/ English / Français / Español / Deutsch / Čeština / PDF /

S velkým zpožděním dnes v češtině vydáváme náš bulletin číslo 15, který původně vyšel v létě roku 2023…

Z Íránu zaznívá hlas vzteku

Pohled komunistických militantů z celého světa se opět obrátil k Íránu, k bojišti, na němž se odehrává gigantické proletářské vzedmutí, další z řady třídních střetů, které v posledním desetiletí otřásly Íránem a okolním regionem.

Teherán, 16. září 2022 – Mahsa Aminiová zemřela poté, co ji zatkla a brutálně zbila íránská náboženská policie, a obvinila ji, že nenosí šátek v souladu se stupidním zákonem islámu. Jedné z mnoha ideologií, které nám vnucuje vládnoucí třída, aby v nás upevnila falešné vědomí mezitřídního společenství – náboženství; v tomto případě jedné z variant abrahámovské pohádky o neviditelném muži žijícím na nebi. Následná vzpoura proti íránskému systému genderového apartheidu a státní mašinérii používané k jeho prosazování jakožto specifickému projevu státního násilí uvedla do pohybu obrovské proletářské hnutí, které se rozšířilo po celé zemi a na všech frontách útočilo na ideologické, sociální a ekonomické základy buržoazní společnosti na území Íránu. Některé z úkolů, kterých se toto hnutí zhostilo, i když nedostatečně a neúplně, jako například identifikovat a napadnout strategické body státní infrastruktury, odzbrojit represivní složky, vyzbrojit se atd. patří k úlohám, kterých se bude muset proletariát zhostit v povstalecké fázi globální komunistické revoluce.

Jestliže Mahsina vražda byla jiskrou hnutí, a vzpoura proletářských žen proti závoji byla větrem, který ji rozfoukal, jejím palivem byly brutální projevy vlády kapitálu na území Íránu – vykořisťování, bída, odcizení, válka… a historie boje naší třídy proti ní. Těžkého a násilného boje s vítězstvími i porážkami. Zkušenost soudružství, když proletariát čelil „Revolučním gardám“ (takzvané „Armádě strážců islámské revoluce“ neboli Pasdaranu) a milicím Basídž ve smrtelných pouličních bojích, během stávek, když byla na chvíli ochromena nelidská mašinérie kapitalistického vykořisťování, během společných diskuzí, organizace a plánování strategie boje. Radost, kterou přináší okamžik vítězství, když zapálíte policejní stanici, radnici nebo mešitu, když donutíte představitele režimu třást se strachy. Spalující nenávist a hněv vůči našim vykořisťovatelům, když nás vystavují svému strašlivému násilí – střelbě, bití, mučení, znásilňování, věznění, obtěžování, sledování, vymývání mozků, atomizaci…

Přinejmenším od roku 2017 se íránská společnost nachází ve stavu polopermanentního chaosu s opakujícími se obdobími militantních pouličních protestů, střetů s represivními složkami, stávek, obsazování univerzit a pracovišť atd. – z nejrůznějších ekonomických a politických důvodů, jako jsou ceny benzínu a potravin, nedostatek čisté pitné vody, nevyplácení mezd, násilí ze strany státu či zapojení Íránu do různých regionálních konfliktů. Tato hnutí dočasně utichají pokaždé v důsledku kombinace vnějších a vnitřních faktorů. Na jedné straně je to způsobeno velkou snahou státu potlačit je mimořádnou brutalitou, informačními blokádami, vlnami mobilizace příznivců a slibováním reforem, které mají vyřešit ty nejskandálnější problémy. Na druhé straně periodický úpadek hnutí pramení z omezenosti hnutí samotného, které zůstává do značné míry izolováno od bojů jinde a zabývá se konkrétními bídnými životními podmínkami v Íránu a v nejlepším případě svržením současného buržoazního režimu, kterému za ně přikládá zodpovědnost.

Je třeba zmínit, že hnutí zatím nedokázalo dostatečně destabilizovat stát, i když bylo ve svých vrcholných okamžicích částečně schopno zhostit se některých úkolů, které jsou k tomu nezbytné.

Militantní menšiny překrčují tento rámec a prosazují negaci celé kapitalistické společnosti, ale v současném rozložení sil nepředstavují materiální sílu, která by ji byla schopna prosadit jako směřování hnutí.

Abychom lépe ilustrovali sociální pozadí současného třídního hnutí v Íránu, zopakujme si, stručně a bez ambice vytvořit úplnou chronologii událostí, nejdůležitější třídní boje v Íránu v posledních několika letech.

Dne 28. prosince 2017 vypukly v Mašhadu militantní protesty proti zdražování základních potravin, jako je rýže a chléb, a proti snižování podpory v nezaměstnanosti. Stát samozřejmě reagoval násilně, což však nevedlo k ukončení protestů, ale spíše motivovalo k jejich eskalaci a rozšíření nejprve do Teheránu a později do všech větších íránských měst. To byl začátek největší vlny třídního boje, která Írán zasáhla za poslední desetiletí, s všudypřítomným vyvlastňováním zboží, vypalováním administrativních budov včetně úřadů mulláhů, policejních stanic a velitelství milicí Basídž. Došlo také k pokusům nejvyspělejších proletářských formací (i když jich bylo málo) o vyrabování skladů zbraní represivních složek, vyzbrojení se a použití získaných zbraní proti státu. Mezi nejpokročilejší programové projevy tohoto hnutí patřilo heslo „Od Gazy po Írán, pryč s vykořisťovateli!“ (viz náš bulletin č. 6). To byl mobilizační pokřik hnutí proti desetiletí trvající (a stále pokračující) účasti Íránu v regionální kapitalistické válce na straně „šíitské osy“. Zároveň šlo o jasný revoluční defétistický rozchod s nacionalistickými proudy, předkládajícími kapitalistický mír jako jedinou alternativu k válce pod heslem „Ani Gaza, ani Libanon, zemřu jen pro Írán!“.

Po brutálním zásahu státu, který stál život stovky našich třídních bratrů a sester, se pouliční protesty dočasně uklidnily – nebo by si to alespoň naši třídní nepřátelé přáli. Ve skutečnosti se forma třídního boje spíše změnila v rozptýlenější demonstrace a stávky v mnoha odvětvích, včetně těžby ropy, výroby cukru, nákladní dopravy, železnic a škol. V únoru 2018 vypukla nová vlna protestů a nepokojů proti nedostatku čisté pitné vody v provincii Isfahán, která se později rozšířila do provincií Chuzestán a Búšehr. Nedostatek nebo špatná kvalita vody byly v Íránu (a také v sousedním Iráku) již dříve rozbuškou mnoha protestů.

V listopadu 2019 sociální napětí vyvrcholilo dalším povstáním po dvousetprocentním zvýšení cen pohonných hmot, kdy demonstranti opět zapalovali policejní stanice, střediska milice Basídž, mešity a domy imámů, blokovali dálnice a železnice. Došlo i k organizovaným rabováním benzinu z čerpacích stanic i vládních rezerv. Erupce byla opět potlačena kombinací síly – s nejméně 1 500 zavražděnými proletáři, cenzurní kampaní a výpadkem internetu – a obnovením částečných dotací na pohonné hmoty ve snaze odstranit bezprostřední příčinu třídní mobilizace. To nejlepší, čeho buržoazie na území Íránu tímto úsilím dosáhla, bylo prodloužení své agónie o nějaký čas a odložení nevyhnutelného nového oživení hnutí o několik měsíců. Částečně proto, že místní frakce buržoazie (ostatně stejně jako jakákoli jiná místní frakce buržoazie kdekoli na světě) nemá plně pod kontrolou místní ekonomické podmínky a nedokáže předvídat, kdy bude muset zaútočit na životní podmínky proletariátu, aby si zachovala vlastní míru zisku. Ale ještě důležitější je, že bojující proletáři v Íránu se nenechají tak snadno zviklat buržoazním oddělováním „bezprostředních“ a „historických“ nebo „ekonomických“ a „politických“ požadavků, a to navzdory všem sociálnědemokratickým silám v Íránu i v zahraničí, které se pokoušejí na internalizované buržoazní koncepty uvnitř třídního hnutí přisát a nafouknout je, aby ho mohly přesměrovat. V íránských ulicích a na náměstích, v dílnách, továrnách a na polích existuje všeobecné povědomí (byť povrchní) o souvislosti mezi tvrdými každodenními podmínkami práce a života a existencí státních struktur, které jsou tu od toho, aby je prosazovaly.

V lednu 2020 se tisíce protestujících střetly s bezpečnostními silami na teheránské univerzitě i na dalších místech poté, co „Revoluční gardy“ sestřelily ukrajinské dopravní letadlo. Stát reagoval masovým zatýkáním, ale také některými politickými „přiznáními“ a „omluvami“ – několik manažerů střední úrovně z „Revolučních gard“ bylo propuštěno. Příhodně pro místní vládce Covid-19 zasáhl Írán tvrdě. Jejich „strategie řízení Covidu“, která za sebou nechala desetitisíce mrtvých, jim nicméně poskytla další zbraň k potlačení nepokojů a s výjimkou vzpour vězňů zdecimovaných infekcí se jim podařilo na chvíli nahodit křehkou fasádu sociálního smíru.

Ten trval až do roku 2021, kdy v provincii Sístán a Balúčistán vypukly masové nepokoje proti brutalitě státu poté, co „Revoluční gardy“ ruku v ruce s pákistánskými pohraničníky zmasakrovaly desítky pouličních obchodníků za „pašování“ ropy přes hranice. A konečně v horkých letních měsících roku 2022, které vedly k posledním otřesům, začaly opět násilné demonstrace proti nedostatku čisté pitné vody (opět stejně jako v sousedním Iráku) a prudce rostoucím cenám potravin.

První protest po vraždě Mahsy Aminiové se konal téhož dne před teheránskou nemocnicí Kasra, kde zemřela, a další následoval 17. září po jejím pohřbu v jejím rodném městě Sakkéz. Odtud se hnutí začalo rychle nabalovat a rozšířilo se do všech velkých měst i mnoha menších měst ve všech provinciích. V čele hnutí stály od počátku mladé proletářské ženy, které strhávaly a pálily své šátky jako symboly svého útlaku, obtěžování a násilí, kterému jsou vystavovány na základě stupidní abrahámovské morálky, a znovu získávaly veřejný prostor navzdory pravidlům omezujícím jejich společenskou roli na ty, které „vedou domácnost“.

Vzpoura však nezůstala omezena jen na otázku závoje. Sociální separace, jak vnucená naší třídě buržoazními ideology shora, tak internalizovaná proletáři prostřednictvím socializace v rodině, škole, mešitě či armádě, se zhroutila. Hnutí prakticky zrušilo všechny rozdíly mezi proletářkami, které prodávají svou pracovní sílu kapitalistům přímo (tj. „mají práci“), a těmi, které se omezují na její nepřímý prodej prostřednictvím „domácích povinností“ při reprodukci pracovní síly svých manželů a synů (tj. jsou „ženami v domácnosti“), stejně jako všechny rozdíly věku a vzdělání.

Důležité je, že vzpoura také frontálně zaútočila na jeden z ústředních pilířů místní mutace dominantní buržoazní ideologie existující od doby „islámské revoluce“ – institucionalizované sociální rozdělení a nerovnost mezi pohlavími. Protestující ženy se veřejně mísily, diskutovaly a přímo organizovaly se svými třídními bratry, společně se postavily silám „morální“ i „normální“ policie, „Revolučním gardám“ a milicím Basídž, vyplenily jejich kasárna, stejně jako banky, mešity a veřejné úřady. Muži proletáři byli nuceni čelit rozporům, které jsou vlastní komplexu jejich vlastních společenských rolí – dělníka, vojáka, manžela, otce, muslima, občana… Jejich třídní nepřítel, který je nutil ke každodenní dřině, vykořisťoval jejich pracovní sílu, posílal je do válek po celém regionu, věznil je, mučil a zabíjel pokaždé, když se vzepřeli svým životním podmínkám, a který nyní zabíjel jejich dcery, manželky a sestry jen proto, že si sundaly závoj, od nich stále očekával, že budou podporovat jeho ideologický narativ o svaté trojici rodiny, národa a náboženství.

Proč je právě toto vymezení genderových rolí tak důležité pro stabilitu stávajícího buržoazního režimu na území Íránu? Nejen proto, že čerpá svou základní ideologii z abrahámovské (islámské) morálky a jejích tradičních patriarchálních pravidel, ale také proto, jak nedílnou součástí sociálnědemokratické strategie předchůdkyně současného režimu – „Islámské revoluční rady (IRC)“ byla. Strategie, která měla vychýlit, zneškodnit a nakonec rozdrtit proletářské povstání v letech 1978-1979.

Bylo to hnutí, které rozvrátilo buržoazní společnost Pahlavího režimu – nesčetné stávky a okupace továren vedly k založení dělnických rad (šur) – jako jedné z forem proletářské sebeorganizace – organizujících jak boj, tak uspokojování každodenních potřeb bojujících proletářů. Když místní frakce buržoazie vyslala armádu, aby povstalce potlačila, dočkala se místo toho řady vzpour, sabotáží a atentátů na důstojníky. Vyhořely Pahlavího paláce, vojenská velitelství, věznice a mučírny SAVAK (šáhovy tajné policie), ministerstva a budovy státních institucí. Proletáři se bratřili se svými třídními druhy v uniformách a nejpokročilejší menšiny navazovaly militantní styky se soudruhy v jiných zemích (v Iráku, ve Francii, ve Velké Británii…). Netřeba dodávat, že jako v každém militantním a všeobecném proletářském hnutí se začala bourat buržoazní separace, kterou si naše třída v dobách sociálního míru internalizovala. Proletářské ženy se aktivně účastnily všech aspektů boje po boku mužů. Ve svém rozvracení kapitalistické společnosti přesáhlo hnutí let 78-79 rámec bezprostředních potřeb boje. V dialektické jednotě praxe a teorie vyprodukovala militantní menšina hnutí také vlastní úroveň teoretického rozchodu s kapitalistickými společenskými vztahy založenými na vykořisťování lidské práce a odcizené a atomizované existenci, kterou reprodukují. To zahrnovalo kritiku jejích genderových projevů, jako je hypersexualizace žen, komodifikace intimních vztahů atd.

Malá poznámka na okraj: je typické, že západní feministky, které jásají nad hnutím v Íránu jako nad „ženskou revolucí“, jsou schopny rozpoznat a kritizovat projevy „útlaku žen“ jak na Západě, tak v Íránu, ale vždy je chápou odděleně jak od sebe navzájem, tak od jejich kořenů vyrůstajících z kapitalismu.

V rámci pokusu o ovládnutí hnutí IRC (a jejich v tuto chvíli stále ještě spojenci v rámci Jednotné fronty z řad levice – kteří se brzy stanou jejich oběťmi – jako MEK/PMOE, různí leninisté atd.) udělala to, co historická sociální demokracie udělala v minulosti již mnohokrát – předstírala, že sdílí kritiku těchto aspektů života v kapitalistické společnosti, ale prohlašovala tyto věci za produkt „specifických politických podmínek“, čímž zastírala jejich kořeny v kapitalistickém způsobu výroby. V tomto případě za specifické podmínky prohlašovala „dekadenci západního imperialismu“. Jako alternativu navrhovala „Jednotná fronta Íránu“ návrat k falešnému „společenství předků“, „prostému životu“, „přirozenému životu“ – v tomto případě k „ummě“, ale do stejné kategorie můžeme zařadit i ruskou „obščinu“ idealizovanou Kropotkinem, potažmo Leninem. V této mýtické minulosti, která ve skutečnosti nikdy neexistovala, byly sociální rozpory méně závažné. Každý v ní hrál svou „přirozenou“ roli a byl respektovaným a chráněným členem společenství – včetně žen. Revoluce pak znamená vzkříšení této fantazie a její ideologické a strukturální zdokonalení pod vedením „strany“ (v tomto případě IRC).

Tato ústřední role otázky „genderového apartheidu“ v ideologických kořenech režimu mulláhů znamená, že jakékoli hnutí, které ji a její symbolické vyjádření – závoj – zpochybňuje, nedává vládnoucí buržoazní frakci mnoho prostoru k manévrování a kompromisům, aby usměrnila hněv protestujících. Odpor proti závoji organicky vyrostl zevnitř proletářského hnutí a je spojen s dalšími sociálními požadavky, široce rozšířenými mezi radikalizovanou menšinou, mezi proletářkami i proletáři, přímo spojenými s brutálním násilím státu. To z něj činí velmi silný katalyzátor militantní konfrontace se státní mocí.

Samozřejmě to také otevírá prostor pro rozvoj slabin hnutí – tomu, aby se přehnaně soustředilo na opozici vůči současné politické podobě státu a tomu, aby se opoziční buržoazní síly prezentovaly jako politická alternativa a snažily se odvést hnutí od jeho třídního charakteru – jak jsme to mohli vidět během „protestů Gezi“ v Turecku (v roce 2013) nebo „protestů žlutých vest“ ve Francii (v letech 2018-19) (viz naše bulletiny č. 9 a 10). Ale z toho, co vidíme, a jak dosvědčují soudruzi ze skupiny Antikapitalističtí pracující Íránu, hnutí do jisté míry odmítá jakýkoli takový pokus a buržoazní opoziční síly v něm nemají téměř žádný vliv, což jim zároveň nebrání v tom, aby se organizovaly jako antikomunistická reakční síla. Jak říkají soudruzi:

[…] zaniklá opozice buržoazie, od reformátorů po stoupence monarchie, levicové i pravicové bojůvky a nacionalistické sekty a levicové strany fascinované politickou mocí, všechny se stále prohlašují za alternativu!!! A tvrdí, že problémem dělníků je nedostatek vůdců a moci nad dělníky, která by je vedla. To znamená, že se označují za spasitele dělnických mas. V současné situaci nejsou schopni sehrát žádnou roli, ale během všeobecného povstání a tváří v tvář neschopnosti režimu postavit se povstání, a vzhledem k neexistenci hnutí dělnických rad, se budou snažit vymyslet co nejkatastrofičtější scénáře pro dělnické masy pod praporem pólů globálního kapitálu.

Prohlášení Antikapitalistických pracujících Íránu

Sem patří malá poznámka na okraj – ačkoli považujeme dělnické rady za historicky důležitou formu proletářské revoluční organizace, nutně ji nenadřazujeme ostatním formám, protože forma nikdy nebyla zárukou revolučního obsahu. Jinak samozřejmě sdílíme postoj těchto soudruhů.

Další jasnou ilustrací omezené schopnosti buržoazní opozice (v tomto případě propáhlavíovské frakce) usměrňovat hnutí je rozšířené skandování heslq „Smrt utlačovatelům, ať už je to šáh nebo ajatolláh“. Ze zpráv, které máme k dispozici, i z videozáznamů demonstrací kolujících po internetu, lze vyčíst, že tento postoj není omezen pouze na militantní menšinu v hnutí, ale sdílí ho většina jeho účastníků – od protestujících v ulicích a školách Teheránu až po stávkující zemědělské dělníky.

Dělnické stávky jsou vlastně součástí hnutí od samého počátku a zasáhly mnoho odvětví od těžby ropy a plynu (nejdůležitější pro íránskou ekonomiku) až po výrobu cukru (včetně bojovných dělníků cukrovaru Haft Tapeh) a také školy a univerzity. Stávkovali také řidiči nákladních automobilů, kteří svými kamiony blokovali dálnice, aby ochromili oběh zboží. Taktiku blokády silnic mnohokrát použily také masy pracujících z různých druhů neformálních zaměstnání a řad nezaměstnaných.

Ve skutečnosti stávkové hnutí předcházelo protestům po Mahsině smrti a s různou intenzitou a rozsahem probíhalo po celá léta. Kvalitativní rozdíl zde však spočívá v míře vědomého i praktického sblížení pouličního boje a boje na pracovišti. Pracující v cukrovarnickém a ropném průmyslu totiž tentokrát stávkovali, aby vyjádřili svůj třídní hněv po Mahsině vraždě a ze solidarity se zatčenými protestujícími a radikálními studenty okupujícími Teheránskou univerzitu. Stávkující v ropném průmyslu vysílají své delegace, aby se zúčastnily pouličních protestů a nepokojů, zatímco studenti a další protestující navštěvují okupovaná pracoviště. Tyto druhy militantních vazeb se organicky rozvíjejí a vznikají silněji než během masových proletářských hnutí v minulých letech.

Navzdory tomu, co jsme právě řekli, musíme přiznat, že podle informací, které máme, si poslední nepokoje v Íránu zachovaly dominantní podobu pouličního protestního hnutí. Protesty byly masové a násilné a často dokázaly zcela ovládnout ulice a náměstí a přimět íránskou buržoazii a její hlídací psy, aby se báli o svůj život. Ekonomika byla zasažena, ale zdaleka nebyla zcela zastavena. Stávky byly četné a konfrontační, ale ne natolik rozsáhlé, aby zcela zastavily výrobu. Navíc, i když byla některá pracoviště obsazena, otázka vyvlastnění výrobních prostředků a jejich obrácení pro potřeby boje nebyla prakticky nastolena.

Stejně tak represivní aparát státu dostal určité trhliny v podobě některých odmítnutí rozkazů a dezercí řadových vojáků. Objevily se dokonce zprávy o tom, že někteří příslušníci milicí Basídž přešli na druhou stranu. Jako celek nebyl však dopad revoluční agitace a zbratřování dostatečně silný, aby ochromil schopnost státu potlačit hnutí, o čemž svědčí i následná krvavá lázeň.

Íránský stát nasadil všechny své síly, aby povstání potlačil. Policie, náboženská policie, „Revoluční gardy“, Basídž, armáda a po zuby ozbrojené skupiny prorežimních bastardů v obrněných vozidlech se proháněly proletářskými čtvrtěmi a při nočních nájezdech střílely a zabíjely nalevo i napravo, brány obsazených univerzit a továren byly vyhozeny do povětří výbušninami, aby mohly být zatčeny osoby uvnitř, represivní složky zatýkaly a brutálně bily příbuzné známých organizátorů boje, otrávily stovky školaček jako pomstu za jejich vzdor. Tisíce lidí byly zavražděny, někteří z nich veřejně popraveni – desetitisíce lidí byly uvězněny a krutě mučeny. Zároveň byly přísně omezeny komunikační prostředky – na mnoha místech Íránu došlo k výpadku mobilní sítě a internetu.

A jako vždy stát zahájil propagandistickou ofenzívu – označil naši třídu za „teroristy“, „odpadlíky“ a „zahraniční agenty“. Jako vždy věnuje veškeré úsilí reprodukci falešných společenství národa a náboženství, aby popřel existenci protichůdných třídních zájmů mezi proletariátem a buržoazií. Slibuje „reformy“ a „lepší řízení“ a „benevolenci“ výměnou za disciplinovaný návrat proletářských mas z ulic do jejich jednotlivých domovů, jednotlivých pracovišť, jednotlivých rodin. Přijměte svou atomizovanou a odcizenou existenci poslušného dělníka a občana!

V důsledku vyčerpání a brutálního potlačení je nyní třídní povstání v Íránu v útlumu, ale není poraženo. Ještě v červnu 2023 pokračovaly střety mezi vzbouřenci a represivními složkami, i když jen sporadicky. Očekáváme, že se tento region opět dostane do čela celosvětového boje naší třídy.

Írán (a oblast „Blízkého východu“ obecně) je již po desetiletí předvojem celosvětového proletářského hnutí a cykly neuvěřitelně brutálního násilí Státu a neúprosných propagandistických kampaní proti tomuto hnutí jsme v minulosti viděli již mnohokrát. Přesto se jim nepodařilo zabránit vzplanutí mnoha proletářských rebelií – od povstání v Iráku v roce 1991 (viz náš bulletin č. 3), přes „arabské jaro“ s vrcholy v Egyptě a Tunisku (viz zvláštní vydání našeho bulletinu), „protesty v Gezi parku“ v Turecku až po opakující se hnutí na území Libanonu, Íránu a Iráku opět v minulém desetiletí (viz naše bulletiny č. 11 a 14).

Všimli jsme si, že tendencí těchto bojů (celosvětově, ale „Blízký východ“ je v tomto smyslu opět v čele) je jejich opakující se charakter a kontinuita, kdy jiskrou, která povstání odstartuje, může být nějaký bezprostřední důvod, ale třídní konfrontace se nikdy neodehrávají jen v do sebe uzavřené bublině okamžiku. Paralelně a mezi jednotlivými velkými výbuchy často probíhá stávkové hnutí a na předchozí hnutí se vědomě odkazuje, analyzuje je a poučení z nich vyvozuje početná radikální menšina. Jinými slovy, existuje tu určitá militantní kontinuita.

Vždy trváme na tom, že nejlepším způsobem, jak podpořit třídní boj v jiné části světa, je povstat a bojovat proti našemu vlastnímu vykořisťování v „našich“ zemích, tj. tam, kde se přímo extrahuje hodnota z naší práce, a útočit na „naši“ buržoazii a její stát tam, kde se nás její násilí a ideologická nadvláda přímo dotýká.

To platí zejména v době, v níž žijeme, v době rostoucí polarizace globálních buržoazních frakcí do protichůdných ekonomických, politických a vojenských superbloků. Musíme vymanit naši pracovní sílu z kapitalistické pacifikační mašinérie (ideologické a/nebo vojenské) vždy připravené „nastolit mír a demokracii“ kdekoli na světě, kde proletariát zvedne hlavu. Vskutku, musíme na ni zaútočit a odsoudit ho! Íránská armáda a „Revoluční gardy“ se prostřednictvím různých zástupců účastní různých vojenských konfliktů po celém „Blízkém východě“ (o tom a o souvisejících ekonomických zájmech jsme se krátce zmiňovali v našich předchozích textech o Íránu) a nyní se také angažují na straně Ruska v konfliktu na Ukrajině. Íránští žoldáci a „poradci“ jsou na ukrajinských bojištích a íránské zabijácké drony bombardují ukrajinská města.

Pouze koordinovaný třídní odpor, jak na vojenské frontě v podobě odmítání rozkazů, dezercí, atentátů na důstojníky a vzpour, tak na domácí frontě v podobě stávek, nepokojů a blokád – se zvláštním důrazem na zastavení výroby a dodávek zbraní na frontu, návrat vojáků domů a odmítnutí útoku na životní podmínky proletariátu ve válečné ekonomice – může zastavit krutost kapitalistické války. Nikoli však ve prospěch kapitalistického míru, který není ničím jiným než věčným interbellem, tj. obdobím příprav na další cyklus vojenského krveprolití a sám o sobě pokračováním třídní války proti naší třídě. Postavme se jak kapitalistické válce, tak kapitalistickému míru z revolučně defétistické pozice proti všem buržoazním táborům a proměňme je v globální třídní válku!

Vyzýváme také k mezinárodní proletářské solidaritě s našimi třídními bratry a sestrami v Íránu.

Můžeme jim pomoci tím, že budeme útočit na zájmy a představitele íránského státu (režimu i opozice) v místech, kde žijeme. Proměňme životy současných i minulých (a potenciálně i budoucích) řezníků proletariátu v Íránu v peklo!

Ti z nás, kteří žijí v geograficky blízkých regionech, musí převzít úkol ukrýt proletářské militanty z Íránu před strašlivými státními represemi, kterým čelí, pomoci jim přeskupit se a materiálně je podpořit (jak se o to snaží mnozí třídní militanti na území Iráku).

Nejdůležitějším úkolem třídních militantů ve zbytku světa je vyjasňovat a bránit proletářskou povahu hnutí v Íránu proti všem druhům buržoazních falzifikací a pomáhat šířit materiály komunistických kolektivů z Íránu, jako jsou například soudruzi z Antikapitalistických pracujících Íránu, diskutovat s nimi a organizovat se spolu s nimi v celosvětové komunitě boje.

Naším cílem jako komunistů je úplné zničení kapitalismu a jeho státu a jeho nahrazení beztřídním lidským společenstvím prostřednictvím globální komunistické revoluce. Nedávné třídní vzedmutí v Íránu samozřejmě samo o sobě – omezené jak geograficky na území jednoho státu, tak hloubkou svého rozchodu s totalitou kapitalistické reality – nic takového nepředstavuje. Přesto jej nejen považujeme za jeden z nejdůležitějších projevů třídního boje v našem dosavadním životě, ale rádi bychom zdůraznili, že jej také považujeme za nedílnou součást historického hnutí proletariátu proti vykořisťování. Každý projev naší třídy, i ten dílčí a dočasný, směřující k destrukci kapitalistických společenských vztahů, totiž vědomě, ale častěji nevědomě, dláždí cestu ke komunismu svou praxí, svými poučeními a chybami, svými vítězstvími a porážkami, svým přivlastněním si revolučního programu.

Aby byla revoluce možná, musí se třídní konfrontace jako v Íránu, ale ještě hlubší, rozvinout po celém světě. Vzhledem k realitě přípravné fáze nové světové války a ekologické katastrofě, v níž žijeme, to může být jediná možnost, jak může lidstvo přežít.

Revoluce nebo smrt!!!

PROTI KAPITÁLU – Tribuna antikapitalistických pracujících

(Citáty)

[…] Navzdory masovým pouličním demonstracím v těchto několika měsících kapitalistický islámský režim nevidí skutečné nebezpečí v masových pouličních demonstracích nebo v kontroverzích izolovaných opozičních kruhů, ale v existenci dělnické třídy, která pohání koloběh práce a kapitalistické výroby. Dokud tato dělnická třída neuplatňuje svou třídní moc a dokud se cyklus kapitalistické výroby točí, nemá se buržoazie čeho obávat ze strany jakékoli síly. Režim se nad touto otázkou dostatečně zamyslel a učinil z ní základ svého jednání, proto islámský režim shledal současné hnutí zranitelným a útok proti němu je jediným řešením. To vše je důkazem toho, že Islámská republika pokračuje v popravách s nepopsatelnou krutostí […]. Má současné povstání možnost zastavit vraždící mašinerii Islámské republiky?

Výše uvedený výklad obsahuje jasnou odpověď na tuto otázku. A to, že tuto roli může sehrát pouze široký a celonárodní vstup pracujících mas na pole třídního boje. Ještě životně důležitější, zásadnější a osudovější otázkou je, že pokud tak dělníci učiní, jak k tomu dojde a s jakým třídním horizontem? S jakým uspořádáním organizovaných třídních sil a s jakým přístupem vstoupí na široké pole třídního boje? Je zřejmé, že jejich prvním krokem by mělo být zastavení pracovního cyklu a výroby kapitálu na široké a celonárodní úrovni. Dělnická třída to v dějinách udělala už mnohokrát, ale ne pro své vlastní třídní požadavky, ne z vlastní vůle, ne s vlastní radikální třídní strategií a přístupem, ale na příkaz té či oné buržoazní opozice, té či oné politické strany usilující o moc, té či oné buržoazní mafie, která dosud určovala průběh věcí. Tentokrát však může dělnické hnutí vyvrátit základy minulosti a vstoupit na pole s novým plánem a silnou třídní vůlí a odhodláním proti kapitalismu. Dělnická třída je schopna donutit islámskou buržoazii k bezpodmínečnému propuštění všech vězňů tím, že se uchýlí k uzavření pracovního a výrobního cyklu. Ale setrvání na stejné úrovni požadavků, včetně propuštění všech politických vězňů, neznamená konec tohoto třídního boje. Dělnická třída musí překonat proces opakování historického selhání a musí navždy zastavit buržoazní katy a masakrující mašinérii tím, že se opře o stávku na celonárodní úrovni. Protože toto je malý krok směrem k uplatnění moci a prosazení antikapitalistické třídní vůle proti vládnoucímu režimu kapitálu. Dalším krokem může být co nejširší příprava na uplatnění větší třídní moci. Desítky milionů vzbouřených a protestujících dělníků […] mohou své povstání a celonárodní stávku proměnit v organizovanou antikapitalistickou sílu rad. Dělnická třída s touto silou a rozsahem svého formování a organizování by se měla vydat cestou obsazování pracovních a výrobních center, a tím marginalizovat plány a pokusy jakéhokoli typu levicové či pravicové buržoazní opozice. Tímto radikálním přístupem realizovat způsob převzetí výsledku práce a výroby následných generací dělnické třídy z rukou kapitalistické třídy. To vše může být realizováno a je to jediná skutečná cesta k zastavení všech poprav islámského režimu.

Uchylovat se k řešením prostřednictvím vlád a kapitalistických institucí, uvolnit místo hrstce demagogů toužících po zisku a prosit o jejich podporu, nejenže není lékem na bolest, ale otravuje a převrací sílu našeho rozhodujícího osudu.

# Jedině síla třídní jednoty pracujících je schopna zastavit popravčí mašinérii islámského režimu kapitálu – prosinec 2022 #

Když někteří pracující v Íránu, zejména ti, kteří se prohlašují za průkopníky boje pracujících mas, dělají povyk kolem toho, že vůdci britských a německých, francouzských, italských a skandinávských odborů podporují „odborářská práva“ íránské dělnické třídy, nemůžeme než konstatovat, že dějiny se opakují!!! Toto slovo má samozřejmě emocionální aspekt, ale jeho pozemský, materiální a třídní výraz a význam spočívá v tom, že okouzlující moc kapitálu při vymývání mozků lidí je milionkrát větší než u předchozích společenských systémů. Jenže po strašlivém a zločinném bombardování Vietnamu predátorskou americkou armádou byla jen hrstka těchto odborů a odborových vůdců pod silným tlakem ze strany pracujících a veřejného mínění donucena promluvit. Nikdy jindy od nich nikde na světě nezazněl hlas na podporu dělníků. Během sporů mezi kapitalistickými státy a různých válečných konfliktů vůdci odborů, bezpochyby spojenci kapitalistického státu své vlastní země, vždy pracovali na posílení jedné části buržoazie proti jiné její části v jiných zemích. Tvůrci politiky, plánovači a vůdci odborů jsou součástí kapitalistické třídy těchto zemí a zastupují buržoazii v odborovém hnutí a mají významný a nepopiratelný podíl na vlastnictví a moci i ziscích kapitálu v největších trustech. Odboroví předáci a reformisté, kteří se vnucují dělnickému hnutí, se podílejí na brutálním vykořisťování pracujících mas na celém světě a jsou také důležitou součástí občanské politické struktury a kapitalistického státu. Každá jejich politika a rozhodnutí směřuje k rozpuštění a začlenění dělnického hnutí do nelidského řádu kapitálu a k pohřbení každého protikapitalistického protestu dělnické třídy na hřbitově kapitalismu. Odbory nikdy, ani během pokračujícího krveprolití a mučení ze strany šáhova kapitalistického režimu, ani během nástupu surové islámské buržoazie, nepodpořily boje pracujících mas v Íránu a dokonce ani neprojevily žádnou formu třídní solidarity s íránskými dělníky. Při krvavé lázni a vraždění politických vězňů v roce 1989, při masakru sedmi tisíc bojovníků za svobodu islámskými vládci kapitálu, navzdory velkému úsilí levicových sil v exilu nebyl žádný z těchto svazů a jejich vůdců ochoten napsat ani jedinou řádku protestu proti této genocidě. Jen mlčeli a nezajímali se o to. Při masovém povstání dělníků a pracujících v lednu 2018 tyto odborové svazy i se svými vůdci mlčely a dokonce ani nepožádaly dělníky, aby na 30 protestovali a vyjádřili tak solidaritu a podporu pro íránské dělnické hnutí. Zopakovaly a projevily stejnou nestoudnou reakci na slavné povstání íránských dělníků v listopadu 2020. Dělaly to tak vždy, všude a za všech okolností. Historie si nepamatuje, že by tyto odbory a jejich vůdci pod hlavičkou solidarity s bojem dělníků té či oné země požadovaly zastavení kapitalistického výrobního cyklu na několik vteřin. Zastavení výrobního cyklu!! Vůbec ne!! Ani nikdy nevydaly výzvu k několikaminutovému pouličnímu protestu.

Celá tato hanebná historie jasně vypovídá o skutečnosti. Jestliže dnes šéfové odborů, tito obhájci zájmů buržoazie v dělnickém hnutí v Anglii, Německu a Francii nebo kdekoli jinde, vydávají výzvu k podpoře „práv pracujících mas v Íránu“, nežádají přitom zároveň pracující své země, aby se připravili na pochod k parlamentům!!! To má jediný význam! A to ten jednoznačný pozemský a materiální význam, že odbory jako neoddělitelné součásti buržoazního řádu a koordinační mašinérie dělají to, co chce jejich vlastní buržoazní stát. Jejich úkolem je totiž obětovat dělnickou třídu a podřídit si sílu pracujících, aby sloužili a posilovali jednu část buržoazie proti jiné části, a také bránit a posilovat jeden pól kapitalismu proti druhému pólu a upevňovat postavení a základů stranického vládnutí, a to od jednoho pólu buržoazie proti straně, režimu a jinému pólu. Totéž udělali v Polsku, Latinské Americe a všude jinde. Je jen málo amerických převratů, které zvítězily bez pomoci odborových předáků.

Pokud dnes tyto odbory a jejich vůdci zvedli prapor podpory „práv íránských pracujících“, není to nic jiného než klamavá lež. Protože hrají roli podporovatelů státu kapitalistů a plní misi obrany systému námezdního otroctví. Současná role odborů, stejně jako ostatních kapitalistických institucí, spočívá v tom, že se stávají nástrojem, stejně jako ostatní prostředky a nátlakové páky kapitalistického státu Ameriky a jeho západních spojenců proti islámskému režimu kapitálu, stejně jako jsou roajalistický Reza Pahlaví a další pravicové politické páky zodpovědné za to, že hrají podobnou roli. Rozdíl mezi prvními a druhými je pouze jeden. Odbory, stejně jako ostatní kapitalistické instituce, vykonávají svou obvyklou a rutinní práci, ty druhé jsou sice ještě příliš kontroverzní, ale špatně pochopily fakta. Zatímco západní blok kapitalismu nikdy nezapomínal na příznivé a nepříznivé alternativy, přes všechnu svou historickou třídní sterilitu dobře ví, že exhumovaní lidé jako roajalista „Réza Pahlaví“ a jim podobní nemají schopnost stát se alternativou. Celý jejich potenciál a význam lze shrnout do toho, že se stávají pákou pro vyvíjení nátlaku. Vyvíjením tlaku chtějí přivést Islámskou republiku k rozumu a přesvědčit ji, aby se připojila k západnímu bloku. Stručně řečeno, to, co odbory dělaly a stále dělají, nemá nic společného s jakoukoli formou podpory „práv“ a bojů íránských dělníků, protože nejde o nic jiného než o plnění jejich povinností v současných konfliktech buržoazních států ve prospěch té či oné vlády. Je katastrofou, pokud íránský dělník padne do pasti těchto demagogů. Íránští dělníci musí pochopit svou vlastní antikapitalistickou třídní sílu, tuto třídní sílu zorganizovat a použít proti kapitalismu.

Sdílejme tento bod s dělnickými masami v Evropě nebo kdekoli jinde. Respektujeme jejich smysl pro solidaritu, ale je nešťastné, že tato solidarita slouží hanebným cílům odborů a jejich zkorumpovaných a zaprodaných vůdců. Pokud mají evropští dělníci odhodlaní a vůli k třídní solidaritě, měli by tuto podporu a solidaritu projevit pod slavným praporem dělnického internacionalismu a jeho antikapitalistického cíle. Na protest proti věznění, mučení a zabíjení dělníků v Íránu, v solidaritě s třídním bojem íránských dělnických mas, by evropská dělnická třída měla ve svých zemích zastavit cyklus generování zisku kapitalismu, a tím narušit politicko-ekonomický řád kapitalismu. Kdyby takto jednali, jistě by otevřeli novou kapitolu své třídní úlohy v osvobození lidstva pro dělnictvo na celém světě.

To, že tak nečiní, je ubohé a hodné té nejradikálnější kritiky.

# Několik kritických slov k obhajobě „práv“ íránské dělnické třídy ze strany evropských odborů – 9. února 2023 #