Programmatical Positions of the Class War

Proletarian Autonomy – Communist Revolution – Proletarian Dictatorship

CLASS WAR

Every day the same, again and again:
ALARM CLOCK – COMMUTING – WORK – SHOPPING – COMMUTING – DINNER – TV – SLEEP – ALARM CLOCK – COMMUTING – WORK – SHOPPING – COMMUTING – DINNER – TV – SLEEP – ALARM CLOCK – COMMUTING – WORK… HOW LONG CAN WE STAND THAT??!

This society offers us only a struggle for bare survival, in which we are nothing but labour force and consumers. Of course, it’s all wrapped in beautiful speeches about decent citizen’s values and needs of the country and economy, in fashion trends and spiritless lifestyles daily churned out to us by media, politicians, scientists, celebrities… Are branded clothes, new mobile phones and plasma TV sets, leased cars and mortgaged housing, Friday parties, TV shows and family idylls in shopping centres a sufficient substitute for a truly human life? Is it all what we really desire and what we really need?

NOT FOR US!

We have no grandiose properties and companies, which would make living for us, therefore we have to go to work. We sell our time and energy, our labour power, to the class of bourgeois, who own means of production. We exchange our labour for a wage, which allows us to buy what we need to survive and what was produced elsewhere by the same working people as we are. However much we earn, as soon as we have spent our pay, we have to rush back to work again. It’s our labour what drives all the society and economy: factories, supermarkets, offices, hospitals, construction sites… We are the class of proletarians and we rebel!

AGAINST WAGE LABOUR

Labour is alienated from us, because the time, during which we are working, doesn’t belong to us, it’s not a complete part of us – above all it’s a means how to obtain money. As we sell our labour as a commodity to individual bosses and also to the whole bourgeoisie, it’s them, who controls it, who owns it and who really benefits from it. We just have to work as long and as fast as it’s demanded from us. Thus, we struggle against wage labour, which is the basis of our exploitation and of the whole capitalist system.

AGAINST LEISURE-TIME FACTORY

We don’t work in order to directly satisfy our needs as well as needs of other people. Needs of life are mediated to us through wages – money, because products of our labour, which belongs to the bourgeoisie, is alienated from us too. All the society is alienated from us: relations, which it is based on, its structures, institutions, wealth and even knowledge. Therefore, the dictatorship of Capital reigns also outside of work. Leisure, which we are looking for, is its part. It’s Capital, not us, that determines, how we eat, make love, dwell, travel, enjoy ourselves… Therefore, we struggle against the whole of capitalist social relations, which traps us in a gigantic factory, where we are like milch cows in every moment of our lives.

AGAINST CAPITALISM

Our labour is a commodity like no other: it’s the only one able to create new value, bigger than its own. Bosses exploit all of us, as they pay us only for our labour power and the whole surplus, that we have produced, is their surplus value and profit. Profit is re-invested in means of production, in production of new Capital, which is all the property controlled, owned and sold by bourgeois. Capital is our dead labour embodied in things. It’s our time and energy that we have killed at work. The only aim of the capitalist mode of production is to achieve profit and multiply Capital. Human needs are totally secondary and they are “satisfied” through production only in the extent and in the way, which serve Capital’s expansion. From these reasons, even the last regime (“real socialism”) was capitalist and there is Capitalism in North Korea, China or Cuba. Where there’s wage labour, there’s also Capital and it can’t be otherwise just because there’s also a “Marxist” ideology’s garb, re-organisation of the bourgeoisie through a political party and state and its efforts (with no lasting chance to succeed) to deform capitalist laws of market, competition and value.

AGAINST DEMOCRACY, STATE AND BOURGEOIS POLITICS

Democracy is the capitalist society’s own essence and not just one of its political forms. Atomised citizens, who achieve an artificial unity through a separated area of national politics, are a common characteristic of parliamentary, Stalinist, Fascist or for instance Islamist states. These are organisations of the bourgeoisie as a class, growing from social relations of the class society. That’s why the revolutionary struggle of the proletariat is anti-democratic and anti-state and has nothing in common with bourgeois politics, political parties (whether they are Left-wing or Right-wing, parliamentary or extra-parliamentary, legal or banned), elections and political coups.

AGAINST TRADE UNIONS AND LEFTISM

It’s a long time, since trade unions ceased to be working class organisations. They became a part of the capitalist State, an institution for an organised selling of labour power and keeping social peace. As such, they have to be destroyed, not reformed. Weaknesses and defeats of our class gave and still give rise to many currents of Leftism, which play the role of Social Democracy: they don’t strive for destruction of Capitalism, but for its radical reform. In times of revolutions they have always been the Capital’s last resort and bastion. Therefore, communist proletarians struggle against all forms of Leftism: Stalinism, Trotskyism, Maoism, many varieties of Anarchism, Anti-Globalism, “Third-Worldist” Anti-Imperialist movements…

AGAINST UNITED FRONTS

We are opposed to all united fronts with “progressive” political factions of the bourgeoisie and to all counter-revolutionary ideologies emerging around such fronts: Anti-Fascism or for example National Liberation… All of them lead to the defence of one form of the capitalist dictatorship against another one, “lesser evil” against “bigger” one, or they lead to a struggle for Capitalism with a human face, but always they undermine and defeat the revolutionary proletariat. We are for a direct class action against racists and fascists and for the Communist Revolution as the only alternative to all forms of Capitalism.

AGAINST OPPRESSION, NATIONALISM AND WAR

All forms of oppression older than Capitalism itself – for instance on the basis of gender, sexuality, ethnical or religious origin – have become parts of capitalist exploitation and division of labour. No form of oppression exists outside of capitalist social relations and it can be abolished only alongside with them in the process of the Communist Revolution. Ideologies foisting a positive identity of worker, woman, Roma, Czech on us, proletarians, serve making us to internally identify with the capitalist system. However, within the proletariat there’s negation of all those obedient citizens’ identities hidden. Therefore, we oppose them in the same way as Nation, Country or Nationalism. Against social peace inside of national states and against a war among them, we affirm the class war (revolutionary defeatism).

FOR PROLETARIAN AUTONOMY

Today, despite their limits real struggles of the proletariat contain seeds of the future struggle for Communism. Therefore, today we support class struggles and formation of proletarian nucleuses, circles and networks on a subversive basis – i.e. struggling and associating outside and against trade unions. Precisely from struggles of this kind a proletarian movement can be born and set on the journey of realising proletarian autonomy. A mass struggle, in which the class will make ruptures with trade unions on their workplaces, with political parties, community or religious leaders in their communities, with bourgeois ideologies in their heads and with capitalist relations in their lives, will give rise to a new organisation of proletariat as a class, new forms of territorial centralisation of struggle: workers councils, general assemblies, communes…

FOR COMMUNIST REVOLUTION

Only in the process of increasing class autonomy, a change in the balance of forces between the proletariat and the bourgeoisie can take place. Only then can happen a qualitative leap in class consciousness and struggle – only then the proletarian revolution can start and unless it immediately, practically and consciously sets on the journey towards Communism, it will die, for counter-revolution will instantly use weaknesses of our class against our class.

FOR PROLETARIAN DICTATORSHIP

For more and more proletarians the process of combative development from class autonomy to violent insurrections and class revolution imposes a conscious choice between Communism and capitalist barbarism: exploitation, crisis, wars, and environmental catastrophe. The clearer this choice gets, the more capable the proletariat is to realise in the revolution its social dictatorship against wage labour, value, exchange, money, state. This means a worldwide dictatorship of human needs against Capital and revolutionary terror against bourgeois forces.

FOR COMMUNISATION OF THE SOCIETY

The proletarian dictatorship means communisation of social relations: abolition of wage labour, abolition of useless professions and productions, elimination of exchange relations from all aspects of our lives, abolition of economy and production for profit and subordination of all productive forces to human needs and needs of the world revolution, disappearance of the difference between work and leisure, city and countryside and all other separations, violent destruction of the State and its replacing with organs of proletarian revolutionary self-organisation, which the triumph of the revolution turns into a global human community. Through dictatorial communisation of social relations the proletariat abolishes itself and the whole class society and fully develops worldwide human community.

ON REVOLUTIONARY ORGANISATION

The revolutionary organisation spontaneously grows and gains specific forms directly from class struggle, because the proletariat is historically forced to do so. The revolutionary organisation neither makes the revolution nor enlightens and educates the proletariat for the revolution. The class is able to do this on its own and, on the contrary, through its militant activity creates conditions for centralisation of revolutionary groups, which are small and insignificant today in times of social peace, and the most conscious and radical sections of the proletariat into the communist party. This is based on self-organisation from below and organic centralisation and has the same interests as the whole class. What marks communists off, is that they act in an organised manner most decisively and consistently of all and always in the historical interest of the whole proletariat and thus they give direction to the rest of the class. The global communist party is a prefiguration of the worldwide human community.

WHAT IS TO BE DONE TODAY?

To develop, defend and propagate the programme of the Communist Revolution on the basis of lessons from past proletarian struggles. Through propaganda, agitation and active involvement, to highlight, support and spur all tendencies in contemporary struggles, which could aid a development of class consciousness and militant spirit in our class, an emergence of radical proletarian associations. To reveal and critically identify limits of present-day class movements. To centralise militant proletarians, who try to organise on the basis of the revolutionary programme. Always to defend interests of the whole proletariat, to act in an internationalist way and intransigently oppose every reformism and reaction that block the way to an emergence of proletarian autonomy.

Posted in Activity of the group - English, English | Comments Off on Programmatical Positions of the Class War

DOWN WITH TYRANTS AND TRAITORS ALL! Contribution to the Communist Critique of the Proletarian Movement in the Czech Lands of the Austro-Hungarian Monarchy 1914-1918

Foreword

“We do not think the revolution was perfidiously wasted by those, who fell wrapped into an unfortunate flag of the defeated revolution, but by those, who, from behind their desks of wisdom or from their platforms, were subsequently unable to deduce from this sacrifice anything more than a few phrases of a demagogical admiration accompanied by defeatist comments.”
Amadeo Bordiga
(From the Commune to the Third International, 1924)

What a deep truth is contained in this quotation from a contradictory Italian leninist, Amadeo Bordiga (1), even in relation to a revolutionary working class movement in Bohemia, Silesia, Moravia, Slovakia as well as the Carpathian Ukraine since 1917 till 1921! This class movement abounding in a revolutionary desire to do away with capitalism and create a truly human society went as far as it was allowed by objective conditions and its own weaknesses. On one hand a bolshevik counter-revolution, which at the end devoured and destroyed all revolutionary potential of the movement, celebrated it and on the other robbed it of any revolutionary content. Bolsheviks elevated its weaknesses to virtues and used all this proletarian experience only as a myth supporting its own ideology. Now this movement is forgotten even by those, who consider themselves as classist revolutionaries. Frequently it is only because of a lingering burden of the bolshevik myth, but also because the then class militants did not flock under this or that flag and did not adhere to this or that single right ideology.

What you are holding in your hands, is the first from a series of texts which we intend to devote to the topic. This text deals with the first stage and context of the class movement in the Austro-Hungarian monarchy’s Czech Lands. That is why it starts off with the outbreak of the world war in 1914, which was accompanied by many expressions of anti-war resistance, which roughly in 1917 began acquire a revolutionary proletarian perspective, arduously striving at its own realisation in our class’ direct actions till its ultimate defeat in 1921. The movement’s first stage, however, concludes around the end of 1918 by the first temporary defeat of proletariat. And this defeat also represents the end of this pamphlet.

In general, proletarian struggles on a territory of former Czechoslovakia in years 1917-1921 are an integral part of the revolutionary wave, which at the end of the World War One began to shake the world, and they are also an important part of our class‘s history. If today we are returning to them – almost after one hundred years – we are not doing this out of a kind of need to be historians of proletariat. We are classist militants, Communists, and it is social revolution what is our goal and purpose of all our endeavor. That is why an excavation of our class brothers’ and sisters’ experience – an experience for a long time drowned and distorted by deposits of bourgeois ideology (stalinist, liberal…) – would be by itself an interesting and meritable act, nevertheless as Communists we strive to break the ideological separation between theory and practice, between a mere enumeration and description of past class struggles and drawing practical lessons for current and future struggles.

In other words, it is not our aim in this text to imitate bourgeois historiography and pile up facts, whom we will ascribe either positive or a negative sign according to an ideological key. Facts are important for us only as a source of appropriating – based on practical experience of the then proletarian movement – all points and levels, which represent a then classist militants‘ rupture with capitalism and an affirmation and development of our class’ historical programme. Of course, we do not want only to affirm strengths of the movement, but also to criticise its weaknesses.

We do not see the revolutionary proletarian movement in the Czechoslovakian Republic and before its foundation as an isolated one. It was just one of many parts, one of many moments of a worldwide proletarian movement. In the same way as Capital is a global social relation, proletariat is a global class and the communist movement arising from it and aiming at subversion of the capitalist world is global as well. The movement on the Czechoslovakian territory definitely was not one of peaks of the then revolutionary wave. Elsewhere (primarily in Germany) the proletarian revolution went further in some aspects and brought a much higher level of historical communist programme‘s clarification. In the same way as for example classist militants, who led in December 1920 an insurrection in the region of Hodonín, we are also a particular expression of a sum of experience gathered by the communist movement throughout its existence in time and space. This is why we view workers struggles from 1917 till 1921 on one hand as a source of practical lessons for the future and on the other hand while analysing them we aply to them practical lessons from all big confrontations, which our class has gone through.

To conclude this it is neccessary to add that our text is definitely not fully exhaustive, for it is out of our possibilities to excavate and study all the materials, which it has been still possible to find today. This weakness can be also seen from a disproportionate length of individual subchapters: some very important topics got lesser space than others, which is purely due to the fact that we did not obtain a bigger amount of detailed information. This is why the text needs to be discussed, develop and deepened further. That is also why we call all militants, who understand the meaning of our class history’s programmatical discovering, to involve themselves in the process of further development of this text through looking for and studying new sources that could be useful. This text is also not an academic text, thus do not expect it to match all criteria of bourgeois scientism. It is meant as a first contribution not only towards a recovery of a proletarian memory, but also towards a clarification and appropriation of its historical revolutionary programme. This is why we primarily deal with an analysis of the class movement itself in it, since it is only this movement, where the communist movement and revolution come from. We are not looking for a sort of ideological ancestors, who were sure and exclusive bearers of a communist consciousness and programme, in order to incorporate them into a genealogy of this or that “sacred” ideological family (which is typical for all possible social democratic ideologists). We are looking for lessons to be used in confrontations, which are only awaiting proletariat.

Class War
2008

Pages: 1 2 3 4 5
Posted in Activity of the group - English, English, Revolutionary Wave 1917-21 | Comments Off on DOWN WITH TYRANTS AND TRAITORS ALL! Contribution to the Communist Critique of the Proletarian Movement in the Czech Lands of the Austro-Hungarian Monarchy 1914-1918

PRYČ S TYRANY A ZRÁDCI VŠEMI! Příspěvek ke komunistické kritice proletářského hnutí v Českých zemích rakousko-uherské monarchie 1914-1918

Pryč s tyrany a zrádci všemy!

Slovo úvodem

„Podle nás revoluci věrolomně nepromarnili ti, kdo padli zahaleni do nešťastného praporu poražené revoluce, nýbrž ti, kdo následovně jakožto mentoři mas od svých mudrcovských stolů či ze svých pódií nedokázali z této oběti vyvodit nic více než několik málo frází demagogického obdivu doprovázeného poraženeckými komentáři.“
Amadeo Bordiga
(Od Komuny k Třetí internacionále, 1924)

Jak hluboce pravdivý je tento citát rozporuplného italského leninisty Amadea Bordigy (1) i ve vztahu k revolučnímu hnutí dělnické třídy v Čechách, Slezsku, na Moravě, Slovensku, ale také na Podkarpatské Rusi od roku 1917 do roku 1921! Toto třídní hnutí oplývající revoluční touhou odstranit kapitalismus a vytvořit skutečně lidskou společnost došlo tak daleko, jak jen mu objektivní podmínky a jeho vlastní slabiny umožňovaly. Bolševická kontrarevoluce, která nakonec pohltila a zničila veškerý revoluční potenciál tohoto hnutí, jej na jedné straně oslavovala a na straně druhé jej připravila o jakýkoli revoluční obsah. Jeho slabiny povýšila na ctnosti a celou tuto zkušenost proletariátu použila jen jako mýtus podporující její vlastní ideologii. A dnes je toto hnutí zapomenuto i těmi, kdo se považují za třídní revolucionáře. Začasto jen díky přetrvávající zátěži bolševického mýtu, ale také proto, že tehdejší třídní militanti nestáli pod tím či oním praporem a nehlásili se k té či oné jedině správné ideologii.

Právě držíte v rukou první ze série textů, jež hodláme danému tématu věnovat. Zabývá se první fází třídního hnutí v Českých zemích rakousko-uherské monarchie a jeho souvislostmi. Proto začíná vypuknutím světové války v roce 1914 doprovázeným mnoha projevy protiválečného odporu, které zhruba v roce 1917 začaly získávat revoluční proletářskou perspektivu, jenž v přímých akcích naší třídy obtížně usilovala o svoji realizaci až do definitivní porážky v roce 1921. První fáze hnutí se ovšem uzavírá zhruba koncem roku 1918 s první dočasnou porážkou proletariátu. A tou také končí tato brožurka.

Celkově jsou boje proletariátu na území bývalého Československa v letech 1917-1921 nedílnou součástí revoluční vlny, která koncem první světové války začala otřásat světem, a rovněž jsou důležitou součástí dějin naší třídy. Jestliže se k nim dnes, málem po sto letech, vracíme, nečiníme tak z jakési potřeby být dějepisci proletariátu. Jsme třídní militanti, komunisté, a naším cílem a smyslem veškerého našeho snažení je sociální revoluce. A proto odkrývání zkušeností našich třídních bratrů a sester, zkušeností dávno překrytých a překroucených nánosy buržoazní ideologie (stalinistické, liberální…), by samo o sobě sice bylo zajímavým a záslužným počinem, nicméně coby komunisté se především snažíme prolomit ideologickou separaci mezi teorií a praxí, mezi pouhým vyjmenováváním a popisováním minulých třídních bojů a vyvozením praktických poučení pro boje současné a budoucí.

Jinými slovy, v tomto textu nám nejde o to, abychom imitovali buržoazní historiografii a vršili na sebe fakta, jimž budeme podle ideologického klíče přikládat kladné nebo záporné znaménko. Fakta jsou pro nás důležitá jen k tomu, abychom si na základě praktických zkušeností tehdejšího proletářského hnutí osvojili všechny body a roviny, které představují rozchod tehdejších třídních militantů s kapitalismem a potvrzení i rozvoj historického programu naší třídy. A samozřejmě, že se nechceme jen přihlásit k silným stránkám onoho hnutí, ale rovněž podrobit kritice jeho slabiny.

Revoluční proletářské hnutí v Československé republice a před jejím vznikem totiž nenazíráme izolovaně. Bylo jen jednou ze součástí, jedním z momentů, celosvětového proletářského hnutí. Tak jako kapitál je globální společenský vztah, tak i proletariát je globální třídou a globální je rovněž z něj povstávající komunistické hnutí, které směřuje k podvrácení kapitalistického světa. Hnutí na území Československa rozhodně nepatřilo k vrcholům tehdejší revoluční vlny. Jinde (především v Německu) došla v některých aspektech proletářská revoluce dále a přinesla mnohem vyšší míru objasnění historického komunistického programu. Stejně jako třeba třídní militanti, kteří v prosinci 1920 vedli povstání na Hodonínsku, i my jsme konkrétním projevem sumy zkušeností, které komunistické hnutí nahromadilo za celou svoji existenci v čase i prostoru. A proto na jedné straně dělnické boje v letech 1917 až 1921 nazíráme jako zdroj praktických poučení pro budoucnost a na straně druhé při jejich analýze aplikujeme praktická poučení ze všech velkých konfrontací, kterými naše třída prošla.

Závěrem je ještě nutno dodat, že náš text zcela jistě není plně vyčerpávající, neboť není v našich silách odkrýt a prostudovat všechny materiály, které lze ještě dnes nalézt. Tato slabina je patrná i z disproporční délky jednotlivých podkapitol: některým velice důležitým tématům se dostalo menšího prostoru než jiným, a to čistě proto, že jsme k nim nezískali větší množství detailních informací. Proto je třeba tento text dále diskutovat, rozvíjet a prohlubovat. Proto také vyzýváme všechny militanty, kteří chápou smysl programatického odkrývání dějin naší třídy, aby se do procesu dalšího rozvoje tohoto textu zapojili hledáním a studiem dalších pramenů, jež by mohly být užitečné. Tento text není ani akademický, takže nečekejte, že bude splňovat všechna kritéria buržoazní vědeckosti. Je zamýšlen jako první příspěvek nejen k oživení paměti proletariátu, ale zejména k vyjasňování a osvojování si jeho historického revolučního programu. Proto se v něm zabýváme primárně analýzou samotného třídního hnutí, neboť jen z něj vychází komunistické hnutí a revoluce. Nehledáme tedy jakési ideologické předky, kteří byli zaručenými a výlučnými nositeli komunistického uvědomění a programu, abychom je včlenili do rodokmene té či oné „posvátné“ ideologické rodiny (což je typické pro ideology všemožného sociálně demokratického ražení). Hledáme poučení pro konfrontace, které proletariát teprve čekají.

Třídní válka
2008

Pages: 1 2 3 4 5
Posted in Activity of the group - Čeština, Čeština | Comments Off on PRYČ S TYRANY A ZRÁDCI VŠEMI! Příspěvek ke komunistické kritice proletářského hnutí v Českých zemích rakousko-uherské monarchie 1914-1918

Leták Internacionalistické komunistické skupiny na podporu stíhaných anarchistů z francouzského Tarnaku

Solidaritu s 9 „obviněnými z 11. listopadu“ ve Francii. Prolomme izolaci!

Proletáři, odmítněme se podřizovat protiteroristické kampani státu!

Antiterorismus je ideologií státního terorismu!

Po sabotážích na železničních drahách TGV ve Francii stát obvinil 9 proletářů (z nichž 5 je drženo ve vazbě) a vítězoslavně předstíral, že dopadl „zločinné spiknutí teroristů“. Zároveň na celém světě nabírá na obrátkách kapitalistický terorismus proti lidstvu. Rostoucí ceny potravin, masivní propouštění a škrty v sociálních dávkách, které přináší současná kapitalistická krize, vyhánějí stamilióny proletářů do ulic a připravují je o nejzákladnější prostředky k přežití. Kapitál a jeho státy každý den na celém světě zabijí hladem 25 000 proletářů (podle FAO), dalších 5000 zabijí v práci (podle ILO) a tisíce dalších proletářů povraždí střelbou a bombardováním v Iráku, Afghánistánu a na celém světě. A to ani nemluvě o všudypřítomném otravování lidského druhu a ničení Země kapitálem.

Terorismem je především to, že nás kapitál připravuje o prostředky nutné k životu!

Zároveň státy, jejich zákony a jejich policie tvrdě potlačují každou stávkovou hlídku, každou blokádu dopravy, každou demonstraci nebo akci, která se staví proti exponencionálnímu zhoršování podmínek přežití v kapitalismu. Proletáři, kteří narušují nedotknutelnou „svobodu pohybu práce, právo pracovat, prodávat a nakupovat…,“ jsou systematicky obviňováni, že „berou nevinné oběti jako rukojmí“ (tj. občany, kteří jsou poslušni buržoazního práva a pořádku), že je zastrašují a terorizují. Ve skutečnosti je to buržoazie, kdo se cítí terorizován zpochybňováním vlastnictví a svobody kšeftařin, a proto rozšiřuje svoji definici „terorismu“ na každou akci, která narušuje demokratický řád. To znamená, že zároveň:

  • Skrývá hluboce teroristickou povahu svého panství, a proto terorismus dává výlučně do téže kategorie jako násilné reakce proletariátu, čímž záměrně směšuje reakce, které mají třídní perspektivu, s reakcemi, které různé manipulace svádí k netřídním, reformistickým, náboženským, národně osvobozeneckým cílům;
  • Konsoliduje svůj právní, soudní a ideologický arzenál represí proti jakémukoli protestnímu hnutí, které útočí na kšeftařský řád;
  • Ideologicky rozděluje vykořisťované na „nevinné“ a „viníky“, „poctivé občany“ a „barbarské teroristy“;
  • A konečně izoluje proletáře, kteří se rozcházejí se sociálně demokratickým pacifismem, a tlačí jejich třídní bratry a sestry k tomu, aby je odsuzovali a distancovali se od nich.

Proti manévrům buržoazie je naprosto nutné trvat na tom, že:

  • Teroristické jsou především samotné základy demokratického systému vlastnictví a svobody a zákonné normy, které je chrání!
  • Podřizovat se protiteroristické kampani státu znamená přímo se podílet na represi každého protestu proti dennodennímu terorismu kapitálu vůči lidstvu!
  • Oněch 5 zavřených proletářů, podrobených nechutným tlakům výslechů a věznění, které je mají zlomit… jsou naši třídní bratři a sestry!

Nebuďme spolupachateli státního terorismu!

Solidaritu se všemi našimi potlačovanými třídními bratry a sestrami na celém světě!

Soudruzi tento leták je projevem naší bojující třídy, proto jej kopírujte a šiřte dál!

IKS – Internacionalistická komunistická skupina – listopad 2008

BP 33 – Saint-Gilles (BRU) 3 – 1060 Brussels – Belgium (pozor: neuvádějte jméno skupiny)
Email: info [at] gci-icg [dot] org – Naše tiskoviny na internetu: http://gci-icg.org
Posted in Blog - Čeština, Čeština | Comments Off on Leták Internacionalistické komunistické skupiny na podporu stíhaných anarchistů z francouzského Tarnaku

Declaration of Solidarity with Struggling and Prosecuted Proletarians in Greece

“In one night “reality” and “normality” died…”

On 6th of December 2008 in Greece pigs shot dead in cold blood 15 years old Alexis Grigoropoulos. That was the last straw which broke camel’s back and proletarian anger, which had been expressing itself through strikes and riots against attacks of Capital on living standards of our class, erupted. Suddenly, an uprising broke out and after several decades the specter of proletarian insurgency and open class struggle against capitalism returned to Europe. University and high school students as well as many pupils spontaneously surged into the streets of Greek cities and towns in order to assault police stations and all cops with stones and Molotov cocktails. Students and pupils were quickly joined by immigrant proletarians of every age, young “Greeks” with badly paid precarious jobs, but also by quite a lot of workers of an older generation. Even many unemployed and people from the margins of the class society took part: Romas, illegal refugees, drug addicts… Football hooligans forgot their dim-witted fights among each other and joined the struggle against the real enemy – repressive forces of the state. Immediately, it became clear to everybody that cops are nothing else but mercenaries of state terrorism. It became evident that they “serve” only smooth working of the system of private property of some and wage exploitation of others; and also that they “protect” merely law and order of this bourgeois system. “Dutiful citizens” and the belief in Democracy disappeared in clouds of smoke and tear gas and among blows of police batons.

“We destroy the present, because we come from the future!”

It was not only about street fights with cops and burning police stations. Rebels smashed and burned the smiling face of the capital’s world – the consumer paradise of shops, supermarkets, car showrooms and banks, which lend you money for some of the splendid commodities. The world of passive consumers of goods and spectators of Spectacle was burning in flames. And there were looting proletarians emerging from this fire and practically imposing dictatorship of human needs over capital and its exchange relations. Our class brothers and sisters were re-appropriating everything that we are, as the class, forced to produce at work in order to be obliged to buy it back for money we earn. They were also re-appropriating space and time, which are otherwise strictly divided and corseted according to needs of capital – columns of cars and stressed crowds of alienated zombies rushing to work, to school, to shop… disappeared from the streets recreated by proletarian violence and they were replaced by a community of the militant class. Combat self-organisation of rebels was developing spontaneously. Dozens of universities and high schools occupied not only by students, but proletarians of all categories, which we are divided into by capital, were transformed in centres of resistance and places of encounters, discussions, love and class hate. The same thing happened to a town hall in the Athens working class district of Aghios Dimitrios, which was also occupied by local inhabitants. After a long time our class was again beginning to speak and formulate its programme on its own. When rebelling workers occupied trade union buildings in Athens and Thessaloniki, they put forward a critique of these mediators of sale of our labour power to the bosses. They showed that trade unions are part of the state and it is their aim to disorganise and suppress class struggle and that the way forward goes through self-organisation of struggle in workplaces. In all those aspects of the class movement and its struggle autonomy of the proletariat from the bourgeoisie – its ideologies, organisations and way of life – began to be born.

“Stop watching TV! Everybody come to the streets!”

Although the proletarian uprising was going across many sectors, which we are separated into by capital, only a minority of our class was actively taking part in it. While there were burning barricades in the streets, shops were looted and cops were fought against, a majority sat at home in front of their TV sets and listened to the baloney of politicians and journalists. Despite their enduring effort rebels have not succeeded in breaking passivity of their class brothers and sisters – neither in Greece nor in the rest of Europe and most countries of the world. Therefore, there was not a general paralysation of capitalist economy, which means that there was neither an attack against wage labour and production for profit. The movement stopped at partial attacks against the state and incomplete subversion of capitalist relations. In December, total destruction of all state structures aiming at liquidation of bourgeois power and imposition of social dictatorship of proletariat, which would strengthen and allow communisation of social relations, was not on the order of the day yet. Revolutionary insurrection is postponed for the moment…

“Merry crisis and a happy new fear!”

It was exactly this message that the Greek uprising left on Athens walls for law-abiding citizens (who continue to submit themselves to demands of capital; whom it does not even occur to that they could resist bosses and the state and they only wait as sheep what will happen to them). This message applies for proletarians over here, in the Czech Republic, too. The crisis is coming and the bourgeois lay off hundreds and thousands of people from work and lower real wages. For instance, 4.000 laid-off glass workers are right now left without any means of subsistence. And what has happened? Nothing! Domination of social peace and Democracy lays on our class like a boulder: we will rather die from hunger or live under a bridge than we would start really struggling for satisfaction of our human needs. Democracy is like opium – it prevents us from understanding ourselves as a class with distinct interests, which are opposed to the interests of capital. We can see only our individual and family lives and their misery appears to be the best what we can have. However, the world crisis will smash our citizen-consumer illusion of happiness and even the slightest enthusiasm about capitalism. There will be more and more unemployed and homeless people, prices of basic goods will grow and those, who will have jobs, will be able to buy less and less with their wages… and at the end the ruling class may drive us into a war in order to get rid of surplus people and production capacities and to achieve a possibility of another economical growth through reconstruction.

Is economy in crisis? Let’s finish it off! Down with social peace! One Greece is not enough!

Sooner or later, capital will leave us with no reserves. We will suffer and maybe we will die, if we will continue to slavishly accept wage labour and money as a necessary means to satisfy our needs. But surely there will be proletarians, who will refuse the logic of exchange value and surge into supermarkets and take without paying, what they will need. The class movement in Greece will explode anew with even greater subversive power and this time it will not be alone. And it will not be only proletarians in China, Bangladesh, Egypt or Bolivia, who will rise up. Even over here, shop windows will be trashed. We will loot shops and luxurious bourgeois haciendas. Mass strikes without and against trade unions will subvert all the capitalist economy. The state with its police and army will, as always, defend bourgeois order and properties and make terror against the proletariat, who will never solve anything, unless it makes its own revolution. In the meantime, all our support, sympathies, thoughts belong to proletarians in Greece, who struggle or are imprisoned. We long for helping them through spreading the struggle in the Czech Republic and the whole world. We want to share and develop their experience with them, in order to put a global revolutionary insurrection back on the order of history…

World revolution against capital, wage labour and money!

Revolutionary proletarian violence against state terror of the police till the complete destruction of all states!

Dictatorship of proletariat for communisation of social relations and worldwide classless community

Posted in Activity of the group - English, English, Řecko 2008-2009 | Comments Off on Declaration of Solidarity with Struggling and Prosecuted Proletarians in Greece

Deklarace solidarity s bojujícími a stíhanými proletáři v Řecku!

„Během jediné noci „realita“ a „normál“ zemřely…“

6. prosince 2008 policejní svině v Řecku chladnokrevně zastřelily 15letého Alexise Grigoropoulose. Byla to poslední kapka, kterou přetekl pohár proletářského vzteku, jenž se do té doby projevoval stávkami a pouličními bouřemi proti útokům kapitálu na životní úroveň naší třídy. Najednou propukla vzpoura a do Evropy se po několika desítkách let vrátilo strašidlo proletářského povstalectví a otevřeného třídního boje proti kapitalismu. Vysokoškoláci, středoškoláci a mnozí žáci základních škol se živelně začali hrnout do ulic řeckých měst, aby kameny a zápalnými lahvemi zaútočili na policejní stanice a na všechny fízly. Ke studentům a žákům se rychle přidali přistěhovalečtí proletáři všeho věku, mladí „Řekové“, co mají mizerně placená, nejistá zaměstnání, ale taky pěkných pár zástupců starší generace dělníků. Přidali se i mnozí nezaměstnaní a lidé z okraje třídní společnosti: Romové, ilegální běženci, drogově závislí… Řada fotbalových chuligánů zapomněla na dementní rvačky mezi sebou a přidali se k boji proti skutečnému nepříteli – represivním silám státu. Najednou bylo všem jasné, že fízlové nejsou nic jiného než žoldáci státního teroru. Bylo evidentní že „pomáhají“ jedině hladkému fungování systému soukromého vlastnictví jedněch a námezdního vykořisťování druhých. A taky, že „chrání“ pouze zákony a pořádek buržoazního systému. V oblacích kouře a slzného plynu a v ranách policejních obušků zmizeli „poctiví občané“ a víra v demokracii.

„Ničíme přítomnost, protože přicházíme z budoucnosti!“

A nezůstalo jen u pouličních bitev s policajty a hořících fízláren. Vzbouřenci rozbíjeli a zapalovali usměvavou tvář světa kapitálu – konzumní ráj obchodů, supermarketů, autosalonů a bank, které vám půjčí na nějakou z těch skvostných komodit. V plamenech hořel svět pasivních konzumentů zboží a diváků spektáklu. A z toho požáru se vynořovali rabující proletáři, kteří prakticky nastolovali diktaturu lidských potřeb nad kapitálem a jeho směnnými vztahy. Naši třídní bratři a sestry si znovu přivlastňovali vše, co jsme jako třída nuceni v práci vyrábět, abychom si to pak za vydělané peníze museli znovu kupovat. Přivlastňovali si taky prostor a čas, které jsou jinak přísně rozděleny a sešněrovány podle potřeb kapitálu – z ulic přetvořených proletářským násilím zmizely kolony aut a vystresované davy odcizených zombií, co se ženou do práce, do školy, na nákupy…, a místo nich nastoupila pospolitost militantní třídy. Spontánně se rozvíjela bojová sebeorganizace vzbouřenců. Desítky univerzit a středních škol obsazených nejen studenty, ale proletáři ze všech kategorií, do kterých nás kapitál rozděluje, se změnily v centra odporu a místa setkávání, diskusí, lásky a třídní nenávisti. Totéž se stalo s radnicí v aténské dělnické čtvrti Aghios Dimitrios, kterou místní obyvatelé rovněž obsadili. Naše třída po dlouhé době začínala znovu mluvit a formulovat svůj program sama za sebe. Když bouřící se dělníci obsadili budovy odborů v Aténách a Soluni, přišli s kritikou těchto zprostředkovatelů prodeje naší pracovní síly šéfům. Ukázali, že odbory jsou součástí státu a jejich cílem je dezorganizace a udušení třídního boje, a že další cesta vede přes sebeorganizaci boje na pracovištích. Ve všech těchto aspektech třídního hnutí a jeho boje se začala rodit autonomie proletariátu na buržoazii, jejích ideologiích, organizacích a způsobu společenského života.

„Přestaňte koukat na televizi! Všichni musí do ulic!“

Přestože proletářská vzpoura šla napříč řadou sektorů, do nichž nás kapitál rozděluje, aktivně do sebe vtáhla jen menšinu naší třídy. Zatímco v ulicích hořely barikády, rabovaly se obchody a bojovalo se s fízly, většina seděla doma u televize a dál se nechávala krmit žvásty politiků a novinářů. I přes svoji vytrvalou snahu rebelové nedokázali pasivitu svých třídních bratrů a sester prolomit – ani v Řecku ani ve zbytku Evropy a většině zemí světa. Nedošlo tak ani ke všeobecné paralyzaci kapitalistické ekonomiky a tudíž ani k útoku na námezdní práci a výrobu na prodej a pro zisk. Hnutí zůstalo u částečného napadání státu a neúplného podvracení kapitalistických vztahů. Totální destrukce všech státních struktur s cílem zlikvidovat moc buržoazie a nastolit sociální diktaturu proletariátu, která by posilovala a umožňovala komunizaci společenských vztahů, nebyla v prosinci ještě na pořadu dne. Revoluční povstání se prozatím odsouvá…

„Veselou krizi a šťastný nový strach!“

Právě toto poselství všem poslušným občanům (kteří se dál podřizují požadavkům kapitálu, které ani nenapadne postavit se šéfům a státu a jenom jako ovce čekají, co se s nimi stane) zanechala řecká vzpoura na aténských zdech. Toto poselství se týká proletářů i tady v Česku. S příchodem krize buržousti vyhazují stovky a tisíce lidí z práce a snižují reálné platy. Třeba 4000 propuštěných sklářů se už dnes ocitá na dlažbě zcela bez prostředků k přežití. A co se děje? Nic! Panství sociálního smíru a demokracie leží na naší třídě jako balvan: raději pojdeme hlady nebo skončíme pod mostem, než bychom začali skutečně bojovat za uspokojení našich lidských potřeb. Demokracie je jako opium, po němž se nechápeme jako třída s vlastními zájmy, které jsou protichůdné zájmům kapitálu. Vidíme jen své individuální a rodinné životy a jejich ubohost se nám jeví jako to nejlepší, co můžeme mít. Světová krize, ale naši občansko-konzumní iluzi štěstí a sebemenší nadšení pro kapitalismus rozbije napadrť. Nezaměstnaných a lidí bez domova bude přibývat, ceny základního zboží porostou a ti, co budou mít práci, si toho za své platy koupí čím dál tím míň… a nakonec nás vládnoucí třída třeba nažene do války, aby se zbavila přebytečných lidí a výrobních kapacit a získala možnost dalšího ekonomického růstu skrze rekonstrukci.

Ekonomika je v krizi? Dorazme ji! Pryč se sociálním smírem! Jedno Řecko nestačí!

Dříve nebo později nám kapitál neponechá už žádné rezervy. Budeme hodně strádat a možná, že nepřežijeme, pokud budeme dál otrocky přijímat námezdní práci a peníze jako nutný prostředek k uspokojování našich potřeb. A proletáři, kteří logiku směnné hodnoty odmítnou, vtrhnou do supermarketů a bez placení si vezmou, co potřebují, se určitě najdou. Třídní hnutí v Řecku znovu exploduje s ještě větší podvratnou silou a tentokrát nebude samo. A nebudou to ani jen proletáři v Číně, Bangladéši, Egyptě nebo Bolívii, kdo povstane. I tady se začnou sypat výkladní skříně. Budeme rabovat obchody a luxusní haciendy buržoustů. Masové stávky bez odborů a proti nim rozvrátí celou kapitalistickou ekonomiku. Stát se svojí policií a armádou bude jako vždycky hájit buržoazní pořádek a majetky a vést teror proti proletariátu, který nikdy nic nevyřeší, pokud neudělá svoji vlastní revoluci. Zatím naše veškerá podpora, sympatie, myšlenky patří proletářům v Řecku, kteří bojují nebo sedí ve vězení. Toužíme jim pomoci rozšířením boje do ČR a do celého světa. Chceme s nimi sdílet a rozvíjet jejich zkušenosti, aby se globální revoluční povstání znovu vrátilo na pořad dějin…

Světovou revolucí proti kapitálu, námezdní práci a penězům!

Proti státnímu teroru policie revoluční násilí proletariátu až do úplného zničení všech států!

Diktaturou proletariátu ke komunizaci společenských vztahů a celosvětové beztřídní pospolitosti!

Posted in Activity of the group - Čeština, Čeština, Řecko 2008-2009 | Comments Off on Deklarace solidarity s bojujícími a stíhanými proletáři v Řecku!

Třídní válka — programové pozice

Proletářská autonomie — Komunistická revoluce — Diktatura proletariátu

rovnos

TŘÍDNÍ VÁLKA

Totéž každý den pořád dokola:
BUDÍK — CESTA — PRÁCE — NÁKUP — CESTA — VEČEŘE — TELEVIZE — SPÁNEK — BUDÍK — CESTA — PRÁCE — NÁKUP — CESTA — VEČEŘE — TELEVIZE — SPÁNEK — BUDÍK — CESTA — PRÁCE… JAK DLOUHO TO JEŠTĚ VYDRŽÍME??!

Tahle společnost nám nabízí jen boj o holé přežití, kde nejsme nic víc než pracovní síla a spotřebitelé. Jen se to celé balí do krásných řečí o hodnotách slušného občana a potřebách vlasti a ekonomiky, do módních trendů a bezduchých životních stylů, které na nás dennodenně chrlí média, politici, vědci, celebrity… Jsou snad značkové hadry, nové mobily a plazmovky, auta na leasing a bydlení na hypotéku, páteční mejdany, televizní show a rodinné idylky v nákupních střediscích dostatečnou náhražkou za opravdu lidský život? Je to všechno, po čem skutečně toužíme a co reálně potřebujeme?

PRO NÁS NE!

Nemáme žádné velkolepé majetky a podniky, které by na nás vydělávaly, a tak musíme chodit do práce. Prodáváme svůj čas a energii, svoji pracovní sílu, třídě buržoustů, která vlastní výrobní prostředky. Svoji práci směňujeme za mzdu, za kterou můžeme nakoupit to, co potřebujeme k přežití a co jinde vyrobili stejní pracující lidé, jako jsme my. Ať si vyděláme, kolik chceme, jakmile výplatu utratíme, musíme naklusat zase zpátky do práce. Naše práce uvádí do chodu celou společnost a ekonomiku: továrny, supermarkety, kanceláře, nemocnice, stavby… Jsme třída proletářů a bouříme se!

PROTI NÁMEZDNÍ PRÁCI

Práce je nám odcizená, protože doba, po kterou pracujeme, nám nepatří, není zcela naší součástí – je především prostředkem jak se dostat k penězům. Protože svoji práci prodáváme jako zboží jednotlivým šéfům i buržoazii jako celku, jsou to oni, kdo ji kontroluje, komu náleží a kdo z ní má skutečný prospěch. My jen musíme pracovat tak dlouho a tak rychle, jak se po nás chce. Bojujeme tedy proti námezdní práci, která je základem našeho vykořisťování a celého kapitalistického systému.

PROTI VOLNOČASOVÉ TOVÁRNĚ

Nepracujeme, abychom bezprostředně uspokojili potřeby své i druhých lidí. Životní potřeby nám zprostředkovávají mzdy – peníze, protože odcizené jsou nám i produkty naší práce, které patří buržoazii. Odcizená je nám celá společnost: vztahy, na nichž stojí, její struktury, instituce, bohatství i vědění. Diktatura kapitálu tak panuje i mimo práci. Volno, na které se těšíme, je její součástí. Je to kapitál a ne my, kdo určuje, jak jíme, milujeme, bydlíme, cestujeme, bavíme se… Proto bojujeme proti kapitalistickým společenským vztahům jako celku, který nás uzavírá do obrovské továrny, kde jsme jako dojné krávy v každém okamžiku našich životů.

PROTI KAPITALISMU

Naše práce je zboží jako žádné jiné: jediné má schopnost vytvářet hodnotu novou a větší, než je jeho vlastní. Šéfové nás všechny vykořisťují, neboť nám platí jen za naši pracovní sílu a všechno, co jsme vyrobili navíc, je jejich nadhodnota a zisk. Zisk se reinvestuje do výrobních prostředků, do produkce nového kapitálu, což je všechen majetek, který buržousti kontrolují, vlastní a prodávají. Kapitál je naše mrtvá práce vtělená do věcí. Je to náš čas a energie, které jsme zabili v práci. Jediným cílem kapitalistického výrobního způsobu je mít zisk a rozmnožovat kapitál. Lidské potřeby jsou zcela druhořadé a výroba je „uspokojuje“ jen do té míry a takovým způsobem, které slouží expanzi kapitálu. Z těchto důvodů byl kapitalistický i minulý režim a kapitalismus je i v Severní Koreji, Číně nebo na Kubě. Kde je námezdní práce je i kapitál a nic na tom nezmění ani háv „marxistické“ ideologie, reorganizace buržoazie skrze politickou stranu a stát a její snahy (bez trvalé šance na úspěch) deformovat kapitalistické zákonitosti trhu, konkurence a hodnoty.

PROTI DEMOKRACII, STÁTU A BURŽOAZNÍ POLITICE

Demokracie je vlastní podstatou kapitalistické společnosti a nikoli jen jednou její politickou formou. Atomizovaní občané, kteří dosahují umělé jednoty skrze separovanou sféru národní politiky, jsou společnou charakteristikou parlamentních, stalinistických, fašistických nebo třeba islamistických států. Ty jsou organizacemi buržoazie jako třídy, které vyrůstají ze společenských vztahů třídní společnosti. Proto je revoluční boj proletariátu protidemokratický a protistátní a nemá co do činění s buržoazní politikou, politickými stranami (ať jsou levicové nebo pravicové, parlamentní nebo mimoparlamentní, legální nebo zakázané), volbami a politickými převraty.

PROTI ODBORŮM A LEVIČÁCTVÍ

Odbory již dávno nejsou organizacemi dělnické třídy. Staly se součástí kapitalistického státu, institucí pro organizovaný prodej pracovní síly a udržování sociálního smíru. Jako takové musí být zničeny a nikoli reformovány. Slabiny a porážky hnutí naší třídy daly a dávají vzniknout mnoha proudům levičáctví, které hrají úlohu sociální demokracie: neusilují o zničení kapitalismu, ale o jeho radikální reformu. V dobách revolucí jsou vždy posledním útočištěm a baštou kapitálu. Proto komunističtí proletáři bojují proti všem jeho podobám: stalinismus, trockismus, maoismus, mnohé varianty anarchismu, antiglobalismus, protiimperialistická hnutí „třetího světa“…

PROTI JEDNOTNÝM FRONTÁM

Jsme proti všem jednotným frontám s „pokrokovými“ politickými frakcemi buržoazie a proti všem kontrarevolučním ideologiím, které kolem těchto front vznikají: antifašismus nebo třeba národní osvobození… Všechny vedou k obraně jedné podoby kapitalistické diktatury proti druhé, „menšího zla“ proti „většímu“ nebo k boji za kapitalismus s lidskou tváří, ale vždy k podrytí a porážce revolučního proletariátu. Jsme pro přímou třídní akci proti rasistům a fašistům a pro komunistickou revoluci jakožto jedinou alternativu vůči všem podobám kapitalismu.

PROTI ÚTLAKU, NACIONALISMU A VÁLCE

Všechny formy útlaku starší než kapitalismus sám – třeba na základě pohlaví, sexuální orientace, etnické nebo náboženské příslušnosti – se staly součástí kapitalistického vykořisťování a dělby práce. Žádná podoba útlaku neexistuje vně kapitalistických společenských vztahů a může být odstraněna pouze s nimi v procesu komunistické revoluce. Ideologie, které nám proletářům podsouvají pozitivní identitu pracujícího, ženy, Roma, Čecha, slouží k tomu, abychom se vnitřně ztotožňovali s kapitalistickým systémem. V proletariátu se však skrývá negace všech těchto identit poslušných občanů. Proto se proti nim stavíme stejně jako proti národu, vlasti a nacionalismu. Proti sociálnímu míru v národních státech i válce mezi nimi prosazujeme třídní válku (revoluční defétismus).

ZA PROLETÁŘSKOU AUTONOMII

I přes své meze skutečné boje proletariátu dnes obsahují semínka budoucího boje za komunismus. Dnes tedy podporujeme třídní boje a vytváření proletářských buněk, kroužků a sítí na podvratném základě – tedy boj a sdružování, které probíhají mimo odbory a proti nim. Právě z bojů tohoto druhu se může zrodit proletářské hnutí, které se dá na cestu uskutečňování proletářské autonomie. Masový boj, v němž se třída na pracovištích rozejde s odbory a v místech bydliště s politickými stranami, komunitními či náboženskými vůdci, ve svých hlavách s buržoazními ideologiemi a ve svých životech s kapitalistickými vztahy, dá vzniknout nové organizaci proletariátu jako třídy, novým formám územní centralizace boje: dělnické rady, všeobecná shromáždění, komuny…

ZA KOMUNISTICKOU REVOLUCI

Jen v procesu růstu třídní autonomie může dojít ke změně poměru sil mezi proletariátem a buržoazií v náš prospěch. Tehdy se může odehrát kvalitativní skok v třídním uvědomění a boji – tehdy může začít proletářská revoluce, která buď okamžitě, prakticky a vědomě nastoupí cestu ke komunismu, nebo zahyne, neboť kontrarevoluce ihned využije slabiny naší třídy proti ní samotné.

ZA DIKTATURU PROLETARIÁTU

Proces bojového vývoje od třídní autonomie k násilným povstáním a třídní revoluci nastoluje pro stále větší množství proletářů vědomou volbu mezi komunismem a kapitalistickým barbarstvím: vykořisťováním, krizí, válkami, ekologickou katastrofou. Čím jasnější se tato volba stává, tím více je proletariát schopen uskutečňovat v revoluci svoji společenskou diktaturu proti námezdní práci, hodnotě, směně, penězům, státu. To znamená celosvětovou diktaturu lidských potřeb proti kapitálu a revoluční teror proti buržoazním silám.

ZA KOMUNIZACI SPOLEČNOSTI

Diktatura proletariátu znamená komunizaci společenských vztahů: odstranění námezdní práce, rušení zbytečných profesí a výrob, odstranění směnných vztahů ze všech aspektů našich životů, zrušení ekonomiky a produkce pro zisk a podřízení všech výrobních sil lidským potřebám a potřebám světové revoluce, zánik rozdílu mezi prací a volnem, městem a venkovem a všech dalších separací, násilné zničení státu a jeho nahrazení orgány revoluční sebeorganizace proletariátu, které se s triumfem revoluce mění v globální lidskou pospolitost. Diktátorskou komunizací sociálních vztahů totiž proletariát ruší sám sebe a celou třídní společnost a plně rozvíjí komunismus.

O REVOLUČNÍ ORGANIZACI

Revoluční organizace spontánně vyrůstá a nabývá konkrétních forem přímo z třídního boje, neboť proletariát je k tomu historicky nucen. Revoluční organizace nedělá revoluci ani k ní proletariát neuvědomuje a nevychovává. To třída zvládne sama a naopak svojí bojovou aktivitou vytváří podmínky pro centralizaci revolučních skupinek, které jsou dnes v dobách sociálního smíru nepočetné a bezvýznamné, a nejuvědomělejších a nejradikálnějších složek proletariátu do komunistické strany. Ta stojí na sebeorganizaci zdola a organické centralizaci a má stejné zájmy jako celá třída. Komunisté se odlišují jen tím, že organizovaně jednají nejrozhodněji a nejdůsledněji ze všech a vždy v historickém zájmu celého proletariátu, a tak udávají zbytku třídy směr. Globální komunistická strana je předzvěstí celosvětové lidské pospolitosti.

CO DĚLAT DNES?

Rozvíjet, hájit a propagovat program komunistické revoluce na základě poučení z minulých bojů proletariátu. Propagandou, agitací a aktivním zapojením zviditelňovat, podporovat a pobízet všechny tendence v dnešních bojích, které mohou napomoci k rozvoji třídního vědomí a bojovného ducha v naší třídě, ke vzniku radikálních proletářských sdružení. Odhalovat a kriticky pojmenovávat meze dnešních třídních hnutí. Centralizovat militantní proletáře, kteří se snaží organizovat na základě revolučního programu. Vždy bránit zájmy celého proletariátu, jednat internacionalisticky a nekompromisně se stavět proti veškerému reformismu a reakci, které se staví do cesty vzniku proletářské autonomie.

Posted in Activity of the group - Čeština, Čeština | Comments Off on Třídní válka — programové pozice