TŘÍDNÍ VÁLKA # CLASS WAR # GUERRE DE CLASSE

Leták rozdávaný na protestním pochodu 9. 1. 2009 (pravděpodobně v Soluni) dvěma anarchistickými skupinami (neuvádí se kterými)

„V době občanské války si každý občan musí zvolit stranu, jinak bude odsouzen reparacím a bude připraven o svá občanská práva.“
Solón, Aténská ústava, 6. století před n. l.

Jakmile byly plameny uhašeny, státní mudrci vystoupili na světlo, aby činili odhady, analýzy, hodnocení a předpovědi, ale především sliby: „Odzbrojíme policii“ – tj. vyzbrojíme ji skvělými novými nesmrtícími zbraněmi, jako jsou elektrické obušky, paralyzéry a obrněná auta. „Provedeme reformu školství“ – tj. shromáždíme všechny děkany a ředitele a všechny ostatní kancléře oné bažiny separovaného a neužitečného vědění, kterému se říká věda, a vytvoříme nový systém debilizace, nový systém výcviku mladých lidí, aby se uměli klanět, donášet a žebrat. „Zachráníme demokracii“ – tj. nalezneme nové způsoby jak vydávat apatii, útlum a dobrovolné otroctví za výdobytek, za právo, za svobodu. Povstalci naslouchají sirénám demokracii a ptají se: To mě poser, copak ti lidé z opozice ještě neslyšeli, že vyjednávání je mrtvé?

Kdo podle jejich nadějí přijde zachraňovat Bastillu? Policajti? Obchodníci? Novináři? Odborářští bossové? Studentské svazy? I kdyby všechny síly represe, trhu a zprostředkování – od velekněze spektáklu až po nejnižšího funkcionáře státního násilí – pro tuto chvíli odložily své vzájemné rozepře, nedokážou propůjčit důvěryhodnost základnímu kameni všeho vyjednávání: možnosti získat něco zachováním tohoto systému. I kdyby banky smazaly všechny naše dluhy. I kdyby policajti chodili po ulicích s květinami ve vlasech a „savoir vivre“ pod paží. I kdyby ministerstvo zrušilo zkoušky, dalo všem za A, dalo všem žákům stipendium a poslalo je studovat na Harvard. I kdyby pro nás vynalezli tisíc požadavků a každý z nich splnili prostým prezidentským dekretem, i pak by realita byla tvrdohlavá: v tomto povstání se nevyskytnul ani jeden dojemný požadavek, a to nikoli proto, že bychom čekali, až je jiní vznesou za nás, ale proto, že povstání nic nepožadují – útočí. My nic nepotřebujeme, ale chceme všechno!

Otroci kapitálu, lokajové zprostředkování si ani nedokážou představit politiku bez vyjednávání, protože pro ně všechny je život nekonečným tržištěm. Jsou nasáklí logikou komodit a neumí přemýšlet o ničem jiném než o prodeji a jeho podmínkách. Jenže povstání ukázalo, jak vedou dialog ubožáci této planety: tak, že vlastníma rukama kámen po kameni vykořeňují vše, co je vykořisťuje, odcizuje a utlačuje. A není to jen či především policejní stát, ale totalita kapitalistických vztahů: od třídního vykořisťování a škály komodit až po divadla a opery buržoazní hniloby, po závoj snobství, do nějž se halí ti, kdo shlédnou Brechta, poslechnou si Šostakoviče, a pak znásilní Ludmilu a nutí Ahmeta, aby jim voskoval jejich dřevěné podlahy.

Povstání nebylo krokem vedoucím k vyjednávání. Bylo koncem tržiště, koncem všeobecné kapitulace, které se říká republika. Proto šéfové neví, co si počít. Neboť jejich zboží stojí zaprášené a neprodejné. A jediné, co jim zůstává po ruce je stále neobratnější management reprezentace násilí. Když na policejní stanice útočí žáci středních škol. Když si celé čtvrtě nestěžují na planoucí barikády a místo toho hází z balkonů květináče po policejních sviních. Když dnes fízl na koni málem nemůže ani udělit pokutu za špatné parkování, aniž by se na něj nesesypali nadávky, tak moc ví, že všechny její snahy o démonizaci sociálního kontranásilí vyšly naprázdno. S bleskem povstání, který protrhává temnotu ideologií, společnost získává oči a vidí kontury reálného: utlačovatelskou základnu svých spektakulárních privilegií. Ti, kdo roní slzy nad vypálenými obchody, by se měli jet podívat do Asie, aby viděli, jak otroci vyrábějí komodity, které si surovci z hlavních tříd cpou do svých výkladních skříní. Ti, kdo lkají nad rozbitým mramorem na univerzitách, by měli požádat babizny děkanů o účty, neboť jim nakoupili šestkrát tolik a ozdobili si s ním své vily. A ti, kdo se rozhořčují nad zničením svých aut, by se měli projít po deltě Nigeru, aby viděli, jak vedle ropných polí, které pohánějí jejich motory, teče krev.

Výjimka – vražda Alexise – přinesla překonání logiky výjimek, neboť odhalila její pravou podstatu – že se jedná o pravidlo. Pravidlo strukturálního násilí, které se denně provádí za účelem zabezpečení třídních, genderových a rasových privilegií: od kyseliny, která popálila tvář K. Kunevy, až po otroky na jahodových polích v jižním Řecku, a od zavražděných prostitutek v centru Atén a neviditelných mrtvých imigrantů na policejní stanici, která vydává povolenky, až po jatka v Palestině a Kongu. Proto se sociální kontranásilí obrací proti systému vykořisťování a útlaku jakožto proti celku – nepersonifikuje si nepřítele. Neredukuje se na chvilkový a nárazový akt odplaty, ale organizuje se do neustálého a trvalého útoku na základy tohoto systému: na společenské vztahy, které jej reprodukují.

Máme na své straně všechny dobré důvody tohoto světa. Neboť nezabili jen jednoho z nás a není to ani jen o tom, že krize jejich systému oslabila sliby, které nás doposud držely v letargii. Je to o tom, že tento svět může zrodit jen odcizení, osamocení, separaci, disciplínu, drancování, destrukci a smrt. Jde o to, že na obzoru se stále hustěji objevují odmítnutí jako bouře, která se chystá smést každé poslední privilegium tohoto prohnilého světa. A konečně jde o to, že jsme se všichni setkali sjednocení, živí a odhodlaní a obrátili jsme se proti tomu všemu. Proto jsou dnes každá škola, každá univerzita, každé město otevřené naší vůli, aby už to nikdy víckrát nebylo stejné. Toto vědomí přemění tichou smrt, kterou pro nás chystají, ať už se bude jmenovat jakkoli – reforma, represe nebo výměna vlády – v novou frontovou linii života, který chceme žít. Pokaždé bude masivnější, pokaždé bude polarizovanější. Pokaždé bude jasnější, pokaždé bude více nezprostředkovaná, kolektivnější.

ŘEKLI JSME A ZNOVU ŘÍKÁME: NEMÁME DŮVOD VRACET SE ZPÁTKY – VŠECHNO PATŘÍ VŠEM – VŠE ZŮSTÁVÁ V NAŠICH RUKOU

SOLIDARITU SE STÍHANÝMI POVSTALCI

OKAMŽITÉ PROPUŠTĚNÍ VĚZNĚNÝCH

Okupace Polytechniky skončila o půlnoci 24. prosince – Boj pokračuje…

Oznámení Okupantů Polytechniky

Ihned po zavraždění Alexandrose Grigoropoulose speciálním policistou Ep. Korkoneasem a po prvních střetech v ulicích Exarchie byla polytechnická univerzita obsazena a změnila se v ohnisko vyjádření sociálního vzteku. Jelikož je v živé paměti rebelů a velké části společnosti historicky a symbolicky spojena s bojem proti autoritě – od dob diktatury až po dnešní moderní totalitární demokracii – stala se Polytechnika místem, kde se spontánně shromáždily stovky lidí: soudruhů, mládeže a dělníků, nezaměstnaných, imigrantů, studentů…

Boje s represivními silami a planoucí barikády v přilehlých ulicích se staly jiskrou, která zažehla vzpouru, jež se šířila městem v podobě živelných demonstrací, obsazení vysoké školy ekonomické a právnické, útoků proti státním a kapitalistickým terčům v centru Atén i jejich městských částech a ve většině měst v celé zemi. V následujících dnech demonstrace tisíců lidí skončily nepokoji a útoky proti bankám, ministerstvům a velkým obchodním domům, okupováním škol a veřejných budov, obléháním a dobýváním policejních stanic dětmi. Pořádková policie hlídala věznici Koridallos a parlament. Vzpoura se stala všeobecnou – vzpoura, kterou odpálila vražda A. Grigoropoulose a která explodovala v bezprostřední reakci stovek soudruhů na tento případ rozšířeného státního násilí, a inspirovala akce vzteku a solidarity za hranicemi – na celém světě. Tato vzpoura kvasila v podmínkách generálního útoku státu a šéfů proti společnosti, rostla v realitě každodenního umírání svobody a důstojnosti, které utlačovaným lidem zajišťuje vyloučení, chudoba, vykořisťování, represe a kontrola. Tato vzpoura se vytrvale „připravovala“ i v těch nejtemnějších dobách státního a fašistického terorismu každým malým nebo velkým gestem odporu vůči odevzdanosti a kapitulantství, které mnoha lidem otevíraly cestu k setkání se na ulicích tak, jako se to stalo v těchto dnech. V této výbušné společenské realitě se okupovaná Polytechnika stala referenčním bodem přímé konfrontace se státem, a to ve všech jejích formách a všemi možnými prostředky, skrze posloupnost povstaleckých událostí, které sežehly pořádek a bezpečí šéfů a rozmetaly zdání společenského souhlasu s jejich vražednými záměry. Stala se místem, kde se setkávaly bouřící se sociální a politické subjekty a vzájemně se ovlivňovaly skrze všeobecná shromáždění a svoji dennodenní přítomnost v okupaci.

Fungovala jako základna kontrainformací, a to skrze komuniké a plakáty, svůj blog a rozhlasovou stanici a PA systémem rozesílala zprávy a novinky o probíhající vzpouře. Rovněž dala život politickým iniciativám odporu, jako byla třeba výzva shromáždění okupantů Polytechniky ke globálnímu akčnímu dni 20. prosince, která vyústila v koordinované mobilizace ve více než 50 městech v různých zemích, jichž se okupanti Polytechniky zúčastnili svoláním shromáždění na místo, kde byl zavražděn A. Grigoropoulos; nebo třeba solidární a benefiční koncert pro rukojmí revolty, který se konal 22. prosince, a výzva k účasti na demonstraci solidarity s vězni, kterou organizovali soudruzi, kteří se účastnili otevřeného shromáždění okupované GSEE (Všeobecná konfederace pracujících).

Jakožto po 18 dní stabilní bod šířící se vzpoury obsazená Polytechnika byla trvalou výzvou k neposlušnosti pro všechny vzdorující lidi na celém světě a permanentním znamením solidarity s rukojmími, které si v tomto boji stát vzal. Stala se územím, které jsme používali k šíření poselství solidarity mezi utlačovanými, sebeorganizace a sociálního i třídního protiútoku proti světu autority, jeho mechanismům a symbolům. Tyto prvky a hodnoty boje vytvořily utlačovaným půdu, kde se ve své vzpouře mohli setkávat, ozbrojily naše vědomí a snad vůbec poprvé si je tak široce osvojilo tolik lidí nejrůznějšího věku a různých národností – lidí, s nimiž anarchisté a antiautoritáři sdíleli totožná hesla proti policii, totožná slova, totožnou praxi boje, totožný vztek na ty, kdo drancují naše životy a mnohokrát i totožnou vizi světa svobody, rovnosti a solidarity.

Z tohoto důvodu se represe neprojevovala pouze v podobě policejní brutality, zatýkání a věznění demonstrantů, ale také intenzivním ideologickým útokem zahájeným ze všech stran politického systému, jenž viděl, jak se jeho základy otřásají, když represe, na níž stojí, nejenže nedokázala zkrotit vlny vzpoury, ale naopak byla jejich prvotní příčinou. Tento ideologický útok se selektivně zaměřoval na anarchisty, coby na politickou a nezprostředkovanou součást vzbouřenců, právě kvůli dopadu, jaký měly jejich slova a činy, a kvůli nebezpečí, které pro stát vzniká, když anarchisté komunikují a koordinují své činy s tisíci utlačovaných. V tomto kontextu docházelo k hysterické snaze rozdělit vzbouřence na „hodné žáčky“ na jedné straně a na „zlé zakuklené anarchisty – koukouloforoi“ nebo „rabující přistěhovalce“ na straně druhé, stejně jako k používání starého dobrého mýtu o provokatérech, čímž mělo dojít ke zmanipulování vzteku nad vraždou, k vyčerpání sociální exploze, ke kriminalizaci, izolování a rozdrcení stálých referenčních bodů této revolty. (Mimochodem stejná rétorika represe vedla k zavraždění A. Grigoropoulose, neboť je zodpovědná za považování specifických politicko-sociálních milieu, prostorů a lidí za „vnitřního nepřítele“, proti němuž by mělo být „legitimní“ používat státní násilí.) Součástí této snahy státu bylo strefování se do Polytechniky, které bylo v projevech politiků a pomlouvačné masmediální kampani na denním pořádku. Po hodinách střetů v Exarchii a kolem Polytechniky v noci 20. prosince stát prostřednictvím prokurátora vyhrožoval, že přikročí k policejní razii, neboť navzdory nesouhlasu univerzitních autorit zrušil akademický azyl na univerzitní půdě, aby potlačil vzpouru napadením jednoho z prvních míst, kde začala. Se svým záměrem neuspěl, protože okupanti se odmítli podřídit jakémukoli ultimátu, protože byli odhodláni bránit toto politické a sociální teritorium jakožto součást revolty, protože otevřeně vyzývali lidi, aby přišli a svojí přítomností podpořili okupaci a protože přikročili k plánovanému solidárnímu koncertu pro vězně, který 22. prosince shromáždil na Polytechnice stovky lidí. Následujícího dne, 23. prosince, se pohrůžky okamžitým vyklizením vrátily s ještě větší silou. Zatímco shromáždění diskutovalo o ukončení okupace, byli jsme informováni politickými a akademickými osobnostmi, že ministerstvo vnitra a policie požadují, abychom okamžitě opustili kampus, jinak tam vtrhnou policajti. Okupanti odpověděli, že Polytechnika nepatří ani ministerstvu ani policii, takže jim nemůže být vydána. Patří bojujícím lidem, kteří rozhodnou, co se udělá, výlučně na základě kritérií hnutí a neakceptují vydírání a ultimáta vrahů. Takto se okupace Polytechniky protáhla o další den a do centra Atén byla svolána demonstrace solidarity se zatčenými. Žádný represivní projekt ani žádný ideologický útok nedokázaly a nedokážou vydíráním dosáhnout návratu do normálu a nastolit sociální a třídní pacifikaci. Nic již není stejné! Překonání strachu, izolace a panujících společenských dělítek svedly tisíce mladých lidí dohromady s ženami a muži všeho věku, běženci a přistěhovalci, dělníky a nezaměstnanými a stáli bok po boku na ulicích a na barikádách a bojovali proti tyranům v našich životech, za naši důstojnost a svobodu. A taková je realita, která svými plameny osvětluje budoucnost vzpoury, její intenzifikaci a prohlubování až do absolutního podvrácení světa šéfů. Protože jsme všemožně křičeli, že tyto dny patří Alexisovi, Michalisi Kaltezasovi, Carlovi Giulianimu, Christoforosi Marinosovi, Michalisi Prekasovi, Marii Koulouri a všem soudruhům zavražděným uniformovanými státními vrahy, nejsou to dny, které patří smrti, ale ŽIVOTU! Životu, který rozkvétá v bojích, na barikádách, ve vzpouře, která pokračuje.

Po 18 dnech ukončujeme okupaci Polytechniky a posíláme nejvřelejší vzkazy solidarity všem lidem, kteří se mnoha způsoby stali součástí této vzpoury, a to nejen v Řecku, ale také v mnoha zemích Evropy, jižní a severní Ameriky, Asie a Austrálie a Nového Zélandu. Všem, s nimiž jsme se setkali a s nimiž zůstaneme pospolu v boji za osvobození vězňů této revolty, ale také za její pokračování až do globálního sociálního osvobození. Za svět bez pánů a otroků, bez policie a armád, bez hranic a věznic.

SMRT STÁTU – AŤ ŽIJE ANARCHIE!

OKAMŽITÉ PROPUŠTĚNÍ VŠECH ZATČENÝCH BĚHEM VZPOURY!

BOJ POKRAČUJE!

Svoláváme otevřené shromáždění k otázce organizování solidarity se zatčenými, po němž volali soudruzi ze shromáždění v okupované GSEE, které se uskuteční v sobotu 27. prosince v 16:00 na Polytechnice.

Okupace Polytechniky, 24. 12. 2008

Poslední prohlášení z obsazené Ekonomické fakulty před vyklizením

(Poznámka překladatele z řečtiny: text je věnován dobrému lidu Gazy. Jsou v našich srdcích i myslích a tím nejstrašlivějším způsobem nám připomínají, že máme milion důvodů bouřit se a ani jeden jediný zase se posadit, být spokojení a vrátit se k jejich vražedné normalitě.)

„Svojí dlouhou pílí a nebezpečenstvími, kterým čelíme, ukázali jsme světu, jak vysoce si ceníme naší spravedlivé svobody (…) nyní jsme si navzájem povinováni tou nejlepší péčí o budoucnost, abychom se již nikdy nenavrátili do postavení otrockého.“
Levelleři, Dohoda lidu, 1647

Pohleďme za slzný plyn, obušky a policejní antony. Operace, kterou šéfové od 6. prosince provádějí, nesestává jen z pouhého kombinování represe s propagandou. Spíše jde o aplikaci řady metod, jejichž cílem je opětovné sjednání sociálního smíru a konsensu.

Od komunistické strany, která bouřící se lid chápe jako loutky Syriza (eurolevicová parlamentní strana – pozn. překl.) a CIA, až po politiky socialistické strany, kteří skučí, že Atény připomínají město ve východním bloku, neboť jejich ulice se vyprázdnily od konzumentů; od thessalonického arcibiskupa, který úpěnlivě prosí své stádo, aby šlo nakupovat, až po městské mezinárodní výstaviště, které nabízí bezplatná parkovací místa těm, kdo vyrazí za vánočními nákupy, všichni mají společný cíl: návrat do normálu demokracie a konzumu. A tak druhý den po vzpouře, který se náhodou kryje se svátky mrtvolných konzumentů, čili s Vánoci, doprovází požadavek vánočních oslav za každou cenu: nejen proto, aby se naplnily kasy, ale také proto, abychom se všichni vrátili do svých hrobů. Druhý den přináší požadavek živých mrtvol, aby již nikdy nic nerušilo jejich věčný spánek. Přináší moratorium legitimizující prázdnotu jejich spektáklem poháněného světa, světa tichého a klidného života. A generálové této války nemají vražednější zbraně než tento apel na onu absolutní a nadčasovou ideu: demokracii.

Řeči o demokracii, které stále hustěji zaznívají ze strany demagogů klidu, míří na společenskou představivost – kolektivní pole strukturování tužeb a obav. Jinými slovy, míří na pole, kde neviditelně probíhají procedury, které mohou zajistit nebo ohrozit pořádek i s jeho pravdou. Dávno před zavražděním Alexise každý věděl, že oligarchie kapitálu se přestala byť i jen snažit vypadat demokraticky a to i podle buržoazních měřítek: ekonomické skandály, flagrantní incidenty policejního násilí, monstrózní zákony. Jenže tato skutečnost šéfy netrápí, a to ani zde ani nikde jinde. Důvodem je, že za těchto podmínek („Je to dost demokratické? Je to skutečně demokratické?“) neustálá reprodukce establishmentu reprodukuje kapitalistickou oligarchii, která kolem sebe staví zeď ze skandálů, výčitek svědomí, rezignací, požadavků a reforem, a tak brání zpochybnění (nikoli demokratických kvalit režimu, ale) demokracie jakožto systému společenského uspořádání. Proto šéfové dnes stále ještě mohou apelovat na tuto vyšší hodnotu, na tento axiomatický mechanismus politična, aby nás přivedli zpátky k normalitě, konsensu, kompromisu. Aby asimilovali všeobecné živelné běsnění do sféry zprostředkování dříve, než se toto běsnění zorganizuje v revoluční potenciál, jenž by mohl smést všechny prostředníky a mírumilovné demokraty a zároveň přinést novou formu uspořádání: komunu.

Uprostřed tohoto absurdního klimatu plytké analýzy ukazují placení funkcionáři psychologické války na vzbouřence a kvílí: „To není demokratické, je to ignorování pravidel, podle nichž funguje naše demokracie.“ Nemůžeme si pomoci, ale tváří v tvář tomu, co bychom až donedávna považovali za nemožné, jsme na chvíli oněměli. I když mají v úmyslu nás podvést, šéfové této země řekli cosi, co je pravda: demokracií pohrdáme více než čímkoli jiným v tomto dekadentním světě. Neboť, co je demokracie jiného než systém diskriminací a donucení ve službách vlastnictví a soukromosti? A co jiného jsou její pravidla než pravidla vyjednávání o právu vlastnit – neviditelná pravidla odcizení? Svoboda, rovnost práv, rovnostářství – ani všechny tyto mrtvé ideologické masky dohromady nemohou zakrýt jejich poslání: generalizace a zachování společenské sféry jako sféry ekonomické, jako sféry, kde je odcizené nejen to, co jste vyrobili, ale i to, čím jste a co můžete dělat. Buržoazii se třese hlas pietou, když slibuje: práva, spravedlnost, rovnost. A vzbouřenci slyší: represe, vykořisťování, drancování. Demokracie je politickým systémem, kde jsou si všichni rovní před gilotinou spektakulárního produktu. Jediným problémem, který demokraty – od Cromwella po Montesquieuho – zajímal, je, na základě jaké formy vlastnictví lze někoho považovat za občana a jaká práva a povinnosti zaručí, že se lidé nikdy nebudou chápat jako něco víc než jen soukromí občané. Vše ostatní není ničím jiným než regulací detailů režimu ve službách kapitálu.

Naše pohrdání demokracií se neodvíjí od jakéhosi idealismu, nýbrž od naší veskrze materiální animozity vůči společenské entitě, kde se hodnota a uspořádání soustřeďují kolem produktu a spektáklu. Vzpoura byla ze své podstaty i vzpourou proti vlastnictví a odcizení. Každý, kdo se neskryl za záclonami svého soukromí, každý, kdo byl v ulicích, to velice dobře ví. Obchody se nerabovaly kvůli rozprodávání počítačů, oblečení nebo nábytku, ale pro radost z ničení toho, co nás odcizuje: spektáklu produktu. Každý, kdo nechápe, proč má někdo požitek při pohledu na zničený produkt, je buď hokynař, nebo policajt. Ohně, které za těchto dlouhých prosincových nocí zahřívaly těla vzbouřenců, byly plné osvobozených produktů naší dřiny, odzbrojených symbolů toho, co bývalo všemocnou fantazií. Prostě jsme si vzali, co nám patřilo a hodili to do ohně společně se všemi doprovodnými projevy spektáklu. Ona velká slavnost uplynulých několika dnů byla rovněž vzpourou touhy proti vynucovanému pravidlu nedostatku. Vzpourou daru proti suverenitě peněz. Vzporou anarchie užitné hodnoty proti demokracii směnné hodnoty. Vzpourou spontánní kolektivní svobody proti racionalizovanému individuálnímu donucení.

„První záblesky úsvitu přicházejí z nejhlubší temnoty“

Až do sobotní noci 6. prosince 2008 jsme si mohli říkat, „jusqu‘ ici, tout va bien,“ a sledovat, jak osobní životy nás všech dopadají na poušť kapitalistického systému. Pak přišel třesk a převážné části mládeže v této zemi se zmocnilo destruktivní šílenství. Nejdříve, jako již mnohokrát v historii, hovořily činy. Jako první promluvila policejní zbraň a tím nejkrutějším způsobem nám připomněla, že jakákoliv Autorita s nechutí pohlíží na fenomén zvaný život. Byla prolita krev mladého člověka a vzápětí se z Exarchie rozšířil do centra metropole a dalších velkých měst nesmírný řev. Řev, rezonující v hluku rozbíjených výloh a hořících barikád, proměňující banky a obchody v zuřivý oblak dýmu s jediným poselstvím: ODPLATA.
O dva dny později vypadala vánočně vystrojená centra měst jako kdyby se stala terčem bombardování, zatímco krizí postižené ekonomice zasadily další smrtící zásah přímo do srdce hordy „chuligánů“ rabujících komodity. „Varkízská smlouva byla porušena, jsme opět ve válce.“ Mluvíme zde o návratu třídního boje do popředí, mluvíme o řešení krize: Našem řešení a pro nás. A to teprve začínáme, tak vzhůru do toho…
Jsme součástí vzpoury života proti každodenní smrti, uvalené na nás existujícími společenskými vztahy. Destruktivní silou, která v nás všech byla latentně obsažena, provádíme divoký (ale rozporuplný) útok na instituci soukromého vlastnictví. Okupujeme ulice, dýcháme volně i přes ta oblaka slzného plynu a útočíme na ten nejopovrženíhodnější obraz nás samých: náš obraz coby otroků našich šéfů, jehož nejextrémnější a nejodpudivější podobou je policajt. Stavíme pevnou barikádu proti odporné normalitě koloběhu produkce a distribuce. Za nynější situace není nic důležitějšího než zpevňování této barikády proti třídnímu nepříteli. I když třeba nakonec pod tlakem přisluhovačů (para)státu a nedostatečnosti naší barikády ustoupíme, všichni moc dobře víme, že nic již nikdy nebude v našich životech stejné.
Stejně tak vnímáme sebe sama v historické souvislosti rekompozice nového třídního subjektu, jenž již odedávna nese příslib, že se zhostí role hrobaře kapitalistického systému. Jsme přesvědčeni, že proletariát nikdy nebyl třídou kvůli svému postavení, ale naopak, že jako třída pro sebe se ustavuje na základě střetu se šéfy, nejdříve jedná a až později si uvědomuje své jednání. K rekompozici dochází skrze skupiny subjektů, které si začínají uvědomovat, že nemají žádnou kontrolu nad svými vlastními životy, skrze skupiny, které byly či jsou tlačeny až na samé dno společnosti a nyní se vydávají na rozporuplnou cestu směrem k sjednocení.
Námezdní práce je vždy založena na vydírání. V současnosti to platí ještě více v souvislosti s tím, jak roste množství pracujících, kteří jsou zaměstnáni na dočasných, příležitostných a nejistých pozicích, které kapitál nutně potřebuje k reprodukci svého panství, ale společensky nejsou nikterak užitečné. V těchto sektorech se tak třídní boje přesouvají z pole výrobní samosprávy na pole všeobecného blokování a sabotáže. Zároveň automatizace výroby a opuštění politiky plné zaměstnanosti vytvářejí obrovskou armádu nezaměstnaných proletářů, kteří jsou odsouváni na okraj společnosti a utíkají se k nejisté práci nebo se z důvodu přežití zapojují do černé ekonomiky. Nezaměstnaní, prekérní pracující, studenti vysokých a středních škol, kteří jsou odsouzeni stát se budoucími námezdními otroky, přistěhovalci první a druhé generace, kteří každodenně zakouší marginalizaci a represi, ti všichni společně s menšinami radikálních pracujících tvořili pospolitost prosincových povstalců, pospolitost založenou na sdílených podmínkách odcizení a vykořisťování, které definují společnost postavenou na práci jakožto komoditě. Připomeňme si také, že předvečer tohoto svátečního dne oslavili ti na ještě nižší pozici, ti, kteří přišli o všechny radosti v mučírnách demokracie, vězni z řeckých věznic.
Ti, kteří vlastní pouze jedinou komoditu, svoji pracovní sílu, a investovali ji na burze sociálního zabezpečení a do naděje, že jejich potomci snad získají možnost sociálního vzestupu a opustí postavení svých rodičů, dál sledují povstaleckou slavnost, aniž by se do ní zapojovali, ale také nevolají policii, aby ji rozehnala. V důsledku nahrazení sociálního zabezpečení policejní bezpečností a v důsledku zhroucení akciového trhu s třídní mobilitou, řada pracujících pod tíhou kolabujícího univerza maloburžoazní ideologie a státního sebevědomí posouvá k (sociálně významnému) morálnímu ospravedlňování tohoto vzplanutí mládeže, aniž by se však doposud připojili k útoku na tento vražedný svět.
Pořád vláčeli své mrtvoly v tříměsíčních litaniích profesionálních odborářů a v obraně smutného sekčního poraženectví před zuřící třídní agresivitou, která rychle vystupuje do popředí. Tyto dva světy se potkaly na ulicích v pondělí 8. 12. a celá země vzplála. Svět sekčního poraženectví vyšel do ulic bránit demokratická práva separovaných rolí občana, pracujícího, konzumenta, účastnit se demonstrací, na něž se nestřílí. Poblíž, ne moc daleko, vyrazil do ulic svět třídní agresivity v podobě malých, organizovaných „gangů“, které zapalují, rozbíjejí, rabují a rozebírají chodníky, aby mohly házet kamení po policejních vrazích. Ten první svět (přinejmenším tak se vyjadřovala politika profesionálních odborářů) byl tak vystrašen z přítomnosti toho druhého, že ve středu 10. 12. se pokusil demonstrovat bez obtěžující účasti této „lůzy“. Tak bylo již nastoleno dilema, ke komu se na ulici přidat: buď k demokratickému bezpečí občana, a nebo k bojové solidaritě skupiny, k agresivnímu bloku, k pochodu, který brání existenci každého ostrými útoky a barikádami.
Prosincové události („Dekemvriana“) roku 2008 v Řecku jsou jen nejnovějším článkem v řetězu povstání, která se ženou kapitalistickým světem. Ve své dekadentní fázi, kapitalistická společnost nemůže a ani si neklade za cíl získat souhlas vykořisťovaných skrze integraci částečných požadavků. Jediné, co jí zbývá, je represe. Od doby restrukturalizace, která začala v druhé polovině 70. let (s cílem potlačit proletářskou vzpouru známou jako „Hnutí – 68“) se kapitál musel vyrovnat s následujícím rozporem: byl sice schopen vytvořit lidskou masu pasivních televizních diváků a konzumentů zboží, ale zároveň jim musel odpírat (prostřednictvím snižování mezd) možnost koupit si tyto komodity. Z tohoto úhlu pohledu by se pak vyrabování supermarketu na ulici Stadio, těmi stejnými lidmi, kteří každodenně zakouší příslib falešného konzumního štěstí, a zároveň jsou jim upřeny prostředky k realizaci těchto příslibů, nemělo jevit jako nějaké překvapení.
Prosincové povstání nepředložilo žádné konkrétní požadavky, a to právě proto, že jeho účastnící každodenně zakouší a tedy znají odmítání vládnoucí třídy splnit jakýkoli takový požadavek. Šepot levice, která původně požadovala odvolání vlády, vystřídalo němé zděšení a zoufalý pokus o uklidnění nekontrolovatelné povstalecké vlny. Absence jakéhokoliv reformistického požadavku reflektuje podzemní (i když stále nevědomou) tendenci k radikálnímu podvrácení a překonání stávajících zbožních vztahů a vytvoření vztahů kvalitativně nových.
Všechno se rodí a dospívá v násilí – nic jím však nekončí. Destruktivní násilí, rozpoutané v průběhu prosincových událostí, způsobilo zablokování kapitalistické normality v centru metropole, nutnou, ne však dostatečnou podmínku pro přeměnu povstání v pokus o sociální osvobození. Destabilizace kapitalistické společnosti není možná bez paralyzování ekonomiky – tj. bez narušení fungování center produkce a distribuce skrze sabotáže, okupace a stávky. Absence jakéhokoliv pozitivního a kreativního návrhu jiných forem organizování společenských vztahů byla – až doposud – zcela očividná. Nicméně, prosincové povstání je třeba chápat v historickém kontextu procesu, v němž znovu ožívá třídní boj, který probíhá na mezinárodní úrovni.
Řada bojových praktik – některé se v základní formě vynořily v mnoha zemích, kde nedávno probíhaly významné třídní konflikty – navrhují a v praxi pak realizují lidskou pospolitost, která ruší a kreativně překonává odcizené zbožní vztahy:
– okupované školy lze využívat jako centra seskupování s cílem vzít si zpět ulice a veřejný prostor obecně
– veřejná kontravýuka organizovaná v rámci nedávného hnutí prekérních dělníků/studentů v Itálii dává vědění do služeb utvářející se pospolitosti
– kolektivní vyvlastňování supermarketů a knihkupectví a kolektivní život během okupací jako autorealizace požadavků na bezplatné jídlo, bydlení, knihy
– radikální zpochybňování vlastnických vztahů, spolupráce namísto individuálního přivlastňování (a občas i opětovného prodeje) vyvlastněných komodit
– propojování sousedských shromáždění, začíná u lokálních problémů a je tak předobrazem společnosti, kde se rozhodnutí přijímají a vykonávají bez zprostředkování jakékoli odloučené moci (např. Oaxaca)
– bezplatná přeprava hromadnou dopravou, déménages (vtrhnout do pracovní agentury a vyházet jim všechno na ulici) systematicky aplikované během hnutí proti CPE ve Francii.
Takové (a nepřeberné množství dalších, které se mohou zrodit z osobní a kolektivní inteligence) jsou praktiky, které mohou obohatit a oplodnit síly negace, které pomohou, aby se skrze vřavu povstání začala rodit svobodná komunistická společnost.
Děláme, co je v našich silách, abychom nemuseli opustit ulice a ukončit naše okupace, protože my nechceme jít domů. Deptá nás a rmoutí „realistická“ představa, že dříve nebo později se budeme muset vrátit zpět do normálu. Radujeme se z představy, že stojíme na počátku historického procesu opětovného ožití třídního boje. A pak, pokud to opravdu chceme, bojujeme-li za to a věříme-li tomu, může nás to vyvést z krize, skrze revoluční výpadovku z tohoto systému.

Proletáři z okupované budovy ASOEE (Ekonomická fakulta)

18. prosince 2008

Prohlášení ze dne 30. prosince 2008

„Dnes jsme obsadili Odborové ústředí v Soluni, abychom se tak postavili na odpor státnímu útlaku, který se projevuje vraždami a terorismem namířenými proti pracujícím lidem. Okupujeme Odborové ústředí a maříme chod jeho administrativy. Nemaříme však chod svazů prvního stupně – naopak na ně a na pracující lidi apelujeme, aby se přidali k tomuto společnému boji.“

Okupace Odborového ústředí v Soluni pokračuje.

Na dnešním (30. prosince) shromáždění obsazeného Odborového ústředí došli jedinci s různým politickým zázemím, členové odborů, studenti, přistěhovalci a soudruzi ze zahraničí k tomuto společnému rozhodnutí:

• Pokračovat v okupaci
• 31. prosince ve 12 hodin uspořádat před ústředím shromáždění lidí na znamení solidarity s K. Kunevou
• Organizovat informační a osvětové akce v městských částech
• Uspořádat v ústředí hudební představení, které bude benefitem pro Konstantinu
• Na Nový rok uspořádat v ústředí Den boje s otevřeným shromážděním v 18:00.

Konfrontovány s hrubým a nepokrytým státním násilím a útlakem zaměřeným proti dělnickým bojům a skrytými, leč o nic méně nepřátelskými, mafiánskými machinacemi zaměstnavatelů, odborové svazy kontrolované po celé zemi Odborovými ústředími – mezi nimi i tím soluňským – nedělají nic, jen koktají cosi jako, „snažíme se pro naše členy a ostatní pracující lidi demokraticky dosáhnout plné sociální a ekonomické parity,“ jak se ostatně říká i v jejich statutárních dokumentech.

Tytéž stanovy pokračují: „Řecká Odborová ústředí byla založena, aby sjednocovala místní svazy pracujících a tak chránila ekonomické, profesní a sociální zájmy svých členů. Na základě těchto profesních a sociálních zájmů představitelé Odborových ústředí bojují za vyšší mzdy a lepší životní a pracovní podmínky.“ V celém tomto dokumentu není ani zmínka o podvrácení a negování příčin nerovnosti a bídy a hierarchických struktur ve společnosti. Jejich orientace je zřetelně oportunistická a směřuje k jakémusi vágnímu „zlepšování“ podmínek vykořisťování.

V tomto smyslu jsou tzv. „organizované odborové hnutí“ a jeho bossové zásadními spolupachateli prodlužování závislosti a potlačování dělnického/syndikalistického hnutí, protože je vmanipulovávají do logiky „řešení“ problémů na základě mdlých, marných a částečných požadavků, které jsou – soudě podle jejich výsledků – nakonec pro život pracujících škodlivé: postavení pracujících lidí se nezlepšuje, ale významně zhoršuje. Prekérnost, „pružné“ pracovní vztahy, „pronajímání“ dělníků, žádná skutečná reakce na zločiny, kterým šéfové říkají „pracovní nehody“…

Mnohonásobně roztříštěné řecké odborové hnutí na druhou stranu nemůže jít a ani nepůjde proti vládě a klientelistickým stranicko-politickým mechanismům, které se navzájem doplňují při prodlužování moci a nerovnosti. Svědčí o tom i dnes obvyklý postup odborových bossů, kteří svoji „úspěšnou“ odborářskou kariéru kapitalizují nějakým tím vládním postem nebo křeslem na ministerstvu či v nějakém korporátním poradním orgánu.

Všeobecné konfederace a Odborová ústředí jsou dnes v Řecku integrálními akcionáři mocenského režimu. Jejich řadoví členové a pracující obecně se k nim i jejich vůdcům musí obrátit zády a zvolit si cestu nezávislých dělnických a syndikalistických svazů, aby vzniknul autonomní pól boje, který si budeme sami řídit, mimo strany a mechanismy.

Odborové ústředí v Soluni je druhé největší v Řecku. Je tvořeno 275 svazy 1. stupně v prefektuře Soluň a regionu Střední Makedonie. Ústředí zdánlivě zastupuje 350 000 pracujících lidí, z nichž 300 000 pracuje ve městě Soluň. Viděl kdy někdo alespoň 100 000 z nich, jak se v ulicích něčeho dožadují? Nikdy! Proč? Je to prosté: pracující lidé sami velice dobře vědí, že pod vedením odborových ústředí nedělají nic jiného, než že hrají systémovou hru bossů z ústředí.
Až si pracující lidé uvědomí svoji moc a vymaní se z logiky, v jejímž rámci se nechávají zastupovat komplici šéfů, pak si znovu získají své sebevědomí a při další stávce jich tisíce zaplní ulice.

Stát se svými gorilami vraždí lidi

Odpor – Sebeorganizace – Boje bez poručníků – Sociální sebeobrana

Solidaritu s imigrantkou a odborářkou Konstantinou Kunevou

Konstantina Kuneva, tajemnice místní organizace Odborového svazu domácích dělnic a uklízeček v Atice, byla napadena. 22. prosince v noci na ni před jejím domem zaútočili dva muži kyselinou sírovou. V kritickém stavu byla přijata do nemocnice. Má popáleniny na obličeji, na hlavě, na rukou a na zádech a možná přijde o zrak. Události před útokem a svědectví jejích kolegyň odborářek a dělnic jasně ukazují, že se jedná o trest za její angažmá v odborovém svazu. Tento svaz je jedním z nejaktivnějších dělnických svazů mezi těmi, kterým se eufemisticky říká prekérní pracující. Jinými slovy, Konstantina je imigrantka a velmi málo placená a nechráněná dělnice v jednom z nejpodhodnocenějších sektorů práce. Do odborů se rozhodla vstoupit, aby bojovala proti nelidským podmínkám uvaleným na ni i její kolegyně. Je možné, že si její zaměstnavatelé najali mafiány, ale každopádně na ni zaútočili mafiánskou metodou. Za útokem stojí titíž – a jejich gorily – kdo vyhrožovali zvláště Konstantině, kterou kvůli jejímu přistěhovalectví považují za nejzranitelnější, ale také dalším ženám kvůli jejich aktivitě v odborech. Každodenní teror šéfů se jasně a nemilosrdně zaměřuje na ty jedince a odbory, kteří vzdorují námezdnímu otroctví.

Firma (OIKOMET), kde 44letá uklízečka pracovala, měla kontrakty se dvěma velkými státními podniky: ISAP (ΗΣΑΠ), což je nadzemní metro v Aténách, a Řecký dopravní průmysl (EBO). Její svaz oficiálně zdokumentoval a zpochybnil kruté vykořisťování, kterému podle těchto kontraktů byly podrobeny jeho členky, jenže jeho neustálým stížnostem a kolektivním akcím nenaslouchala ani Inspekce práce (státní agentura, která má dohlížet na dodržování zákoníku práce na pracovištích) ani Ministerstvo práce, Všeobecná konfederace pracujících v Řecku či Odborové ústředí. Žádný z dotyčných podílníků nikdy u firmy neprovedl kontrolu, a to i přesto, že terorismus managementu vůči dělnicím byl neustálý a zašel až tak daleko, že každá dělnice, která si stěžovala na pracovní podmínky, byla okamžitě propuštěna, a navzdory skutečnosti, že vicepředsedkyně svazu veřejně prohlásila, že členkám odborů je telefonicky vyhrožováno smrtí.

Konstantina je jednou z mnoha set přistěhovaleckých dělnic, které pracují jako uklízečky v režimu „dělníci na pronájem“. Týden před útokem se Konstantina střetla s managementem firmy pronajímající dělnice kvůli vánočnímu příplatku, na nějž měla i se svými kolegyněmi nárok a nezákonně jim byl odepřen. Důsledkem tohoto střetu bylo zlovolné propuštění její matky toutéž firmou a Konstantina sama byla za trest převedena na jiné pracoviště, daleko od domova. Tehdy mělo také dojít k tripartitnímu setkání Konstantiny se zaměstnavatelem a státním činitelem z Inspekce práce, a to kvůli jejím oficiálním stížnostem.

Situace, jak je tato, nejsou na poli úklidových firem a firem pronajímajících zaměstnance nikterak zřídkavé. Naopak, co se týče kontrahentů úklidových firem, jedná se o pravidlo: opožděné smlouvy, ukradené mzdy, ukradené příplatky za přesčasy, rozdíly mezi nasmlouvanou mzdou a tím, co zaměstnankyně skutečně dostává zaplaceno, vybírání si téměř výlučně přistěhovaleckých dělníků a dělnic se zelenou kartou (legální pobyt v Řecku od 1 do 5 roků – ve většině případů jen 1 rok), aby je pak mohli držet téměř jako rukojmí, žádné dávky sociálního zabezpečení. A to vše se děje s podporou veřejného sektoru a podniků, které ví o těchto pracovních podmínkách připomínajících středověk, pobízí k nim a podporují je.

Konkrétně OIKOMET, úklidová firma s pobočkami po celém Řecku a vlastněná Nikitasem Oikonomakisem, jenž je členem PASOK (řecká socialistická strana), „oficiálně“ zaměstnává 800 pracujících – na druhé straně pracující říkají, že jich je ve skutečnosti minimálně dvakrát tolik a že obrat zaměstnanců byl za poslední 3 roky 3000. Nezákonné praktiky ze strany zaměstnavatelské firmy jsou na denním pořádku. Konkrétně, zaměstnanci podepisují „prázdné smlouvy“ a nikdy od nich nedostávají kopii. Pracují 6 hodin denně, ale zaplaceno mají jen 4,5 (i tarifně), protože pak to na papíru vypadá, že týdně pracují méně než 30 hodin a šéf je nemusí zařadit do „vyšší tarifní kategorie“. Zaměstnankyně jsou terorizovány, za trest je přesouvají, vyhazují nebo vydírají, aby odešly dobrovolně (jednu zaměstnankyni její zaměstnavatel 4 hodiny držel v prostorách patřících firmě a pak jí vyhrožoval a nutil ji, aby podala výpověď). Šéf zorganizoval „žluťácké“ (firemní) odbory, aby mohl se zaměstnanci při najímání a propouštění manipulovat, jak se mu zlíbí, a vyloučit jakoukoli perspektivu komunikace nebo kolektivní akce na pracovišti.

Vražedný a hanebný útok na Konstantinu se rovná útoku na každého pracujícího muže i ženu, na každého odboráře. Je to útok proti společnosti, která vzdoruje. Stejně jako policejní kulka, která zabila Alexandrose Grigoropoulose, prošla srdci nás všech, kyselina, která popálila Konstantinino tělo, dopadla na plameny našeho hněvu. Vztek prosincového povstání se projevoval ve střetech se silami útlaku, ve stovkách zatčených žáků a studentů, v demonstracích a militantních shromážděních městských částí a na okupovaných univerzitách, v bohatství solidárních akcí… A tento vztek se vyvíjí v autonomní hnutí za sociální emancipaci bez poručníků, proti zprostředkování bojů.

Vražedný útok proti odborářce Kunevě je odpovědí státu – skrze jeho gorily – na toto hnutí vzteku a emancipace. Prosinec jasně ukázal, že stát má tvář vrahů, které si najímá. Zavraždění Alexandrose Grigoropoulose, policejní střelba při protestech, chemická válka proti protestujícím rozpoutaná dnes již celosvětově nechvalně proslulými zásahovými jednotkami policie, zranění žáka v Peristeri „neznámým“ střelcem, „záhadné“ případy policejní brutality proti protestujícím studentům a vraždy imigrantů na hranicích i ve městech… a teď Konstantina.

Po těchto událostech, již nejsou žádná „ale“ a „kdyby“. Vrahové v uniformách chladnokrevně zabíjejí. Gorily státu a firem na nás číhají za rohy ulic a v průchodech. Jsme ve válce. V této sociální-třídní válce není neutrálních zón. V této válce mlčení znamená spolupachatelství. Falešné slzy, které za Konstantinu roní státem posvěcené managementy Všeobecné konfederace pracujících a zaměstnanců (ΓΣΕΕ a ΑΔΕΔΥ) a představitelé Odborových ústředí, již nikoho neoklamou.

Státem dobře živení odboráři a velká zvířata z oficiálních odborů jsou spoluviníky vražedného útoku na Konstantinu. S jejich podporou se z pronajímaní dělníků a moderního obchodu s přistěhovaleckými otroky stalo pro tisíce pracujících pravidlo. Státem schválení a placení profesionální odboráři nikdy neuspořádali třebas jen symbolickou stávku za ukradené mzdy a přesčasové hodiny pronajímaných dělníků. Nikdy neuspořádali ani symbolickou stávku proti moderním obchodníkům s otroky, kteří masově najímají přistěhovalecké ženy a dělají z nich rukojmí těch nejnelidštějších úmluv a pracovních podmínek. Proč po všem pranýřování tohoto systému, které Konstantininy odbory prováděly, neuspořádali alespoň symbolickou stávku?
Konstantina bojovala proti těmto středověkým pracovním podmínkám a zaplatila za to vysokou cenu. Byla to její ryzí, syndikalistická činnost, co vedlo k útoku.

Dnes jsme obsadili Odborové ústředí v Soluni, abychom se vzepřeli státnímu útlaku projevujícímu se vraždami a terorismem proti pracujícím lidem. Obsadili jsme Odborové ústředí a ochromili jsme jeho administrativu. Neparalyzovali jsme však fungování odborů 1. stupně. Právě naopak, apelujeme na ně a na pracující lidi, aby se připojili k tomuto společnému boji.
Okupujeme ústředí, jehož management po mnoha letech nakonec pozbyl důvěry pracujících, neboť nedělal nic jiného, než hrál roli, kterou měl hrát. Místo toho, aby bojovali za emancipaci pracujících, státem placení bossové oficiálního odborového ústředí, podvádějí a chlácholí společnost a slouží řádu a režimu, který si je najal.

Vítáme všechny studenty a žáky, pracující a občany, kteří se chtějí připojit k okupaci a účastnit se jí: společně ji můžeme změnit v osvobozené centrum akce a solidarity s Konstantinou Kunevou a lidmi stíhanými za prosincové povstání.

Nejsme proti pracujícím lidem organizovaným v odborech, jak nás určitě obviní státem placení odboroví bossové. Naopak, žádáme od každé odborové organizace a jednotlivého dělníka, aby odmítli proradné vedení těch u moci a přidali se k nám ve společném boji.

Požadavky okupace

Práva pracujících dnes na celém světě upadají a vůbec se nalézají ve velmi obtížné situaci. Požadavky zaměstnavatelů na pružnější pracovní dobu a nižší mzdy se setkávají s maximální vstřícností ze strany zákonodárných mechanismů státu. Projektem korporací je minimalizovat v globálním měřítku výrobní náklady. Za tímto účelem otevřeně spolupracují se státy a vládami a v tomto směru nejprve dosáhly minimalizace dovozních a vývozních cel. Tím se vydláždila cesta bezprecedentní decentralizaci výroby. Firma tak dnes může mít ústředí v některém západním státě a výrobní podniky v jiných státech s mnohem nižšími mzdami. Výsledek je jednoduchý: dělníci na západě bojují s nezaměstnaností a dělníci v chudých zemích dostávají nuzácké mzdy. Tento stav, kterému se eufemisticky říká globalizace, došel do pochmurné fáze, které v současnosti čelí pracující z celého světa.

Druhou stranou téže mince jsou lidé v chudých zemích, jejichž migrace do rozvinutých zemí patří k jejich snaze o zlepšení svého života. Jakožto přistěhovalci pracují v těch nejhorších podmínkách a dostávají ty nejnižší mzdy. V mnoha případech nedokážou sami uprchnout z podmínek, které jim ničí život v jejich domovských zemích, a tak musí platit velké sumy peněz obchodníkům s otroky a nechat se převézt do EU na pracovní trhy jako maso na prodej.

Tento obrovský byznys obchodování s otroky skýtá velké zisky a západní státy nás neošálí – ony proti němu nebojují, profitují z něj, vydělávají na něm peníze. Levné pracující ruce a mozky s minimálními nároky na ochranu, sociální dávky a bezpečnost jsou přesně tím, co maximalizuje ony zisky. Jedním z příkladů této reality je gigantická robotárna Olympijských her 2004 v Aténách (13 lidí zemřelo na stavbách, 65 lidí zemřelo při podpůrných pracích pro celou tuto událost a stovky byly zraněny). Již jen z toho by mělo být jasné, že se to všechno organizuje na základě společného zájmu šéfů a že tyto smrtící podmínky vykořisťování ještě více zvýrazňuje souhlas státu. Míra tohoto zvýraznění je přímo závislá na míře poklesu síly dělnických organizací, které již dávno přestaly reprezentovat opravdové zájmy dělníků.

V Řecku se ΓΣΕΕ a Odborová ústředí degradovaly na mechanismy zprostředkovávající vztah mezi zaměstnavateli a pracovní silou a zradily radikální a militantní historii dělnického hnutí. Jejich vůdcové jsou banda státních úředníků, kteří fungují jako pobočka Ministerstva práce. Napadají vše, čeho dělníci v bojích dosáhli. Své odborářské závazky změnili v soukromá a individuální privilegia.

Náš zájem v práci i v životě je pro každého dělníka společný, bez ohledu na jeho pohlaví a zemi původu. Řekové i přistěhovalci, musíme dosáhnout společného hlasu a společně bojovat za spravedlnost a rovnost, rovná práva v práci i v životě. Konstantina Kuneva je jedna z nás. Její boj je za DŮSTOJNOST a SOLIDARITU. Její boj je NAŠÍM BOJEM.

Bojujeme za zrušení firem pronajímajících dělníky, které konsolidují neformální trh a zákonné normy za ním. Bojujeme za rovná práva pro přistěhovalce a Řeky.

Bojujeme za to, aby se zapojili všichni imigranti a jejich hlasy se tak pozvedly společně s našimi a učinili náš společný apel silným a inkluzívním, antirasistickým a mezirasovým, za důstojnost a spravedlnost.

Požadujeme:

Úplné vyšetření vražedného útoku na Konstantinu Kunevu. Žádáme, aby byli pachatelé tohoto zločinu i ti, kdo si najali, předvedeni před soud a za svůj zločin zaplatili.

Seznámení veřejnosti se všemi důkazy o pracovních podmínkách v OIKOMET a ospravedlnění požadavků Konstantininých odborů.

Aby se ΓΣΕΕ a Odborová ústředí konečně zhostily svých povinností a na 9. ledna 2009 – den celoškolské demonstrace – svolaly generální stávku na znamení solidarity s Konstantinou a stíhanými za prosincové povstání.

Okupace Odborového ústředí v Soluni
Lidé solidarizující se s odborářkou Konstantinou Kunevou

Prohlášení Aténské surrealistické skupiny k vlně nepokojů v prosinci 2008

Střelba do živého je nejvyšším stupněm sociálního útlaku

Všechny kameny vytrhané z chodníků a vržené proti štítům policajtů nebo do výkladních skříní chrámů komodity; všechny hořící lahve rýsující orbity pod noční oblohou; všechny barikády vztyčené na městských ulicích, které oddělují naše zóny od jejich; všechny popelnice plné smetí konzumní společnosti, které plameny nepokojů proměnily z ničeho v něco; všechny vztyčené pěsti na pozadí měsíce; to jsou zbraně, které skýtají tělo a reálnou moc nejen odporu, ale také svobodě. Již jen pro ten pocit svobody stojí za to vsadit na tyto chvíle. Pro ten pocit ze zapomenutých rán našeho dětství, kdy se mohlo dít cokoli, protože jsme se probudili my, jakožto tvůrčí lidské bytosti, a ne ty budoucí produktivní lidské stroje: podřízení, učni, odcizení dělníci, soukromníci, otcové rodin. Je to pocit konfrontace s nepřáteli svobody – a ne již strachu z nich.
A tak každý, kdo se chce dál starat jen o své, jakoby se nic nedělo, jakoby se nikdy nic nedělo, má závažné důvody ke znepokojení. Duch svobody totiž vždy přichází s kudlou v zubech, s agresivní náladou rozbít každý řetěz, který redukuje život na bídný stereotyp užitečný k autoreprodukci panujících společenských vztahů. Od soboty 6. prosince ani jedno město v této zemi nefunguje normálně: žádné nákupní terapie, žádné volné silnice pro cestování do práce, žádné zprávy o dalších iniciativách vlády pro oživení ekonomiky, žádné bezstarostné přepínání mezi televizními pořady o životním stylu, žádné noční projížďky okolo náměstí Syntagma a tak dále. Tyto noci a dny nepatří majitelům obchodů, televizním komentátorům, ministrům a policajtům. Tyto noci a dny patří Alexisovi!

Jakožto surrealisté jsme venku v ulicích od první chvíle, spolu s tisíci rebelů a dalších lidí vyjadřujících svoji solidaritu, protože surrealismus zrodila ulice svým dechem a on nemá v úmyslu ji opustit. Po masivním odporu proti státním vrahům je dech ulice ještě teplejší, ještě přívětivější a dokonce ještě kreativnější. Není naším stylem navrhovat tomuto hnutí nějaký směr. Přijímáme však plnou zodpovědnost za společný boj, protože je to boj za svobodu. Aniž bychom museli souhlasit s každým projevem tak masivního fenoménu, aniž bychom byli stoupenci slepého vzteku nebo bezúčelného násilí, považujeme existenci tohoto fenoménu za správnou.

Nenechme tento planoucí dech poezie jen tak pohasnout či zemřít!

Přeměňme jej v určitou utopii: transformaci světa a života!

Žádný smír s policajty a jejich šéfy!

Všichni do ulic!

Každý, kdo ten vztek nechápe, může akorát tak sklapnout!

Aténská surrealistická skupina, prosinec 2008

Prohlášení Okupované aténské Polytechniky

Neděle 21. prosince 2008

Od soboty 20. prosince, po střetech kolem aténské Polytechniky (jedněch z desítek masových střetů mezi protestujícími a policií, které následovaly po zavraždění 15letého Alexandrose Grigoropoulose), se hodně spekuluje o okupaci aténské Polytechniky.

Neustále přicházejí informace o možné policejní razii v obsazené Polytechnice a společně se strategickými manévry policejních zásahových jednotek během střetů jsou předzvěstí jasné budoucnosti: policie se chystá přepadnout obsazenou univerzitu. Tím, že obešel senát a vydal Polytechniku policii a ministerstvu vnitra, generální prokurátor nám poslal – spolu s výhrůžkami a vydíráním – nepřímý, a přesto jasný vzkaz, že nám zbývá jen „pár hodin“.

My odpovídáme, že nám zbývá tolik času, kolik se vzbouřená část společnosti rozhodne, a že v tomto ohledu nepřijímáme žádná ultimáta. Stát by měl raději respektovat všechny, kdo se účastnili, účastní a dál se budou účastnit praktik revolty a bát se jich. Jsou to totiž oni, ty tisíce vzbouřených studentů, dělníků, nezaměstnaných, přistěhovalců a soudruhů, koho před blížící se razií voláme do nejvyšší pohotovosti na území Polytechniky.

• Vyzýváme všechny k masové přítomnosti v kampusu aténské Polytechniky
• Vyzýváme k otevřenému shromáždění, dnes v neděli 21. 12. ve 21:00
• Vyzýváme k sebeobrannému solidárnímu a benefičnímu koncertu na podporu vězňů vzpoury: v 18:00 na aténské Polytechnice

Poslední slovo budeme mít my.

Tyto dny a noci patří Alexisovi.

Okupace aténské Polytechniky

Prohlášení k několikaminutovému obsazení studia televizní stanice ERT (řecká obdoba ČT) během zpráv v 15:00 (16. 12. 2008).

Studenti se objevili ve vysílání s transparentem „PŘESTAŇTE KOUKAT NA TELEVIZI – VŠICHNI DO ULIC!“ Rozdávali rovněž leták s tímto textem:

OKAMŽITÉ PROPUŠTĚNÍ VŠECH ZADRŽOVANÝCH
PŘESTAŇTE KOUKAT NA TELEVIZI A POJĎTE DO ULIC
SVOBODU VŠEM

Zde je vlastní prohlášení, které před odchodem zanechali televiznímu kanálu:

Naše akce je důsledkem soustředěného tlaku, který zabíjí naše životy, a nejen emocionální „explozí“ způsobenou zavražděním Alexise Grigoropoulose policií. Jsme dalším kolektivem, součástí probíhající vzpoury.

Abychom se postavili proti masmediální propagandě, zasahujeme do normálního vysílacího programu ERT (Řecká národní televizní společnost). Jsme přesvědčeni, že masmédia systematicky děsí veřejnost. Místo informování dezinformují. Tuto mnohotvárnou vzpouru představují jako slepé chuligánství.

Snaží se tuto sociální explozi vysvětlovat nikoli v sociálních, ale v trestních termínech. Selektivně skrývají skutečná fakta. Vzpouru ukazují jen jako další podívanou před začátkem dalšího televizního seriálu. Masmédia se dennodenně mění v prostředek utlačování svobodného a tvůrčího myšlení.

Musíme se organizovat. Naše problémy nemůže vyřešit žádná autorita. Musíme se setkávat s více lidmi. Změnit všechna veřejná místa – ulice, náměstí, parky, školy – v prostor svobodného projevu. Potkávat se tváří v tvář, abychom společně utvářeli naše projevy a akce.

Nesmíme se bát, musíme vypnout televize, vyjít z domů, dál klást požadavky, vzít život do svých rukou. Odsuzujeme policejní brutalitu – chceme okamžité propuštění všech zatčených demonstrantů. Za naši emancipaci a svobodu.

Deklarace

Naše dějiny si buď určíme sami, nebo si je necháme určit bez nás.

My, manuálně pracující, zaměstnanci, nezaměstnaní, brigádníci, místní nebo přistěhovalci, nekoukáme jen pasivně na televizi. Od zavraždění Alexandrose Grigoropoulose v sobotu v noci se účastníme demonstrací, střetů s policií, obsazování center či čtvrtí. Znovu a znovu musíme opouštět práci a své denní povinnosti, abychom vyšli do ulic společně se středoškoláky, vysokoškoláky a dalšími bojujícími proletáři.

ROZHODLI JSME SE OBSADIT BUDOVU GSEE

• Abychom ji změnili v prostor pro svobodné vyjadřování a setkávání pracujících.
• Abychom rozbili mediální mýtus, že pracující se střetů neúčastní a že běsnění těchto dní je záležitostí nějakých 500 „zakuklenců“, „chuligánů“ nebo ještě další pohádky. Pracující jsou na televizních obrazovkách líčeni jako oběti těchto střetů, zatímco ke kapitalistické krizi, která v Řecku i na celém světě vede k nesmírnému propouštění, se média a jejich manažeři staví jako k „přirozenému fenoménu“.
• Abychom podrobili kritice a demaskovali úlohu odborové byrokracie v podrývání dnešního povstání a nejen v něm. GSEE a celý odborový mechanismus, který ji po desítky a desítky let podporuje, podrývá boje, prodává naši pracovní sílu za drobky, udržuje systém vykořisťování a námezdního otroctví. Stanovisko GSEE z minulé středy je poměrně výmluvné: GSEE zrušila plánovanou demonstraci stávkujících a uspořádala jen krátké shromáždění na náměstí Syntagma, přičemž se zároveň postarala o spěšný rozchod lidí z náměstí, neboť se bála, že by se mohli infikovat virem povstání.
• Abychom vůbec poprvé tuto budovu otevřeli – v návaznosti na otevírání společnosti, které vyvolalo samo povstání. Budovu, která se postavila za naše příspěvky, budovu, kam jsme nesměli. Po celé ty roky jsme náš osud svěřovali všemožným spasitelům a nakonec jsme ztratili důstojnost. Je na čase, abychom my, pracující, sami přijali zodpovědnost a přestali doufat v moudré vůdce nebo „schopné“ zastupitele. Musí zaznít náš vlastní hlas, musíme se scházet, hovořit spolu, rozhodovat se a konat. Proti generálnímu útoku, kterému čelíme, je vytváření odporu „zdola“ tou jedinou cestou.
• Abychom propagovali myšlenku sebeorganizace a solidarity na pracovištích, bojové výbory a zdola vycházející kolektivní postupy, které odstraní byrokratické odboráře.

Celá ta léta snášíme bídu, kuplířství, násilí v práci. Zvykli jsme si počítat naše zmrzačené a mrtvé – tzv. „pracovní úrazy“. Zvykli jsme si přehlížet zabíjení přistěhovalců – našich třídních bratrů. Už nás unavuje žít v úzkosti, zda dostaneme mzdu, dávky a důchod, který se dnes jeví jako vzdalující se sen.

Bojujeme, protože nechceme svůj život nechat v rukou šéfů a odborových zastupitelů, a stejně tak nenecháme žádného zatčeného povstalce v rukou státu a soudního mechanismu.

OKAMŽITÉ PROPUŠTĚNÍ ZADRŽOVANÝCH

ZATČENÍ NESMĚJÍ BÝT OBVINĚNI

SEBEORGANIZACI PRACUJÍCÍCH

GENERÁLNÍ STÁVKU

DĚLNICKÉ SHROMÁŽDĚNÍ V „OSVOBOZENÉ“ BUDOVĚ GSEE

Středa 17. prosince 2008, 18:00
Všeobecné shromáždění povstalých dělníků

Na transparentu, který vyvěsili na fasádu budovy, stálo:

Od pracovních „úrazů“
k chladnokrevným vraždám
Stát – Kapitál zabíjejí

Ne stíhání
Okamžité propuštění
zatčených

GENERÁLNÍ STÁVKU

Sebeorganizace pracujících
se stane hrobem šéfů

Všeobecné shromáždění povstalých dělníků

Otevřený dopis aténských dělníků studentům

Věkový rozdíl a všeobecné odcizení nám téměř znemožňují diskutovat s vámi na ulicích, a proto vám posíláme tento dopis.

Většina z nás (zatím) nemá pleš, ani nám nenarostl pupek. Patříme k hnutí z let 1990-91. Museli jste o něm slyšet. Tehdy, když jsme 30-35 dní okupovali naše školy, fašisté zabili jednoho učitele, protože překročil svoji obvyklou roli (být hlídačem) a přešel na opačnou stranu – přidal se k nám, k našemu boji. Poté i ti nejoblomnější z nás vyšli do ulic a rozpoutali nepokoje. Ani nás však nenapadlo dělat to, co dnes s lehkostí provádíte vy: útočit na policejní stanice (i když jsme zpívali, „vypalme fízlárny…“).

Takže, jak už to v dějinách chodívá, předčili jste nás. Samozřejmě, že jsou jiné podmínky. Během 90. let nám servírovali vyhlídku osobního úspěchu a někteří z nás to spolkli i s navijákem. Dnes už lidé této pohádce nevěří. Vaši starší bráchové nám to ukázali během studentského hnutí v letech 2006-07. A teď jim tu pohádku plivete zpátky do tváře vy.

To všechno je v pohodě.

Teď se ale dostáváme k dobrým i složitějším záležitostem.

Povíme vám, co jsme se my naučili z našich bojů a porážek (protože dokud svět nepatří nám, budeme pořád prohrávat) a vy s našimi zkušenostmi naložte, jak chcete:

Nezůstávejte osamocení. Přivolejte nás. Přivolejte co nejvíc lidí. Nevíme, jak byste mohli udělat – způsob si budete muset najít sami. Už jste obsadili své školy a říkáte nám, že tím nejdůležitějším důvodem je, že je nemáte rádi. Fajn. Když už jste je obsadili, tak změňte jejich roli. Podělte se o své okupace s druhými lidmi. Ať se z vašich škol stanou první budovy, kde se ubytují naše nové vztahy. Jejich nejsilnější zbraní je to, že nás rozdělují. Stejně, jako se nebojíte zaútočit na jejich policejní stanice, protože držíte při sobě, nebojte se nás přivolat, ať můžeme všichni společně změnit náš život.

Neposlouchejte žádné politické organizace (ani anarchistické ani žádné jiné). Dělejte to, co potřebujete. Věřte lidem a ne abstraktním schématům a ideám. Věřte svým přímým vztahům s druhými lidmi. Věřte svým přátelům. Udělejte ve svém boji z maxima lidí své lidi. Neposlouchejte, když vám říkají, že váš boj nemá žádný politický obsah a údajně jej teprve musí získat. Tím obsahem je totiž váš boj. Váš boj leží ve vašich rukou a na postupu jej můžete udržet jen vy. Váš život může změnit jen váš boj, jmenovitě vy a skutečné vztahy s dalšími lidmi.

Nebojte se jít dál kupředu, když se střetnete s něčím novým. Každému z nás, jak stárneme, se v mozku zakořeňují určité věci. A platí to i pro vás, i když jste mladí. Nezapomínejte na tuto důležitou skutečnost. Tehdy v roce 1991 jsme ucítili vůni nového světa a věřte nám, že to pro nás nebylo jednoduché. Naučili jsme se, že vždycky tu jsou nějaké meze. Nenechte se vyděsit ničením komodit. Nenechte se vyděsit tím, že lidé rabují obchody. Vždyť to všechno vyrábíme my, tak je to naše. Vychovávají vás (stejně jako předtím nás) k tomu, abyste každé ráno vstali a šli vyrábět věci, které pak nebudou vaše. Vezměme si je všichni společně zpátky a podělme se o ně. Stejně jako sdílíme přátele a vzájemnou lásku.

Omlouváme se, že tento dopis píšeme tak narychlo, ale zrovna se přitom házíme marod – tajně, aby šéf nevěděl. Jsme uvězněni v práci stejně, jako vy jste uvězněni ve škole.

Teď lžeme našemu šéfovi a odcházíme z práce. Přijdeme za vámi na náměstí Syntagma s kameny v rukou.

Proletáři

Prohlášení všeobecného shromáždění na radnici v Agios Dimitrios* — 17. prosince 2008

Člen speciální gardy** Epaminondas Korkoneas vytáhnul 6. prosince 2008 zbraň a zavraždil civilistu, 16leté dítě. Každý pociťuje obrovský hněv a to i navzdory pokusům vlády a masmédií dezorientovat veřejné mínění. Nyní je jisté, že tato vzpoura není jen vzdáním pocty nespravedlivé smrti Alexandrose Grigoropoulose. Hodně se začalo mluvit o násilí, krádežích a rabování. Pro lidi v médiích a u moci znamená násilí jen to, co ničí zavedený pořádek. Avšak pro nás:

• Násilím je pracovat 40 let za drobky a přemýšlet, kdy už vlastně konečně půjdu do penze.
• Násilím jsou obligace, ukradené důchody, podvody s cennými papíry.
• Násilím je nutnost vzít si hypotéku na dům a splácet za ni příliš mnoho.
• Násilím je správcovské právo ředitele propustit tě, kdy se mu nebo jí zachce.
• Násilím je nezaměstnanost, dočasná práce, život za 700 euro na měsíc.***
• Násilím jsou „úrazy na pracovištích“, protože šéfové krátí náklady na úkor bezpečnosti pracujících.
• Násilím je, když bereme léky na nervy a vitamíny, abychom dokázali snášet vyčerpávající pracovní režim.
• Násilím je být přistěhovalcem, žít ve strachu, že tě kdykoli vykopnou ze země a být v neustálém stavu nejistoty.
• Násilím je, když musíš být zároveň námezdně pracující ženou, ženou v domácnosti a matkou.
• Násilím je dřít se k smrti a potom poslouchat, jak říkají „usměj se, nežádáme přeci tak moc“.

Vzpoura středoškolských a univerzitních studentů, dočasných zaměstnanců a přistěhovalců vytrhla toto násilí z jeho normálního stavu. Vzpoura nesmí skončit! Odbory, politické strany, kněží, novináři a podnikatelé udělají cokoli, aby udrželi násilí v podobě, v jaké je popsané výše.

Za neustálé opakování této situace však nejsou zodpovědní jen oni, ale i my. Vzpoura otevřela prostor, kde se můžeme konečně svobodně projevit. Na znamení pokračování otevírání tohoto prostoru jsme obsadili radnici v Agios Dimitrios a vytvořili lidové shromáždění, které je otevřené pro všechny. Otevřený prostor pro komunikaci, prostor, kde jsme skoncovali s tichem a kde se osmělujeme konat podle toho, jak v životě chceme.

NE TRESTNÍM STÍHÁNÍM — OKAMŽITÉ PROPUŠTĚNÍ VŠECH ZATČENÝCH

OKUPACE RADNICE AGIOS DIMITRIOS

Sobota, 13. prosince 2008, 19:00, všeobecné shromáždění na radnici Agios Dimitrios.

* Okupace radnice v aténské čtvrti Agios Dimitrios začala ve čtvrtek 11. 12. 2008 ráno s cílem vytvořit místo pro kontrainformace, setkávání se a sebeorganizaci obyvatel širší oblasti a za účelem kolektivního navrhování a uskutečňování akcí. Hlavní črtou této okupace jsou každodenní všeobecné shromáždění otevřené pro všechny, a kterých se účastní do 300 lidí.
** Speciální gardy jsou elitní jednotkou policie.
*** Průměrná mzda v Řecku je cca US$930.00, což sotva stačí na přežití.

Iniciativa zevnitř:

V posledních dnech žijeme v neustálém rozporu. Ráno do práce, večer do „povstání“. Do povstání odpáleného chladnokrevnou vraždou Alexise Grigoropoulose, kterou spáchala policie. Ani tato vražda ani následná exploze reakcí nebyly náhodnými zjevy. Jednalo se jen o katalyzátor, který vynesl do popředí situaci, jejíž podmínky se utvořily již před nějakou dobou.

Tyto podmínky mají hodně společného s ekonomickou situací, deregulací pojistného, reformami školství a zintenzivňováním našich životů ve všech jejich aspektech, s drancováním našeho prostoru a času. A nejsou to jen tyto podmínky. Éra prvních vítězství dělnického hnutí se příliš nelišila od našich zkušeností s faktickým anulováním základních práv pracujících, krácením osobních svobod, pokusy změnit společnost v „rozložené puzzle“ nejistoty, zmatku, hysterie kolem terorismu a represe. Včerejší práva pracujících se stala předmětem sporu v dnešních bojích.

Žijeme v éře zintenzivňování výroby, pružných pracovních podmínek, odmítání kolektivního ducha a všudypřítomné glorifikace individualismu. Ztráta dělníkovy identity ve výrobním procesu je logickým důsledkem stále silnějšího požadavku šéfů, kteří chtějí dělníka „chameleona“, jenž se snadno adaptuje na jakékoli podmínky námezdního vykořisťování. Vykořisťování, které se nezastaví ani před legalizací těch dělníků, kteří jsou ve skutečnosti nevolníci, ani před vržením pracovních sil na prekérní trh práce. Nejhorší část této nepojištěné práce vykonávají většinou přistěhovalci.

Zároveň se po nás, dělnících, chce, abychom platili za ekonomickou krizi. Za krizí stojí především to, že už se nemůžeme chovat jako rozzáření konzumenti, a přitom jsme dál poslušní příkazů šéfů a spokojení s drobky základních mezd. A nejde jen o to. Nejen, že nás okrádají o naši pracovní sílu, oni nás ještě udolávají daňovým drancováním, aby pokryli deficity státního rozpočtu, který neslouží zájmům dělníků. A zatímco společensky nezbytná pracovní doba klesá, délka naší pracovní doby dál roste v přímé úměře k tomu, jak roste a reprodukuje se vrstva na okraji společnosti – nezaměstnaní. Abychom si to shrnuli, za účelem upevnění vztahů mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými se vytváří iluze „společného zájmu“, i když ve skutečnosti všichni pracujeme v zájmu šéfa.

Název našeho textu není náhodný. V popelu destruktivní spontaneity posledních dní rozpoznáváme moc těch „dole“ definovat veřejnou sféru a vytvořit společenský rámec fungování. Nejsme jen producenty společenského bohatství, jsme společenské bohatství samo. Jsme to my, kdo udržuje soudržnost společnosti a zajišťuje její životaschopnost. Jelikož si svoji moc začínáme uvědomovat, stáváme se nebezpečnějšími než kdy předtím.

Navrhujeme:

• okamžité zablokování výrobního procesu
• sociální mzdy bez ohledu na povolání, abychom mohli slušně žít, a aby se anulovaly separace podporované státem a kapitálem
• sociální pojištění pro všechny
• vytváření pólů sebeorganizovaného kolektivního boje v každém sektoru práce

Proti byrokratickému odborářství státní „gildy“, kterou je GSEE-ADEDY (dvoje největší reformistické odbory v Řecku)! Pryč s ní!

POJĎME JIŽ DNES BUDOVAT SVĚT ZÍTŘKA

Prekérní dělníci z okupované ASOEE
(Aténská univerzita ekonomie a obchodu – okupaci provádějí studenti, dělníci, nezaměstnaní, radikálové, přistěhovalci atd.)

Svaz dělníků městské části Agios Dimitrios

V sobotu v noci řecká policie zabila 15letého studenta.

Tato vražda byla poslední kapkou.

Jednalo se o pokračování koordinované kampaně, kampaně státního terorismu s pomocí fašistické organizace „Zlatý úsvit“, jejímž terčem byli vysokoškolští studenti, kteří bojují proti privatizaci školství, středoškoláci, přistěhovalci, kteří jsou pod neustálou kontrolou státu, protože mají špatnou barvu pleti, dělnická třída, která musí pracovat za pár šupů, dokud nezemře.

Vládní prétoři, kteří zametají pod koberec spousty zločinů proti společnosti, kteří v létě 2007 zapálili řecké lesy a kteří jsou odpovědní i za požáry měst v oněch dnech, udržují nepotismus. Chrání lidi z vlády, kteří byli zapleteni do skandálu s odposloucháváním mobilních telefonů, kteří plundrují veřejné penzijní fondy, kteří unášeli a mučili přistěhovalce a měli prsty v právních, burzovních i církevních skandálech.

Jsme v občanské válce s fašisty, bankéři, státem a masmédii, se všemi, kdo chtějí, aby mladí lidé byli submisivní a aby se společnost uklidnila. I když nemají žádné výmluvy, znovu se snaží používat konspirační teorie i teorie „nepravidelného útoku“, aby uklidnili nálady.

Jenže zlost, která se za léta nahromadila, se musela projevit a neměla by ustat.

Po celém světě lidé obracejí své zraky ke zdejším událostem.

Lidé musí povstat všude.

Tato generace chudých, nezaměstnaných, prekérních, bez domova a přistěhovalých mladých lidí rozbije výkladní skříň této společnosti a probudí poslušné občany ze spánku a z jejich prchavého Amerického snu.

NESLEDUJTE TELEVIZNÍ ZPRÁVY, UVĚDOMĚNÍ POVSTÁVÁ NA ULICÍCH.

KDYŽ VRAŽDÍ MLADÉ LIDI, STAŘÍ BY NEMĚLI SPÁT.

SBOHEM, ALEXANDROSI, NECHŤ JE TVÁ KREV TOU POSLEDNÍ, KTEROU NEVINNÍ PROLILI.

Svaz dělníků městské části Agios Dimitrios
Atény, 11. 12. 2008

Po zavraždění Alexise Grigoropoulose žijeme ve stavu bezpříkladného vření a výbuchu vzteku, který se nezdá mít konce. Zdá se, že tuto vzpouru vedou studenti, kteří s nevyčerpatelnou vášní a srdečnou spontaneitou zvrátili celou situaci. Nelze zastavit cosi, co je mimo vaši kontrolu, cosi, co se organizuje živelně a způsobem, kterému nerozumíte. V tom je krása vzpoury. Středoškoláci tvoří dějiny a nechávají na druhých, aby je sepsali a ideologicky klasifikovali. Jim patří ulice, iniciativa, vášeň.

Této širší mobilizace, jejímž parním motorem jsou studentské demonstrace, se masově účastní také druhá generace přistěhovalců a řada běženců. Ti vycházejí do ulic v malých skupinách, jsou jen omezeně organizovaní a jejich spontaneita a stimulace popisují jejich mobilizaci. Právě teď jsou těmi nejmilitantnějšími cizinci žijícími v Řecku. Koneckonců, nemají téměř co ztratit.

Děti přistěhovalců se masově a dynamicky mobilizují – primárně skrze středoškolské a vysokoškolské akce, ale také skrze levicové a krajně levicové organizace. Jsou tou nejintegrovanější složkou přistěhovalecké komunity, tou nejodvážnější. Nejsou jako jejich rodiče, kteří sem přijeli se skloněnou hlavou, jakoby žebrali o pecen chleba. Jsou součástí řecké společnosti, neboť v žádné jiné nikdy nežily. O nic nežadoní, chtějí si být rovní se svými řeckými spolužáky. Rovní si v právech, na ulicích, ve snění.

Pro nás, politicky organizované přistěhovalce, se jedná o druhý francouzský listopad 2005. Nikdy jsme si nedělali žádné iluze, že až jednou lidé vybuchnou vzteky, budeme schopni tento vztek nějakým způsobem řídit. Přestože jsme všechny ty roky bojovali, nikdy se nám nepodařilo dosáhnout tak masové reakce, jako je ta dnešní. Nyní je čas, aby promluvila ulice. A ohlušující řev, který slyšíme, se nastřádal za 18 let násilí, represe, vykořisťování a ponižování. Tyto dny patří i nám.

Tyto dny patří stovkám imigrantů a běženců, kteří byli zavražděni na hranicích, na policejních stanicích, v práci. Patří těm, kdo byli zavražděni policajty nebo „bdělými občany“. Patří těm, kdo byli zavražděni, protože se opovážili překročit hranici, protože se udřeli k smrti, protože nesklonili hlavu nebo pro nic za nic. Gramos Palusi, Luan Bertelina, Edison Yahai, Tony Onuoha, Abdurahim Edriz, Modaser Mohamed Aštraf – právě jim a mnoha dalším, na něž jsme nezapomněli, patří tyto dny.

Tyto dny jsou důsledkem každodenního policejního násilí, které zůstává nepotrestáno a bez reakce. Jsou důsledkem ponižování na hranicích a v zadržovacích uprchlických centrech, které stále pokračuje. Jsou důsledkem donebevolající nespravedlnosti řeckých soudů, které posílají přistěhovalce a běžence do vězení a odpírají nám spravedlnost. Dokonce i dnes, ve dnech a nocích vzpoury, imigranti platí vysokou daň v podobě útoků ultrapravičáků a policajtů, v podobě deportací a rozsudků k odnětí svobody, které soudy s křesťanskou láskou rozdávají nám, nevěřícím.

Tyto dny jsou důsledkem vykořisťování, které nezmenšenou silou probíhá již 18 let. Jsou důsledkem bojů, jež nebyly zapomenuty: pahorkatina Volos, práce na Olympiádě, město Amaliada. Jsou důsledkem dřiny a krve našich rodičů, neoficiální práce, nekonečných směn. Jsou důsledkem záloh a kolků, příspěvků do sociálního systému, které jsme zaplatili a nikdy nám je nepřiznají. Jsou důsledkem papírů, za kterými se po zbytek života budeme honit jako za tiketem do loterie.

Tyto dny jsou důsledkem ceny, kterou musíme platit prostě proto, abychom existovali, dýchali. Jsou důsledkem všech těch časů, kdy jsme skřípali zuby, urážek, kterými nás častovali, proher, které nám spočítali. Jsou důsledkem celé té doby, kdy jsme nereagovali, i když jsme k tomu měli všechny dobré důvody světa. Jsou důsledkem celé té doby, kdy jsme reagovali, a byli jsme sami, protože naše smrt a náš vztek nezapadaly do předem daných schémat, protože by nikomu nepřinesly hlasy ve volbách, protože jsme nebyli dost dobří pro hlavní vysílací čas zpravodajství.

Tyto dny patří všem marginalizovaným, vyloučeným, lidem se složitými jmény a neznámými příběhy. Patří všem těm, kdo každý den umírají v Egejském moři a v řece Evros, všem těm zavražděným na hranicích nebo na centrální aténské ulici, patří Romům v Zefyri, drogově závislým v Eksarhii. Tyto dny patří děckám z ulice Mesollogiou, neintegrovaným, nekontrolovatelným studentům. Díky Alexisovi tyto dny patří nám všem.

18 let tichého vzteku je přespříliš.

Do ulic, za solidaritu a důstojnost!

Nezapomněli jsme a nezapomeneme – tyto dny patří i vám
Luane, Tony, Mohamede, Alexisi…

Strašidlo albánských přistěhovalců
www.steki-am.blogspot.com

(heslo z jedné aténské zdi)

Komuniké okupované aténské polytechniky z 11. prosince 2008

Dnes studenti zaútočili na 22 policejních stanic – především v Aténách.

Velká demonstrace v centru – nějací anarchisté, většinou levičáci a další lidé z města. Spousta hesel proti policajtům, hesla proti autoritě obecně, proti právnímu zástupci toho policajta – je to známá svině, co pomáhá drogovým dealerům a velkým mafiánům… Centrum města fakticky nefunguje. Většina obchodů je vypálena nebo zničena. Během bouří byly zničeny i semafory a řekněme, že je to skutečně bezvadné, protože je na vašem rozhodnutí, kdy půjdete vy a kdy pojedou auta… Je to tak nádherné vidět centrum města vypálené…

Na ulici Patission jsou pořád okupované dvě vysoké školy. Polytechnickou univerzitu, symbol sociálních bojů v Řecku, nemohou mít pod kontrolou jen lidé v ní. Přicházejí sem středoškoláci (nebo ještě mladší – desetiletí!), aby bojovali s policií. Také spousta přistěhovalců! Přidávají se i nějací narkomani a fotbaloví chuligáni… Je to sranda, protože někdy na okupované univerzity přicházejí opravdu malá děcka ve věku 9-10 let a říkají lidem: „Haló, pane, prosím, naučte nás dělat molotovovy koktejly…“ Probíhají tu tvrdé pouliční střety s policií a zároveň se ve vysokoškolských zahradách líbají a mazlí holky a kluci…

Okolní ulice jsou vypálené. Aténské Silicon Valley, ulice Stournari, s mnoha obchody s počítači a elektronikou je totálně rozbitá, vyrabovaná. Některé počítače si lidé odnesli při rabování, většinu jich ale spálili a zničili. Velký třípatrový obchod s počítači Plaisio zcela vyhořel.

Anarchisté a autonomové se shromažďují především na aténské Vysoké škole ekonomické, která je o několik bloků dál… Je to místo konverzací, jídla (legrační je, že když jídlo dojde, jdeme do blízkých supermarketů, rabujeme, něco rozdáme lidem na ulici a zbytek použijeme na univerzitě). Je tu také mediální centrum (vytváří se blogspot, pracuje se na rozhlasové stanici) a velká místnost, kde se tisknou letáky a brožurky.

Právnickou fakultu okupují levičáci, kteří se trošku zradikalizovali (tak, jak se jen levičák může zradikalizovat)… Exarcheia, čtvrť, kde došlo k vraždě, je stále zabarikádovaná. Uprostřed ulice Mpenaki, kterou se do čtvrti vchází, je velké vyhořelé auto.

Na ulicích vedoucích od okupovaných budov bývá v noci nebezpečno, protože nacisté spolupracují s policisty, aby zabránili přistěhovalcům v útocích a rabování…

Příští dny ukážou, jak se to bude dál vyvíjet. Očekáváme obsazování středních a vysokých škol. Dělníci nejsou ve stávce, odbory a komunistická strana nás hodně sabotují… Sakra, po tolika letech je to pořád stejné… A přitom víme, že abychom zničili kapitalismus, musíme sabotovat výrobu…

Spousta lidí je zatčených a vláda chce použít protiteroristické zákony tak, jako to udělala Francie s Tarnackou devítkou. Myslíme, že teď je každému zřejmé proti komu se tyto zákony schvalují. Proti vnitřnímu nepříteli…

Lze říci, že některé části města mají jistou autonomii… a je jisté, že policie do nich nevstoupí…
Soudruzi z celého světa, chcete-li nám vyjádřit svoji solidaritu, kterou velmi potřebujeme, pokračujte v bojích ve vašich zemích a zesilujte je.

Oni se nás skutečně bojí. Věřte nám, neumíte si to ani představit. My to ale teď a tady vidíme naprosto jasně.

Povstání, o kterém čítáváme v knihách, opravdu existuje. Můžeme vás o tom ujistit – právě je prožíváme… A je krásné!

Během jediné noci „realita“ a „normál“ zemřely…

Brzy se to stane i ve vašich zemích.

Spřádejte plány.

Buďte připraveni.

Aténští soudruzi

Prohlášení „lidové okupace“ – apel na rodiče

Rozhodnutí Mezinárodního kolektivu lidové okupace:

V Řecku se všichni jmenujeme Alexis a Michaelis… Policajti nás zabíjí… Zabíjí nás kulkami do prsou, zabíjí nás umlácením k smrti.

Policajti zabíjí 15leté. Nejen v Řecku, ale na celém světě a stejným způsobem. Voláme po solidaritě našich rodičů. Voláme po solidaritě vás všech. Studentů, dělníků, nezaměstnaných, nádeníků, zemědělců a všech, kdo mají děti… Našich učitelů, našich přednášejících, našich přátel, našich sousedů, všech lidí, kteří vzdorují nespravedlnosti a nerozumu.

Protože i oni určitě mají děti, nemýlíme-li se. A pokud jejich děti neumírají na zásahy kulkami do prsou, pak každý den umírají při výbuších v zónách s průmyslovými nehodami, hromadně tonou v rozpadajících se lodích…

Uplynul týden od zavraždění našeho bratra, našeho přítele, našeho soudruha Alexise kulkou jednoho policajta – onoho strážce státu, vládnoucí třídy a řecké „demokracie“. Té demokracie, na niž nemáme zapomínat, jak nás zapřísaháte.

Alexis nám řekl sbohem pár slovy. Stihnul jen říci, „kamarádi, dostal jsem to,“… a pak se mu podlomily nohy, padnul na zem a zemřel.

Jsme plní vzteku a tak to má být. Zuříme a rozbíjíme tuto skořápku společnosti, kterou podle vás máme podporovat. Ne, my k této společnosti nepatříme. Je nám 15 a myslíme… jinak.
Zato policajti zabíjejí všude stejně. Někteří z nich říkají, že obušky a jedna kulka stačí. Jiní si vystřelí 15krát jen tak ze srandy… Nebuďte jejich spolupachateli.

Vy, kdo dál mlčíte, kdo odsuzujete náš vztek, protože věříte nestoudným lžím korporátních médií, policie a politiků, které volíte, vy určujete naši budoucnost… to vy za ni nesete odpovědnost a ručíte za ni. Protože Alexisovu budoucnost zavraždili 6. prosince 2008 v Řecku. Protože policejní kulky ukončují budoucnost 15letých v každém koutě tohoto světa.
Jedna noc v Exarhii s jednou kulkou v srdci. Místo se může měnit, ale situace zůstává stejná. Všichni jsme, každý z nás, nějaký ten „Alexis“ a „Michaelis“. A neslavíme své narozeniny, protože nás zavraždili ve věku 15 let. Svině.

Já, Alexis Grigoropoulos, jsem byl zabit 6. 12. 2008 policajtem v Exarhii, když mne střelil přímo do srdce. Stal jsem se výročím.

Já, Michael Kalteza, jsem byl zabit v roce 1985 policajtem. Zemřel jsem na výročí jiné vzpoury na Polytechnice, vzpoury proti vojenské juntě, po které zůstaly desítky mrtvých a stovky zraněných.

Máme jedno společné: oba jsme byli zabiti v „demokracii“ a oběma nám bylo 15…
Všichni máme jedno společné. Je nám 15 ve společnosti, kterou jste vytvořili pro nás, leč bez nás. Nikdy jste se nás na nic neptali a nikdy jste nás neposlouchali. Dávíte nás ideály bohatství, korporací, ekonomického růstu a moci. Ideály z rozbitých výkladních skříní: luxusní auta, drahé oblečení, klenoty, hodinky. Zaplavujete nás špatnou zábavou, jídlem a kulturou plnou pohodlnosti a blbosti, a přitom nás odsuzujete za rozbíjení výloh nadnárodních řetězců, které okrádají nás všechny.

Jsme obviňováni z destrukce a žhářství. Ano, zapalujeme vše, co spaluje naše životy, abychom snesli tuny chemického slzného plynu, který na nás střílí policie a armáda. Nemáme totiž žádné jiné zbraně. Jen své ruce, mandarinky, plastové lahve na vodu a kamení, sem tam Molotovův koktejl, a přitom každý z nás musí vzdorovat, jakkoli může, vojenské mašinérii represe a ozbrojeným vrahům.

Střílí a zabíjejí nás. A když protestujeme, nadávají nám. Při bití jsou nelítostní. Mrzačí nás. Nasazují nám pouta. Dusí nás slzným plynem. Odsuzují nás. Zavírají nás do vyšetřovací vazby.
Jsme v ulicích a voláme po našich životech. V 15 letech, protože později už by mohlo být příliš pozdě. Později už můžeme být zabití nějakým policajtem, ostrakismem. Snažíme se to vykřičet, ale vy nás opět neposloucháte. Nechť střelba… a zvuk rány, která zabila Alexise, když už nic jiného, prolomí vaši apatii.

Přidejte se k nám, pojďte a postavte se nám po boku. My máme sílu a moc našeho vzteku. Vy máte svoji sílu a není možné, abyste rovněž necítili vztek, když nás zabíjejí kulkami, když tlučou k smrti… každý den, protože na ně házíme mandarinky a plastové lahve. Spojme své síly a zažehněme povstání v každé čtvrti, na každé ulici, na každém zápraží, na každém náměstí tohoto světa.

Nás jen tak nevyděsí a nezastraší. Jsme totiž nositeli svobody. Když nás policajti bijí a vulgárně urážejí nás i naše matky… když nám nasazují pouta, říkáme jim: „Fízlové, jste slabí,“… „Nic lepšího neumíte, vy sráči? I od našich matek a otců jsme dostávali hůř…“ Ano, správně, my se jich nebojíme. Nebojíme se ani jich ani jejich zbraní. Odpovídáme rovnou do tváře těch vrahů: „Jeden z nás je pochován v zemi, ale tisíce nás jsou v boji, v ulicích…“ Křičíme na ně, „Fízlové! Svině! Vrazi!“ „Fízlovští sráči, zabíjíte děti.“

Ve jménu všeho, co vám výlohy bank skrývají, otevřete uši a poslouchejte nás. Není možné, abyste necítili vztek… Tak pojďte s námi. Bojíte-li se, my vás ochráníme. Nabízíme naše ruce a duše… a budeme-li muset, naše životy. Vy ale nestojíte po našem boku, i přesto, že nám pořád říkáte, že jste nás „zplodili a znamenáme pro vás víc než vaše vlastní životy…“ A co víc, pomyslete, že za jeden, dva, tři, čtyři roky, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct let… by klidně mohli zabít i vaše dítě.

Policajti už je zabili. Bylo mu 15 let. Důvodem byl ostrakismus, protože jej považovali za „nevycválaného pobudu“, anarchistu, neukázněného, teroristu a chuligána. Přemýšlejte o tom, než ztratíte příležitost zachránit své vlastní dítě, ale… přemýšlejte trochu usilovněji. Protože, mami a tati, třeba máte možnost pomoci zachránit můj život. Žádám vás, odzbrojte policii, odzbrojte vrahy v uniformě.

Nežádám vás, abyste mne zachránili, ale abyste solidárně se mnou povstali… Protože až doteď nás zachraňují ti, kdo stojí po našem boku… cizinci, kteří sdílejí náš vztek. Zachraňují nás před ozbrojenými zabijáky, kteří krouží všude… před těmi, co tvrdí, že vás chrání… vás a váš drahocenný majetek, a přitom zabíjejí 15leté.

My, nezletilí, my „mladí sígři“, anarchistické děti, „grázlové“, „feťáci“, „zloději“, „teroristé v kapucích“, co pocházíme přímo z této země, se obracíme na každého rodiče, na všechny lidi, voláme vás všechny, abyste se připojili k našim protestům a shromážděním a blokádám a naší nekázni. Zveme vás všechny, kdo čtete tento text, abyste se přidali k boji za změnu našich životů a k boji proti nespravedlnosti, abyste překonali netečnost apatického souhlasu.

Každý den, každou noc… budeme na ulicích a budeme ozbrojení… budeme používat svá těla jako barikády proti MAT (zásahové policejní jednotky), jako bariéry, které jim zabrání v zatýkání a bití těch vedle nás. Našich spolužáků.

Budeme vás čekat… jinak nás totiž můžete ztratit… mohou nás klidně zabít ti speciální strážci veřejné bezpečnosti, ochránci vaší „demokracie“.

Postavíme svá těla na linii jako barikády proti MAT, abychom jí zabránili bít a zatýkat ty vedle nás. Naše spolužáky. Všechny ty po našem boku.

A protože dnes – týden po chladnokrevné vraždě Alexise – lidé slaví den svatého Elefterise (Svobody), říkáme vám všem, myslete trochu usilovněji. Nezabíjejte naši svobodu.

Veselé svátky proběhnou na ulicích, ať už se rozhodnete jakkoli…

Lidová okupace
15leté potenciální oběti ostrakismu ozbrojených policajtů

Jejich demokracie vraždí…

V sobotu 6. prosince 2008 byl chladnokrevně zavražděn 15letý soudruh Alexandros Grigoropoulos, když jej ve čtvrti Exarchia střelil přímo do prsou policajt ze speciální gardy, který se jmenuje Epaminondas Korkoneas .
Na rozdíl od tvrzení politiků a novinářů, kteří jsou spolupachateli této vraždy, se nejedná o „izolovaný incident“, ale o explozi státní represe, která se systematicky a organizovaně zaměřuje na ty, kdo vzdorují a bouří se – na anarchisty a antiautoritáře.
Jedná se o vrchol státního terorismu, který se projevuje modernizováním úlohy represivních mechanismů, jejich neustálým vyzbrojováním, stále větší mírou násilí, kterou užívají, doktrínou „nulové tolerance“, pomlouvačnou mediální propagandou, která kriminalizuje ty, kdo bojují proti autoritě.
Právě tyto podmínky připravují půdu pro intenzifikaci represe, když se předem snaží získat souhlas společnosti a vyzbrojit státní vrahy v uniformách zbraněmi!
Smrtonosné násilí namířené proti lidem v sociálním a třídním boji má za cíl všeobecnou poslušnost, má sloužit jako exemplární trest, má šířit strach.
Jedná se o eskalaci širšího útoku státu a šéfů proti celé společnosti, který má nastolit rigidnější podmínky vykořisťování a útlaku a konsolidovat kontrolu a represi. Útoku, který se dennodenně odráží v chudobě, sociálním vyloučení, vydírání, které má upravit svět sociálních a třídních rozdílů, v ideologické válce rozpoutané dominantními mechanismy manipulace (masmédia). Útoku, který zuří v každé společenské sféře a žádá od utlačovaných separaci a mlčení. Od školních cel a univerzit až po žaláře námezdního otroctví se stovkami dělníků, co zemřou při tzv. „pracovních úrazech“, a chudobou pohlcující velké množství obyvatelstva… Od minových polí na hranicích, pogromů a vraždění přistěhovalců a běženců až po četné „sebevraždy“ ve věznicích a na policejních stanicích… Od „náhodné střelby“ při policejních blokádách až po násilnou represi lokálního odporu… Demokracie cení zuby!
V těchto podmínkách zuřivého vykořisťování a útlaku dnes nahromaděná dusivost společnosti doprovází hněv propukající na ulicích a na barikádách nad vraždou Alexandrose a proti dennodennímu drancování a plenění, které zahájil stát a šéfové a jehož kořistí je pracovní síla utlačovaných lidí, jejich život, jejich důstojnost a svoboda.
Od první chvíle po zavraždění Alexandrose propukají v centru Atén živelné demonstrace a nepokoje, Polytechnika, Ekonomická a Právnická fakulta jsou obsazeny a v mnoha různých čtvrtích i ve středu města dochází k útokům proti státu a kapitalistickým terčům. Demonstrace, útoky a střety propukají v Soluni, Patrasu, Volosu, Chanii a Heraklionu na Krétě, v Gianneně, Komotini, Xanthi, Serres, Sparti, Alexandroupoli, Mytilini. V Aténách na ulici Patission – před Polytechnikou a Ekonomickou fakultou – trvají střety celou noc. Před Polytechnikou pořádková policie používá gumové projektily.
V neděli 7. prosince tisíce lidí demonstrují u policejního ředitelství v Aténách a napadají zásahové jednotky policie. Ulicemi městského centra se šíří střety bezpříkladné intenzity a trvají až do pozdních nočních hodin. Řada demonstrantů je zraněna a někteří zatčeni.
Od pondělního rána až do dneška se vzpoura šíří a zevšeobecňuje. Poslední dny jsou plné nesčíslných sociálních akcí: demonstrace militantních středoškoláků – v mnoha případech – končí útoky na policejní stanice a střety s policajty v aténských čtvrtích i ve zbytku země, masivní demonstrace a konflikty mezi protestujícími a policií v centru Atén, během nichž dochází k útokům na banky, velké obchodní domy a ministerstva, obléhání parlamentu na náměstí Syntagma, okupace veřejných budov, demonstrace ústící v nepokoje a útoky proti státu a kapitalistickým terčům v mnoha různých městech.
Nadále pokračujeme v okupaci Polytechniky, která začala v sobotu v noci, a vytváříme tak prostor pro shromažďování všech lidí, kteří bojují, a další permanentní ohnisko odporu ve městě.
Na barikádách, v okupacích univerzit, na demonstracích a shromážděních udržujeme naživu Alexandrosovu památku, ale také památku Michalise Kaltezase a všech soudruhů, které stát zavraždil, a zesilujeme boj za svět bez pánů a otroků, bez policie, armád, věznic a hranic.
Nejen, že kulky vrahů v uniformách, zatýkání a bití demonstrantů a chemická plynová válka rozpoutaná policejními silami nemohou nastolit strach a mlčení – naopak se pro lid stávají důvodem povstat proti státnímu terorismu, volat po boji za svobodu, odhodit strach a setkávat se – každý den víc a víc – na vzbouřených ulicích. Nechť pohár vzteku přeteče a utopíme je v něm!
Státní terorismus neprojde!

Stát, šéfové, jejich biřici a lokajové se nám vysmívají, okrádají nás a zabijí!
Zorganizujme se, proveďme protiútok a sejměme je!
Tyto noci patří Alexisovi!
Solidární shromáždění se zatčenými u soudu na Evelpidon: pondělí 15. prosince 2008 v 9:00
Okamžité propuštění všech zatčených
Vyjadřujeme svoji solidaritu všem, kdo okupují univerzity, školy a státní budovy, demonstrují a konfrontují státní vrahy po celé zemi. Vyjadřujeme svoji solidaritu všem soudruhům v zahraničí, kteří mobilizují a přenášejí náš hlas všude. Ve velké bitvě za globální sociální osvobození stojíme společně!

Okupace Národní polytechnické univerzity v Aténách
pátek 12. prosince 2008

Ta Paidia Tis Galarias (TPTG)

Policejní střelba z šestého prosince zažehla nejzuřivější nepokoje za poslední desetiletí v mnoha řeckých městech. Nyní nabízíme předběžné – a neúplné – představení nepokojů v Aténách, které stále pokračují, postavené na našich vlastních zkušenostech a na tom, co jsme slyšeli. Uchopení zuřivosti ritů a odhodlání rioterů a rabujících na jedné straně – a na druhé rozvíjející se strategii státu by vyžadovalo víc času a pozornosti, a to je něco, co nyní, upřímně řečeno, nejsme schopni podstoupit, protože se účastníme několika lokálních iniciativ, demonstrací a shromáždění.

Sobota 6. prosince

Kolem 21.10 hodin speciální policejní hlídka chladnokrevně zastřelila patnáctiletého chlapce Alexise-Andrease Grigoropoulose v obvyklém incidentu poblíž náměstí Exarchia. Ihned poté se v oblasti shromáždilo mnoho lidí, povětšinou antiautoritářů – aby zjistili, co se stalo a jak vyjádřit vztek proti policejní brutalitě. Oblast zaplavily stovky policistů, aby jakoukoli reakci potlačily – ovšem bez výsledku. Lidé začali policii spontánně napadat na ulicích kolem náměstí se vším, co jim přišlo do ruky.

Během méně než dvou hodin se v okolních ulicích shromáždilo více než deset tisíc lidí, aby si povídali o tom, co se stalo, a bojovali policií. Některé anarchistické skupiny obsadily historickou budovu Národní technické univerzity, která leží pár bloků dál, a ekonomickou fakulty vzdálenou asi jeden kilometr, aby je využily jako centra boje.

Totéž udělali levičáci na právnické fakultě, umístěné méně než kilometr od místa, kde došlo k vraždě. Podle toho, čeho jsme byli svědky, trvaly ve čtvrti bitky s policií a útoky na banky a obchody do čtyř do rána.

Zpráva o vraždě se rychle rozšířila přes mobily a internet. Nakonec asi 150 lidí, kteří již byli na náměstí Monastiraki, spontánně napadli a vyrabovali téměř všechny obchody na ulici jedenáctí nejluxusnější ulici na světě. Přidalo se k nim mnoho lidí, kteří vycházeli z klubů a hospod poblíž.

V centru Atén oné noci pár lidí napadlo policejní stanici poblíž Akropole a způsobilo těžké škody.

Je třeba poznamenat, že se zprávy ohledně vraždy mladíka okamžitě rozšířily do jiných měst (Soluň, Ioannina, Irakleio, Volos) – i v nich se odehrávaly útoky proti bankám, policejním stanicím a obchodům.

Neděle 7. prosince

Obsazená právnická fakulta vyzvala k demonstraci na druhou hodinu odpoledne poblíž Archeologického muzea, které je hned vedl obsazené budovy Národní technické univerzity na ulici Patission. Přišlo hodně lidí a kolem půl čtvrté se demonstrace vydala směrem k budovy velitelství aténské policie.

Věděli jsme, že policie nám nikdy nedovolí se k velitelství přiblížit, ale byli jsme odhodlaní dostat se tak blízko, jak jen to bude možné. Hned, jak jsme opustili náměstí, začalo házení kamenů na policii a rozbíjení bank.

Když jsme se obrátili ke třídě Alexandras a stáli na konci demonstrace, zjistili jsme, že počet účastníků se vyšplhal na asi 4 tisíce lidí, různého stáří. Odehrávaly se útoky proti všem obchodům, co byly v dohledu, zejména proti prodejnám luxusních aut a bankám.

Na počátku stála policie v bezpečné vzdálenosti od rioterů a dávala si pozor, aby se nestala jejich terčem ona sama. Když se poté přiblížila, rebelové ji napadli hlavně kameny. První pokus rozehnat demo slzným plynem učinila policie poblíž Argentinského náměstí, ale bez úspěchu. Po deseti minutách na rohu s ulicí Ippokratous se odehrál druhý, zuřivější pokus se spoustou slzného plynu, který se nakonec povedl: demo bylo roztříštěno do několika částí, ty hlavní směřovaly k Neapoli.

Útoky na obchody a banky pokračovaly, stejně jako rozbíjení aut. Hodně lidí se rozhodlo držet směr k policejnímu velitelství a jít k němu paralelními uličkami, poté se ale ukázalo, že projít se nemůže podařit: právě tehdy vznikla v malé uličce kolmé na náměstí Alexandras fotka s policistou mířícím pistolí, která se již stihla proslavit.

Napětí bylo vysoké. Rozhodli jsme se vrátit na náměstí Exarchia a zjistit co se dá dělat dál. I cestou zpátky se odehrávaly bitky s policií, ale v menší míře. Pár lidí napadlo policejní stanici policie odpověděla gumovými projektily.

Později, večer téhož dne začaly bitvy s policí znovu – a v menší míře i útoky na obchody – kolem Národní technické univerzity a ekonomické fakulty. Trvaly do nočních hodin.

Pondělí 8. prosince

Mládež z mnoha středních škol se na protest ráno spontánně shromáždila před policejním velitelstvím. Na demo přijelo do centra hodně mladých ze severních, východních a západních předměstí. Mládež ze škol v Pireu (přístav na jihozápadě města) napadal centrální policejní stanici a převracela policejní auta.

V šest večer vyzvala obsazená právnická fakulta k demonstraci na ústředním aténském náměstí Propylaia. Podle našich odhadů se tam sešlo přes dvacet tisíc lidí, hlavně mladých. Mnozí z nich, možná tak 1 500 chodilo, „dovnitř a ven“ – vybíhalo z demonstrace ničit banky a luxusní obchody, aby se vraceli zpět do davu.

Ničit či rabovat zboží začali vlastně hned od prvního okamžiku demonstrace. Mládež ničila banky na náměstí Omonoia a zaútočila na více než polovinu obchodů na bulvárech Stadiou a Filellinon. Rabování se odehrálo i v obchodech prvních bloků na ulici Piraeus.

Lidé pochodovali pomalu a nikdo se nesnažil zabránit ani útokům, ani rabování. Někteří dokonce stáli a útočící mládeži tleskali. Mladí zároveň napadali policisty, banky a obchody v různých částech města, po třídě Syggrou, ulici, která vede na jih Atén.

Škoda způsobená na soukromém vlastnictví oné noci nebyla doteď vyčíslena. Média mluví o 10 miliardách eur, což může být pravda, protože řada obchodů byla napadena, vyrabována či zapálena zejména „nekontrolovanou mládeží“ z řad Řeků a imigrantů.

Ačkoli se dá říci, že iniciativu měla řecká mládež (studenti a prekérní pracující) a imigranti následovali, musíme připustit, že bylo velmi těžké je na ulicích odlišit.

Pokud jde o imigranty, Albánci druhé generace se účastnili hlavně útoků proti policii a budovám a imigranti jiného původu – většinou Afghánci a Afričani – se věnovali rabování.

Rioty a rabování zaplavily zhruba polovinu městského centra. Ačkoli policie provedla onen večer několik zatčení, nebyla by pravda tvrdit, že by byť jen mohla pomýšlet na to, že by situaci kontrolovala, protože na ulicích bylo mnoho lidí, kteří jednali v malých skupinkách o deseti či dvaceti lidech.

Úterý 9. prosince

Učitelé základních a středních škol vstoupili do stávky proti policejní brutalitě. V poledne začala demonstrace na náměstí Propylaia a vydala se směrem k parlamentu, nebylo na ní však víc než 3 tisíce lidí. Po konci demonstraci, navzdory tomu, že nebyl početná, házelo po speciální jednotkách policie asi 150 mladých lidí zápalné bomby, kameny a další věci.

Takzvaná Komunistická strana (KKE), vyděšená vyhlídkami na to, že by se nepokoje mohli generalizovat, ukázalo znovu svůj protirevoluční, reakční charakter. Riotery a rabující označila za agenty „zahraničních temných sil“ a vyzvala „lidové hnutí“ – imaginární subjektu, jehož právoplatným reprezentantem má být ona sama – k tomu, aby se bojů neúčastnilo.

Historie se opakuje: po 35 let tato strana mumlala monotónní a nebezpečné mantry o „provokatérech“, v roce 1973 dělal totéž proti studentům a dělníkům, kteří okupovali Národní technickou univerzitu, během nepokojů, které vedly k pádu diktatury. Teď chtějí zachránit stát a nastolit pořádek znovu.

Faliro, na jižním předměstí Atén, odehrál pohřeb zabitého chlapce. Dát Alexovi poslední sbohem a odsoudit policejní vrahy přišlo více než pět tisíc lidí. Dvě stovky mladých lidí byly během pohřbu zapojeny do útoků proti speciálním policejním silám, které se zastavily o pár bloků dál. Tyto konfrontace trvaly více než hodinu, během níž byly napadeny některé obchody a banky; kameny se házely též na policejní auta.

Po hodině se mladí lidé vydali směrem k policejní stanici na Palaio Faliro, policie je ale po několika blocích zastavila. Během riotu vystřelili motorizovaní policisté více než desetkrát do vzduchu, aby riotery „zastrašili“.

Během noci se na ulicích kolem Národní technické univerzity a ekonomické fakulty, kde se odehrávaly zuřivé bitky s policií, objevili fašisti. Na náměstí Victoria napadli policii imigranti a pokoušeli se vyrabovat tři obchody, jednoho z nich však brutálním způsobem zatkli tajní policisté a „civilisté“.

Obecně lze říci, že onoho dne začal stát neoficiálně povzbuzovat takzvaný „sociální mechanismus“ a spolupráci mezi vlastníky obchodů, fašisty, „civilisty“ a policí proti rioterům.

Středa 10. prosince

Onen den se odehrála generální stávka, jejíž cíl byl určen již víc než před měsícem: byla hlavně „proti státnímu rozpočtu na rok 2009“.

Kvůli pokračujícím nepokojům mluvili odboroví šéfové proti policejní brutalitě, zatímco zároveň separovali „riotery“ od „zodpovědných klidných demonstrantů“.

Přes sedm tisíc lidí se shromáždilo na náměstí Syntagma. Někteří protestující házeli během stávky, která Řecko paralyzovala a zesílila tlak na zesláblou vládu, na polici zápalné lahve.

Menší nepokoje se odehrály na třídě Panepistimiou. Po demonstraci přišlo mnoho lidí na shromáždění v Národní technické univerzitě a právnické fakultě, aby diskutovali o tom, do dělat v příštích dnech.

Později se odehrálo velké shromáždění antiautoritářů na ekonomické fakultě. Ráno předtím středoškolští studenti napadli místní policejní stanici na předměstí Kaisariani. V noci se odehrály boje s policií na třídě Tritis Septemvriou v centru Atén.

Nepokoje se rozšířily do zhruba 42 prefektur Řecka, dokonce i do měst, kde se předtím neodehrávaly žádné demonstrace.

Jejich ráz je vždy tentýž: hlavně studenti a mladí lidé napadají policejní stanice, banky, obchody a státní budovy.

Sejdou se spontánně, poté, co se dohodnou po mobilech. Anarchisté a političtí aktivisté jsou jen melou částí rioterů a v mnoha případech jsou zaskočeni zuřivostí, rozšířením a délkou trvání ritů.

Zejména v Aténách a v krétském městě Irakleio je velká část rioterů tvořena imigranty, takže tyto nepokoje mohou být právem nazvány multietnickými – a je to tak poprvé, co něco takového Řecko zažilo.

Tváří v tvář této zcela nové situaci se média snaží změnit svou propagandu a mluvit o „řeckých protestujících“ a „zahraničních rabujících“ – a snažit se tak roznítit pochodeň rasismu.

Doteď tvoří imigranti asi polovinu zatčených v Aténách – obviněni jsou povětšinou z rabování. Velká většina obviněných po celé zemi se rekrutuje z mládeže.

Čtvrtek 11. prosince

Ve čtvrtek opustili středoškoláci školy a shromáždili se kolem policejních stanic po celých Aténách. Některé z nich byly napadeny odpadkovými koši a kameny a policie házely granáty se slzným plynem… a v některých případech házela zpět kameny. Celkem bylo v Aténách blokováno 35 policejních stanic a někde se toho účastnili i jiní lidé, většinou rodiče. Studenti napadli rovněž bránu do věznice v Korydallos.

Podle médií bylo během pěti dnů použito na 4 500 plechovek se slzným plynem. Slzného plynu se jim začíná nedostávat a pomýšlejí na to, že by ho dováželi z Izraele!

Ráno obsadila skupina anarchistů městskou halu na předměstí na jihu Atén. Mnoho lidí z okolí se tam účastnilo večerního shromáždění a municipální zaměstnanci, kteří obsazení podpořili, vydali prohlášení (viz apendix této chronologie). Městská hala byla od té doby využívána jako místo na shromáždění a kontra-informační centrum.

Shromáždění se odehrála i na několika univerzitách a šířilo se i obsazování univerzit. Univerzity se snažili blokovat, aby tak okupaci zabránili, militanti ze studentské organizace Komunistické strany (PKS) – k tomu došlo na univerzitě Panteon, na filozofické škole aténské univerzity). Jejich pokusy nebyly úspěšné a okupace se rozšířily po Aténách i celém Řecku.

Navečer se odehrála velká demonstrace (asi 5 tisíc lidí) v centru Atén. Svolalo ji shromáždění převážně levicových odborářů a organizací, které se scházejí na okupované filozofické fakultě. Na konci demonstrace začaly v centru města a kolem okupované fakulty bitky s policií, které trvaly několik hodin.

V Komotini, mstě na severovýchodě, poblíž Turecka, bylo demo většinou univerzitních studentů napadeno a pronásledováno do univerzity fašisty a krajně pravicovými rváči, kteří oblast zaplavili… aby chránili národní bezpečnost.

Je tady obecné nepřátelství k policii a obecný pocit „máme všeho dost“. Policejní brutalita v policejním státě, který po Olympiádě 2004 sílí, bídné mzdy a pracovní podmínky, práce přesčas a tlak na středoškoláky, nespokojenost univerzitních studentů s životem, který je stále víc poznamenám nejistotou a strachem, korupce vládních a církevních funkcionářů, super-vykořisťování imigrantů a společnost roztrhnutá prohlubujícím se třídním rozdělením: to je výbušná směska, pro níž byla vražda mladíka jen rozbuškou.

Zveřejnění svědectví policisty, který jej zabil, vyvolalo obecné pobouření. „Obvinil“ studenta z „deviantního chování“, protože „byl vyloučen ze soukromé školy, kterou navštěvoval“ (což je lež). Jeho právník, nechvalně známá televizní celebrita, se uchýlil k ještě provokativnějšímu prohlášení: „Teď je jen na řecké justici, aby rozhodla, zda byl mladík zabit oprávněně, nebo ne.“

Balistický rozbor se očekává dnes. To, co prošlo novinami v předchozích dnech, předpokládá, že report bude tvrdit, že byl Alexandros zabit odraženou střelou, ne přímou (což je v rozporu s tím, co tvrdí všichni svědci).

Takové provokace se ale dočkávají odpovědi na ulicích. Mezi jinými věcmi vznikají každý den nové imaginativní slogany. „Neházíme kameny, ony se odráží.“ „Správná věc pro právníka je být zabit odraženou střelou.“

Pátek 12. prosince

Obsazeno je sedm set středních škol a stovka univerzit, očekává se přitom, že jejich počet vzroste. Do Atén je svolána velká demonstrace (deset tisíc lidí či víc). Studenti a další demonstranti napadali policii, vymláceny byly některé banky. Dvě stovky anarchistů během demonstrace rozbily kancelář dotyčného právníka. Několik studentů zajaly speciální policejní síly (někteří ze zatčených byli ve věku 13, 14 let).

Sobota 13. prosince

Protestní polední mítink na náměstí Syntagma byl svolán orgány okupovaných univerzit i některými politickými skupinami. Účastnilo se ho přes tisíc lidí všeho věku: univerzitní studenti, středoškolští i dělníci.

Protest trval do nočních hodin. Po půlnoci pokojný protest napadal policie a dav rozehnala. Protesty a demonstrace byly organizovány i na předměstích kolem Atén: Nea Smirni, Peristeri, Zografou.

Večer byla davem dvou set lidí napadena budova ministerstva životního prostředí a veřejných prací na ulici Patission. V devět večer se shromáždilo asi tisíc lidí v Exarchii, aby proti vraždě Alexise-Andrease Grigoropoulose poblíž místa, kde k ní došlo.

Někteří lidé napadli místní policejní stanici, zatímco další se bili se zásahovou policií.

Uskutečnilo se demo směrem k Monastiraki a Gazi, do čtvrtí, kam chodí v sobotu lidé do klubů. Akce byla napadena policií, pokračovat se podařilo jen několika lidem. Konflikty pokračovaly i v Exarchii, ale policie tak lidi donutila rozejít se do mnoha směrů. Velká část davu byla vytlačena do budovy národní technické univerzity. V ulicích kolem ní pokračovaly nepokoje během noci.

Lidé, kterým se podařilo následovat demonstraci, vyšli z Monastiraki, Thisseio a Gazi a poté se pokoušeli vrátit do centra města po ulici Piraeus. Napadeny byly některé banky a kamery.

Policie demo znovu napadla poblíž náměstí Omonia a zatkla na padesát lidí. Zatčení byli propuštěni bez jakéhokoli obvinění. Během dne bylo napadeno několik bank po celých Aténách.

Co dělat? Kdo ví? Jedna věc je ale jistá: nepokoje pokračují!

Neděle 14. prosince

Na několika předměstích Atén a v mnoha městech v Řecku (Soluň, Korfu, Volos, Xanthi atd.) se odehrály demonstrace. Dříve v noci bylo speciální policií rozehnáno slzným plynem pokojné demo svolané bloggery.

Na centrálním náměstí Nea Smirni na jihovýchodním předměstí Atén bylo v poledne obsazeno opuštěné velké café Galaxias vlastněné místním úřadem. Obsazení se účastnilo na to lidí (antiautoritářů, členů municipální strany a několik obyvatel) a jeho cílem bylo využít místo jako kontra-informační centrum a centrum pro koordinaci akcí. Okupace veřejných budov je novo formou boje, která z nepokojů vzešla. Jak jsme viděli, původně se zrodila na předměstí Agios Dimitrios, kde byla obsazena městská hala. Obsazená kavárna dostala jméno Eleftheros Galaxias (Svobodná Galaxie) a bylo vyzváno k otevřenému shromáždění hybatel čtvrti na odpoledne.

Během dne byly obsazeny čtyři rozhlasové stanice. Využívány byly na vysílání prohlášení a komuniké, které vyzývaly ke generalizaci boje a k povstání.

Odpoledne vyzval Výbor obyvatel Exarchia ke shromáždění na místě, kde byl zabit Alexis. Navzdory dešti se ho zúčastnilo významné množství lidí, kteří o událostech diskutovali na otevřeném shromáždění. Když se objevila zásahová policie, lidé je vykopali pryč skandováním a nadávkami.

Aténský starosta ohlásil, že vánoční strom bude na náměstí Syntagma vztyčen ve středu, protože předchozí byl zapálen Molotovovými koktejly v noci 8. prosince. Pro stát strom symbolizuje konzumní duch a návrat k normalitě, zatímco pro povstalce jeho spálení znamená, že nepokoje stále pokračují. Během demonstrací se zatím odehrálo několik pokusů o zapálení nového stromu.

Pondělí 15. prosince

V pět ráno došlo k útoku na obsazenou starou městskou halu Halandri na severovýchodním předměstí Atén. Aktéry útoku byla hrstka ničemů, kteří mají údajně mafiánské napojení na místní vlastníky obchodů. Jeden z nich protestující donutil opustit budovu za pohrůžky puškou a baseballovou pálkou. Po dvou hodinách se ale lidem podařilo budovu znovu obsadit.

V Agios Dimitrios se lidové shromáždění okupace pokusilo začít spolupracovat s městskými církevními zaměstnanci, aby se obnovily některé městské služby bez zprostředkování městskými úřady. Plánem bylo uspokojit jen urgentní sociální služby jako vydávání zelených karet imigrantům či vyplácení mezd a zvláštních plateb. Starosta a městská rada zastrašovala zaměstnance a snažila se jim v poskytování služeb zabránit.

Ráno se kolem stovky středoškolských studentů a několika dělníků a militantů shromáždilo kolem budovy soudu na ulici Evelpidon, aby vyjádřili solidaritu s lidmi, kteří byli zatčeni během bojů se zásahovou policií předchozí týden. Mladí vstoupili do soudní budovy pochodem, prošli kolem kontrol. Zároveň se konala demonstrace na předměstí Korydallos, na níž přišla tisícovka mladých z nedaleké školy. Šli směrem k věznici Korydallos (největší v Řecku) a napadli policii kameny a zápalnými lahvemi.

Ve čtvrti Pagrati demonstrovali u policejní stanice středoškolští studenti. V poledne se více než tisícovka mladých z místních škol shromáždila u policejního velitelství na Alexandras Avenue a napadal policii vajíčky, moukou a kameny. Dva studenti byli poté, co byli těžce zbiti, zatčeni.

Odpoledne se na 150 lidí účastnilo hudební demonstrace na náměstí Propylaia. Demonstranti blokovali Panepistimiou Avenue, zpívali a tančili, ale čelili prudkému útoku speciálních policejních sil.

Zároveň podniklo kolem stovky lidí intervenci ve stanici metra Propylaia. Rozdávali letáky vyjadřující kritiku kapitalistického oběhu pracovní síly jako zboží, volali po dopravě zdarma pro všechny a vyzývali k porušování politiky nulové tolerance uvnitř stanic metra.

Intervence skončila sabotáží všech prodejních automatů na jízdenky, psaním slogan na zdi v tomhle sterilním prostředí a posprejováním bezpečnostních kamer.

Když do stanice přijely speciální policejní jednotky, rozesmátí účastníci protestu je verbálně napadali a dělali si z nich srandu seshora ze schodů. Podobná akce se odehrála ve stanici metra Dafni – organizovalo ji lidové shromáždění okupované Městské haly Agios Dimitrios.

Obrovský transparent byl pověšen z budovy univerzity na náměstí Propylaia, zobrazující Kugiase, právníka policejního vraha, se sloganem „Zabij se odraženou kulkou sám, ty podlézavý pitomče“.

Krátce po intervenci ve stanici metra bylo svoláno shromážděním obsazené právnické fakulty demo. Účastnilo se ho na dva tisíce lidí a směřovalo k parlamentu, poté se vrátilo na náměstí Propylaia.

Na předměstí Nea Filadelfia bylo obsazeno municipální centrum, aby bylo využíváno jako místo na shromáždění a kontra-informační centrum.

Okupace městských budov a rozhlasových stanic i univerzit pokračovala, až se rozšířila po Aténách a dalších městech.

Toho dne 14 reprezentantů imigrantských komunit vydalo prohlášení, v němž se snaží uchovat si odstup od ritů a zejména od rabování: „Nejsme rabující, imigranti mají veřejný hlas a důstojnost… Vyhlašujeme, že velká většina imigrantů nejsou ani rabující, ani zločinci.“

Zcela jiný přístup zaujali lidé z aténského domu albánských migrantů, kteří ráno rozdávali leták na studentském piketu u policejního velitelství. Vyjádřili v něm svůj třídní podíl na nepokojích: „Tyto dny jsou i naše.“ Celý text najdete v apendixu.

Úterý 16. prosince

Skupině 50 lidí se povedlo vstoupit do studií NET, národního státem provozovaného televizního kanálu a na jednu minutu přerušit vysílání zpráv ve tři odpoledne. Kamery se obrátily na protestující, kteří nesli transparent „Okamžité propuštění všech vězňů z povstání“, „Svobodu pro všechny“ a transparent, který diváky vyzýval „Přestaňte se koukat na televizi a vyjděte do ulic“. Skupina, která akci organizovala, vydala komuniké, které najdete v apendixu na konci této chronologie.

V poledne napadla skupina asi sedmdesáti militantů centrální policejní stanici v Ilissia, která sloužila rovněž jako velitelství pro jednotku speciálních policejních sil (YMET). Policejní dodávka a čtyři policejní auta byly zapáleny, dva policisté byli zraněni.

Odpoledne se na předměstích Petralona, Dafni a Agios Dimitrios konala shromáždění a demonstrace, kterých se účastnili středoškoláci, dělníci a další obyvatelé. Kolem tisíce lidí se shromáždilo v Exarchii, aby pochodovali k místní policejní stanici, kde byli zastaveni silnými policejními silami.

Obsazení městské haly Agios Dimitrios skončilo demonstrací asi tří set lidí.

Na jiném místě ve městě byla odpoledne organizován intervence ve stanici metra na náměstí Victoria. Automaty na jízdenky byly ničeny, na zdi se stříkaly nápisy jako „Přesuňme povstání do podzemí“ a účastníci sprejovali na bezpečnostní kamery.

Středa 17. prosince

Brzy ráno je skupinou asi sedmdesáti lidí obsazen centrální úřad Všeobecné konfederace práce Řecka (GSEE), který sídlí na křižovatce ulice Patission a Alexandra. Cílem okupace jsou popsány v prvním komuniké, které najdete v apendixu.

Kolem padesáti byrokratů a jejich poskoků se kolem třetí odpoledne pokouší squatery vyklidit, ale jsou lidmi s pomocí lidí z okupované budovy ASOEE, která je nedaleko, zatlačeni zpět. Na šestou odpolední je svoláno shromáždění, kterého se účastní na 800 lidí.

Od začátku je zřejmé, že uvnitř okupační iniciativy existují dvě tendence, bez ohledu na to, jak zřetelně jsou artikulovány: workeristická, která chce okupaci využít symbolicky, aby kritizovala odborovou byrokracii a podpořila myšlenku politicky ovlivněného odborářství zdola, a proletářská, která chtěla napadnout další instituci kapitalistické společnosti, kritizovat syndikalismus a místo využít k postavení další komunity boje v kontextu obecného nepokoje. Levicoví odboráři, kteří přišli na shromáždění, nevěděli, co si s těmi všemi povstaleckými dělníky počít, a odešli.

Ráno vyvěsili univerzitní studenti z akropolské skály dva transparenty s výzvami k masovým demonstracím, které se měly konat 18. prosince po celé Evropě, a odporu. Akci podpořili dělníci z archeologického naleziště. Předchozího dne byli dělníci z Acropolis ve stávce kvůli snížení svých platů, k němuž došlo kvůli zrušení speciálního příplatku. Téhož dne později ministr slíbil, že požadavky stávkujících uspokojí a mobilizace byla odvolána.

Večer organizovala okupovaná městská hala v Halandri demonstraci, která šla směrem k policejní stanici. Účastnilo se jí přinejmenším 400 lidí, kteří napadli stanici vajíčky, kameny, lahvemi atd.. Třicet minut předtím tatáž demonstrace házela vajíčka a sprejovala na místní soudní dvůr.

Další demonstrace pochodovala po předměstích of Kesariani, Pangrati a Vironas. Účastnily se jí tři stovky lidí a směřovala k policejní stanici, kde došlo ke krátkému konfliktu s policií. Poté demonstrace pochodovala směrem k městské hale Kesariani, která byla po několik málo hodin obsazena.

Večer znovu docházelo k sabotážím automatů na jízdenky a bezpečnostních kamer – akce se soustředily v pěti stanicích: Attiki, Ano Patisia, Kato Patisia, Tavros a Monastiraki.

Na místě na západním aténském předměstí v Peristeri, kde se scházeli mladí, byl postřelen další student. Chlapec, jehož otec je členem takzvané Komunistické strany a známým odborářem, nebyl zraněn vážně. Skupina profesorů (hlavně učitelů práva) vydala apel vládě a politickým subjektům, aby byla podstoupena opatření proti „nemocem“ řecké společnosti, který zdůrazňuje hlavně přísnější použití ustanovení o azylu na univerzitách a stíhání za používání maskování na demonstracích. Tak se v roce 2008 intelektuálové, ačkoli opožděně, snažili zavést v Řecku znovu Černý zákon, když aktualizovali jeho poslání, pokud jde o opatření proti povstalcům.

Čtvrtek 18. prosince

V poledne začala demonstrace na náměstí Propylaia, na kterou přišli středoškoláci, vysokoškoláci, učitelé a další dělníci. Odbory členské základny organizující kurýry vyhlásily jednodenní stávku, zatímco odbory dělníků v knihkupectvích a vydavatelstvích vyhlásily pětihodinové zastavení práce. Kurýři na demonstraci zformovali vlastní blok. K pětihodinovému zastavení práce vyzvala rovněž konfederace odborů dělníků ve veřejných službách (ADEDY).

To dalo mnoha dělníkům příležitost nezávisle se demonstrace účastnit.

Počet demonstrujících byl velmi vysoký, někteří odhadovali, že se jednalo o 20 tisíc.

Když demonstrace došla k parlamentu, začaly bitky s policií. Policisté se hlavně soustředili na obranu nově postaveného vánočního stromu na náměstí Syntagma; obklopili ho a pokoušeli se zabránit, aby chytnul od Molotovových koktejlů, které se na něj snesli.

Byla to absurdní podívaná: stovky demonstrantů tam stály a křičely a zesměšňovaly je.

Skutečný duch Vánoc: vánoční strom (byl tedy vlastně z plastu), symbol šťastného konzumenta chráněný silami práva a pořádku.

Do večera se boje rozšířily ke třídám Panepistimiou a Akadimias a k ulici Solonos. Několik lidí bylo zatčeno, mezi nimi i jeden voják, který procházel mimo a těžce dostal od policistů.

Po podobné demonstraci ve městě Patra bylo několika demonstranty, kteří následovali příkladu GSEE, obsazeno místní Centrum pracujících.

Imigrantské a protirasistické organizace organizovalo odpoledne demo proti rasismu, na které přišlo několik set lidí. Některé z těchto organizací byly mezi těmi, které popíraly zapojení se imigrantů do ritů a rabování, takže demonstrovaly svou roli jako kapitalistických zprostředkovatelů.

Večer organizovali členové takzvané Komunistické mládeže demonstraci v Peristerina protest proti pokusu o život vysokoškoláka, k němuž došlo předchozího dne. Podle některých zpráv na ně někteří vysokoškoláci pokřikovali.

Skupina studentů přerušila koncert klasické hudby v Megaro Mousikis, nejvýznamnější hudební síni v Řecku, rozdávali letáky kritizující roli umělců ve vztahu k současným událostem a skandovali hesla proti policii a státu.

Pátek 19. prosince

Francouzský institut byl v poledne napaden 40 lidmi se zápalnými bombami a kameny. Po zdech byly nastříkány nápisy: „Jiskra v Aténách, oheň v Paříži, povstání přichází“ a „Řecko – Francie: povstání všude“. Akce vyjadřovala solidaritu s aktivisty, kteří jsou obviněni ze sabotáže železnice, stejně jako s mobilizací na středních školách ve Francii.

Odpoledne se na náměstí Propylaia konal solidární koncert. Účastnila se ho více než stovka hudebníků a přišlo na něj více než 5 tisíc lidí.

V 18.00 se konala demonstrace v Egaleo, předměstí Atén. Organizovala ji místní anarchistická skupina. Účastnilo se jí více než sto lidí, kteří směřovali k policejní stanici.

Napadli ji, cestou rozbíjeli okna a kamery na všech bankách, které míjeli. Na tomtéž místě se konala demonstrace levicových skupin, která ale vyšla jinou cestou.

Během dne organizovali stálí i dočasní zaměstnanci, studenti a nezaměstnaní z obsazených domů ASOEE a GSEE intervence ve dvou call centrech: MRB (což je společnost organizující výzkumy veřejného mínění) a OTE (řecká národní telekomunikační společnost).

První se konala kolem poledne a účastnilo se jí jen několik lidí, protože pracoviště bylo velmi vzdálené od městského centra. Druhé se účastnilo na 60 lidí, kteří na několik minut zastavili pracovní proces. Dočasní dělníci v call centru na akci reagovali pozitivně.

V onen okamžik bylo obsazených, podle Odborů středoškolských učitelů (OLME) na 800 středních škol.

Večer přerušilo asi sto lidí premiéru v Národním divadle v Aténách.

Vylezli na pódium a drželi transparent sdělující: „Každý do ulic. Okamžité propuštění všech zatčených během revolty.“

Text rozdávaný publiku a hercům mezi jiným říkal: „… nyní, když jste si vypnuli své mobily, je načase aktivovat si své vědomí.“

Sobota 20. prosince

Během dne byly obsazeny tři rozhlasové stanice.

Odpoledne se konaly na mnoha předměstích a sousedstvích Atén demonstrace: v Gyzi, Peristeri, Halandri, Vironas, Petralona, Nea Smirni. Demonstrace organizovaly buď kolektivy okupující místní budovy, nebo levicové skupiny.

Tato mobilizace se konala po výzvě k mezinárodnímu dni akcí, kterou vydal kolektiv okupující ASOEE a Aténská národní technická univerzita. Účastnily se jich stovky lidí.

Později téhož dne skupina militantů rabovala v obchodním domě v Agios Panteleimonas, chudé čtvrti v Aténách, kde žijí zejména imigranti.

Večer byla napadena a vypálena budova Teiresias, mezibankovní společnosti, která „zpracovává data odrážející ekonomické chování jednotlivců a firem“.

Později se více než tisícovka lidí shromáždila v ulicích kolem náměstí Exarchia, aby uctila smrt Alexandrose. Začaly boje s policejními silami, ale dav se rozešel a byl zatlačen do Národní technické univerzity. Boje kolem univerzity však trvaly do časného rána.

Zápalnými bombami bylo napadeno finanční oddělení řecké policie v Nea Filadelfeia. Kromě škod na budově bylo zničeno sedm aut.

Neděle, 21. prosince

V poledne se konala demonstrace v Kesariani-Pagrati (kolem 250 účastníků) a Ilion (okolo 100). Demonstranti v Ilionu házeli kameny a rozbili okna čtyř bank a jednoho úřady pro nezaměstnané. (OAED).

Odpoledne byla ukončena, demonstrací, která směřovala pře Patission avenue k Národní technické univerzitě. Původní plán zněl samozřejmě projít přilehlými proletářskými sousedstvími, kde žije mnoho imigrantů, upustilo se od něj ale proto, že šly zvěsti o tom, že policie poruší akademický azyl a vyklidí Národní technickou univerzitu.

Poslední schůze GSEE, která se týkala otázky solidarity s uvězněnými povstalci či těmi, kteří jsou policií perzekuováni, se rozhodla uspořádat ve středu 24. prosince demonstraci, od náměstí Monastiraki k náměstí Syntagma skrze ulici Ermou, což je nejdražší komerční čtvrť Řecka.

Kolem stovky studentů z divadelních škol přerušilo vystoupení v 15 divadlech kolem Atén. Hlavní slogan všech těchto intervencí zněl:“Povstalecký nový rok, všichni do ulic“, „Není možné zabít naše sny“.

Pondělí 22. prosince

Asi stovkou lidí byla obsazen městská hala v Peristeri.

Mafiánský gang napadl čtyřiačtyřicetiletou migrantskou uklízečku K. Kunevu, tajemnice odborů uklízeček, když se vracela pozdě večer z práce. Útočníci použili kyselinu a popálily jí tvář. Následkem útoku přišla o oko a byla hospitalizována na jednotce intenzivní péče v kritické situaci – a dodnes trpí vážnými problémy se zrakem a dýcháním.

K. Kuneva pracovala v ISAP (Elektrické dráhy Atény-Pireus) a uvedla, že byla v neustálém konfliktu se svým šéfem a nedávno dostala anonymní výhružný telefonát.

Úterý 23. prosince

Brzy ráno byly vypáleny výstřely na policejní autobus v Goudi, žádní zranění. K činu se telefonátem do mediálního centra přihlásila skupina nazvaná Lidová akce. aniž zanechala leták vysvětlující důvod, proč ho podnikla, což je zcela nezvyklá praxe.

Tento fakt, stejně jako místo, odkud výstřely přišly (malá obsazená budova využívaná jako místo pro antiautoritářské studenty), vrhají čin do podezřelého světla.

Krátce po činu dal veřejný žalobce policii povolení oblast prohledat, tedy porušit univerzitní azyl.

Pět tisíc studentů se zúčastnilo demonstrace organizované koordinačními výbory obsazených univerzit a středních škol. Před demonstrací několik demonstrantů převrátilo policejní vůz, ale bitky policií po téhle akci nenásledovaly.

Většina účastníků okupace Právnické školy se rozhodla budovu opustit.

V Nea Filadelfia uspořádalo demo 200 maskovaných lidí z obsazeného municipálního centra. Demonstrace směřovala k policejní stanici, na níž účastníci házeli vajíčka, barvu a kameny.

Středa 24. prosince

Odpoledne byla ukončena okupace ASOEE.

Přes 1 500 lidí, hlavně z antiautoritářského prostředí, přišlo na demonstraci organizovanou shromážděním, které se odehrálo v okupované budově GSEE v neděli na solidaritu se stíhanými povstalci.

Demonstrace začala na náměstí Monastiraki, šla po ulici Ermou, dorazila na náměstí Syntagma a poté se po ulici Kolokotroni vrátila zpět na náměstí Monastiraki.

K demonstraci, která se konala v době, kdy byly vánoční nákupy na vrcholu, procházela nejkomerčnější částí města, se přidalo pár mladých lidí.

Demonstrace volala po pokračování povstání proti „duchu“ vánočních nákupů.

O půlnoci skončila okupace Národní technické univerzity.

Pátek 26. prosince

Kolem 150 lidí se účastnilo demonstrace u nemocnice Evaggelismos, kde je hospitalizována K. Kuneva. Slogany vyzývaly k „odporu proti terorismu šéfů“.

Sobota 27. prosince

Jako první odpověď na útok na Konstantinu Kunevu okupovalo v poledne 300 lidí vedení ISAP. Skupina organizující tuto akci vydalo komuniké, které najdete na konci této chronologie.

Ve čtyři se uskutečnilo shromáždění, které bylo svoláno, aby zorganizovalo solidární akce povstalci, kteří byli zatčeni či vyšetřování. Účastnilo se ho na 500 lidí. Bylo rozhodnuto, že v neděli se lidé budou účastnit akcí proti otevírání obchodů. (V Řecku jsou obchody v neděli zavřeny, stát se proti tomu ale pokouší zasáhnout zákonem. Předchozího dne se vláda rozhodla „výjimečně“ otevřít obchody v centru Atén v neděli, aby se kompenzovaly škody, jimiž trpí „vlastníci obchodů“ postižení násilím během povstání.)

Na témže shromáždění se lidé rozhodli rovněž uspořádat na novoroční podvečer, ve 23.00, demonstraci u věznice Korydallos na vyjádření solidarity s uvězněnými povstalci.

Neděle 28. prosince

V 9.30 se asi 200 lidí shromáždili u velkého knihkupectví na náměstí Syntagma a blokovali vchody. Někteří z nich byli členové odborů prodavačů v knihkupectví, většina z nich ale byli studenti či dělníci, kteří byli předchozího dne na shromáždění. Hodně účastníků se rozhodlo, že by se dalo blokovat více obchodů, a vydali se ulicí Ermou.

Tak se rozdělili do skupin po 10 až 20 a začali blokovat vchody některých velkých obchodů na Ermou (jak jsme již připomenuli, jedná se o jednu nejdražších nákupních ulic v Evropě).

Mezi slogany, které se skandovaly, patřilo: „Svobodu pro ty, kdo musí pracovat“, „Nutí nás pracovat v neděli, střílejí do nás a každý den žijeme ve válce“.

Jak šel čas, ulici zaplavil početný dav nakupujících a bylo obtížné držet vchody zablokované. Bylo nicméně zajímavé, že šéfové obchodů se, zdá se, báli: vypnuli světla a trpělivě vyčkávali, až demonstranti odejdou.

Někteří levicoví stoupenci se účastnili blokád, které se odehrávaly v ten samý čas na přinejmenším třech dalších místech obchodního centra města.

Na 500 členů takzvané Komunistické strany pochodovali po ulici, ale šlo jim spíše o pozornost médií než o skutečné blokády obchodů.

Kolem 13.30 se účastníci blokád rozhodli odejít a odpochodovali k velkému knihkupectví v Exarchii (asi dva kilometry odtud). Poté, co přiměli majitele, aby obchod zavřel, odešli.

Většina z nich šla k budované budově ISAP, aby se účastnila demonstrace, která tam začínala a pokračovala k nemocnici Evaggelismos, kde byla hospitalizována K. Kuneva. Tak tato okupace skočila.

Pondělí 29. prosince

Ve tři odpoledne se asi 120 lidí shromáždilo v druhém patře obchodního centra nazvaného THE MALL ATHENS – největšího a nejatraktivnějšího nákupního centra oblasti Attiki – v Maroussi,na předměstí 15 km od centra Atén region, a uspořádalo 30minutovou demonstraci. Měli transparenty požadující okamžité osvobození všech zatčených povstalců a další se sloganem „Spotřebovávám, tedy jsem“.

Během demonstrace, kterou mohl vidět každý uvnitř budovy, někteří z demonstrantů vyvěsili další transparent „Pracuj, konzumuj, umři“, další rozdávali stovkám lidí vevnitř i mimo obchody letáky.

Po demonstraci okupovali mikrofony informačních amplionů a letáky do nich předčítali. Zůstali po nich popsané zdi a slogan „Pracuj, choď k volbám a buď zticha“ poblíž hlavního vchodu. Nakonec centrum opustili, zatímco u vstupu hráli fotbal s koulemi a ornamenty vánočního stromu.

Odpoledne pochodovala demonstrace organizovaná na solidaritu s K. Kunevou ke kancelářím uklízecí společnosti (její vlastník je někdejší funkcionář PASOKu, jedné z řeckých hlavních politických stran) v Piraeus. Šli tam, aby zabránili vyhození jedné dělnice. Šéf však kanceláře zavřel a místo hlídali zvenku policisti. Lidé policii napadli a donutili utéct, čtyři policisti byli odvezeni se zraněními do nemocnice.

Středa 31. prosince

Ve 23.30 se dav asi tisícovky lidí shromáždil u věznice na aténském předměstí Korydallos a požadovali okamžité propuštění rebelů zatčených během povstání v prosinci.

Dav skandoval slogany jako „Svobodu pro všechny vězně“, „Vášeň pro svobodu je silnější než všechny cely“, „Ani normální vězni, ani političtí vězni, zapalme všechny vězení“. Vězni zapalovali pokrývky a prostěradla a mávali s nimi z oken.

O půlnoci dav osvětlil prostor ohňostroji a pochodněmi, aby „uvítal“ příchod zničujícího nového roku.

Pak pochodoval k ženské věznici a skandovaly slogany solidarity i před ní. Nakonec došel k centrální náměstí Korydallos, kde verbálně napadal policii a rozešel se.

1. ledna 2009
TPTG

Po krátkém čase se opět vracíme k proletářskému hnutí v Řecku. Naše deklarace byla snahou urychleně se postavit na stranu bojujících a vězněných třídních bratrů a sester a pokusit se o komunistický pohled na to, co se v Řecku událo v prosinci 2008. Chtěli jsme ukázat proletářům v ČR, co se skutečně stalo a proč hořící Atény bezprostředně souvisejí s jejich vlastní mizérií a tichým vztekem. Tentokrát chceme pokračovat v započatém úsilí, ale trochu jinak. Rádi bychom přišli s celou sérií příspěvků, v níž necháme naši bojující třídu mluvit samu za sebe. Uveřejníme prohlášení, komuniké, letáky, texty a zprávy od soudruhů z Řecka, které jsme doposud jen překládali, shromažďovali z jiných zdrojů, šířili mezi přáteli a diskutovali. Většina z nich se již objevila na jiných internetových stránkách – v tomto směru patří největší dík lidem kolem stránky www.greece.bloguje.cz a přispěvatelům e-Žurnálu, kteří informovali o třídním boji v Řecku. Děkujeme samozřejmě i všem, jejichž totožnost vůbec neznáme, a přesto se zde objeví jejich překlady psaných projevů rodící se proletářské autonomie a třídní vzpoury.

Přes všechnu různorodost soudruhů, kteří se do tohoto úsilí zapojili, vznikla kolem bojů v Řecku určitá limitovaná bojová pospolitost militantů, pro něž bylo třídní hnutí tématem samo o sobě. A jejich snaha o „kontrainformace“ byla velice důležitá. Vždyť pro buržoazní masmédia pouliční bouře v Řecku přestaly existovat po prvním týdnu. Již to bylo ohrané a hlavně: ono to pořád ne a ne skončit. Rámec, který si pro zprávy o dění v Řecku původně nastavily, začal být neudržený – nebylo možné nadále tvrdit, že pár stovek zakuklených anarchistů a chuligánů dělá problémy a ničí poctivým občanům život tím, že zapalují jejich auta a rabují obchody. Hnutí bylo příliš velké, příliš mnohotvárné, příliš trvalé. Dostalo se za hranice chápání vylízaných zahraničních zpravodajů, stalo se příliš nebezpečným pro svět, kterému média rozumí a který milují. A tak bylo lepší přestat o něm mluvit… pokud možno úplně a volit jen takové zprávy, které budou o něčem „normálním“ a které případně posílí loajalitu zdejšího občana k zatím pevně panujícímu českému státu.

Masmediální pokřivený obraz třídního boje a následné ticho skvěle doplňovali místní levičáci – ona žalostná zosobnění historické sociální demokracie. KSČM společně s mladými neostalinisty z KSM papouškují žvásty své sesterské strany KKE z Řecka. Ta se skrze radikální rétoriku a aktivní pořádání demonstrací snaží proletářské hnutí rozdělit, zbavit je jakéhokoli podvratného obsahu a vmanipulovat do reformistických kolejí. Rebelové bojující na ulicích s policií, rabující obchody a zapalující svět kapitálu jsou pro ně „vandalové“, „zakuklené osoby“, které jsou ve skutečnosti „anarchistické živly“, „bezdomovci“ nebo „děti z bohatých rodin“. Buď jsou přímo agenty řeckého státu, nebo je tito agenti vycvičili a řídí, aby „oslabili“ a „zdiskreditovali“ „masové všelidové hnutí“. Ve skutečnosti je to KKE, kdo je prodlouženou rukou buržoazního státu a dokonce se chlubí tím, že byla „často s to vandaly zastavit“. Svojí aktivitou KKE podrývá boj proletariátu a snaží se jej rekuperovat do pacifistických demonstrací proti násilí, policejní brutalitě a vládě.

I přes pomluvy, kterými KKE zasypává levicovou parlamentní koalici SYRIZA (kam patří i „ach tak radikální“ Sociální fórum), ta jí fakticky přizvukuje a tady jí dělá ozvěnu Strana demokratického socialismu. Ke straně kapitalistického pořádku se pilně přimykají i všemožní trockisté. Zatímco nejrevolučnější proletářští vzbouřenci v Řecku kritizují kapitalistickou komoditní výrobu a na ní postavenou třídní společnost a útočí na stát jako na nepřítele revoluční třídy a na odbory jako na jeho součást, SOP a celá Liga za 5. internacionálu volají dělníky zpátky do odborů, ke generální stávce za svržení pravicové vlády Kostase Karamanlise a obdaření buržoazního státu „dělnickou“ vládou, která bude provádět stupidní kapitalistické reformy. A Socialistická alternativa Budoucnost k tomu ještě notuje stalinistickou písničku o „anarchistických provokatérech“, kteří „zprofanovali“ pokojné demonstrace. Co na tom, že třídní násilí ani zdaleka neprovozovali jen anarchisté. Sociální demokratům všeho ražení o boj naší třídy vůbec nejde. Naopak jej chtějí pohřbít v pokojných protestech za kapitalistickou „normálnost“ a „realitu“ v jiném balení. No a v neposlední řadě ke „straně pořádku“ sklouzávají i „anarchisté“ z ČSAF. Ti sice nejsou proti násilné formě střetů s policií, ale společenský a tedy i třídní obsah toho, co se v Řecku událo a děje, jim uniká. Kromě opravdu objevného komentáře, že „odpor je možný“, se od nich zřejmě žádné analýzy a jasného přihlášení se k podstatě proletářské vzpoury nedočkáme. A tak jsou schopni bít se ve svých zprávách v prsa, že řečtí anarchisté v žádném případě nezapalují malé obchůdky „obyčejných lidí“, protože bojují jen proti zlým bankám a nadnárodním společnostem. Jinými slovy, v žádném případě nechtějí zničit kapitál jako sociální vztah a soukromé vlastnictví jako takové. Stojí tedy ČSAF a ti řečtí „anarchisté“, kteří si takto představují „antikapitalismus“, skutečně na „straně anarchie“? Těžko…

Tváří v tvář této hromadě mediálního a sociálně demokratického hnoje a dezinformací, se domníváme, že nyní je více než žádoucí všechny militantní texty z Řecka shromáždit a pokusit se je zpřístupnit dalším proletářům. Ne že bychom si mysleli, že dostatečná nebo správně dělaná informovanost o třídní konfrontaci v Řecku zvedne lidi od televize a rozmetá panující sociální smír na kusy. To rozhodně ne. Přesto víme, že již dnes existují militanti nebo jen čím dál více nasraní lidi z naší třídy, kteří sami začínají přinejmenším ve svých hlavách a ve vzájemných rozhovorech realitu sociálního smíru zpochybňovat. Právě oni se mohou poznat ve slovech doléhajících k nám z Řecka. Možná, že nestojíme bezprostředně před sociální revolucí, ale zatím globální krize a zostřující se konflikty mezi různými frakcemi buržoazie plodí i agresivní reakce dělnické třídy. Po Řecku začalo strašidlo proletářského povstalectví obcházet i Islandem, Bulharskem, Lotyšskem, Madagaskarem… V Polsku a na Ukrajině se znovu objevily zatím izolované boje v továrnách…

Je načase, aby se přinejmenším ti, kdo se považují za proletářské revolucionáře (ať už si říkají anarchisté nebo komunisté), začali vážně zabývat analýzou hnutí v Řecku, navazováním kontaktů a vedením internacionalistické diskuse o tom, jaká poučení vyvodit a jaké jsou perspektivy sociální revoluce. Jsme přesvědčeni, že naší úlohou není doma masturbovat nad fotkami z pouličních bouří nebo plesat nad nepochybně jímavými a krásně napsanými prohlášeními z Řecka. Vzpoura v Řecku znovu nastolila jako živou realitu řadu prvků historického programu komunistické revoluce. Je na nás dát dohromady všechny střípky této reality, abychom si program naší třídy mohli zřetelněji vyjasňovat a osvojovat a rovněž jej doplňovat o vše, co konfrontace v Řecku neodhalila, ale zato to známe z minulých revolučních hnutí. Nechceme jen zírat, jak se třída valí kolem nás a dělat si poznámky a pak publikovat sympatizující, leč nezúčastněné studie. Nechceme žít stejně jako doposud, i my toužíme otřást kapitalistickou „normálností“ a „realitou“. A co víc, chceme je úplně zničit, chceme překročit bod, z nějž již nebude návratu. A proto musíme z bojů proletariátu společně čerpat program revoluční akce, který si poneseme v naší vlastní činnosti, v našem vlastním boji.