického programu tohoto boje.

Našim cílem proto není vytvořit a publikovat zde „pozice naší skupiny“, ale přispívat touto aktivitou k rozvíjení programových pozic celé naší třídy – proletariátu, přispívat k vývoji a zevšeobecnění komunistického hnutí směřujícího k porážce kapitalismu založeného na vykořisťování proletariátu buržoazií a k vytvoření beztřídní společnosti – komunismu.

Vše, co se na blogu Třídní války v budoucnu objeví, bude mít proto jednoho společného jmenovatele – fakt, že jde o příspěvek k rozvoji tohoto programu a tohoto hnutí. A stejně tak všechny texty, letáky, překlady a další dokumenty, které zde kdy v budoucnu publikujeme, považujeme za vyjádření programu Třídní války, za vyjádření komunistického programu a hnutí jako takového, a to bez ohledu na to, zda je jejich autorem naše skupina či jakákoli jiná revoluční organizace nebo jednotlivý militant, a rovněž bez ohledu na to, kdy a kde byly vytvořeny.

Jak už jsme řekli, programové postoje Třídní války, tak jak je zde hodláme vyjadřovat, se nevylíhly v našich hlavách, ale představují sumu zkušeností naší třídy v boji proti kapitálu – komunistický program a našim cílem je napomáhat jeho formulování a znovupřisvojení si proletariátem. Zároveň jsme si vědomi toho, že právě proto, že se tento program rodil a stále rodí v hlubokém a smrtelném střetu mezi pomalým umíráním v námezdním otroctví a životem v beztřídní lidské pospolitosti, ve střetu, kde nebylo a není pro proletariát vždy snadné rozpoznat, kdo a co jsou jeho skuteční nepřátelé, právě proto komunistický program není a nemůže být vyjádřen v nějakém správném „desateru“ existujícím jednou provždy. Věříme, že jedním z úkolů revoluční organizace je právě vyjasňovat tento program, a proto také kritizovat a analyzovat slabiny komunistického hnutí, ať už jsou vyjadřovány v jakékoli podobě boje.

Proto zde publikujeme i takové materiály, které v některém ohledu představují vyjádření historického zájmu naší třídy, ale v jiném zůstávají v zajetí sociálně demokratické vize světa, v zajetí falešného vědomí naší třídy. Snažíme se poukazovat na jejich slabiny a jejich kritikou tak přispívat k tomu, že proletariát v dnešních i budoucích třídních střetech bude bojovat za své vlastní historické zájmy a nikoli za zájmy svých nepřátel.

Ani materiály Třídní války, stejně jako dokumenty jakékoli jiné komunistické organizace, nemohou být těchto slabin ušetřeny. Proto doufáme, že i ony budou používány, diskutovány a podrobovány kritice, tak aby se staly skutečným příspěvkem pro rozvoj komunistického hnutí.

Navzdory tomu, že jsme z organizačních a dalších důvodů nuceni prozatím se spokojit s touto primitivní formou internetové prezentace naší organizace, pevně věříme, že nejdůležitějším stále zůstává její obsah. Vyzýváme tímto všechny čtenáře, aby blog Třídní války nechápali jako projekt jedné organizace, jako soukromé vlastnictví, ale aby jej považovali za jeden z projevů boje naší třídy. Třídy, která se v tomto boji ustavuje jako celosvětová dějinná síla, která skoncuje s kapitalistickou prehistorií a zahájí skutečnou historii lidstva jako pospolitosti lidských bytostí.

Vaše Třídní válka

Posted in Activity of the group - Čeština, Čeština | Comments Off on K internetové prezentaci Třídní války!

Jako zima o tisíci prosincích

Analýza proletářské vzpoury od komunistických skupin TPTG a Blaumachen

NÁSILÍ znamená pracovat 40 let, dostávat mizernou mzdu a lámat si hlavu, zda vůbec někdy půjdete do důchodu…
NÁSILÍ znamená státní dluhopisy, vytunelované penzijní fondy a burzovní podvody…
NÁSILÍ znamená být nuceni vzít si hypotéky, které nakonec splácíte, jakoby byly ze zlata…
NÁSILÍ znamená právo managementu vyhodit vás, kdykoli se jim zachce…
NÁSILÍ znamená nezaměstnanost, zaměstnání na dobu určitou, mzdu 400 euro se sociálním pojištěním nebo bez…
NÁSILÍ znamená pracovní „úrazy“, když šéfové snižují náklady na bezpečnost svých pracujících…
NÁSILÍ znamená být tvrdou prací dohnáni k onemocnění…
NÁSILÍ znamená brát léky na nervy a vitamíny, abychom se vyrovnali s vyčerpávající pracovní dobou…
NÁSILÍ znamená pracovat pro peníze, abychom si mohli koupit léky, kterými obnovíme svoji komoditu – pracovní sílu…
NÁSILÍ znamená umírat na šablonovitých postelích v děsných nemocnicích, když nemáte na úplatek.

Proletáři z obsazené budovy GSEE, Atény, prosinec 2008

Loni v prosinci vál řeckými městy vítr povstání. Radostná a slavnostní atmosféra vánoc vzplála společně s vánočním stromem na náměstí Syntagma. Jiskru 6. prosince vykřesalo zavraždění 15letého studenta Alexise Grigoropoulose speciální policejní hlídkou.

Obecně lze prosincový sociální neklid charakterizovat jako násilnou proletářskou vzpouru, která propukla náhle, masově a divoce, a postupně uvolnila cestu méně násilným, nápaditějším a poetičtějším činům, kterých se ale účastnilo méně lidí.

Co se třídní kompozice vzpoury týče, sahala od středoškolských a vysokoškolských studentů až po mladé dělníky a nezaměstnané. Někteří ze studentů a dělníků byli přistěhovalci z druhé generace (většinou Albánci, i když mezi nimi byli také imigranti jiných národností) a nechyběli ani někteří starší dělníci s víceméně stabilním zaměstnáním.

Co do počtu, akcí, které nabraly podobu povstání, se postupně účastnilo více a více lidí. Prvního dne šlo jen o pár set antiautoritářů z Exarchie – místo vraždy – kteří začali násilné konfrontace s policajty. Později v noci proběhla z iniciativy studentů a levičáků spontánní demonstrace. Zúčastnilo se jí kolem 2000 lidí, kteří začali nepokoje na třídách Patission a Akadimias, zatímco stovka lidí rozmlátila ulici Ermou, nejkomerčnější ulici v Aténách. Nepokoje propukly také na ulicích Soluně, kde živelná demonstrace zamířila k centrální městské policejní stanici a zaútočila na ni.

Druhého dne se v ulicích objevilo přes 10 000 lidí (znovu většinou studentů a antiautoritářů a lidí z levicových stran a organizací). Třetí den se k demonstracím, které se brzy změnily v bouře, připojilo přes 20 000 lidí v Aténách, 7000 v Soluni a tisíce dalších po celém Řecku. Těch, kdo se zapojili do pouličních bojů s policií, byla spousta – 10 000 se zdá být spíše umírněný odhad. Po celé zemi jich bylo mnohem více, zejména v pondělí, třetí den nepokojů. Toho dne se buď rozbíjely, rabovaly nebo vypalovaly banky, veřejné budovy a hlavně velké obchody. Ti, kdo se onoho dne podíleli na násilných aktech, nebyli homogenní masou: byl to zástup mladých lidí – středoškoláků a univerzitních studentů, námezdně pracujících, nezaměstnaných, přistěhovalců, fotbalových chuligánů, drogově závislých – z nichž jen část měla spojení s antiautoritářskou scénou. Právě kvůli různorodému složení byl tento zástup a jeho násilí pro spoustu politických (dokonce i pro některé organizované anarchisty) příliš „nekontrolovatelný“ a tak dali ruce pryč od toho, co se dělo. Od pondělního rána a během příštích dní docházelo po celé zemi k útokům na policejní stanice, které prováděli hlavně středoškoláci. Některé z těchto útoků byly velmi násilné – převracela se policejní auta a používaly se Molotovovy koktejly (povětšinou na západních předměstích Atén a v přístavu Pireaus) – ale demonstrování u policejních stanic se v celém Řecku stalo poměrně všeobecným a s mírnějšími formami protestu k němu docházelo i v některých snobských čtvrtích nebo v malých městech. Nepokoje se fakticky rozšířily a tak nabraly celostátních rozměrů díky živelným násilným protestům středoškoláků. Když hovoříme o střetech s policajty, mluvíme většinou o barikádách, házení kamenů a Molotovových koktejlů a nikoli o fyzických bojích. Celkově nejen účastníci nepokojů, ale také policie preferovala nepouštět se do „boje zblízka“ a raději nadměrně užívala slzný plyn.

Co se imigrantů týče, druhá generace mladých Albánců, kteří se na nepokojích podíleli, je do společnosti natolik dobře integrována, že jedině, když mezi sebou začali mluvit albánsky, tak jste poznali, že jsou to přistěhovalci. Většina z nich tady vyrostla, což je důvod, proč se v takovém rozsahu mohli spolu s mladými řeckými proletáři účastnit konfrontací s policajty, útoků proti státním budovám a bankám a také rabování. Takto jednat pro ně bylo „pohodlnější“ než pro další imigranty, povětšinou Asiaty a Afričany, kteří stále ještě žijí na okraji, izolováni ve svých etnických komunitách. Ostatním přistěhovaleckým komunitám tak bránil hlavně strach a nikoli „nedostatečné uvědomění“, aby se přidaly k násilným konfrontacím vně svých čtvrtí. Snadnější pro tyto imigranty bylo účastnit se bouří skrze rabování nebo navštěvování otevřené okupace Národní technické univerzity v centru Atén, kde jich žijí velké komunity. Když nepokoje propukly v „jejich“ sousedství, takto k nim „přispívali“. Na druhé straně se jim však dostalo nejagresivnějšího napadání ze strany policie i mediální propagandy. Byli prezentováni jako „plenitelé“ a „zloději“ a v některých případech proti nim fašisté a tajní policajti v civilním oblečení pořádali útoky ve stylu pogromů.

Celkově vzato by se dalo říci, že kromě středoškoláků a vysokoškoláků sehráli ve vzpouře aktivnější úlohu mladí dělníci, většinou s prekérním či „pružným“ zaměstnáním. Na ulicích byli mladí (či ne až tak úplně mladí) dělníci z různých sektorů jako třeba školství, stavebnictví, turistické a zábavní služby, doprava a dokonce i média. Co se továrních dělníků týče, ohledně jejich individuální participace na nepokojích nejsou žádné přesné odhady, neboť zprávy z takových pracovišť nevešly ve známost. Během okupace GSEE se objevily nápady rozdávat letáky před továrnami a volat dělníky z konkrétních pracovišť, aby přišli k okupantům, avšak rozpory mezi účastníky (zběžně zmíněné v naší chronologii událostí) učinily jakoukoli další akci – vyjma intervence v blízkých call centrech – obtížnou a tak se promarnilo několik příležitostí. Krátce poté, co byla přistěhovalecká uklízečka Kuneva – jedna z dělníků, kteří navštívili okupovanou GSEE, aby se setkali s okupanty – napadena kyselinou sírovou, „povstalí dělníci“ spolu s dalšími lidmi organizovali první solidární akce. V lednu se jim dokonce povedlo přimět k solidárním akcím i některé odborové organizace. Nepokoje na pracovištích nebyly nijak významněji citelné, tedy v tom smyslu, že nebyly vyhlášeny žádné stávky na jejich podporu. Jedinými výjimkami byla učitelská stávka v den pohřbu mladého Alexise a velká účast na stávkové demonstraci proti státnímu rozpočtu 10. prosince. Mimo to ponechala vzpoura pracoviště nedotčená.

Soudě podle hesel a útoků na policii, ve dnech vzpoury naprosto dominoval protipolicejní sentiment. Policajt zosobňoval moc a zejména brutalitu a aroganci moci. Byl však symbolem určité moci – moci peněz, moci prosazovat vykořisťování práce a prohlubovat třídní dělítka rozdělující řeckou společnost, proto se napadaly, vypalovaly nebo obsazovaly velké obchody, banky i státní budovy (radnice, budovy prefektur, ministerstva). Mohli bychom tedy mluvit o převažujících protipolicejních, protistátních a antikapitalistických náladách. Dokonce i levicoví intelektuálové uznávali, že vzpoura má třídní prvek a některé oficiální noviny přiznávaly, že se „vztek mladých lidí“ neprojevil jen kvůli policejnímu násilí. Policajti byli spíše tou nejviditelnější a nejsurovější špičkou ledovce složeného z korupčních skandálů vlády, bezpečnostně dohlížejícího státu – opancéřovaného po Olympiádě v roce 2004 – který ani nezaváhá a chladnokrevně střílí, neustálého útoku na mzdy, růstu nákladů na reprodukci dělnické třídy skrze postupnou demolici předchozího důchodového a zdravotnického systému, zhoršování pracovních podmínek a nárůst prekérních pracovních míst a nezaměstnanosti, nadměrné zátěže uvalené na středoškoláky a vysokoškoláky (1), děsivého ničení přírody, atraktivní fasády sestávající z abstraktních předmětů touhy v nákupních střediscích a v televizních reklamách, které získáte jen tehdy, vydržíte-li obrovskou dávku vykořisťování a úzkosti. V prvních dnech vzpoury jste mohli všechny tyto důvody málem cítit ve vzduchu a pak následovala spousta textů, článků, letáků sepsaných buď povstalci, nebo sympatizanty a „komentátory“ a potvrzovaly, že v tom je „cosi hlubšího“. To „něco hlubšího“, o čem každý mluvil, byla potřeba překonat individuální izolaci od skutečného, pospolitého života (gemeinwesen), izolaci vytvořenou všemi výše zmiňovanými historickými důvody. Spontaneitu a nekontrolovatelnou povahu tohoto povstání prokazovala absence politických návrhů a tedy explicitní odmítnutí politiky. Byli to hlavně levičáci, kdo trval na konkrétních požadavcích jako třeba odstoupení vlády, odvolání protiteroristického zákona, odzbrojení policajtů a rozpuštění speciálních policejních jednotek. Avšak pocit, že v tom všem je „cosi hlubšího“, byl natolik dominantní, že jen jím je vysvětlitelná bezradnost některých opozičních stran, levicových organizací a jak jsme se již zmiňovali, dokonce i některých anarchistů. Žádné konkrétní politické požadavky neexistovaly, což pro obvyklé síly rekuperace a manipulace učinilo nepokoje, v kombinaci s jejich zuřivostí, příliš hrozivé.

Od úplně prvních dní vzpoury byly v centru Atén rovněž obsazeny tři vysoké školy: Aténská Národní technická univerzita, Právnická fakulta a Ekonomická fakulta. Každá z nich byla obsazena jinou tendencí hnutí. Národní technická univerzita, která je nejblíže náměstí Exarchia, byla hlavním místem pro organizování střetů s policií. Její okupanti byli téměř reprezentativním průřezem rebelů v Aténách: mladí dělníci (přistěhovalečtí nebo řečtí), studenti a marginalizované živly – a řada z nich byli anarchisté. Okupanti Právnické fakulty, hlavně levičáci a nějací antiautoritáři, organizovali demonstrace a diskuse. Na jedné z nich se shromáždili levičáčtí odboráři, aby organizovali „rozšíření vzpoury“ na pracoviště, aniž by pak něco skutečně udělali, vyjma vydání několika letáků. Ekonomickou fakultu obsadili povětšinou anarchistické skupiny a antiautoritáři, kteří chtěli budovu využít ke kontrainformačním účelům. Velký důraz se kladl na organizaci každodenních aktivit. Zabrali univerzitní restauraci a vytvořili workshopy, které měly řídit okupaci a organizovat akce venku. Vyvlastněné zdroje univerzity se používaly i k dalším aktivitám, přičemž sloužily jako infrastruktura. Řada soudruhů se podílela na akcích, které odtud byly organizované, i když samotné okupace se neúčastnili. Všechny okupace sloužily jako „rudé základny“ hnutí, odkud se organizovaly podvratné akce (2) a kde mohli rebelové hledat azyl, bylo-li to zapotřebí. V Soluni byly dvě takové okupace ve středu města: Školu dramatu obsadili anarchističtí militanti a studenti divadelnictví, zatímco kanceláře Soluňské asociace barů až do čtvrtého dne vzpoury okupovali studenti, hlavně levičáci.

Rovněž bychom tu měli zmínit desítky okupací univerzitních kateder, které si odhlasovala studentská všeobecná shromáždění a stovky okupací středních škol v celé zemi.

Postupně se ukázalo, že násilí prvních dnů bylo kreativní v tom smyslu, že bylo nutným předpokladem nápaditějších a organizovanějších akcí, které následovaly. Po prvních pěti dnech nepokojů došlo k obsazení radnice v Agios Dimitrios (jižní předměstí Atén) organizovanému místními anarchistickými skupinami a některými dělníky, kteří tam pracují (převážně manuálně pracujícími). Okupanti organizovali mítinky s místními lidmi, svolávali „lidová shromáždění“, snažili se vzpouru rozšířit organizováním lokálních aktivit, které s ní vždy souvisely. Dokonce se snažily ponechat některé služby v budově v chodu bez mediace komunálních autorit. Dalšího dne byla obsazena recepce Ministerstva vnitra v Chalandri, severní předměstí Atén, a organizovaly se demonstrace a akce vždy spojené se vzpourou.

V Sykies, dělnickém předměstí Soluně, byla na pár dnů částečně obsazena radnice a o několik dní později následovala okupace komunální knihovny v soluňské čtvrti Ano Poli. Ta sloužila jako místo, kde se organizovaly „lidové shromáždění“ a demonstrace. Novou společnou charakteristikou všech těchto aktivit byl pokus „otevřít“ vzpouru místům bydliště. Tato shromáždění byla chápána jako „bojová shromáždění městských částí“ nebo „lidová shromáždění“, jak se jim říkalo. Ve většině případů se uvnitř tohoto společenského „otevírání“ objevily odlišné tendence, zejména když vzpoura odeznívala. Jedna tendence chtěla organizovat komunitu boje, která by rozšiřovala témata vzpoury, zatímco druhá dávala přednost jakési aktivitě orientované spíše na řešení lokálních záležitostí, a to na permanentním základě. Na počátku shromáždění vypadala velice inovativně a živě. Nebyly v nich formální rozhodovací procedury nebo pravidlo většiny a podporovala se iniciativa. Do konce ledna však okupace budov – ať už veřejných, odborových nebo komunálních – přestaly vzkvétat a není jasné, jestli z této krátkodobé praxe vzejde nové hnutí.

V „obyvatelstvu“, či lépe řečeno v dělnické třídě jako celku, panovaly sympatie k účastníkům nepokojů, a to nejen proto, že se venku bily a demonstrovaly jejich děti, ale také proto, že cítili, že jde o spravedlivý boj. Velice populární bylo obzvláště vypalování bank, neboť tisíce lidí jsou zadlužené. Rabování nebylo akceptováno, alespoň ne otevřeně, díky silné úctě k soukromému vlastnictví nebo – v případě levičáků a některých anarchistů – z morálních důvodů. Obecně řečeno, ze strany „obyvatelstva“ vůči povstalcům panovala spousta sympatií a zájmu, ale minimální aktivní angažmá.

Od první chvíle po úkladné vraždě, k níž došlo 6. prosince, byly aktivovány státní a mediální mechanismy, aby se postavily proti explozi proletářského vzteku. Zpočátku se pokoušely dostat možné reakce pod kontrolu s využitím spektakulárně podaných rezignací Pavlopoulose a Chinofotise (ministr vnitra a bývalý náměstek ministra), premiérova slibu, že kdokoli je zodpovědný za smrt 15letého dítěte, bude „exemplárně potrestán“, nesouhlasu všech opozičních stran a mnoha novinářů s vládou a „zdrženlivého přístupu“ policajtů k demonstrantům. Velmi rychle však pustily z řetězu všechny formy represe: vyhrožovaly vyhlášením výjimečného stavu v celé zemi, mobilizovaly fašisty a paravládní organizace „pobouřených občanů“, byly desítky zatčených a demonstranti byli biti, policie v Aténách znovu střílela. Společně s televizními mizery se všechny strany šéfů jako jedno tělo (přičemž Komunistická strana byla tou nejvulgárnější z nich) pokoušely šířit strach. Podobně dvě hlavní odborové konfederace, GSEE a ADEDY, zrušily rutinní stávkové demonstrace proti státnímu rozpočtu na nový rok, protože se obávaly nebezpečí, že se tyto demonstrace změní v nepokoje. I přes žvásty odborových byrokratů o tom, že vláda nedokáže zajistit pořádek a klid ve společnosti, však k demonstracím v den generální stávky došlo a byly vskutku divoké. Realita tedy byla jiná: byli to šéfové, kdo se bál. Když francouzský ministr zahraničí hned v prvních dnech povstání prohlásil, „Rád bych řekl, že nás trápí, každého trápí vývoj konfliktů v Řecku,“ vyjádřil strach šéfů z možnosti, že se tato sociální exploze rozšíří, neboť solidární demonstrace s povstalci v Řecku se konaly v mnoha městech celého světa. Zejména ve Francii ministerstvo školství odvolalo nepopulární reformu středního školství, čímž ukončilo vznikající hnutí středoškoláků, kteří tleskali plamenům povstalectví v řeckých městech a maloměstech.

Ze strany státu a mediální propagandy bylo dominantní strategií separovat subjekty povstání. Buď povstání líčily jako dobrodružství puberťáků, jejichž věkem podmíněná vrozená citlivost jim dává právo rebelovat proti světu svých rodičů (jakoby proletářští rodiče oprávněně netoužili po zničení tohoto světa), nebo mobilizovaly rasistické reflexy s využitím falešného dělítka „řečtí demonstranti – přistěhovalečtí plenitelé“. Hlavně se pokoušely rozdělit demonstranty na hodné-pokojné a špatné-výtržníky. Šéfové a jejich poskokové potvrzovali právo demonstrovat, jen aby potlačili povstání. Protože se chtěli vyhnout ještě většímu zespolečenštění násilného chování na ulicích, všemožně se je snažili prezentovat jako činy „antiautoritářů“ nebo „chuligánů“, kteří pronikli na demonstrace jinak mírumilovných občanů. Ničení, jakožto proletářská akce, prohlásilo každodenní existenci policejních oddělení, bank a obchodních řetězců za momenty tiché války. Rovněž manifestovalo rozchod s demokratickým zvládáním sociálního konfliktu, které toleruje demonstrace proti té či oné věci, pokud jsou ovšem prosty jakékoli autonomní třídní akce. Předseda vlády se opíral o nejzazší politický val panství kapitálu, tedy o demokracii, když prohlásil, že „sociální boje nebo smrt náctiletého si nelze plést s akcemi proti demokracii.“ Demokracie samozřejmě schvaluje devastaci měst a venkova, zamořování atmosféry a kontaminaci vody, prodej zbraní, vytváření skládek lidských bytostí, nucení nás, abychom přestali být lidmi a stali se předměty, které pracují (nebo hledají práci, neboť díky krizi je nebo bude stále více lidí nezaměstnaných). Naznačil tak, že někteří lidé mohou ničit, co se jim zachce, pokud tak vzniknou nové šance na zisk a podporuje se tak rozvoj. Ovšem činit tak proti soukromému vlastnictví představuje pro společnost, která z něj učinila základní právo hned při svém zrodu, ten nejhorší skandál. Zapalování a rozbíjení tak znamená rány pro legitimitu této společnosti. „Zakuklení výtržníci“ je prázdný pojem, který má výlučně sloužit policii. Policie si monopolizuje utváření profilu hrozby. Měli bychom tu dodat, že od postřelení pořádkového policajta 4. 1. v Exarchii policejní represe proti demonstrantům eskalují. Místní lidé, kteří brání park v Aténách, zemědělci, kteří chtějí dojet na traktorech k parlamentu a demonstranti proti věznění těch, kdo byli doteď zatčeni, už nejsou napadáni jen slzným plynem, ale také granáty.

Pro mašinérii produkující obrazy byl pravým opakem „zakukleného výtržníka“ (což je vykonstruovaný obraz za účelem rozdělení proletářů) „pokojný občan, jehož majetek byl zničen“. Kdo byl tímto oslavovaným „pokojným občanem“, kterého rozhořčilo ničení? Při této příležitosti byli „pokojnými občany“ drobní podnikatelé, majitelé „malých“ obchodů, maloburžoazie. Stát ohlupuje i je, neboť mnohé z nich ničí kapitalistická krize. Během loňského prosince byl obrat poloviční než v prosinci 2007, a to nejen pro ulice s drahými obchody, ale také pro tržiště pod širým nebem, a to během nepokojů nebylo žádné takové tržiště napadeno… Šéfové tvrdili, že rozbíjení obchodů připravilo řadu lidí o práci, a přitom kvůli krizi má být v Řecku brzy předáno sto tisíc výpovědí. A to ničení „malých“ obchodů, které neprováděli zakuklení státní zaměstnanci, komentovali dělníci z takovýchto obchůdků v letáku sepsaném „Anonymní iniciativou prodavaček z Larisy“: „Číkoli pokusy terorizovat nás a přesvědčovat, že obrana nějakého majetku stojí nad lidským životem a důstojností, odsuzujeme. Mimo to, ony majetky vytvořila nezaplacená práce, práce načerno a nadpráce prekérních dělníků. Při symbolických útocích na banky a veřejné budovy (pro Larisu a další provinční města to opravdu platí) nebyly poškozeni žádní drobní majitelé. Jestli jim na prodavačkách skutečně záleží, měli by jim zvýšit mizerné platy, které jim dávají, měli by se naučit, co to znamená sociální zabezpečení a měli by vytvořit lidskou pracovní dobu a podmínky.“

Levicové strany nepokoje zaskočily a zaujímaly k nim rozdílné postoje. SYRIZA (Koalice radikální levice), koalice Synaspismos (3) a další menší levičácké organizace zachovávaly ke vzpouře vyvážený postoj. Vrcholoví vůdcové stranické mašinérie se neváhali distancovat od násilí účastníků nepokojů, dokonce je odsuzovali, ale ve srovnání s běsněním KKE tak činili umírněně. Oné úžasné noci 8. prosince demonstranti ze SYRIZA sice nadávali násilným demonstrantům, avšak nesnažili se jim v ničem bránit. Řadoví členové nebo voliči SYRIZA ve většině případů se vzpourou hodně sympatizovali, ačkoli ji prezentovali jako „výbuch mládeže“ a tudíž jako cosi jim vnějšího. Studenti ze SYRIZA se účastnili demonstrací proti policii a ve většině případů měli ke vzbouřencům mírnější postoj. KKE, která dokonale pochopila, že je-li součástí politického systému, je v sázce sama její politická moc, se rozhodla zaujmout policajtský postoj, který více připomínal krajní pravici, přičemž všechny účastníky nepokojů zatracovala jako „provokatéry“ manipulované domácími nebo zahraničními „temnými centry“. Co se týče levičáckých stran a organizací a obzvláště KOE (patří do koalice SYRIZA), ty byly pro vzpouru jakožto pro explozi, kterou „očekávali“, ale explozi bez „pozitivních“ požadavků. Proto dychtivě předkládaly seznam požadavků žádající, aby vláda odstoupila a ony tak mohly politicky něco vytěžit z obměny politického osazenstva. Z různých trockistických skupin byly některé aktivnější než jiné a podílely se na okupaci Právnické fakulty a KKE m-1 měla ke vzpouře docela pozitivní postoj, ale střetech s policií se samozřejmě nepodílely. Obecně vzato, až na pár skupin měli levičáci ke vzpouře celkem povrchní vztah, takže se většinou účastnili demonstrací, ale ne dalších aktivit.

Sílu fašistů v Řecku nelze srovnávat se silou fašistů v Itálii 70. let 20. století. Hlavní neonacistická organizace (Chrisi Avgi – tj. Zlatý úsvit) může počítat s pár stovkami militantů v celém Řecku. Je tu také LAOS, krajně pravicová populistická strana, která je pátou stranou v řeckém parlamentu s 3,8% křesel, ale její militantní základnu je těžko vypočítat. Ačkoli se pravicoví militanti ve městech Patra (hlavně tam) a Larisa (v menší míře) účastnili represí proti vzpouře, není možné srovnávat situaci v Itálii a v Řecku, protože fašisté v Řecku nejsou tolik organizovaní. Byli jedním z útočišť státu, když mediální propaganda a policejní represe nestačily, ale jen v Patra mají organizační základnu (s dlouhou tradicí – vždyť v roce 1991 byl na jedné okupované škole v Patra zavražděn středoškolský učitel Temponeras tehdejším tajemníkem mládežnické pobočky pravicové strany, která je dnes ve vládě).

Nepokoje byly spojené s konkrétní politickou subkulturou – se subkulturou anarchistů a antiautoritářů v Řecku, kteří sehráli velice důležitou úlohu během prvních dvou dní bouří a hlavně ten první. Jejich okamžitá násilná reakce na onu vraždu odpálila sociální explozi, která je předčila a rozšířila se do celého Řecka. Vzhledem k aktivitám studentů a dalších částí proletariátu, které nechaly na prosincové vzpouře svoji stopu, ji nelze redukovat na rituály pouličních bitek, pro něž se tato subkultura zdá být tradičně zapálená, ale také je v nich polapená.

Ačkoli vzpoura skončila, stále jsou viditelné její stopy. Některé okupace trvají (4), solidarita se zatčenými a duch vzpoury ještě spojuje různé prvky, které se na povstání podílely (i když se objevují určité známky sektářství a ideologií), vynořují se nové boje s radikálnějšími charakteristikami a násilí proti státu se zdá být mnohem legitimizovanější.

Všechny povstalecké živly diskutují vzestup nových organizačních forem a obsah boje. Ty levicové strany, které vzpoura zaskočila, a ony na ni zíraly s úžasem, toho politicky moc nenabídnou. Ty jen doufají v nové členy a vypadá to, že vzpourou zůstaly spíše nedotčeny. Odborů, jakožto formy i obsahu boje, malých nebo velkých, se povstání rovněž nedotklo nebo k němu byly dokonce nepřátelské. V konfrontaci s tak mocnými gesty neposlušnosti a útokem na všechny instituce nedokážou hlavní strany skrýt svůj strach. Existují jisté známky, že každodenní život i obvyklá politika se vrací do normálu, ale jsou tu i stopy nových aliancí a praktik, které budou potřebovat čas, aby získaly jasnější podobu a obsah.

TPTG, Blaumachen
4. 2. 2009

Poznámky:

1) Ohledně krize kapitalistické reprodukce a nedávných bojů vysokoškolských studentů v Řecku, viz náš text „Permanentní krize ve školství“ na libcom.org
2) Některé z nich se zmiňují v naší chronologii prosincových událostí.
3) Synaspismos původně vznikla na konci 80. let 20. století jako volební koalice dvou řeckých komunistických stran, KKE a Řecké levice – následovnice eurokomunistické Komunistické strany Řecka (Domácí). Po rozpadu SSSR se KKE očistila od všech nestalinistických členů a koalici opustila.
4) V lednu, po nepokojích, kdy stále ještě probíhaly nějaké kvazisyndikalistické/kvazibuřičské aktivity, prekérní mediální dělníci (a další dělníci a studenti ze solidarity) na několik dní obsadily budovu Svazu novinářů v Aténách, aby diskutovali o vytvoření jednotného odborového svazu pro média a odsoudili mediální lži ve vztahu ke vzpouře. Momentálně zůstává okupovaná Opera, kterou obsadili tanečníci, různí umělci a ze solidarity dělníci a studenti.

Posted in Blog - Čeština, Čeština, Řecko 2008-2009 | Comments Off on Jako zima o tisíci prosincích

Chronologie nepokojů v Soluni

6. – 31. prosince 2008
(aktualizováno 2. ledna 2009)

Blaumachen
(komunistická skupina ze Soluně)

Níže představujeme hrubou chronologii událostí, k nimž došlo v druhém největším městě Řecka od soboty 6. prosince do středy 31. prosince. Během prvních pěti dní, kdy se tisíce rozzuřených proletářů vyhrnuly do ulic a podpálily tato města komodit, jsme prožívali vrchol tohoto pozdvižení – přinejmenším tedy v Soluni a dalších provinčních městech a maloměstech. Během oněch dní jsme se setkávali se školáky, studenty, mladými (hlavně, ale ne výlučně) dělníky, nezaměstnanými, přistěhovaleckou mládeží. Po 11. prosinci násilného chování na ulicích a střetů hodně ubylo. Na vzpouře v Soluni je důležité, že oproti Aténám bylo okupováno velice málo středních škol, zejména po prvním týdnu, i když studenti okupovali téměř každou univerzitní katedru. Po prvních pěti dnech vzpoury se demonstrací a akcí povětšinou účastnilo mnohem méně školáků. Přistěhovalecká mládež se podílela pouze na masivních střetech, útocích a rabování, k nimž docházelo od neděle 7. do úterý 10. prosince.

Tato stručná prezentace nemůže uspokojit potřebu hluboké analýzy nedávných nepokojů v Řecku. Je to jen první pokus o informování soudruhů a proletářů v zahraničí o probíhajících událostech z pohledu lidí, kteří se jich účastní.

Sobota 6. prosince

Ihned poté, co policejní speciální garda v Aténách zastřelila 15letého Alexise Andrease Grigoropoulose, se 300 lidí, hlavně anarchistů a levicových militantů, shromáždilo na Polytechnické škole soluňské Aristotelovy univerzity (AUTH), která leží poblíž obchodního a historického centra města. Vyšla spontánní demonstrace k policejní stanici na náměstí Aristotelous (turisticky nejatraktivnější náměstí ve městě), kde došlo k bojům s policajty. Ve stejnou dobu lidé bojovali s pořádkovou policií za pomoci kamení a Molotovových koktejlů kolem náměstí Syntrivani, poblíž AUTH. Střety s policajty trvaly po celou noc.

Neděle 7. prosince

Ve 12:00 začala demonstrace na náměstí Kamara (ležícím ve studentské čtvrti poblíž AUTH). 1500-2000 lidí (hlavně středoškoláků a vysokoškolských studentů, mladých dělníků, antiautoritářů a levicových militantů) pochodovalo obchodními ulicemi městského centra (Egnatia, Agias Sofias, Tsimiski), rozbíjelo výlohy bank a obchodů a mířilo k policejní stanici na náměstí Aristotelous. Tam řada protestujících napadla policii kamením a zápalnými pumami. Jeden policajt začal hořet. Policie odpověděla slzným plynem. Demonstrace pokračovala po ulicích Ermou a Venizelou k Ministerstvu pro Makedonii a Thrákii. Na ulici Venizelou bylo rozbito mnoho obchodů a magistrát. Když došla k ministerstvu, demonstrace se vydala po ulici Agiou Dimitriou k policejní stanici v Ano Poli, kde byla pořádková policie znovu napadena. Když se demonstrace vracela na náměstí Kamara, mladí vyrabovali supermarket. Na konci demonstrace se středoškoláci pokusili vyrabovat knihkupectví a tak začaly nové střety s pořádkovou policií.

Později večer byla obsazena Vyšší škola dramatická a kanceláře Soluňské asociace barů – první obsadili studenti dramatu a anarchisté a druhou hlavně levicoví studenti. Obě tyto místa nalézající se v centru města se budou používat pro setkávání se lidí, kteří se budou účastnit protestů.

Během noci došlo ke střetům s policajty před AUTH. Policejní gumový projektil zranil jednoho buřiče. Téže noci byla napadena policejní stanice ve východní čtvrti Toumpa, radnice ve čtvrti Agios Pavlos a kanceláře strany Nea Demokratia (jedná se o vládní stranu) ve čtvrti 40 Ekklisies.

Pondělí 8. prosince

V 10:00 400 středoškoláků demonstrovalo v městské části Toumpa a znovu zaútočilo na policejní stanici. I v dalších městských částech probíhaly blokády silnic. Mezitím 1500 středoškoláků ve studentské čtvrti postavilo barikády na ulicích Svolou a Ethnikis Amynis a na náměstí Navarinou a střetlo se s pořádkovou policií. Byly napadeny také obchody na ulicích Tsimiski a Venizelou. Studenti obsadili devět fakult univerzity. Téhož rána byla napadena také policejní stanice v západní městské části Sykies.

Na 18:30 byla na náměstí Kamara svolána demonstrace. 6000 lidí pochodovalo do středu města. Byli mezi nimi středoškolští a vysokoškolští studenti, nějací mladí přistěhovalci, chuligáni, mladí dělníci, antiautoritářští a levicoví militanti. Bylo zničeno velké množství bank a obchodů (s mobilními telefony, elektronikou, oblečením, rychlá občerstvení a klenotnictví) hlavně na ulici Tsimiski – nejkomerčnější ulici ve městě – a na ulici Venizelou. Některé z obchodů byly i vyrabovány. Před Ministerstvem pro Makedonii a Thrákii došlo ke střetům s policajty. Policajti použili velké množství slzného plynu. Rvačky s policajty pokračovaly kolem AUTH po celou noc.

Úterý 9. prosince

Ten den se na Palaio Faliro v Aténách konal Alexisův pohřeb. Proběhla nová všeobecná shromáždění studentů, kde se odhlasovala okupace mnoha univerzitních kateder. Učitelé základních a středních škol byli ve stávce a po 12:00 přerušili práci všichni pracující z veřejného sektoru. Na 12:00 byla svolána demonstrace na náměstí Kamara. Zúčastnily se jí 4000 lidí, které zamířily k Ministerstvu pro Makedonii a Thrákii, kde došlo k omezeným střetům s policií. Během úterka vězni v celém Řecku odmítali jídlo na protest proti policejní vraždě Alexise a na znamení solidarity s probíhající revoltou.

V noci došlo k nějakým rvačkám mezi mladíky a pořádkovou policií v univerzitní oblasti. Je třeba zmínit, že v těchto dnech školáci a přistěhovalecká mládež pocházející z různých předměstí vyrabovali řadu univerzitních kateder. Téže noci se u univerzity objevili fašisté. Totéž se stalo v mnoha městech po celém Řecku, zejména v Patrasu, což naznačuje, že šlo o organizovaný vládní plán. V některých případech, jako třeba v Larise, fašisté zaútočili na riotery společně s policajty v civilu a „rozhořčenými majiteli obchodů“.

Středa 10. prosince

Ten den se konala generální stávka, kterou již mnohem dříve svolala Všeobecná řecká konfederace práce (GSEE) a Konfederace státních úředníků (ADEDY) proti státnímu rozpočtu na rok 2009. Kvůli pokračujícím nepokojům odborářští bossové v úterý oznámili, že zruší plánované demonstrace. V Soluni se místní pobočky GSEE a ADEDY snažily omezit stávkující na pokojné shromáždění před městským Odborovým ústředím. Objevili se tam středoškoláci a vysokoškoláci odhodláni strhnout stávkující k demonstraci a povedlo se jim to. 4000 studentů a dělníků pochodovalo k Ministerstvu pro Makedonii a Thrákii. Tam pár středoškoláků zaútočilo na policajty, kteří odpověděli slzným plynem. Po délce 500 metrů mezi ministerstvem a Odborovým ústředím se pak půl hodiny odehrávaly rvačky. S policií sice zápasila jen hrstka dětí, ale řada dělníků a studentů je podpořila tím, že tam zůstali a uráželi policajty. Nakonec byli policajti nuceni stáhnout se. Poté 500 lidí zablokovalo ulici Egnatia – ústřední třídu městského centra – na více jak hodinu.

Večer se středoškoláci na chvíli střetli s pořádkovou policií na ulici Ethnikis Amynis. Téhož večera skončila okupace kanceláří Asociace soluňských barů.

Čtvrtek 11. prosince

Brzy odpoledne 80 antiautoritářských militantů zaútočilo na kanceláře místních novin Makedonie na ulici Monastiriou.

Okupace školy dramatu svolala na 17:00 demonstraci na náměstí Kamara. 2000 lidí, hlavně vysokoškolských studentů, antiautoritářských militantů a pár středoškoláků, pokojně demonstrovaly a šly k východním hustě obydleným částem města, přičemž skandovaly a psaly na zdi hesla proti státní represi. Pokud víme, k žádným střetům toho dne nedošlo.

Pátek 12. prosince

Demonstrace svolaná okupací školy dramatu opustila náměstí Kamara v 18:30. 1500-2000 lidí, zejména antiautoritářských militantů, studentů a mladých dělníků, zamířila k západním dělnickým čtvrtím. Demonstranti prošli městské části Neapoli a Sykies a přes středo-severní čtvrť Ano Poli se vrátili ke škole dramatu. I přes silný déšť demonstrace trvala 3 hodiny, neúnavně se opakovala a psala na zdi hesla proti policajtům a státu nebo jiná, volající po okamžitém propuštění všech zatčených během posledních dní. Rozdávaly se spousty letáků. Řada místních obyvatel aplaudovala a další se k demonstraci připojili, což ukazuje na širší sympatie s povstáním, a to i u proletářů, kteří se neúčastnili nepokojů ani jiných akcí. Byla napadena a zapálena politická kancelář LAOS (krajně pravicová strana) a došlo k útoku i na politickou kancelář Nea Demokratia. Téhož večera militanti mimoparlamentní levice demonstrovali v přilehlých oblastech.

Sobota 13. prosince

Odpoledne se 500 lidí, hlavně antiautoritářských militantů, shromáždilo na náměstí Kamara. Utvořili blok a zamířili k náměstí Aristotelous, kde se po výzvě Koordinačního všeobecného shromáždění okupací AUTH k demonstraci shromáždili povětšinou militanti mimoparlamentní levice. Obě skupiny se zprvu spojily do společné demonstrace 1000 lidí, která šla po ulici Egnatia. Po chvíli se oba bloky oddělily a byly od sebe pár metrů. Oba pochodovaly po třídě Nikis, což je nábřežní silnice ve středu města, plná kaváren a barů, kde byla zničena řada kamer na bankách. Zatímco většina lidí demonstraci opustila, levičáci zamířili k Ministerstvu pro Makedonii a Thrákii. Byla to po 7 dnech první demonstrace, která měla spíše politický než sociální charakter.

Neděle 14. prosince

Z obsazené školy dramatu ve 13:00 vyrazila motorkářská demonstrace. Směřovala ke vzdáleným předměstím na západě města – Stavroupoli, Evosmos, Eptalofos, Xirokrini – kde žije spousta přistěhovalců z Ruska a Albánie a málo placení dělníci. Někteří z nich se k demonstraci přidali. Když se vraceli, demonstranti prošli kolem Ministerstva pro Makedonii a Thrákii a policejní stanice v Ano Poli a zamířili zpátky ke škole dramatu.

Další demonstrace se odehrála na vzdáleném jihovýchodním předměstí Peraia. 60 školáků a studentů pochodovalo k policejní stanici a pak k radnici, kde vyvěsili transparent hlásající: „Pryč s vládou vrahů a policajtů“.

Pondělí 15. prosince

Brzy ráno iniciativa militantů z okupace školy dramatu obsadila radnici západní městské části Sykies, aby ji přeměnila v lokální kontrainformační centrum a svolala místní lidové shromáždění. Lidová shromáždění v sousedstvích a okupace státních nebo komunálních budov vznikly jako nová forma boje původně v Aténách, když byla obsazena radnice na předměstí Agios Dimitrios, stará radnice na severním předměstí Halandri a Galaxias na předměstí Nea Smirni. Během tohoto týdne se tato forma boje rozšířila do dalších městských částí a předměstí Atén a do mnoha měst celého Řecka.

Během dne místní obyvatelé procházeli kolem obsazené radnice v Sykies. Někteří s akcí sympatizovali, jiní byli jen zvědaví. Večer se tam na prvním lidovém shromáždění sešlo minimálně 200 lidí. Hlavně to byli účastníci protestů a nepokojů předešlých dní, ale také místní obyvatelé sympatizující s probíhající vzpourou. Shromáždění se rozhodlo svolat na středeční odpoledne místní demonstraci a v úterý zorganizovat lokální kontrainformační akce. Toto shromáždění na radnici probíhá doteď.

V pondělí se na AUTH odehrála řada všeobecných shromáždění studentů, která odhlasovala okupaci univerzitních kateder proti státní represi. Většina studentských shromáždění rovněž požadovala odstoupení vlády a odzbrojení policie. Podle toho, co nám někteří studenti vyprávěli, byla všeobecná shromáždění masivní a připomínala ta, která se konala během studentského hnutí v letech 2006-2007. Ve srovnání s minulým týdnem, kdy jediným místem, kde se lidé setkávali, byly ulice, se během tohoto týdne do okupací aktivně zapojilo ještě více studentů.

Úterý 16. prosince

V úterý se u soluňského soudu konalo přelíčení s 8 policajty. Byli obžalováni z toho, že 17. listopadu 2006, když byli ve službě a v civilním oblečení, těžce zbili Avgoustinose Demetriou, studenta z Kypru. Ačkoli byli shledáni vinnými a odsouzeni na 15-39 měsíců odnětí svobody, byli propuštěni na kauci, která byla stanovena na 5 euro za den. Před soudem se na protest proti policii shromáždilo 150 lidí. Když byl v kauze vynesen rozsudek, lidé zaútočili na pořádkovou policii strážící vstup do soudní budovy kamením, vajíčky a prázdnými lahvemi. Policajti odpověděli slzným plynem a bitím protestujících.

V 19:00 vyrazila z náměstí Kamara demonstrace svolaná Koordinací všeobecných shromáždění a okupací AUTH. Přibližně 3000 lidí, z větší části vysokoškoláci, pochodovaly po hlavních ulicích městského centra a mířily k Ministerstvu pro Makedonii a Thrákii. Během demonstrace se na výlohy obchodů a na zdi psala hesla a sprejovalo se podle šablon. Militantní studenti na chvíli obsadili tři rozhlasové stanice a odvysílali prohlášení a komuniké. K žádným střetům nedošlo, i když se policajtům hodně nadávalo, když je někdo uviděl.

Během úterka se konala nová všeobecná shromáždění studentů a byly obsazeny další univerzitní katedry. Obsazená Škola kinematografie nalézající se na západě v dělnickém předměstí Stavroupoli vyzvala k 7 dnům lidového promítání a k otevřeným diskusím v sousedstvích.

Středa 17. prosince

Ráno 50 militantů vyrabovalo supermarket Carrefour na předměstí Stavroupoli. Zboží se pak rozdávalo na sousedním nekrytém tržišti.

Ve 14:30 vyšla od věznice Genti Koule demonstrace svolaná prvním lidovým shromážděním z okupované radnice v Sykies a pokračovalo po sykieských ulicích. Večer se pak v Sykies konalo druhé lidové shromáždění. Účastníků bylo mnohem méně než minule, hlavně se jednalo o místní obyvatele.

Mezitím se v 18:00 ve městské čtvrti Ano Poli sešlo její první lidové shromáždění, kterého se zúčastnilo přes 200 lidí, hlavně mladých (dělníci a studenti), co se podíleli na protestech a nepokojích minulých dní, a z nichž mnozí žijí v této částečně chráněné a alternativní městské části, ale také několika dalších místních obyvatel různého věku, kteří sympatizovali s probíhajícím neklidem. Shromáždění probíhalo v budově komunální knihovny, která v minulosti hostila sociální centrum, jež před deseti lety vystěhovali policajti. Do diskuse přispěla řada lidí líčením událostí uplynulých dní, přičemž navrhovali, aby se zásadním požadavkem stalo okamžité propuštění všech zatčených. Na příští den byla domluvena kontrainformační shromáždění. Když shromáždění skončilo, 150 lidí se zapojilo do spontánní demonstrace v ulicích Ano Poli, kdy skandovali a psali hesla proti policajtům, námezdní práci a státu.

Pokud víme, stejný večer militantní studenti organizovali další lidové shromáždění ve vzdálené západní městské části Ampelokipi.

Čtvrtek 18. prosince

Koordinace všeobecných shromáždění a okupací AUTH svolala na 11:00 demonstraci na náměstí Kamara. Kvůli silnému dešti se shromáždilo jen 300 militantů a zamířili k Ministerstvu pro Makedonii a Thrákii.

Večer obsazená škola dramatu organizovala na náměstí YMCA, vedle Soluňského mezinárodního výstaviště, hudební koncert, kterého se zúčastnilo několik alternativních umělců. Přítomno byly 4000-5000 lidí všemožného věku. Rozdávala se řada letáků volajících po solidaritě se zatčenými a přes megafony se pronášela příslušná oznámení. Koncert skončil po půlnoci. Později se v noci na Polytechnické škole konal další hudební koncert, který uspořádala Koordinace všeobecných shromáždění a okupací AUTH.

Pátek 19. prosince

Na náměstí Koule Kafe se před již zmiňovanou komunální knihovnou konalo druhé lidové shromáždění Ano Poli. Zúčastnilo se jej 100-150 lidí. Na příští den byla naplánována kontrainformační shromáždění.

Sobota 20. prosince

Kolem 10:00 antiautoritářští militanti v srdci městského centra obsadili kino Olympion, nejluxusnější kino ve městě a domov Soluňského mezinárodního filmového festivalu. Promítání oficiálních filmů po zbytek dne ustoupilo militantním filmům a dokumentům. Kavárna kina byla použita jako shromaždiště okupantů a kolemjdoucích a pití bylo zadarmo. Rozdaly se tisíce letáků. U obsazeného Olympionu došlo k narušení pouliční charitativní akce, kdy se skandovala hesla a po soluňském primátorovi letěla krabice bonbónů. Na ochranu zesměšněného primátora okamžitě přispěchala malá policejní jednotka. V 18:00 se 400-500 lidí shromáždilo na otevřeném shromáždění, které se konalo v „Osvobozeném kině Olympion“. Diskutovala se řada vysvětlení nedávných nepokojů a návrhy pro budoucnost. Pozdě večer okupace skončila demonstrací 1000-1500 lidí, která šla po třídě Nikis a ulici Ethnikis Aminis. Policajti, kteří hlídali vánoční strom, byli napadeni barvami a ničily se bezpečnostní kamery.

Neděle 21. prosince

V Ano Poli se konalo třetí lidové shromáždění. Přibližně 100 lidí dočasně obsadilo kostel Taksiarches, kde navrhovali a diskutovali akce na další den. Kněz vyhrožoval, že bude z účastníků vymítat ďábla! Tato okupace kostela vyvolala mezi konzervativními složkami místní společnosti velký skandál. Druhého dne kostel Taksiarches hlídala desítka policajtů v civilu, zatímco pořádková policie strážila další slavný kostel ve čtvrti Ano Poli.

Pondělí 22. prosince

Brzy ráno byla obsazena komunální knihovna v Ano Poli, aby hostila lidová shromáždění a využívala se jako kontrainformační centrum. Během rána okupanti rozdávali letáky na ulicích a na středních školách v Ano Poli. Večer se konalo čtvrté lidové shromáždění. Kromě organizování akcí na příští den se hlavním tématem stal nápad, že se bude vyzývat k vánočním akcím ve středu města, pod heslem „Letos neslavíme vánoce, ale děláme nepokoje.“

Úterý 23. prosince

V 18:30 se na hlavních ulicích městské části Ano Poli odehrála místní demonstrace svolaná okupovanou komunální knihovnou. Účastnilo se jí 100 militantů z antiautoritářské scény. Pracujícím v obchodech, obyvatelům a kolemjdoucím se rozdala spousta letáků volajících po okamžitém propuštění zatčených a odsuzujících vánoční oslavy. Po demonstraci okupace komunální knihovny skončila na pozadí scvrkávajícího se sociálního neklidu. Tato skutečnost rovněž znemožnila pořádání jakýchkoli protestů či jiných akcí během vánoc.

Návrat do normálu?

Zatím vše v pořádku. Zdá se, že život se ve městě Soluň vrací zpět do normálu. I když dál se koná pár mítinků militantů, jako třeba na obsazené škole dramatu, na východním předměstí Kalamaria a v Ano Poli. Včera v úterý 30. prosince demonstrovalo v Kalamarii 100 lidí proti novoročním oslavám a volali po okamžitém propuštění zatčených a dělníci, přistěhovalci a militanti obsadili soluňské Odborové ústředí, aby dali najevo svoji solidaritu s bulharskou odborářkou a dělnicí z ISAP (Metro v Aténách a Piraeusu), Konstantinou Kounevou, která byla 23. prosince napadena kyselinou sírovou. Stále se nalézá v nemocnici ve velice špatném zdravotním stavu.

Na dnešní noc se svolává shromáždění na náměstí Rotonda na půl hodinu po půlnoci: „Na Silvestra nezůstaneme doma a nebudeme čekat na další mrtvý rok. Půjdeme si hrát ven a ulice budou naše. Všechno se změnilo, pouliční bouře jsou teď součástí našeho života. Za každou zavražděnou chvíli, za všechny přátele, kteří nežijí, za vše, co cítíme a oč usilujeme.“

Je téměř nemožné odhadnout, zda či jak bude tento sociální neklid pokračovat po 7. lednu, kdy se po prázdninách znovu otevřou školy a univerzity. Ať se však stane cokoli, nic již nebude stejné nejen pro nás, kdo jsme byli v ulicích, ale také pro celou dělnickou třídu v této zemi.

Blaumachen a přátelé
Soluň, 31. prosince 2008

Posted in Blog - Čeština, Čeština, Řecko 2008-2009 | Comments Off on Chronologie nepokojů v Soluni

První komuniké obsazené opery

Během prvního únorového týdne obsadili tanečníci a tanečnice Národní operu (Ethniki Lyriki Skini) na jedné z nejrušnějších aténských ulic (Akadimias bulvár). Z této budovy se tak stalo další centrum odporu a kontrainformací v řeckém hlavním městě. Okupantům se dostalo aktivní podpory od celé škály bouřících se proletářů, včetně Odborového svazu uklízeček (PEKOP), jehož militantkám dál vyhrožují smrtí šéfové firmy OIKOMET, kteří stojí rovněž za vražedným útokem na K. Kounevu, k němuž došlo posledního prosince. Opera byla přejmenována na „Povstaleckou lidovou operu“ a 24 hodin denně funguje jako prostor pro diskuse, filmová promítání, představení a fóra o umění a tělu ve vztahu k boji proti policejnímu státu a společnosti spektáklu.

Prosincová vzpoura sice čerpala sílu ze všech předchozích bojů, ale položila základy pro všeobecný odpor proti všemu, co nás uráží a zotročuje naše životy. Odpálila boj za život, jenž je dennodenně znevažován. Těm, kdo vzpouru chápou jako krátkodechý ohňostroj a odsouvají ji a podrývají se slovy, „život jde dál,“ odpovídáme, že boj nejen pokračuje, ale také již postavil naše životy na nový základ. Nic neskončilo, náš vztek trvá. Naše muka neodezněla, stále jsme tady. Vzpoura v ulicích, na školách a univerzitách, v odborech, v budovách místních samospráv a v parcích. A také vzpoura v umění.

Proti umění jakožto spektáklu pasivně konzumovanému diváky.

Proti estetice, která vylučuje „odlišné“.

Proti kultuře, která ničí parky a veřejné prostory ve jménu zisku.

Připojujeme své hlasy ke všem, kdo jsou v boji.

Jsme solidární s Konstantinou Kounevou a zatčenými během vzpoury.

Svým vlastním bojem a svojí vlastní kulturou odpovídáme na státní útlak, sociální vyloučení a na snahy masmédií terorizovat a dezinformovat.

Touto iniciativou, která má původ ve „svobodných uměních“ (život každého považujeme za umění), si bereme zpět prostor, který každému i nám všem umožní rozvíjet umění žít a probádat reformování kultury. Usilujeme o nezprostředkované umění, otevřené a přístupné všem.

Osvobozujeme řeckou Národní operu, protože z definice slova patří nám všem.

Cítíme potřebu začít všechno od začátku a redefinovat úlohu umění.

Skrze sebeorganizované postupy navrhujeme svobodné tvůrčí akty každého jednotlivce pro všechny, kdo považují kulturu za produkt kolektivní kreativity.

Jen tak získáme a vezmeme si zpět kulturu, která nám byla uloupena.

OTEVŘENÉ VŠEOBECNÉ SHROMÁŽDĚNÍ OSVOBOZENÉ OPERY KAŽDÝ DEN VE 21:00

ULICE JSOU NAŠÍM JEVIŠTĚM

VZPOURA JE NAŠÍM UMĚNÍM

Svobodní opera-toři

Posted in Blog - Čeština, Čeština, Řecko 2008-2009 | Comments Off on První komuniké obsazené opery

Poslední slovo budou mít pracující — ne mediální bossové

V sobotu 10. 1. 2009 zahájili radikální reportéři a novináři okupaci sídla Svazu aténských novinářů denního tisku (ESIEA), který funguje jako kontrolní instituce žurnalistiky v celém Řecku. Novináři vyzvali k sérii všeobecných shromáždění, které by otevřely debatu o povaze vysílání a podávání informací o nepokojích z prosince 2008 a jejich důsledcích a problémech s tím spojených. V pondělí 11. 1. svolalo Shromáždění osvobozeného ESIEA diskusi o „spektáklu“ a způsobech jak mu v žurnalistice čelit.

Tisíce protestujících, které v pátek 9. ledna zaplnily ulice Řecka, potvrdily, že oheň se nepovede zadusit ani kulkami a kyselinou sírovou proti aktivistům, ani ideologickým terorismem šířeným v posledních dnech médii. Stát mládeži a pracujícím znovu odpověděl surovou represí. Policie, povzbuzená požadavky na nulovou toleranci, které se objevily v médiích, a rozkazy svých nadřízených, mohla zaútočit chemickými látkami, použít násilí a zatýkat kohokoliv, kdo se k ní přiblížil.

Když se útlak státu obrátí i proti pracujícím, novinářům, fotografům a právníkům, kteří jsou v ulicích proti straně vrahů, jako se to stalo 9. ledna, je ještě jasnější, že vzpoura minulý měsíc nastolila otázku důstojnosti před všechny, jejichž přežití závisí na námezdní práci. Někteří z nás, zaměstnanci médií a studenti, se rozhodli reagovat tak, že se postavili na stranu vzbouřenců. Jsme aktivní: účastníme se jejich boje jako pracující a připojujeme se k jejich boji prostřednictvím každodenního zápasu na našich pracovištích. Našim hlavním cílem je zabránit šéfům, aby nám vnucovali svoje názory na události, jako se stalo například v případě fotografa Kostase Tsironise, který byl propuštěn z deníku „Eleftheros Typos“ („Svobodné noviny“) za to, že vyfotil policajta, který mířil zbraní na lidi den po vraždě 15letého Alexandrose Grigoropoulose.

Neděláme si žádné iluze, že se média, klíčový aparát státu, nepokusí přinutit lidi, aby opustili ulice a šli domů. Udělají pro to všechno a víme to velmi dobře, neboť v médiích pracujeme. Vidíme též, že, dokud budeme zticha, vrcholoví novináři dokážou akorát tak podporovat zrušení univerzitního azylu a představu o dvou táborech demonstrantů (násilničtí „zamaskovaní” versus „pokojní“).

Jsme s rebeli. Jedním z důvodů je i naše každodenní zkušenost s vykořisťováním na pracovištích. Tak, jako v každém jiném odvětví, i v mediálním průmyslu musíme čelit důsledkům, které přináší nejistá, případně neplacená práce, úkolová práce, přesčasy a všechny další projevy rozmarů šéfů. A v poslední době zažíváme pod hrozbou přicházející ekonomické krize i stupňující se propouštění a strach z něj.

Stejně jako všichni pracující, i my máme zkušenost s pokrytectvím a zradou ze strany odborů. Svaz novinářů (ESIEA) je institucí, která se staví proti pracujícím, co vyzývají k odporu proti šéfům, poukazují na vytváření zásadních vnitřních rozkolů a fragmentace práce a prosazují vytvoření jednotného odborového svazu v novinářském sektoru. Ve snaze odloučit pracující v médiích od ostatních pracujících se ESIEA ve skutečnosti stává odborovým svazem prosazujícím zájmy zaměstnavatelů a jejich základním mechanismem podpory, jak jsme mohli vidět, když se 10. prosince 2008 odmítla zúčastnit generální stávky.

Proto jsme se jako iniciativa námezdně pracujících, neplacených, nedávno propuštěných pracujících a studentů v médiích, rozhodli obsadit budovu ESIEA, aby jsme vyjádřili tyto skutečnosti a projevili solidaritu s rebelující společností:

Za svobodu informací, proti ideologické propagandě našich šéfů v médiích

Za sebeorganizovanou a demokratickou přímou akci ze strany všech pracovníků v médiích, proti útokům, kterým čelí každý z nás

V solidaritě s bojovnou odborářkou Konstantinou Kunevou

Za okamžité propuštění všech zatčených během nepokojů

Nemáme žádné obavy z propuštění; šéfové by se měli bát našich stávek

Z obsazené budovy ESIEA, 10.1.2009

Posted in Blog - Čeština, Čeština, Řecko 2008-2009 | Comments Off on Poslední slovo budou mít pracující — ne mediální bossové