Several Preliminary Thesis for Development of the Communist Critique of so called Democratic “Revolutions”

In the same way as ten years ago, the Czech bourgeoisie today, on the occasion of the twentieth anniversary of the “Velvet Revolution”, commemorates its victorious struggle for “freedom and democracy”, its triumphant campaign against the proletariat. In the same way as ten years ago, and for that matter in the same way as every year around this time, almost on every step and in every moment we can “indulge” in memories of this exploiters’ triumph over the exploited. The triumph, which is even sweeter because the defeated participated on their own defeat with a kind of naive enthusiasm and many will zealously celebrate their own beating even this year.

The Czech bourgeoisie doesn’t whoop it up alone. The worldwide bourgeoisie cantily dances in a dancing hall of the history along with the national one, while there is one and only banqueter sitting at the table – capital, which is the real and sole victor of all the revolutions in the late 1980s and early of 1990s.

The proletariat has no reason to celebrate, even if it is probably not aware of its defeat and even if it moreover considers it as its victory, like before it was not fully aware of where its activity was going to and why, like it was unable to discriminate what provided its movement with wings and what was on the contrary its ball and chain, and like it was not often aware of both very existence of the movement and of itself as a class.

I.

However, we can speak about the proletariat and its defeat only at a certain, let’s say historical, level of abstracting the events of 1989. This defeat actually didn’t consist in repressing the class movement, because in the Eastern Bloc at the end of the 1980s the proletariat in no way constituted itself as a class against capital and therefore it was not even defeated as a revolutionary force. There was neither a case of social revolution, nor a case of a situation opening an infinite number of possibilities for further development including the immediate intensification of proletarian struggle. It was the exact opposite.

Economic and political liberalisation, that is to say restructuring of capital and its management, which was the real meaning of democratic “revolutions” in the Eastern Bloc, was in fact contained in the very activity of the proletariat. In the same way as the Stalinist ruling class believed during the fifties that it was really building socialism and workers’ state, because it had eliminated the old private-ownership based bourgeoisie and production relations, it had temporarily subjugated the law of value and it went on developing means of production and capital in a socialized way, to some extent the proletariat also trusted this Stalinist experiment as it considered it as de facto fulfilment of its pre-war social democratic ideals. Not even the fact that our class all around Eastern Europe rapidly clashed with those newly established regimes over the rate of its exploitation and these clashes were repeated almost periodically, resulted in a revolutionary refusal of the proletarians’ position within the Stalinist model of capitalism.

Therefore, it was not only the bourgeoisie, limited by the Stalinist shell in its possibilities to realize a sufficient rate of profit, who felt the need to reform capital at the end of the 1980s. The proletariat did too. A certain awareness that the then situation was “blocked” and the idea of solving it out by a reform existed both on the side of the ruling class and on the side of labour, to the extent to which it existed rather as a class for capital than a negation of its own being, as a class against capital. Bourgeoisie didn’t evil-mindedly set up ideological tricks and traps in order to prevent the proletariat from becoming conscious of itself and claiming its own historical programme. It was a historically specific interaction of labour and capital, what led to a social situation in which our class acted rather as a labour for capital and what produced its defeat. It was not the communist revolution what was on the agenda in 1989, but just a liberal reform.

II.

Nevertheless, one of noticeable characteristics of the then historical motion was, in all the countries of the so called Eastern Bloc, dissatisfaction and anger of the working class against its living conditions and especially against a perspective of their further worsening. Against a perspective which was slowly but surely turning into reality as the need to restructure production and to open a way for more effective valorisation of capital freed from obsolete and counterproductive regulations of “socialist” economy became more and more obvious. A perspective which was coming hand in hand with Perestroika and other reforms which brought in their train increasing rate of exploitation and removal of the unspoken inter-class compromise: “we pretend to work and you pretend to pay us”. In different countries of the Eastern Bloc this dissatisfaction materialized in different ways. While in Romania, for example, it turned into a mass proletarian explosion, in Czechoslovakia this explosion existed only as in reality very limited, even if hypothetically possible, eventuality, which the bourgeoisie and its allies initially quite worried about .

III.

Destruction of Stalinist economic and political management of capital had of course also other causes than just inner problems of the regimes. The collapse of the Stalinist model was also imposed by increasing interconnection of Eastern Bloc countries with the world market, which revealed this type of administration of capital as completely non-prospect archaism sinking into always deeper crisis.

Following completion of its reform, the bourgeoisie topped off its victory through proclaiming “the end of history”. This was to describe that the world had run out of all possibilities to change itself, because all the chances had failed. “The end of history” should mean that the time, when the working class was in its youthful levity trying to get rid of its wage chains, is over, and that an adult and reasonable proletariat came back under wings of its exploiters after it had understood that all of its previous attempts to escape the capital had failed, as it was elucidated by all the Gorbatchevs, Walesas and Havels. “Hasn’t the proletariat experienced the life in ‘communism’? Hasn’t it understood that it is just an atrocity? Wasn’t it finally eliminated by proletariat’s own activity?” This “end of history” has been a part of ideological mystification of history designed for managers of capital to grasp and justify their domination. Stalinist bourgeoisie called the exploitation inflated to the utmost degree a realization of “socialism” and it described the repressive apparatus which was supposed to organize this exploitation (and which repressed several waves of class struggle) as the “workers’ state”. The new bourgeoisie proclaims Stalinist capitalism to be criminal communism, which has imparted to the reform of the capital relation begun in November 1989 a revolutionary aureole and has made the best representatives of the transformation proper mythic heroes.

IV.

As we have already said, proletarians have no reason to celebrate, no matter what they think. And that is why the current bourgeois ado about this “revolution” is worthy not only of our disdain, but especially of our attention and critique. Not only because we consider it necessary to oppose the disgusting propaganda rewriting the history according to the needs of the ruling class. Not only because the fall of the Eastern Bloc poses a serious challenge for development of the revolutionary theory, for a more thorough grasping of capital as a social relation and all further implications. But also in the context of today. Twenty years ago the proletariat helped capitalism to get over one of its periodical crises through accepting in the name of democracy all that what it had been refusing (in different countries in various ways) when it was imposed on it in the name of “socialism” – worsening of living conditions, increasing rate of exploitation, unemployment, poverty, slow dying under the dictatorship of capital… Today, in the time of another crisis, our class can once again help capitalism to survive at our expense or it can ring its neck. The proletariat can get drunk at the party celebrating its defeat, or it can burn the banquet down.

V.

It is not in our possibilities to write down everything, what should be said about the events in Czechoslovakia and the entire Eastern Bloc in the late 1980s. Not even if we limit our interest in accord with those above sketched theses. Nevertheless, the history from the point of view of the proletariat is not being written in order to be published in thick volumes of university publishing houses, but to become a part of its historical programme, to become a clue for its further struggles. That is why we would like to publish in the near future as a contribution (even if not a complete one) to history of our class several texts dealing with this issue: our own devoted to Czechoslovakia and some translations devoted to other countries of the Eastern Bloc. All of them have one thing in common – the class point of view, although even in this framework different interpretations and conclusions can appear.

As we have already mentioned, the proletariat didn’t constitute itself as a class against capital in Central and Eastern Europe at the turn of 1980s and 1990s. Thus, from its activity or rather inactivity we can hardly draw some real lessons what our class should have done or shouldn’t have done. The merit of these texts is rather a development of theoretical instruments which will allow us to move in the class analysis of the history further. In the same way, these contributions are worthwhile for opposing bourgeois propaganda and interpretation of history with a class view of events and their interpretation, which is not based on ideology, but on analysis of inner contradictions of capitalism – labour and capital.

Class War group will be obviously glad for any attempt to reveal real essence of that historical motion made by any militant or a group who would like to share it with us. All that in defiance to all senile dissidents, bootlicking academics and decent citizens!

Class War Group

January 2010

Posted in Activity of the group - English, English, Topics - English, Velvet revolution - 1989 | Comments Off on Several Preliminary Thesis for Development of the Communist Critique of so called Democratic “Revolutions”

Leták k mizérii soudobého studentského života

Komentář TV

Nedávno jsme obdrželi leták Mizérie studentského života, který se nyní rozhodujeme publikovat. Jeho obsah považujeme za vyjádření naší třídy, i když se svými limity. Leták se podrobně zaměřuje na různé stránky života studujících proletářů, ale činí tak na úkor zobecňujícího shrnutí třídního antagonismu  kapitalistické společnosti, kterému je v textu věnováno jen málo prostoru. Namísto jasného vyjádření toho, co kapitalistický třídní konflikt znamená a jaké má pro proletariát praktické implikace, se zde pouze rozpačitě pochoduje kolem horké kaše. Jako kdyby leták nechtěl “kazit” studentské proletáře, ke kterým se obrací,  prostým vyjádřením, že skutečně jsou proletáři. A to i přes skutečnost, že si jeho autoři tento fakt očividně uvědomují. Podobně leták kritizuje různé podoby sociáldemokratismu, aniž by proti nim stavěl jasnou komunistickou odpověď, omezuje se na  “kolektivní boje (…) mimo jakákoliv zprostředkování”. Oproti těmto problematickým místům na obdrženém letáku oceňujeme pohled na vzdělávací proces jako na produkci více či méně kvalifikované pracovní síly, stejně jako pokus přenést se přes bariéry separující jednotlivé složky proletariátu, které v třídních bojích tak efektivně slouží buržoazním zájmům.

***

Nechybí nám knihy, ani reformy studentského života, ale vlastní život!

Při povinnostech do školy mnozí z nás makají, aby mohli vůbec chodit do školy. Skloubení obojího nezajímá nikoho – ani v práci ani ve škole. Do nudné školy chodíme s nadějí, že díky titulu získáme společenské uznání, nebo obstojíme v konkurenci o lépe placené zaměstnání. Je to zhodnocování kapitálu, které vymezuje jakým způsobem si konkurujeme, jaké potřeby jsou standardní, jaké vzdělání jsme si nuceni volit, v jakých sektorech ekonomiky se snažíme uplatnit, abychom se uživili a začlenili se do této společnosti!

Ve škole se necháváme krmit mnoha prorežimními tlachy. Například antirasistické přednášky voyersky konzumované bílými studenty trapně zakrývají buržoazní kulturu univerzit a dynamiku třídní společnosti, na jejímž dně skončila řada Romů. Nejrůznější socdemácké kritiky jsou totiž součástí pluralistického spektáklu idejí. Občas se sice na školách vyskytne podvratná kritika, ale je ihned kooptována jako výjimka potvrzující rutinu demokracie a radikálům je umožněno se vypovídat aniž by něco ovlivnili!

Školou jsme vychováváni k pracovní disciplíně a loajalitě k řádu! Skrze systém vzdělávání nás má stát pod kontrolou. Ve škole se podřizujeme paternalistickému autoritářství nebo konformitě vynucované jemnými praktikami. Každý sektor školství si systematicky tvaruje pracovní sílu podle oboru. Na učňáku se oceňuje zručnost budoucích děladel a na vysoké se většinou cvičí odpovědnost k plnění dlouhodobých úkolů nebo formální a vědomostní dovednosti. Lijeme si do hlav předepsané učivo, protože si jeho prostřednictvím zvyšujeme svou šanci na lepší práci. Učivo je však často odtržené od našich zájmů, zkušeností a bezprostřední užitečnosti. Seberealizace mimo rámec reprodukce systému je ve školství minimální. Není možné učinit školství imunním vůči kapitalismu pomocí demokratizování škol, ale je třeba ho zničit spolu s kapitalismem!

Bez vyhlídek na dosažení alespoň životního standardu (např. v oblasti bydlení) našich rodičů nám někteří rodičové vytýkají neschopnost se zavčas osamostatnit…Lidumilní spolužáci z buržoazních rodin však vidí současnou situaci pozitivně!

Mizerné mzdy na brigádách se nezvýšily již několik let a kromě buržoustů se na nás přiživují i zprostředkovatelské agentury. Námi vykonanou práci prodává zaměstnavatel za víc než kolik nám zaplatil a takto rozmnožuje zisk a majetek firmy. Svojí prací zálohujeme šéfy, kteří nám většinou zaplatí až za týden či za měsíc. Reprodukujeme vlastní odtrženost od prostředků výroby a nutnost opakovaně prodávat vlastní pracovní sílu. Odcizená práce, vykonávaná tak jak šéf píská, je pro nás pouze prostředkem a její výsledky se obrací proti nám – od indoktrinace ve škole až po zboží, jež si kvůli obdržené mzdě nemůžeme ani koupit. Kapitál je totiž tím větší nakolik zaměstnavatel ušetří na pracovní síle!

Jako třída existujeme a konzumujeme, jsme zaměstnáváni či propouštěni, dle potřeb zhodnocování kapitálu. Někdy jsme coby brigádníci využíváni jako konkurence pro stálé zaměstnance. Někdy jsme nuceni brát práci načerno, kterou nám občas nezaplatí. Příplatků za práci o svátcích, v noci či o víkendech se dočkáme málokdy. Od nestudujících prodavačů pracovní síly se o moc nelišíme a na brigádách vidíme nevábnou budoucnost, která jednou zcela zaplní náš život! Pevně daná dělba práce však separuje celou společnost. Činí například akademika arogantním vůči manuálně pracujícímu – a ten si zase stěžuje na praktickou nepoužitelnost teoretických okecávačů z univerzit!

Vzájemná konkurence podnikatelů je nutí k neustálé snaze socializovat náklady a privatizovat zisky – ke snižování přispívání na veřejné výdaje, nebo naopak k úsilí o daňové úlevy a státní injekce do svých podniků, což dále navyšuje konkurenci mezi námi a pomáhá buržoustům snižovat mzdy, rozdělovat nás a udržovat nás disciplinované! A tak se někteří pracující dívají skrze ideologické brýle buržoazního zájmu na nás studenty jako na vyžírky státní kasy, protože jsme ziskoví (pro tzv. národní ekonomiku) jen částečně a ne hned. Jiní studenti závidí přidělené koleje studentům ze zahraničí. Za kopírování a tisknutí vlastních věcí platíme část firmě zastupující autorská práva hrstky autorů. Jsme nuceni si kupovat povinně čtené knihy, o jejichž obsah nestojíme. Současně se všeobecným zdražováním na nás stát postupně přesouvá náklady na studium. Do školy by však většina z nás nechodila, pokud bychom měli jistotu, že se uplatníme a získáme i jiným způsobem informace a dovednosti k činnostem, jejichž vykonávání by nás bavilo. Útok na naši životní úroveň sahá od zdražování jízdného až po pokusy zavést školné.

Konkurence o pracovní místa probíhá již během studia. Někteří z nás si zvyšují pracovní šance hromaděním titulů, certifikátů, apod. Další si pilují dovednosti účastí na školních soutěžích a projektech. A to někdy i s očekáváním, že zvýší prodejnost své pracovní síly tím, že si tuto aktivitu zanesou do životopisu. Jiní se zdarma účastní nebo brigádničí na banálních výzkumech nebo jsou asistujícími poskoky profesorů. Další si cíleně vytváří síť známostí mezi vyučujícími, aby se dostali k jejich zkušenostem nebo si zvýšili šanci na zaměstnání na univerzitě. Jiní si budují místo ve firmách již při studiu, aby v boji o solidní zaměstnání obstáli. Tito dříči, kteří předstihli ostatní díky lepšímu zázemí v rodině nebo kvůli neochotě mnohých proletářů se účastnit krysích závodů, jsou pak představováni jako příklad kariérního úspěchu. Nikdy však nejsme dost dobří a jsme nucení se kvůli zhodnocování kapitálu někam hnát!

Možnosti našeho jednotlivého uplatnění závisí, nejen na poměru sil mezi třídami, ale především na aktuálním počtu a druhu nabízených pracovních míst, které kapitál vytvořil za účelem svého zhodnocování. Přetahování o hranice lidskosti však skončí jedině zrušením soukromého vlastnictví, zrušením dělby práce a výroby pro směnu, kdy se nebudeme dělit na profesory a studenty, na šéfy a zaměstnance. Volnočasový konzum i frustrace v ubíjející práci a ve škole zmizí, když budeme produktivní přímo pro lidské potřeby a začneme rozhodovat o podmínkách výroby i vzdělání. Teprve změnou společenských vztahů můžeme vytvořit lidskou komunitu, která nebude rozdělovaná protichůdnými zájmy!

K tomuto cíli můžeme dojít jen skrze kolektivní boje, kdy budeme usilovat o přímé uspokojování svých potřeb mimo jakákoliv zprostředkování, jakými jsou peníze, studentské parlamenty či akademické senáty nebo odbory, jež se nás snaží vždy zkrotit a zatáhnout do nekonečného vyjednávání o formě stávající mizérie. Při řešeních svých problémů musíme zahodit dosavadní role studenta, učitelky, nezaměstnaného či uklízečky a hájit společně své zájmy napříč pracovištěm, komunitou a školou s cílem podvrátit dosavadní vztahy směny a vykořisťování!

MUSÍME ZMĚNIT VZTAHY, KTERÉ JSOU PŮVODCEM NAŠÍ MIZÉRIE!

NEBOJUJME ZA LEPŠÍ ŠKOLSTVÍ, ALE PROTI ŠKOLSTVÍ!

NEBOJUJME ZA SCHŮDNĚJŠÍ VYKOŘISŤOVÁNÍ, ALE PROTI VYKOŘISŤOVÁNÍ!

komunikee@gmail.com

Posted in Blog - Čeština, Čeština | Comments Off on Leták k mizérii soudobého studentského života

„Sametová revoluce“: Relativně otevřená partie?

Události listopadu 1989 nepochybně změnily život dnes již české a slovenské společnosti a porozumění jejich obsahu je podstatným prvkem pro chápání přítomnosti. Na rozdíl od KPK se nedomníváme, že by se místní „radikální levice“ vyhýbala analýze těchto událostí[1]. Pokouší se však o ni v souladu se svojí podstatou: protože sama je krajní levicí buržoazního politického spektra, nelze od ní očekávat revoluční kritiku kapitálu jako společenského vztahu. Česká a slovenská krajní levice je sice ve svých formách rozmanitá, ale obsahově je pokračovatelkou sociální demokracie jakožto historické tendence reformovat kapitalismus. A proto se jak u levičáckých „anarchistů“, tak u trockistů setkáváme s kritikou minulého režimu, která je jednoznačně založena na jeho nedemokratičnosti a na vizi demokratického plánování (ať už skrze stát nebo třebas komuny). Otázka třídního charakteru „reálného socialismu“, která byla vždy klíčová při polemikách anarchistů proti trockistům, kteří jej povětšinou za třídní společnost nepovažují, nebyla otázkou kritiky výrobního způsobu jakožto obsahu jemu odpovídajících forem společenských vztahů, ale opět primárně kritikou hierarchických vztahů nadřízenosti a podřízenosti, tudíž opět otázkou demokracie. Lze se potom divit, že jak například trockistická Socialistická alternativa Budoucnost, tak „anarchistická“ ČSAF považují listopad 1989 v podstatě za nedotaženou revoluci? Vždyť demokratický obsah této buržoazní politické revoluce je jejich vlastním obsahem! Jen to chtělo demokratizovat víc a pořádně, a proto při výročích mohou klidně periodicky volat: „Opakovat, opakovat, opakovat!“

Brožura KPK je cenným příspěvkem ke snaze o skutečnou třídní analýzu „sametové revoluce“, a to ze tří důvodů. Zaprvé proto, že se pokouší neukládat historická fakta na Prokrustovo lože ideologického rámce a nehodící se osekat či přehlížet. Zadruhé proto, že byť se při nahlížení těchto faktů zaštiťuje poněkud vágním termínem „marxistická metoda“[2] (za tu se označuje kdeco, včetně trockistického ideologizování), lze podle způsobu, kterým funguje, její metodu snadno identifikovat jako jistou podobu dědictví historické ultralevice (v podobě meziválečných komunistických levicí, italského operaismu a autonomistického marxismu), která se vymezovala jako kritika a snaha překonat prokapitalistickou nejapnost krajní levice. A zatřetí proto, že její brožura je empiricky poměrně bohatým a zdařilým shrnutím přinejmenším politického dění listopadu 1989. S přednostmi ovšem souvisí i obecné meze této brožury, na něž se podíváme nejprve, abychom si pochvaly mohly nechat až na závěr a zbytečně čtenáře neodrazovali od její četby, protože nepřečíst si ji by byla chyba!

Slabiny

Jestliže KPK a (jak je patrné tak rovněž) Mouvement Communiste reprezentovaná konkrétní podoba „marxistické metody“ jim umožňuje vyhnout se tomu nejhrubějšímu ideologizování společenského pohybu na sklonku existence východního bloku, domníváme se, že je zároveň vede do jemnějších ideologických pastí buržoazního myšlení. Hned do dvou z nich nešťastně upadají, ještě než začnou své dílo psát.

Zaprvé, když v „Úvodu“ předpokládají existenci „neutrálně historického hlediska“[3], z nějž se odmítají na listopad 1989 dívat. Domníváme se, že se KPK spíše neobratně vyjádřili, ale přesto musíme k této představě říci, že co se jeví jako neutrální hledisko dějepisce a co se za ně pyšně prohlašuje, vzniká jako produkt třídních vztahů kapitalistické společnosti, za jejichž horizont nemůže uniknout, nemůže se nad něj povznést. Je tedy nutně hlediskem subjektivním: buď buržoazním, nebo revolučně proletářským.

Druhá, tentokrát již zcela reálná, past sklapne, když se KPK rozhodnou zabývat se pouze politickou rovinou onoho společenského pohybu, jak sami říkají omezit se na „samotný proces předání moci v listopadu/prosinci 1989,“ a tudíž odhlédnout od „globálního a širšího historického kontextu“ a od ekonomické roviny.[4] Omluvné poukázání na „náročnost tématu“ sice velmi dobře chápeme (ani v našich silách nebyla naprosto detailní a komplexní analýza), ale za evidentně přítomným, byť nevyřčeným, předpokladem, že celou otázku pádu stalinismu si lze celkem beztrestně takto zúžit, podle nás stojí nedostatky použité metody. Pro kapitalistickou společnost a tedy buržoazní myšlení sice separace mezi ekonomickou a politickou rovinou reálně existuje, ale není-li naším cílem politická ekonomie, nýbrž její kritika, musíme obě roviny vidět v jejich sociální jednotě. A podobně musíme překročit separaci mezi „národním“ a „zahraničním“ děním na základě globálního rozměru kapitálu. Protože však metoda KPK postupuje jinak, vytvořili sice plastický, ale přeci jen pořádně oříznutý obrázek, který je omezen v možnostech pochopit dějinný proces na konci 80. let 20. století.

Neblahé plody svého kopírování buržoazních dělítek (jež se zdá být pozůstatkem sociálně demokratického marxismu ala Druhá, Třetí i Čtvrtá internacionála) KPK sklízí pokaždé, když se snaží definovat obsah listopadového hnutí, předlistopadového disentu nebo Občanského fóra (dále jen OF). Analýza uzavřená na politické rovině nemůže dojít dál než ke konstatování, že se jednalo o hnutí/opozici s občanskou perspektivou, je a-třídní analýzou.[5] Byť se KPK pečlivě vyhýbá tomu, aby to řekla otevřeně, mezi řádky operuje s nepopiratelnou skutečností, že občanská perspektiva je perspektivou kapitalistickou a jako taková potřebuje své nositele – tedy společenské třídy kapitalistického výrobního způsobu, jejichž sociální praxi by vyjadřovala. Jedinou třídou, která však v textu existuje, je proletariát, o němž, jak vzápětí uvidíme, KPK rozhodně nepředpokládá, že by byl zdrojem této občanskosti. Vedle něj v jejich brožuře máme kromě vládních špiček KSČ, „příslušníky nomenklatury dostávající se skrze své angažmá v podnikových konglomerátech do pozic velkopodnikatelů“[6], disent a OF. Ti první se snaží „své bohatství ve formě peněžního kapitálu dále soukromě investovat,“[7] ti druzí spoutávají proletariát sametovou trikolórou, aby ho náhodou nenapadlo bouřit se. Ale proč to jak jedni, tak druzí dělají? Je snad jejich předlistopadová i listopadová aktivita nezávislá na protikladném vztahu kapitál-práce, a proto není výrazem třídní polarizace společnosti?

Kde a kdo byla buržoazie, či jakkoli jinak pojmenovaná vládnoucí třída coby personifikace kapitálu, jaká byla třídní povaha disentu a OF, to KPK neříká a neřeší, protože pouhá analýza politiky se nemůže sama ze sebe stát třídní analýzou. Aby zalepila tuto na „marxisty“ celkem zarážející díru, KPK čtenáři řekne, že pražské vedení OF bylo „orgánem zcela nedělnické kompozice“ (a disent taktéž).[8] Jenže je to, věru, vetchá záplata utkaná z toho nejhoršího workerismu (zde metoda KPK demonstruje své operaistické kořeny takovým způsobem, že se snad i původní italští operaisté lehce ošívají v hrobě). Byl konkrétně disent skutečně bez proletářů nebo se mluví o starých dobrých „solvinách“ jako sociologické kategorii? A chce se tím snad naznačit, že kdyby ve vedení OF bývalo bylo více továrních dělníků, všechno by vypadalo jinak, protože ti, když se dají do pohybu, nemohou reprodukovat buržoazní perspektivu?

Stejně bezzubou se analýza KPK stává, pokud jde o pád celého východního bloku. Dozvíme se jen, že SSSR se odmítal nadále vměšovat do vnitřního dění svých satelitů a jen tak mezi řečí na zcela odlišném místě se nám sdělí, že tam proběhly nějaké stávky. Přečteme si, že východní Němci prchali přes Československo na západ a že představitel polské „junty“ Jaruzelski doporučil KSČ, aby se naučila žít s politickou opozicí. Máme tedy indicie, že se něco dělo v celém východním bloku, ale ani sebemenší pokus uchopit a vysvětlit co vlastně. Důvod? Bez souběžné analýzy ekonomické roviny a místa „socialistických“ ekonomik na světovém trhu se podle nás o mnoho dál dostat nelze. Na tuto mez vlastní metody narážejí i KPK, když nutně přichází na otázku, proč vlastně přišla „Sametová revoluce“ a možná „vysvětlení“ nabízená výlučně analýzou politiky jsou více než neuspokojivá a evidentně by se jednalo jen o přežvýkání některého z buržoazních „vysvětlení“, která jsou tu v oběhu. Proto se KPK v těchto chvílích pokouší nakousnout otázku ekonomické roviny.[9] Je škoda, že odpovědi spíše jen naznačuje, protože se zdá, že může mít co říci. Rozhodně je možné konstatovat, že nakolik spatřuje podstatu minulého režimu jako kapitalistickou, trvá na nutnosti nahlížet jej skrze kategorie hodnoty a zboží (ačkoli její brožura na nich paradoxně nestojí) a naznačuje existenci krize na konci 80. let 20. století, naše pohledy se setkávají. Nezbývá tedy než se těšit na druhý díl této brožury, jenž má být věnován ekonomické rovině stalinismu. Zatím se čtenář musí spokojit s šalamounským konstatováním, že se jednalo o „změnu po proudu dějin“.[10] To je sice evidentní, ale ani v nejmenším to neodpovídá na otázku, „Proč?“

Poslední důležitá slabina „marxistické metody“ v podání (nejen) KPK se odhaluje při snaze uchopit úlohu proletariátu v listopadovém hnutí, čímž se znovu vracíme k obsahu a tedy i možnostem tohoto společenského hnutí. KPK si v tomto smyslu za cíl vytyčuje, „Primárně nám jde o to, pochopit, jak se podařilo polistopadové vládnoucí třídě zorganizovat změnu poměrů a svůj příchod na výsluní tak elegantně a sebejistě. Co scházelo na straně dělnické třídy, že pád stalinismu dopadl tak, jak dopadl?“ A již předem naznačuje, kudy se budou její odpovědi ubírat: „Vždyť přece uvolnil společenskou dynamiku, otevřel prostor, který byl do té doby monopolizován státem a stranou! Vždyť je přece boření starého vždy křehkou a potenciálně otevřenou a nejistou situací!“[11] A nakonec prohlásí: „třída nevyužila relativně otevřené partie a nedokázala do ní zasáhnout jako politicky nezávislá síla.“[12] Proč? Jako jeden z důvodů uvádí „úspěšnou strategii OF“, která se postarala o to, „aby se potenciální subverzivní, politická tvář proletariátu rozpustila v konceptu občanství a demokratických práv.“[13] Alternativním důvodem pak je blíže nespecifikované „ochromení stalinismem“: „etatismus, ať podporovaný stalinisty, trockisty či sociálními demokraty, je zbraní proti autonomii proletariátu.“[14]

S podobnými výchozími otázkami a představami o odpovědích na všemožná proč spojená s listopadem 1989 jsme na počátku psaní našich vlastních textů operovali i my. Jenže postupně jsme je shledávali zcela nedostatečnými, nic nevysvětlujícími, opomíjejícími důležitá fakta a nakonec i teoreticky chybnými.[15] Naprosto se s KPK shodneme na tom, že: „Jako třída se specifickými zájmy však dělníci a dělnice v listopadových událostech přítomni nebyli.“[16] Jinak řečeno, proletariát nejednal jako třída proti kapitálu. Možná sem tam někdo, velmi krátce a na velice nízké rovině něco takového naznačil (domníváme se, že vojáci základní služby a část studentů), aby se vzápětí svojí vědomou (v tomto případě, jak KPK správně říká, občanskou) perspektivou vrátil ke konání třídy pro kapitál. Tím, ale naše shoda končí. Jsme-li si totiž vědomi této skutečnosti, musíme podle nás všechny koncepty relativně otevřených leč nevyužitých partií nebo „příležitostí“, které si dělnická třída „nechala utéct“,[17] rovnou hodit do koše jako neužitečné a matoucí haraburdí a hledat příčiny „uzavřenosti“ oné historické situace. Co KPK dovoluje u oněch konceptů s klidem setrvat?

Je to jejich vlastní metoda, která protikladný vztah kapitál-práce chápe spíše jako protiklad dvou pólů: na jedné straně stojí kapitál a na druhé práce jako oddělené (tedy ve své podstatě autonomní) póly. Třídní antagonismus je potom pojímán právě jako protiklad dvou sobě vnějších pólů – v případě KPK již notoricky popisovaný a vysvětlovaný jako střet dvou cizích armád na bojišti nebo zápasníků v ringu. Jsou-li oba póly kapitalistického vztahu vnímány jako oddělené, neutváří se vše, čím jsou, jak a k čemu jednají, ve vzájemném protikladném vztahu, nýbrž se zdá, jakoby jim to bylo esenciálně vlastní. Nutně se jeví být obdařeny jakousi pre-existující přirozeností (historickou strategií): kapitál reprezentovaný buržoazií se snaží o svoji nadvládu za účelem vykořisťování práce a práce reprezentovaná proletariátem svému vykořisťování a nadvládě nad sebou vzdoruje. Jen na tomto základě revoluční přirozenosti proletariátu lze hovořit o jeho „politické autonomii“. Jak by jinak proletariát mohl dosáhnout „politické autonomie“, jakožto (pro KPK) nutné podmínky a předstupně komunistické revoluce, kdyby práce nebyla od kapitálu odděleným pólem a kdyby proces „autonomizace“ nebyl o návratu naší třídy k její revoluční přirozenosti? K čemu by jí „politická autonomie“ byla, kdyby v ní nenalézala sama sebe: své třídní vědomí, bojové organizace a revoluční aspirace? Jsou-li si práce a kapitál vnější a jde o to, aby proletariát skrze „politickou autonomii“ znovu objevil svoji revoluční přirozenost, pak důvody, proč se permanentně nenalézá ve svém přirozeném, autonomním, stavu, i podmínky, za nichž k tomuto návratu může dojít, jsou mu zcela vnější, protože jsou odvislé od jeho oponenta: třídy kapitalistů. „Otevřené situace“ pro budování „politické autonomie“ třídy pak hypoteticky existují permanentně a jediné, co je uzavírá, jsou výlučně vnější vlivy druhého pólu, kapitálu: třeba ideologické panství buržoazie, státní represe nebo konkrétně v případě KPK ekonomická krize jako perioda neumožňující zásadnější proletářský boj.

A právě vnější vlivy nám KPK předkládá jako odpověď na otázku, proč proletariát nevystoupil v listopadu 1989 za své vlastní historické zájmy: ďábelský machiavelismus Havlova vedení OF a záhadně demobilizující desítky let stalinismu (a potažmo etatismu obecně). Když v „Závěru“ KPK říká, že „Sametové revoluce“ vedla k vytvoření „moderní občanské demokracie s pestrou sítí občanské společnosti, která dokáže proletariát integrovat efektivněji (ale nikdy ne absolutně!) než rigidní stalinský režim,“[18] i přes ono zvolání, „nikdy ne absolutně,“ nutně vyvstává otázka, jakou politickou formu by podle KPK muselo panství kapitálu nabrat, aby byla pro rozvoj „politické autonomie“ příhodná. Je tedy evidentní, že o tom, proč se proletariát v listopadu 1989 choval hlavně jako variabilní kapitál, nelze uvažovat tímto směrem a ze strany KPK je to jen důsledek jejich ryze politické analýzy daného společenského pohybu: není nic snadnějšího než sklouznout k (nic nevysvětlujícím) „vysvětlením“ (běžným v buržoazním diskursu) z hlediska politických forem…

K otázce naší třídy KPK dále správně říká, že boj proletariátu „není lineární, nenavazuje automaticky na bod, jehož již dosáhl, aby ho překročil a graduálně posunoval metu pořád dál.“[19] Jenže právě onen gradualismus se v jiných textech KPK paradoxně jeví jako jediný způsob, jak dosáhnout vysněné „politické autonomie“ – vybudovat ji krůček po krůčku (třebas s přetržkami a návraty zpět): třída se tak postupně zbaví buržoazní ideologie a zprostředkujících institucí, navrátí se ke svému pravému a pak bude na stole ležet otázka revoluce. Lapena v tomto teoretickém rozporu, KPK hledá cestu ven, aby ve finále jen přešlapovala na místě: „Dělnická třída navíc není schopna využívat svých bojů tak, aby zkušenosti a poznatky z třídního boje průběžně obohacovaly její ‚válečný arzenál‛. Příliš často opakuje tytéž chyby, skáče na podobné triky kapitálu a řeší tytéž otázky – nebo, přesněji řečeno, zapomíná na částečné odpovědi, které během minulých bojů již načrtla.“[20] Nyní tedy dostáváme obraz proletariátu jako svébytné leč totálně sklerotické bytosti. A té chce KPK oživovat paměť v podobě „pádné teorie, která by kritiku a poučení z bojů dokázala poskytnout bojům příštím,“ a tak svými skromnými silami napomáhat budování „politické autonomie“. Pokud by potenciální revolučnost proletariátu stála opravdu na tomto, byly by naše vyhlídky – při pohledu na výsledky „politické autonomie“ v dějinách i dnes na jiných místech světa – více než tragické. Jak poznamenávají Théorie Communiste, autonomie v současnosti slaví hořké vítězství: „všude samá sebeorganizace, ale nikde žádná revoluce.“[21]

„Politická autonomie“ je jen koncepce vybudovaná na fetišizaci sebeorganizovaných forem boje. Je to jen další formalistická odpověď na otázku komunistické revoluce, která je ve skutečnosti otázkou obsahu boje, jímž se proletariát mění v revoluční třídu rušící kapitál a tak i sám sebe jako třídu. Tento formalismus se projevuje například, když KPK kritizuje nedemokratickou strukturu OF. Čert ví proč, ale snad právě proto, že obsah listopadového hnutí a třídní charakter OF jako celku pro ni zůstává mystériem, činí výmluvnou paralelu s proletářskými boji. Ty podle ní vede rozhodná minorita, která se snaží o co „nejsilnější jednotu pracujících v boji,“ která je „předpokladem vítězství“.[22] Této jednoty avantgardní minorita patrně dosahuje demokraticky a ta tedy nevyvstává organicky z boje samotného, neboť jinak by celá paralela s OF postrádala jakoukoli logiku. Svědčí pro to i žehrání na „nedostatek sebe-aktivity“ aktivistů ze spodnějších pater OF. Správná paralela funguje obousměrně, a proto nám jedním dechem KPK říká, mít tak sebe-aktivitu proletářů, tedy konání, kterým se automaticky navrací ke svému přirozenému stavu revolučnosti, vše by vypadalo jinak. Jenže, kde je obsah boje? Zůstává nám jen forma, ono sebe

A koneckonců se tu na scénu opět vrací sociologismus workeristického pohledu na proletariát: když to nejsou dělníci na pracovištích, mluví se jen o studentech, hercích, vojácích základní služby, jakoby velká část z nich nebyla součástí proletariátu, nebyla s ním nedílně spojena. Díky tomu ale může KPK ignorovat problematický moment jejich listopadové sebeorganizace – problematický, protože svým obsahem po uši vězící v občanské perspektivě. Jestliže jejich sebeorganizace byla nanicovatá, bylo tomu tak proto, že jednali především jako třída pro kapitál, a to včetně dělníků z ČKD, jejichž tažení do centra Prahy nejspíš také nepostrádalo jistý moment živelnosti i oné samospasitelné „sebe-aktivity“ a sebeorganizace. A zde patrně leží i odpověď na otázku, proč radikální křídlo studentů neupozadilo disidentské kompromisníky a nestalo se „hegemonem“ listopadového hnutí: proč by to studenti dělali, když obsahem se jejich aktivita a sebeorganizace s konáním disentu nerozcházela? Kritika vůči vedení OF zůstávala na rovině demokracie.

K formálním vysvětlením se KPK vrací i na počátku podkapitoly „Mrtvá ozvěna roku 1968“. Citujeme: „Slabost dělnické třídy v listopadu pomůže objasnit fakt, že mohl-li se občanský disent opírat alespoň o jisté vlastní struktury, proletariát na tom byl ještě hůře. Nepřipravenost třídy souvisela i s tím, že se nemohla opřít o žádnou bojovou zkušenost, kterou by jí přinesla sedmdesátá a osmdesátá léta. Proletariát v Československu žádný svůj Gdaňsk nezažil.“[23] Známý představitel holandsko-německé komunistické levice, Anton Pannekoek, kdysi kdesi napsal, že „dělnická třída není slabá proto, že je nejednotná, ale je nejednotná proto, že je slabá.“ Podobně i v ČSSR byla neexistence dělnických struktur spíše důsledkem slabosti naší třídy a nikoli její příčinou. Pod slabostí musíme podle nás nutně rozumět to, že se po více než dvě desetiletí téměř nijak neustavovala jako třída proti kapitálu a příčinu hledat jak v její porážce z první poloviny 50. let, tak v následné kompromisní modifikaci jejího vztahu s kapitálem, která jí po dlouhou dobu nedávala akutní důvody ani prostor bouřit se. Z tohoto hlediska nebyla situace v Československu totožná s Polskem, kde se vykořisťování nespravovalo tak kompromisně, a proto tu ani nebyl žádný Gdaňsk. A když se to vezme kolem a kolem, v Polsku 80. let sice byla sebeorganizace na pořadu dne, ale žádná „politická autonomie“ a revoluční perspektiva z ní nevzešla…

Toto je jeden z elementů naší analýzy, k nimž jsme došli po dlouhých debatách o historických faktech i o metodě jak je uchopit. Jen aby bylo jasno, pokusíme se ji teď stručně shrnout.  Poněvadž vykořisťování je zároveň protikladem mezi prací a kapitálem i jejich vzájemným vztahem, znamená to, že ani jeden z pólů tohoto vztahu není autonomní, neexistuje sám o sobě: není jednoho bez druhého, navzájem se produkují a předpokládají. Ve vzájemném a zároveň protikladném vztahu se definují i obě třídy kapitalistického výrobního způsobu jakožto personifikace těchto pólů: proletariát a buržoazie. Třídní boj o míru vykořisťování je pro tento vztah nevyhnutelný. Uvnitř tohoto vztahu se tedy skrze boj proletariát více či méně transformuje z třídy pro kapitál v třídu proti kapitálu a naopak, dokud jako třída jednající proti kapitálu nenarazí na mantinely kapitálu jako společenského vztahu a nezaútočí na ně, tj. nezačne diktátorsky rušit sebe sama a kapitál skrze zrušení námezdního vztahu, směny a peněz. Revoluční potenciál proletariátu tudíž existuje a pokusy o jeho realizaci vyvstávají pouze ze vzájemného konfliktního vztahu s kapitálem. Jak říká Marx, „radikální revoluce může být jen revolucí radikálních potřeb,“[24] a nečeká, až se s dobrými radami workeristů povede vybudovat „politickou autonomii“, která je jejím předpokladem jen v romantických snech založených na italském hnutí 60. až 70. let 20. století.

Kromě výše řečeného o porážce naší třídy v 50. letech a nastoleném „třídním kompromisu“ pro nás z aplikace tohoto pohledu zatím vyplynulo, že se československý kapitál v  80. letech znovu dostává do krize. Ta na rozdíl od 60. let není jen krizí jeho, nýbrž krizí celého sovětského bloku, jenž rapidně ztrácí konkurenceschopnost na světovém trhu, tedy schopnost efektivně vykořisťovat proletáře. Proto je tentokrát jakákoli „bratrská pomoc“ armád Varšavské smlouvy mimo veškerou diskusi. Dlouholetá stagnace a následné počátky krize v ČSSR vedou k potížím s reprodukcí pracovní síly ve sféře spotřeby a služeb a k bujení paralelní ekonomiky, která vytváří možnost původní akumulace finančních prostředků a tak i pestrou vrstvu lidí těhotnou soukromopodnikatelskými ambicemi. Disent a později OF jsou politickým vyjádřením jak těchto ambicí, tak reformních očekávání dělnické třídy. A vsadila na něj i proreformní část tehdejších funkcionářů kapitálu, tehdejší vládnoucí třídy – oné byrokraticko-technokratické buržoazie. To je vše, co zatím dokážeme říci. Snad si jen ještě jednou pro radost ocitujme starého fousáče, protože jeho postřehy o německých poměrech v polovině 19. století nápadně připomínají stav československé společnosti v roce 1989:

„Naproti tomu nynější německý režim, tento anachronismus, tento křiklavý rozpor se všeobecně uznávanými axiomaty, tato na odiv vystavovaná nicotnost ancien régime si už jen namlouvá, že sám v sebe věří, a vyžaduje totéž od světa. Kdyby věřil ve svou vlastní podstatu, což by ji skrýval pod rouškou cizí podstaty a hledal by svou spásu v pokrytectví a sofizmatech? Moderní ancien régime je už pouze komediantem světového řádu, jehož skuteční hrdinové zemřeli. Dějiny jsou důkladné, a když pochovávají nějakou starou formu, procházejí mnoha fázemi. Poslední fází každé formy světových dějin je její komedie. Bohové starého Řecka, kteří byli v Aischylově Spoutaném Prométheovi už jednou tragicky smrtelně raněni, museli ještě jednou komicky zemřít v Lúkiánových Hovorech. Proč dějiny takto postupují? Proto, aby se lidstvo loučilo se svou minulostí zvesela.“[25]

Přednosti

Jsme-li si vědomi všech slabin a úskalí metody KPK, můžeme s klidnou myslí přikročit k ocenění přínosu její brožury. Těm, kdo by chtěli s úšklebkem poukazovat na skutečnost, že tato část je mnohem kratší než část kritická, vzkazujeme, že nepatříme mezi ty, kdo měří význam textů na počet řádků nebo na kila. I kdyby se o díle KPK dala říci třebas jen jedna jediná pozitivní věc, kdyby šlo dejme tomu jen o jednu jedinou větu z jejich analýzy, pořád by mělo nesmírnou důležitost, že vůbec zazněla, že s ní tato skupina přišla a dává ji k dispozici celé militantní proletářské komunitě jako podnět pro další přemýšlení a konání.

Bezesporu nejdůležitější pasáže této brožury se nacházejí ve čtvrté kapitole „Anatomie jednoho předání moci“, ale jeden podstatný postřeh se objevuje hned na počátku kapitoly „Chronologie“. KPK se v něm skvěle daří identifikovat a pojmenovat dynamiku skrytou ve studentské demonstraci 17. listopadu a v jejím potlačení, dynamiku, která vedla k okupační stávce studentů a herců a spustila celé hnutí: „policejní akce účastníky nešokovala jen mírou násilí (568 zraněných, z toho 180 s možností trvalých následků), ale právě hlavně kontrastem mezi pocitem síly a vítězství během demonstrace – a represivním gestem státu na jejím konci“ (zvýraznila TV).[26]

Začalo tedy listopadové hnutí a KPK se v již zmíněné čtvrté kapitole celkem detailně a bravurně pouští do líčení jeho trajektorie, jeho součástí a vzájemného vztahu mezi nimi a vyjednávání se stalinistickou vládnoucí třídou. Co může být trefnějšího, než spontánního a sebeorganizovaného tahouna hnutí – studenty – označit za „brutální sílu“, kterou disidentské vedení OF drželo na vodítku?[27] Ve vztahu ke stávkujícím studentům, hercům a demonstrantům na ulicích se disidenti přeskupení do řídícího orgánu OF ukázali být jako schopní reprezentanti demokratického obsahu hnutí a zdatní manipulátoři, praktičtí vůdci a ideologové, protože si buržoazního charakteru svého programu společenské změny byli dobře vědomi. Svědčí o tom mnohá jejich prohlášení, která KPK přináší, i stvrzení dvojjedinosti liberalizace politické a ekonomické efektivní spoluprací s protržními hochy z Prognostického ústavu. A stejně podstatný je i poklidný a zákulisní způsob, kterým došlo k předání moci. Při čtení těchto řádek v brožuře KPK jsme si nemohli nevzpomenout na operetní charakter buržoazní politické revoluce z října 1918, jak jsme se jím zabývali v brožuře Pryč s tyrany a zrádci všemi! Určité tradice české a slovenské buržoazie jsou evidentně velmi trvanlivé a při zpětném pohledu nás vždy dobře pobaví, jak se liberální strašpytlové a umírnění manažeři politických kompromisů později bijí v prsa, jakýmiže to byli neohroženými revolucionáři.

Jejich největší zásluhou v roce 1918 i 1989 bylo, že ukočírovali davy v ulicích, a dodnes jsou na ten „samet“ náležitě hrdí. Musíme všem těm nabubřeným Havlům, Malým, Pithartům a Klausům poněkud srazit hřebínek poukazem na to, nač jsme již upozorňovali KPK: vše šlo tak hladce jen proto, že krize stalinistické formy kapitalistického vztahu v československém vydání otevírala právě tuto situaci s možností poklidného přechodu od jedné formy politického panství kapitálu ke druhé a s ní spojené transformaci buržoazie na základě majetkových vztahů a restrukturalizaci kapitálu. Prostě měli štěstí, že se narodili a žili právě v ČSSR a ne třeba v Polsku, SSSR, Jugoslávii, Rumunsku nebo Albánii – tam by se tomu či onomu druhu násilného konfliktu nevyhnuli ani s plnou hubou vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Výsledek celého procesu by byl sice stejný jako v Československu, ale někteří z našich „drahých“ reků demokracie a občanských práv a svobod (tedy nutně i restituce, privatizace a hlavně intenzifikace vykořisťování práce) by se jej možná ani nedožili (čímž rozhodně nechceme říci, že by to byla nějaká škoda).

Přesto, jak správně říká KPK: „Fakt, že listopadová změna nešla proti proudu dějin, však neznamená, že bychom měli umenšovat roli samotných jejích aktérů. Přes svůj kontinuální průběh totiž události opozici nezbavovaly povinnosti změnu velmi pečlivě promýšlet a manažovat.“[28] A komunisty nezbavují povinnosti analyzovat tuto rovinu. Jestliže vágní formulaci KPK „změna po proudu dějin“ precizujeme jako změnu vyvěrající ze strukturálních potíží kapitálu jako společenského vztahu, neznamená to, že když se vyřešil důvod změny a příčina i limit aktivní účasti proletariátu na ní, nemusíme se dál ničím zabývat. Kapitalistický protikladný vztah totiž není poměrem dvou symetrických pólů – pak by žádný protiklad neexistoval. Kapitál je v něm dominantním pólem a je v něm obsažen i vzdor podrobeného pólu, který je třeba vracet na jemu příslušející místo v tomto konfliktním vztahu. A odtud plyne nutnost buržoazního donucení, represí, manipulací, ideologických lží atd. KPK snáší celou přehršel dokladů o tom, jak mistrně se v této sféře manipulace vedení OF pohybovalo.

Velmi podnětným momentem analýzy KPK, který je důležitý pro uchopení společenské reality vedoucí k listopadu 1989, je pojetí „stalinistické hyperpolitizace a disidentské nepolitické politiky“ jako „dvou stran téže mince“.[29] KPK má jistě pravdu, že v podmínkách „reálně socialistické“ společnosti (tedy specifické formy kapitalistické společnosti) bylo všechno přepolitizované, protože politický život nebyl separován od občanské společnosti a pak se Havlova „nepolitická“ politika jevila jako logická občanská alternativa a to ještě alternativa celkem radikální.[30] Takové byly mantinely tehdejšího občanského myšlení, které povstávaly z každodenních sociálních vztahů a praxe a Moc bezmocných[31] byla primárně jejich reflexí a ne „prostředkem, jak připravit proletariát o jeho trumfové eso v rukávu – o politickou autonomii,“[32] jak si myslí KPK. Snaha zakrývat třídní charakter kapitalistické společnosti však není žádným specifikem „nepolitické politiky“, jak by se mohlo zdát z brožury KPK. Je charakteristickým rysem buržoazní politiky obecně, včetně té stalinistické. Byla-li „ideologie OF, která polistopadovému životu dominovala, předně implicitním odmítnutím Marxova ‚politická moc je oficiálním výrazem třídního antagonismu v buržoazní společnosti‛,“[33] pak je tímto implicitním odmítnutím (či spíše zakrýváním) jakákoli forma vlády a demokracie především.

Možná by stálo za to se zabývat i tím, jak a proč se separace mezi politickým státem a občanskou společností setřela. Jestliže původ sovětského modelu nalézáme v sociálně demokratické kontrarevoluci zrozené z lůna ruské revoluce v roce 1917, pak vidíme, že bolševici jakožto nejdůležitější nositelé této kontrarevoluce prováděli jen reorganizaci kapitalistických společenských vztahů a tedy státu a ekonomiky, při níž se ve svých představách pohybovali mezi koncepcemi ortodoxního objektivistického marxismu a jakobínstvím. Ne že bychom chtěli vysvětlovat reálný společenský pohyb idejemi. Spíše chceme poukázat na to, že tyto politické koncepce nalézaly živnou půdu a materiální zdroj a sílu své transformace do konkrétně realizované podoby v realitě ruské předrevoluční společnosti, v níž se politický stát z občanské společnosti ještě plně nezrodil, a sociální reality v průběhu proletářské revoluce, která napadla obě tyto sféry buržoazní společnosti, aby se zasekla na limitu dělnického managementu výrobních prostředků a sovětské demokracie (od jejich bolševické podoby až třeba po anarchosyndikalistickou nebo maximalistickou). Bolševická diktatura tak nutně vystupuje jako diktatura politická, zvěstující příchod ryzí demokracie. Nelze si nepovšimnout nejen jevové, ale obsahové podobnosti s Marxovým pohledem na francouzskou „buržoazní“ revoluci:

„…v dobách, kdy se politický stát jako politický stát násilně rodí z občanské společnosti, kdy lidské sebeosvobození se snaží uskutečnit se ve formě politického sebeosvobození, stát může a musí dojít až ke zrušení náboženství, až k zničení náboženství; může k němu však dojít jen tak, jak dochází ke zrušení soukromého vlastnictví, k maximu, ke konfiskaci, k progresívnímu zdanění, jako sahá ke zrušení života, ke gilotině. Ve chvílích pocitu mimořádné sebejistoty snaží se politický život potlačit svůj předpoklad, občanskou společnost a její elementy, a konstituovat se jako skutečný, bezrozporný druhový život člověka. Dokáže to ovšem jen násilným rozporem se svými vlastními životními podmínkami, jen tím, že prohlásí revoluci za permanentní, a politické drama tudíž nutně končí obnovením náboženství, soukromého vlastnictví, všech elementů občanské společnosti, stejně jako válka končí mírem.“[34]

Toto „permanentní“ potlačování stále existující a kapitalistickými vztahy stále obrozované občanské společnosti nabralo podobu Stalinovy direktivy o „zostřování třídního boje“ při budování socialismu. To, co z ní přišlo po únoru 1948 do ČSSR, byl už jen slabý odvar, který s koncem „kultu osobnosti“ rychle zašel na úbytě a byl vystřídán stranickou reglementací občanské společnosti a již „Pražské jaro“ 1968 je předzvěstí toho, jak a čím toto „politické drama“ vyvrcholí v listopadu 1989. Je však třeba podotknout, že reálně se tento střet politické sféry s občanskou společností neodehrával sám od sebe, ale společně s „ekonomickou“ akumulací kapitálu a ve vzájemné souvislosti s ní.

Posledním významným přínosem KPK k danému tématu jsou podle nás informace, které vyšťárala o nespokojenosti a bojích dělníků na pracovištích v průběhu roku 1989 a o vzdoru na počátku roku 1990.[35] Oboje je dokladem, že třídní antagonismus se prakticky projevoval i proletářským bojem, avšak jeho intenzita byla velice nízká a svým obsahem setrvávali v rámci kapitálu. Za tehdejší krizové situace sice mohlo být i rozšíření těchto bojů s minimalistickými požadavky potenciálně výbušné, ale k ničemu takovému nedošlo – „sametová revoluce“ tento vývoj ukončila vyvrcholením, které přišlo i v těch východoevropských zemích, kde naše třída přeci jen jednala silněji proti kapitálu, aniž by však ve finále celkový rámec kapitalistického společenského vztahu zpochybnila. Očekávat, že Československo by bývalo mohlo být výjimkou, kdyby… patří do říše politických snů.

Co dodat na závěr?

Nebudeme to natahovat žádnými trapnými frázemi. Brožura KPK Listopad 1989: proletariát spoutaný sametovou trikolórou by rozhodně neměla zapadnout. KPK si bezesporu dali velkou práci s vyhledáváním informací, což jejich brožuře dodává na zajímavosti a čtivosti. Nejsme si ale jisti, zda se v tom moři nových údajů a detailů občas tak trochu netopili, respektive, jestli byli vždy schopni pouze použít své zdroje jako zdroje a nesklouznout k tomu, že budou opakovat jejich úhel pohledu. Jen pro úplné odlehčení nakonec, si stojí za to povšimnout, že komické podoby toto „podlehnutí“ zdrojům nabývá v označování všeho, co je mimo Prahu, včetně celého Slovenska, za „venkov“. Pravděpodobně se jedná o koncept, který do textu KPK proniknul z knížky nějakého pitomého disidenta, který si i na výlet do Počernic bere kompas…

Brožura KPK podle nás stojí za přečtení a všem ji vřele doporučujeme. Myslíme si, že je dobré číst ji velmi pozorně, ale také kriticky – což však záleží na čtenáři. Každopádně přes veškerou naši kritiku ji považujeme za významný a přínosný krok na cestě k opravdové a ucelené třídní analýze pádu východního bloku a jeho transformace. Rozhodně však ne za krok poslední ani bezproblémový…

Brožuru si můžete stáhnout zde: http://www.protikapitalu.org/down/listopad1989.pdf


[1] Kolektivně proti kapitálu: Listopad 1989: proletariát spoutaný sametovou trikolórou, (2009), „Úvod“, str. 5.

[2] tamtéž, „Místo závěru“, str. 38.

[3] tamtéž, „Úvod“, str. 5.

[4] tamtéž, „Úvod“, str. 6.

[5] tamtéž, „Anatomie jednoho předání moci“, str. 25.

[6] tamtéž, str. 23.

[7] tamtéž, str. 23.

[8] tamtéž, „Anatomie jednoho předání moci“, str. 20.

[9] tamtéž, str. 13 a 23.

[10] tamtéž, „Změna po proudu dějin“, str. 12.

[11] tamtéž, „Úvod“, str. 5-6.

[12] tamtéž, „Místo závěru“, str. 37. 

[13] tamtéž, „Místo závěru“, str. 37.

[14] tamtéž, „Místo závěru“, str. 38.

[15] Pro úplnost je třeba dodat, že v tom svoji roli sehrála i pokračující debata nad řeckou vzpourou z prosince 2008 a nejen s ní související otázka protikladného vzájemného vztahu mezi proletariátem a kapitálem, kterou nastolili řečtí soudruzi z Blaumachen a texty amerického komunisty Chrise Wrighta a francouzských Théorie Communiste.

[16] Kolektivně proti kapitálu: Listopad 1989: proletariát spoutaný sametovou trikolórou, (2009), „Anatomie jednoho předání moci“, str. 24.

[17] Zadní strana přebalu recenzované brožury.

[18] tamtéž, „Místo závěru“, str. 37.

[19] tamtéž, str. 38.

[20] tamtéž, „Místo závěru“, str. 38.

[21] Théorie Communiste: Sebeorganizace je prvním aktem revoluce, aby se následně stala překážkou, kterou revoluce musí překonat.

[22] Kolektivně proti kapitálu: Listopad 1989: proletariát spoutaný sametovou trikolórou, (2009), „Anatomie jednoho předání moci“, str. 20.

[23] tamtéž, „Anatomie jednoho předání moci“, str. 27.

[24] Karel Marx: Ke kritice Hegelovy filozofie práva (1843-1844).

[25] tamtéž.

[26] Kolektivně proti kapitálu: Listopad 1989: proletariát spoutaný sametovou trikolórou, (2009), „Chronologie“, str. 7.

[27] tamtéž, „Anatomie jednoho předání moci“, str. 16.

[28] tamtéž, „Anatomie jednoho předání moci“, str. 16.

[29] tamtéž, „Anatomie jednoho předání moci“, str. 30-31.

[30] tamtéž, „Anatomie jednoho předání moci“, str. 30-31.

[31] Václav Havel, Moc bezmocných (1978).

[32] Kolektivně proti kapitálu: Listopad 1989: proletariát spoutaný sametovou trikolórou, (2009), „Anatomie jednoho předání moci“, str. 34.

[33] tamtéž, str. 34.

[34] Karel Marx: K židovské otázce (1843).

[35] Kolektivně proti kapitálu: Listopad 1989: proletariát spoutaný sametovou trikolórou, (2009), „Anatomie jednoho předání moci“, str. 26-27 a 29-30.

Posted in Blog - Čeština, Čeština, Sametová revoluce - 1989 | Comments Off on „Sametová revoluce“: Relativně otevřená partie?

Výbor z knihy Henriho Simona “Polsko 1980-82: Třídní boj a krize kapitálu”

I. K diskusi o třídách za kapitalismu v jeho východní zóně panství

Tato práce se pokouší analyzovat boje polských dělníků od léta 1980 do dneška. Je plodem kolektivního úsilí několika soudruhů z Echanges. Je třetím ze série textů. První dva byly: Capitalisme et lutte de classe en Pologne 1970-71 (od kolektivu ICO, 1975) a Le 25 juin 1976 en Pologne (Henri Simon, 1977).

Vývoj kapitálu v Polsku a třídní boje, které jej doprovázely, se mohou zdát specificky polské. Polsko v roce 1980 skutečně mělo velmi specifické charakteristiky: velkou třídu rolníků, kteří vlastnili svoji půdu; rovnováhu mezi západním a východním kapitálem v rapidně se industrializující ekonomice; poměr sil vychýlený ve prospěch dělníků, které nešlo udržet v rámci stávajících ekonomických a politických struktur; a nezávislou masovou organizaci, katolickou církev, která byla protiváhou jediné legální masové organizace, komunistické strany.

Tyto specifické charakteristiky se nenacházely v žádné jiné zemi ruského imperialistického bloku ani v Rusku samém. Stejně jako hnutí v letech 1970-71 a 1976 ani hnutí v roce 1980 se zdánlivě nesetkalo s žádnou přímou reakcí dělnické třídy v těchto zemích, ačkoli je spojuje stejná forma panství kapitálu. Je to ale jen zdání. Jisté je, že ruským blokem se nesla hlasitá ozvěna a že tamní dělníci jsou si velmi dobře vědomi, čeho polští dělníci dosáhli. V lednu 1981 jeden horník z Doněcké pánve řekl: „O Polsku víme všechno, ale co můžeme dělat? Stojíme za polskými dělníky, ale je-li dnes napadeno Polsko, zítra bude řada na nás.“ (Řekl to v rámci rozhovoru uveřejněného 9. ledna 1981 ve Financial Times [Londýn] a uskutečněném Alexejem Nikitinem, jenž byl následně internován v psychiatrické léčebně.)

V Rusku je ekonomický vývoj přes šedesát let – a v „lidových demokraciích“ přes třicet let – v rukou třídy kapitalistů (specifické neoburžoazie), která byla otevřeně totalitní a vládla skrze diktaturu bolševické strany. Tato forma panství odpovídala potřebám chvíle: primárně vykořenění nesmírné masy rolníků a jejich přeměna na proletáře a ještě k tomu ochrana rodícího se národního kapitálu před jakýmkoli zahraničním ekonomickým vlivem. Po druhé světové válce se tatáž forma aplikovala na země anektované Ruskem, a to včetně těch již industrializovaných jako Východní Německo a Československo. V zemích tak odlišných jako například Východní Německo a Polsko po roce 1945 ale existovaly i odlišné problémy. Paradoxem je, že se tatáž forma centralizované kapitalistické moci dokázala adaptovat stejně tak na vyspělou průmyslovou strukturu, jako byla ta východoněmecká, neboť odpovídala potřebám kapitálu (a vyšší efektivity), jako na zaostalou strukturu, jako byla ta polská (kde administrovala rozvoj země). Za fasádou ruského vojenského panství však panovala všemocná ekonomická realita a ovlivňovala postoje národních komunistických stran. Zdánlivě identická rouška stranického centralismu maskovala pozoruhodně odlišnou společenskou a politickou realitu. Problémy, s nimiž se Polsko střetávalo, byly paralelou problému, které prožilo nebo stále ještě prožívalo Rusko. Politické a ekonomické struktury v SSSR byly pozůstatkem z doby formálního panství kapitálu. Tyto struktury byly udržovány určitými zpozdilými složkami, které držely ekonomiku ve stavu polozaostalosti, ačkoli ta již z velké části přešla do stádia reálného panství. Problémem kapitálu byla masová výroba spotřebního zboží, uplatnění moderních výrobních technologií s vysokou produktivitou – jmenovitě získání pole pro ničím neomezované fungování kapitálu. To vše předpokládalo simultánní transformaci systému panství v odlišný systém, v systém kompatibilní s daným vývojem a se změnami v třídní struktuře, které se týkají zejména rolnictva a těch, kdo se nalézají na střední příčce ekonomické a politické hierarchie (tyto skupiny připomínají střední třídy v západní větvi kapitálu). I když třídní boj v Polsku může mít specifické rysy, jasně nastoluje tyto problémy. Bude výsledkem tohoto boje počátek transformace struktur ve východní větvi kapitálu?

Mezinárodní krize kapitálu přivodila hospodářskou krizi v Polsku. Měrou, jakou byl celý polský systém industrializace založen na zahraničním obchodu, zejména se západní větví kapitálu, znemožňovalo omezování tohoto obchodu jeho fungování. Polští dělníci se znovu vzbouřili, když se vládnoucí třída snažila přenést břímě na ně, jmenovitě vyšší míru extrakce nadhodnoty. Nečelila ale v této době krize každá kapitalistická země stejným problémům? Jestliže boj dělníků v Polsku jasně a brutálně odhalil povahu krize kapitálu ve východní větvi, odhalil zároveň povahu světového kapitálu.

V západní větvi kapitálu se již za „řešení“ krize – tedy zvýšení míry zisku – nepovažovalo zasahování politiky do ekonomických záležitostí, ale svoboda manažerů ekonomiky, svoboda, kdy kapitál není omezován politickou nebo státní kontrolou.

V předešlých desetiletích dal vývoj kapitálu na východě vyrůst konfliktu uvnitř samotné třídy kapitalistů, a to mezi politiky (kontrolujícími stranu) a technokraty (kontrolujícími ekonomiku). Zdá se, že tato doba skončila. Nikdo v třídě kapitalistů již nepopírá naléhavost ekonomických a politických reforem, i když panují neshody ohledně toho, jaké metody použít. Ptáme se, jestli konflikt uvnitř vládnoucí třídy v Polsku a v dalších zemích východní větve kapitálu, konflikt ohledně ekonomických reforem vedoucích k větší „svobodě“ (tedy k větší produktivitě práce prostřednictvím kompletnějšího „poddanství“), není třeba specifickým případem v globálních tendencích mezinárodního kapitálu. V národním rámci se kapitál snaží třídního boje využít jako páky k vyhození zpozdilých sil ze svého středu (těch, které jdou proti jeho současným potřebám) a nahradit je důvěryhodnějšími nástroji panství. Jenže třídní boj nelze zkrotit. Polsko skýtá pozoruhodný důkaz, že krize kapitálu, tedy krize interakce mezi ziskem a třídním bojem, nešetří ani tzv. „socialistické“ země.

Na východě stejně jako na západě volná ruka pro kapitál rozhodně neznamená větší „svobodu“ pro dělníky. Vzhledem k závažnosti krize zisku a reakcí dělnické třídy na ni struktury kapitálu oscilují mezi dělením se o správu kapitálu s dělníky a jejich co nejagresivnějším potlačením. V tomto ohledu je Polsko jakožto národní entita jen jedním specifickým případem obecné krize kapitálu. Samosprávné proudy v Polsku jsou paralelou obdobných proudů v ostatních industrializovaných zemích. Vojensko-policejní represe je zase paralelou těch nejbrutálnějších represí – totalitních v rozvojových nebo industrializujících se zemích, selektivních v zemích industrializovaných. Kapitál se svým vlastním vývojem fakticky dostal do pasti. Moderní technologie, které se díky konkurenci hodně šíří, nemohou být zcela efektivní v totalitárním kontextu nebo v kontextu řízené chudoby. Nicméně krizi ziskovosti a třídní boj lze překonat pouze tehdy, bude-li moci kapitál svobodně zvýšit vykořisťování. Díky vzájemnému prolínání ekonomik obou větví kapitálu jsou neúspěchy a krize jedné země neúspěchem a krizí kapitálu jako celku. Situace v Polsku ještě více akcentuje krizi, která zuří všude, a dále zintenzivňuje třídní boj. Otázkou tak dnes není, co bude s Polskem, ale kde se chaos objeví příště – na západě nebo na východě?¨

V. Nezávislé odbory: nová opora třídy kapitalistů

Vznik a vývoj „nezávislých“ odborů ve východní větvi kapitalismu demonstroval jak důležitost autonomního sebeorganizovaného hnutí, tak potřebu kapitálu dát mu určité meze. V Polsku, kde se nejrůznější zájmy projevují skrze instituce kontrolované stranou, v rámci ekonomických a vojenských směrnic panujícího imperialismu, dynamika hnutí zatlačila zpět hranici mezi kapitálem a prací. Nesmírné naděje, které si toto hnutí neslo v červenci a srpnu 1980, sice inspirovaly vytváření spontánních orgánů boje, ale o šest měsíců později muselo hnutí pracně definovat hranici mezi sebou a těmito orgány, které se staly permanentními a vládou uznávanými. Hnutí tak muselo redefinovat formu a obsah svého boje. Takto postupuje třídní boj.

Již jsme se zmiňovali o názoru stále častěji vyjadřovaném v obou větvích kapitálu (zejména v letech 1970 a 1976), že má-li mít kapitalistické Polsko naději, že se vyhne těmto periodickým přímým konfrontacím mezi dělníky a politickou mocí, bude muset nalézt regulační mechanismus, nástroj analogický s odbory v západních zemích. Tento názor vedl k poznání, že mašinérie polské třídy kapitalistů není adekvátní (byl-li vůbec někdy). A tak na jedné straně „prozápadní demokratický“ proud obhajoval modifikaci státní moci, která by dosáhla rovnováhy mezi různými třídami, jež v polské společnosti skutečně existovaly, samozřejmě rovnováhy výhodné pro třídu kapitalistů. Na druhé straně proud obhajující spíše ekonomickou než politickou demokracii považoval zřízení západní demokratické formy (zejména na rovině odborů) za nemožné kvůli pozici Polska ve východním kapitalistickém bloku a kvůli obecným tendencím mezinárodního kapitálu. A tento proud přišel s programem participace a samosprávy.

Při absenci zprostředkujících institucí (ani strana ani oficiální odbory nemohly takovou roli začít hrát) vystoupily do popředí jiné schválené nebo tolerované organizace, aby ono vakuum vyplnily, i když mediace původně nepatřila mezi jejich funkce.

Jednou z těchto organizací byla katolická církev, o níž lze říci, že hraje podobnou úlohu, jakou v 60. letech 20. století sehrála za Franka ve Španělsku. Polský disident A. Smolar k této úloze již v srpnu 1980 poznamenal: „V situaci tvrdého konfliktu se [církev] stane důležitým faktorem sociálního smíru.“ Walesa to mnohem později (březen 1981) potvrdil, když mluvil o kardinálovi Wyszynském: „Kdyby nezasáhnul, nikdy bych ty stávky nedokázal ukončit.“

Další organizací byl KOR. Skupina intelektuálů povzbuzená dělnickými akcemi v roce 1976 vytvářela obranné výbory, které se navzdory represi během pěti let vyvinuly v zárodečné odbory. V roce 1980 se v těchto výborech angažovala jen hrstka militantů a intelektuálové vydávali noviny Robotnik, které se pokoušely sloužit jako koordinační prvek. Jeden z vůdců KOR, Kuroň, roku 1980 prohlásil: „Mezi dělníky máme jakýs takýs vliv a můžeme jej ještě zvětšit, protože dělníci potřebují pomoc, informace a radu. Naší odpovědností je pomáhat dělníkům, aby se organizovali do nezávislých, institucionálních skupin, buď do dělnických komisí, nebo odborů, a nebo, aby převzali kontrolu nad státem řízenými odbory.“ Robotnik navrhoval počáteční program: dělnické komise podle španělského vzoru. Počátkem roku 1980 se Walesa pokusil jednu zřídit v továrně Electro Montaz, kde mu vyhrožovali propuštěním. Nepovedlo se mu to. To ho pravděpodobně 22. srpna 1980 přimělo říci: „Události se daly do pohybu moc brzy, nebyli jsme připraveni.“ Tato stručná věta je velice výmluvná: „událostmi“ má na mysli autonomní akce dělnické třídy a „my“ znamená polskou politickou opozici, pár set členů KOR (včetně asi třiceti aktivistů), mezi něž patřil kdekdo od katolíků až po víceméně marxisty-leninisty, kteří chtěli reformovat polskou stranu. „Události“, jmenovitě autonomní aktivita polské dělnické třídy, byly „pro opozici začátkem houževnatého boje, protože vycítila, že je jedinečná příležitost vybojovat si permanentní politické ústupky – zejména odborářská práva – a protože ji nechtěla promeškat“ (B. Guetta v Le Monde, 19. srpna 1980). Avšak nehledě na úmysly, KOR a zárodečné odbory byly nástroji dostupnými dělníkům v jejich boji. Dělníci je využívali a po jistý čas si je osvojili. Jakmile propukla nová stávka, stávkující ihned uvědomili KOR a tak díky všem západním mediím, která v Polsku byla, a díky již existující síti, která se rychle rozrůstala, žádný boj napříště nezůstal v izolaci, každý se o všem doslechl. Novinovými reportážemi a příkladem se formovala soudržnost dělnické třídy k novému útoku.

K tomuto skoku na vyšší rovinu došlo v červenci a srpnu 1980, kdy se stávka rozšířila natolik, že si vytvořila svoji vlastní širokou organizaci a dřívější prostředníky redukovala na poradce. Baluka, bývalý předseda štětínského stávkového výboru z roku 1970, měl ve svém hodnocení pravdu: „Současná vlna je mnohem zralejší než cokoli, co jsme zažili v minulosti. To už není živelná a místní vzpoura. Je to odhodlaný odpor, který čerpá z cenných zkušeností předchozích let a z organizačních aktivit stávající opozice.“

A není to náhodou, že k takové události došlo během desetiletí 1970-80. Gierek doufal, že moc strany a třídy kapitalistů zachrání prosazováním industrializace, takže chtěl kopírovat politiku západoevropských států z 50. let 20. století. Protože však zachoval (a měl k tomu dobré důvody) tytéž ekonomické, společenské a politické struktury i po varovných signálech roku 1976, tak jen zhoršil obtíže, které chtěl překonat. S postupem industrializace se stále zvyšovala potřeba odlišné metody panství. Sílící povědomí o tomto stavu vytvářelo latentní krizi a působilo rozkoly v samotné třídě kapitalistů, zejména pak v ekonomické byrokracii a stranických řadách. Existovala tedy určitá společná základna snah dělnické sebeorganizace, které reagovaly na požadavky boje, a tendencí směřujících ke strukturální reformě, které vycházely ze samotného vládnoucího aparátu. Již před rokem 1980 doporučení četných skupin ekonomů, podnikových ředitelů, intelektuálů a politiků připomínala kritiku hlásanou opozicí. Jak se třídní boj zintenzivňoval, narůstala i polarizace uvnitř vládnoucí třídy.

Za příklad řetězu událostí, které vedly ke zrodu odborů, mohou posloužit události ve varšavské továrně na traktory Ursus. Roku 1976 byl Ursus jedním z center spontánní aktivity. Tentokrát byl znovu jedním z prvních podniků, které se připojily k odporu proti zvýšení cen masa, k němuž došlo 1. července 1980. Jedním z 15% nestranických delegátů byl zvolen tříměsíční militant KOR, který byl členem oficiálních odborů a který se chopil iniciativy a chodil od party k partě a svolával shromáždění. Každý přišel a souhlasil, že řeknou NE zvyšování cen a ANO stávce. Byl zvolen stávkový výbor, který se bezprostředně po stávce přeměnil v permanentní dělnickou komisi. Ta se později stane jádrem nových odborů. Baluka tento vývoj popsal následovně: „Když se to vezme kolem dokola, stávka vychází z jedné konkrétní dílny nebo podniku, který je součástí konkrétního průmyslového komplexu, a velmi rychle se šíří do všech ostatních. Dělníci vypnou stroje a shromáždí se v halách, aby diskutovali. Atmosféra je klidná a příležitostné návrhy vyjít do ulic jsou zavrhovány. Dělníci chtějí mluvit s vedením podniku. V továrně Ursus jeden činitel základní stranické organizace chtěl, aby se dělníci, kteří jsou členy strany, vrátili do práce. Nejenže odmítli, ale dokonce se zorganizovali, aby tak vyloučili možnost, že budou použiti jako stávkokazové.“ Po tomto obdivuhodném popisu hnutí zdola ale dodal: „Potřebujeme především pevný, permanentní svazek mezi různými podniky tvořený zástupci volenými stálými dělnickými komisemi nebo militanty nezávislých odborů. Takové skupiny existují jen v Katovicích, Gdaňsku a Štětíně a momentálně nemají mnoho kontaktů. Jedním z nejdůležitějších výdobytků nedávných stávek je, že dělníci z Ursusu si zvolili dělnickou komisi, která se nerozpustila a dál jedná ve jménu dělníků.“ Jazyk, kterým mluví, odhaluje, co politická opozice od třídního boje očekávala. V jiném článku byl Baluka ještě explicitnější a velice podobný jazyk používají i další „vůdcové“. Konstatoval, že většina stávkových výborů se po skončení stávky nerozpustila a zdůraznil, že „budoucnost Polska závisí na tom, zda se nám podaří zajistit zásadní změny. Prvním krokem tímto směrem musí být založení nezávislých odborů. Současná jednání s úřady jsou vynikající příležitostí zvolit si zástupce, z nichž se později stane personál odborů.“ Přesně to se stalo v průběhu událostí v srpnu 1980. Ve dvou lublinských čtvrtích již stávka předběhla hnutí, které se doposud omezovalo na jednotlivé továrny. Organizace nabyla celoměstského rozměru a zvolená delegace nevyjednávala s vedením místních podniků nebo s místními politickými vůdci, ale s vůdci celostátními.

Balukovo „my“ je obdobou Walesova „my“. Jeho tvrzení, že koncem července 1980 neexistovala téměř žádná provázanost, je v souladu s Walesovým tvrzením: „Nebyli jsme připraveni.“ Zdá se, že v Gdaňsku, kde se až do poloviny srpna nic nedělo, se „odboroví militanti“ nepokusili vyvolat nějakou reakci na výbuchy jinde v Polsku. Byla to vlastně vláda, kdo změnou své politiky vyprovokoval explozi v Gdaňsku – identický vzorec jako při stávce v továrně Ursus. Lokální šíření stávky bylo rovněž identické s děním v Lublinu, ale gdaňská stávka svými požadavky a geografickými rozměry obě předchozí situace předčila. Ačkoli se stávka nepochybně šířila díky spontánnosti boje i díky zakládání organizací řadových dělníků (tovární stávkové výbory), centrální kontrolu nad ní – kterou všichni ze zřejmých taktických důvodů akceptovali – postupně ztratili obyčejní dělníci ve prospěch politické opozice. Z tohoto hlediska vidíme již zmiňované sbližování dvou proudů – jednoho uvnitř strany a druhého vně – zasvěcených reformě systému. Celé autonomní hnutí se tu sblížilo s konfrontací mezi dvěma proudy v třídě kapitalistů.

Je jisté, že pro velkou většinu dělníků vytvoření nezávislých odborů vědomky či nevědomky odpovídalo tomu, čeho chtěli stávkou dosáhnout: permanentní struktuře, kde by mohli vyjadřovat svá přání a kterou by měli pod kontrolou. 18. srpna 1980 to řekl jeden mistr z loděnic: „Teď a tady je hlavní začít budovat oficiálně tolerované nezávislé odborové hnutí. Jestli se nám to díky těmto stávkám podaří, pak získáme hodně. Co se našich dalších požadavků týče, budeme na nich pracovat v budoucnu“ (Financial Times [Londýn], 19. srpna 1980). Tyto snahy proletariátu o založení odborů se často přirovnávají ke snahám proletariátu v již industrializovaných zemích v druhé polovině devatenáctého století. Co se Polska týče, je toto přirovnání platné, srovnáme-li poměrný význam různých společenských tříd: rolnictva, proletariátu, středních tříd, vládnoucí třídy. Zdá se, že buržoazní demokracie má pro ně své kouzlo – porobené třídy více či méně věřily ve fikci parlamentarismu. V Polsku však ve skutečnosti existovala tendence k úplnému zničení buržoazní demokracie. Když Walesa prohlásil, že „politika jej nezajímá,“ vyjadřoval dělnickou kritiku parlamentarismu. S rozjezdem modernizace Polska byly parlamentaristické sklony napadeny nástupem reálného panství kapitálu, výrobními technologiemi a metodami vládnutí, které k moderní společnosti patří.

Tou dobou již Gdaňské dohody právně uznaly nezávislé odbory, které existovaly již několik týdnů. Ihned se však začaly objevovat konflikty mezi nově ustaveným aparátem a členskou základnou. Třídní kolaborace mezi opozičními „odborníky“ a stranickými „liberály“ se stala zjevnější. Rodící se odborová byrokracie se snažila nastolit „svoji“ vládu nad členskou stávkou, aby tak schválenými stávkami mohla předvést svoji skutečnou sílu. Již dříve jsme se zmínili o restrikcích uvalených na divoké stávky, které v Gdaňsku propukly po září 1980. Tak jako v industrializovaných zemích i zde se kolaborace odborů s kapitalistickou mocí projevovala spíše ekonomicky než politicky. Když se Walesa opětovně zapřísahal, „Já jsem odborář, nejsem politik,“ nemohl se vyjádřit lépe. Jeho činnost byla přesně taková, jakou dnes odbory v moderní ekonomice provádějí. 25. srpna 1980 prohlásil, „Stávky jsou tím nejdražším vyjednávacím prostředkem. Nezávislé odbory jsou jediným možným způsobem jak zajistit efektivitu ekonomiky,“ a 31. srpna po podpisu dohod dodal: „Po celou dobu stávky jsme měli na mysli zájmy národa a budeme na ně myslet i zítra, 1. září, až se vrátíme do práce. Stávka skončila.“ Zde si můžeme připomenout výše citovanou poznámku, že v této chvíli „se věci začínají vyvíjet nezávisle na komkoli.“ Zákonná existence instituce v kapitalistické společnosti znamenala, že její síla nevycházela ani tak moc z jejího odhodlání pokračovat v boji, který vedl k jejímu vzniku, ale spíše z autority, kterou jí třída kapitalistů připsala, když ji „uznala“ za vyjednavačku a navíc jedinou vyjednavačku.

Tento rys této instituce se stal minimálně tak významným, jako záležitosti, které bude diskutovat a řešit ve prospěch kapitálu. Ideální model odborů v západním stylu, které vyjednávají o ceně pracovní síly, rychle ustoupil sílící otevřené intervenci ve snaze o zachování sociálního smíru a ekonomické efektivity. Odbory do značné míry usilovaly o udržení a upevnění zákonné moci, která by jim tuto intervenci nadále umožňovala. Všechny debaty o legalizaci, o přístupu do médií, o ochraně odborníků, o přerozdělení majetku starých odborů byly více než cokoli jiného obranou instituce. Zdá se paradoxní, že hnutí, které dorostlo nesmírného významu v podzemí a kterému se podařilo vytvořit síť kontaktů a novin, usilovalo o „záruky“ od státu v době, kdy by mu mnohem příhodnější poměr sil dovoloval pokračovat původně nastoupenou cestou.

V rozhovoru pro německý časopis Der Spiegel z 8. září 1980 Rakowski (který později sloužil jako spojka vlády s odbory) tuto situaci dobře shrnul: „Je to naprostá pravda, že existence nezávislých odborů není slučitelná se stávajícími strukturami, ale co se mne týče, již několik let podporuji názor, že náš socialistický systém v Polsku by se měl změnit… Vůbec si nejsem jistý, že dlouhodobě může pokračovat existence dvojích odborů. Zkušenost nás naučí. Nedávné události nám ukázaly cestu… Navíc si myslím, že heslo nezávislých odborů je příznačné a dočasné. Když se rozhlédnu po světě kolem sebe, nikde nevidím odbory, které by bránily zájmy dělníků až do úplného konce… Osobně bych byl velice rád, kdyby nastoupil tento nový typ odborářského vůdce, který když uvidí účetní záznamy, porovná kapacity s produktivitou a uzná, že dělníci ne vždy uposlechnou jeho výzev. V tomto bodě bychom měli spatřovat skutečný charakter a cíle nových odborů a míru, do jaké přejímají zodpovědnost za výrobu.“ Když představitel KOR, Litynski, referoval o dohodách dosažených začátkem září 1980 v dolech, konstatoval: „Dosažené dohody jsou velice pokrokové. Nové odbory v dolech dokonce přiměly ředitelství, aby jim přiznalo stejný počet placených delegátů jako oficiálním odborům. Situace je docela nezvyklá, protože předsedou a místopředsedou výboru jsou členové strany. Předseda odborů je ukázkovým příkladem typu, který je dnes mezi mladými lidmi běžný. Nemá ani ponětí, co je to kolektivní aktivita. Zdá se, že se spontánně chová spíše jako nějaký zápaďácký odborář.“

Ačkoli naskočili do rozjetého vlaku, až když se věci daly do pohybu, přeci jen se tito opoziční militanti a aktivisté stejně jako establishmentoví reformátoři z oficiálních odborů nebo strany přidali a doufali v transformaci a zdánlivě sdíleli naděje dělníků. Proto byli na počátku bojů tak rychle akceptováni. Jejich naděje však byly poměrně jiné. Staniszkis si v říjnu 1980 všiml, že hnutí řadových dělníků je pro přímou demokracii, „proti všem institucím a veškeré hierarchii… za minimální hierarchii… za účast na rozhodování.“ Kdežto „militanti“ povětšinou chtěli založit organizaci, v níž by měli přísnou kontrolu nad její politikou. Staniszkis zdůrazňoval, že „při své aktivitě v ilegálních odborech si vyvinuli pravou stranickou mentalitu a nechtěli se dělit o to, co získali.“ Tento postoj nevysvětluje vše. V současném Polsku vznik odborů a jejich faktický růst ve stávkových výborech přivedl do těchto organizací politické militanty, kteří před tím byli aktivní v katolické církvi, v pracovních skupinách intelektuálů nebo ve straně, v podzemních sdruženích, jako byl KOR, nebo v zárodečných odborech. Svojí vlastní existencí se „nezávislé odbory“ staly jakousi stranou neboli organizací připravenou poskytovat vedení v té míře, do jaké byla komunistická strana relativně na ústupu (a v té míře, do jaké nešlo stranu zásadně reformovat).

Těžko se určuje, jaká byla struktura stávkových výborů, ale zdá se, že na mnoha místech, jako třeba v Gdaňsku, je adoptovali a přijali bez opozice v počátečním nadšení z boje. Víme ale, jak proběhlo finální formování odborů, a že k němu došlo hlavně v Gdaňsku. Jádro odborů pocházelo z Gdaňského prezidia, které bylo samozvané, a v MKS bylo zastoupeno jen dvaatřicet stávkujících podniků. Pak jich byly čtyři stovky, ale nikdo další nebyl do Prezidia zvolen ani přibrán. Tento orgán se stal prezidiem odborů v Gdaňsku a fakticky samotné Solidarity, ale z jeho asi patnácti členů byli jen dva dělníci. Rozhodující úlohu v něm hráli intelektuálové (mimo jiné inženýr z loděnic a předseda gdaňské studentské organizace). Od začátku mezi plénem delegátů a prezidiem existoval hierarchický vztah. Vedle prezidia stáli „odborníci“ (které v jednu chvíli chtěli gdaňští dělníci vyloučit), jimž se dařilo fungovat jako čím dál tím více rozhodující tajný výbor. Navíc jisté ožehavé problémy (jejichž řešení by nepřijala ani úzká základna prezidia ani plénum) se řešily na soukromých schůzkách Walesy s Jagielskim a pak byly prezentovány jako hotový fakt. Všeobecná shromáždění dělníků, která by se rozhodovala mezi různými postoji, se nikdy nekonala. Byly jen schůze, na nichž dělníkům předkládali „dosažené výsledky“.

Staniszkis odhalil, že ve stejnou dobu, kdy „elity“ (než se z nich stali odboráři) diskutovaly s vládními úřady o cenzuře a dalších tématech, v Gdaňsku probíhaly mezi členy prezidia skryté diskuse o potřebě cenzurovat bulletin, který denně vycházel v loděnici a zůstal nezávislý na přímé kontrole MKS. Od samého začátku vyjednávání MKS odhodil svoji politiku dvou mítinků denně a i v prezidiu samém se prakticky nehlasovalo.

Tento způsob fungování se přenese i do odborů Solidarita, takže se změní jen jméno. Stanovy přijaté v polovině září v Gdaňsku volaly po zvolení odborových funkcionářů do tří měsíců. Volby se však nekonaly až do července 1981 a členská základna znatelně váhala, zda se má obtěžkávat administrativní mašinérií. Sjezd se konal v září 1981. Vyznačoval se týmiž druhy konfliktů, které převládají v odborových organizacích na západě: mezi obhájci struktury založené na lokalitách, které se regionálně federují, a obhájci vertikální struktury postavené na průmyslových sektorech. Do té doby divoké stávky vykazovaly agresivní opozici mezi místními členskými základnami a celostátními koordinátory z Gdaňského prezidia. Stanovy přidělily lví podíl již etablovaným: jedna polovina Národního výkonného výboru byla složena ze samozvaných zástupců a jen polovina sestávala z představitelů zvolených sjezdem delegátů, a to na období tří let.

Jak jsme již řekli, nic z toho nebyla náhoda. Tyto koncepce sice prosazují jedinci, ale ti se chápou jako nositelé nějaké konkrétní funkce v této kapitalistické společnosti. Kuroň, jehož koncepce odborů byla velice centralistická (oproti Walesovi, který byl větší taktik a usiloval o zachování pozic katolické frakce, aniž by se definitivně spojil jen s jedním postojem), definoval svoji představu funkce odborů v Le Monde z 9. ledna 1981: „Upřímně věřím, že anarchie a dezintegrace státu jsou nevyhnutelné, pokud silná sociální hnutí neřeknou jasně a jednoznačně, co chtějí, jaká jsou jejich očekávání a v jakých mezích operují… Chceme-li přesvědčit miliony našich krajanů, aby přijali restrikce, které považujeme za nezbytné, musíme jim jasně sdělit důvody a cíle“ [zvýraznil H. S.]. „Aby přijali restrikce,“ to je opravdu velmi zdařilý popis představy kapitálu o funkci odborové činnosti. Odráží se na všech rovinách moci. Politické rovině se dostává větší pozornosti, ale dopad je větší na rovině ekonomické, protože právě tam musí dělníci „přijmout restrikce“ nejen jako slova, ale ve své zkušenosti každodenního vykořisťování. Guardian [Londýn] 6. listopadu 1980 poznamenal, že Walesa občas mluvil spíše jako předseda vlády než jako buřičský odborový předák a citoval jej: „V oblastech jako zemědělství, strojírenství a stavebnictví potřebujeme technologickou pomoc ze zahraničí. Potřebujeme, aby přijeli zahraniční odborníci a ukázali nám, kde děláme chyby a poradili nám jak naše problémy vyřešit… [Solidarita] doufá, že bude zastupovat přímé zájmy pracujících a že se rovněž aktivně zapojí do úsilí o lepší řízení, vyšší produktivitu a větší výkon…“ Odborářská role, kterou měla Solidarita sehrát v kapitalistickém Polsku našich dní, to vše ale překonala. Tato role si žádala, aby se odbory integrovaly na rovině pracoviště a – jako druhý extrém – jako politický orgán na celostátní rovině politického rozhodování.

Na druhém konci sociálního spektra, v podniku Ursus, v lednu 1981 – šest měsíců po událostech zmiňovaných dříve v této kapitole – bylo 83% továrních dělníků členy Solidarity, 7% patřilo k oficiálním odborům a 10% bylo nezařazených. Jeden z představitelů Solidarity, slévárenský inženýr, prohlásil: „Naší politikou je spolupracovat s vedením továrny.“ Takže, když stranická organizace chtěla vyměnit ředitele, místní Solidarita mu přišla na pomoc a on tak zůstal na svém postu. Místo něj byl vyměněn tajemník stranické organizace v továrně. Šest továren Ursus zaměstnává 17 000 dělníků. Každý den své stížnosti předkládali jednomu z padesáti delegátů Solidarity. Ty sahaly od problémů s penězi a příspěvky až po požadavky ohledně pracovních podmínek. Ursus sloužil jako test nového pokusu o „samosprávu pracujících“. 10. března 1981 byla zřízena stočlenná rada složená ze zástupců Solidarity, oficiálních odborů a strany. Solidarita chtěla dohlížet na rozhodování o výrobě. Rada ale měla být „poradním orgánem odborníků, který by dohlížel na distribuci fondů a byl nápomocný při zlepšování pracovních podmínek, avšak nepřebíral by funkce ředitele nebo vedoucího personálu.“ Spíše než cokoli jiného to byla organizace spoluřízení. Jak takovéto organizace fungují, dobře víme z různých evropských zemí (Francie a západní Německo).

8. července 1981 se v Leninově loděnici v Gdaňsku konala první národní konference Hnutí za samosprávu pracujících v Polsku. Do tohoto hnutí patřilo 150 největších podniků Polska. Delegáti, kteří se sešli v Gdaňsku, pocházeli ze sedmnácti průmyslových skupin, kde existovala nějaká forma rady pro dělnickou správu, podobná modelu v podniku Ursus (popsaný výše). Uvnitř nových místních organizací, ale přitom na jejich periferii, se zakládaly nátlakové skupiny, které shromažďovaly pouze představitele odborů z velkých továren (mezi 17 000 a 30 000 dělníky). Tyto skupiny se začaly organizovat začátkem roku 1981 a do konce dubna přišly s několika stanovisky, které podle nich byly žádoucí pro efektivní fungování ekonomiky (samozřejmě ekonomiky kapitálu):

– přerušit stávky a snažit se, aby k nim nedocházelo; nenavrhovat zvyšování mezd;

– výměna informací a doporučení s administrativou a stranou;

– přístup do médií.

Návrhy diskutované na konferenci 8. července šly ještě dál. Jejich cílem byla naprostá „nezávislost“ podniků. Kontrola by se prováděla finančními nástroji: úvěry, daně a úrokové sazby. O této „ekonomické reformě“, která měla podporu mezi některými reformátory ve straně, se pobavíme později.

Toto hnutí přezdívané „Síť“ se rychle rozšířilo do 3000 podniků. Vůdcové Solidarity nemohli toto hnutí členské základny dlouho ignorovat a museli požadovat podíl na řízení s velice rozsáhlou zodpovědností. Požadavek samosprávy – jmenování vedoucích podniku, účast na rozhodování – pravděpodobně vzniknul jako reakce na tlak řadových dělníků (kteří chtěli, aby se jim řídící pracovníci zodpovídali) a dozorčího personálu. V podniku Ursus takovéto návrhy podporovali střední odborářské kádry. K dispozici máme jen málo podrobností. Jedinými zdokumentovanými případy jsou Ursus a doly Debienko. Vedle toho v Gdaňsku existovala viditelná spolupráce mezi předáky místní Solidarity a reformátory ze strany v námořní loděnici a velkých továrnách. Některé zdroje udávají, že více než tisíc továren si vytvořilo „rady pracujících“ a že mnohé z nich se rozhodly, že vedoucí pracovníky budou vybírat podle „schopností“ a ne podle jejich oddanosti straně. Parlament schválil zákon o samosprávě, podle nějž měli politici a odboráři zastávat různé posty: některé pozice měly zůstat pod kontrolou strany a jiné měly být „plně samosprávné“. Zdá se pravděpodobné, že cílem této legislativní úpravy měla být regulace situace, která vznikla, aniž by si toho Solidarita a strana byly vědomy. Tento pokus o změnu struktur kapitalistického managementu náhle ukončila vojenská intervence.

Konflikty uvnitř Solidarity plynuly z nemožnosti usmířit její pozici coby odborů západního typu (prostředníci mezi členskou základnou a kapitalistickou mocí) s její tendencí zcela se integrovat do systému. „Samosprávná skupina“ se soustředila na realizaci této integrace na té nejzákladnější rovině kapitalistické výroby a moci, v podniku. V praxi ekonomičtí reformátoři a reformátoři z odborů spolupracovali na prosazování „nezávislého“ statutu podniků a na této rovině neexistovaly téměř žádné problémy, které by bránily integraci odborů do státu. „Nezávislost podniku“ (jmenovitě větší svoboda pro kapitál stanovit pružné zákony pro vykořisťování práce) byla fakticky navrhována v opozici jen proti jedné složce třídy kapitalistů – centralistické složce soustředěné ve straně.

V Polsku, tak jako v každém kapitalistickém systému, bylo zásadním problémem jak získat z námezdní práce co nejvíce, a to jakýmikoli metodami. Nové odbory si tak či onak rychle našly místo, které jim vývoj kapitálu přidělil. V západních zemích se často rozdíly mezi odborovými organizacemi a autonomním hnutím částečně nebo i do značné míry zastírají tím, že v poválečném období expanze kapitálu – a dokonce i dnes – mohl kapitál udržet systém v chodu tak, že udělal několik ústupků, které se kanalizovaly skrze odbory a zajišťovaly minimální leč nutnou participaci. V Polsku třídní boj a snaha vládců vyřešit výslednou totální krizi systému vytvořily naléhavou potřebu ustavit důmyslnější struktury, které by odborům dovolily účastnit se na správě kapitálu. Nejen, že tyto pokusy narážely na již etablované instituce, ale co je důležitější, polský kapitál neměl, co jiného by dělníkům nabídnul, než to, čeho se mohli zmocnit rozsáhlými a vyčerpávajícími boji. Propast mezi imperativy třídní kolaborace a nepřátelstvím dělníků k samotnému systému a ke kapitalistickému vykořisťování jako takovému se neprojevila jen vlnou sílících divokých stávek, ale také dennodenním odmítáním systému, o němž byli dělníci přesvědčeni, že jim nemá co nabídnout. Nebyly to již politické akce, ale akce, které postihovaly samotné základy kapitálu a které se znovu staly politickými, avšak na rovině, kde se pojily spíše s destrukcí systému než s jeho reformou.

Když v tomto světle „dělnická organizace“ pohlédla na problematiku odborů, jediným východiskem byla snaha nabízet politická řešení, která by jí dovolila hrát svoji úlohu. Rozvoj samosprávné sítě již odbory donutil, aby se staly jejími koordinátory na té nejvyšší rovině, když navrhovaly samosprávu jako to nejlepší řešení jak zajistit přežití systému a návrat k „normálnímu“ vykořisťování práce. Do roku 1981 již nebylo možné tvrdit, že Solidarita jsou prostě odbory. Byla „také sociálním hnutím uvědomělých občanů odhodlaných pracovat pro nezávislost Polska“ (proslov ke sjezdu 9. září 1981). Vše hnalo Solidaritu tímto směrem. Nejen obvyklá dynamika „dělnické organizace“ v kapitalistické společnosti. Jelikož totalitní kontrola nad médii a stranický monopol bránily veškerým samostatným projevům a všem mítinkům na politická témata, každá politická frakce kvapně využívala existence Solidarity a poměru sil mezi kapitálem a prací, aby tuto organizaci použila jako politický odrazový můstek. Tak, jako otřesy roku 1976 umožnily vzestup KOR a podzemních odborů, boje v letech 1980-81 vedly k tomu, že veškeré hnutí pohltily politické kontroverze, v nichž názory sahaly od ultranacionalistických po trockistické, a to zejména poté, co se sama Solidarita stala spíše politickým než odborovým tělesem. 12. září štětínský předák Solidarity prohlásil, že se domnívá, že „odbory dnes mají lidi schopné sestavit novou národní vládu,“ a že má „dojem, že je svědkem zrodu politické strany.“ Jako v každé jiné monolitní politické organizaci, i zde se vynořilo několik politických proudů, které se snažily reagovat na to, co považovaly za příčiny toho, že dělníci odmítají systém. Konflikt mezi členskou základnou a odborovou byrokracií se stal konfliktem mezi členskou základnou a politickým aparátem. Jedna cesta tedy padla: Solidaritu, která se zrodila, aby byla odborářskou mediátorkou, sama logika systému vymrštila směrem k politické moci. Čím více ztrácela svoji sílu jako reprezentantka členské základny, tím více usilovala o politickou legitimitu a tak se vystavovala rozmarům imperialismů.

Rozhovor, který Walesa v prosinci 1981 poskytnul časopisu Playboy, nepochybně vyjadřoval jen jeho osobní názory, ale přesto jasně naznačoval směřování Solidarity: „Pomohu straně, kdykoli bude zdiskreditovaná nebo začne mizet. Nic jiného tady neexistuje. Stranu nemůžeme svrhnout. Nemůžeme ji připravit o její moc. Měli bychom ji zachovat… Dnes je vše organizované tak, že strana se stará o všechno. Kdyby tu jednoho dne již strana nebyla, znamenalo by to peklo… My bychom ale měli vytvářet podmínky této straně příznivé.“

Příznačné je, že Walesa něco takového prohlásil právě ve chvíli, kdy materiální nutnost a odmítnutí všech pokusů o reformu třídou kapitalistů nutily dělníky i řadové odboráře rozjet ekonomiku řízenou dělníky pro dělníky – zvláště pak v oblasti Lodže (popsáno dříve). Stejně tak příznačné je, že několik členů a odborníků z národního výkonného výboru mělo na toto hnutí, které se rozjelo nejen slovně, ale i fakticky, negativní názor a že jeden z hlavních odborníků šel až tak daleko, že je nazval „ultralevicovým“. Ačkoli již bylo téměř po všem, titíž vůdci oživili ideu „aktivní stávky“ jakožto taktiku proti vládě, která se uchylovala k použití síly. Tváří v tvář hnutí členské základny (byť se tehdy mohlo jevit mnohoznačně) vůdcové Solidarity zaujali v zásadě stejný postoj jako kapitalističtí vůdcové.

Nakonec tak Solidarita opakovaně demonstrovala svoji neschopnost kontrolovat vlnu divokých stávek a plnit svoji úlohu odborů. Může, vzhledem k míře krize polské ekonomiky a odporu hnutí řadových dělníků, všechny tyto problémy vyřešit státní převrat? Očekává-li kapitál, že obnoví funkčnost ekonomiky, a očekává-li, že toho dosáhne kontrolou nad dělníky, bude muset přijít s něčím jiným než jen s armádou v továrnách, stranou ovládanými odbory nebo se vzkříšením Solidarity.

V rozhovoru s Orianou Fallacci uveřejněném 23. února 1982 v [londýnských] Times definoval Rakowski úkoly vojenské vlády: „Zaprvé, obnovit ekonomiku; zadruhé, obrodit odbory a vzkřísit Solidaritu s právem stávkovat, ale nikoli narušovat; a třetím krokem je nabídka konkrétních návrhů různým politickým silám.“ V dřívějším prohlášení (16. února 1982) zazněly tyto záměry ještě jasněji: „Momentálně by se mělo odborové hnutí zmrazit,“ a „i když stávky nebudou zakázány, měly by se používat až jako poslední možnost… Regionální struktury v rámci odborů budou zrušeny a odbory by se měly organizovat podle profese.“ Na sedmém plénu POUP, 24. února 1982, Jaruzelski hovořil o „rekonstrukci silného odborového hnutí, nezávislého a samosprávného.“ Ve stejné době se článek v [londýnských] Sunday Times (14. února 1982) pokoušel definovat, jaká by mohla být taktika vlády v problematice odborů: „Pokud chce zlikvidovat neklid mezi lidem, pak musí vrazit klín mezi dělnické členy Solidarity a jejich poradce: opoziční infrastrukturu. Jiný způsob jak vybudovat poddajné a krotké odbory neexistuje.“ Pravděpodobně touto cestou se nový režim vydá, ale v západní i východní větvi kapitálu se vždy berou do úvahy jen šéfové a vůdcové, kteří podněcují masy. Stejná logika vedla vojenský režim k uvěznění veškerého personálu Solidarity a po roce k zadržení jen vůdců KOR. Tato logika zcela přehlíží tu skutečnost, že je to ekonomická a sociální situace, co určuje situaci politickou a nikoli naopak. Řadové pracující od toho, co zbylo ze Solidarity či z její části, která se obnovila v podzemí, neodtrhly selektivní kroky vlády proti vedení odborů a jeho poradcům. Odtrhla je spíše činnost, kterou tato organizace – před vojenským pučem i po něm, před represí i po ní – musela provádět, aby zachovala svoji existenci tváří v tvář hnutí řadových dělníků.

Jakmile vláda ohlásila své směrnice (které Solidaritu formálně nevylučovaly), přeskupila se tato organizace kolem dvou pólů: jedním pólem byli řadoví pracující, kteří vytvořili záplavu více či méně autonomních továrních organizací s neformálními koordinačními sítěmi; druhý pól sestával z funkcionářů, kteří unikli zatčení a kteří se přes své kontakty s členskou základnou snažili zachránit Solidaritu takovou, jaká byla před vojenským pučem. Hlavní starostí členské základny byla obrana, hledání účinných a případných obranných prostředků. Starostí aparátu byla konsolidace, navazování kontaktů, testování hesel, organizování hnutí, aby si u vlády napravil reputaci a etabloval se jako užitečný prostředník. I tak byl poměrně velký nesoulad mezi uvězněným Walesou, který řekl, „I s úkoly omezenými na čistě odborové aktivity, jako je bezpečnost práce a platy, a dokonce i s omezeným právem na stávku stojí za to bojovat,“ a Bujakem, funkcionářem podzemního výboru Solidarity, který 11. května 1982 vypíchnul, že „Zásadním faktorem, který může vládu donutit, aby se s námi dohodla, je hospodářská situace. Odbory by měly demonstrovat, že po dosažení kompromisu by se otevřela reálná příležitost ke stabilizaci, jelikož dohoda je jediným způsobem, jak může Polsko znovu získat přístup k obchodování se západem a k mezinárodním úvěrům.“ Tento nesoulad ukazuje, že Walesa se chápal jako odborový vůdce a Bujak jako vůdce politický, a oba očekávali, že naleznou členskou základnu, na níž by mohli založit svoji cestu k moci. Otázkou je, proč vojenské úřady a odboroví vůdcové nedosáhli dohody, jelikož se zdálo, že hovoří stejným jazykem. Důvodem bylo, že modifikace a úpravy výjimečného stavu odborovou otázku nijak zásadně nezměnily: moderní kapitalistická ekonomika musí odbory měnit ve stále integrovanějšího mediátora při řízení pracovních sil.

Po dubnu 1982 se vztahy mezi obnoveným aparátem Solidarity a členskou základnou (i když jednala ve jménu Solidarity) vrátily tam, kde byly před intervencí armády: aparát členskou základnu vůbec nekontroloval a nedokázal ji shromáždit na své platformě. Ze stejných důvodů jako dříve se tak aparát musel tvářit jako politický prostředník a stále více se ztotožňoval s KOR – i když se vláda snažila vůdce KOR izolovat vězením. Je pochopitelné, proč tehdy katolická hierarchie Solidaritě radila, aby „omezila své politické ambice“ a proč se Rakowski v projevu k parlamentu 5. května 1982 znovu zmínil o „obnově nezávislého a samosprávného odborového hnutí“, a přitom zavrhnul Solidaritu, která se podle něj stala „opoziční politickou silou“.

V prohlášení z vězení datovaném 22. dubna 1982 Kuroň deklaroval, že jedinou alternativou je přímá akce proti vládě: „Proti síle se lze postavit jedině silou a úřadům se to musí jasně ukázat…“ Jedinou metodou jak dostat pod kontrolu více či méně neukázněné vzpoury bylo organizovat „silné centralizované hnutí odporu“. V podstatě taková byla cesta, po které se Solidarita pokoušela jít – samozřejmě, že s určitými variacemi. Jestliže Kuroň byl pro útok „zaměřený na odstranění stanného práva“, realističtější Bujak obhajoval budování hnutí vzájemné pomoci a sebevzdělávání stejně jako Bogdan Lis, který prohlásil, že je třeba „vyhnout se frontálnímu střetu s komunistickými úřady.“ 31. srpna 1982 Guetta v Le Monde zdůrazňoval, že „to není Prozatímní národní výbor, kdo znepokojuje úřady, ale tisíce a tisíce těch, kdo vydávají, kopírují, distribuují… čtou.“ Chtělo by se dodat, že rovněž těch, kdo konají.

Výzkum provedený v září 1982 odhalil, že 90% dělníků chtělo návrat Solidarity a následujícího měsíce se na první pohled zdálo, že vláda je pošetilá, když zavádí nové zákony o odborech, a přitom zcela ignoruje předchozí historii. Soudržnost členské základny a skutečnost, že se jí povedlo vyhnout se kontrole všech aparátů (což se dělo i před prosincem 1981), vyvolávaly nesnesitelnou situaci, kterou vojenské řešení nijak nerozřešilo. Hned po pár měsících si vláda uvědomila, že její plány zahrnující Solidaritu nefungují, protože základní problém, který vedl k vojenskému puči (jmenovitě problém panství nad pracovními silami), nezmizel. Rakowski to uznal, když řekl, že je nutné „současné odbory postavit mimo zákon a začít znovu od nuly.“

V přímé konfrontaci mezi represivní silou kapitálu a dělníky byl viditelný realismus obou stran. Realismus členské základny lze spatřovat v celé škále reakcí. Tu nejviditelnější jsme již zmínili: členská základna se distancovala od obnovené Solidarity, i když tatáž členská základna přijímala název Solidarita. Další reakce se objevily v podnicích a moc se toho o nich neví. Lze se domnívat, že sahaly od ignorování zvláštních výborů zřízených ve všech velkých podnicích, aby pomáhaly přiděleným představitelům armády dohlížet na práci, až po jistou spolupráci s těmito výbory. V továrně Nowa Huta, která zaměstnává 36 000 dělníků, a kde byli všichni předáci Solidarity pozatýkáni a delegáti členské základny vyhnáni, byl výbor složen pouze ze zástupců strany, kteří byli přímo podřízeni Vojenské radě pro spásu národa. Oproti tomu v továrně na traktory Ursus, která zaměstnává 16 000 dělníků, z nichž jen deset bylo uvězněno, výbor obsahoval bývalé členy Solidarity, kteří se nijak neskrývali se svým záměrem založit další odbory.

Realismus vlády lze spatřovat v novém zákoně o odborech, který parlament schválil 8. října 1982. Všechny stávající odbory byly zrušeny a projektovala se postupná rekonstrukce nových odborů: do konce roku 1983 odbory na podnikové rovině; do konce roku 1984 jejich organizování do celostátních průmyslových svazů; do konce roku 1985 národní konfederace. Na podnikové rovině mohlo odbory založit jen padesát zaměstnanců a stanovy musely být v souladu se zákonem, který obsahoval četná omezení. Zásadní omezení vyžadovalo povinnou arbitráž při řešení konfliktů a umožňovalo legální stávku jen po komplikované proceduře.

Navzdory výzvám podzemního Národního výboru Solidarity a i přesto, že se členská základna považovala za Solidaritu, zákon byl schválen bez vážnějšího odporu. Když byl však zákon uveden v život, úřady narazily na daleko slabší souhlas, než očekávaly: ze 40 000 velkých podniků jen 16 000 s asi třemi miliony dělníků si do srpna 1983 založilo „své“ odbory. Panoval široce rozšířený nezájem, a to zejména mezi mladými dělníky a vedoucími kádry. Nadšením nesršeli ani členové strany. Ale tak, jako v případě zvláštních výborů je tento postřeh zobecněním velmi odlišných situací, pro něž máme jen málo příkladů. V Katovicích se 21. října 1983 konal první sjezd nové Federace hornických odborů. Ta zastupovala 150 000 ze 400 000 horníků. Polovina členů byli patolízalové a druhá půlka tam byla proto, aby zjistila, co se dá v mezích nového zákona dělat. Předseda Martyniuk byl bývalým členem Solidarity a prohlásil: „Budou-li si to zájmy dělníků vyžadovat, jsme připraveni využít našeho práva na stávku; požadujeme společné rozhovory o mzdách a pracovních podmínkách, o pracovních sobotách a pracovních nedělích údržbářských part.“ Během rozhovorů byl patrný silný odpor ministra řídícího doly, tedy šéfa. Postoje a chod věcí ale připomínaly „normální“ odbory na západě. 8. prosince 1983 si 9500 dělníků z Varšavských oceláren svobodně zvolilo novou radu pracujících. Mezi kandidáty byli bývalí aktivisté Solidarity, včetně těch, kteří předtím byli vězněni. Nezdá se však, že by to bylo typické, jelikož na jedné straně dělníci bojkotovali většinu voleb do rad a na straně druhé si ve straně stoupenci tvrdé linie stěžovali, že jim nový zákon o samosprávě neponechal téměř žádný vliv. V ocelárnách se objevily podzemní letáky, které zvolení rady pracujících podporovali jako šanci „prolomit atmosféru pasivity a negativismu“ mezi dělníky. Na konci prosince 1983 se 1780 dělníků ze 13 800 zaměstnanců automobilky FSO Zeran stalo členy „nezávislých a samosprávných odborů“, ale ty soupeřily s tovární radou pracujících, která byla demokraticky zvolena ještě před pučem v prosinci 1981 a nadále fungovala, o to, kdo bude řídit pracovní síly.

Podzemní organizace Solidarity si byla sice vědomá, že její členská základna se stáhla, ale nevěděla jak dál, aby definovala novou taktiku. Nakonec je třeba souhlasit s poznámkou, kterou měl k Solidaritě Guetta v Le Monde z 24. listopadu 1982: „Odbory jsou teď pouhým předvojem, který si hledá cestu.“ Po neúčinných stávkách, které vládě způsobily jen naprosto minimální potíže, nemělo vedení Solidarity jinou volbu než si přiznat pravý stav věcí: zaprvé svoji izolaci od členské základny a zadruhé výslednou nemožnost účastnit se vládních projektů na budování odborů více odpovídajících potřebám polské ekonomiky. Někteří předáci obhajovali návrat k legální činnosti, a přitom nechat členskou základnu, ať se organizuje sama (především tak vzali na vědomí situaci, na niž neměli skoro žádný vliv). Další předáci obhajovali rozvoj podzemního tisku, který by formoval aktivisty pro budoucnost (zde je patrná tendence KOR vytvářet politickou organizaci, která si počká na další dělnickou revoltu, aby se do ní vložila). Středovou pozicí mezi těmito dvěma extrémy byl entrismus do nových odborů, kde by militanti Solidarity vyvažovali jiné tendence. Zde se tedy Solidarita měla rovněž omezovat povětšinou na politickou a ideologickou roli.

Povšimněme si na tomto místě Walesy, jehož osud byl v některých ohledech stejný jako osud dalších předáků Solidarity, ale díky jeho odborářské roli se lišil. Masové hnutí využívalo organizační vůdce jako svoje nástroje, ale ti věřili, že to oni stvořili masové hnutí. Došlo ale k odlivu tohoto hnutí a změnilo formy, takže vůdcové zůstali na suchu a zoufale kolem sebe hledali proudy, po nichž se dříve vezli. U Walesy to bylo ještě zjevnější než u ostatních. Ti, kdo obsadili polské vládní struktury, jej hodnotili správně. V rozhovoru s Fallacciovou uveřejněném v [londýnských] Times 22. února 1982 Rakowski prohlásil: „Některé lidi v církvi již unavuje… Šušká se tedy, že církev zvažuje možnost, že by jej opustila.“ V jiném prohlášení (pro Newsweek v lednu 1983) Rakowski řekl: „Pro jistou sociální skupinu je Walesa stále jakýmsi symbolem.“

Walesa již nemohl být považován za hlavu Solidarity, z níž se stala tajná organizace s podzemními vůdci a sledující politické cíle. Tvrdit, že Solidarita zůstala odborovou organizací, která nadále fungovala ilegálně, není správné, protože podzemní hnutí bylo od odborů zcela odlišné. Co se Walesy týče, ten věřil v odbory a považoval se za odborového předáka, kterého zajímají jen odborové záležitosti. Ale jelikož Solidarita již nebyla odborovou organizací, nýbrž politickou skupinou vedenou lidmi, kteří vedli KOR, Walesa nebyl nic jiného než odborový generál bez armády. Svoji popularitu odborového bosse si ale nepochybně zachoval – popularitu, kterou by býval ztratil, kdyby se Solidaritě bylo povedlo stát se tradičními odbory.

Jeho popularita přetrvala díky mylnému dojmu polských dělníků, že Solidarita vyjadřovala jejich zájmy. Solidarita zmizela v důsledku státního převratu, než se konflikt mezi členskou základnou a administrativou stal viditelným. Konflikt tak zůstával jen latentní, protože Solidarita sice měla tendenci stát se tradičními odbory, ale ta se nikdy neobjevila otevřeně, protože události neustále Solidaritě bránily, aby se této role zhostila. Nyní existovaly dvě samostatné entity: Solidarita se do značné míry stala disidentským politickým hnutím a Walesa symbolem.

Byla to významná změna a dokonce i církev ji musela vzít do úvahy. Vliv církve se odvozoval od rolnictva a její vliv mezi dělníky byl důsledkem rapidního přesunu rolnického obyvatelstva do průmyslu. Aby si udržela svoji autoritu, církev musela zaujmout smířlivé a realistické postoje a musela usilovat o vztahy, které by udržely sociální smír. Papež s arcibiskupem Glempem neměli jinou alternativu, než pracovat na usmíření s vládnoucím režimem. Tito dva duchovní mohli vypadat jako přirození spojenci Solidarity a Walesy, pokud ovšem tito zůstávali v mezích zákona a měli dobře definovanou funkci. Když se ale Solidarita začala přesouvat do podzemí a směrem k ilegálnímu a politicky konkurenčnímu KOR, a když se z Walesy stal odborový generál bez armády, církev tyto potenciální spojence zavrhla. S ohledem na zachování sociálního smíru dosáhl Jaruzelski s církví kompromisu.

Postoj církve však nezničil Walesův symbolický význam. Walesa byl symbolem, který režimu objektivně sloužil jako opora: usmiřoval utlačované s jejich utlačovateli.

VI. Třídy a kapitál v Polsku: třída kapitalistů v přechodu

Dříve než kombinované účinky třídního boje a ekonomické krize vedly k rozruchu v létě 1980, vývoj kapitálu v Polsku již postihl struktury různých společenských tříd. Vládnoucí třída, třída kapitalistů, sestávala asi z 200 000 rodin situovaných ve straně, oficiálních odborech, administrativě a podnikové správě. Tato třída se snažila zachovávat pomocí osobního obohacování (skandály, které v tomto směru hnutí odhalilo, byly jen špičkou ledovce), privilegovaného přístupu (zaručeného silou) k hmotným statkům dostupným díky kolektivnímu vlastnictví výrobních prostředků a tak jako všude tím, že se reprodukovala jako vládnoucí třída. Jak jeden novinář poznamenal v Tageszeitung z 26. srpna 1980, „jedinou starostí lidí, kteří vládnou, je jejich touha zůstat u moci.“ Hlava oficiálních odborů upřímně řekla v gdaňské televizi 1. září 1980: „Před pětatřiceti lety jsme nevzali moc do vlastních rukou proto, abychom se o ni dělili s druhými.“ Dělicí čára mezi touto vládnoucí třídou a netrpělivou střední třídou, o které se pobavíme později, pravděpodobně není příliš zřejmá, ale je stejná jako v západních zemích. Téže třídní struktury si povšimnul jiný – již citovaný – komentář v Tageszeitung z 26. srpna 1980: „Čím výše jdeme opozičními kruhy, tím větší ochotu ke kompromisu nalézáme.“

Polské události lze pochopit pouze tehdy, uvažujeme-li o této zemi jako o kapitalistické entitě s relativně slabým národním kapitálem. Tato situace učinila Polsko polem konfrontace i spolupráce mezi dvěma kapitalistickými seskupeními: západem (zejména západní Evropou) a Ruskem. Konfrontace byly v zásadě ekonomické. Investice musely být zaručeně návratné s příslušnou mírou zisku – nehledě na formy. Každý z dominantních kapitalismů měl tendenci diktovat si své vlastní podmínky – což znamenalo, že si vynucoval politické podmínky. Každý se zajímal o takový sektor rozvoje, který by posílil jeho vlastní ekonomiku a takovou podobu panství kapitálu, která by byla uvnitř jeho vlastních hranic. To vyžadovalo určitý typ výroby, určité výrobní metody, ale také společenské vztahy případné pro onen typ výroby.

Jak již tomu v třídě kapitalistů bývá, i velké sociální otřesy v Polsku byly příležitostmi k omlazení vedení. V důsledku „reformy strany“ k úředním postům postoupila nová generace 30 až 40tiletých (která tuto reformu z velké části podporovala, protože skýtala jedinou příležitost k rychlému postupu). Třída kapitalistů se omladila: tisícům bývalých „funkcionářů“ se ulevilo – přišli o své posty a výsady spojené s jejich mocí, ale nebyli posláni zpět do továren nebo dolů.

K těmto změnám docházelo v kontextu klanů, jejichž programy určovaly boje mezi imperialistickými rivaly o ekonomický a politický vliv nad Polskem. Kromě zachování jejich třídní moci, tyto klany skutečně neměly žádnou konzistentní linii. Jak si povšiml Staniszkis: „Když jsou daleko od moci, lidé sice zaujímají kritický postoj, ale svůj způsob myšlení nemění.“ Jejich dočasné alternativy souvisely s kterýmkoli kapitalistickým seskupením, které nejlépe odpovídalo jejich ekonomickému a společenskému postavení. Platilo to hlavně pro podnikové vedoucí. Ředitel traktorové továrny Ursus, která je napojená na Massey-Ferguson and Perkins, byl jistě „otevřenější“ západu než ředitel slévárny oceli, která své výrobky vyvážela do Ruska.

Pro politické vůdce to až tak moc neplatí. Ačkoli někteří z nich byli jasně „poznamenáni“ svojí volbou imperialismu, mnozí další byli pro svůj oportunismus těžko definovatelní. V situaci Polska je to pochopitelné: každý příslušník třídy kapitalistů, i kdyby se klonil k rozvoji západního typu, musel poklonkovat Rusku, které ještě pořád kontrolovalo zásadní ekonomická pole. V boji o získání moci kapitálu (který je v Polsku stejně dravý jako kapitalistická a byrokratická konkurence na západě) tyto klany potřebovaly nějakou páku a stoupence. A jedno i druhé jim skýtal třídní boj, boje dělníků a rolníků. Oproti tomu ve střední byrokracii a intelektuálech (ekvivalent středních tříd) tyto klany viděly pouze pomocný živel, který chtěl rovněž povýšit skrze třídní boj. Když polská třída kapitalistů trvala na tom, že si své problémy dokáže vyřešit sama, znamenalo to, že si v kontextu již probíhajících ekonomických a sociálních adaptací zvládne udržet své panství bez nějaké další „pomoci“, než jakou již dostala od imperialismů, na něž byla ekonomicky a finančně napojená. Dokonce i témata, která se zdála být specificky politická – jako třeba vojenská přítomnost Ruska nebo vedoucí úloha strany – ve skutečnosti zapadala do rámce soupeření mezi imperialismy, a to díky tomu, jak s nimi klany polské třídy kapitalistů nakládaly. Když vlády jihoamerických států začaly hledat svůj rozvoj spíše u západoevropského než amerického kapitálu, Spojené státy osvobozené od břemene vietnamské války bezpříkladným politickým a vojenským násilím znovu vychýlily poměr ve svůj prospěch. Rusko se v Polsku nalézalo v tomtéž postavení až na to, že přímá intervence by bývala měla nebezpečnější následky, protože krize v Polsku je do nějaké míry krizí východního kapitalistického systému.

V Polsku 30% obyvatelstva tvoří rolníci: nejsou to zemědělští dělníci, ale drobní, nezávislí farmáři, které lze podle velikosti jejich majetků, jejich metod výroby pro trh a jejich zvyku sami spotřebovat, co vyrobili, přirovnat k francouzským rolníkům ze začátku století. V průměru jsou spíše starší a jejich děti se musely přestěhovat do městských center, protože je půda nedokázala uživit. Již jsme se zmiňovali, že třídní boj v roce 1980 vyburcoval i rolníky, kteří se dříve drželi stranou od ekonomických a politických požadavků dělnictva, ale jejich angažmá mělo jednu jedinou příčinu: rapidní industrializaci země během uplynulých deseti let, která touto třídou otřásla. Rolníci se ani tak nedožadovali práva zakládat zemědělské odbory, jako zaručeného vlastnictví půdy – práva disponovat s ní, prodat ji nebo zdědit – a za přístup k moderním výrobním metodám. (Rolníci obdělávali 80% půdy, ale dostávali jen 25% investic, zatímco zbytek šel do státních statků.) Zdá se, že většina těchto požadavků byla splněna. Například ve Francii byl růst odborové organizovanosti mezi farmáři jedním z faktorů – vedle mechanizace a rozsáhlého používání hnojiv – koncentrace zemědělství, která přivodila přechod k výrobě pro kapitalistický trh. V Polsku zase existovaly paralely mezi požadavky rolníků, které volaly po větší produktivitě, a požadavky v průmyslovém sektoru, které se zabývaly podobnými problémy. (V průmyslovém sektoru ovšem soukromý majetek neexistoval a požadovala se „svoboda“ investovat, buď v podobě samofinancování, nebo bankovních půjček.) Plán industrializace do jisté míry selhal kvůli neschopnosti systému přimět rolníky k výrobě dostatečného množství potravin, které by udrželo nízkonákladovou pracovní sílu. Výbuch v červenci 1980 byl přímým důsledkem této situace. Skutečnost, že se do boje pustili i rolníci, ukazuje, že jejich statická situace předchozích desetiletí je již minulostí a pohyb směrem ke koncentraci již probíhal. Velký podíl soukromého majetku přikláněl tento sektor k tradičním kapitalistickým cestám koncentrace. Rolnický boj tuto koncentraci ještě urychlil a tak vzešly další pohyby podobné těm v západní Evropě. Polibek třídy kapitalistů – uznala zemědělské odbory a poskytla přístup k moderním technologiím – se pro rolnictvo (a rovněž pro katolickou církev, jejíž moc pramení hlavně z rolnictva) ukáže být polibkem smrti. Eliminace rolníků se dosáhne přímým kapitalistickým tlakem a nikoli autoritářsko-byrokratickými metodami. Rychlost procesu bude záviset na celkovém vývoji ekonomiky a na její schopnosti absorbovat jak lidskou sílu vyhozenou ze zemědělství, tak vyšší zemědělskou výrobu. Pro třídu kapitalistů jsou tyto problémy nanejvýš důležité, jelikož transformace zemědělství je jejím klíčem ke středně a dlouhodobému rozřešení – „vlastními silami“ – strašlivých problémů nastolených ekonomickou krizí a třídním bojem.

Během ekonomické a politické krize, která se zintenzivňovala po celý rok 1981, a tváří v tvář manipulacím, které strana prováděla s potravinovým zásobováním, rolníci ukázali, že tvoří samostatnou třídu. Kontinuálně snižovali své dodávky pro stát, protože za peníze, které dostávali, si neměli co koupit a také to říkali. Jako vždy za takových situací i tentokrát se uchylovali k barterové ekonomice a obrátili se na černý trh. Téměř vůbec se nepokusili doručit svoji produkci přímo dělníkům, a to i přes existenci Venkovské Solidarity a svazků skrze katolickou církev. Walesa prozradil své zklamání v rozhovoru s holandským novinářem 5. prosince 1981: „sedláci myslí jen sami na sebe.“

Jaruzelski se při svých konfrontacích s dělnickou třídu pečlivě snažil nepopudit rolníky a ani nezasahovat do jejich sklizně. Navíc hodnoty, kterými se generál oháněl – vlastenectví, pořádek atd. – byly tradičními rolnickými hodnotami a hodnotami hájenými církví. Sloužily k legitimizace nového režimu a k ukonejšení rolníků, nejoddanějších stoupenců církve. S hořkostí idealisty Walesa ve svém rozhovoru pro Playboy ze začátku prosince 1981 řekl: „Vedle intelektuálů jsou to rolníci, s kým se vyjednává nejobtížněji. Sedláci myslí jen sami na sebe.“

Projekt přímé správy v lodžském regionu (který jsme již zmiňovali) závisel na tom, že si všichni uvědomovali, že je to v jeho zájmu. Průmyslové produkty měly jít přímo rolníkům výměnou za zemědělské produkty. Byl by to jediný způsob jak autonomně organizovat výrobu v nekapitalistickém kontextu a znamenalo by to vyvlastnění všech tříd, které ovládaly výrobní proces. Tomuto projektu se však nedostalo dostatku času, aby odhalil své možnosti.

Dělnickou třídu proměnil posun od těžkého průmyslu ke zpracovatelskému průmyslu. Významný podíl mladých dělníků pravděpodobně stále pocházel z venkova, ale více než v minulosti byli odsouváni k montážním linkám a pracovali v modernějších průmyslových podnicích. Pro mnohé z nekvalifikovaných dělníků těžký průmysl znamenal stereotypní práci. Během červencových a srpnových událostí to byli hlavně dělníci z novějších sektorů, kdo se bouřil prvně, zatímco dělníci z tradičnějších sektorů jako hornictví, ocelářství a loďařství se k hnutí přidali teprve v polovině srpna. Ty první zřejmě uspokojily záruky v záležitostech spotřeby, zatímco ty druhé zajímaly spíše strukturální reformy vedoucí k ekonomické integraci. Dynamika vývoje kapitálu změnila kompozici dělnické třídy. U některých z dělníků mohlo dojít k obranným reakcím za účelem zachování určitých výhod a to mohlo vést k dočasnému porozumění s ostatními třídami. Celkově však dělnické hnutí šlo vlastní autonomní cestou, jelikož formy vykořisťování se neustále měnily a třída kapitalistů nemohla zaručit nic jiného než větší vykořisťování za účelem zlepšení produktivity a výroby. Ani dělníci, kteří měli zájem o ekonomickou integraci, jí nemohli dosáhnout, protože „neexistovala báze, na níž by se mohli podílet na rozhodování.“ Staniszkis pokračoval: „Toto dělnické hnutí je jaksi anarchistické, ale v dobrém slova smyslu, čili staví se proti všem institucím a veškeré hierarchii.“ V moderních sektorech, kde je většina pracovních sil nekvalifikovaných, se objevovaly stejné tendence jako v každé konzumní společnosti. Je jisté, že kdyby se kapitál pokusil o racionalizaci – což by znamenalo, jak někteří pozorovatelé předvídali, významnou rezervu nezaměstnaných – útoky proti kapitálu na pracovištích by se rozšířily o útoky na komodity na trhu. Některé náznaky se již objevily: například rabování obchodů v Zamošči 28. května 1981.

Přesné informace o středních třídách v současném Polsku se získávají obtížně, ale určitou představu můžeme získat z důležitosti různých kontrolních a disciplinárních organizací: strana, odbory, církev, policie, armáda, intelektuálové, rozsáhlé byrokracie státních úředníků a manažerů ekonomiky. K nim je třeba připočíst vlastníky drobných nezávislých řemeslnických dílen a obchodních podniků, kterých bylo dost na to, aby se dožadovali vlastního „autonomního“ svazu a také jej dostali. Těchto soukromých podniků zaměstnávajících pět nebo šest dělníků existovalo 200 až 300 tisíc.

Změny v ekonomice pravděpodobně změnily i poměr sil mezi velmi rozdílnými sektory polských středních tříd. Patrné je to ze skutečnosti, že se v této třídě dokázala zformovat opoziční skupina, která stavěla na dělnickém hnutí a v červnu 1976 otevřeně volala po změně v mocenských vztazích. Navzdory represi tato opoziční skupina nebyla vystavena kruté perzekuci ruského typu a povedlo se jí ustavit a sjednotit v celostátním měřítku. Nebyla to náhoda, že tuto třídu přitahovala forma vlády podobná buržoazní demokracii. V roce 1980 třídní boj zburcoval i tyto lidi jakožto privilegovanější sektory dělnické třídy, které do té doby zůstávaly poměrně loajální byrokracii. 20. července 1980 Kuroň odhalil, že KOR dostává řadu petic od kvalifikovaných pracujících, kteří již nehledají nápravu křivd u „vedení“ (strana a oficiální odbory). Na počátku stávky v gdaňských námořních loděnicích veškeré tovární bezpečnostní složky přešly na stranu stávkujících, aniž by se pokoušely shromáždění rozbít. Litynski, jenž byl zatčen na konci srpna, po svém propuštění prohlásil: „Policie nás o všem informovala. Jak šel den za dnem, podporovala nás víc a víc.“ Staniszkis udával, že červencové hnutí bylo rovněž revoltou středních vrstev byrokracie, které byly postupně vylučovány z jakékoli úlohy při rozhodování. Konkrétní důvody tohoto vyloučení je pravděpodobně těžké určit, ale lze pozorovat paralely s hnutím v průmyslových strukturách na západě, kde je kvalifikovaný personál vytlačován z rozhodujících pozic a začíná se angažovat v požadování spoluúčasti na rozhodování managementu. Všechny tyto proudy se objevily ve stávkových výborech, v odborech Solidarita a v následných žádostech o restrukturalizaci podniků. Sunday Times [londýnské] 12. října 1980 napsaly: „Není to pouhá bitva mezi zdiskreditovanými zastánci tvrdé linie a obrozenými reformátory, ale také komplikované přeskupování a vyřizování účtů, které zahrnuje spoustu různých frakcí a regionálních zájmových skupin.“

Ekonomická krize činí třídní konflikty v kapitalistických společnostech daleko viditelnějšími. V každé třídě jeden klan konfrontuje druhý a vehementně brání ty zájmy, které krize a z ní vyrůstající reorganizace ohrožují. V buržoazních demokraciích se s eliminací rodinného kapitálu, větší nadvládou bank, expanzí znárodněného sektoru a s opakovanými pokusy státu regulovat ekonomické mechanismy objevuje mocný technokratický proud. Odbory stále více opouštějí svoji původní úlohu a víc a více se sbližují s managementem kapitálu, zejména v jeho moderních podobách. Když v Polsku střední třídy volaly po „demokracii“, všechny měly na mysli, že tento proud je na stejně vyspělé úrovni jako v buržoazních demokraciích. Zřejmě to však je nereálný požadavek, jelikož Polsko již zašlo hodně daleko v rušení toho typu státu, jenž jde ruku v ruce s buržoazní demokracií. Odbory si stěží uvědomovaly, že největší úsilí soustředí právě na tu stejnou samosprávu kapitálu – na přímou ekonomickou samosprávu bez tradiční politické mediace.

Samozřejmě, že zvažujeme-li všechno, o čem se v Polsku mluví a co se tam děje, je důležité rozlišovat mezi tím, co bylo jednoduše projektem, momentálním ústupkem určeným k získání času, aby později mohlo dojít k návratu v silnější pozici, a tím, co v třídních strukturách a společenských vztazích zůstane permanentně. Jisté je jedno: systém z před roku 1980 nemohl dál fungovat. Jak se ekonomická krize prohlubovala, reformy se stávaly pro třídu kapitalistů stále naléhavějšími. Již v lednu 1981 došlo k „malé reformě“, která v podstatě zrušila restrikce ohledně zaměstnávání a ukončila stanovování úhrnných mezd ústředními plánovacími úřady. Cílem této „malé reformy“ bylo svázat úhrnné mzdy se zvýšením produktivity (za každé zvýšení produktivity o jedno procento mohly úhrnné mzdy vzrůst o 0,3%). V době krize, jako je ta současná, bylo úkolem takovéto legislativy transformovat starost dělníků o jejich mzdy v obecnou starost o vyšší produktivitu. V praxi vedla pouze ke zmrazení mezd. Nová legislativa sejmula zodpovědnost za jednání o mzdových požadavcích z vyšších vrstev třídy kapitalistů, aby se tak mzdové konflikty okamžitě nezvrhávaly v konflikty politické. Moc rozhodovat – podle konkrétního vývoje firmy – o úhrnných mzdách, celkovém počtu pracovních sil a organizaci směn převzali podnikoví vedoucí. Olszowski, jeden z ekonomických reformátorů, ale v politických záležitostech zastánce tvrdé linie, 21. září 1981 konstatoval: „V nejširším smyslu reforma zvýší moc jednotlivých podniků a samotných pracujících… Je třeba zavést autentický systém hospodářských nákladů; musí se reformovat metody plánování a mechanismy vrcholového rozhodování.“ Na stejném zasedání strany jiný odborník, profesor Jan Majzel, prohlásil: „V budoucnu musí být základní hospodářskou jednotkou individuální podnik. Vedení budou přidělovány centrálně stanovené úkoly, ale rovněž dostane plnou svobodu plnit je, jak uzná za vhodné.“

Záměrem bylo přenést úkol řešení konfliktů na podnikové vedoucí, ale to polským dělníkům nemohlo zabránit v poznání, že firmy stále závisejí na směrnicích centrálních úřadů. Zvrátit desítky let, po které se vyvíjel kolektivní kapitál, jednoduše vydáváním administrativních nařízení bylo zjevně nemožné. Stejně jasné bylo, že jednu složku třídy kapitalistů ani nenapadne, aby problémy velmi centralizovaného kapitálu (což byl tehdy případ polského kapitálu) řešila jeho rozsekáním na malé kousky, jako když se krájí koláč. Centralizace ekonomických rozhodnutí nebyla pouhým rozmarem moci chtivé byrokratické strany, nýbrž známkou, do jaké míry se kapitál v Polsku centralizoval. Funkce centrálních úřadů nešlo ani eliminovat jedním škrtem pera ani je prostě delegovat. Navíc to nebylo cílem ani „malé reformy“ ani „velké reformy“ projektované na rok 1983. Měla být schválena větší spoluúčast periferie, aby tak tyto složky třídy kapitalistů měly větší moc nad podružnými otázkami při řízení podniků. V centralizaci systému však k žádné fundamentální změně dojít nemělo. Směrnice pro reformu kapitalismu, jak je v lednu 1981 definovala společná stranicko-vládní komise, nevolaly po odstranění centralizovaného systému, ale po jeho nahrazení jiným centralismem – tentokrát pružným – který měl vystřídat nepružnost rigidního mechanismu (systém příkazů shora).

Větší pružnosti mělo být dosaženo redefinováním funkcí centrálního plánování a utvářením nových procedur pro jeho uskutečňování. Centrální plán se měl omezovat na „strategické“ cíle, které měl definovat pětiletý plán. Roční politické a ekonomické plány by stanovovaly jen hrubé odhady, kterých nemělo být dosaženo direktivami, ale manipulováním s „nástroji hospodářské kontroly“ (ceny, úrokové sazby, dovozní cla, daně atd.) a tzv. výše zmiňovanými „pravidly hry“, které svazovaly čistou produkci s růstem mezd. Ve sféře zahraničního obchodu by však centrální autority nadále stanovovaly dovozní kvóty a formulovaly směrnice pro vývoz. Na čas měly zůstat v platnosti i předpisy pro získávání surovin, ale nakonec by se zrušily. Směrnice pro investování měly přetrvat, ale jen proto, aby určovaly, kolik půjde na infrastrukturu, na průmyslové projekty strukturální povahy, na bytovou výstavbu atd. Všechny další investice měly být pokryty buď samofinancováním, nebo bankovními půjčkami. Od centrální kontroly měly být osvobozeny i bankovní úvěry. Měly by ale pevně stanovené meze, aby se zajistila určitá regulace investic. Co se cen týče, většině podniků mělo být dovoleno, aby si jejich míru určovaly samy v rámci limitů ustavených do léta 1980. Tehdy podnik mohl fixovat ceny přibližně na 30% všech svých zhotovených průmyslových výrobků a na asi 60% tzv. „nových výrobcích“ (nové položky, které firma přidala na svoji linku).

Co se mezd týče, podnikům se mělo dovolit jejich zvyšování, pokud dokážou zredukovat pracovní sílu zapojenou do výroby. Managementy o takové pravidlo usilovaly, jelikož by přineslo větší flexibilitu ve mzdách. Ředitel slévárny mědi v říjnu 1980 vysvětloval, že „kdyby vedení mohlo získat větší kontrolu nad mzdami a zaměstnaností, snížilo by pracovní sílu o 10 nebo dokonce o 15%.“ Zatímco třída kapitalistů doufala, že si zajistí pokračování své vedoucí úlohy tím, že vymyslí plán nahrazení svých nástrojů přímé kontroly nepřímějšími metodami, analýzy ekonomické krize a představy o reformě vyjadřované jistými polskými ekonomy byly plné iluzí. Hlavním terčem většiny těchto kritik byla centralizace a nekompetentnost centrální byrokracie. Jeden vlivný polský ekonom napsal v [londýnských] Financial Times z 11. listopadu 1980: „Socialismus znamená veřejné vlastnictví výrobních prostředků. A my se musíme postarat o to, aby správa těchto veřejných aktiv byla v rukou lidí, kteří vystudovali Harvard Business School a ne polovzdělaných byrokratů z ministerstva plánování.“ Takovéto kritiky věstily reformy, jako byla ta, kterou na konci prosince 1980 navrhovala pracovní skupina z varšavského Plánovacího a statistického ústavu. Mezi jejich návrhy bylo: zrušení všech nařízení ohledně výroby a všech finančních donucení; snížení ekonomicko-administrativního personálu o polovinu a pokud možno redukce faktické pracovní síly o jednu třetinu; snížení personálu plánovací komise o jednu čtvrtinu; možnost bankrotu firem; zrušení práva centrální vlády vyžadovat fůzi podniků; dozorování dobrovolných fůzí antimonopolní komisí s rozsáhlými pravomocemi; omezení pravomoci centrální vlády stanovovat ceny na prosté schvalování zvyšování cen. Tyto návrhy rozhodně neodpovídaly realitě polského kapitalismu. K ekonomické krizi nedošlo díky nekompetentnosti byrokracie ani nevyplynula z nešťastného plánování nebo špatných rozhodnutí na straně centrálních institucí, ale díky dynamice třídního boje. Všechny reformy vyjadřované v termínech centralizace nebo decentralizace jsou neadekvátní, protože ani centralizace ani decentralizace nemohou rozřešit dlouhodobé problémy s produktivitou (které jsou rovněž projevem třídního antagonismu).

Všechny pokusy o decentralizaci velice rychle ukázaly, že manažeři jednotlivých firem nebyli o nic kompetentnější rozřešit krizi ziskovosti kapitálu než centrální instituce. Jen se tak potvrzovalo, že žádná třída kapitalistů (ani žádná její část, která si dokonce mohla dovolit luxus vzdělání na Harvard Business School) fakticky není schopna řídit vývoj kapitálu nebo třídních vztahů podle svých koncepcí či vůle. Třída kapitalistů již cítila svoji vlastní bezmoc, když se snažila svoji koncepci ekonomické reformy úzce spojit s návratem dělnických rad a s novou definicí odborových práv a povinností. Dělnické rady, které určitou roli sehrály již v letech 1956 až 1959, měly nahradit řídící rady, které se skládaly z delegátů stranických závodních výborů, funkcionářů oficiálních odvětvových odborů a továrních vedoucích. Nyní měli rady volit dělníci. Ty by měly právo stanovovat plánování v továrně a mohly by mluvit do výběru ředitele. Odborová reforma měla dát odborům právo na stávku, ale než by byla jakákoli stávka uznána za legální, bylo by třeba dodržet komplikovanou arbitrážní proceduru. Odbory měly mít pravomoci faktického spoluřízení, které již dříve předjímaly dohody mezi stávkovými výbory a vládou. Odbory se rovněž měly účastnit rozhovorů o základních tématech týkajících se obecné životní úrovně (dělení národního důchodu mezi spotřebu a akumulaci, oblasti a struktura investic, úpravy cen, stanovení zásad pro určování mzdových tarifů atd.).

Jeden novinář napsal, že „Polsko si pomalu hledá svoji cestu k jiné podobě společenských vztahů, která by mohla být ku prospěchu dalším komunistickým zemím.“ Hlava Interpressu tuto myšlenku rozvedla v Der Spiegel: „Nové odbory získají sebedůvěru na základě faktu, že jsou prvkem v politickém a sociálním klimatu Polska. Musí dojít ke změně současného systému, musí dojít ke změně v postoji lidi k jejich práci a k participaci na různých organizacích výroby. To se dříve či později stane úkolem nových odborů jakožto zástupců pracujících. Nechápe-li se úloha odborů takto, stát nemůže fungovat ve společnosti, kde se vyrábí pro trh.“

Otázkou bylo, zda vůbec lze zřídit nové struktury – a to ani ne kvůli opozici Ruska, dominantního imperialismu, ale kvůli vnitřním konfliktům v Polsku: na jedné straně třídní boj a odpor privilegované vrstvy etablované vládnoucí třídy na straně druhé. Tento aspekt navrhované ekonomické reformy vzbuzoval mezi funkcionáři Solidarity velký zájem, protože se shodoval s jejich zájmem o samosprávu a také s určitými praktickými představami řadových členů. Jedna část třídy kapitalistů se činila, seč mohla, aby přijetí této reformy zabránila: dokonce i k projednávání připravená legislativa, která měla vést k dočasnému kompromisu, byla odsunuta bokem a nahrazena výnosem. Předchozí systém managementu měl zůstat v platnosti i po celý rok 1982 a v určitých oblastech dokonce mělo dojít k další centralizaci. Přidělování všech surovin a všech materiálů důležitých pro výrobu mělo zůstat monopolem zvláštního byra státního aparátu.

Na úrovni některých regionů Solidarity vyvolala tato překážka přípravy na převzetí výroby, na kterou měl podle plánu vypracovaného samotnými dělníky s ohledem na potřeby společnosti dohlížet stávkový výbor. Zároveň měl být zaveden dohled nad distribucí.

Hrozba takového převzetí působila paniku jak ve státním aparátu, tak v odborech a mezi ekonomickými odborníky. Zacházela totiž příliš daleko za pokrokovou reformu ekonomiky řízenou kapitalisty. A to stálo za Jaruzelského oznámením z 25. prosince 1981, že „proces dezintegrace státu byl zastaven.“ Fakticky tím ohlásil, že veškerá rozhodnutí ohledně ekonomiky se nadále budou přijímat nahoře a nikoli pod neustálým tlakem hnutí řadových dělníků a že jakákoli jejich akce, která by byrokraty připravovala o moc, nebude tolerována.

Vojenská intervence nepochybně vzbudila touhu po odplatě mezi členy vládnoucí strany, kteří dychtili vyřídit si účty a obnovit svoji ztracenou autoritu. Albin Siwak, mluvčí stoupenců tvrdé linie ve straně, 4. února 1982 poznamenal: „Lidé, kteří této zemi vládnou od války, se s nástupem Solidarity začali bát o své životy. Po celé měsíce od srpna 1980 seděli a hryzali si nehty. Nyní chtějí zpět, co jim patří.“ Rozměry represe a dodatečné pomstychtivé tresty by neměly zakrýt zásadní skutečnost: kapitálu zůstaly pořád ty stejné problémy, které je třeba vyřešit. Vojenská intervence byla sice namířena v zásadě proti hnutí řadových dělníků, ale směřovala rovněž proti oponentům reformních projektů, dokonce proti oponentům z třídy kapitalistů. Intervence jednoduše nahradila nikým nekontrolovaný chaos. 19. prosince 1981 Le Monde napsal: „To, co v Polsku od vyhlášení válečného stavu vidíme, je… první pokus o přerušení kontinuity moci v komunistické zemi.“ Účelem militarizace klíčových sektorů ekonomiky nebylo zastrašení obyvatelstva. Jeden aparát byl nahrazen druhým a jak 19. prosince 1981 poukázaly Financial Times: „Jakkoli je v mnoha ohledech odsouzeníhodná, intervence generála Jaruzelského nicméně nabízí reformnímu hnutí v Polsku poslední nepatrnou naději.“ Jakmile byla Solidarita potlačena, objevuje se kontinuita s reformním hnutím, a to nikoli jen v prohlášeních vojenských vládců, ale taktéž v jejich politice: „Vláda bude sama řešit všechny problémy, o nichž se původně jednalo se Solidaritou“ (Le Monde, 10. února 1982).

Nyní nadbytečná Solidarita nebyla jediným orgánem vyloučeným z účasti na reformě systému. Mnozí se shodují, že vedoucí úloha strany byla momentálně u konce a že v budoucnu nebude vojenská rada – neformální skupina vojáků a civilistů – jednat ve jménu toho, co ze strany zbylo; strany, jejíž základna zůstávala pochybnou (viz dříve uváděná čísla). 30. prosince 1981 mluvčí vojenské rady zdůraznil, že „vzhledem k potřebám vlastním válečnému stavu a složité hospodářské situaci země bude třeba ponechat všechny zaměstnance na jejich současných místech.“ Bylo zřízeno několik výborů, které měly studovat projekty ekonomické reformy, nových politických struktur (zase se mluvilo o nové národní frontě) a nových receptů na založení odborů odlišných od oficiálních odborů i od Solidarity. V krátkém projevu z 25. prosince 1981 Jaruzelski specificky zmínil, že „v našem společensko-hospodářském systému je místo pro samosprávné a skutečně nezávislé odbory,“ a dodal, že „šance na národní soulad jsou větší než dříve.“ 9. února 1982 Rakowski pokračoval dál: „Autentické, nezávislé a samosprávné zastoupení profesních a sociálních zájmů pracujícího lidu by mělo být harmonicky spojeno s nejvyšším cílem, kterým je posílení státu a socialistické demokracie.“ Za vzletnými slovy se v jeho prohlášení skrývala výstraha, že odbory se mají omezit na funkci přidělenou jim kapitálem. Zuřivé boje mezi klany však neumožňovaly rozhodnout se pro konkrétní návrh: někteří stále chtěli usilovat o dohodu se Solidaritou, jiní zase chtěli nové odbory podřízené vládě. Specifické potřeby podniků zvyšovaly naléhavost rychlého rozhodnutí o statutu výborů zřízených na místní úrovni, aby plnily určité funkce odborů.

Tyto diskuse nebyly jen akademickými debatami ani nebyly propagandistické: doprovázela je drastická opatření přijatá vojenskými úřady, jakmile vstoupily na scénu. Předtím se záplava ekonomických nařízení neustále odkládala kvůli třídnímu boji a teď se je vojenská vláda snažila zavést hned v závěsu za svými represivními akcemi. Kromě bezprostředních dopadů – vyšší míra vykořisťování v důsledku snížení životní úrovně a prodloužení pracovní doby – usilovaly o zajištění dlouhodobých finančních a sociálních prostředků k restrukturalizaci ekonomiky. Z tohoto důvodu bylo brzy nutné jít dál.

Následující opatření se dotkla v podstatě všech sfér výrobního procesu:

–           Průměrná pracovní doba 42 hodin týdně, povinné pracovní soboty a manipulování s placenou dovolenou.

–           Značné zvýšení cen základních potravinových produktů (od 200 do 400%), uhlí, zemního plynu a elektřiny (200%), ale menší zvýšení cen průmyslových produktů (70%); určité úpravy mezd (menší nárůst u málo placených zaměstnání a náročných profesí jako třeba hornictví). V této doméně se novému režimu alespoň zpočátku dařilo to, co se žádné jiné vládě od prosince 1970 nepovedlo.

–           Devalvace zlotého a volný oběh zahraniční měny měly financovat selektivní dovozy.

–           Směna zboží poskytovaného rolníky za stroje, které byly do roku 1983 nedostupné, ale za současné ceny vybavení.

–           Přidělování vojenských komisařů do továren, aby zajistili koordinaci mezi podniky, zejména dodávky náhradních dílů.

–           Masivní propouštění, které nabralo podobu politicko-odborářské čistky; povinná práce v továrnách a veřejné práce pro všechny nezaměstnané ve věku 18 až 45 let. (Jen v Lodži byla povinná práce uvalena na 7000 z 11 000 nezaměstnaných.)

Zdá se, že se tato supertechnokracie, která v naději, že dosáhne efektivity, používala kvazivojenských metod, domnívala, že ke zvýšení výroby stačí pouze prodloužit pracovní dobu a zvýšit počet dělníků. Rovněž se živila nadějemi, že dosáhne jistého stupně ekonomické autarkie, jmenovitě posílení polského národního kapitálu prostřednictvím zemědělské soběstačnosti, rozvojem přírodních zdrojů potřebných pro polský průmysl a snížením závislosti na západě. Jedná se o odpověď každého národního kapitálu, střetává-li se s mezinárodní ekonomickou krizí, ale národní kapitál nemůže jednoduše přehlížet třídní boj v zemi, kterou kontroluje, ani své svazky vzájemné závislosti se světovým kapitálem. Co se třídního boje týče, stěžejním problémem v Polsku pořád byla produktivita a nešlo jej rozřešit v daném kontextu násilí, supervykořisťování a dezorganizace struktur panství nad prací. A co se týče svazků vzájemné závislosti se světovým kapitálem, ty bylo možné posílit jen tehdy, pokud by byl třídní boj zkrocen v rámci srovnatelném s rámci ostatních průmyslových zemí. Boj polských dělníků byl více než kdy předtím klíčem k budoucím vyhlídkám národního kapitálu a ty byly přinejlepším pochybné, jelikož na prahu stála mezinárodní krize kapitálu.

Krátce po nástupu této supertechnokracie Baka, vládní ministr zodpovědný za ekonomickou reformu, prohlásil: „Než byla tato změna možná, bylo nutné projít válečným stavem.“ A 16. února 1982 si jeden poslanec parlamentu postesknul, že „pro polské dějiny znamená zavedení stanného práva porážku reálného socialismu.“ Za výsměchem slov rozpoznáváme, že třída kapitalistů si skutečně myslela, že je poražena a domnívala se, že svoji ofenzivu musí zaměřit na dělníky a na reformu systému a tudíž sáhnout na vysoký status jedné složky třídy kapitalistů, která se zuby nehty držela svých výsad. Teprve potom by třída kapitalistů mohla přimět dělníky, aby zaplatili cenu za záchranu kapitálu. Prohlášení ministra financí Krzaka z 15. září 1982 definovalo situaci mnohem přesněji. Poukázal na „jiný aspekt stanného práva: skýtá štít pro zavádění ekonomické reformy v cenotvorbě, v autofinancování podniků a v účetnictví zisků a ztrát… Uskuteční-li se plně, tyto reformy zvýší moc ministerstva financí na úkor ústředních plánovacích organizací.“ Jinými slovy, Polsko bylo uprostřed krize a vláda se posouvala od průmyslového kapitálu k tomu, co lze označit za finanční kapitál.

Ze seznamu některých ustanovení zahrnutých do ekonomické reformy zahájené v roce 1982 je jasné, že primární byla starost o kapitalistický zisk:

–           Státní firmy mohly svobodně stanovovat ceny v kategoriích, které pokrývaly 10% spotřebního zboží a 60% průmyslového zboží;

–           Měly větší svobodu při zvyšování mezd pracujících;

–           Až na „operační programy“ a „státní zakázky“, které pokrývaly 30% produkce, jim bylo dovoleno, aby si samy stanovovaly výrobní cíle;

–           Mohly svobodně najímat a propouštět dělníky;

–           V případě špatného řízení se pozastavovaly úvěry a existovala možnost bankrotu;

–           Antikartelová legislativa směřovala proti tajné dohodě mezi velkými podniky (a takové zákony mohou být v „socialistickém“ státě případné). To znamená, že se znovu objevila konkurence. Jinými slovy, finanční nároky nabyly navrch nad výrobními nároky – běžná reakce na krizi ve všech kapitalistických zemích.

Aby uprostřed hospodářské a společenské krize (která si ironií osudu reformu vynutila) tuto reformu úspěšně uskutečnili, vládcové museli porazit nejen dělníky, ale také celý jeden sektor politické a ekonomické byrokracie. Vedle represivní mašinérie – policie a armády – mohli vládcové počítat jen se dvěma spojenci. Jedním byla strana, jež se sama nacházela ve velkém zmatku a sloužila jako útočiště vypuzené složce třídy kapitalistů. Druhým byla církev, jež se nalézala v pozici, která ji umožňovala těžit ze své síly. Příznačné je, že oba spojenci měli silné svazky se světovým kapitálem: ten první s východní větví a druhý se západní. To znamenalo, že polský národní kapitál o sobě musel dát vědět nejen při vykořisťování dělníků, ale také mezi soupeřícími imperialismy, jejichž přítomnost byla cítit nejen v pronikání kapitálu nebo komodit, ale rovněž vnitřně v aktivních frakcích samotné třídy kapitalistů.

V tuto chvíli církev převzala úlohu, kterou Solidarita nedokázala sehrát – byť sama církev byla integrální součástí kapitálu. Papežova návštěva v roce 1983 byla uznáním této situace. Prohlášení, která po vojenském puči vládci činili, vždy tuto roli církve uznávala. Rakowski v Newsweek z 15. února 1982 konstatoval: „Církev bereme vážně jako partnera formujícího budoucnost Polska;“ a v rozhovoru s Fallacciovou (uveřejněném v [londýnských] Times 23. února 1982), „potřebují [církev] nás stejně, jako my potřebujeme je.“ 24. srpna 1982 znovu zopakoval, že církev „je nepostradatelným prvkem společenských a politických vztahů naší země,“ a dodal, že dialog „nikdy neskončil a pořád pokračuje.“ Církev byla ve skutečnosti důležitým pojítkem v systému panství, protože kromě reálné moci si udržela velký vliv mezi rolníky a dělníky s rolnickými kořeny. A jak tomu bylo ve Španělsku za Franka a v Polsku v době před červencem 1980, církev sloužila jako útočiště a shromaždiště oponentů režimu. Dělníkům díky svému postavení v polské společnosti přímo i nepřímo skýtala náhražku za neexistující odbory. Církev ve jménu režimu volala po klidu právě ve chvíli, kdy jí její role coby shromaždiště odporu propůjčovala status oponentky. Pouta mezi církví a rolníky byla pro systém silnější a důležitější. Rolnictvo tvoří jednu třetinu obyvatelstva a nová ekonomická politika je potřebovala zvládnout, aby dosáhla soběstačnosti, zásadního prvku „oživení ekonomiky“. Nebylo náhodou, že vůdce Venkovské Solidarity vstoupil do nové oficiální rolnické organizace. V září 1982 vláda ustoupila v zásadním bodě: zaručila rolníkům obhospodařujícím jejich vlastní půdu dědické právo na ni a umožnila zvětšení plochy soukromých pozemků z 30 na 100 hektarů. Vláda rovněž přijala opatření, která měla přinést více zemědělských strojů. Z dlouhodobého hlediska se jednalo o politiku, která by vedla ke koncentraci zemědělství. Nebylo ani divné, když církev (sama pozemkový vlastník s rozsáhlými majetky) jednala s vládou o zřízení jakési církevní banky (s fondy pocházejícími povětšinou ze západního Německa), která by financovala zemědělství a drobný soukromý průmysl, aby se tak mezi nimi povzbudila spolupráce.

Co lze říci o polské ekonomice po dvou letech různých opatření, která měla znovu uvést stroj do chodu? Roku 1980 průmyslová výroba v meziročním srovnání poklesla o 6%. Roku 1981 hrubý národní produkt poklesl o 13%, průmyslová výroba o 11,2%, obchod o 20% a investice o 26,7%. V roce 1982 došlo k dalšímu poklesu hrubého národního produktu o 2%, průmyslové výroby o 10,7%, obchodu o 5% a vnitřní spotřeby o 20%. Během prvních dvou čtvrtletí roku 1983 průmyslová výroba vzrostla o 12%, obchod o 6% a vnitřní spotřeba o 22%. Na první pohled by se mohlo zdát, že se věci „vrátily do normálu“, ale čísla za rok 1983 naznačují, že došlo jen k návratu k situaci z roku 1981, roku největšího neklidu, roku předcházejícího prosincovému puči. Po bližším přezkoumání těchto údajů rovněž vidíme, že oživení velkou měrou přicházelo z extrahujících průmyslových odvětví, zejména ze zvýšené produkce uhlí, a to díky technologické modernizaci v předešlých letech, povinnému prodloužení pracovního týdne a přibytí dalších 20 000 horníků, zatímco těm, kteří již v dolech pracovali, bylo zakázáno měnit zaměstnání. Další část oživení vycházela z různých opatření jako třeba ono opatření zavedené církví. Našly se nové cesty pro přítok zahraničního kapitálu: bylo povoleno investovat zahraniční kapitál do malých podniků. Roku 1982 jich vzniklo více než tři sta a jejich produkce vyskočila o 500%. Po tři roky byly vyňaty z daňové povinnosti a 50% svých zisků mohly exportovat. Některé z nich měly až sto zaměstnanců a jimi nabízené vysoké mzdy lákaly vysoce kvalifikované pracující. Dalším příkladem bylo zaměstnávání polských dělníků v zahraničních – hlavně německých – továrnách.

Tento vývoj naznačuje, že stěžejní cíl nové politiky – snížit mzdy, aby se zvýšila nadhodnota – se nadále nerealizoval díky vnitřně propojeným dopadům ekonomického chaosu a třídního boje. Nejmodernější sektory ekonomiky sice přitahovaly velké množství zahraničního kapitálu očekávajícího nemalé zisky, ale běžely sotva na 60% kapacity. Typickým příkladem byla traktorová továrna Ursus na předměstí Varšavy. Ač vybavena k výrobě moderních traktorů Massey Ferguson a motorů Perkins, produkovala jich jen několik stovek, kdežto předtím dodávala polskému zemědělství desetitisíce starých modelů traktorů. Z nejrůznějších důvodů – třídní boj je jedním ze stěžejních – byla mezinárodní kapitalistická konkurence pro kapitalistické Polsko krutým šokem. Prosincový puč způsobil prudký pád Polska v hierarchii industrializovaných zemí. Existenční minimum čerpalo z extrahujících průmyslových odvětví, provozovalo zastaralé technologicky složité podniky, které vyráběly pouze nemoderní zařízení pro vnitřní využití, spoléhalo na zemědělství a drobný průmysl a umožnilo nekontrolovatelný růst černého trhu. A tak Polsko v některých ohledech připomínalo spíše rozvojovou zemi než moderní stát, ačkoli mělo jeho průmyslové struktury.

Bezvýchodnou situaci ekonomiky dále posiloval odpor byrokracie. Jedna složka kapitalistické třídy neměla žádný zájem na jakékoli změně, jelikož tito lidé jasně chápali, že ta by eliminovala jejich pozice autority. Představy této složky o managementu byly koncepcemi z jiné éry a pro moderní průmysl byly zcela nepatřičné a ještě méně se hodily pro ekonomiku v krizi. V rozhovoru pro Newsweek z 10. ledna 1983 Rakowski tvrdil: „Za poslední dva roky jsme obměnili 70 až 90% vedoucího personálu na všech rovinách. Jsou to noví lidé.“ Ani zdaleka to však nebylo vidět, jelikož v říjnu 1982 jedna vládní zpráva konstatovala, že pro úřady „je obtížné překonat hluboce zakořeněný konzervatismus byrokracie v této zemi,“ a 22. dubna 1983 jiná oficiální zpráva volala po energických opatřeních, která by centrální byrokracii povzbudila k obnově jejího dominantního postavení, které podryla politika decentralizace.

Moc této byrokracie je patrná z toho, že je obviňována ze sabotování ekonomické reformy a konkrétněji ji ilustruje „revize“ seznamu 550 podniků, které banky navrhly k bankrotu: jejich počet se nakonec snížil na padesát. Samozřejmě, že jako náznak důvěry v oživení lze interpretovat tu skutečnost, že v září 1983 bylo obnoveno 452 z 1600 projektů zrušených v roce 1981. O rok dříve, 29. října 1982, jedna zpráva pro Politické byro hovořila o „recesi a kolapsu hospodářské rovnováhy, únavě, apatii, pasivitě, nevelké důvěře na straně dělníků, zmatku ve stranických řadách a absenci soudržnosti uvnitř vládnoucí byrokracie.“ Vysvětlením tohoto zjevného rozporu je, že polský kapitál byl s pomocí mezinárodního kapitálu odsouzen k ráznému postupu vpřed v „naději, že ekonomické reformy dostatečně zlepší podmínky, aby došlo k rozptýlení nespokojenosti“ (jak říkala zpráva technokratů ze Zkušenosti a budoucnosti v roce 1982). Jinými slovy, polský kapitál počítal s pomocí mezinárodního kapitálu a izolací polských dělníků.

VII. Národní a mezinárodní kapitál

Po dobu osmnácti měsíců Polsko nadále nebylo skutečným státem: autorita byla neustále terčem posměchu a ekonomika se zdála být mimo kontrolu. Neustále se stávkovalo nebo stávkami vyhrožovalo, často kvůli zdánlivě podružným tématům, která však byla natolik výbušná a natolik stěžejní pro zájmy kapitálu, že vládcové (strana, odbory, církev atd.) museli potlačit vzájemné neshody, aby mohli přikvapit do dané lokality a pokusit se o obtížná vyjednávání, která téměř vždy skončila kapitulací před dělníky. Žádný stát – ani na západě ani na východě – nemůže dlouhodobě tolerovat situaci, kdy jej stávky nutí vyhazovat vysoké veřejné činitele, měnit funkci veřejných budov, donucovat boháče, aby vraceli nepoctivě nabyté bohatství, zastavovat procesy s osobami, které odhalily státní tajemství. A aby bylo ještě hůř, ekonomika stále více trpěla dopady mezinárodní krize a třídního boje. Dělníci mysleli jen na své zájmy a vůbec ne na „obecné zájmy“ – na zájmy kapitálu. Vládcové byli zcela neschopni sebemenšího zlepšení. Jediný lék, který dobře znali – přinutit dělníky, aby více pracovali za méně peněz – nešlo aplikovat. Vládcové naopak museli akceptovat méně práce za více peněz. Obzvláště vážně se to pak odrazilo na mezinárodní rovině. Polská třída kapitalistů nedokázala plnit závazky, které přijala v předešlých letech a nezbylo jí než žebrat u věřitelů jako neodbytný dlužník. Než vůbec nějaké reformní projekty spatřily světlo světa, třídní boj je již učinil neefektivními, což rovněž bránilo konsensu v samotné třídě kapitalistů. Jelikož nemohla dokázat, že má situaci pod kontrolou a v budoucnosti bude schopna zaručit zisky, setkávala se polská třída kapitalistů jen s váháním a odklady, když se obracela na mezinárodní třídu kapitalistů. A byť se zdá, že tato mezinárodní třída kapitalistů zcela souhlasila s tím, co nedělat (aby se předešlo ještě větším potížím), ani ona si nebyla jistá, co by se tedy vlastně mělo udělat. Jedno bylo jasné: třídní boj donutil třídu kapitalistů drasticky revidovat „priority“. Dodávky zboží k okamžité spotřebě dostaly přednost před investicemi, zvýšil se dovoz potravin a významně se ustoupilo nezávislým rolníkům. Nicméně třídní boj se neutišil a ještě zintenzivnil problémy, které kapitál nemohl vyřešit.

Sunday Times [Londýn] ze 7. prosince 1980 Kuroň prohlásil: „Polská tragédie nespočívá v tom, že podléháme velmoci, ale v tom, že nám tato velmoc nemá co nabídnout.“ Jeho větu lze dát do množného čísla: velmoci nemají Polsku co nabídnout. Ve skutečnosti toho od Polska hodně žádaly: udržování vztahů, v nichž mělo Rusko privilegovaný status, splácení dluhů západnímu kapitálu, což předpokládalo pokračování obchodních vztahů se západem. Jinými slovy, velmoci požadovaly, aby polští dělníci dál podporovali břímě „povinností“ vůči ruskému i západnímu kapitálu.

Kapitál byl v krizi ve všech koutech světa. Zuřivá honička za zisky v podobě konkurence i spekulací všude postupně eliminovala ústupky, které vládnoucí třída dříve učinila, aby si získala jednu složku dělnické třídy. Na západě se nesnáze kapitálu vyznačovaly tím, že zmizela ideologie nekonečného růstu a likvidovaly se všechny participační programy, které vznikly na počátku krize. Kapitál se již nemohl zatěžovat složitými pokusy navnadit dělníky, aby zachraňovali systém. Nyní je již poměrně jasné, že má-li být systém spasen, stane se tak proti dělníkům a že politika na vládní i podnikové úrovni nebude reprezentovat žádné jiné zájmy než zájmy kapitálu. Jedinou funkcí institucí, jako jsou odbory, které dříve spolupracovaly na různých formách samosprávy a často ji iniciovaly, bude vyjednávat o propouštění, distribuovat minimální sociální dávky a administrovat chudobu. Třídní boj vyroste do větší intenzity zejména v zemích jako Polsko, které spoléhaly na pokračování expanze světového kapitálu, a ekonomická krize je tak zasáhla v kritickém období jejich průmyslového rozvoje. Tak, jako je třeba se ptát, zda může buržoazní demokracie sehrát vůbec nějakou úlohu v zemích, jako je Španělsko a Brazílie, je také nutné ptát se, jestli má reforma v Polsku vůbec nějakou šanci, i když, jak bylo výše načrtnuto, třídní boj obrysy jedné takové reformy poskytnul.

Můžeme být v pokušení domnívat se, že odpověď na tuto otázku leží ve východní větvi kapitálu. Mnozí lidé si myslí, že forma panství kapitálu v těchto zemích by mohla politickým řešením dodat větší dopad na skrytý pohyb kapitálu. Ve východním bloku a obzvláště v Rusku se vývoj kapitálu skrývá za institucionální fasádou, za samolibostí plánovacích ústavů a za nesmírným množstvím propagandy produkované byrokraty, kteří jí zároveň nejnaivněji věří. V jistých ohledech lze polskou krizi chápat jako krizi celé východní větve kapitálu. Rusko zažívalo stejnou neschopnost adaptovat své struktury (i když velká část kapitálu překročila rovinu formálního panství), tutéž zaostalost zemědělské výroby (navzdory fasádě téměř úplné kolektivizace půdy) a stejné vnitřní konflikty ve třídě kapitalistů mezi zpátečníky obhajujícími totalitní politické metody a „pokrokáři“ hledajícími metody odpovídající reálnému panství kapitálu. Polovina polského obchodu se odehrávala se západem a tento fakt se občas používá k vysvětlení sociální krize v Polsku, ale pro Rusko to určitě neplatí. Byl to spíše pohyb samotného kapitálu, co podnítilo požadavky strukturálních změn, zahrnující „autonomii“ podniků, spolu se všemi debatami a vzájemnými boji mezi klany, jaké jsme viděli v Polsku. I v Rusku se rozvíjí tentýž třídní boj, který se projevuje zejména houževnatým odporem proti zvyšování produktivity a používá metody, které jsou stejně rozličné jako důmyslné. Z tohoto hlediska se zdá platné tvrzení, že polská krize by mohla poskytnout řešení krize ruského systému. Může být Polsko experimentálním polem pro reformu východní větve kapitálu?

Tato perspektiva bere do úvahy jen jednu část širšího problému kapitálu ve východní větvi. A k ruskému systému plánování se staví jako k modelu správy kapitálu, který je nadřazen západnímu modelu a který by s určitými úpravami mohl rozřešit problém, jenž kapitál na západě nedokáže, jak se zdá, vyřešit. To, co se dnes ve východních zemích děje, je do jisté míry dvojím neúspěchem „socialistického“ systému – jmenovitě systému správy a rozvoje kapitálu (vykořisťování námezdní práce), který je založen na naprosté centralizaci a jejím důsledku, plánování celé ekonomiky. Ukázalo se, že tento systém je stejně neschopný provádět vnitřní změny a přizpůsobovat své politické a společenské struktury svému vývoji a technologiím jako každá západní „demokracie“ a tato neschopnost vede k vážným a nebezpečným politickým krizím. Navíc se ukázalo, že tento „socialistický“ systém nedokáže řešit ani předvídat stěžejní problém kapitálu, problém krizí, až už vůbec mu nedokáže čelit. Nedokáže právě to, co mělo ospravedlňovat existenci této společnosti, která údajně skoncovala s kapitalistickým systémem. Za fasádou a namyšleností půl století propagandy se ruské centralizované plánování (stejně jako jeho reformistický sociálně demokratický protějšek na západě) ukazuje být zcela ovládané reálným pohybem kapitálu. Zpomalení a zastavení růstu v Rusku je stejnou manifestací krize jako v každé jiné zemi. V Itálii, Španělsku, Brazílii, Velké Británii nebo Jižní Koreji by nikdo neuvažoval o tom, že dopady ekonomické krize jsou vinou režimu nebo nějaké vládnoucí politické frakce. Dnes nikdo netvrdí, že některá z těchto zemí má na krizi jiný lék než zničit odpor dělnické třídy proti většímu vykořisťování; a pokud se jí to nepovede čelit zkáze kapitálu.

Zarážející je, že od puče v Polsku je pro vládu téměř nemožné sledovat jasný kurs, volit mezi přímou represí a reformistickým přístupem. Analogickou situaci můžeme nalézt v západních demokraciích, které – neschopny rozhodně sledovat tu či onu cestu – se omezují na neustálé otálení. V Polsku v zásadě nelze použít cestu přímé represe – buď vnitřními metodami využívajícími odbory a/nebo policii, nebo vnějšími prostředky využívajícími ruskou intervenci – kvůli třídnímu boji (ve všech podobách), jenž učinil každou snahu utéct se k násilnému řešení velice riskantní, spíše pro všechny škodlivou než prospěšnou a nebezpečnou pro nejistou rovnováhu jak na západě, tak na východě. Navíc opakovaným uplatňováním pozbyla na odstrašující síle. Co se reformistického přístupu týče, viděli jsme, že byl přítomen na všech rovinách. Od počátku zvažoval opatření odpovídající vyspělým kapitalistickým zemím, ale nic z nich nebylo, jelikož každá reforma byla polapena mezi mlýnskými kameny třídního boje a opozice ze strany privilegované složky třídy kapitalistů.

Na mezinárodní úrovni se den za dnem přijímala nová politika s ohledem na zmírnění napětí. Mezi východem a západem panovala zřejmá shoda poskytnout úvěry a pomoc v naději, že zamaskují selhání ekonomiky a zachrání, co se zachránit dalo: „V zájmu bankéřů je další rozšiřování finanční podpory Polsku… Kdyby peníze neposkytli, Polsko by nemuselo dostát stávajícím závazkům plynoucím z půjček, což by znamenalo značné ztráty pro několik velkých mezinárodních bank… Za současné situace si banky stěží mohou vybrat něco jiného než dostat z tohoto složitého problému to nejlepší… Banky neočekávají, že by výsledkem současné vlny stávek byl dlouhodobý politický nebo ekonomický rozvrat“ (Financial Times, 27. srpna 1980). Polemika nad možnou intervencí Ruska říkala totéž. Financial Times z 27. listopadu 1980 konstatovaly: „Společným zájmem by mělo být, abychom zabránili anarchii a pak třeba eskalaci. To sice lze žádat zejména od Ruska, ale nyní by měl probíhat dialog mezi východem a západem o tom, co se děje. Nemožné není ani západní asistenční konsorcium výměnou za záruku větší svobody Polska.“ (Co taková „svoboda“ v kapitalismu znamená, jsme si již popisovali.) Jak ale poznamenal jiný článek z Financial Times s ohledem na Polsko a irácko-íránský konflikt: „Takové konflikty nejsou v ničím zájmu, a přesto nikdo neví jak je zastavit.“ A právě to nejjasněji vyvstává z každé situace zahrnující kapitál. Ať krize propukne kdekoli, bez ohledu na to, jaké specifické rysy charakterizují tento jednotlivý stát, setkáváme se s toutéž nejistotou mezi silami, které brání zájmy kapitálu, pohybem samotného kapitálu a třídním bojem. V každém případě se ve svých různých podobách projevuje třídní boj, ať už otevřeně nebo v podzemí, a to do takové míry, že maří dennodenní rozhodnutí přijímaná na ochranu zájmů vládnoucí třídy.

5. prosince 1980 Financial Times nabídly jasnou radu, co by měl kapitál v Polsku dělat: „Nejlepším způsobem jak si s Polskem poradit je internacionalizovat ho a usilovat o mírumilovné řešení cestou mezinárodní spolupráce.“

Internacionalizace pomoci Polsku je přiznáním slabosti společné oběma větvím kapitálu tváří v tvář ekonomické krizi a třídnímu boji. Závazku podpořit Polsko, aby se nestalo sudem střelného prachu, se nemohla zhostit jen jedna země, ale potřebovala spolupráci všech kapitalistických států. Je zřejmé, že „záchrana Polska“ znamenala záchranu polského kapitálu. Internacionalizace byla hlavně a především společnou shodou, že je třeba porazit třídní boj a přimět tak dělníky, aby znovu akceptovali právní status svého vykořisťování v podmínkách platících pro „jejich“ zemi. Jelikož při návratu k „normalizaci“ vykořisťování šlo i o zisky, znamenal také ochranu všech ekonomických a finančních zájmů a příslib, že vše může pokračovat na bezpečném základě. Se všemi nutnými výhradami to lze přirovnat k mezinárodní spolupráci (včetně Ruska), která rozdrtila vzpouru španělských dělníků v letech 1936-37.

Polsko zažívalo stejnou intervenci. Díky kombinovanému efektu světové ekonomické krize, třídního boje a zablokování jakékoli reformy, země vytrvale směřovala k ekonomickému bankrotu. Dluhy, které měla vůči západu, i východu dosáhly rekordních výšin. Hrubý národní produkt poklesl během dvou let o 20%. V Newsweek ze 14. prosince 1981 jeden francouzský finanční expert předvídal monetární krizi, krizi platební bilance, krizi průmyslových struktur způsobenou závislostí na zahraničních trzích, jak co se týče zásobování, tak uplatňování finálních produktů, a zemědělskou krizi (typickou pro „nekapitalistické“ zemědělství) komplikovanou krizí ve vztazích mezi městem a venkovem. Jeho závěr zněl, že západ má „zájem a snad i povinnost snížit riziko možného nejhoršího krveprolití v Evropě od druhé světové války.“ Když takto mluví představitelé kapitálu, nemají na mysli světovou válku, ale krveprolití jako to, které ukončilo Pařížskou komunu, a jeho nesčetné a nepředvídatelné důsledky v moderním, industrializovaném světě.

Jestli vše ostatní selže, připadne tento obtížný úkol Rusku, které pod rouškou obrany svých strategických a imperialistických zájmů slouží v této části světa jako hlídací pes kapitálu. Rusko však nebylo v postavení, aby mohlo zasáhnout přímo, jako to udělalo v roce 1956 v Maďarsku nebo roku 1968 v Československu. Dimenze polského problému byly zcela odlišné. Polsko je jedenáctou ze světových mocností a tato země o 36 milionech obyvatel prožívala třídní boj, který trval osmnáct měsíců a který nešlo zadusit. Rusko navíc nemohlo zasáhnout, protože samo bylo uprostřed krize. Jak jsme již naznačovali, polská situace dále tlačila Rusko ke krachu. I Rusko stálo na prahu ekonomické reformy, jejíž počáteční rysy se objevily 1. ledna 1982, kdy došlo k významnému zvýšení cen. I ono tedy chápalo výhody mírumilovného řešení dosaženého spoluprací mezi kapitalismy, jak navrhovaly Financial Times.

Jaruzelského intervence 13. prosince 1981 byla fakticky uvítána jako poslední pokus vyhnout se nejhoršímu. „Reakce západu na činy polských úřadů jsou překvapivě klidné,“ komentovaly již 15. prosince tytéž Financial Times. Jeden německý bankéř došel k nedvojsmyslným závěrům pro kapitál: „Co říkám, může znít brutálně, ale myslím si, že polská vláda už dál nemohla vládnout zemi. Produkce uhlí se notně snížila, vývoz byl na pouhých 20% toho, co býval, země se prakticky zasekla. Teď vidím pravděpodobnost, že se Polsko vrátí k normálnějšímu fungování a to by mohlo být pro banky dobré.“ Ve skutečnosti západ i východ pomohly Jaruzelskému, aby si doma udělal pořádek. Dvojnásob zainteresované Rusko poskytovalo materiální pomoc armádě a policii při výkonu jejich mise pro kapitál. Rusko dohlédlo na to, aby přispěly země RVHP, zejména Východní Německo, které tou dobou bylo něco jako bohatý příbuzný a více než Rusko mělo přímý zájem na „normalizaci“ souseda odvedle (žádnou revoluční nákazu a více uhlí). Západ se rozohnil, aby „zachránil Polsko“ záplavou pokryteckých slz a nenávisti, které zpracovávala média. Fasáda humanitárních starostí se rychle vypařila a nahradily ji mrzké diskuse o „potravinové pomoci“, zvětšení dluhu, nových půjčkách a zuřivém souboji o trhy ve východních zemích. Jedno bylo jasné, nikdo neudělal ani to nejmenší, aby umenšil tvrdou represi, která dopadla na polské dělníky, nebo aby zastavil pokus „rozjet ekonomiku“, aby tak Polsko mohlo plnit své závazky vůči kapitalistickým zemím na západě i na východě.

Polsko nebylo při splácení dluhů největším opozdilcem. (Zadlužení v roce 1982 v miliardách dolarů: Brazílie 86, Mexiko 85, Jižní Korea 39, Argentina 38, Polsko 25.) Polský dluh trápil spíše západní Evropu než USA. Tím se vysvětlují rozdílné reakce na tzv. ekonomické sankce. Starostí věřitelských bank nebyl ani tak „bankrot“, jak tolik vykřikovaly; za část jejich půjček se zaručily jejich vlastní vlády nebo speciální organizace. (Například v USA vláda rychle bankám vyplatila celou částku, kterou Polsko přečerpalo.) Jaruzelski byl pro banky spasitelem a finančně západ získal mnohem více než Rusko. 1. února 1982 Financial Times výslovně napsaly: „Západ má pravdu, když odmítá další obchodní úvěry a změny platebních kalendářů, a to nikoli, aby trestal, ale protože Polsko ve stavu hlubokého politického konfliktu je mnohem horší než Polsko, které je v rámci určitých mezí smířeno samo se sebou. Dříve či později to bude znamenat reformu.“

Tohle byla realita kapitálu, která se skrývala za všemi bombastickými řečmi. Mezinárodní kapitál čekal na uhašení požáru nebo alespoň na jeho zkrocení, aby mohl určit jak na finanční rovině vše zabezpečit. Tak jako ve vnitřních záležitostech Polska, mluvčími, těmi, kdo vyjadřovali přímé zájmy kapitálu, nebyli ani politici ani ekonomové, ale finančníci. Ministr Krzak, zástupce Polska ve všech rozhovorech zabývajících se zadlužením země, řekl: „Hovoříme společným jazykem odložení plateb, revolvingových úvěrů a akumulace úroků… Když jednáme se západními bankéři, o politice nikdy nemluvíme.“

Mezinárodní finančníci přitlačili Polsko ke zdi a pak se obraceli na své národní protějšky, aby splnily očekávaný úkol a tedy zajistily adekvátní sociální smír, aby se země znovu stala solventním klientem. (V září 1982 byla tato solventnost pořád pochybná, jelikož na 67% polských dovozů byla zapotřebí hotovost; v roce 1981 byla hotovost potřeba jen na 28%.) Jak jsme se již zmiňovali, za snížení poptávky po dovozovém zboží byl zodpovědný samotný ekonomický zmatek a pokles poptávky působil efektem kutálející se sněhové koule, jelikož nedostatek náhradních dílů nebo surovin poptávku dále snižoval. Polsko dokázalo začít se splácením části svých dluhů díky tomu, že vyváželo suroviny. Pokusům přesměrovat zahraniční obchod k zemím RVHP se povedlo přesunout pouze 9% z celku.

Cílem kapitálu je zvětšovat kapitál. Průmysl, který běží na polovinu své kapacity, nemůže generovat zisky potřebné k autofinancování a pro západní banky. Nicméně jediným kapitalistickým řešením polské krize bylo „znovu uvést stroj do chodu“. Tato situace ale nemohla pokračovat donekonečna. Aby mohl stroj „normálně“ fungovat, potřeboval pravidelné zdroje zásobování; potřeboval alespoň minimální konsensus ze strany dělníků, aby souhlasili se svým vykořisťováním. Úprava splátkového kalendáře v roce 1983 a váhavé sáhnutí po nových úvěrech, které měly odstartovat některé „moderní“ projekty, demonstrovaly odhodlání vyřešit ekonomickou krizi s pomocí mezinárodního kapitálu. Znamenalo to, že náklady na obnovu ponese polský proletariát a že proletariát v každé zemi bude stále více vykořisťován, aby poskytnul finanční záruku za část ztrát uvalených na kapitál jako celek odloženými dluhy a novými úvěry. Momentálně kapitál v Polsku uhrál další bod. Má ale vyhráno? Vše je teprve třeba udělat: předně polští dělníci musí „normálně“ vyrábět (jmenovitě za podmínek patřících k dnešnímu kapitálu). V rozděleném světě, kde by bylo jednodušší dělníky přímo potlačit, mohla internacionalizace přijít přímými finančními kanály a rovněž kanály politickými. Spatřuje-li kapitál řešení polské krize v internacionalizaci, je to i cesta pro třídní boj – ale nikoli v podobě „solidarity s polskými pracujícími“, z níž nebude nic jiného než neúspěšný úmysl.

Dokud se každá větev kapitálu obává, že odezvy násilného střetu v Polsku by narušily křehkou rovnováhu jejích mocenských vztahů s vlastními dělníky, jsou v Polsku tvrdá řešení nepravděpodobná. Výsledek závisí na dopadech mezinárodní ekonomické krize, jejímž projevem je i polská krize. Rovněž závisí na bojích dělníků všude jinde, v jejich vlastních zemích. Ty jsou tou nejjistější cestou k internacionalizaci bojů v reakci na internacionalizaci jejich potlačování v Polsku.

Posted in Blog - Čeština, Čeština | Comments Off on Výbor z knihy Henriho Simona “Polsko 1980-82: Třídní boj a krize kapitálu”

Haiti: Zachraňte z trosek majetek kapitálu a proletáře nechte pojít!

haiti_looting_1560501c

Zátarasy z mrtvých těl. Právě ty proletáři z Port-au-Prince navršili napříč ulicemi osm dní po zemětřesení. Říkají nám, že „protestují proti do očí bijícímu nedostatku pomoci v nouzi.“ Média se raději drží této očividnosti, za ní však nelze nevidět, co tito zatím přežívající proletáři vmetli do tváře této společnosti, její vládnoucí třídě, ale také všem jejím spořádaným občanům: to jsou vaši mrtví, jsou mrtví kvůli tomu, jak namačkáni tady žijeme, tak málo se toho podniklo v prvních dnech, aby byli přeživší zachráněni, a od té doby nás necháváte chcípat na tomto ohromném mrchovišti. Opravdu to nejsou haitští proletáři, kterým je třeba vysvětlovat, že státy, jež se na ostrově mobilizují, na jejich osud úplně kašlou. Tak, jak to v našem tisku pravidelně silně odsuzujeme, vojáci a humanitární pracovníci jsou víc než kdy jindy dvě tváře stejného státního programu, který usiluje o to, aby namístě rozbil všechnu třídní solidaritu, všechny přímé akce pro přežití. I v „normálních“ časech, v regionu historicky bohatém na povstání, jsou proletáři velmi dobře schopni si uvědomit, pro který tábor pracuje humanitární sektor (nezávisle na individuálních dobrých úmyslech) a tím více Spojené národy: pro tábor udržování míru, sociálního smíru, zachování pořádku, či ještě onoho pověstného „rozvoje“, tedy rozvoje zisku a vykořisťování prostřednictvím zničení celé autonomní praxe přežití a boje naší třídy. Ve skutečnosti jsou všechny základní kapitalistické zájmy ohraničit, domestikovat a podrobit civilizaci, neoddělitelné od brutálního potlačení bojů pomocí zbraní a mučení. Nenajde se mnoho proletářů, kteří by oplakávali mrtvé z „MINUSTAH“, mise OSN na Haiti!

Tváří v tvář zkáze vyprovokované takovým zemětřesením v lůně tak čistě kapitalistické koncentrace bídy (to zdůrazňujeme), a zatímco buržoazie roní krokodýlí slzy nad tím, co ráda nazývá „humanitární krizí“, se úloha jejích „dobročinných“ agentů jen potvrdila. Americká letadlová loď kotví zrovna před Haiti, civilní a vojenská letadla dokola nepřetržitě defilují na jediné operativní dráze letiště (jehož kontrolu velmi rychle převzala americká armáda) …, ale není to kvůli záchraně haitských proletářů, proč bylo toto ohromné množství prostředků mobilizováno. Zkrátka a dobře, je to pomoc v nouzi…, ale pro kapitál: obnovit stát, bránit soukromé vlastnictví, zabezpečit zásobování a logistiku pro intervenční síly (včetně novinářů) a strategické instituce (OSN, ambasády, …), zachránit své vlastní státní příslušníky (včetně trosek luxusních hotelů) a především přesunout dlouhodobou vojenskou přítomnost s hlavním cílem nenechat proletáře vzbouřené díky této situaci, jež je z jejich pohledu plodem nenávisti mezinárodní, včerejší a současné, buržoazie, aby se zorganizovali. Až jídlo a voda dorazí k branám zničených lidových čtvrtí (což se na konci desátého dne ještě pořád nestalo) skoupá pomoc bude jako vždy záviset na poslušnosti a podrobení se těch, kterým je určena.

Zatímco na obrazovkách vytahují z ruin několik přeživších a pokoušejí se nás přesvědčit, že jsou zasaženy „všechny společenské vrstvy“ bez rozdílu, televize celého světa neustále vysílají záběry proletářů, kteří, ozbrojeni mačetami, „stanovují právo na ulicích“. Mezinárodní média a levicový tisk jsou při své společné akci zaměřené na rozdělování naší třídy znovu v arogantní tiché shodě a krmí nás svými rasistickými klišé, podle kterých se hordy negroidů bez prostředků tváří v tvář rozpadu státu hladově vracejí ke svému přirozenému stavu, kanibalské válce všech proti všem. Jednou nám je vykreslují jako hnané „zoufalstvím“, podruhé jako vedené „chamtivostí“, organizované do band, které rozsévají hrůzu, aby si „přivlastnily“ potraviny, a jejichž řady určitě vzrostly o 6000 vězňů, kteří využili zemětřesení k útěku. Rozrušené touto běsnící vlnou bestiality nás vyzývají, abychom tleskali spásnému nástupu takzvaných „bezpečnostních“ sil, a abychom všichni s pocitem viny pokazovali příspěvky na čísla účtů zobrazovaná na obrazovkách televizních „solidárních“ show.

Za banálními žurnalistickými frázemi o „nárůstu případů rabování“ se (špatně) skrývá vrchol kapitalistického cynismu, významná míra pokroku dosaženého na poli nelidskosti poslední – a „nejcivilizovanější“ – ze všech třídních společností: zatímco „vše je rozvráceno“ a Stát se prý během zemětřesení vypařil, ozbrojení fízlové a vojáci hlídkují uprostřed trosek a hromad rozkládajících se mrtvých těl, aby (ostrými kulkami) zabránili hladovým a žíznivým proletářům prohledávat trosky obchodů ve snaze najít něco, co by jim a jejich dětem umožnilo nepojít jako psi. To je prozaická realita onoho boje proti podlým bandám drancujících.

To je to, co strašlivě připomíná situaci v New Orleanse po úderu uragánu Katrina v létě roku 2005.

A stejně jako v Louisianě, když buržoazie a její komentátoři s dojetím a obscénní horlivostí připomínají perspektivu „rekonstrukce“, nesmíme pochybovat o tom, že poskytnuté investice podnícené nejčistší nezištností, budou horlivě následovány plány na sociální čistky, plány vyvinutými na vrchních velitelstvích světového četnictva.

Proletáři, oplaťte oné ubohé pakáži celého světa jejich zdvořilost: sami odstraňte zátarasy z mrtvých těl vztyčené proti vražednému pokrytectví vaší společnosti, je to právě ona a nikoli „nespravedlnost Prozřetelnosti“ či „příroda“, která je vytvořila!

Internacionalistická komunistická skupina
22. ledna 2010

Posted in Blog - Čeština, Čeština | Comments Off on Haiti: Zachraňte z trosek majetek kapitálu a proletáře nechte pojít!

K výročí tzv. „sametové revoluce“ v Československu 1989

89-listopad-nfilm1214-prepr

Německá televize nedávno k výročí pádu „komunismu“ odvysílala dokument o dnešních osudech účastníků generální stávky v roce 1980 v Polsku. V jedné z nejvýmluvnějších scén přicházejí dělníci Gdaňské loděnice k železnému plotu jedné z bran, pokládají u ní květiny a pak se mezi šprušlemi snaží zahlédnout alespoň něco z oslavy na počest Solidarnošči, která se za účasti celebrit a politiků a se vstupem pouze na pozvánku odehrává vevnitř.

Máme za to, že tento výjev charakterizuje podstatu tzv. „revolucí“ z konce 80. let více než co jiného. Právě proto si tyto „revoluce“ zaslouží pozornost komunistů (a to i poté, co už máme oslavy většiny jejich výročí za sebou). Nikoli kvůli tomu, že by představovaly nějaký vrchol boje naší třídy, ale právě naopak, protože historicky specifický vzájemný vztah práce a kapitálu vedl k tomu, že naše třída jednala spíše jako práce pro kapitál, a aktivně se podílela na vlastní porážce (v historickém, ale nikoli dobovém slova smyslu).

Následující příspěvek Třídní války není ani chronologií událostí v Československu 1989, ani jejich popisem. Pokouší se o obecnou analýzu tzv. sametové „revoluce“, která ji zařazuje do perspektivy třídního boje, perspektivy, která jí jako jediná může poskytnout smysluplný kontext i vysvětlení.

1.

Bez ohledu na to, co si myslí sami účastníci, novináři, politici a další, nebyly všechny ty „převratné události“ listopadu 1989 ničí jiným, než ukončením jednoho a nastolením druhého projektu buržoazie jak spravovat kapitál, jak si udržet co nejvyšší míru zisku a jak si co nejefektivněji podřídit proletariát, čili jak restrukturalizovat kapitál. A to platí jak pro Československo, tak pro celý východní blok. KSČ i opozice byly možná „karnevalem revoluce“ zaskočeny, ale z hlediska kapitálu představoval tento dějinný pohyb naprosto logické vyústění předchozích let.

Nutnost reformovat stalinistickou správu kapitálu, tj. snahu podřídit ekonomické síly kontrole státu, se v Československu projevovala již od poloviny 60. let a v dějinách kapitalismu nebyla ničím výjimečným. Nebyla to ovšem osvícenost oné „reformní“ části vládnoucí třídy, která tehdy akcentovala potřebu této změny. Politická diktatura, která zpacifikovala a zdisciplinovala proletariát po 2. světové válce, společně s plánovanou ekonomikou uměle deformující proces valorizace hodnoty, která umožnila rychle nastartovat nový cyklus kapitalistické výroby, se prostě po dvaceti letech dobré služby staly překážkami dalšího vývoje, když se stalinistická forma výrobních vztahů stala překážkou dalšího rozvoje výrobních sil odpovídajícího požadavkům světového trhu a přiblížila se tak ke konci svých schopností a možností efektivně reprodukovat kapitál jako společenský vztah. Naplno se to projevilo v roce 1963, kdy ztroskotala třetí pětiletka, a poprvé od roku 1948 došlo k poklesu národního produktu. „Enfant terrible“ kapitálu už prostě vyrostl z těsného kabátku stalinistického řízení a dožadoval se toho, co mu mohlo umožnit pokračování akumulace – reformy trhu a demokracie, tedy ekonomické i politické liberalizace.

Buržoazní třída si samozřejmě není a nikdy nebyla plně vědoma všech těchto procesů v rámci kapitalismu. Její hybnou silou byl a je profit. To platí i pro buržoazii stalinistickou, bez ohledu na to, jak usilovně se snažila tento fakt maskovat, a jakkoli se snažila skrývat i svou existenci jako třídy. Neefektivní výroba a neuspokojivá spotřeba, krátce řečeno krize zhodnocování, která vedla ke snižování zisku a snaha vládnoucí třídy, tehdy představované vyššími stupni státostranické byrokracie a ekonomické technokracie, obrátit tento vývoj – to byly pravé příčiny toho, proč Akční program, který KSČ schválila začátkem dubna 1968, k otázce ekonomické reformy prohlašoval: „Vkládáme hodně nadějí do obnovení pozitivních funkcí trhu jako nutného mechanismu fungování socialistické ekonomiky a prověrky toho, zda práce v podnicích byla vynaložena společensky účelně. Máme však na mysli nikoliv kapitalistický, ale socialistický trh, a nikoliv jeho živelné, ale regulované využití. Plán a celostátní ekonomická politika musí vystoupit jako pozitivní síla ve směru normalizace trhu, proti tendencím ekonomické nerovnováhy i proti monopolismu ovládání trhu.“

Neochota „hard-line“ stalinistů čelit ekonomickým problémům přijetím tohoto z hlediska kapitálu progresivního programu, a jejich následné politické i vojenské vítězství nad „reformisty“ sice uložily reformu samotnou k ledu, potřeba restrukturalizace a změny společenského managementu vyplývající z potřeb kapitálu se však postupně projevovala jako stále nutnější a jediné řešení, které se na konci 80. let ukázalo jako nevyhnutelné.

Pokusme se ve stručnosti zodpovědět otázku, proč v 60. a 80. letech vyvstává potřeba restrukturalizace kapitálového vztahu. Na základě toho, co se nám zatím podařilo zjistit, docházíme k závěru, že stalinistický model na svém počátku sázel na brutální navyšování extenzivního vykořisťování proletariátu (naháněl co nejvíce lidí do výroby, otevřeně či skrytě prodlužoval pracovní dobu a snažil se o útoky na přímou mzdu i sociální dávky). Mezí tohoto způsobu ždímání nadhodnoty byl třídní boj. Nejprve se jednalo o velice rozšířený „skrytý“ odpor v podobě absentérství a fluktuantství, který československou ekonomiku sužoval od konce druhé světové války (a své kořeny měl ještě za nacistického protektorátu) a po únoru 1948 u části mladé generace nabyl podobu vyhýbání se pracovní povinnosti. V roce 1951 dochází k otevřenému odporu v podobě divokých stávek a menších pouličních bouří v Brně a okolí a pak v roce 1953 (v souvislosti s měnovou reformou) v podobě divokých stávek a bouří v Plzni a mnoha dalších městech. Tyto boje byly sice poraženy a dělnická třída umravněna, ale jejich hrozba a téhož roku vzpoura ve východním Německu a následně revolty v Polsku a revoluce v Maďarsku roku 1956 vedly vládnoucí třídu sovětského bloku k přijetí direktivy, že socialismus nelze budovat proti dělnické třídě, ale jedině s ní. V praxi to mnohdy znamenalo zmrazení míry vykořisťování nebo dokonce její snížení. Právě to dovedlo československou ekonomiku na začátku 60. let do krize a nastolilo otázku přechodu od extenzivního vykořisťování k intenzivnímu (s technologickými inovacemi spojená intenzifikace práce a s ní související společenské důsledky). Domníváme se, že strach z možných důsledků, které by tento přechod měl na proletářský boj, motivoval ortodoxní stalinistickou nomenklaturu k potlačení Pražského jara. Ze stejného důvodu potom období normalizace nepřinášelo nic nového, žádnou zásadní restrukturalizaci vztahu kapitál-práce. Proto se celá ekonomika a společnost postupně propadaly do stagnace, dysfunkce a rozkladu, které si vynucovaly další snahy o reformu, jež nabývaly stále větší akutnosti.

Byla to právě tato naléhavá potřeba kapitálu se restrukturalizovat, která vyprodukovala nositele nutných změn v podobě proreformní frakce v KSČ, opozičních ekonomů a disidentů. A byla to stejná nutnost reformovat produkci a možnost tak učinit, otevřená událostmi spuštěnými potlačením protestní studentské demonstrace 17. listopadu, co přimělo prokapitalistickou opozici spolupracovat s tzv. pragmatiky z KSČ. Byla to tedy právě perspektiva ekonomické krize a reálně nastalá krize politická, co v listopadu 1989 sjednotilo disent a části oficiální moci, a donutila je překonat vzájemnou animozitu ve prospěch jednotné fronty „boje“ za odstranění překážek dalšího rozvoje kapitálu, tj. stalinistické státem řízené ekonomiky a její politické formy.

Udělejme nyní malou odbočku k tomu, co máme na mysli, když mluvíme o buržoazii a jejích frakcích, které měly zájem na politické a ekonomické liberalizaci. Buržoazii nechápeme v sociologickém slova smyslu. Není to jen třída vlastníků továren, či těch, co jezdí v mercedesech. Je to třída těch, kteří žijí z vykořisťování proletariátu, kteří toto vykořisťování organizují a řídí. Nedefinuje ji pouhé vlastnictví de iure, ale spíše skutečný vztah moci nad výrobními prostředky, to, že plní funkci správců kapitálu, personifikují kapitál. A tento vztah na sebe může brát různé formy, více či méně skrývající podstatu tohoto poměru ke kapitálu. V liberálním kapitalismu dneška je mimo jiné představován třeba manažery, kteří se de iure nachází v jakémsi pseudo-námezdním vztahu, ale v realitě kontrolují výrobní prostředky a žijí z nadhodnoty, kterou jejich prostřednictvím vyprodukoval proletariát. Ve východním bloku byl ztělesňován horními patry státní a stranické byrokracie a technokracie, která sice legálně nevlastnila nic, ale de facto disponovala silou ovládající jak jednotlivé podniky, tak i výrobu jako celek. Právě to byla buržoazie stalinismu – reálného socialismu.

Snaha těchto byrokratů a technokratů ovládnout jednotlivé navzájem si protichůdné síly kapitálu prostřednictvím centralizované ekonomiky, snaha tak typická pro všechny stalinistické státostrany východní Evropy, měla ovšem i vedlejší efekt. Minimálně od přelomu 70. a 80. let stále zjevnější selhávání takto fungující ekonomiky vedlo jednak k velice opatrným a nesystematickým pokusům centrálního vedení tuto situaci řešit bázlivým dávkováním autonomie pro jednotlivé podniky a finančními pobídkami pro jejich vedení, ale také k růstu černé ekonomiky, která zčásti kompenzovala nesmírné nedostatky ekonomiky oficiální. Tento rámec dává vzniknout nové skupině lidí, kterým dopomáhá k nabytí větších či menších sum peněz, ale zároveň jim neumožňuje tyto finance změnit v soukromý kapitál, který by plodil další peníze. Peněžní prostředky šlo jen „projíst“, ale možnosti spotřeby nabízené „socialistickou“ ekonomikou byly rovněž omezené. Do této nové skupiny lidí patřili nejen všemožní generální ředitelé a náměstci velkých podniků, ale i aparátčíci strany zodpovědní za jednotlivá průmyslová odvětví, všechno vesměs loajální straníci, ale také různí podnikaví vedoucí prodejen s žádaným a nedostatkovým zbožím, někteří melouchařící zaměstnanci a v neposlední řadě třeba veksláci. Existence a obsah každodenního života této s kapitálovým vztahem svázané (byť značně rozvrstvené) skupiny lidí představovala kontinuální tlak na uvolnění sešněrované ekonomiky, uvolnění, které by jim umožnilo zhodnotit nashromážděnou směnnou hodnotu a změnit ji ve skutečný  kapitál rozmnožovaný směnou za pracovní sílu. Tento tlak měl nezanedbatelný podíl na vytvoření nového politického klimatu ve společnosti, které dopomohlo k ekonomické i politické liberalizaci.

V možnosti změny, která se otevřela díky listopadovému hnutí, se jako nejlepší reprezentant společenského pohybu plodícího onu novou skupinu lidí s podnikatelskými ambicemi ukázal být prokapitalistický disent a ekonomové z Prognostického ústavu, společně reorganizovaní v Občanském fóru. Zdůrazňujeme, prokapitalistický disent! Nemluvíme tedy o všech disidentech jako takových ani o jejich organizacích jako celku, máme na mysli pouze ty, jejichž funkce v sociálním antagonismu byla v opozici se zájmy proletariátu, o těch, kteří jednali jako politická frakce buržoazie, aniž by k tomu měli všechny prostředky, které má tato třída zpravidla k dispozici, o těch, kteří byli s kapitálem svázáni programem a ambicemi, aniž by byli jeho správci. Prokapitalistickým disentem, tou politickou buržoazní frakcí v opozici, míníme ty, kteří se vehementně domáhali práva stát se součástí vládnoucí třídy, když konstituovali alternativu k vládnoucí straně, prohlašovali se za schopnější a odborně způsobilejší k vykonávání moci a aktivně se podíleli na rozvinutí programu reformy, která by jim umožnila přístup do exekutivy kapitálu. Jednotná fronta s technokraty aspirujícími na to stát se soukromými vlastníky, která se v listopadu 1989 ustavila, jim umožnila, aby tuto reformu dovedli do konce a sebe postavili na místo, které jim podle jejich názoru náleželo – k řídícímu panelu politiky a ekonomiky.

A ačkoli jedni kladli důraz spíše na liberalizaci ekonomickou (ve snaze valorizovat nashromážděné hodnoty), zatímco druzí spíše na liberalizaci politickou (přesvědčení, že správu kapitálu je třeba vést demokraticky a s respektem k lidským právům), liberalizace obojího se přece jen ukázala být společným zájmem, protože obojí bylo nutně provázáno a politická revoluce toho byla nezbytným předpokladem. Všechna ta „fóra“, „kulaté stoly“ a společně vystupující představitelé opozice i režimu ruku v ruce spěchající nastolit demokracii, to vše byly jen podoby, které tato dočasná jednotná fronta sil kapitálu nabrala.

Právě tato aliance umožnila, že už v noci z 18. na 19. listopadu proběhlo první jednání zástupců opozice (iniciativa Most) s premiérem vlády, o den později již s vládou jednala delegace OF a 28. listopadu, teprve 11 dní po studentské demonstraci, staré Federální shromáždění jednomyslně zrušilo ústavní článek týkající se vedoucí úlohy KSČ ve společnosti, o měsíc později kooptovalo nové poslance a nakonec jednohlasně zvolilo Václava Havla prezidentem.

Právě toto dočasné spojenectví jednotlivých reformních kapitalistických frakcí a sil, byť sama technokracie a její spojenci z disentu si toho nebyli zcela vědomi, stálo např. za projevem Václava Havla na demonstraci 23. listopadu, v němž prohlásil: „Občanské fórum (…) disponuje kvalifikovanými silami ze všech oblastí společenského života, schopnými vést svobodnou a věcnou diskusi o reálných cestách ke změnám politických a hospodářských poměrů v naší zemi.“ Ze stejného důvodu pak tentýž 5. prosince na zasedání akční skupiny Koordinačního centra Občanského fóra hovořil o nutnosti delegovat do vlády „jakousi naši takovou dobrou reprezentaci (…) čímž by se zajišťovala kontinuita moci“.

Tak tato „revoluce“ proběhla rychle a celkem bezbolestně, stalinisté byli u moci rychle nahrazeni demokraty, sympatie ke společensko-ekonomické „změně“ se najednou objevovaly i v nejvyšších patrech moci a vládnoucí frakce usilovně spolupracovala na svém vlastním odstranění. To vše svědčí o tom, jak velká byla potřeba kapitálu zbavit se staré a příliš sevřené skořápky „socialismu“ a jak moc kapitalistické síly spojenými silami a napříč opozicí i vládou usilovaly o to, aby tuto potřebu naplnily.

A tato dočasná jednota napříč buržoazií a opozicí středních a nižších aparátčíků a dalších jasně prokapitalistických skupin je také jediným vysvětlením všech spekulací a konspiračních teorií o tom,  jestli byla listopadová „revoluce“ naplánovaná, k čemu měla sloužit, zda byla řízená StB, KGB či KSČ atd. Jak už jsme řekli, buržoazie si není plně vědoma své historické úlohy, kterou je zachování kapitalismu a naprosto nejedná jako jedna jediná vědomá bytost. Je si ale vědoma svého bezprostředního zájmu – realizace zisku. Reaguje na potřebu kapitálu se zhodnocovat, mění a vytváří podmínky k tomuto zhodnocování, a to je podstatou buržoazní politiky. I v době krize, kdy je realizace zisků ne-li všech, pak alespoň většiny frakcí buržoazie ohrožena, a ta musí v takových vypjatých momentech dějin hledat řešení jako jednotná třída, se však za tímto jednotícím zájmem skrývají individuální protichůdné zájmy různých frakcí, skupin a jednotlivých kapitalistů, ale také společenských a politických hnutí s kapitalistickými ambicemi a tedy buržoazními programy. Ačkoli tedy společně naplňují potřebu kapitálu narušit hranice, do nichž ho uzavřela stalinistická správa, navenek se tyto frakce jeví jako opoziční, samy sebe jako navzájem opoziční chápou a v tomto smyslu také veřejně vystupují.

Všechny nejasnosti a spekulace o možných dohodách a tajných zájmech jsou založeny právě na předpokladu, že v tzv. sametové „revoluci“ existovaly skutečné opozice a alternativy. Ve skutečnosti to však byla reformní část buržoazie a vedle ní s perspektivou reprodukce kapitálu svázaný disent – tedy ti, kdo se domáhali práva stát se součástí vládnoucí třídy, sjednocení potřebou kapitálu se restrukturalizovat, kdo byl jedinou životaschopnou variantou v událostech listopadu 1989. StB či KGB neměly s opozicí žádnou zákulisní dohodu o změně režimu, stejně jako taková dohoda neexistovala uvnitř KSČ. Všechny je spojoval (aniž by si toho byli vždy až do důsledků vědomi) jen a pouze zájem uskutečnit reformu správy kapitálu, aby rozřešili krizi ziskovosti a reprodukce kapitálu dříve, než udeří naplno (ačkoli ji tím pouze oddálili), přesto, že na ideologické rovině zůstávali navzájem si nepřátelskými soupeři a sami se tak brali a prezentovali.

Jakmile ovšem tato programově kapitalistická aliance splnila svůj historický úkol, jakmile dosáhla odstranění staré formy řízení ekonomiky i společnosti a umožnila tak kapitálu dále expandovat, tato jednotná fronta zanikla, protože zanikl jednotný zájem kapitálu. Do popředí tak znovu vystoupily navzájem soupeřící buržoazní frakce se svými navzájem konkurenčními zájmy, tentokrát odvozenými od nových štěpících linií, které s sebou přinesla nová správa kapitálu.

Ve východním bloku se buržoazie primárně ustavovala, organizovala, profilovala a řešila vnitřní konflikty skrze vládnoucí „komunistickou“ stranu a stát. „Ekonomická rovina“ její třídní pozice a od ní odvozená profilace zájmů (technokracie versus byrokracie jako její specifické části) a frakční konfrontace zůstávaly naproti tomu, vzhledem k porážce reformního programu z roku 1968, sekundární. Listopad 1989 však nastartoval proces transformace buržoazie ve vztahu ke kapitálu, redefinoval její vztah k výrobním prostředkům a primát přisoudil zjednodušeně řečeno „ekonomické rovině“ reprodukce vládnoucí třídy. Napříště to tak už nebude rozpor mezi politickou byrokracií a ekonomickou technokracií, ale jednotlivé kapitály, co bude formovat jednotlivé buržoazní frakce.

2.

Správu kapitálu však nebylo nutné reformovat jen vzhledem k nevyhovující ekonomické struktuře. Neméně významným důvodem byla dlouhodobá praktická neschopnost buržoazie efektivně zvyšovat míru vykořisťování proletariátu a zabezpečit si tak dostatečnou výši zisku. Konstantní a v závislosti na něm i variabilní kapitál potřebovaly restrukturalizaci, a variabilnímu bylo navíc nutné vnutit disciplínu.

Právě míra vykořisťování variabilního kapitálu (tj. pracovní síly) přitom byla a je pro kapitál klíčovým faktorem. Jedině nadhodnota extrahovaná z živé práce je zdrojem zisku, a tak je nutné neustále zkracovat onu část pracovního dne, v níž dělník vyrábí náhradu za svou denní mzdu, a prodlužovat tu, kdy svou práci „daroval“ kapitalistovi, aniž za to dostal zaplaceno.

Ono známé „my předstíráme, že pracujeme a oni předstírají, že nás platí“ bylo jen jedním vyjádřením nedostatku kapacity vládnoucí třídy uvalit na pracující nárůst vykořisťování, respektive je přimět, aby ho akceptovali. A to opět platí pro celý východní blok, i když se rezistence proletariátu projevovala v různých zemích různou měrou.

Když polská vláda oznámila v létě roku 1976, že plošně zvyšuje ceny potravin, proletáři v odpověď zastavili práci v desítkách továren. A aby dali jasně najevo svůj odpor proti novému vládnímu opatření, které ve své podstatě navyšovalo vykořisťování, protože snižovalo reálné mzdy, zašli mnozí ještě dál. Dělníci z traktorové továrny Ursus vytrhali koleje na hlavní železniční trati do města, v Radomi vtrhli proletáři do ulic a zapálili budovu strany. Den poté, co vláda zdražení vyhlásila, jej zase musela odvolat, tváří v tvář neudržitelné situaci v ulicích. O čtyři roky později se vláda znovu pokusila prosadit zdražení (tentokrát šlo o ceny masa) a znovu musela čelit třídnímu hněvu. Jako první vyhlásila protestní stávku výroba traktorů Ursus, během dvou týdnů se odpor rozšířil po celé zemi a ve stávce už bylo 350 tisíc dělníků. Vláda, kterou tlačily čtyři roky, po něž zdražení odkládala, už tentokrát neměla kam ustoupit a potlačila hnutí násilím. Zmasakrovat a zdisciplinovat neposlušný variabilní kapitál bylo v této situaci z hlediska buržoazie nutné, ale přece jen nešlo o standardní a pro valorizaci kapitálu nejpříhodnější situaci. Potřeba reformy, která by zefektivnila vykořisťování pracovní síly, vyvstávala před kapitálem v celé východní Evropě stále jasněji.

Ekonomická situace v Československu 80. let celkově nebyla tak katastrofální jako např. v Polsku. Nesnáze kapitálu se zhodnocovat se nicméně citelně projevovaly ve všech oblastech a buržoazie se pilně snažila svalit náklady krize tzv. „sovětského modelu“ na bedra pracující třídy.

Krize, která od počátku 80. let požírala ekonomiku takovým způsobem, že podniky zemí RVHP mezi sebou dokonce začaly ve značné míře obchodovat barterem, protože peníze se míjely svou funkcí univerzálního ekvivalentu hodnoty různého zboží, přinesla rozklad byrokratického plánu a nárůst samostatnosti podnikové technokracie. Buržoazie se začala dělit: stalinističtí dinosauři a političtí funkcionáři odmítali problémy vidět a řešit, zatímco s ekonomickou základnou systému více spojená frakce hledala způsob jak ekonomiku zefektivnit.

Výrazem této tendence byl např. Gorbačov se svou „perestrojkou“ a „glasností“ a nakonec i sama československá reforma, kterou KSČ hodlala spustit k 1. lednu 1990 a jejíž nutnost zdůvodňovala v usnesení ÚV „o komplexní přestavbě hospodářského mechanismu ČSSR a jejím zabezpečení“ z 18. 12. 1987: „(…) je nezbytné zabezpečit novou kvalitu růstu národního důchodu jako předpokladu plnějšího uspokojování reálných potřeb lidu (…) Výsledky (…) analýzy jednoznačně potvrzují, že bez kvalitativního zdokonalení (…) nemůže být otevřen prostor pro nezbytné (…) změny v rozvoji výrobních sil (…) a v návaznosti na to pro naplnění sociálních cílů naší společnosti.“

Reforma projektovaná s cílem otočit pokles celkového přírůstku výroby i produktivity práce spatřovala příčinu problémů v nedostatcích systému plánování a státního řízení a v nedostatku podnikové motivace (jak vedení, tak zaměstnanců). Jejím pilířem se měl stát zákon o státním podniku počítající s ním jako se samostatnou ekonomickou jednotkou hospodařící na vlastní účet s omezeným centrálním financováním, dotacemi i státním plánem, který měl nadále plnit pouze rámcovou úlohu: měl být prognózou, cílem národní ekonomiky, jehož uskutečnění ale záleželo na jednotlivých podnicích. Zahraniční obchod měl nadále zůstat převážně státní, ale část zisků v devizách měla jít přímo podnikům. Formou společných podniků s podmínkou zachování většiny českého kapitálu se měl umožnit vstup zahraničním investorům. Hlavně sektor služeb měl být doplněn umožněním soukromého podnikání.

Pro proletariát však tato reforma nevěstila nic dobrého. Lákavá udička self-managementu, kterou mu hodila vláda, sice možná stačila k částečnému uchlácholení nespokojenců, když ve „Směrnici k zabezpečení komplexní přestavby hospodářského mechanismu“ schválené v roce 1988 zaručila „účast pracovního kolektivu na rozhodování zásadních otázek hospodářského a sociálního rozvoje organizace (…)“. Ale tato „socialistická samospráva“, jejímž jádrem měly být organizace existující Národní fronty a především odbory (ROH) a v jejíž pravomoci měla být třeba volba ředitele, neznamenala nic jiného než jen krok k samosprávě pořád toho samého vykořisťování a bídy.

Daleko významnější byly navíc pro tuto reformu návrhy, které měly zvýšit motivaci pracujících k větší produktivitě (rozuměj větší míře vykořisťování). Ekonomika měla začít provokovat „hon za korunou“ a podněcovat růst spotřeby především „luxusního“ zboží (tehdy to byly např. barevné televize, walkmany, první PC, „pravé džíny“…). Počítalo se s postupnou liberalizací už tak stoupajících cen, regulované měly nakonec zůstat jen ceny základních a strategických výrobků. Rozkvétaly tuzexové obchody, kde se západní zboží prodávalo za speciální devizové poukázky – bony. Buržoazie a její poskokové už se nadále neměli stydět za luxus, který si dopřávali, a výrazem tohoto nového sociálního „smíru“ se staly speciální zdravotní zařízení Sanops nebo zvláštní prodejny s veškerým sortimentem jen pro elitu.

Celkové zhoršování životních podmínek, nízké nominální mzdy, krácení nepřímých mezd, zvyšování míry vykořisťování, nedostatek spotřebního zboží, postupující ekologická katastrofa atd., společně s totální byrokratizací a idiotizací společnosti, to vše se zhmotnilo ve všeobecnou nespokojenost proletariátu, ve znechucení z vládnoucí strany a jejích přisluhovačů. I ta se vedle „ekonomických“ důvodů stala příčinou nutnosti provést politickou a ekonomickou reformu, byť se v Československu nezhmotnila v samostatnou aktivitu pracující třídy, v její protirežimní vystoupení jakožto třídy, v sebeorganizovaný boj proti vykořisťování a vykořisťovatelům. Z části proto, že tato nespokojenost byla odčerpána prokapitalistickým disentem v organizacích jako Charta 77[1] a dalších, kde se proletariát organizoval spolu se svými budoucími vykořisťovateli pod své třídě cizími slogany a pod buržoazním programem, ale především proto, že tento program sám reprodukoval, stejně jako v práci každodenně reprodukoval společenský vztah námezdní práce-kapitál, aniž by se v tomto procesu objevily takové trhliny, které by vyprodukovaly takovou míru třídního boje, jež by mohla vést k rozchodu s buržoazním programem.

Snaha buržoazie udržet si stávající míru zisku prostřednictvím dvojí taktiky – zvyšováním vykořisťování proletariátu a odstraněním jedné své frakce obhajující zastaralou a neefektivní správu kapitálu, která se stala překážkou dalšího rozvoje, se prostě na konci 80. let doplňovala s nespokojeností pracujících a snahou odstranit ty, kteří jejich bídu a nedostatek čehokoli organizovali.

Nestalo se tak ani náhodou, ani zhoubným vlivem buržoazní propagandy. Proletariát a buržoazie jsou personifikací dvou pólů kapitálu jako společenského vztahu, tedy práce a kapitálu. Tyto protikladné póly jsou ve vzájemném vztahu: jeden předpokládá a produkuje druhý. Setkání snahy buržoazie o reformu a nespokojenosti pracujících v listopadu 1989 bylo tedy pouze logickou výslednicí krize stalinské formy vztahu práce-kapitál, která si vynucovala restrukturalizaci a za daných historických podmínek dávala snaze proletářů o lepší životní podmínky reformní náboj (snaha proletariátu o zlepšení životních podmínek s sebou nenesla podvrácení a překonání kapitálu jako společenského vztahu, ale reprodukci vztahu práce-kapitál). Jinými slovy, byla to mimo jiné i sama nespokojenost pracující třídy, které produkovala prokapitalistický disent a reformátory ve straně a která na konci 80. let uválela onu vařenou nudli, na které se proletáři v listopadu 1989 nechali utáhnout. Obsahem této nespokojenosti totiž nebyla jen míra vykořisťování jako taková. Do značné míry jím byly i potíže s reprodukcí pracovní síly související s nedostatečností služeb a spotřeby. Jejich všeobecným projevem bylo pošilhávání po západní konzumní společnosti a všudypřítomná fascinace zbožím zpoza železné opony. V některých sektorech potom vedly k naštvání pracujících i fámy o možném propouštění a obnovení oficiální nezaměstnanosti, které souvisely s vládní reformou chystanou na rok 1990.

Požadavky na demokracii, lidská práva, hospodářskou reformu, větší objem spotřebního zboží a vyšší dostupnost služeb atd., kterými se jednotliví proletáři během sametové „revoluce“ oháněli, tak do jejich úst nevložila pouze buržoazní propaganda, ale spíše nedostatek rozchodu s kapitálem, kapitalismem jako buržoazním projektem, rozchodu, který v listopadu 1989 rozhodně nebyl na pořadu dne.

I tak si však buržoazie neutuchající propagandou zajišťovala to, že finální podoba restrukturalizace bude opravdu důkladná. Historickým zájmem proletariátu sice je zničit kapitalismus jako takový, ale tento zájem v tomto okamžiku pro naši třídu materiálně a bezprostředně nevyvstal, a proto jej nemohla ani rozpoznat a jednala zcela proti němu. Jednala v souladu s reformní opozicí, která chtěla pouze změnit správu kapitalismu a dávala to jasně najevo:„ Nechceme tedy vytyčovat vlastní program politických či společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působeni konstruktivní dialog s politickou a státní mocí. Jsme proti nenávistným bojům, štvanicím, novým rozkolům, revanším a mstám. Jsme pro demokratickou diskusi v atmosféře dělné spolupráce všech občanů a společenských sil. Víme, že úplná shoda všech se všemi není nikdy možná, a nemyslíme si ani, že by byla k něčemu dobrá. Domníváme se však, že i odpůrci se mohou navzájem respektovat jako lidé a jako občané a v klidné, vášněmi či trpkými vzpomínkami nepodbarvené rozpravě hledat to, na čem se mohou shodnout. Po všech tragických událostech a otřesech posledních desetiletí spatřujeme jedinou perspektivu ve skutečném národním smíření na demokratickém základě“, prohlašovali například chartisté v roce 1987.

Občanské fórum v  roce 1989 odhalilo buržoazní charakter svého programu ještě konkrétněji: „Tato krize je svědectvím neúčinnosti dosavadního politického a ekonomického systému. Byly vyřazeny téměř všechny mechanismy nezbytné pro to, aby společnost vhodně reagovala na měnící se vnitřní i vnější podmínky.“ (…) „Monopol KSČ na obsazování všech významných míst vytváří nespravedlivý vazalský systém, který ochromuje celou společnost.“ Jinými slovy – vybudujme volný trh a podělte se s námi o moc – takový byl skutečný projekt reformních sil kapitálu, ať už reprezentované Občanským fórem s jeho prohlášením: „Nechceme bořit naše hospodářství. Naopak, chceme, aby fungovalo lépe“, či reformisty v samotné KSČ, kteří v osobách Lubomíra Štrougala a Antonína Kapka vystoupili v březnu 1987 s podobnou představou ekonomické reformy a změn ve společnosti. A proletariát, neschopen formulovat svůj vlastní program, protože neschopen sám sebe ustavit jako třídu, která by proti jakékoli reformě postavila zničení výroby postavené na vykořisťování a která by jasně postulovala sociální revoluci jako jediné možné východisko ze společenské i ekonomické mizérie, si v listopadu 1989 nesl tento buržoazní program ve své perspektivě a aktivitě, protože v něm spatřoval východisko z bídy a v jeho jménu vyšel do ulic. Demonstroval, cinkal klíči a pěl hymnu a ve snaze zbavit se ostnatého obojku tak sám strčil hlavu do onoho sametového, na němž ho buržoazie a její spojenci nejprve vodila na demonstrace, pak k volbám a nakonec ho znovu uvázala u stejné boudy se stejně ubohou miskou kůrek. Proto také po úspěšném završení „sametové revoluce“ drtivá většina proletářů akceptovala buržoazní motto, že nelze socialisticky pracovat (ve smyslu staré míry vykořisťování) a kapitalisticky žít (ve smyslu konzumní společnosti).

Občanské fórum jakožto organizace kapitálu ovšem nelenilo a jakékoli možnosti, byť v tu chvíli jen hypotetické, že by mohlo dojít k pokusům o formulaci proletářského revolučního programu, se předem snažilo zabránit. Samo sebe okamžitě označilo za „reálného reprezentanta kriticky smýšlející československé veřejnosti“ a „jediného faktického představitele lidové vůle“. Stejně se snažilo pojistit i proti potenciálním výbuchům proletářského vzteku, které by se mohly vymknout její kontrole: „Jde nám tedy o věcný postup, nikoli o násilí. Nechceme hrubosti.“ (…) „Žádáme všechny občany, aby se chovali ukázněně, lidsky, tolerantně, demokraticky,“ apelovalo na demonstranty Občanské fórum. A zároveň jasně deklarovalo, že proletáři v ulicích pro ně představují pouze kulisu, i když nezbytnou: „(…) představitelé státní moci tvrdí, že problémy této země se nedají řešit na ulici. Přesně totéž říká Charta 77 třináctý rok. Občanské fórum je připraveno okamžitě jednat s mocí jinde než na ulici. Nezáleží tedy na nás, ale na nich, jestli se bude demokracie v naší zemi rodit ve vzrušené atmosféře náměstí nebo v klidu na nejrůznějších pracovištích.“

„Ještě nebylo vidět revoluci, která by proběhla za takového ticha jako ta poslední; týden se křičelo na Václaváku a někteří dokonce čtrnáct dnů. Euforie vydržela tři neděle, protikomunistické štvaní mělo nejdelší život, vydrželo půl roku do voleb a má naději přežít“, komentoval sametovou „revoluci“ Egon Bondy. A měl do značné míry pravdu. Ti, kteří v naději na lepší život participovali na boji většinových reformních sil kapitálu proti menšině rigidní buržoazie o moc, sice pár dnů nadšeně mrzli na náměstích, kde jim na znamení „historického kompromisu“ Marta Kubišová zazpívala hymnu společně s Hanou Zagorovou (a o několik dní později to, zřejmě pro velký úspěch, opakoval i Karel Kryl v duetu s Karlem Gottem), ale vlastně nikdy neopustili svá místa v továrnách, obchodech a školách, kde dál přeměňují svůj život v kapitál, jenž měli nadále spravovat jejich bývalí „přátelé“ z opozičního hnutí. Přesto sehráli v tomto hnutí, jehož úspěch byl od počátku založen na tom, že jejich perspektiva a aktivita nepřekračovala perspektivu a aktivitu práce pro kapitál, rozhodující roli, protože bez jejich aktivní participace by to prostě nešlo.

3.

Mesaliance proletářů a reformní buržoazie byla nutným historickým produktem a podmínkou pro to, aby bylo možné uskutečnit ekonomickou a politickou reformu. Reformní frakce vládnoucí třídy to věděla už v 60. letech, proto se konečně sami autoři soudobé ekonomické reformy zasazovali o „posilování kritického postoje veřejnosti vůči stupiditám plánovacího systému“ a „získání masové podpory pro připravované systémové změny“, když se  svým přednáškově-vysvětlovacím turné objížděli továrny a podniky. A věděla to i kapitalistická opozice z Charty 77 v roce 1987, když ve „Slově ke spoluobčanům“ publikovala úlitbu, v níž se zdánlivě stavěla i za zájmy proletariátu: „V naší zemi údajně vládne dělnická třída. Nikdy nebylo toto oficiální tvrzení v tak hrozivém rozporu se skutečností, jako je tomu dnes. Vyšší a nejvyšší političtí činitelé se pohybují po této zemi obklopeni policejními strážci v autech s neprůstřelnými skly a s nemorální absolutní předností v jízdě. (…) Mají své spotřebitelské výhody, zvláštní dodavatele, zvláštní služby, zvláštní zdravotní péči, zvláštní a tajemné příjmy. Jejich moc je vybavuje bezpočtem privilegií a v poměrech, kde je pro normální občany tak svízelné zařídit či dostat tolik věcí, je pro ně cokoliv záležitostí jednoho telefonického rozhovoru; dokonce i to, aby jejich méně pilné dítě prošlo bez problémů všemi zkouškami na vysoké škole.“ (…) „Všichni můžeme hned zítra začít říkat pravdu. (…) A to ne jenom pravdu o běžném šlendriánu, který kolem sebe vidíme, ať už ve výrobě, obchodě či službách, ale i o jeho příčinách. O špatných vedoucích, kteří – opřeni o svou bezvýhradnou politickou loajalitu – mohou beztrestně páchat jakékoliv škody. O nepružném způsobu hospodářského řízení a rozhodování. O iluzornosti a formálnosti plánů a bezúčelnosti plnění jejich nekonečné řady často zcela protichůdných ukazatelů. O neuvěřitelné neschopnosti centrálně řízené výroby reagovat na živé potřeby společnosti, o nepochopitelné a přitom tolerované prodělečnosti největších průmyslových podniků a o mrhání energií v neefektivních průmyslových odvětvích. A samozřejmě o té hrozné obludě byrokracie, která nenávratně požírá tak velkou část výsledků lidské práce a přitom tuto práci ještě navíc všemožně komplikuje a maří.“ Hned v zápětí však vše odkázala do správných mezí: „Domníváme se, že nenásilný odpor proti všemu zlému, tolerance, slušnost, otevřenost pravdě i jinému názoru a trpělivá vytrvalost jsou těmi nejlepšími nástroji, kterých může naše společnost užít v nadcházejícím boji za svou emancipaci, za společenskou obnovu a demokratický pořádek. (…) K čemu tu vyzýváme, není nic jiného a nic víc než odvaha stát se občany v plném, tvořivém a nejsilnějším slova smyslu.“

I reformní buržoazie si však byla vědoma nebezpečí, které by hypoteticky mohlo vzejít z proletariátu: „Kdybychom jen čekali, až se společenské rozpory natolik prohloubí, že si katastrofální běh věcí vynutí nějakou změnu, byli bychom sami proti sobě: na jejich prohlubování a na těžko předvídatelné důsledky výbuchu, k němuž by jednoho dne mohly vést, bychom doplatili všichni.“ I v tom se opozice shodovala s reformisty ve vládě: „(…) nebudeme-li s tím něco dělat, do dvou let to bude řešit ulice,” sdělil předseda České vlády Ladislav Adamec v červnu 1988 generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloši Jakešovi.

Všechny tyto a další obavy nejrůznějších „vůdců“ z ulice a jejich snahy ji řídit a usměrňovat tak naznačují, že fakt, že se proletáři dali do pohybu, byl přes všechno maličkým praktickým projevem třídního antagonismu, slaboučkým vyjádřením tendence proletariátu ustavit se jako třída proti kapitálu, tendence, kterou ovšem vzápětí anulovala občanská perspektiva, buržoazní perspektiva politické revoluce. Nabízí se samozřejmě otázka, proč se proletariát neustavil jako třída alespoň částečně si vědomá toho, co je jejím historickým zájmem, proč nedošel k rozchodu s reformisty, proč nevystoupil proti oběma na čas sjednoceným kapitalistickým silám. Ale bylo by naprosto ahistorické postavit odpověď na tuto otázku na srovnání „revoluce“ z roku 1989 třeba s revoluční vlnou let 1917 – 1921 a vypočítat, co všechno tehdy naše třída měla udělat a neudělala.

Proletariát nakonec v listopadu 1989 vyšel do ulic. Demonstroval, nechal se zmlátit, znovu demonstroval, stávkoval a zakládal stávkové výbory, požadoval vyšetření policejního zásahu, zase demonstroval, vysmíval se vládním papalášům a zároveň nadšeně tleskal svým falešným přátelům z řad kapitalistické opozice, která už smlouvala o svých křeslech ve vládě.

Deset dní po první demonstraci se pak zhruba 75 procent proletářů účastnilo dvouhodinové „generální“ stávky vyhlášené Občanským fórem. Stejně jako dnešní odborářské tanečky, měla tato událost jen málo společného se skutečným vystoupením proletariátu a reformní buržoazie to dávala od počátku jasně najevo, když ústy OF prohlásila, že „vyhlášená generální stávka na den 27. listopadu je politickou protestní stávkou a nesleduje jiné cíle,“ a navrhla soubor opatření zaručující, „aby stávkou nebyly způsobeny materiální či jiné škody“. Aby předešla možným problémům se stávkujícími deprimovanými směšným průběhem tohoto „vystoupení lidu“, přišla ještě téhož dne opoziční frakce vládnoucí třídy s další fackou do tváře proletariátu: „Koordinační centrum OF navrhuje dnem 27. 11. 1989 ukončit celostátní stávkové hnutí. Tak jak dokážeme dnes stávku ukončit, tak ji budeme schopni znovu zahájit.“

Ale děly se i další věci.

Navzdory tomu, že Obrana lidu za Československou lidovou armádu prohlásila, že: „(…) společně s dělníky, rolníky a příslušníky inteligence jsme připraveni bránit a ubránit vymoženosti socialismu”, se vojáci základní služby, od 18. listopadu izolováni v kasárnách od vnějšího světa, poté, co k nim pronikly informace o hnutí, postavili na stranu stávkujících studentů a znemožnili tak své případné nasazení proti demonstrantům. Konfrontace těch, kteří hodlali hnutí potlačit násilím, s těmi, kteří odmítli být nástrojem této represe, sice nevyústila v otevřený konflikt, přesto ji můžeme označit za jeden z rozhodujících momentů listopadu 1989. I tak jak se zhmotnil, omezený na nejnižší úroveň svého praktického vyjádření a v daném dějinném okamžiku dále nerozvinutelný, představoval postoj „záklaďáků“ jistou míru dekompozice represivních sil.

Toto rozložení armády, policie a dalších represivních složek státu můžeme vidět v proletářských bojích na celém světě, naposledy třeba v Argentině v roce 2004, kdy se na stranu povstalců přidali mnozí policisté i vojáci, protože je ekonomický kolaps a z něho vyplývající perspektiva živoření zasáhl stejnou měrou jako ty, proti kterým měli zasahovat. V Číně se k proletářskému hnutí na jaře 1989 přidaly celé armádní pluky původně určené k jeho zmasakrování, protože ani armáda, rozdělená na důstojnickou elitu požívající všech výsad a drezírované, špatně krmené a v nelidských podmínkách ubytované řadové vojáky, se nevyhnula třídní konfrontaci. Vojáci zasahující proti masovým demonstracím a nepokojům se v mnoha provinciích a městech setkali s proletářskými kordóny, které je vyzývaly ke sbratřování a bránily jejich postupu. Tisíce vojáků dezertovaly, pálily kolony tanků a vojenských náklaďáků a se zbraněmi v rukou se společně s proletáři postavily proti loajálním částem armády. A přesto, že nakonec tváří v tvář represi toto revolučně-defétistické hnutí podlehlo, předvedlo buržoazii, že i vojáci zůstávají jen proletáři v uniformách a bez ohledu na přísahy věrnosti státu toho stále mají víc společného se svými třídními bratry a sestrami v továrnách a školách, než s těmi, kteří je ženou proti nim.

Když bylo do Prahy v noci z 21. na 22. listopadu přivezeno cca 4 000 milicionářů, kteří měli zaútočit na stávkující vysoké a střední školy a divadla, stávkující byli připraveni se bránit násilím – na DAMU např. studenti plánovali školu zabarikádovat a budovali únikovou cestu ven z budovy pro případ obléhání. I když byl rozkaz k útoku Lidových milicí nakonec odvolán, úmysl bránit okupace silou byl rozchodem s výzvami k nenásilí, které zaznívaly z úst reformní buržoazie.

A konečně studenti a herci, kteří, se například v Praze rozešli do továren, aby tam agitovali za podporu pro „generální“ stávku, se ujímali úkolů, které před ně hnutí stavělo, protože žádné hnutí nemůže přežít, pokud se nerozšíří.

Ironií osudu však všichni tito proletáři a mnozí další svojí aktivitou vynesli do úřadů své falešné přátele a umožnili transformaci reprodukce kapitálu a práce, když pomáhali prosazovat program jeho reformy. V tomto skutečném obsahu, kterým je poklidná výměna jedné správy kapitálu za druhou, a nikoli v tom fantaskním obraze svobody a ráje, jak nám ho kreslí média, totiž spočívá legendárnost „sametové revoluce“, její popularita mezi buržoazií na celém světě; představuje totiž nejlepší příklad toho, jak může jedna frakce buržoazie zaštítěná masovou podporou proletariátu převzít moc od druhé, aniž by použila násilí či ozbrojený boj.

Buržoazie východního bloku cítila nebezpečí, které by potencionálně mohlo vzejít z proletářského hnutí stojícího mimo její kontrolu, protože v SSSR, Polsku, Rumunsku a Jugoslávii se v různé míře a intenzitě staly třídní boje realitou a dál komplikovaly řešení kritické situace. Proto se buržoazní síly v ČSSR snažily zavčasu proletáře dirigovat směrem ke svým vlastním zájmům. Jakkoliv však v Československu šlo spíše jen o onen letmo zahlédnutý – a spíš více tušený – přízrak proletářského boje, a ne o strašidlo komunismu. Proletariát vystupuje pod falešnými prapory panství kapitálu, tyto prapory sám vztyčoval a nesl k vítězství přesně tou aktivitou, která byla důsledkem dobové podoby třídního antagonismu a v níž se tedy velmi slabě a omezeně – přesně tak, jaká byla tato aktivita – projevovala tendence proletariátu ustavit se jako třída proti kapitálu zhmotňující se v praktické činnosti historického třídního hnutí. Nejen vládnoucí frakce, ale i Občanské fórum na tuto tendenci bezprostředně reagovaly, ale protože její přízrak se rozplýval sám, jejich reakce nebyly nijak dramatické. K uspokojení proletariátu tak stačilo pár demonstrací a ta směšná dvouhodinová stávka, stejně jako kooptace blekotavého Havla a spol., jejichž míra „radikality“ odpovídala náladám pracujících. Buržoazie to navíc měla o to snazší, že částečně navazovala na stejný „manévr“, který použila už v polovině 60. let a který se také nedočkal praktické kritiky ze strany proletariátu.

Takže proletariát v dané historické podobě svého protikladného vztahu s kapitálem nedošel k dostatečné míře rozchodu s kapitálem, k takové míře třídního boje, která by mohla vést k rozkolu s buržoazním programem a k ustavení bojující třídy. Proto sám reprodukoval program jedné jeho (reformní) frakce, proto dál pokračoval v každodenní reprodukci sociálního vztahu námezdní práce-kapitál.

Porážka československého proletariátu v 50. letech, znovu potvrzená „Pražským jarem“ a srpnem 1968 a 1969, nemožnost další reprodukce kapitálu jako společenského vztahu na základě „třídního kompromisu“ z druhé poloviny 50. let a později za normalizace modifikovaného, 80. léta stagnace a pozvolného rozkladu, to vše nevedlo k vzestupu třídního boje, a tudíž ani k ustavení proletariátu jako třídy proti kapitálu. Teprve v roce 1988 začínala rodit první viditelné projevy nespokojenosti. Z těchto historických limitů pak vyplynulo i to, že proletáři až na velice slabé projevy antagonismu nemohli překonat svoji existenci coby třídy pro kapitál, a proto jedinou možnou perspektivou byla reforma, a nikoli revoluce. Proto opozičním kapitalistickým silám stačilo jen přesvědčovat pracující o tom, že západní forma kapitalismu (k němuž stejně už minimálně deset let víc a víc vzhlíželi, hlavně z hlediska míry spotřeby a tedy implicitně i míry vykořisťování), je lepší než ta východní, „reálně socialistická“, a že po krátkém utažení opasků zase dojde k tomu opravdovému zlepšení životních podmínek.

Bondy prorokoval, že budoucnost nového buržoazního pořádku bude krátká: „Zanedlouho sebou začne házet jako plechovka na kočičím ocasu uvázaná k průseru světa rozděleného na ty, co vyhravše nevyhráli a nyní mocí mermo hledají, kam uteklo vítězství, a ty, kteří si to odnesou nakonec za všechny a to jsou vždy chudí celého světa. A když se nebudou chtít dát, budou trable i u nás za pecí.“ Přinejmenším v časové perspektivě se tedy spletl.

Proč se ty zmíněné trable zrovna teď zdají být v nedohlednu přesahuje možnosti tohoto příspěvku. Spokojme se tedy prozatím s tím, že přijít tak nebo onak musí, protože podmínky, z nichž se zrodí, už byly ustaveny. A listopad 1989 k tomu přispěl svým dílem.

Třídní válka
Únor 2010


[1] Abychom se vyjádřili ještě jasněji, jak Charta 77, tak Občanské fórum a další byly bez jakýchkoli pochyb organizace buržoazie, které dočasně sloužily k nastolení tehdejších zájmů kapitálu. Stejně dočasně také přitahovaly proletáře, kteří se v nich organizovali. Tento fakt však samozřejmě nedělá ze všech členů těchto a podobných organizací buržousty. Stejně jako jsou proletáři třeba v odborech, které jsou orgány buržoazie par excellence, byli i v Chartě a v OF. Mluvíme-li zde proto o buržoazii z Občanského fóra či o opoziční buržoazii, máme na mysli ty, kteří byli a jsou vládnoucí třídou na základě společenské funkce, kterou plnili v kontextu sociálního antagonismu, a nikoli ty, kteří byli aktivními příslušníky buržoazních organizací, ale z hlediska společenské funkce v rámci kapitalismu nebyli nic jiného než vykořisťovaní, proletáři.

Posted in Activity of the group - Čeština, Čeština, Sametová revoluce - 1989 | Comments Off on K výročí tzv. „sametové revoluce“ v Československu 1989

Několik úvodních tezí k rozvoji komunistické kritiky tzv. demokratických „revolucí“

Stejně jako před deseti lety, i dnes, při příležitosti dvacátého výročí „Sametové revoluce“, oslavuje česká buržoazie za věrného přizvukování médií svůj vítězný „boj za svobodu a demokracii“, své vítězoslavné tažení proti proletariátu. Stejně jako před deseti, ostatně stejně jako každý rok touto dobou, si můžeme takřka na každém kroku a téměř v každém okamžiku „vychutnávat“ vzpomínky na tento triumf vykořisťovatelů nad vykořisťovanými, triumf o to sladší, že se poražení na své porážce podíleli s naivním entusiasmem a mnozí z nich ji tak budou s nehynoucím nadšením oslavovat i letos.

Česká buržoazie neoslavuje sama. Společně s ní v tanečním sále dějin plesá buržoazie celého světa, zatímco za slavnostním stolem sedí jediný hodovník – kapitál, který je skutečným a jediným vítězem všech „revolucí“ z konce 80. a počátku 90. let.

Proletariát žádný důvod k oslavě nemá, ačkoli si zřejmě svou porážku namnoze neuvědomuje, ba dokonce ji i považuje za vítězství, stejně jako si před tím nebyl plně vědom toho, kam a proč jeho aktivita směřuje, jako nebyl schopen rozlišit, co dává jeho hnutí křídla a co je koulí na noze, a jako si často nebyl vědom ani existence tohoto hnutí, ani sám sebe jako třídy.

I.

O proletariátu a jeho porážce však můžeme mluvit pouze na jisté, řekněme historické, úrovni abstrakce událostí roku 1989. Tato porážka totiž ve skutečnosti nespočívala v potlačení třídního hnutí, protože proletariát se ve východním bloku na konci 80. let v žádném případě jako třída proti kapitálu neustavil a proto ani nebyl poražen jako revoluční síla. Nešlo ani o sociální revoluci, ani o situaci, která by otvírala nekonečnou škálu možností dalšího vývoje, včetně okamžité intenzifikace proletářského boje. Právě naopak.

Ekonomická a politická liberalizace, tj. restrukturalizace kapitálu a jeho správy, která byla skutečným smyslem demokratických „revolucí“ ve východním bloku, byla totiž ve skutečnosti obsažena také v samotné aktivitě proletariátu. Stejně jako stalinistická vládnoucí třída v 50. letech věřila, že buduje socialismus a dělnický stát, protože přeci odstranila starou soukromovlastnickou buržoazii a výrobní vztahy, dočasně zkrotila zákon hodnoty a dál socializovaně rozvíjela výrobní prostředky, ale také kapitál, věřil tomuto stalinistickému experimentu do jisté míry i proletariát, který ho považoval za de facto naplnění předválečných sociálně demokratických ideálů. Ani fakt, že se naše třída vzápětí střetla s novými režimy v celé východní Evropě ohledně míry svého vykořisťování a tento střet pak téměř periodicky opakovala, nevedl nicméně k revolučnímu odmítnutí jejího postavení v rámci stalinistického modelu kapitalismu.

Proto byla i na konci 80. let potřeba reformovat kapitál pociťována nejen buržoazií, které již stalinistická slupka neumožňovala realizovat dostatečnou míru zisku, ale také proletariátem. Jakési vědomí „zaseknutosti“ dobové situace a její řešení prostřednictvím reformy existovalo stejně na straně vládnoucí třídy, jako na straně práce, do té míry, do jaké existovala spíše jako třída pro kapitál než jako negace svého bytí, jako třída proti kapitálu. Buržoazie zlovolně nelíčila na proletariát ideologické habaďúry a pasti, aby mu zabránila v uvědomění si sebe sama a přihlášení se ke svému historickému programu. Byla to historicky specifická interakce práce a kapitálu, co vedlo ke společenské situaci, v níž naše třída jednala spíše jako práce pro kapitál, a co produkovalo její porážku. Na pořadu dne nebyla v roce 1989 komunistická revoluce, ale jen liberální reforma.

II.

Přesto, jedním z výrazných rysů tehdejšího dějinného pohybu byla ve všech zemích tzv. východního bloku nespokojenost a vztek pracující třídy vůči jejím životním podmínkám a především vůči perspektivě jejich dalšího zhoršování. Vůči perspektivě, která se pomalu ale jistě měnila v realitu s tím, jak se stále více ukazovala potřeba restrukturalizovat výrobu a otevřít cestu efektivnějšímu zhodnocování kapitálu oproštěného od zastaralých a kontraproduktivních regulací „socialistické“ ekonomiky, s perestrojkou a dalšími reformami přinášejícími nárůst míry vykořisťování a odstranění onoho nevyřčeného mezitřídního kompromisu „my předstíráme, že pracujeme, vy předstíráte, že nás platíte“. V různých zemích východního bloku se tato nespokojenost zhmotnila různě. Zatímco například v Rumunsku přerostla v masové vystoupení proletariátu, v takovém Československu toto vystoupení existovalo jen jako reálně hodně limitovaná, ale přesto teoretická možnost, které se buržoazie a její spojenci z počátku docela obávali.

III.

Destrukce stalinistické ekonomické a politické správy kapitálu měla ovšem i další příčiny, než jen vnitřní problémy režimů. Pád stalinistického modelu si vynutilo i narůstající propojení zemí východního bloku se světovým trhem, v němž se tento model správy kapitálu odhaloval jako zcela bezperspektivní archaismus zabředající do hlubší a hlubší krize.

Jako završení svého vítězství, vyhlásila buržoazie po dovršené reformě „konec dějin“, který měl popisovat vyčerpání všech možností, jak změnit svět, protože všechny tyto možnosti selhaly. „Konec dějin“ měl znamenat, že doba, kdy se pracující třída v mladické nerozvážnosti pokoušela zbavit námezdních okovů, minula a dospělý a rozumný proletariát se navždy vrací pod křídla svých vykořisťovatelů, poté, co pochopil, že všechny jeho pokusy o únik ho zavedly jedině do pekla, jak mu neustále vysvětlovali různí Havlové, Walesové a Gorbačovové. „Nezkusil si snad proletariát jaké to je žít v ‘komunismu’? Nepochopil snad, že je to jen zvěrstvo? Neodstranil ho nakonec svou aktivitou sám?“ Tento „konec dějin“ je součástí ideologické mystifikace historie, kterou správci kapitálu chápou a ospravedlňují své panství. Stalinistická buržoazie označovala na nejvyšší míru vyšroubované kapitalistické vykořisťování proletářů za realizaci „socialismu“ a represivní aparát, který toto vykořisťování organizoval (a který potlačil několik vln třídních bojů) za „dělnický stát“, nová buržoazie prohlašuje stalinistický kapitalismus za zločinný komunismus, což listopadem 1989 zahájené reformě kapitálového vztahu propůjčuje revoluční aureolu a z tehdejších nejlepších reprezentantů transformace hotové mytické hrdiny.

IV.

Jak už jsme řekli, proletáři, ať už si myslí cokoli, žádný důvod k oslavě nemají. A právě proto všechno si dnešní buržoazní tanečky kolem této „revoluce“ zaslouží naše nejen opovržení, ale především naši pozornost a naši kritiku. Nejen proto, že považujeme za nutné postavit se nechutné propagandě přepisující historii podle potřeb vládnoucí třídy. Nejen proto, že pád východního bloku představuje solidní výzvu pro rozvoj revoluční teorie, pro důkladnější uchopení kapitálu jako společenského vztahu a všech dalších implikací. Ale také v kontextu dneška. Před dvaceti lety pomohl proletariát překonat kapitalismu jednu z jeho periodických krizí tím, že ve jménu demokracie přijal to, proti čemu v různých zemích různě vzdoroval, když mu to vnucovali ve jménu „socialismu“ – zhoršení životních podmínek, nárůst vykořisťování, nezaměstnanost, bídu, pomalé umírání pod diktaturou kapitálu… Dnes, v době další krize, mu buďto může znovu pomoci přežít na svůj úkor, anebo mu zakroutit krkem. Může se přiopít na jeho oslavě své porážky, nebo spálit celou recepci na prach.

V.

Naše síly nestačí na to, abychom o událostech v 80. letech v Československu a v celém tzv. východním bloku napsali vše, co má být vyřčeno, a to i za předpokladu, že budeme svůj zájem směřovat podle výše nastíněných tezí. Dějiny z pohledu proletariátu se však nepíší proto, aby byly publikovány v tlustých svazcích univerzitních nakladatelství, ale proto, aby se staly součástí jejího programu, vodítkem pro její další boje. Proto jsme se rozhodli v nejbližší budoucnosti na toto téma publikovat jako přínosný (třebaže neúplný) příspěvek k historii naší třídy několik textů – náš vlastní, zabývající se Československem, a několik překladů věnovaných dalším zemím Východního bloku. Jejich společným jmenovatelem je to, že se na tuto dobu snaží nahlížet, stejně jako my, třídním úhlem pohledu, navzdory tomu, že i v rámci tohoto nahlížení mohou existovat různé výklady a závěry.

Jak jsme již řekli, proletariát se ve střední a východní Evropě na přelomu 80. a 90. let neustavil jako třída proti kapitálu. Z jeho aktivity, respektive neaktivity tak jen těžko můžeme abstrahovat nějaká skutečná poučení o tom, co naše třída měla či neměla udělat. Přínosem těchto textů tak je spíše rozvoj teoretických nástrojů, které nám umožní pohnout se v třídní analýze dějin dál. A také to, že proti buržoazní propagandě a proti jejímu výkladu historie staví třídní pohled na události a jejich výklad ne na základě ideologie, ale na základě rozborů vnitřních rozporů kapitalismu – práce a kapitálu.

Stejně tak budeme rádi i za každý pokus o odhalení skutečné podstaty tohoto dějinného pohybu ze strany jakéhokoli třídního militanta nebo skupiny, kteří jej s námi budou chtít sdílet, navzdory senilním disidentům, patolízalským akademikům a pokojným občanům!

Třídní válka
Leden 2010

Posted in Activity of the group - Čeština, Čeština, Sametová revoluce - 1989 | Comments Off on Několik úvodních tezí k rozvoji komunistické kritiky tzv. demokratických „revolucí“

Πρόσφατοι αγώνες της τάξης μας

Η οικονομία ενάντια στις ανθρώπινες ανάγκες

Με την άφιξη της κρίσης, ο καπιταλισμός συνεχίζει να επιδεικνύει το αποκρουστικό πρόσωπό του και να εντείνει την εκμετάλλευση, τη μιζέρια και την αποξένωση[1]. Φυσικά αυτό δεν είναι κάτι καινούργιο: Η εκμετάλλευση της εργατικής μας δύναμης και η αποστράγγιση κάθε ζωτικής μας ενέργειας αποτελούν τα θεμέλια αυτής της κοινωνίας. Σκοπός της παραγωγής δεν είναι η ικανοποίηση των ανθρώπινων αναγκών αλλά η δημιουργία κέρδους για την τάξη που κατέχει τα μέσα παραγωγής: την αστική τάξη. Είμαστε όλοι εκμεταλλευόμενοι, διότι για την εργασία μας λαμβάνουμε μόνο έναν μισθό που έχει χαμηλότερη αξία από την αξία των εμπορευμάτων που παράγουμε. Οτιδήποτε παράγουμε παραπάνω από την αξία της εργατικής μας δύναμης γίνεται υπεραξία. Αυτή με τη σειρά της, αφού αφαιρεθεί το ποσό που επενδύεται ξανά στα μέσα παραγωγής (είτε είναι ένα μηχάνημα είτε ένα τρακτέρ είτε ένας σέρβερ), μετατρέπεται σε κέρδος για τον καπιταλιστή. Η υπεραξία που αποσπάται από τη ζωντανή μας εργασία αυξάνει το ποσό του συσσωρευμένου πλούτου για την αστική τάξη, το οποίο με τη σειρά του επενδύεται περαιτέρω στην παραγωγή. Κι εμείς είμαστε υποχρεωμένοι να ξοδεύουμε το μισθό μας για να αγοράσουμε τα εμπορεύματα που εμείς οι ίδιοι παράγουμε με την εργασία μας, αφού αυτός είναι ο μόνος δυνατός τρόπος να επιβιώσουμε. Έτσι επιτρέπουμε την πραγματοποίηση του κέρδους για τον “αξιότιμο κύριο καπιταλιστή”. Μέρα με τη μέρα, ξανά και ξανά, οδηγούμαστε σε αλλοτριωμένες και αλλοτριωτικές παραγωγικές διαδικασίες εξαιτίας της ανελέητης λογικής της δημιουργίας κέρδους. Αυτός ο επαναλαμβανόμενος κύκλος αναπαράγει διαρκώς την τάξη των ιδιοκτητών που αγοράζουν την εργατική μας δύναμη (η αστική τάξη) και την τάξη που είναι αναγκασμένη να πουλά την εργατική της δύναμη (το προλεταριάτο).

Με την καπιταλιστική ανάπτυξη και τον αυξανόμενο τεχνολογικό εκσυγχρονισμό της παραγωγής, η παραγωγικότητα της εργασίας και κατά συνέπεια ο βαθμός εκμετάλλευσης αυξάνονται, με αποτέλεσμα οι καπιταλιστές να πλημμυρίζουν τις αγορές με ολοένα περισσότερα εμπορεύματα χρησιμοποιώντας όλο και λιγότερη εργατική δύναμη. Αυτό σημαίνει ότι η αξία των εμπορευμάτων πέφτει. Η αστική τάξη προκειμένου να αποφύγει κάτι τέτοιο πρέπει να ξεφορτωθεί την πλεονάζουσα εργατική δύναμη και ταυτόχρονα να διατηρήσει τον ίδιο βαθμό κερδοφορίας μέσα από το άνοιγμα νέων αγορών (για παράδειγμα μέσω της διαφήμισης) έτσι ώστε να πουλήσει περισσότερα εμπορεύματα, αφού οι εν δυνάμει αγορές είναι απεριόριστες. Με αυτό τον τρόπο, ο καπιταλισμός οδηγείται αναπόφευκτα σε γενική κρίση αξιοποίησης, σαν αυτή που βιώνουμε σήμερα. Μετά τη χρεοκοπία των τραπεζών έρχονται οι μαζικές απολύσεις στη βιομηχανία και τις υπηρεσίες, οι περικοπές μισθών, η καταστροφή των απούλητων εμπορευμάτων, το κλείσιμο εταιριών. Αργά ή γρήγορα, για διάφορα κομμάτια της αστικής τάξης, ο πόλεμος θα μοιάζει ως η μόνη πιθανή διέξοδος από την κρίση διότι θα τους επιτρέψει να καταστρέψουν επαρκή ποσότητα αξίας σε αποδοτικό βαθμό, ούτως ώστε να ξαναρχίσει ένας νέος κύκλος οικονομικής ανάπτυξης.

Οι ανθρώπινες ανάγκες ενάντια στην οικονομία

Η ζωή στην καπιταλιστική ολότητα δεν είναι παρά μια άθλια επιβίωση από μέρα σε μέρα. Μας απομυζούν τη ζωτική μας ενέργεια στη δουλειά, μας τρομοκρατούν με την αστυνομία, μας ταΐζουν πλαστικό φαί, μας απολύουν απ’ τη δουλειά, μας στέλνουν να πεθάνουμε στο όνομα της πατρίδας, του έθνους, της φυλής, της δημοκρατίας ή της θρησκείας στη μια ή την άλλη πολεμική σύρραξη. Όταν οι προλετάριοι αποτελούν για το Κεφάλαιο ένα άχρηστο πλεόνασμα, ξεσηκώνονται για να επιβάλλουν τις δικές τους ανάγκες ενάντια στις ανάγκες της οικονομίας.

Σήμερα, οι συνθήκες ζωής για τους περισσότερους από εμάς χειροτερεύουν. Την ίδια στιγμή οι καπιταλιστές συνεχίζουν να σέρνουν τα τομάρια τους μέσα σε πολυτελή αυτοκίνητα και να μας μπουχτίζουν με τις εκκλήσεις τους για να σφίξουμε κι άλλο το ζωνάρι, για να συμβιβαστούμε με την “αναγκαιότητα εξορθολογισμού της παραγωγής” – απολύοντας και μειώνοντας τους μισθούς. Καμιά φορά όμως αυτή η αυθάδεια δεν τους βγαίνει σε καλό. Ας θυμηθούμε για παράδειγμα τον τραπεζίτη Fred Goodwin της Royal Bank of Scotland που βρήκε την πολυτελή του βίλλα και τη λιμουζίνα του κατεστραμμένες. Επιπλέον, δεχόταν απειλές μέσω SMS ότι αυτό ήταν μόνο η αρχή και ότι σύντομα το σπίτι του θα καιγόταν με τον ίδιο μέσα.

Όπως μας έδειξαν οι αγώνες των τελευταίων χρόνων, στο Μπαγκλαντές ή την Αίγυπτο για παράδειγμα [2], η τάξη μας δεν είναι τόσο ψόφια όσο ο συρφετός των αστών κοινωνιολόγων και των ειδικών του μιντιακού θεάματος προσπαθούν να μας πείσουν. Το ίδιο ισχύει για το πρόσφατο κύμα άγριων απεργιών στη Μεγάλη Βρετανία εξαιτίας του αποκλεισμού των ντόπιων εργατών από τα κατασκευαστικά έργα που γίνονται σε εργοστάσια της βρετανικής πετρελαιοβιομηχανίας[3]. Τα αστικά μίντια χέρι-χέρι με τους πολιτικούς και τα συνδικάτα προσπάθησαν να στιγματίσουν ολόκληρο το κίνημα ως έναν εθνικιστικό “ανταγωνισμό για τις θέσεις εργασίας”. Ακόμα κι αν στην αρχή ορισμένοι απεργοί χρησιμοποίησαν σλόγκαν όπως “Βρετανικές δουλειές για Βρετανούς εργάτες!” [σ.τ.μ. για περισσότερες πληροφορίες για το θέμα βλ. επίσης εδώ] μέσα στη διαδικασία του αγώνα αυτά πολύ γρήγορα ξεχάστηκαν ανοίγοντας το δρόμο για ένα πολύ πιο διεθνιστικό, ταξικό περιεχόμενο. Για παράδειγμα, οι απεργοί είχαν φτιάξει πανώ στην ιταλική γλώσσα με τα οποία καλούσαν τους Ιταλούς εργάτες της εταιρίας που είχε αναλάβει τα έργα να συμμετάσχουν στην απεργία. Επίσης, σε αρκετές βρετανικές πόλεις εργάτες κατέλαβαν εργοστάσια της Visteon που έκλειναν διεκδικώντας την καταβολή αποζημιώσεων, ενώ συνεχίζουν να εξελίσσονται συγκρούσεις στο δημόσιο τομέα με επίκεντρο τις περικοπές στον κρατικό προϋπολογισμό.

Καθώς η αναταραχή επιστρέφει στην καρδιά της “πλούσιας” Ευρώπης (με την μορφή της εξέγερσης του Δεκέμβρη στην Ελλάδα), η αστική τάξη χέζεται πάνω της από το φόβο. Ο πρόεδρος της Γαλλίας, Σαρκοζί, φοβισμένος από τα ελληνικά γεγονότα, ανέβαλε τα σχέδιά του που θα οδηγούσαν σε ακόμα μεγαλύτερη φτώχεια τους νέους προλετάριους στη Γαλλία μέσα από τις ατελείωτες πανεπιστημιακές εξετάσεις και τα φοιτητικά δάνεια. Ωστόσο, η Γαλλία δεν κατάφερε ν’ αποφύγει τις φοιτητικές κινητοποιήσεις, τις καταλήψεις πανεπιστημίων και σχολείων, που συχνά τελείωναν μόνο μετά την επέμβαση των ματ. Οι επιπλέον περικοπές στον προϋπολογισμό και τα νομοσχέδια ιδιωτικοποίησης της εκπαίδευσης εξόργισαν χιλιάδες φοιτητές και καθηγητές σε όλη την Ιταλία και προκάλεσαν ένα κύμα καταλήψεων στα πανεπιστήμια, που ορισμένες εξ αυτών οδήγησαν σε συγκρούσεις με την αστυνομία[4], παρά τις προσπάθειες των φοιτητικών συλλόγων να μη συμβεί κάτι τέτοιο.

Στα υπερπόντια γαλλικά διαμερίσματα, Γουαδελούπη, Μαρτινίκα, Γαλλική Γουιάνα και Ρεϊνιόν, ξέσπασε γενική απεργία ενάντια στον αφόρητο βαθμό εκμετάλλευσης που παρέλυσε κυρίως τα νησιά της Γουαδελούπης και της Μαρτινίκας. Συνοδεύτηκε από συγκρούσεις στο δρόμο και λεηλασίες, τις οποίες το κράτος αναγκάστηκε να καταστείλει με αστυνομικές δυνάμεις που στάλθηκαν από τη Γαλλία. Τελικά, η αστική τάξη ανάγκασε τους εργάτες να επιστρέψουν στην εργασία τους αλλά με αντάλλαγμα μια αύξηση των μισθών κατά περίπου 30%. Η γενική απεργία είχε απήχηση και στη Γαλλία όπου έγιναν αρκετές διαδηλώσεις αλληλεγγύης. Οι προλετάριοι στη Γαλλία, αντιμέτωποι με το κλείσιμο εργοστασίων και τις απολύσεις, ξεκίνησαν απεργίες-καταλήψεις αλλά και “απαγωγές” αφεντικών προκειμένου να υποστηρίξουν τα αιτήματά τους.

Αλλά το προλεταριάτο ξυπνάει και αλλού. Σε παραδοσιακά ήρεμες περιοχές εμφανίστηκε ένα νέο κύμα ταραχών: στις πρωτεύουσες της Λετονίας και της Λιθουανίας εκατοντάδες εργάτες συγκρούστηκαν με την αστυνομία και ικανοποίησαν τις άμεσες ανθρώπινες ανάγκες τους λεηλατώντας καταστήματα. Με αυτό τον τρόπο ανέτρεψαν στην πράξη την καθημερινή καπιταλιστική λογική των ανταλλακτικών σχέσεων. Παρομοίως, προλετάριοι στη Σόφια, σ’ ένα προάστιο του Μάλμοε ή στο Βλαδιβοστόκ έδειξαν ξεκάθαρα τι πιστεύουν για το σφίξιμο του ζωναριού και την υποβάθμιση των συνθηκών της ζωής τους. Μετά από πενήντα χρόνια, η εργατική τάξη της Ισλανδίας, χτυπημένη σκληρά από την οικονομική κρίση, κατέβηκε στους δρόμους και επιτέθηκε στο κοινοβούλιο και σε αστυνομικά τμήματα. Σ’ αυτή τη χώρα των 320.000 κατοίκων, πάνω από 10.000 προλετάριοι συμμετείχαν καθημερινά σε διαδηλώσεις που εξελίσσονταν σε συγκρούσεις με την αστυνομία.

Αυτό που ανησυχεί ιδιαίτερα την παγκόσμια αστική τάξη είναι το προλεταριάτο του “παγκόσμιου εργαστηρίου”, της “ανερχόμενης παγκόσμιας υπερδύναμης”: της “κόκκινης” Κίνας. Από τα λόγια των πολιτικών διεθνώς αντιλαμβάνεται κανείς πόσο φοβούνται το ενδεχόμενο μιας εκτεταμένης προλεταριακής εξέγερσης στην Κίνα και τον αντίχτυπο που θα είχε κάτι τέτοιο στο παγκόσμιο προλεταριάτο. Οι επίσημες στατιστικές υπηρεσίες του κινεζικού κράτους σε μια σπάνια συμφωνία με τους δυτικούς δημοσιογράφους παρατηρούν μια έντονη αύξηση των ταραχών και των απεργιών που ξεσπούν σε ολόκληρη τη χώρα. Οι στατιστικολόγοι μιλούν για δεκάδες χιλιάδες “περιστατικά” όπου η παρέμβαση της αστυνομίας ήταν απαραίτητη. Για παράδειγμα, στις 19 Δεκέμβρη 2008, τις μέρες που η προλεταριακή εξέγερση σάρωνε την Ελλάδα, στην πόλη Λονγκάν της βορειοδυτικής Κίνας περίπου 50.000 κάτοικοι και φτωχοί αγρότες από τα γύρω χωριά συγκρούστηκαν με τις ειδικές δυνάμεις της αστυνομίας λόγω της απαλλοτρίωσης της γης τους και της κατεδάφισης των σπιτιών τους, που σχεδιαζόταν από το κράτος χωρίς να παρέχεται στους κατοίκους καμία αποζημίωση. Κατά τη διάρκεια των συγκρούσεων δυο τοπικά γραφεία του κυβερνώντος “Κομμουνιστικού Κόμματος Κίνας” έγιναν στάχτη όπως και πολλά κυβερνητικά και αστυνομικά οχήματα. Η αστυνομία σκότωσε κυριολεκτικά στο ξύλο πάνω από είκοσι διαδηλωτές ενώ περισσότεροι από 100 τραυματίστηκαν σοβαρά από τα γκλομπ.

Μια προοπτική;

Παρόλο που η αιτία κάθε προλεταριακού αγώνα είναι η ίδια: η κοινωνική σχέση της εκμετάλλευσης, πάνω στην οποία βασίζεται ο καπιταλισμός και η οποία είναι η πηγή κάθε αντίφασης και προβλήματος που η τάξη μας πρέπει να αντιμετωπίσει, δε σημαίνει πως οι αγωνιζόμενοι προλετάριοι έχουν απαραίτητα συνείδηση αυτής της σύνδεσης που ενώνει τους αγώνες τους σ’ ολόκληρο τον κόσμο και που την ίδια στιγμή υποδεικνύει το μόνο δυνατό ξεπέρασμά του – την κομμουνιστική επανάσταση που θα καταστρέψει την ταξική κοινωνία και μαζί της θα τελειώσει κάθε εκμετάλλευση, καταπίεση, πόλεμος και πείνα. Μόνο μια παγκόσμια ανθρώπινη κοινότητα, όπου δε θα είμαστε αναγκασμένοι να πουλάμε τις ζωές μας για έναν μισθό και όπου οι σχέσεις μας δε θα διαμεσολαβούνται από την ανταλλαγή, θα μας επιτρέψει να είμαστε πραγματικά ανθρώπινα όντα.

Δυστυχώς, σήμερα πρέπει να παραδεχτούμε πως, τουλάχιστον μέχρι αυτή τη στιγμή, οι προλεταριακοί αγώνες σε παγκόσμιο επίπεδο συμβαίνουν μεν συγχρόνως αλλά κάπως τυχαία, χωρίς να είναι αλληλένδετοι μεταξύ τους. Όπως είπαμε και νωρίτερα, οι περισσότεροι απ’ τους προλεταριακούς αγώνες στους οποίους αναφερόμαστε αποτελούν βραχύβιες, απομονωμένες και γρήγορα ηττηθείσες βίαιες συγκρούσεις μιας χούφτας προλετάριων με την αστυνομία ή εξίσου περιορισμένες άγριες απεργίες. Συχνά αυτοί οι αγώνες περιορίζονται από τις δημοκρατικές και εθνικιστικές αυταπάτες, ωστόσο ορισμένες στιγμές ξεφεύγουν απ’ τον έλεγχο της σοσιαλδημοκρατίας (με την μορφή είτε των συνδικάτων είτε των πολιτικών κομμάτων) και διαταράσσουν έμπρακτα την κοινωνική ειρήνη. Αυτές οι απομονωμένες εκφράσεις ταξικού αγώνα γρήγορα τσακίζονται και αφήνουν χώρο στην αστική τάξη να αντεπιτεθεί – αστυνομική καταστολή, έλεγχος, μιντιακή πλύση εγκεφάλου. Γενικά όμως, αποτελούν απόδειξη πως το προλεταριάτο μάχεται για τα συμφέροντά του, είτε υπάρχει κρίση είτε όχι[5].

Ωστόσο, είναι ανάγκη να τονίσουμε ότι το βάρος της αστικής κυριαρχίας και του θεάματος πέφτει και στους δικούς μας ώμους – των κομμουνιστών. Παρόλο που εμείς, ως μαχόμενοι κομμουνιστές, είμαστε συνειδητά διεθνιστές και αντιλαμβανόμαστε την ταξική κοινωνία στην παγκόσμια διάστασή της, συχνά είναι πολύ δύσκολο να δημιουργήσουμε ένα ρήγμα στο τείχος που υψώνεται από τα παραμύθια των μίντια, τη γλώσσα τους, τη λογοκρισία τους. Αυτό αφορά κυρίως τις ειδήσεις για τους αγώνες που ξεσπούν στις λεγόμενες “αναπτυσσόμενες χώρες”, οι οποίες ειδήσεις ερμηνεύονται από τα αστικά μίντια με τέτοιο τρόπο ώστε να αποκρύπτεται όσο το δυνατόν περισσότερο το ταξικό περιεχόμενό τους[6].

Παρ’ όλα αυτά, μόνο όταν οι αγωνιζόμενοι προλετάριοι στα διάφορα μέρη του κόσμου αναγνωρίσουν ο ένας τον άλλον ως ταξικά αδέρφια θα έχει την ευκαιρία να πετύχει η κομμουνιστική επανάσταση. Το αν αυτό θα γίνει σύντομα, δεν μπορούμε να το πούμε. Ωστόσο, μπορούμε να ελπίζουμε πως το αντίκτυπο της παγκόσμιας οικονομικής κρίσης στις συνθήκες ζωής του προλεταριάτου θα παίξει το ρόλο ενός ενοποιητικού παράγοντα, που θα βοηθήσει την τάξη μας να αρνηθεί την ψευδή συνείδηση και να αδελφωθεί κόντρα σε όλους τους αστικούς διαχωρισμούς.


Σημειώσεις:
[1] Διαχωρισμένοι από τα αναγκαία μέσα διαβίωσης, είμαστε όλοι υποχρεωμένοι να πουλάμε στο Κεφάλαιο την εργατική μας δύναμη με αλλοτριωμένες και αλλοτριωτικές παραγωγικές διαδικασίες. Αυτή η αλλοτρίωση διαπερνά κάθε όψη της ζωής μας, τις σχέσεις μας με τους άλλους ανθρώπους και τη συνείδησή μας. Τα αστικά μίντια αναφέρονται συχνά σε “τρελούς εκτελεστές”, σε “αδιανόητες σφαγές” που διαπράττουν “άνθρωποι διανοητικά άρρωστοι” ή σε αυτοκτονίες “αποτυχημένων”. Όλα αυτά τα περιγράφουν ως ακραίες περιπτώσεις, συγκαλύπτοντας έτσι ότι οι ρίζες τους βρίσκονται στην απάνθρωπη ολότητα της ταξικής κοινωνίας.

[2] Από μαχητικές άγριες απεργίες με χιλιάδες εργαζόμενους στην υφαντουργία, την πετρελαιοβιομηχανία, τις κατασκευές, τα ορυχεία και τη γεωργία (παρά το γεγονός ότι στην Αίγυπτο οι απεργίες είναι παράνομες και παρά την πολυετή επιβολή στρατιωτικού νόμου στο Μπαγκλαντές), οδομαχίες με αφορμή τις υψηλές τιμές τροφίμων και πετρελαίου, δυναμικοί αγώνες μεταναστών απ’ την Υποσαχάρια Αφρική ενάντια στις απελάσεις στο Κάιρο, μέχρι ανταρσία Μπαγκλαντεσιανών στρατιωτών που σκότωσαν οχτώ ένστολους αστούς…

[3] Οι εργάτες των κατασκευαστικών πολύ γρήγορα είχαν με το μέρος τους εργάτες από όλα σχεδόν τα βρετανικά διυλιστήρια, αρκετά εργοστάσια παραγωγής ενέργειας, μονάδες καύσης αποβλήτων, από ένα χημικό εργοστάσιο και αρκετούς μεταλλεργάτες.

[4] Τη στιγμή της συγγραφής αυτού του κειμένου ένα δεύτερο κύμα καταλήψεων ξέσπασε, πολύ πιο μαχητικό και αυτόνομο σε σχέση με τις σοσιαλδημοκρατικές δομές. Έγιναν καταλήψεις στις περισσότερες μεγαλουπόλεις της Ιταλίας. Στη Ρώμη, οι διαδηλωτές που κατέλαβαν το πανεπιστήμιο Sapienza συγκρούστηκαν με την αστυνομία, στη Νάπολη οι καταλήψεις άρχισαν να ξεπερνούν τα πανεπιστημιακά πλαίσια. Την ίδια στιγμή, στη Γαλλία έγιναν καταλήψεις πανεπιστημίων, όπου οι φοιτητές απαιτούσαν να περνάνε στην επόμενη βαθμίδα χωρίς εξετάσεις, ενώ οι καθηγητές σκόπευαν να χάσουν ακόμα και ολόκληρο το εξάμηνο.

[5] Θα απορρίψουμε το ψευδο-δίλλημα, που είναι τόσο δημοφιλές στην υπεραριστερά: Αν δηλαδή η καλύτερη στιγμή για ταξικό αγώνα είναι κατά τη διάρκεια της καπιταλιστικής ανάπτυξης, διότι τότε οι εργάτες βρίσκονται σε καλύτερη θέση καθώς το κεφάλαιο έχει ανάγκη την εργατική τους δύναμη, ή κατά τη διάρκεια της κρίσης, διότι πρέπει να πεθαίνει κανείς από την πείνα για να συνειδητοποιήσει την εκμετάλλευσή του.

[6] Ένα ιδιαίτερα αηδιαστικό παράδειγμα θα μπορούσε να είναι ολόκληρη η περιοχή της λεγόμενης Μαύρης Αφρικής, όπου ο τρόμος που ασκείται από το κεφάλαιο ενάντια στα ταξικά μας αδέρφια παρουσιάζεται σαν μια απόδειξη του πόσο “πρωτόγονες” είναι οι “ντόπιες φυλές”.

Posted in Activity of the group - Other languages, Other languages, Ελληνικά | Comments Off on Πρόσφατοι αγώνες της τάξης μας

Class War Pamphlet “Down with Tyrants and Traitors All!” available in English

First part of recently published Class War pamphlet “Down with Tyrants and Traitors All!” is since now also available also in English. You can download it as PDF on our download page. What is the content of this pamphlet in the concrete we describe below.

TV__-__Down_with_tyrants_and_traitors_all.pdf

This project focused on Czech proletarian movement in the period of revolutionary wave 1917 – 1921 was not designed as a kind of written “history” of the proletariat. Even if an excavation of our class brothers´ and sisters´ experience – an experience for a long time drowned and distorted by deposits of bourgeois ideology (Stalinist, liberal…) – would be by itself an interesting and meritable act, nevertheless as communists we strive to break the ideological separation between theory and practice, between a mere enumeration and description of past class struggles and drawing practical lessons for future struggles. Our aim was, in other words to appropriate all points and levels, which represent a then classist militants´ rupture with capitalism and an affirmation and development of our class´ historical programme.

The first volume of „Down with Tyrants and Traitors All!” is carried with subhead „Contribution to the Communist Critique of the Proletarian Movement in the Czech Lands of the Austro-Hungarian Monarchy 1914-1918“ and it describes the First World War and proletarian revolutionary defeatist movement against this slaughter. This movement, which developed many huge ruptures with capital using them up either as cannon fodder or as labour force; was however finally defeated by its own weaknesses. Weaknesses that give a birth to new forms of social democracy which took this movement back to capitalist prison of new independent national state even if the proletariat stayed calm between its walls only for two years (as we are going to show in the second issue).

As we have said above it is not our aim in this text to imitate bourgeois historiography and pile up facts, whom we will ascribe either positive or a negative sign according to an ideological key. Facts are important for us only as a source of appropriating – based on practical experience of the then proletarian movement – all points and levels, which represent a then classist militants´ rupture with capitalism and an affirmation and development of our class´ historical programme. And of course, we do not want only to affirm strengths of the movement, but also to criticise its weaknesses. That is the only way how to develop important lessons to be used in confrontations, which are only awaiting our class.

Posted in Activity of the group - English, English | Comments Off on Class War Pamphlet “Down with Tyrants and Traitors All!” available in English

Luttes Récentes de Notre Classe

La lutte prolétarienne, ce n’est pas seulement la Grèce en décembre 2008, même si, du moins dans l’espace euro-atlantique, cette rébellion est, par la profondeur et l’étendue de sa critique sociale tant consciente qu’inconsciente, l’expression de notre classe qui est allé le plus loin ces dernières décennies. Les prolétaires luttent aussi bien aujourd’hui qu’hier dans le monde entier, parce que malgré leurs différences locales, ils sont dans la position d’une classe exploitée, et ils partagent tous fondamentalement la même misère de la survie dans le capitalisme.

Économie contre besoins humains

Avec l’arrivée de la crise, le capitalisme continue à nous faire la grimace avec son visage dégoûtant et assure une augmentation supplémentaire de l’exploitation, la misère et l’aliénation.1 Il n’y a rien de nouveau : l’exploitation de notre force de travail, la ponction de notre énergie vitale, sont les bases de la société capitaliste. Le but de la production n’est pas la satisfaction des besoins humains, mais la création du profit pour la classe qui possède les moyens de production – la bourgeoisie. Nous sommes tous des exploités, parce qu’en échange de notre travail, nous ne recevons qu’un salaire avec moins de valeur que la valeur des marchandises que nous avons produites. Tout ce que nous avons produit au-delà de la valeur de notre propre force de travail devient de la plus-value. Ceci, après déduction des investissements dans des moyens de production (que ce soit une tour, un tracteur agricole ou un serveur informatique), se transforme en profit du capitaliste. De cette plus-value extraite de notre travail vivant se forme la quantité de richesse accumulée de la bourgeoisie qui en retour l’investit dans une production supplémentaire. Nous sommes obligés de dépenser nos salaires pour les mêmes marchandises que nous avons produites au travail, parce que c’est la seule façon possible de survivre. De fait, nous permettons la réalisation du profit de « notre cher capitaliste ». Tous les jours, nous sommes encore et encore poussés dans le processus de production aliéné et aliénant par la logique impitoyable de la création de profit. Ce cycle à répétition reproduit constamment la classe des propriétaires qui achètent la force de travail (la bourgeoisie) et la classe obligée de vendre sa force de travail (le prolétariat).

Mais avec le développement capitaliste et la technologisation croissante de la production, de la productivité du travail et donc du taux croissant d’exploitation, les capitalistes sont capables d’inonder le marché avec une quantité toujours croissante de marchandises, tout en utilisant une quantité de force de travail toujours décroissante. Cela signifie que la valeur des marchandises diminue. La bourgeoisie essaye d’éviter cela en se débarrassant de la force de travail superflue et en même temps, ils cherchent à réaliser le même taux de profit au moyen de la conquête de nouveaux marchés (par exemple, en faisant de la publicité) afin de vendre plus de marchandises, parce que le potentiel du marché n’est pas illimité. De cette façon, le capitalisme mène inévitablement à la crise générale de valorisation, comme celle que le monde éprouve actuellement. Après les faillites de banques, le renvoi d’employés tant dans l’industrie que les services, la baisse des salaires, la destruction des réserves de marchandises invendues, vient la fermeture d’entreprises. Et pour différentes fractions de la bourgeoisie, une guerre apparaîtra tôt ou tard comme la seule sortie de la crise, parce qu’elle leur permet de détruire une quantité suffisante de valeur à un rythme suffisant pour reprendre à nouveau la croissance économique.

Besoins humains contre économie

La vie dans la totalité capitaliste n’est rien d’autre qu’une survie misérable jour après jour. Vidés de notre énergie vivante au travail, terrorisés par la police, nourris avec de la nourriture au polystyrène expansé, virés du boulot, et avec la perspective d’être envoyés à la mort au nom de la patrie, la nation, la race, la démocratie ou la religion, dans une guerre ou l’autre, quand ils deviennent complètement superflus pour le Capital, les prolétaires se soulèvent pour imposer leurs besoins humains contre les besoins de l’économie.

Aujourd’hui, la situation de la vie empire pour beaucoup d’entre nous, pendant que les capitalistes conduisent encore leurs culs dans des voitures de luxe et nous nourrissent avec des appels à se serrer la ceinture et pour nous persuader de consentir à « la nécessaire rationalisation de la production » – licenciements et diminution des salaires. Mais quelquefois, une telle arrogance ne rapporte rien au bourgeois. Comme exemple, nous pouvons choisir un banquier, Fred Goodwin, de la Banque Royale d’Écosse, dont la luxueuse villa et la limousine ont été endommagées. De plus, il a reçu des menaces par SMS qui déclaraient que ce n’était qu’un début et que bientôt sa maison brûlera avec lui dedans.

Comme les luttes de ces dernières années nous l’ont montré, par exemple au Bangladesh ou en Egypte,2 notre classe n’est pas vraiment morte, comme un tas de sociologues bourgeois et/ou d’experts du show médiatique de TV NOVA3 essaient de nous faire croire dans leurs mensonges quotidiens.

Idem lors d’une récente vague de grèves sauvages en Angleterre, dont la cause était l’exclusion d’ouvriers autochtones dans le secteur de la construction qui ont eut lieu dans des usines de l’industrie pétrolière britannique,4 où les médias bourgeois ont essayé, main dans la main avec les politiciens et les syndicats, de dépeindre tout le mouvement sous des aspects nationalistes de « compétition sur le marché du travail ». Même si en premier lieu, les travailleurs en grève ont eux-mêmes utilisé des slogans comme « du boulot anglais pour des ouvriers anglais », dans le processus de la lutte, ceux-ci ont été très vite oubliés et ont cédé la place à un contenu de classe beaucoup plus internationaliste. Par exemple, des banderoles en italien, utilisée par des grévistes, appelant les ouvriers italiens, employés dans une entreprise qui continuait le travail, à rejoindre la grève. Dans plusieurs villes britanniques, des ouvriers ont aussi occupé les usines Visteon en liquidation pour imposer le paiement d’indemnisations et beaucoup de conflits sociaux se sont développés dans le secteur de l’administration contre les coupes dans le budget de l’état.

Comme les troubles reviennent au cœur de cette Europe « d’abondance » (sous la forme du soulèvement de décembre en Grèce), les bourgeois ont été effrayés et ils ont chié dans leurs frocs. Le président de France, Sarkozy, effrayé par les événements grecs, a reporté ses plans pour un appauvrissement accru des jeunes prolétaires en France, plans consistant à instaurer de plus longues périodes d’examens et des frais de scolarité plus importants. Malgré tout, la France n’a pas évité la contestation étudiante, les occupations d’universités et de lycées que souvent les flics anti-émeutes ont dû faire cesser. Les coupes supplémentaires dans les budgets et les plans de privatisation de l’éducation ont rendu furieux des dizaines de milliers d’étudiants et de professeurs dans toute l’Italie et ont causé une vague d’occupations des universités, dont quelques-unes, en dépit des efforts des syndicats étudiants, ont conduit à des bagarres avec la police.5

Dans les départements français d’outre-mer, Guadeloupe, Martinique, Guyane française et Réunion, une grève générale a éclaté contre l’insupportable taux d’exploitation et a totalement paralysé au moins les îles de la Guadeloupe et de la Martinique. Cela fut accompagné d’émeutes et de pillages que l’état a réprimés avec des unités de police envoyées de France. Finalement, la bourgeoisie a fait reprendre le travail par les ouvriers, mais en échange d’une augmentation d’environ 30% de leurs salaires. La grève générale a résonné jusqu’en France même, où plusieurs manifestations de solidarité eurent lieu. D’eux-mêmes, des prolétaires en France, devant faire face à des fermetures d’usines et à des licenciements, lancent des grèves avec occupation et prennent leurs patrons en otages afin de faire valoir leurs revendications.

Et le prolétariat s’est aussi réveillé ailleurs. Dans des régions traditionnellement calmes, une vague d’émeutes a eu lieu: dans les capitales de Lettonie et de Lituanie, des centaines d’ouvriers se sont heurtés à la police et ont satisfait leurs besoins humains immédiats en pillant des magasins. De cette façon, ils subvertissaient en pratique la quotidienneté de la logique capitaliste des rapports d’échange. De la même façon, des prolétaires à Sofia, dans un faubourg de Malmö ou encore à Vladivostok, ont clairement montré ce qu’ils en pensent du serrage de ceinture et de la détérioration de leurs conditions de vie. Après une cinquantaine d’années de calme, la classe ouvrière en Islande, durement frappée par la crise économique, est descendue dans la rue et a attaqué le parlement et des commissariats de police. Dans un pays de 320.000 habitants, plus de 10.000 prolétaires ont participé aux manifestations quotidiennes qui ont tourné en affrontements avec la police.

Ce qui inquiète très fort la bourgeoisie mondiale, c’est le prolétariat dans « l’atelier du monde » et « nouvelle superpuissance mondiale » : la Chine « rouge ». A entendre les discours de politiciens mondiaux, on peut appréhender la peur qu’ils ressentent concernant l’impact qu’un soulèvement prolétarien à grande échelle en Chine pourrait avoir sur le prolétariat mondial. Les bureaux officiels de statistiques de l’état chinois, en accord exceptionnel avec les journalistes occidentaux, observent une brusque augmentation du nombre d’émeutes et de grèves qui sont déclenchées partout dans le pays. Les statisticiens parlent d’environ des dizaines de milliers d’« incidents » qui ont requis l’intervention de la police. Par exemple, le 19 décembre 2008, au moment-même où le soulèvement prolétarien faisait rage en Grèce, dans la ville de Longan, dans le nord-ouest de la Chine, environ 50.000 résidents locaux et paysans pauvres venant des villages environnants se sont heurtés à des unités spéciales de la police à cause de l’appropriation par l’état de leurs terres et la démolition de leurs habitations sans aucune compensation. Pendant l’affrontement, deux bureaux locaux du parti communiste chinois ont été réduits en cendres, ainsi que beaucoup de véhicules gouvernementaux et de la police. Mais plus de vingt manifestants ont été littéralement battus à mort et plus d’une centaine ont été grièvement blessés par les matraques policières.

Une perspective ?

Bien que la cause de toutes les luttes prolétariennes soit la même: le rapport social d’exploitation sur lequel le capitalisme est basé et qui est la source de toutes les contradictions et problèmes auxquels notre classe doit faire face, cela ne veut pas dire que les prolétaires en lutte soient conscients de ce rapport unissant leurs luttes particulières dans le monde entier et qui implique en même temps leur seul dépassement positif possible – la révolution communiste qui détruit la société de classe et dès lors met un terme à toute exploitation, oppression, guerre et famine. Seule une communauté humaine mondiale, où nous ne serons pas forcés de vendre nos vies pour un salaire et où nos relations seront libérées de la médiation de l’échange, nous permettra d’être de véritables êtres humains.

Malheureusement, nous devons affirmer aujourd’hui que, au moins actuellement, les luttes prolétariennes dans le monde arrivent d’une façon ou d’une autre par coïncidence en même temps, mais sans se rattacher mutuellement l’une à l’autre. Comme nous l’avons déjà dit auparavant, la plupart des luttes prolétariennes dont nous parlions, consistent en des affrontements violents, éphémères, isolés et rapidement défaits, d’une poignée de prolétaires avec la police ou en des grèves sauvages, tout autant limitées. Ces luttes sont souvent limitées par beaucoup d’illusions démocratiques et nationalistes, mais à certains moments, elles sortent du contrôle de la sociale-démocratie (dans ses formes de syndicats ou de partis politiques) et interrompent en pratique la paix sociale. Ces expressions isolées de la lutte de classe meurent rapidement et donnent assez d’espace à la bourgeoisie pour contre-attaquer – répression de la police, contrôles, mensonges médiatiques. Mais généralement, elles sont une preuve que le prolétariat lutte pour ses intérêts, qu’il y ait une crise ou pas.6

Cependant, il est nécessaire de dire que le poids de la domination bourgeoise et du spectacle nous tombe sur les épaules, même à nous autres les communistes. Bien que nous, militants communistes, soyons consciemment des internationalistes et comprenions la société de classe dans son étendue globale, il est très difficile de percer la barrière des contes de fées, de la langue et la censure médiatiques. C’est particulièrement fort dans les cas d’informations au sujet de luttes dans les soi-disant « pays en voie de développement », qui sont interprétées par les médias bourgeois aussi habilement que possible pour dissimuler leur contenu de classe.7

Néanmoins, c’est seulement lorsque les prolétaires en lutte dans différentes parties du monde se reconnaissent dans leurs frères et sœurs de classe de l’autre côté de la planète, que la révolution communiste a une chance d’être victorieuse. Mais nous ne pouvons pas dire si cette situation se rapproche. Nous espérons que l’impact de la crise économique mondiale sur les conditions de vie du prolétariat servira de facteur unificateur qui aidera notre classe à refuser la fausse conscience et à fraterniser en dépit de toutes les divisions bourgeoises.

[1] Séparés de nos moyens d’existence, nous sommes obligés de vendre notre force de travail au Capital dans un processus de production aliéné et aliénant, et cette aliénation est transférée dans tous les autres aspects de nos vies, de nos relations avec d’autres êtres humains et dans notre conscience. Les médias bourgeois apportent régulièrement des nouvelles au sujet de « tueurs fous », de « massacres incompréhensibles » commis par des « malades mentaux » et de suicides de « loosers désespérés », événements qu’ils décrivent comme des excès pour masquer leurs racines dans la totalité inhumaine de la société de classe.
[2] Il s’agit de grèves sauvages militantes de milliers d’ouvriers, surtout dans le textile, le pétrole, la construction, l’industrie minière et l’agriculture (malgré que toute grève soit déclarée illégale en Egypte et en dépit de plusieurs années de loi martiale au Bangladesh), mais aussi d’émeutes dans les rues contre la hausse des prix de la nourriture et de l’essence, de luttes militantes d’immigrés de l’Afrique sub-saharienne contre les expulsions au Caire, et qui ont culminé dans une mutinerie de soldats au Bangladesh qui ont revendiqué la mort de quatre-vingts bourgeois en uniforme.
[3] Chaîne de télévision « privée » et « populiste » en République tchèque, comparable à TF1 en France ou RTL-TVI en Belgique. [note du traducteur]
[4] Les ouvriers du bâtiment furent rejoints très rapidement par des ouvriers de presque toutes les raffineries britanniques et de plusieurs centrales électriques, d’incinérateurs, d’une usine chimique et d’aciéries.
[5] Au moment d’écrire ce texte, une deuxième vague d’occupations eut lieu, beaucoup plus militante et autonome par rapport aux structures sociale-démocrates. Les occupations ont été menées dans beaucoup de grandes villes dans toute l’Italie. À Rome, des manifestants qui occupaient l’Université Sapienza se sont sérieusement affrontés à la police dans les rues ; à Naples, les occupations ont commencé à quitter le cadre des universités. En même temps, les occupations d’universités en France continuaient, alors que les étudiants voulaient passer leur année sans examens, revendiquant une note moyenne, pendant que les professeurs voulaient abolir le semestre entier.
[6] Nous voudrions refuser la fausse question, si populaire parmi les ultra-gauchistes, de savoir si le meilleur moment pour la lutte de classe, c’est soit pendant la conjoncture capitaliste, parce que les ouvriers sont dans une position meilleure puisque le capital a besoin de leur force de travail, soit en temps de crise, parce qu’ils doivent d’abord crever de faim avant de se rendre compte de leur exploitation.
[7] Un exemple particulièrement dégoûtant pourrait être la région de la soi-disant Afrique Noire où toute la terreur commise par le capital contre nos frères et sœurs de classe est présentée comme une preuve du primitivisme des « nations locales ».

Posted in Activity of the group - Français, Français | Comments Off on Luttes Récentes de Notre Classe

První číslo komunistické revue Třídní válka „PROSINEC 2008: Proletářská vzpoura v Řecku a další možné perspektivy třídní autonomie“

Aktualizace 12. 10. 2009: Technický problém s poškozenými archívy jsme odstranili. Rovněž nám byla poskytnuta pomoc a nyní jsou k dispozici i “klasická” kompletní PDF. Omlouváme se za komplikace.

S radostí oznamujeme, že se nám právě podařilo vydat první číslo komunistické revue Třídní válka. Revue věnované (a to navzdory tomu, že bude budoucnu nepochybně vycházet značně nepravidelně) kontinuální zkušenosti proletariátu v jeho revoluční praxi – komunistickému hnutí. Stejně jako od tohoto blogu si od ní slibujeme jediné: že bude přispívat k rozvíjení vědomí naší třídy, k rozvoji a zevšeobecnění jejího hnutí směřujícího k porážce kapitalismu a k vytvoření beztřídní společnosti – komunismu.

TV__-__TV01

Tematicky je první číslo komunistické revue Třídní válka věnováno proletářské vzpouře v Řecku v prosinci roku 2008. Vzpouře, která narušila dlouhé období téměř totálního triumfu kapitalistické kontrarevoluce na západě i východě Evropy novým výbuchem otevřeného třídního boje, znovuobjevením se proletariátu v ulicích. Vzpouře, která nám na krátký, ale důležitý okamžik ukázala obraz budoucnosti, která se může zrodit pouze z trosek přítomného.

Po téměř devíti měsících, které uběhly od chvíle, kdy poprvé vzplály ohně této revolty, přinášíme analýzy, chronologie a dokumenty vzešlé z prosincového hnutí. Časová prodleva mezi vydáním těchto dokumentů a událostmi, které loni v zimě otřásly nejen jihovýchodním cípem Evropy, nám umožnila vybrat pouze nejvýznamnější momenty řeckých sociálních bouří a sestavit takovou kolekci textů, které reprezentují jejich zásadní charakteristiky, ať už jde o hlubokou sociální kritiku kapitalismu zakládající možnost rozvíjení proletářské autonomie na straně jedné, nebo naopak o iluze a slabiny reprodukované samotnými vzbouřenci a postupně vyprazdňujícími podvratný obsah radikálních akcí.

Věříme, že stojí za to, podívat se ještě jednou, střízlivýma očima a kriticky, ale zároveň vášnivě a s nadějí na tuto aktivitu naší třídy. Ne pro kritiku či potěšení samo, ale v kontextu odkrývání historického programu proletariátu v jeho vlastním boji a tedy i v kontextu hledání revoluční perspektivy, pro poučení, která si z tohoto boje můžeme a musíme odnést do dalších bojů. Právě to je stále a všude úkolem komunistických minorit – nikoli pouhé popisy třídních bojů, ale pochopení jejich dynamiky a jasné pojmenování a prosazování programu proletářské revoluce proti kapitálu a námezdní práci.

Tímto vám tedy přejeme inspirativní četbu v duchu parafrázovaného hesla rebelů z Řecka:

SERTE NA ŘECKO 2008! BOJUJTE TADY A TEĎ!

PDF verze ke stažení na stránce Stahuj/Download.

POZOR:
Prosíme distributory, kteří by chtěli pomoci s distribucí komunistické revue Třídní válka, aby se ozvali na email: tridnivalka [at] yahoo [dot] com
Zároveň děkujeme všem, kteří jakýmkoli způsobem přispěli, přispívají či přispějí k šíření této revue.

Posted in Activity of the group - Čeština, Čeština | Comments Off on První číslo komunistické revue Třídní válka „PROSINEC 2008: Proletářská vzpoura v Řecku a další možné perspektivy třídní autonomie“

Recent Struggles of Our Class

Proletarian struggle, it is not just Greece in December 2008, even if, at least in the Euro-Atlantic space, this rebellion is, by its depth and scope of its conscious as well as unconscious social critique, the furthest reaching expression of our class in the last several decades. Proletarians struggle today as well as yesterday all over the world, because in spite of their local differences they are in the position of an exploited class, and they all share basically same misery of surviving in capitalism.

Economy versus human needs

With arrival of the crisis, capitalism continues to grin its disgusting face at us and brings further increase of exploitation, misery and alienation.1 It is nothing new: exploitation of our labour power, draining our life energy, this is what the capitalist society is based upon. The aim of production is not satisfaction of human needs, but creation of profit for the class owning means of production – the bourgeoisie. We are all exploited, because for our work we receive only a wage with lesser value than is value of goods we produced. Everything that we produced over the value of our own labour power becomes surplus value. This, after deduction of investments into means of production (be it a lathe, an agricultural tractor or a computer server), transforms itself into the profit of the capitalist. From this surplus value extracted from our living labour grows the amount of accumulated wealth of the bourgeoisie, which in turn invests it into further production. We are forced to spend our wages on the same goods that we produced at work, because it is the only possible way how to survive. By this we in fact allow the realisation of profit of “our dear capitalist”. Every day, again and again, we are driven into alienated and alienating process of production by merciless logic of creation of profit. This ever repeating cycle constantly reproduces the class of owners buying the labour power (the bourgeoisie) and the class forced to sell its labour power (the proletariat).
But with capitalist development and increasing technologization of production, productivity of labour and thus increasing rate of exploitation, the capitalists are able to flood the market with ever-increasing amount of goods, with use of ever decreasing amount of labour power. This means that value of goods is decreasing. The bourgeoisie tries to avoid this while getting rid of redundant labour power and at the same time they seek to realise the same rate of profit by means of conquering new markets (for example by advertising) in order to sell more goods, because a potential of no market is unlimited. In this way capitalism inevitably leads to the general crisis of valorisation, like the one that the world is currently experiencing. After bankruptcies of banks, sacking of employees in industry and services as well, decrease of wages, destruction of supplies of unsold goods, closing of companies, comes. And for different factions of the bourgeoisie a war will sooner or later appear as the only way out of the crisis, because it allows them to destroy sufficient amount of value at sufficient pace, in order to restart economical growth again.

Human needs against economy

Life in the capitalist totality is nothing else but miserable surviving from day to day. Drained from our living energy at work, terrorized by the police, fed with styrofoam food, sacked from jobs, and with a perspective to be send to die in the name of homeland, nation, race, democracy or religion on this or that war front, when they become completely superfluous for Capital, proletarians rise up to enforce their human needs against needs of economy.
Today, life situation is worsening for many of us, while capitalists still drive their asses in luxury cars and feed us with appeals to fasten our belts and persuade us to agree with “necessary rationalisation of production” – sacking and decreasing wages. But sometimes such arrogance does not pay off to the bourgeois. As an example we can choose a banker, Fred Goodwin, from Royal Bank of Scotland whose luxury villa and limousine were damaged. Moreover, he received SMS threats claiming that it is just a beginning and that soon his house will burn with him being inside.
As struggles of last few years have shown us, for example in Bangladesh or Egypt,2 our class is not as dead as a bunch of bourgeois sociologists and/or experts at medial spectacle of TV NOVA tries to lie to us.
The same hold for a recent wave of wildcat strikes in the UK because of exclusion of local workers from reconstruction works taking place in plants of the British oil industry,3 where bourgeois media hand in hand with politicians and trade unions tried to depict the whole movement in nationalist dimensions of “job market competition”. Even if at first, striking workers themselves used slogans like “British jobs for British workers!”, in the process of struggle those were very quickly forgotten to make space to a much more internationalist class content. As an example could serve banners in Italian language, used by strikers, calling Italian workers, employees of a company carrying on the reconstruction, to join the strike. In several British towns there were also workers occupying closing down Visteon factories to enforce payment of compensation money and there is a lot of conflicts developing in civil service sector over cuts in the state budget.
As unrest is coming back into the hearth of “affluent” Europe (in the form of the December uprising in Greece), the bourgeoisie became scared and shitted in their pants. The president of France, Sarkozy, scared by Greek events, postponed his plans for an even greater impoverishment of young proletarians in France in the form of longer testing periods and school fees loans. Despite this, France did not avoid student protests, occupations of universities and high schools, which were often ended only by riot-cops. Further cuts in the budget and plans for privatisation of education enraged tens of thousands of students and teachers all over the Italy and caused wave of university occupations and some of them, despite efforts of student unions, led to the brawls with police.4
In French overseas departments Guadeloupe, Martinique, French Guiana and Reunion a general strike erupted against an unbearable rate of exploitation and totally paralyzed at least Guadeloupe and Martinique islands. It was accompanied by riots and looting, which the state had to suppress with police units sent from France. Finally, the bourgeoisie made the workers to resume work, but in return for roughly 30 percent increase in wages. The general strike resounded in France itself as well, where several solidarity demonstrations took place. Proletarians in France themselves, facing closures of factories and dismissing, start occupation strikes and take their bosses as hostages, in order to enforce their demands.
And the proletariat has been awaking elsewhere as well. In traditionally calm regions a wave of riots took place: in capital cities of Latvia and Lithuania, hundreds of workers clashed with police and satisfied their immediate human needs by looting shops. In this way, they were practically subverting everyday capitalist logic of exchange relations. Similarly, proletarians in Sophia, in a suburb of Malmoe or in Vladivostok showed clearly, what they think about fastening their belts and worsening of their living conditions. After fifty years, working class in Iceland, heavily struck by economical crisis, went to the streets and attacked parliament and police stations. In the country of 320 thousands inhabitants, more than 10 thousands of proletarians took part in everyday demonstrations that turned into clashes with the police.
What makes the world bourgeoisie very worried is the proletariat in the “workshop of the world” and “incoming global superpower”: “red” China. From speeches of global politicians one can feel how scared they are of the impact a large scale proletarian uprising in China could have on the worldwide proletariat. Official statistical bureaus of the Chinese state in a rare accord with western journalists observe a sharp increase in the number of riots and strikes erupting all around the country. Statisticians are talking about tens of thousands of “incidents” which demanded police intervention. For example, on the 19th of December 2008, at the time when the proletarian uprising was storming in Greece, in Longan city in North-Western China approximately 50 thousands of local residents and poor peasants from surrounding villages clashed with special police units because of state-planned appropriation of their land and demolition of their dwellings without any compensation. During the clash two local offices of the ruling Communist party of China were burnt to the ground as well as many government and police vehicles. But more than twenty demonstrators were literally beaten to death and over one hundred badly wounded by police batons.

A perspective?

Although the cause of all proletarian struggles is the same: the exploiting social relation, which capitalism is based upon, and which is the source of all contradictions and problems our class must face, it does not mean that struggling proletarians themselves are aware of this connection uniting their particular struggles all around the world and at the same time implicating their only possible positive overcoming – the communist revolution that  destroys the class society and together with it finishes all exploitation, oppression, war and starvation. Only a global human community, where we will not be forced to sell our lives for a wage and where our relations will not be mediated by exchange, will allow us to be real human beings.
Unfortunately, today we have to state that, at least for now, proletarian struggles around the world happen somehow coincidentally at the same time but without mutually relating to each other. As we already said before, most of proletarian struggles, we were talking about, consist of short-lived, isolated and quickly defeated violent clashes of a handful of proletarians with the police or equally limited wildcat strikes. These struggles are often limited by lots of democratic and nationalist illusions, but in some moments they get out of control of Social Democracy (in the forms of trade unions or political parties) and practically disrupt social peace. These isolated expressions of class struggle speedily die and give the bourgeoisie enough space to counter-attack – police repression, control, medial massage. But generally, they are a proof that the proletariat is struggling for its interests, whether there is a crisis or not.5
However, it is necessary to say, that a weight of bourgeois domination and spectacle fall even on the shoulders of us, communists. Although we, as communist militants, are consciously internationalists and we understand the class society in its global scope, it is very difficult to break through the barrier of media fairy tales, language and censorship. It is especially strong in cases of news about struggles in so-called “developing countries”, which are interpreted by bourgeois media in a way as ably as possible concealing their class content.6
Nevertheless, only when struggling proletarians in different parts of the world recognise themselves in their class brothers and sisters on the other side of the planet, the communist revolution has a chance to be successful. If this situation is coming close, we can not say. Hopefully, the impact of the global economic crisis on the living conditions of the proletariat will serve as a unifying factor that will help our class to refuse false consciousness and to fraternize despite of all bourgeois divisions.

Footnotes:
1 Separated from means of subsistence, we are forced to sell our labour power to Capital in alienated and alienating process of production, and this alienation is conveyed into all other aspects of our lives, our relations with other human beings and our consciousness. Bourgeois media regularly bring news about “mad shooters”, “incomprehensible massacres” committed by “mentally ill people” and suicides of “unsuccessful losers”, which they describe as excesses in order to mask their roots in inhumane totality of the class society.
2 Reaching from militant wildcat strikes of thousands of workers especially in textile, oil, construction and mining industry and agriculture (despite unlawfulness of any strike in Egypt and several years of martial law in Bangladesh), riots in the streets against high prices of food and petrol, militant struggles of immigrants from Sub-Saharan Africa against deportations in Cairo to a mutiny of Bangladeshi rifles, which claimed lives of eighty bourgeois in uniforms
3 Construction workers were very quickly joined by workers from almost all British refineries and several power plants, incinerators, a chemical factory and steelworks.
4    At the time when this text was written, second wave of occupations, much more militant and autonomous from social democratic structures took place. Occupations were running on in many big cities all around the Italy. In Rome, demonstrators occupying Sapienza University were seriously fighting the police in the streets, in Naples occupations started to leave the framework of universities. At the same time, university occupations in France, where students wanted to pass to another grade without exams, just with an average mark, while teachers wanted to abolish the whole semester, were running as well.
5 We would like to refuse a false question, so popular amongst the ultra-leftists, if the best time for class struggle is during capitalist conjuncture, because workers are in a better position as capital needs their labour power, or a time of crisis, because they must be first dying of hunger before they realize their exploitation.
6 An especially disgusting example could be the region of so-called Black Africa, where all the terror committed against our class brothers and sisters by capital is presented as a proof of primitivism of “local nations”.

Posted in Activity of the group - English, English | Comments Off on Recent Struggles of Our Class

Současné boje naší třídy

Boj proletariátu, to není jen Řecko v prosinci 2008, byť přinejmenším v euroatlantickém prostoru byla tato vzpoura svojí hloubkou a rozsahem praktické i vědomé sociální kritiky nejdalekosáhlejším vystoupením naší třídy za několik posledních desetiletí. Proletáři dnes stejně jako včera bojují na celém světě, protože přes veškeré lokální odlišnosti se všichni nalézají v postavení vykořisťované třídy a sdílejí ve své podstatě totožnou mizérii přežívání v kapitalismu.

Ekonomika versus lidské potřeby

S příchodem krize na nás kapitalismus dál šklebí svůj hnusný obličej a přináší další nárůst vykořisťování, bídy a odcizení.1 Není to nic nového, právě na vykořisťování naší pracovní síly, vysávání naší životní energie, je kapitalistická společnost založena. Cílem výroby není uspokojování lidských potřeb, ale tvorba zisku pro třídu vlastnící výrobní prostředky – buržoazii. Všichni jsme vykořisťovaní, neboť za svou práci dostaneme pouze mzdu, jejíž hodnota je menší než hodnota zboží, které jsme vyrobili. Ze všeho, co jsme vyrobili nad rámec hodnoty naší vlastní pracovní síly, se stává nadhodnota. Ta se po odečtení investic do výrobních prostředků (ať už se jedná o soustruh, traktor nebo počítačový server), dále mění v zisk kapitalisty. Z této nadhodnoty extrahované z naší živé práce tak roste množství nashromážděného bohatství buržoazie, která jej obratem ruky znovu investuje do nových výrobních prostředků, které použije k další výrobě. Z našich mezd jsme nuceni si kupovat tytéž produkty, které jsme předtím vyráběli v práci, jako zboží na trhu, protože je to jediná možnost jak přežít. Tím vlastně umožňujeme realizaci zisku „našeho milého kapitalisty“. Každý den jsme zas a znovu hnáni touto neúprosnou logikou tvorby zisku do odcizeného a odcizujícího pracovního procesu. Tento stále se opakující cyklus neustále reprodukuje třídu vlastníků kupujících pracovní sílu (buržoazii) i třídu nucenou svoji pracovní sílu prodávat (proletariát).
Jenže s kapitalistickým rozvojem a vzrůstající technologizací výroby, produktivitou práce a tedy i rostoucí mírou vykořisťování, jsou kapitalisté schopni vychrlit na trh čím dál tím větší množství zboží za použití čím dál tím menšího množství pracovní síly. Hodnota zboží tak klesá. Tomuto procesu se buržousti snaží zabránit tím, že se zbavují nadbytečné pracovní síly a zároveň usilují o realizaci stejné míry zisku tak, že dobývají nebo vytvářejí nové trhy (např. reklamou), aby mohli prodat více zboží, neboť možnosti žádného trhu nejsou neomezené. Takto kapitalismus neodvratně spěje k všeobecné krizi zhodnocování, jakou zažívá svět nyní. Po bankrotech bank přichází propouštění zaměstnanců i v průmyslu a ve službách, snižování mezd, ničení zásob neprodaného zboží, zavírání podniků… A jako jediná cesta z této krize se dříve či později různým frakcím buržoazie bude jevit válka, která jim umožní dostatečně rychle zlikvidovat dostatečně velké množství hodnoty na to, aby mohly znovu nastartovat ekonomický růst.

Lidské potřeby proti ekonomice

Život v kapitalistické totalitě není ničím jiným než bídným přežíváním ze dne na den. Vysáváni ze své životní energie v práci, terorizováni policií, krmeni polystyrenovým jídlem, vyhazováni na dlažbu a s perspektivou toho, že až se pro kapitál stanou zcela nadbytečnými, potáhnou ve jménu vlasti, národa, rasy, demokracie či náboženství umírat na tu či onu válečnou frontu, proletáři a proletářky se bouří, aby prosadili své lidské potřeby proti potřebám ekonomiky.

Mnohým z nás se dnes zhoršuje životní situace, zatímco si kapitalisté nadále vozí zadky v BMW a nás krmí výzvami k utahování opasků a přemlouvají nás k souhlasu s „nutnou racionalizací výroby“ – propouštění a snižování platů. Ne vždy se ale podobná arogance buržoustům musí vyplatit. Jak ukazuje příklad bankéře Freda Goodwina z Royal Bank of Scotland, jemuž někdo vymlátil okna na jeho vile i mercedesu. Navíc dostává výhružné SMS, oznamující že je to teprv začátek, a že už brzy bude jeho dům hořet a on s ním.

Jak ukázaly boje posledních pár let například v Bangladéši nebo v Egyptě2, naše třída není zdaleka tak mrtvá, jak se nám snaží nalhat sebranka buržoazních sociologů a/nebo expertů na mediální spektákl z TV HOVNA.

Stejně tak při nedávné vlně divokých stávek v Británii kvůli vyloučení místních dělníků ze stavebních prací na probíhající rekonstrukci zařízení britského ropného průmyslu,3 se buržoazní média spolu s politiky a odbory snažily ze všech sil vylíčit celé hnutí jen v nacionalistických dimenzích „konkurence na trhu práce“. I když i z úst samotných stávkujících dělníků z počátku zaznívala hesla typu „Britská pracovní místa pro britské dělníky!“, v procesu boje byla velmi rychle zapomenuta, aby uvolnila místo mnohem internacionalističtějšímu třídnímu obsahu. Příkladem mohou být italsky psané transparenty, kterými se stávkující obraceli na italské dělníky, zaměstnance firmy, která rekonstrukce provádí, s výzvou, aby se přidali ke stávce. V několika britských městech dělníci rovněž okupují zavírané továrny firmy Visteon, aby se domohli vyplacení odstupného a nazrává řada konfliktů ve veřejných službách kvůli škrtům ve státním rozpočtu.

Při návratu nepokojů do srdce „blahobytné“ Evropy (v podobě prosincové vzpoury v Řecku) se buržoazie zalekla a nadělala si do kalhot. Francouzský prezident Sarkozy vystrašen řeckými událostmi odkládá ve Francii své plány na ještě větší zbídačení mladých proletářů a proletářek v podobě delších zkušebních lhůt a školného na půjčku. Přesto se Francie nevyhnula studentským protestům, okupacím vysokých a středních škol, které byly často ukončeny až zásahovými jednotkami policie. Další škrtání v rozpočtu a plány na privatizaci školství rozohnily desetitisíce studentů a učitelů po celé Itálii a vyvolaly vlnu okupací vysokých škol z nichž některé, i přes snahu studentských odborů, vedly ke strkanicím s policií.4

Ve francouzských zámořských departmentech Guadaloupe, Martinik, Francouzská Guaiana a Reunion propukla opravdu generální stávka proti neúnosné míře vykořisťování, která zcela paralyzovala přinejmenším ostrovy Guadaloupe a Martinik. Byla doprovázena nepokoji a rabováním, k jejichž potlačení musel stát poslat policejní jednotky z Francie. Buržoazie nakonec přiměla dělníky k návratu do práce, ale za cenu zvýšení mezd zhruba o 30 procent. Generální stávka měla ohlas i v samotné Francii, kde proběhlo několik solidárních demonstrací. Proletáři ve Francii se sami tváří v tvář zavírání podniků a propouštění pouští do okupačních stávek a berou si své šéfy jako rukojmí, aby se domohli svých požadavků.

A proletariát se probouzí i jinde. V tradičně poklidných regionech dochází k vlně pouličních bouří: v hlavních městech Litvy a Lotyšska se stovky dělníků střetly s policií a rabováním obchodů uspokojovaly svoje bezprostřední lidské potřeby. Tímto prakticky podvracely každodenní kapitalistickou logiku směnných vztahů. Stejně tak proletáři a proletářky v Sofii, na předměstí Malmö a ve Vladivostoku, dali jasně najevo, co si myslí o utahování opasků a zhoršování svých životních podmínek. Ekonomickou krizí těžce zasažená dělnická třída na Islandu po padesáti letech vyšla do ulic a napadla parlament a policejní stanice. V zemi, která má 320 tisíc obyvatel, se každodenních demonstrací, které se zvrhávaly ve střety s policií, účastnilo více než 10 tisíc proletářů.

Hluboké vrásky na čele dělá světové buržoazii proletariát v „dílně světa“ a „nastupující světové velmoci“ – „rudé“ Číně. Z prohlášení světových politiků lze jasně vyčíst, jaký strach mají z dopadu, který by mělo proletářské povstání velkého rozsahu v Číně na proletariát celého světa. Oficiální statistické úřady čínského státu se vzácně shodují se západními novináři v pozorování prudkého nárůstu množství a rozsahu nepokojů a stávek, které se množí po celé zemi. Statistici mluví o desítkách tisíc „incidentů“, při kterých zasahovala policie (brány v potaz jsou přitom jen ty, kterých se účastnilo více než tisíc lidí). Například 19. prosince minulého roku, v době, kdy zuřila proletářská vzpoura v Řecku, se ve městě Longan na severozápadě Číny střetlo asi 50 tisíc místních obyvatel a drobných rolníků z okolí se speciálními policejními jednotkami kvůli státem naplánovanému záboru jejich půdy a zbourání jejich obydlí bez kompenzace. Při střetu byly do základu vypáleny dvě místní kanceláře Komunistické strany Číny a mnoho vládních a policejních vozidel. Více než dvě desítky demonstrantů byly ale doslova ubity k smrti policejními obušky a přes sto jich bylo vážně zraněno.

Perspektiva?

Ačkoli příčinou všech proletářských bojů je to stejné, samotný vykořisťující sociální vztah na kterém je kapitalismus postaven a z něhož pramení všechny rozpory a problémy, kterým musí naše třída čelit, neznamená to, že jsou si i sami bojující proletáři vědomi této souvislosti, která spojuje jejich jednotlivé boje po celém světě a která zároveň implikuje jejich jediné možné pozitivní vyústění – komunistickou revoluci, která rozmetá na kusy třídní společnost a spolu s ní ukončí všechno vykořisťování, útlak, války, hladomory. Jedině globální lidská pospolitost, kde nebudeme nuceni prodávat své životy za mzdu a kde naše vztahy s ostatními nebudou zprostředkovány směnou, nám umožní být skutečnými lidskými bytostmi.

Dnes musíme s lítostí konstatovat, že alespoň prozatím se proletářské boje ve světě odehrávají jakoby spíše náhodně ve stejný čas, ale navzájem se k sobě nevztahují. Jak už jsme řekli, většinu proletářských bojů, o kterých jsme tu hovořili představují krátkodeché, izolované a rychle poražené násilné střety hrstky proletářů s policajty nebo stejně limitované divoké stávky. Často jsou toboje omezené množstvím demokratických a nacionalistických iluzí, ale v některých okamžicích se í kontrole sociální demokracie podobě odborů nebo politických stran a v praxi narušují ální smír. Vzápětí tyto izolované projevy třídního boje většinou utichají a nechávají tak dostatek prostoru buržoazii k protiútoku – policejní represi, kontrole, mediální masáži. Celkově jsou však důkazem, že proletariát bojuje za své zájmy krize nekrize.5

Nutno ovšem poznamenat, že tíha buržoazního panství a spektáklu uvalená na proletariát dopadá i na ramena nás komunistů. I když jsme jakožto komunističtí militanti vědomě internacionalisty a chápeme třídní společnost v jejích globálních rozměrech, je pro nás nesmírně obtížné prodrat se tunami mediálních pohádek, skrz bariéry jazyka a cenzuru. Obzvlášť silně se to projevuje v případě zpráv o bojích v takzvaných „rozvojových zemích“, které buržoazní média interpretují takovým způsobem, aby co nejvíce zakryla jakýkoliv třídní obsah v nich obsažený.6
Jenže jedině pokud se bouřící se proletáři a proletářky v různých částech světa rozpoznají ve svých třídních bratrech a sestrách na opačné straně planety, má komunistická revoluce šanci na úspěch. Jestli k tomu situace nazrává, zatím nedokážeme posoudit. Možná, že dopad světové ekonomické krize na životní úroveň proletariátu poslouží jako jednotící faktor, který pomůže naší třídě odvrhnout falešné vědomí a sbratřit se navzdory všem buržoazním dělítkům.

Poznámky:
1 Odloučeni od prostředků obživy, jsme nuceni prodávat svou pracovní sílu kapitálu v odcizeném a odcizujícím procesu výroby, a toto odcizení se přenáší i do všech dalších aspektů našeho života, našich vztahů s jinými lidskými bytostmi a našeho vědomí. Buržoazní média pravidelně přinášejí zprávy o „šílených střelcích“, „nepochopitelných masakrech“ páchaných „duševně nemocnými lidmi“ a sebevraždách „neúspěšných ztroskotanců“, které líčí jako excesy, aby zamaskovala jejich kořeny v nelidské totalitě třídní společnosti.
2 Sahající od militantních divokých stávek tisíců dělníků a dělnic především v textilním, ropném, stavebním a těžebním průmyslu a zemědělství (navzdory ilegálnosti jakékoliv stávky v Egyptě a několik let trvajícímu stannému právu v Bangladéši), přes pouliční bouře proti vysokým cenám potravin a benzínu, militantních bojů přistěhovalců z Černé Afriky v Káhiře proti deportacím, až po nejnovější vzpouru bangladéšských pohraničníků, která si vyžádala život osmdesáti buržoustů v uniformách.
3 K stavebním dělníkům se však okamžitě přidali dělníci téměř ze všech britských rafinérií i několika elektráren, spaloven, chemické továrny a ocelárny.
4 V době psaní tohoto textu právě probíhá druhá vlna protestů, o poznání militantnější a nezávislejší na socdemáckých strukturách. Okupace probíhají v mnoha velkých městech po celé Itálii. V Římě se demonstranti okupující univerzitu Sapienza pouštějí do regulérních pouličních bitek s policií, v Neapoli okupace začínají překračovat rámec vysokých škol. Je však ještě příliš brzy soudit jakým směrem se hnutí bude dále vyvíjet a jestli radikální forma boje s sebou přinese také radikální obsah. Stejně tak ještě pokračují okupace univerzit ve Francii, kde studenti chtějí projít i bez zkoušek s průměrnou známkou, zatímco učitelé chtějí zrušit celý semestr.(pokud chceš tu Francii ještě víc rozvinout tak o tom zjisti něco bližšího)
5 Chtěli bychom odmítnout falešnou otázku, tak populární mezi ultralevičáky, zda je pro třídní boj vhodnější doba kapitalistické konjunktury, protože dělníci jsou „v lepší pozici“, neboť je kapitál potřebuje, nebo doba krize, protože musí nejprve chcípat hlady, aby si uvědomili své vykořisťování.
6 Obzvláště nechutným příkladem může být region takzvané Černé Afriky, kde veškerý teror a zvěrstva páchaná kapitálem na našich třídních bratrech a sestrách je předkládán jako důkaz zaostalosti a barbarství místních „národů“.

Posted in Activity of the group - Čeština, Čeština | Comments Off on Současné boje naší třídy

Třídní boj na Guadalupe

V listopadu 2008 vtrhnul proletariát ve Francouzské Guyaně (na severu Jižní Ameriky) na dva týdny do ulic ve stávce prokládané nepokoji a blokádami. Ve stejné době se zintenzivnil boj také na Madagaskaru, bývalé francouzské kolonii, zatímco obrovské a rostoucí stávkové hnutí, které vypuklo na Guadalupe, vyústilo 20. ledna ve spuštění „časově neomezené generální stávky“. Toto heslo vypustil do světa kolektiv ustavený na počátku hnutí zhruba 50 organizacemi, jenž přijal jméno LKP, což jsou iniciály pro kreolské “Liyannaj Kont Pwofitasyon“, Kolektiv (či Shromáždění nebo Liga) proti „profitaci“, „vykořisťování pro zisk“, někdy překládané buržoazními médii jako „nadměrné vykořisťování“, což evidentně snižuje sílu tohoto výrazu. Tento kolektiv sestavil program o 146 bodech, mezi jinými požadavek na zvýšení „nízkých mezd“ o 200 Euro, který se stal pro toto hnutí symbolickým.

Uprostřed února, kdy byly na vzestupu blokády silnic opírající se o sílu zbraní, policie se je pokusila odstranit ofenzivní akcí a mnoho militantů zatkla. Toto zesílení třídní konfrontace pak přitáhlo nezaměstnané a další ještě opomíjenější sektory proletariátu, které z předměstí doslova zaplavily centra měst a strategické křižovatky obchodního světa, kde po následující tři dny a tři noci bez přestávky konaly, když rabovaly, zapalovaly nákupní střediska a vozidla represivních sil[1] a když dokonce blokovaly letiště. Tento rozvoj hnutí úplně zablokoval ekonomiku, turistické kanceláře zrušily všechny dovolené na ostrově[2] a stát přiznal, že „už není schopen zrekvírovat benzínové pumpy“. Tváří v tvář tomuto vývoji přímé akce proletariátu bylo ohroženo samotné zachování sociálního pořádku.

„Chtěli Bejrút, tady mají Bejrút,“ řekl novinám Liberation 16tiletý mladík, zatímco ničil kabely v přístavu. Starosta Pointe-à-Pitre vypadal velmi vyděšeně: „To, co jsme zažili dnešní noci, není náhoda. Města se zmocnili zcela nekontrolovatelní adolescenti, kteří vyvolali nesnesitelnou atmosféru rabování a ničení.“

523482DF103-FRANCE-GUADELOUPE-STRIKE-FRANCE-GUADELOUPE-STRIKE[1]

Francouzský stát vyslal mnohem více „mobilních četníků“ (zásahových jednotek policie proti nepokojům), zatímco jeho jasnozřivější frakce dobře věděly, že je nutné zkusit toto hnutí zlomit na jiném terénu. Tak, když byl státní sekretář pro zámořská teritoria Yves Jégo povolán do Paříže, pokusil se přesvědčit své komplice, že s ohledem na to, co popsal jako „povstaleckou situaci“, bude nutné souhlasit s některými požadavky – mimo jiné s těmi 200 Euro. Je nutné vědět, že od počátku února začali stávkovat i proletáři na Martiniku, dalším, s Guadalupe sousedícím, francouzském ostrově, a ustavili svůj vlastní stávkový výbor, „Výbor 5. února“, jehož název odkazoval k datu, kdy generální stávka začala, zatímco na ostrově Réunion (také francouzském DOM[i], který leží v Indickém oceánu blízko Madagaskaru), vyhlásil „Kolektiv ostrova Réunion“ právě 14. února, v předvečer nepokojů na Guadalupe, generální stávku na 5. března.

Proto tváří v tvář situaci, která začínala být nezvladatelná jak na Guadalupe, tak potenciálně i v dalších DOM, někteří buržousti obhajovali vyjednávání, protože věděli, že brutální represe na Guadalupe, jako v roce 1967 (kolem 100 mrtvých), by určitě znamenala riziko zintenzivnění hnutí, a to včetně Martiniku nebo i vzdálenějších DOM, kde byla situace také velmi napjatá.

Francouzský stát se proto rozhodl přislíbit uspokojení některých požadavků (mezi jinými ten o 200 Euro), aby se pokusil přimět stávkový sektor, který inicioval prosincové a lednové hnutí, k tomu, aby to vzdal, a to navzdory svému strachu, že se tato situace rozšíří i do centrální Francie, a navzdory nárůstu mzdových požadavků v předvečer „sociálního summitu pro zaměstnanost“. A do nějaké míry to fungovalo: odbory (s kterými se hnutí dostatečně nerozešlo) vynaložily na tento cíl mnoho energie, když vydávaly spektakulární pseudo-radikální prohlášení (jako ty od Elie Domoty, vůdce UGTG, který byl buržoazními médii povýšen na „představitele hnutí“). Slib státu a zaměstnavatelů přidat 200 Euro nakonec zdolal stávku, což rychle oslabilo bojovnost nezaměstnaných proletářů, kteří se předtím k hnutí připojili na barikádách. Přes obavy francouzské vlády nevyvolal slib na uspokojení tohoto požadavku nákazu, nepovzbudil proletáře ve zbytku Francie, aby své potřeby připojili k potřebám jejich třídních bratrů a sester na Guadalupe.

V kontextu současné krize, kdy tendence je spíše ke snižování mezd, restrukturalizaci a propouštění, se měsíční nárůst nízkých mezd o 200 Euro opravdu jeví jako významný ústupek. Ten navíc musel být dostatečně atraktivní, aby zlomil hnutí a přivedl stávkující znovu do práce. Samozřejmě víme, že ačkoli vstoupil v platnost, vzhledem k pádící inflaci tento nárůst nominální mzdy ve skutečnosti nevyústí v nárůst reálné mzdy ve střednědobém horizontu. A buržoazie už se všemi prostředky snaží vyprázdnit podstatu této dohody. Slíbených 200 Euro mělo být z poloviny vyplaceno centrálním státem, zbývající dvě čtvrtiny pak  měly vyplatit místní úřady a zaměstnavatelé. Mezitím stát vyjevil, že bude svůj závazek plnit po období dvou let, zatímco MEDEF (federace zaměstnavatelů) ucukla před placením své části účtu, když rozsekala dohodu do sektorových vyjednávání, aby ji mohla lépe pohřbít. Jistě, buržoazie se zase jednou snaží, abychom spolkli všechnu potupu i lež …

Ceny potravin měly vždy tendenci být vyšší v DOM-TOM[ii] než v centrální Francii. To lze vysvětlit faktem, že kapitál tam historicky organizoval vykořisťování „klasickým“ způsobem skrze vnucení vývozní monokultury (cukrová třtina), která připoutává přežití proletářů k dovozu nezbytného zboží z metropolitní Francie. Ale z mnoha důvodů (zejména nárůst nákladů na dopravu spojený s růstem cen ropy, monopoly na určité trhy přiznané centrální Francií rovnou určitým společnostem atd.), které tady nebudeme rozvádět, ceny importovaných výrobků jsou vždy mezi nejvyššími. Podle oficiálních údajů jsou ceny základních potravin někdy o 300% vyšší v DOM než v metropolitní Francii, průměrná mzda je o polovinu nižší a celková míra nezaměstnanosti je 27% (oproti 7% v centrální Francii), mezi 18 – 25tiletými však stoupá až na 55%. Názorný příklad? Jeden kilogram mrkve stojí 1,29 Euro v Paříži … a 4,12 Euro na Guadalupe. Jeden kilogram mouky stojí 1,33 Euro v Paříži oproti 2,85 Euro na Guadalupe (čísla citována z francouzského deníku Le Monde). A to mluvíme jen o základních potravinách.

Co si vzít z těchto událostí na Guadalupe?

Znovu se ukázalo, že čeho se stát nejvíc bojí – jak dříve zdůraznil francouzský prezident ohledně možného propojení předměstí a anti-CPE hnutí[iii] – je setkání těch sektorů proletariátu, které obvykle zůstávají rozděleny (materiálními podmínkami, vzájemným neuznáváním se atd.), ve stejném boji. To nepochybně umožnilo hnutí na Guadalupe provést kvalitativní skok.

Nicméně, v textech sociální demokracie a prohlášeních, které se formálně staví „za boj na Guadalupe“, zůstává limitem workerismus. Než by připustili, že rozhodující roli sehrál proletariát z předměstí, než by jej zase jednou museli diskvalifikovat jako „lumpenproletariát“ táhnoucí „autentický dělnický boj“ do „slepé uličky násilí“, bylo ideologicky výhodnější úplně přejít tuto rozhodující fázi boje mlčením a jen nesouvisle žvanit o vztazích mezi hnutím a odbory.

Tímto způsobem workerismem reprodukované zdání dvou různých hnutí mělo jistě svůj původ v hnutí samém, protože se dostatečně nekoordinovalo v sílu, která by se rozešla se sociálně demokratickým způsobem organizování založeným právě na udržování separací. Tento nedostatek se navíc odrazil v malém množství materiálů, které tyto boje vyprodukovaly, především ve srovnání s Řeckem, odkud jsme jich obdrželi spoustu.

Od stávek proti zhoršování podmínek přežití až po barikády a blokády ekonomiky, z proletářského pohledu jde jasně o jeden jediný boj, jednu a tutéž reakci naší třídy proti všeobecnému útoku na její životní podmínky. A reflektujeme zde i všechna hnutí v ostatních DOM a navíc v kontinuitě s vlnou celosvětových bojů nazývaných „hladové bouře“, o nichž jsme mluvili v našem textu „Kapitalistická katastrofa a proletářské boje“ (poprvé publikovaném francouzsky v listopadu 2008)[iv], bojů, které od té doby pokračují podporovány zrychleným prohlubováním krize kapitálu během posledních šesti měsíců.

Martinique_Manifestations4321[1]

Brutalita kapitalistického útoku v těchto regionech částečně vysvětluje intenzivní a masivní způsob, jakým naše třída reagovala, tak, jak to bylo vidět na Guadalupe i jinde. Svou roli sehrály i nitky vedoucí z předchozích bojů a nižší stupeň sociální soudržnosti, smíru mezi třídami. Ze zřejmých historických koloniálních důvodů odpovídá na Francouzských Antilách, stejně jako v mnoha jiných oblastech světa, barva kůže třídnímu protikladu: buržoové – šéfové, manažeři, státní úředníci atd. – jsou většinou bílí, a buď pochází z centrální Francie, nebo jsou to „békés“ (bílí Kreolové, následovníci francouzských kolonistů). Proletáři jsou především „barevní“, což samozřejmě nepopírá, že někteří z nich jsou kooptováni sociální demokracií a povýšeni na policajty s nižší hodností nebo odborové vůdce. Je jasné, že to nejsou proletáři těchto zemí, ale spíše ti mizerní a odporní počestní bílí komentátoři, kteří tuto otázku třídy a barvy ideologizují, kteří „ji dělají etnickou“ a moralizují nad ní, když křičí „ne rasismu proti bílým“. Dodejme ještě, že masivní „marginalizace“ proletářů (viz míra nezaměstnanosti) vyhoštěných do stále rostoucích chudinských čtvrtí nepopiratelně přispívá k oslabení oné sociální soudržnosti, když rozmnožuje řady těch, kteří nemají moc co ztratit a proto již ztratili iluze o státu a obvyklých sociálních zprostředkováních.

Nezbytně však musíme definovat také limity, kterými se tu vyznačovalo vyvolané sbližování mezi různými sektory naší třídy. Jestliže se proletáři z marginalizovanějších sektorů skutečně přidali – na barikádách a na terénu přímé akce v ulicích – k hnutí, které začalo stávkami proti brutálnímu snížení reálné mzdy, zbývá pochopit, jak mohla show vítězství, kterou mávaly odbory na půdě vyjednávání celkem velmi rychle toto sbližování rozbít.

Překročení rozdílů mezi sektory proletariátu, které se odehrálo v ohni boje, na barikádách, nebylo dost hluboké, aby se udrželo a posilovalo proti manévrům buržoazie, která, aby zachránila situaci, obětovala drobné ústupky ve vyjednávání se stávkujícími zaměstnanci. Každý ze dvou zapojených sektorů proletariátu zůstal do nějaké míry závislý na své specifické situaci: stávkující proletáři se nerozešli se sociálně demokratickými organizacemi (a nejdřív ze všech s odbory, které samozřejmě dychtily pohřbít hnutí a zachránit si renomé) a co se týká marginalizovanějších proletářů, ti zůstali mimo tyto organizace, ale nerozvíjeli vlastní organizaci, nepřivedli ostatní proletáře k tomu, aby se proti těmto organizacím obrátili. Třídní autonomie prakticky vyvstala z jasného nerespektování výzvy celé sociální demokracie ke klidu, ale nenabyla důslednějšího a vyššího způsobu vyjádření, který znamená, že tato autonomie se musí otevřeně prosadit skrze společnou organizaci a centralizaci proti hrobařům boje.

Tak bylo v těchto bojích v DOM pokaždé možné vidět ustavování „výborů“, „lig“ nebo „kolektivů“ pro koordinování boje. Pokaždé se zde objevil rozpor mezi odhodláním boj centralizovat a sociálně-demokratickými manévry ke zkrocení tohoto hnutí. Ve skutečnosti tyto stávkové nebo koordinační výbory vykazovaly velkou různorodost a sociální demokracie, jak se zdá, celkem snadno uspěla v převzetí jejich vedení, když „radikalizovala“ svou rétoriku, aby se vyhnula tomu, že proletariát se bude organizovat mimo ni a proti ní. Jako vždy, pro sociální demokracii je důležité bránit mezitřídní kolaboraci. Odborový svaz UGTG (Všeobecný odborový svaz guadalupských dělníků), který se prosadil do vedení LKP, zjevně nebyl výjimkou z pravidla, když se snažil zavést proletáře do bažiny reformismu, vyjednávání a pacifikace hnutí, a tak otevřít cestu k potlačení revolučních minorit. Když vypukly první nepokoje, rabování a žhářství a když se hnutí stalo útočnějším (prostřednictvím rozšíření blokád, ozbrojené konfrontace atd.), UGTG neopomněl, když byly boje v plném proudu, vydat opakované výzvy ke klidu, ačkoli „odsoudil represi“, jak to udělal jeho vůdce Elie Domota. Abychom vysvětlili, jak mohla vyjednávání dočasně přemoci toto hnutí a donutit proletáře opustit ulici a vzdát se svého třídního terénu, ukázali jsme výše konflikt, který ovlivněn buržoazními manévry ovládl naši třídu. Jak můžeme vidět, vskutku zde bylo místo pro „Elie Domoty“, což, jak se zpětně zdá, nebylo možné v Řecku, kde by každý pokus tímto směrem byl sabotován masivním odsouzením, kterého by se mu dostalo. V Řecku se samozřejmě vynořila různá vyjádření hnutí, aby nabyla roli pólu negace této obchodnické společnosti jako celku. I když většina zaměstnanců se stálým platem zůstala mimo dynamiku tohoto hnutí, nebo za ní zaostávala. Na Guadalupe to byli zaměstnanci se stálým platem, kteří hnutí začali… a oni také nakonec přijali jeho umlčení. Když stávkující souhlasili s návratem do práce na základě vládních slibů („Binova“ dohoda z 26. února 2009), ačkoli v březnu a dubnu se konaly nové stávky proti čachrům s neuvedením této dohody do praxe, neexistovala síla, která by byla schopná kritizovat a v praxi odmítnout toto obrovské „oškubání“ a pokračovat v boji proti státu.

Uvažujeme-li nyní o vztazích mezi boji v jedné a druhé zemi (Antily), na jednom a druhém kontinentu (Madagaskar, ostrov Réunion…), musíme připustit, že v jednom centru neklidu se s největší pravděpodobností odráželo další a posilovalo jiné… ale toto faktické rozšiřování ještě nevede k uskutečnění veškeré podvratnosti, kterou potenciálně obsahuje. Proto buržoazie nereagovala na účinnou realizaci proletářského internacionalismu, ale jen na jeho přízrak. Centralizace a koordinace zůstaly monopolem kontrarevoluce. De facto internacionalistický a bez státní příslušnosti, boj naší třídy na Guadeloupe stejně jako ve zbytku světa postrádal kvalitativní skok ve smyslu vědomého převzetí a organizování tohoto internacionalismu, internacionalistické centralizace našich sil. Velmi konkrétně řečeno, je jasné, že když budeme od jednoho boje ke druhému získávat další a další poučení proti sociálně-demokratickému zprostředkování, které tyto boje potlačuje, proti rozdělením, která buržoazie úspěšně udržuje v našich řadách, otevře se mimořádná perspektiva rozšíření a rozvoje našeho boje.

Chimérické sliby, na základě kterých odbory a vedení LKP jásali nad svým vítězstvím, nám samozřejmě přináší přiznání porážky, ale také naději pro další boje: jestliže buržoazie nemůže a ani nechce splnit své sliby, připravuje se tímto způsobem také o schopnost balamutit proletariát. Příště, až proletariát vyjde do ulic, udělá to s menšími iluzemi a s poučením z tohoto boje na začátku roku 2009. Společně s bojujícím proletariátem na Antilách, v Řecku, na Madagaskaru, je nezbytně nutné potvrdit, že:

*Třídní solidarita znamená boj tam, kde žijeme a proti „naší vlastní“ buržoazii, proti té samé diktatuře kapitálu a jeho manažerů, proti jakýmkoli obětem pro „záchranu ekonomiky“.

*Jazýček vah sil se od buržoazie přikloní na naši stranu, jen když naše třída nabude větší autonomie v jednání mimo a proti všem frakcím sociální demokracie, až přestane nechávat všechny možné reformisty hrát roli ve svých koordinačních strukturách boje, které jsou stále příliš heterogenní. Od té chvíle se bude moci znovu zrodit kontinuita proletářského sdružování, stejně jako proletářský tisk.

*K opravdovému uskutečnění významného kvalitativního skoku v procesu zničení (už tak příliš starého) světa obchodu je nezbytný proletářský internacionalismus, tedy rozrůstání organizační kontinuity od jedné společenské exploze ke druhé v čase i prostoru, konkrétní převzetí radikální cizosti proletariátu vůči jakékoli vlasti v centralizační a koordinační praxi na celosvětové úrovni.

Tváří v tvář částečnému a dočasnému vítězství buržoazie, v kontextu krize kapitálu, která s sebou nese rozšiřování proletářských revolt, znovu zdůrazňujme stále naléhavější nutnost rozvíjet internacionalistické proletářské sdružování se, a to na celém světě!

Dejme jasně najevo hlubokou organičnost existujících bojů!

Soustřeďme naše síly a vytvořme si prostředky k všeobecnému a konečnému svržení společnosti obchodu a jeho stezky smrtelného a vražedného hnusu!

Internacionalistická komunistická skupina, prosinec 2008 – březen 2009


[1] Shořelo auto zastupujícího generálního ředitele policie. Vůz generálního prokurátora Jean-Michel Prêtrea byl napaden kameny a on sám si stěžoval na to, že “nemá dostatek policejních sil.”
[2] Ztráta obratu v tomto průmyslu už tak ohroženém nedostatkem sociální stability se odhaduje na 10 milionů Euro za každý týden trvání tohoto sporu.

[i] DOM = Département d’Outre-Mer = Francouzský zámořský department. Poznámka překladatele.
[ii] TOM = Territoire d’Outre-Mer = Francouzské zámořské teritorium. Poznámka překladatele.
[iii] CPE = Contrat Premiere Embauche = První pracovní smlouva. Útok buržoazie ve Francii na všeobecné životní podmínky proletariátu namířený specificky proti mladým proletářům. (Poznámka překladatele. Přečtěte si český překlad jednoho z letáků distribuovaného IKS během tohoto hnutí: http://gci-icg.org/leaflets/cpe_letak.htm.)
[iv] Tento text je dostupný v angličtině, francouzštině a španělštině na stránkách IKS: http://gci-icg.org.

Posted in Blog - Čeština, Čeština | Comments Off on Třídní boj na Guadalupe

Rudý Madagarskar

Proletariát volá, „Máme toho dost,“ i v dalších částech světa

Konec roku 2008, začátek roku 2009, kapitalistická katastrofa a proletářská vzpoura se šíří a obě jsou potvrzené. Současné události jsou i nadále žhavým tématem, každá oficiální intervence proti „krizi“ předpovídá ještě horší opatření, kterými kapitál zasáhne proletáře. Proti tomu se zvedají vzpoury se svými silnými i slabými stránkami, ale se stejnými ústředními charakteristikami, které jsme popsali v našem textu „Kapitalistická katastrofa a proletářské boje“[1] a jak je také zdůrazňujeme vzhledem k proletářským revoltám v Řecku, na Islandu, v Egyptě, na Haiti, v Keni, Jižní Koreji, na Madagaskaru, Guadalupe, Martiniku, Réunionu, v Peru atd., které nám připadají jako nejvýznamnější.

Eurocentristické a rasistické předsudky rozdělují proletariát a zároveň překrucují všechno, co se děje ve světě, když diskvalifikují povstání ve jménu toho, že se odehrávají „daleko od centra“, že je organizují „domorodci“, že „nemají perspektivu“ nebo že se jedná „jen o hladové bouře“. Proletáři tyto předsudky začínají chápat jako neudržitelnou bariéru, ideologickou překážku, kterou je třeba strhnout. Všude, kde dochází k vážné konfrontaci s mocí kapitálu a státu, je možné spatřit rozvoj rychle sílícího pocitu, že vzpoura v Řecku, v Egyptě, … je naší vzpourou! Jistě, je to opětovné vzkříšení proletářské revolty! Ale jak úžasný je nový zážitek, že náležíme ke stejné bojující třídě, i když tento pocit je zatím jen ve fázi klíčení.

Jen jedna třída: proletariát.
Jeden jediný cíl: světová lidská pospolitost.

Rudý Madagaskar

Výraz „Rudý Madagaskar“ dnes dostává dvojí význam. Už to není jen „červený ostrov“, jak ho nazývají turistické průvodce pro barvu jeho půdy, ale nově také ostrov zářící rudou barvou pekla povstání. Připomeňme si ohromné proletářské hnutí, které se ostrovem prohnalo bezprostředně po „2. světové válce“. Tento boj, jako všechny ostatní, které ve stejnou dobu vypukly v dalších francouzských koloniích, byl prezentován jako „národně osvobozenecké“ hnutí a potlačit ho bylo možné jen povražděním zhruba 90 000 proletářů během dvou let zběsilých represí.[2] Připomeňme si také „Malgašský květen“ roku 1972, jež byl nepochybně součástí vlny bojů v letech 1967 – 1975 a jež byl reakcí na první masivní útok kapitálu, když tento došel na konec svého expanzivního cyklu následujícího po 2. světové válce. Připomeňme si boje z let 1991 a 2002…

Na začátku roku 2009 otřásly Madagaskarem významné boje znovu. V době přituhování kapitalistické katastrofy a proletářských bojů by jen idiot mohl uvěřit verzi servírované na talíř „veřejného mínění“ médii. Té mediální show, která redukuje otázku těchto bojů na „konflikt vůdců“ a staví proti sobě prezidenta Ravalomanana a jeho „oponenta“ Rajoelina (dva podnikatele, kteří vydělali majlant, dobyli městskou radu v Antananarivo a nejprve jeden, poté druhý, dosáhli prezidentské funkce). Přesto, na Martiniku, stejně jako na Guadalupe nebo v Řecku v téže době, to byly útoky kapitálu proti životním podmínkám proletářů, které je přiměly reagovat a bojovat. Stejně jako v Řecku nebo na Guadalupe zažívá mnoho proletářů na vlastní kůži fakt, že navzdory svým uspávajícím slibům, jim může buržoazie (lhostejno, které z jejích frakcí se to týká), nabídnout to, co je schopen dát kapitalismus v krizi: tj. nic nebo skoro nic. A nakonec to, co skutečně poskytuje, je vždy více bídy a smrti.

Tak, jako v jiných částech světa je i na Madagaskaru jasné, že současná taktika kapitalismu v krizi (nebo lépe řečeno celý kapitál, který dosáhl nejzazší meze svého cyklu zhodnocování a vyčerpal všechny možnosti rozšířit tyto meze díky nové injekci fiktivního kapitálu), že tato taktika dovádí vždy větší část proletariátu k vždy otevřenějšímu a přímějšímu boji proti státu a k opuštění všech iluzí o reformách jakožto způsobu řešení problémů lidstva.

Tak, po několika masových shromážděních z předchozího dne a výzvě ke „generální stávce“, sestoupily v pondělí 26. ledna tisíce proletářů na Madagaskaru z „chudinských čtvrtí“, aby směřovaly na náměstí 13. května v centru hlavního města Antananarivo a tyto tisíce se zcela vylily z břehů pokojných shromáždění svolaných demokratickou „opozicí“. Byly napadeny desítky supermarketů a systematicky vyrabovány předtím, než shořely, mezi nimi i řetězec Tiko patřící Ravalomananově rodině. Atakovány byly i další budovy, jako centrum státního rádia a televize, které bylo vypleněno a vypáleno, nebo jako několik škol a domů v buržoazních čtvrtích. Ani Ravalomanana, ani Rajoelina, oba vyzývající ke klidu, ba dokonce ani zákaz vycházení neuspěl v pacifikaci bojujících proletářů: pouliční nepokoje a rabování pokračovaly tři dny a tři noci a šířily se jako požár do nejvýznamnějších měst provincie: Mahajanga, Tuléar, Antsirabe, Fianarantsoa, Tamatave, Antsiranana, Majunga, Toamasina, Ambositra, Farafangana, atd. Rabování a útoky proti soukromému majetku byly masivní a rozšířily se do všech míst. Střety mezi stranou práva a pořádku a bojujícími proletáři si vyžádaly vice než sto mrtvých. V této souvislosti je důležité vyzvednout vzpouru vězňů v centrální věznici v Antananarivo; mnoho z nich využilo této příležitosti k útěku.

MADAGASCAR POLITICS

Chceme také zdůraznit úspěšnou akci proletářské vzpoury, kterou mezinárodní média nezmínila, protože odhalila odmítnutí a nenávist proletariátu vůči všem, kteří představují „režim“ a konkrétně proti přímým a viditelným manažerům naší bídy. V úterý 3. února odjel ministr financí (tj. ministr vykořisťování a bídy) na okružní inspekční a osvětovou jízdu po provincii. Když jeho letadlo přistálo na letišti města Farafangana, už tam na něj čekal dav proletářů připraven vyřídit si s ním účty. Spálili letadlo, zničili letištní infrastrukturu a rabování se přeneslo i do města. Ministra pronásledovali do hotelu, kde se ukryl. Uniknul lynčování jedině díky spásnému vrtulníku, který pro něj přiletěl z hlavního města. „Farafangana vypadala jako město bez státu. Zástupci vlády odletěli ihned po varování“, naříkal starosta města v malgašských médiích.

Síla hnutí na Madagaskaru otřásla dokonce i represivními silami, policií, četnictvem a armádou. Během prvních 36 hodin nepokojů policisté a vojáci očividně v ulicích chyběli, řadoví vojáci neuposlechli rozkazy k represi. Vzhledem k této situaci se prezident Ravalomanana rozhodl zkrátit svou zahraniční cestu a v mžiku se vrátit do hlavního města. Jakmile byl v bezpečí, deklaroval přání „obnovit právo a pořádek“ a „ochránit republiku“ vědouc, že jde i o obnovení jeho vlastní selhávající autority. K tomuto účelu, berouc v úvahu jen malou důvěru, kterou mohl vzhledem k všeobecnému třídnímu hnutí vkládat v soudržnost pravidelné ozbrojené síly, mobilizoval svou prezidentskou gardu a najal bílé žoldáky a vojenské poradce (mimo jiné z JAR). „Represe z rudé soboty“ byla proto dílem těchto speciálních jednotek, které jsou posledním garantem autority státu.

Rozkol v armádě se otevřeně projevil 8. března. Vojáci CAPSAT (Sbory administrativního personálu a technických služeb) hlavně ze Soanierana se vzbouřili v důležitém vojenském táboře u bran hlavního města, aby tak protestovali proti potlačování demonstrací. Odmítnutí určitých sektorů policie střílet na své třídní bratry a sestry je vždy rozhodujícím okamžikem v konfrontaci mezi proletariátem a státem. A kooptace proletářů do represivních sil je samozřejmě úhelným kamenem buržoazního panství. Třídní boje v Bolívii v roce 2001 byly důležitým příkladem tohoto rozporu, když významná část policie zběhla „se vším všudy“ na stranu bojujícího proletariátu, zaútočila na kasárna, vyprázdnila skladiště zbraní a postavila se elitním jednotkám jakožto posledním baštám ústřední části státu. Na Madagaskaru naneštěstí, stejně jako se to často děje i v jiných bojích, neutralizovaly limity a slabiny hnutí podvratnou sílu tohoto otevřeného odmítnutí vojáků střílet a účastnit se represí a přeměnily ji na nevyslovenou podporu „demokratické alternaci“ představované „opozicí“ a osobou Rajoelina.

Od 16. a 17. března události nabraly tempo: některé vzbouřené části armády se zmocnily Ambohitsirohitriské prezidentské kanceláře (a také napadly centrální banku!), prezident Ravalomanana se cítil opuštěn a dal přednost postoupení své funkce jiným, přijatelnějším osobám , aby se nemusel přímo účastnit správy kapitalistické katastrofy… Bylo jmenováno „vojenské direktorium“ zodpovědné za hladký přechod. Jistý počet vzbouřenců na tuto situaci nepřistoupil a rovnou zatkl několik generálů, kteří patřili k vůdcům tohoto direktoria. Vzpouře se bohužel nepodařilo rozvinout a povzbudit dynamiku těchto prvních projevů revolučního defétismu, a to se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Tváří v tvář této situaci, která jen ukazuje, jak se pořádek bojí prázdnoty, se Ravalomanana rozhodl předat „moc“ Rajoelinaovi. Tato „demokratická alternace“ byla ve snaze zbavit se hnutí efektivnější než vše, co předtím stát vyzkoušel.

V těchto velkých limitech proletářského spolčování nemůžeme než spatřovat jednu z nejdůležitějších slabin, která byla katastrofální pro tuto působivou epizodu (ačkoli jde jen o začátek seriálu) radikální vzpoury proti celému systému. Tato revolta se projevovala v nepokojích, rabování a velmi cílených útocích, ale neudělala, jak se zdá, žádný kvalitativní skok, pokud jde o koordinaci, organizaci: buď pro vedení agitace vůči nejváhavějším sektorům proletariátu, nebo pro vytvoření silných a trvalých vazeb s vězni a vzbouřenými vojáky.
Navzdory dvěma měsícům intenzivních bojů na Madagaskaru se část proletariátu neoprostila od demokratických, legalistických, reformistických iluzí, které přisuzují počátek všeho zla politice právě úřadujícího prezidenta. Ačkoli části proletariátu skrze své odsouzení a jednání zřetelně vynesly na světlo kapitalistický původ svého současného sociálního strádání, revolta neuspěla v jasném vyjádření své roztržky s demokratickou a občanskou podřízeností, s jejími demonstracemi pro ovce, ani se ji nepodařilo rozšířit v prostoru a čase, což je zjevně jeden z velkých problémů proletářských bojů ve světě.

Během první manifestace svého vítězství na náměstí 13. května Rajoelina prohlásil, že se bude „snažit ze všech sil, aby se Malgašové dostali z bídy“, když slíbil „snížit cenu rýže“. To byl povedený vtip! Už když se Ravalomanana dostal v roce 2002 k prezidentskému křeslu, slíbil „učinit chudé bohatými“ a výsledkem bylo to, co dobře známe: katastrofální zhoršení životních podmínek proletariátu. Byla to stejná katastrofa, která nejprve pozvedla boje naší třídy na Madagaskaru, a ty pak zahodily iluze o jakémkoli zlepšení životních podmínek vykořisťovaných. Masky Ravalomananovy vlády spadly, buržoazní média rychle na koleně vyrobila novou alternativní masku a darovala ji Rajoelinovi přezdívanému „TGV“[3] „pro jeho dynamickou povahu“ a především pro „rychlost jeho sociálního vzestupu“. Ale tato maska může spadnout stejně rychle, jak byla vyrobena, nevychovatelnost naší třídy k tomu, aby přijímala nevyhnutelná opatření proti svým životním podmínkám nejspíš rychle tento pádící prezidentský „TGV“ vykolejí.

Zničme to, co nás ničí!
Proti izolovanosti našeho boje rozviňme proletářské sdružování v mezinárodním rozsahu!

TAM ZNAMENÁ TADY!
A NAOPAK!

Internacionalistická komunistická skupina


[1] Tento text je dostupný v angličtině, francouzštině a španělštině na stránkách IKS. http://gci-icg.org
[2] Tento boj vykořisťovaných, stejně jako mnoho dalších bojů v minulosti i současnosti („původní obyvatelé“, „rolníci“, „mapuches“ v Čile atd.), byly a stále jsou označovány za „nacionalistické“ nikoli na základě úrodné půdy, ze které vyrůstají (boj proti bídě a vykořisťování, proti represi), ale spíše na základě schopnosti té které buržoazní frakce je využít pro své vlastní záměry, ovládnout slabiny a nedostatek perspektivy v těchto bojích stejně jako jejich vzájemnou izolovanost, aby je vrátila zpět do rámce reformy výrobního způsobu a vykořisťování skrze například, tak jako zde, boj za národní osvobození.
[3] Train à Grande Vitesse (TGV) = vysokorychlostní vlak. Poznámka překladatele.

Posted in Blog - Čeština, Čeština | Comments Off on Rudý Madagarskar

Komunismus #2 – Komunistické hnutí a třídní boje současnosti

V dubnu 2009 vyšlo druhé číslo Komunismu v češtině, ústředního tiskového orgánu Internacionalistické komunistické skupiny, s podtitulkem Komunistické hnutí a třídní boje současnosti. Přesto, že informujeme o tomto výsledku militantního úsilí se zpožděním, chtěli bychom poděkovat soudruhům za jejich nahromaděné příspěvky o zkušenostech naší třídy. Online verzi druhého čísla si můžete přečíst na stránkách české verze Komunismu, kde si můžete stáhnout i PDF verzi. Jako upoutávku vám přinášíme úvodní článek Ať žije komunismus!.

***

Ať žije komunismus!

Cover

Je tomu již téměř dvacet let, co nás buržoazie krmila vítězoslavnými proslovy o tom, čemu říkala „velké změny na východě“. Konec tzv. „komunismu“ se oznamoval na výsluní publicity a na celém světě musel znít v brilantní harmonii. Lidstvo mělo vstoupit do nové éry bez válek a plné prosperity. Kapitalistická utopie světa bez rozporů ale velice rychle narazila na svoji vlastní realitu. Znovu se objevily tytéž historické meze kapitálu. Tomu se nepodařilo odloučit své pozitivní póly koncentrace, bohatství a „míru“ na jedné straně od svých negativních pólů desertifikace, chudoby a války na straně druhé. Mýtus věčného a hladkého rozvoje bohatství, jímž se buržoazie kojila, se zhroutil. Bída očividně nevymizela! Pád Berlínské zdi a všechny přísliby transformace odhalily svoji skutečnou podstatu, kterou je restaurování fasády. Rozpory kapitálu narůstají: valorizace a devalorizace, rozvoj a snižování výrobních sil atd. Válka mezi jednotlivými kapitály je stále zuřivější.

Mýtus světa bez rozporů zmizel, aniž se stal skutečností. Po restaurování fasády a značném střídání vlád, které se mění čím dále tím rychlejším tempem, se zvýšil počet válečných konfliktů mezi různými kapitalistickými frakcemi. Buržoazie již nedokáže budoucnost definovat jinak než jako krizi nabývající na akutnosti. Sama je tedy v těžké pozici a nadále není schopna skrývat onu děsivou pochybnost (a cítí, že tato pochybnost pořád sílí) o trvanlivosti svého vlastního systému – kapitál náhle pochybuje o svém osudu.

Co se budoucnosti týče, zachvátily šéfy, odboráře, vládce, manažery, ideology, vědce, obchodníky atd., tj. kapitalistické správce jako celek, velké rozpaky. Jelikož nedokáží uchopit osud světa skrze překonání kapitalismu, jejich omezený pohled systematicky klopýtá přes čísla jejich vlastních ekonomických indikátorů, které je nutí propouštět, snižovat, škrtat, jít do konfliktů, střetávat se, potlačovat atd.

Princip pochybnosti se pak stává dominantním principem v celé společnosti. Kapitalista je zmatený a pochybuje o všem. Samozřejmě o budoucnosti, ale také o svých spojencích, o schopnostech svých podřízených, o možnostech investovat, o svých vlastních programech managementu, o přínosech liberalismu i protekcionismu atd. všechny složky společnosti začínají pochybovat. Po jistotách poválečných let a roků obnovy tu máme černá léta, kde vládne skepse. Kapitalistické náboženství se mění v jeden velký otazník!

Tento princip pochybnosti se ale jako převažující ideologie objevuje rovněž v dělnické třídě. Stejně jako buržoazie pochybuje o možnosti neomezené valorizace kapitálu, stejně tak pochybuje o nevyhnutelnosti revoluční perspektivy proletářského boje, historicky determinovaného ke zničení kapitalistické společnosti a nastolení komunismu, jenž bude konečně lidskou společností. Skepse totiž v současnosti zavládla i v proletariátu. Ústí v otázky typu: „Jsme třída?“, „Nač se organizovat?“, „Proč bojovat?“, „Naše hesla jsou k nepoznání překroucena nepřítelem. Tak proč je dál používat?“ atd.

Ušetřeno není ani těch pár třídních organizací, které se dále snaží jít proti proudu všeobecné rezignace. Tíha opakovaných výpadů celé této poraženecké ideologie rozkládá i je, demontuje jejich struktury, protože naše životní plány jsou neustále zpochybňovány. Rozhlédnete-li se po celém světě, spatříte řádku militantních pamfletů, které radí zpochybnit náš projekt a jakožto hlavní linii „proti nemódnímu komunismu“ doporučují pochybnost a modernitu. Není tedy obtížné učinit si představu o devastujících následcích, jež má tato ideologie pochybování o všem mezi organizovanými militanty všude na světě.

S tímto charakteristickým rysem dnešní doby se potýká i naše skupina. Když například v našich revue hovoříme o současných bojích naší třídy, stává se, že i blízké kontakty naší skupiny vyjadřují tyto pochyby. „Bylo skutečně v Iráku 1991 a v Albánii 1997 proletářské povstání? Máte nějaké důkazy, že vaše informace nejsou mylné? Máte je ze spolehlivého zdroje?“ atd. Dopady sociálního smíru si tyto soudruhy podrobily a oni se opírají více o buržoazní dezinformace než o přímé materiály a svědectví, která z dané oblasti přivezli soudruzi. A když jsou zaslepeni mizérií každodenního života a když panující skepticismus ničí solidaritu s těmito boji a společnou akci kolem nich, problém se ještě více komplikuje.

Proletáři se nepoznávají v bojích jiných proletářů z celého světa. Boje zůstávají příliš uzavřené do obrany továren, dílen, pracovních míst atd. Pro jejich hledisko je velmi charakteristický immediatismus, lokalismus, rozdělenost a korporatismus. Za zdmi dílen, továren atd. zeje velká černá díra. Strach z toho, „co nám zítřek přinese,“ je tak velký, že každý skloní hlavu a přemýšlí jen o tom, jak se jako občan podrobí, čímž si sám kope hrob. Na jedné straně se zviditelňují záběry hladovění, uprchlictví, masakrů a znečištění; média odsuzují finanční skandály, všeobecnou korupci na všech rovinách společnosti a „nespravedlivost“ spravedlnosti; čímž se všechny tyto velice skutečné pohromy trivializují a vzniká děsivý pocit bezmoci. Na straně druhé absence třídních kritérií, panství partikularismu a specifičnosti, tíha individualismu, teror, jenž se vznáší nad každým činem narušujícím společenský konsensus a znovu si alespoň trochu osvojujícím metody třídního boje – to vše způsobuje, že proletáři, dokonce i ti bojující, pochybují o apelu na mezinárodní a internacionalistický význam svého vlastního boje. Pochybování o všem a všech je natolik silné, že proletáři mají klapky na očích. Zaujímají nouzový postoj „tady a teď“ a nemají žádný kontakt s historickou perspektivou. A tak již nevěří ve svoji třídní sílu.

Zdá se nám, že je důležité výše než kdy jindy pozvednout prapor komunismu proti síle pochybovačné ideologie, proti stažení se do sebe sama, proti nejistotě příštího dne, proti diktatuře lokalismu, partikularismu a immediatismu. Buržousti nás sice běžně okrádají o hesla, prapory a terminologii (aby je překroutili), ale programu, jenž se za nimi skrývá, se zmocnit nemohou. Nemohou zničit militantní praxi potvrzující jednu jedinou perspektivu, kterou reálné komunistické hnutí obsahuje: tj. naprostou destrukci skomírajícího kapitalistického světostátu, revoluční zrušení námezdní práce, tříd a hodnoty!

oOo

Za těchto silně nepříznivých okolností uveřejňujeme nové číslo Komunismu v češtině. Navzdory všem obtížím, s nimiž se při vytváření této revue naše malá skupina střetává, považujeme za zcela zásadní i nadále publikovat tyto materiály. Zhostit se předvojových úkolů boje je nutnost a nikoli volba. Proletářské organizace či dokonce izolovaní militanti zůstávají až příliš často uzavřeni v geografických mantinelech, které na ně kapitál uvaluje, a tudíž respektují hranice rozdělující světový proletariát. Soudruzi, na mezinárodní úrovni se musíme organizovat již dnes a ne až někdy „později“. „Pryč se všemi hranicemi!“ se musí stát heslem a součástí militantní reality všech našich projevů boje. Překonejme hranice, brány, jazykové či „kulturní“ obtíže atd. a rozvíjejme, organizujme, centralizujme naše úsilí a síly za účelem zrušení starého světa!

Právě v tomto duchu Internacionalistická komunistická skupina dělá tuto publikaci v češtině, jež potvrzuje naše odmítání podřídit se sloganům typu „každý sám za sebe“ a ultraimmediatismu, které jdou ruku v ruce s nepřátelskostí vůči organizování se a v současnosti společně ničí naši třídu.

Soudruzi, bojujme proti apatii nastolené kapitálem. Přestaňme být objektem vykořisťování pro kapitál. Když bojujeme, buržoazie nám vyhrožuje ještě větší bídou. Předstírá, že za selhávání této společnosti jsme zodpovědní my, protože si málo odříkáme, málo se obětujeme, jsme málo dynamičtí a ještě k tomu bojujeme. Ve skutečnosti je to ale přesně naopak. Čím méně bojujeme, tím bezohledněji nás společnost obětovává na oltáři hodnoty. Vezměme svůj osud do vlastních rukou a změňme svět! Staňme se subjektem našich vlastních dějin.

Soudruzi, nezůstávejte pasivní vůči tomuto výsledku militantního úsilí, který právě držíte v rukou. Tato revue v češtině je kolektivním nástrojem pro boj. Použijte ji v boji jako zbraň, jako kolektivního organizátora. Nebuďte jen pasivními konzumenty revolučních tiskovin. Chceme, aby materiály, které vydáváme v různých jazycích, kolovaly a byly kritizovány, zlepšovány a překonávány, abychom tak společně posílili naši bojovou pospolitost proti tomuto světu, který již věky umírá a přitom nás dennodenně zabíjí.

Rozhodně chceme touto cestou pozdravit blízké soudruhy, kteří nám pomohli s překlady a korekturami našich textů a bez nichž by tato revue nemohla vzniknout. Tímto způsobem se podílejí na kolektivní a mezinárodní aktivitě proletariátu za odstranění hranic. Využíváme této příležitosti a znovu vyzýváme kteréhokoli militanta, jenž by nám mohl pomoci zlepšit naše revue. Soudruzi, potřebujeme vaši pomoc. Posilujme se, pišme si a kritizujme se navzájem, předávejme si informace o bojích, se zájmem a v duchu překonávání všech mezí nastolených buržoazií čtěme navzájem své tiskoviny.

Hlasme se dnes ještě více než včera ke komunismu a zároveň konfrontujme celou buržoazii ve všech jejích četných podobách: např. klasické sociální demokraty, nacionalisty, stalinisty, maoisty, fašisty, ekology atd. A předkládejme původní obsah komunismu: tj. negaci celého kapitalistického bytí!

Proti ekonomice, proti politice a náboženství, proti umění, proti vědě a pokroku, proti rodině, práci a všem vlastem, proti námezdní práci křičme hlasitěji než kdy v minulosti: ať žije komunismus, ať žije světová sociální revoluce, ať žije mezinárodní komunistická organizace proletariátu!

Bez ohledu na všechny, kdo nám slibují nejrůznější způsoby přežití této společnosti, nepochybujeme, že stejně jako každý živý, společenský a historický organismus, stejně jako každá předchozí společnost, i kapitál jako bytí obsahuje své vlastní osudné a zhoubné rozpory. A jeho překonání ani v nejmenším nezávisí na nějakém novém náboženství, nýbrž na živoucí negaci, kterou pro něj je třída lidských bytostí odsouzených pracovat, aby mohly existovat: tj. revoluční proletariát.

My „nevěříme“ v komunismus. Komunismus prakticky povstává v hnutí, jež se nám odvíjí před očima, v reálném hnutí, které ruší etablovaný řád. V posledních letech se toto hnutí částečně zhmotnilo v proletářských bojích v Iráku, Albánii, Argentině, Alžírsku, Bolívii atd., ale také v některých iniciativách (byť skromných) pro transformaci objektivní zájmové pospolitosti proletariátu v mezinárodní, organizovanou a centralizovanou aktivní bojovou pospolitost. Ne, my nepochybujeme, že třídní solidarita brzy povstane z popela a postaví se proti této společnosti založené na sobectví, individualismu a stažení se do sebe sama; solidarita, která vyvěrá z boje proletariátu za své osvobození z okovů.

Nepochybujme o komunismu, bojujme za jeho prosazení!
Nepochybujme o své síle, organizujme ji!

Posted in Blog - Čeština, Čeština | Comments Off on Komunismus #2 – Komunistické hnutí a třídní boje současnosti

Ani Ahmadínežád ani Mussáví — Ať žije třídní boj!

Komentář TV

Následující komuniké se nedávno objevilo na internetu a jedná se patrně i o jediný internacionalistický proletářský hlas přímo z Íránu. Toto komuniké publikujeme na svém webu právě proto, že  zastává neměnný proletářský postoj — tj. že proletariát se musí organizovat za své vlastní zájmy a cíle, okolo svého historického programu, kterým je zničení diktatury kapitálu, jako organizovaná síla. Toto je možné, jak komuniké jasně podotýká, pouze mimo buržoazní frakce a proti nim. Buržoazní média se snaží prezentovat jednu z nich (tu „demokratickou“, reformní, „prozápadní“) jako lepší volbu pro poslušné občany. Jenže nedávné výbuchy proletářského hněvu v zemích demokratického „západního“ světa (ať na předměstích velkoměst Francie, v Řecku, Islandu…), protesty bezdomovců v kalifornském Sacramentu, protesty pracujících, které kapitál vyhazovem z práce zbavil poslední šance na své přežití, dokazují univerzálnost celosvětové kapitalistické katastrofy, které čelí globální proletářská třída.

Komuniké nám bohužel neříká nic o organizované účasti proletariátu v nepokojích. Rovněž taky z našeho pohledu obsahuje slabiny — ať již poznámku o „období dekadence kapitalismu“, která  kapitalismu připisuje pozitivní období, které proletariátu mohlo přinést něco jiného než vykořisťování a odcizení; nebo požadavek na zmenšení inflace či dovolávání se práv pracujících, jako kdybychom se mohli ustavit jako revoluční třída jinak než rozchodem s požadavky kapitalistické ekonomiky na naše sebeobětování a s demokratickými právy, jejichž uplatňování předpokládá, že dál pilně pracujeme pro reprodukci kapitálu.

***

iran51

Ani Ahmadínežád ani Mussáví — Ať žije třídní boj!

Po volebním cirkuse byl Ahmadínežád prezentován jako vítěz a to vyústilo v politické konfrontace a krize mezi buržoazními gangy. Vůdce jedné frakce Mussáví neakceptoval výsledek a mobilizoval protestující z celé země, což mělo za následek zranění nebo zabití některých demonstrantů. Faktem je, že v naší době, v období dekadence kapitalismu, parlament a volby nejsou nic jiné než mystifikace a že hlavní úlohou parlamentu je uzákonění námezdního otroctví.

Mussáví s jeho zelenou vlajkou prezentoval sám sebe jako reformátora. Co to znamená být reformátor? Bylo to za během Mussáví období jako premiéra, když stovky stávkujících dělníků bylo uvězněno nebo umláceno k smrti. Tisíce politických vězňů byly popraveny, když byl Mussáví premiér. Masový hrob politických vězňů (Khavaran) byl stvořen, když byl Mussáví premiérem. Tento soupis je velmi dlouhý. Mussáví není méně vinný než Ahmadínežád, když přijde na práva pracujících nebo jiné lidskoprávní otázky.

Zelené hnutí nenáleží pracujícím, a tak náleží jedné frakci buržoazie. Musíme se vyhnout tomu, být potravou pro děla jakékoliv soupeřící buržoazní frakci. Místo nějaké zelená vlajky musíme pozvednout naší vlajku, vlajku proletariátu — rudou vlajku.

Kapitalismus je počátkem veškerého utrpení a chudoby na světě. Kapitalismus znamená skutečné peklo, nejen pro dělnickou třídu, ale rovněž pro celé lidstvo. Nikdy nesmíme zapomenout, že kapitalistická demokracie a kapitalistická diktatura jsou dvě strany stejné mince. Kde stojí Bohyně svobody, tisíce pracujících jsou nezaměstnaných a bez domova. V ráji kapitalismu, kde sociálnědemokratické vlády jsou u moci stovky let, je nezaměstnanost noční můrou pro pracující třídu.

Budoucnost našeho hnutí závisí na našem boji samotném. Musíme rozšířit náš boj, nezávisle na všech buržoazních bandách, proti kapitalismu. Náš slogan musí být proti námezdnímu otroctví, vykořisťování, nezaměstnanosti, inflaci a musíme rozvinout náš boj z ulic na pracoviště ve všech sektorech a jestli je to možné rovněž do dalších zemí. Internacionalistické pozi

Posted in Blog - Čeština, Čeština | Comments Off on Ani Ahmadínežád ani Mussáví — Ať žije třídní boj!

Veselé vánoce!

Komentář TV

Překladem tohoto letáku od řeckých komunistických skupin Blaumachen a TPTG se znovu vracíme k prosincové vzpouře. Samotný leták byl šířen během třetího týdne třídních nepokojů, ale dostal se nám do rukou teprve velmi nedávno. Podle našeho mínění postihuje proletářský charakter mnohem lépe než pozdější společná analýza těchtýž skupin (“Jako zima o tisíci prosincích”), neboť jde hlouběji než ke konstatování (jak TV tvrdila ve svém vlastním analytickém textu), že se jednalo o proletářskou vzpouru a k jejímu popisu. Nicméně i on jen pojmenovává pravým jménem to, co už se děje, ale neukazuje proletářům, co budou nuceni udělat, aby “již nikdy nedošlo k návratu do normálu”, tedy perspektivu komunistické revoluce.

„Nikdo nemá právo používat tento tragický incident jako alibi pro surovosti.“
Prohlášení premiéra K. Karamanlise v jeden z těchto dní

„Nejde o otázku „násilí“; jde jen o to, že během války, která již probíhala, je jedna strana napadena, takže jde o otázku prostředků dostačujících k vítězství.“
Okupační výbor Sorbonny v exilu, Paříž, červen 2006

  • „NÁSILÍ znamená pracovat 40 let, dostávat mizernou mzdu a lámat si hlavu, zda vůbec někdy půjdete do důchodu…
  • NÁSILÍ znamená státní dluhopisy, vytunelované penzijní fondy a burzovní podvody…
  • NÁSILÍ znamená být nuceni vzít si hypotéky, které nakonec splácíte, jakoby byly ze zlata…
  • NÁSILÍ znamená právo managementu vyhodit vás, kdykoli se jim zachce…
  • NÁSILÍ znamená nezaměstnanost, zaměstnání na dobu určitou, mzdu 400 euro se sociálním pojištěním nebo bez…
  • NÁSILÍ znamená pracovní „úrazy“, když šéfové snižují náklady na bezpečnost svých pracujících…
  • NÁSILÍ znamená být tvrdou prací dohnáni k onemocnění…
  • NÁSILÍ znamená brát léky na nervy a vitamíny, abychom se vyrovnali s vyčerpávající pracovní dobou…
  • NÁSILÍ znamená pracovat pro peníze, abychom si mohli koupit léky, kterými obnovíme svoji komoditu – pracovní sílu…
  • NÁSILÍ znamená umírat na šablonovitých postelích v děsných nemocnicích, když nemáte na úplatek.“

Proletáři z obsazené budovy GSEE, Atény, prosinec 2008

1.

Tohoto prosince zase jednou vál řeckými městy vítr povstání. Radostná a slavnostní atmosféra vánoc vzplála společně s vánočním stromem na náměstí Syntagma. Jiskru 6. prosince vykřesalo zavraždění 15letého studenta Alexise Grigoropoulose speciální policejní hlídkou. Tisíce rozhořčených proletářů vyšly do ulic a podpálily města komodit. Sociální explozi, kterou stále ještě zažíváme, nelze vysvětlit jen prostřednictvím hněvu nad další státní vraždou nebo nad policií. Jde o mnohem víc. Je to výbuch nahromaděného vzteku nad jejich neustálými, již léta trvajícími, snahami devalvovat naše životy a zdá se, že kapitalismus v krizi tyto snahy ještě stupňuje. Konečně jsme měli příležitost rozhodně a prakticky prohlásit: „Stačilo! Teď je řada na nás!“ I přes to, že jsme sporadicky více či méně reagovali, celé ty roky jsme v podstatě tolerovali, že nám pořád přidávají práce a mzdy jsou čím dál tím hubenější, tolerovali jsme útok na naši nepřímou mzdu skrze reformu systému sociálních dávek a důchodů, tolerovali jsme přiostřování studentského života, nedávnou vysokoškolskou reformu, další a další propouštění, sílící nejistotu, devastaci životního prostředí a brutalitu vůči přistěhovalcům. Tolerovali jsme, že přibývá lidského odpadu – ti, kdo se nehodí do diagramů rozvoje jejich ekonomiky – a aroganci šéfů. A celé ty roky se v nás hromadil vztek, zatímco šéfové doufali, že tato sociální bomba nevybuchne a naivní nevěřili, že by mohla nevybuchnout. Dějiny ale dokazují, že exploze je nevyhnutelná a vždy každého přiměje, aby si zvolil stranu. Starý krtek ještě nezemřel…

2.

Jakmile jsme vyšli do ulic, velká masa nepolitizovaných puberťáků nám ukázala, co musíme udělat, abychom se pohnuli dál. Tato vzpoura však není studentskou vzpourou. Potkali jsme školáky, vysokoškoláky, mladé (hlavně, avšak ne výlučně) pracující, nezaměstnané. Někteří z nich (hlavně v Aténách) byli přistěhovalci, kteří povstali proti dvacet let tiše tolerovanému brutálnímu vykořisťování. Slyšeli jsme o vězních, kteří na znamení své podpory rebelům ve městech, po 24 hodin odmítali potravu. Identity, které nás rozdělují, se na ulicích prakticky popíraly. Splynuli jsme v dav útočící na policejní stanice, banky a obchody, bojující proti policii, osvobozující veřejné budovy (byť jen dočasně) v centrech měst i na různých předměstích, pořádající lidová shromáždění a demonstrace v městských částech. Tento smíšený dav se stával stejnorodým ve vzpouře proti každodennímu násilí páchanému panstvím komodity, v násilném projevování své touhy po skutečném životě. Toto povstalectví je spontánní a nekontrolovatelné a zároveň znamená výslovné odmítnutí politiky, neboť nepřichází s žádnými konkrétními požadavky či politickými návrhy. Dali jsme jasně najevo, že nevěříme žádným politikům, jejichž jediným cílem je udržovat sociální smír – smír, který obestírá bídu našeho každodenního života, naše vykořisťování a odcizení. Náš hněv se projevuje divokou prostotou transparentů hlásajících: „Vrazi!“ Toto povstalectví představuje autentický moment proletariátu negujícího podmínky, v nichž jsme nuceni žít…

3.

Od první chvíle po úkladné vraždě, k níž došlo 6. prosince, byly aktivovány státní a mediální mechanismy, aby se postavily proti explozi proletářského vzteku. Zpočátku se pokoušely dostat možné reakce pod kontrolu s využitím spektakulárně podaných rezignací Pavlopoulose a Chinofotise (ministr vnitra a bývalý náměstek ministra), premiérova slibu, že kdokoli je zodpovědný za smrt 15letého dítěte, bude „exemplárně potrestán“, nesouhlasu všech opozičních stran a mnoha novinářů s vládou a „zdrženlivého přístupu“ policajtů k demonstrantům. Velmi rychle však pustily z řetězu všechny formy represe: vyhrožovaly vyhlášením výjimečného stavu v celé zemi, mobilizovaly fašisty a paravládní organizace „pobouřených občanů“, byly desítky zatčených a demonstranti byli biti, policie v Aténách znovu střílela. Společně s televizními mizery se všechny strany šéfů jako jedno tělo (přičemž Komunistická strana byla tou nejvulgárnější z nich) pokoušely šířit strach. Podobně dvě hlavní odborové konfederace, GSEE a ADEDY, zrušily rutinní stávkové demonstrace proti státnímu rozpočtu na nový rok, protože se obávaly nebezpečí, že se tyto demonstrace změní v nepokoje. I přes žvásty odborových byrokratů o tom, že vláda nedokáže zajistit pořádek a klid ve společnosti, však k demonstracím v den generální stávky došlo a byly vskutku divoké. Realita je tedy jiná: jsou to šéfové, kdo se bojí. Když francouzský ministr zahraničí hned v prvních dnech povstání prohlásil, „Rád bych řekl, že nás trápí, každého trápí vývoj konfliktů v Řecku,“ vyjádřil strach šéfů z možnosti, že se tato sociální exploze rozšíří, neboť solidární demonstrace s povstalci v Řecku se konají v mnoha městech celého světa. Zejména ve Francii ministerstvo školství odvolalo nepopulární reformu středního školství, čímž ukončilo vznikající hnutí středoškoláků, kteří tleskali plamenům povstalectví v řeckých městech a maloměstech.

4.

Ve zprávách sledujeme policejní kampaň za rozdělení demonstrantů, která buď líčí povstalectví jako dobrodružství puberťáků, jejichž věkem podmíněná vrozená citlivost jim dává právo rebelovat proti světu svých rodičů (jakoby proletářští rodiče oprávněně netoužili po zničení tohoto světa), nebo mobilizuje rasistické reflexy s využitím falešného dělítka „řečtí demonstranti – přistěhovalečtí plenitelé“, ale hlavně se pokouší demonstranty rozdělit na hodné-pokojné a špatné-výtržníky. Šéfové a jejich poskokové potvrzují právo demonstrovat jen proto, aby potlačili potřebu bouřit se. Protože se chtějí vyhnout ještě většímu zespolečenštění násilného chování na ulicích, všemožně se je snaží prezentovat jako činy „antiautoritářů“ nebo „chuligánů“, kteří pronikají na demonstrace jinak mírumilovných občanů. Jenže rabují, ničí a útočí na policii nejen (a ani hlavně) anarchisté. Anarchisté se toho v nějaké míře účastní. Tvrdý a houževnatý konflikt se státem a všeobecné rabování lze vysvětlit pouze léta trvající významnou deprivací mladých lidí a přistěhovalců. Ničení, jakožto proletářská akce, prohlašuje každodenní existenci policejních oddělení, bank a obchodních řetězců za momenty tiché války. Rovněž manifestuje rozchod s demokratickým zvládáním sociálního konfliktu, které toleruje demonstrace proti té či oné věci, pokud jsou ovšem prosty jakékoli autonomní třídní akce. Předseda vlády se opřel o nejzazší politický val panství kapitálu, tedy o demokracii, když prohlásil, že „sociální boje nebo smrt náctiletého si nelze plést s akcemi proti demokracii.“ Demokracie samozřejmě schvaluje devastaci měst a venkova, zamořování atmosféry a kontaminaci vody, prodej zbraní, vytváření skládek lidských bytostí, nucení nás, abychom přestali být lidmi a stali se předměty, které pracují (nebo hledají práci, neboť díky krizi je nebo bude stále více lidí nezaměstnaných). Naznačuje tak, že někteří lidé mohou ničit, co se jim zachce, pokud tak vzniknou nové šance na zisk a podporuje se tak rozvoj. Ovšem činit tak proti soukromému vlastnictví představuje pro společnost, která z něj učinila základní právo hned při svém zrodu, ten nejhorší skandál. Zapalování a rozbíjení tak znamená rány pro legitimitu této společnosti. „Zakuklení výtržníci“ je prázdný pojem, který má výlučně sloužit policii. Policie si monopolizuje utváření profilu hrozby.

5.

Pro mašinérii produkující obrazy je pravým opakem „zakukleného výtržníka“ (což je vykonstruovaný obraz za účelem rozdělení proletářů) „pokojný občan, jehož majetek byl zničen“. Kdo je tímto oslavovaným „pokojným občanem“, kterého rozhořčuje ničení? Při této příležitosti jsou „pokojnými občany“ drobní podnikatelé, majitelé „malých“ obchodů, maloburžoazie. Stát ohlupuje i je, neboť mnohé z nich ničí kapitalistická krize. Během letošního prosince je obrat poloviční než v prosinci 2007, a to nejen pro obchody na ulicích Ermou a Stournari (na první jsou nejdražší obchody v Aténách a druhá je hlavní ulicí čtvrti Exarchia), ale také pro tržiště pod širým nebem, a to v posledních dnech nebylo žádné takové tržiště napadeno… Šéfové tvrdí, že rozbíjení obchodů připravilo řadu lidí o práci, a přitom kvůli krizi má být v Řecku brzy předáno sto tisíc výpovědí. A to ničení „malých“ obchodů, které neprováděli zakuklení státní zaměstnanci, komentovali dělníci z takovýchto obchůdků v letáku sepsaném „Anonymní iniciativou prodavaček z Larisy“: „Číkoli pokusy terorizovat nás a přesvědčovat, že obrana nějakého majetku stojí nad lidským životem a důstojností, odsuzujeme. Mimo to, ony majetky vytvořila nezaplacená práce, práce načerno a nadpráce prekérních dělníků. Při symbolických útocích na banky a veřejné budovy (pro Larisu a další provinční města to opravdu platí) nebyly poškozeni žádní drobní majitelé. Jestli jim na prodavačkách skutečně záleží, měli by jim zvýšit mizerné platy, které jim dávají, měli by se naučit, co to znamená sociální zabezpečení a měli by vytvořit lidskou pracovní dobu a podmínky.“ Ať se buržousti (drobní či velcí) klidně strachují o své obchody. V třídní válce nestojíme na stejné straně. V dobách společenské polarizace, jako je ta, kterou dnes prožíváme, si každý musí zvolit stranu.

6.

Povstalectví vstoupilo do svého třetího týdne. Ačkoli se to masmédia snaží všemožně zatajovat, demonstrace, okupace, lidová shromáždění stále probíhají, hlavně v Aténách, ale i v dalších městech. Povstalci požadují okamžité propuštění všech zatčených. Jediným účinným způsobem jak pomoci zatčeným lidem, je dál rozvíjet boj, jehož součástí jsou i oni. Je pravda, že v tuto chvíli lze stěží odhadnout, zda a jak bude tento sociální neklid pokračovat. Bez ohledu na to, co se bude dít, nic již nebude stejné, a to nejen pro nás, kdo jsme v ulicích, ale také pro celou dělnickou třídu. Událostem letošního prosince je třeba věnovat spousty diskusí a kritických popisů. Takovýto projekt je však starostí povstalců či kohokoli, kdo má zájem na zničení tohoto světa, a nikoli novinářů a politiků. Abychom to uzavřeli: letos jsou vánoce zrušené – probíhá vzpoura!

Zatím nic neskončilo, boj pokračuje!
Okamžité propuštění všech zatčených během sociální vzpoury!

Někteří z těch, kdo byli na ulicích povstalých měst
23. prosince 2008

Posted in Blog - Čeština, Čeština, Řecko 2008-2009 | Comments Off on Veselé vánoce!

Souvenirs du Futur

Considérations programmatiques sur les « images du futur » qui émergèrent durant le soulèvement de décembre en Grèce, et autres perspectives du mouvement prolétarie

« Les révolutions prolétariennes (…) se critiquent elles-mêmes constamment, interrompent à chaque instant leur propre cours, reviennent sur ce qui semble déjà être accompli pour le recommencer à nouveau, raillent impitoyablement les hésitations, les faiblesses et les misères de leurs premières tentatives, paraissent n’abattre leur adversaire que pour lui permettre de puiser de nouvelles forces de la terre et de se redresser à nouveau formidable en face d’elles, reculent constamment à nouveau devant l’immensité infinie de leurs propres buts, jusqu’à ce que soit créée enfin la situation qui rende impossible tout retour en arrière, et que les circonstances elles-mêmes crient : Hic Rhodus, hic salta ! C’est ici qu’est la rose, c’est ici qu’il faut danser ! »
Karl Marx (Le dix-huit Brumaire de Louis Bonaparte)

« Plus rien ne sera jamais comme avant », insista avec émotion la classe dirigeante après le 11 septembre 2001, afin d’obtenir le consentement des citoyens envers la « guerre contre le terrorisme ». En fait, elle n’a fait que largement intensifier l’attaque sur nos vies, à nous travailleurs de toutes sortes, mais il n’y eut aucun changement qualitatif. Tout autour du monde, nous avons continué à être exploités, étrangers à nous-mêmes, objectivés et dépossédés de notre humanité (physiquement, socialement et mentalement), dans un monde brillant de marchandises. Nous avons été un peu plus surveillés et contrôlés afin de ne pas être privés de notre liberté par de « méchants terroristes », liberté qui n’est pour nous que la liberté de vendre notre force de travail jour après jour et de perdre notre vie année après année, comme nous insufflons continuellement la vie au capital. Comme des batteries humaines à la Matrix ! Comme une proie à un vampire ! C’est alors que, dans le cadre de la guerre de l’Etat bourgeois contre le « terrorisme », un flic sans importance à Athènes a exécuté de sang-froid un adolescent qui avec ses copains jeta une bouteille d’eau en plastique contre une voiture de patrouille. C’était le 6 décembre 2008. Soudain, il y eut un réel changement qualitatif pour nos frères et sœurs de classe…

En effet, comme si toutes les « issues de secours » avaient été coupées, les médiations et les promesses démocratiques du Premier ministre Karamanlis, selon lesquelles il y aurait une enquête approfondie et les coupables seraient punis légalement, cessèrent d’être efficaces. Notre classe commença à danser frénétiquement, parce que se mit à fleurir la rose d’un ardent désir de détruire le vieux monde du capital, afin de venger Alexandros et nos propres vies perdues. Au milieu de cette magnifique destruction, le prolétariat commença à créer un nouveau monde de personnes avec une exquise légèreté. À la fin de 2008, la vague de violence des insurgés s’est atténuée, mais le mouvement prolétarien, de toute évidence, n’a pas disparu. Il ne s’est pas dissipé une fois de plus dans la société démocratique des citoyens obéissants, des consommateurs passifs et des ressources humaines, comme si rien ne s’était passé. Le soulèvement de classe a produit un changement dans le cadre du rapport de forces entre le prolétariat et la bourgeoisie – c’est toujours la bourgeoisie qui dirige en Grèce (et pas seulement en Grèce), mais durant une période de quatre mois, elle est restée choquée par le développement soudain de la force du prolétariat et fut incapable de réagir de manière appropriée. Comme la fumée provenant de l’incendie du monde de la propriété privée et de la marchandise absorba les nuages de gaz lacrymogène, créant ainsi un espace où il fut possible de respirer, de lutter et de vivre, la conflagration du soulèvement donna naissance à l’autonomie prolétarienne. Jusqu’à présent, il s’agit d’un nouveau-né et le temps nous dira si les révolutionnaires1 qui prétendent qu’à la suite de décembre 2008, « plus rien ne sera jamais comme avant » pour le prolétariat en Grèce, ont raison ou non.

Ce qui est sûr, c’est le fait que « après plusieurs décennies réapparu en Europe le spectre d’une révolte prolétarienne et de la lutte de classe ouverte contre le capitalisme », comme nous l’écrivions dans notre Déclaration de Solidarité avec les Prolétaires en Lutte et Inculpés en Grèce. La bourgeoisie européenne et ses représentants politiques semblent être confiants en eux-mêmes. Si, en fonction de leurs proclamations publiques, la crise économique ne les inquiète que modérément, alors le soulèvement en Grèce et les émeutes en Islande, Bulgarie, Lettonie ou en Martinique et en Guadeloupe « existent à peine » pour eux. Néanmoins, ils prirent peur. Cela est visible, par exemple, au regard de la précipitation avec laquelle une réforme de l’enseignement secondaire en France fut suspendue, ce qui fut motivé par la crainte que les élèves français du secondaire pourraient suivre l’exemple de leurs homologues grecs2. En outre, nous ne devons pas oublier que les grands médias bourgeois (en particulier ceux de la République tchèque) ont plus ou moins gommé la Grèce de la carte du monde – sans doute parce que le terrain était encore chaud là-bas.

C’est pourquoi nous revenons une fois de plus sur ce mouvement. Nous le considérons comme un moment extrêmement important dans la lutte mondiale de la classe ouvrière de l’époque actuelle. Nous ne voulons ni reconstituer une nouvelle chronologie de la révolte de décembre, ni recycler l’analyse des camarades grecs de groupes communistes comme Ta Paidia Tis Galarias (TPTG) et Blaumachen3. Nous préférerions plutôt faire ce qui nous a manqué dans tout cela et ce que nous pensons urgent de faire. Nous voulons faire un résumé de ce que les prolétaires insurgés en Grèce montrèrent et donnèrent au reste de la classe ouvrière aux quatre coins du monde, y compris le petit étang putréfié de la paix sociale en République tchèque. Nous tenons également à envisager de parler d’une éventuelle poursuite du développement des luttes prolétariennes, pas seulement en Grèce, même avec le risque que nous allons avancer sur le terrain glissant des suppositions. Mais, comme le dit un communiste du groupe français appelé Troploin : « L’exercice est périlleux, mais mieux vaut se tromper qu’écrire des textes sans enjeu. »4

Considérations Programmatiques Générales sur le Soulèvement

Au cours de la longue période du triomphe quasi complet de la contre-révolution capitaliste, tant à l’Ouest qu’à l’Est de l’Europe, le prolétariat dans cette zone géographique fut plutôt une « non-classe » de citoyens qu’une catégorie de travailleurs qui luttent pour leurs intérêts, s’organisant en classe et ayant conscience de cela. Mais précisément, cette « non-classe » ne peut jamais être qu’une classe exploitée, la classe du capital. Il y a toujours un certain degré de résistance, même le plus petit, qui reflète l’antagonisme de classe, qui est la base durable du capitalisme. Nous sommes aussi toujours la classe contre le capital, la classe révolutionnaire. Le lien entre ces deux pôles de l’existence du prolétariat est le processus de la lutte de classe, dans lequel nous essayons de parvenir à la satisfaction de nos besoins humains par rapport aux besoins du capital.

Au moins depuis la mi-2008, les syndicats en Grèce ont donné libre cours à la colère montante des prolétaires grâce aux manifestations contre la réforme des retraites. En octobre, elles se transformèrent en une grève générale syndicale, et au cours d’une manifestation à Athènes, les ouvriers les plus radicaux attaquèrent des banques, des magasins et affrontèrent la police. À l’automne, la lutte fut généralement plus intense, une période agitée commença. En octobre les lycéens occupèrent leurs établissements afin de protester contre une réforme de l’école. Une grève sauvage et une manifestation des travailleurs du textile, dont les salaires n’avaient pas été payés pendant quatre mois, s’acheva aussi en un conflit violent avec la répression d’État. Au début du mois de novembre, il y eut des manifestations d’immigrés pour protester contre le meurtre d’un demandeur d’asile pakistanais par la police, qui s’achevèrent en affrontements de rue contre les flics anti-émeute. Dans la ville de Volos, les habitants manifestèrent contre l’agressivité croissante de la police, et finalement, ils attaquèrent le siège de la police. Il y eut aussi de rituelles manifestations d’extrême-gauche et des affrontements avec la police autour de l’anniversaire du soulèvement de l’Université Polytechnique d’Athènes en 1973. Dans les 21 prisons grecques, il y eut une grève de la faim largement soutenue par les familles et les amis des détenus, par des anarchistes et d’autres militants de classe de l’extérieur. À Corfou, il y eut des émeutes de la population locale contre l’ouverture de nouvelles décharges publiques : la police causa la mort d’un des rebelles, qui leur rendirent la monnaie de leur pièce en lynchant deux de ces porcs. Au début du mois de décembre, il y eut une grève de deux jours des infirmières, qui occupèrent le Ministère de la Santé. Il devint clair que l’État utilisera les lois antiterroristes nouvellement adoptées, non pas tant contre la chimérique bande de Ben Laden qu’à l’encontre de tous les trop réels prolétaires en rébellion. Et par-dessus le marché, l’annonce de la crise mondiale débutante fit irruption…

Par conséquent, le soulèvement de décembre n’émergea pas dans un ciel azur. Il fut précédé par une série de luttes qui s’étendirent bien avant l’automne 2008 mentionné ci-dessus. Dans ces luttes, des sections minoritaires et souvent isolées de notre classe se sont affrontées, à un niveau ou l’autre, au Capital et à l’Etat. Les prolétaires accumulèrent de l’expérience, de la réflexion, discutant avec d’autres, rencontrant de nouvelles personnes. De la même façon, le terreau de la subjectivité de classe fut cultivé avant même le coup de feu fatal. Néanmoins, il est un fait indiscutable que la révolte éclata « spontanément », en ce sens qu’elle a grandi « sur le sol de la société moderne »5, sur la contradiction entre travail salarié et Capital (qui passe par l’ensemble du réseau des rapports sociaux), sur la lutte de classe elle-même et non grâce au travail d’agitation antérieur, inlassable et des tonnes de pavés lancés, comme le pensent certains anarchistes6, qui ne se sont pas encore complètement débarrassés de la politique bourgeoise et croient qu’il est possible de préparer de manière volontaire l’émergence du sujet révolutionnaire, et donc de la révolution, par le biais d’un certain type d’activisme.

En fait, la force des émeutes – bien qu’elles aient été « allumées » par des anarchistes (qui furent les premiers dans la rue, comme toujours en Grèce), leurs flammes s’étendirent dans toutes les directions principalement grâce à l’action de milliers d’étudiants de l’enseignement secondaire7 et universitaire « politiquement inorganisés » et de jeunes travailleurs – surprit tout le monde, y compris les « spécialistes du changement social » de l’extrême gauche. Un des insurgés écrivit à propos de cette question :

« Permettez-moi de dire que ce n’est pas – et ce ne pouvait être, compte tenu de l’ampleur des ‘méfaits’ – l’action des ‘anarchistes’. Bien entendu, les anarchistes et les autonomes sont partout en première ligne, mais ces actes sont d’ordre social. Il ne s’agit pas seulement de l’assassinat ou de la répression étatique : il y a un sentiment croissant de révolte, contre l’économie, contre la pauvreté, contre la perte d’emplois etc. Cela devait éclater d’une façon ou d’une autre. »

« Cela échappe à tout contrôle, au point que les insurrectionistes ne peuvent pas empêcher des milliers d’adolescents masqués de 15 ans – inorganisés et avec insuffisamment de ‘munitions’ – d’attaquer les flics. Bientôt, les gamins apprennent à s’organiser avec les autres. »

« Nous savons que des rapports continuent d’arriver sur telle petite ville où il n’y a pas de radicaux organisés, quoique ‘20 jeunes masqués ont attaqué le commissariat de police avec 10 bombes incendiaires’. Cela se passe tous les soirs. Des manifestations ont lieu dans presque toutes les villes. Par exemple, à Athènes, lors des manifestations elles-mêmes, il y eut des attaques autonomes contre des banques dans différentes zones de la ville. » [notre traduction, NdT]8

Dans le même temps, il est impossible d’établir une relation linéaire entre ces luttes isolées et limitées, et le soulèvement de décembre. Jusque là, à l’exception de quelques révolutionnaires et du milieu d’ultragauche, le reste de la classe n’avait pas prévu un tel soulèvement massif et subversif, et absolument personne ne l’avait envisagé. Toutefois, la soudaine et violente explosion de colère et de frustration accumulée à Athènes, a immédiatement conduit à la multiplication d’actes collectifs de même nature dans toute la Grèce. Sous certaines conditions, la quantité se transforme en qualité : éclosion de l’autonomie prolétarienne, lutte sans revendications et sans médiateurs, transformation de la lutte, qui ne concerne plus seulement un aspect de la vie, mais qui prend pour cible toute la toile des rapports sociaux et des structures capitalistes9.

Un des symptômes de la croissance de l’autonomie fut l’influence négligeable sur les rebelles de tous les médiateurs traditionnels – les formes établies de la social-démocratie, comme les syndicats officiels et les partis de gauche de toutes sortes. Au cours de la lutte, la vieille social-démocratie s’est elle-même discréditée encore plus aux yeux des autres prolétaires, alors qu’elle se situait activement du côté de l’ordre capitaliste contre le soulèvement violent, et qu’elle appelait au calme et à la non-violence et qu’elle dénonçait les rebelles comme étant des « encapuchonnés », des « provocateurs » et des « agents de l’État ». À cet égard, le rôle dirigeant fut joué par le soi-disant Parti Communiste Grec (KKE) et le PASOK « socialiste », appuyée avec succès par la nouvelle coalition de gauche SYRIZA et quelques trotskistes (par exemple, le Comité pour une Internationale des travailleurs) et des « anarchistes », qui présentèrent leurs excuses pour leurs homonymes plus révolutionnaires qui utilisaient des cocktails Molotov.

Et ce ne fut pas une « multitude » qui s’insurgea dans cette lutte autonome, une « multitude » de différents groupes sociaux qui n’auraient en commun que quelques faits généraux d’oppression ou d’exploitation, ce qui signifierait quelque chose de différent pour chacun d’eux.10 Les catégories par lesquelles le capital nous sépare dans la vie normale (étudiants de l’enseignement secondaire ou universitaires, jeunes travailleurs précaires, travailleurs âgés avec plus ou moins d’emplois stables, immigrants d’une énième génération et de tel ou tel pays, femmes, chômeurs, junkies…) ne se sont pas transformées en diverses luttes fondamentalement indépendantes qui continueraient leur chemin séparément l’une de l’autre et s’entremêleraient peu à peu. Au contraire, toutes les divisions se sont rapidement effondrées, puisqu’il n’y avait qu’une seule lutte durant le soulèvement et qu’elle fut menée de la même manière. Il est évident qu’il y avait quelque chose de plus profond qui unit les rebelles : des conditions d’existence essentiellement identiques qui les placèrent dans la position de la classe exploitée, celle du prolétariat. Grâce à leur révolte, leur unité d’action, ils se sont affirmés en tant que classe.

Il est inévitable et sans doute important de noter la « composition de classe » des participants à la révolte. Afin surtout de comprendre les limites du soulèvement, mais pas son contenu. Cela peut nous aider à saisir plus clairement le fait que ce n’était pas le prolétariat dans son ensemble qui s’insurgea, mais seulement sa plus petite partie, alors que la plus grande partie s’est limitée à un soutien passif. Ce fut peut-être un soutien de la majorité (toutefois, seulement en Grèce !), mais après tout ce fut un soutien passif de « téléspectateurs ». Ce qui fut une faiblesse d’autant plus essentielle, c’est que cette partie passive était une partie du prolétariat qui a un boulot, qui ne diffusa pas la révolte sur leurs lieux de travail. Elle ne réussit pas à se reconnaître pleinement dans la critique sociale des rebelles, à l’accomplir pratiquement et à l’appliquer à sa vie et au travail salarié. En d’autres termes, « il n’y eut pas de paralysie de l’économie capitaliste, ce qui signifie qu’il n’y eut pas non plus d’attaque contre le travail salarié et la production pour le profit. »11 Ainsi, dans la banlieue d’Athènes Agios Dimitrios, des travailleurs locaux occupèrent l’hôtel de ville, mais à l’exception d’employés municipaux, qui ont pris part à l’occupation, ils ne réussirent pas à activer leurs collègues de travail.

Toutefois, la « composition de classe » ne nous révèlera rien sur la nature sociale des actes de rébellion, parce que dès leur déclenchement cette nature émergea des contradictions entre le travail salarié et le Capital, de l’essence de la situation de la vie du prolétariat en général, et non pas d’une situation momentanée d’une certaine partie des esclaves salariés. Par conséquent, dans le soulèvement, le prolétariat commença d’abord à agir conformément à ses intérêts historiques qui sont invariables et non pas connectés à la « composition de classe ». Les mots de Marx et Engels des profondeurs du 19ème siècle sont toujours valables :

« Dans le prolétariat pleinement développé se trouve pratiquement achevée l’abstraction de toute humanité, même de l’apparence d’humanité ; dans les conditions de vie du prolétariat se trouvent condensées toutes les conditions de vie de la société actuelle dans ce qu’elles peuvent avoir de plus inhumain. Dans le prolétariat, l’homme s’est en effet perdu lui-même, mais il a acquis en même temps la conscience théorique de cette perte ; de plus, la misère qu’il ne peut plus éviter ni retarder, la misère qui s’impose à lui inéluctablement – expression pratique de la nécessité –, le contraint directement à se révolter contre pareille inhumanité ; c’est pourquoi le prolétariat peut, et doit nécessairement, se libérer lui-même. Or il ne peut se libérer lui-même sans abolir ses propres conditions de vie. Il ne peut abolir ses propres conditions de vie sans abolir toutes les conditions de vie inhumaines de la société actuelle, que résume sa propre situation. (…) Il ne s’agit pas de savoir quel but tel ou tel prolétaire, ou même le prolétariat tout entier, se représente momentanément. Il s’agit de savoir ce que le prolétariat est et ce qu’il sera obligé historiquement de faire, conformément à cet être. Son but et son action historique lui sont tracés, de manière tangible et irrévocable dans sa propre situation, comme dans toute l’organisation de la société bourgeoise actuelle. »12

Ce « but » et cette « action historique » du prolétariat, c’est le communisme, et c’est ainsi depuis le tout début de notre classe dans l’histoire. Depuis les premières révoltes et grèves jusqu’à aujourd’hui, chaque fois que nous, les prolétaires, nous luttons en tant que classe pour nos intérêts, et donc forcément contre les intérêts du Capital et de ses gestionnaires bourgeois (qu’ils portent des hauts-de-forme ou fument des cigares, ou qu’ils nous agitent des drapeaux rouges avec des marteaux et des faucilles13, ou qu’ils soient en forme et mince, en costume et avec de coûteuses voitures), notre mouvement est inséparable du communisme. Par son essence, il engendre et exprime programmatiquement la tendance communiste : un mouvement, une force historique agissant pour le renversement de la contradiction agonisante de notre position sociale – d’une part, nous reproduisons et multiplions le Capital grâce à notre travail salarié et d’autre part, nous reproduisons et multiplions notre propre dépossession et aliénation. Ce qui signifie que nous reproduisons historiquement la misère croissante de notre « vie », c’est-à-dire la classe prolétarienne, et en même temps la richesse et le pouvoir de la classe bourgeoise. A travers le communisme comme mouvement de lutte révolutionnaire prolétarienne, nous nous efforçons de surmonter cette contradiction qui nous emprisonne : en refusant le travail salarié et par son abolition complète, nous avons trouvé le talon d’Achille du capitalisme. De cette façon, nous liquidons le rapport social le plus fondamental, sur lequel repose ce système ; nous nous abolissons en tant que classe ouvrière pour le Capital et, par conséquent, nous supprimons aussi la bourgeoisie et tous les rapports et structures de la société de classes. En même temps, nous la surpassons aussi positivement, par le biais de la communisation de nos rapports mutuels et de l’imposition d’une nouvelle communauté mondiale d’êtres humains libres.

Même le soulèvement de décembre en Grèce ne fit pas exception et comme un puissant mouvement de classe, il montra une évidente tendance communiste. La pratique de la lutte ouvrière, par conséquent, révéla à tous les efforts visant à séparer théoriquement les luttes « immédiates » et « historiques » ou les luttes « économiques » et « politique »14 en tant que constructions idéologiques qui sont plus un lourd héritage des influences de la social-démocratie qu’une analyse de classe utile. De même qu’il y a une tendance à la suppression complète et définitive de l’exploitation actuelle (au moins de manière embryonnaire) dans toute véritable lutte de classe pour une réduction du niveau de l’exploitation, il y a aussi la tendance communiste présente pratiquement dans toute révolte du prolétariat, même si ce n’est pas une révolution généralisée.

Les violents affrontements des rebelles avec la police dans les rues de nombreuses villes grecques ne sont pas seulement une réaction émotionnelle « immédiate » à la mort d’Alexandros (ou, éventuellement, à d’autres victimes du terrorisme d’Etat). Le soulèvement était déjà partiellement en train de développer des éléments d’une insurrection armée contre l’Etat bourgeois et le pouvoir en général, et pas uniquement lorsque 600 Roms à Zefyri attaquèrent un poste de police, et que certains d’entre eux tirèrent même avec leurs fusils de chasse et blessèrent deux porcs. Tout d’abord, les révoltés attaquèrent les forces répressives de l’État de diverses manières, notamment par des attaques ciblées contre la police. Mais ils attaquèrent aussi l’État bien plus largement : certaines de ses tentacules furent visées, comme des syndicats, des écoles, des médias ou des troupes d’assaut fascistes. Deuxièmement, elle eut ses éléments d’organisation sous la forme de petits groupes de combat de militants (soit des amis jusque là « apolitiques », soit par exemple des anarchistes, qui ont été sans aucun doute à cet égard un important élément de l’organisation15), qui se connaissent bien et se font mutuellement confiance, et de coordination par le biais de téléphones mobiles, d’emails et de blogs16. Les cocktails Molotov, pavés, bâtons, pots de fleurs des balcons, le plomb… simplement tout ce qui en décembre déferla sur les commandos de la police du parti capitaliste de l’ordre, furent par conséquent les munitions de la révolte de classe, qui déjà contenait nécessairement certains aspects de l’insurrection qui devrait détruire les structures de l’État et leurs forces armées à travers la centralisation des assauts révolutionnaires.

Les rebelles attaquèrent également sans scrupules la propriété privée. Ils démolirent et brûlèrent des banques, des concessionnaires automobiles, de petits et grands magasins. Ils pillèrent des supermarchés. Dans tout cela, il n’y a pas seulement la joie extatique et éphémère de détruire le monde du capital et des marchandises qui nous aliène. Il y a également les premiers gestes, par lesquels les prolétaires exprimèrent la tendance à imposer leur propre dictature sociale des besoins humains sur le capital – la dictature du prolétariat communisant immédiatement les rapports sociaux. C’est visible non seulement dans l’appropriation directe des marchandises par le pillage et leur redistribution sans aucune médiation, ni par l’argent ni par aucune autre expression de la valeur d’échange. C’est aussi visible dans l’appropriation de l’espace et du temps, structurés et utilisés par le Capital, et dans la formation de nouvelles relations parmi les rebelles, dans leur auto-organisation. Par exemple, les mêmes radicaux qui occupèrent les universités d’Athènes et combattirent la police, organisèrent également des expéditions de pillage des centres commerciaux, afin de saisir de la nourriture, qui fut ensuite utilisée pour la cuisine collective, et distribuée à d’autres. Les violentes émeutes transformèrent aussi l’espace urbain et le temps passé dans les rues : ils transformèrent l’espace de la circulation rapide et efficace des marchandises en un lieu de rencontre et de lutte collective des gens. Le mouvement fit donc en pratique la critique unitaire des rapports sociaux.

Les occupations d’écoles secondaires, de départements universitaires, de mairies, de sièges syndicaux et autres bâtiments leur ôtèrent la fonction qu’ils ont pour le Capital et leur en donnèrent une nouvelle, une prolétarienne : un espace pour l’auto-organisation du mouvement militant sous la forme de petits groupes de combat de rue, d’assemblées « populaires » ou « générales ». Et, comme les camarades de TPTG et de Blaumachen17 le montrent très bien, ces assemblées ne sont pas nées comme une reproduction de la médiation démocratique entre des individus atomisés, comme une version plus participative à la société civile. Au contraire, elles furent déjà le reflet de rapports non-aliénés et de la centralisation organique de la lutte, ce qui conduit naturellement à l’émergence du parti mondial de la révolution prolétarienne, le parti de l’Anarchie, le parti communiste qui est aussi une préfiguration d’une communauté humaine communiste mondiale18. Tant qu’elle est l’expression d’une dynamique de lutte prolétarienne, l’auto-organisation n’a rien de commun avec la démocratie. C’est même exemplifié par une note d’un révolutionnaire de Grèce, « … je ne dirais pas que ceux qui votent contre l’occupation sont tolérés – nous ne faisons plus de démocratie. » [notre traduction, NdT]19 Mais l’expérience historique nous apprend que, dès que la dynamique diminue et que le rapport de forces est à nouveau fortement en faveur de la bourgeoisie, toutes ces assemblées dégénèrent, se démocratisent et se retournent contre notre classe, qui leur insufflaient la vie.20

Le communisme est vraiment « un mouvement historique qui s’opère sous nos yeux »21. C’est la raison pour laquelle la dictature du prolétariat n’est pas seulement une phase finale de la lutte révolutionnaire et la communisation n’est pas une sorte de cerise sur le gâteau qui viendra comme une fin heureuse. Dictature du prolétariat et communisation sont un seul et même processus qui commence dès le premier moment de la révolution et qui existe également en tendance dans les luttes pré-révolutionnaires. La Grèce est pleine d’exemples pratiques…

Toutefois, la grande part des rebelles à l’origine, qui ne proviennent pas du milieu de l’ultra-gauche grecque, s’est retirée de ces émeutes le jour de Noël. Il est impossible de continuer indéfiniment des émeutes. En dépit du fait qu’elles contenaient déjà des caractéristiques d’une insurrection armée et du pouvoir prolétarien de communisation, notre classe n’a pas eu suffisamment de force et de détermination pour passer à l’insurrection et détruire l’État. Ainsi, à la fin de la journée, les émeutes restaient au niveau de rebelles se mesurant à la police, ce qui expose ses participants à bien des dangers, sans mener plus loin, et c’est ce qui commença à épuiser les gens. Le soulèvement déclina.

Une Perspective Révolutionnaire ?

Ceux qui parlèrent d’insurrection en décembre ou attendirent une révolution immédiatement, se laissèrent quelque peu prendre à un optimisme naïf, et pourtant compréhensible. C’est une conséquence inévitable de plusieurs décennies d’existence misérable au bord du désespoir causée par la domination totale de la contre-révolution. Précisément, grâce à cette domination et à la non-existence, depuis quelques temps, d’une autonomie prolétarienne continuelle, dans laquelle pourrait prendre place un développement rapide d’une perspective révolutionnaire, il n’était pas réaliste d’attendre une matérialisation immédiate et complète de la tendance communiste dans une insurrection organisée et coordonnée. Mais le soulèvement de décembre fut peut-être le commencement d’un voyage. Peut-être prouvera-il qu’il est le début d’un processus qui mène à la révolution. N’oubliez pas que la révolution prolétarienne n’est pas limitée à une seule action qui emportera tout le capitalisme d’un coup, mais c’est l’ensemble des actions collectives qui mènent à sa subversion violente et son élimination. Aucune des révolutions prolétariennes, que ce soit celle de Russie en 1917, d’Allemagne en 1918 ou d’Espagne en 1936, ne furent une offensive magnifique, prenant d’assaut le Palais d’Hiver, mais un processus contradictoire s’étalant sur plusieurs années qui seulement commença dans ces années respectives. Et elles furent aussi précédées par une série de luttes ou de soulèvements comme celui de l’année dernière en Grèce.

Au contraire, les situationnistes en France, par exemple, ont immédiatement proclamé Mai 1968 comme étant une révolution, bien que ce ne fût pas une révolution, puisque ces événements n’ont pas transformé le rapport de forces en faveur du prolétariat, dans la mesure où la question de détruire le pouvoir politique et économique de la bourgeoisie et d’imposer le pouvoir social du prolétariat n’a pas été immédiatement posée. Mai 1968 ne fut qu’un soulèvement de classe. Décembre 2008 fut identique, mais si nous avons déjà prononcé ce « peut-être », nous aimerions nous poser ouvertement la question : « Quoi d’autre ? »

Premièrement, nous devons dire que nous n’avons pas de réponse définitive. Il nous manque beaucoup d’éléments importants qui ne peuvent être fournis que par la pratique du mouvement en Grèce lui-même. Assurément, nous pouvons dire qu’il n’y a aucune perspective directe de révolution sociale en Grèce, comme le mouvement y est absolument isolé. Au moins, il n’y a rien de semblable dans les pays européens ni – on peut le dire – à l’échelle mondiale. Il n’est pas question pour nous de se laisser duper sur le fait que des grèves sauvages sporadiques et de courte durée en Grande-Bretagne, des émeutes éphémères dans les Pays baltes, une vague de grèves isolée en Egypte ou une mutinerie militaire au Bangladesh facilement défaite – parce que s’isolant du reste de la classe –, peuvent fortifier le mouvement « grec » par une dimension de classe internationale qui ne fut en aucun cas fournie par les manifestations de solidarité des ultra-gauchistes, bien qu’elles furent indubitablement très importantes pour les rebelles d’un point de vue émotionnel. Le mouvement en Grèce lui-même a agi d’une façon parfaitement internationaliste : primo, par rapport à la guerre à Gaza, lorsqu’il fit en sorte qu’un transport d’armes américaines à destination d’Israël et transitant par les ports grecs soit annulé ; secundo, quand les minorités les plus radicales des rebelles s’adressèrent au monde entier ; mais la révolution mondiale exigerait beaucoup plus d’activités semblables et même plus fortes des deux côtés de la frontière grecque.

La non-existence momentanée d’une perspective révolutionnaire paraît témoigner aussi d’un manque d’ambitions communistes de la part des insurgés. En dépit du fait qu’ils exprimaient – et comme nous allons l’expliquer, ils expriment encore à ce jour – la tendance communiste dans une mesure tout à fait importante d’un point de vue pratique, quoique pourtant limitée, ils ne savent pas exactement où ils vont et quelles dispositions sont exigées de leur part dans un effort révolutionnaire. C’est leur plus grande faiblesse qui découle principalement de l’insuffisante force et véhémence du mouvement de classe, et deuxièmement d’influences sociale-démocrates radicales reproduites par une partie importante des rebelles. Il ne s’agit pas du fait qu’à part quelques exceptions, ils ne s’appellent pas communistes, mais anarchistes. « Les gens peuvent évidemment parler de communisme sans utiliser le mot ou même en refusant le mot. Ainsi, ne considérons pas le vocabulaire, mais le contenu de ce qui fait bouger les minorités radicales présentes… » [notre traduction, NdT]22

La révolution sociale est-elle ce contenu ? Sûrement pas maintenant. Même ces anarchistes23 qui croient qu’en Grèce le point de non-retour a été atteint, parlent de la constitution d’une première ligne où une longue guerre sociale sera déjà menée entre la vraie vie et la survie sous le capital24. D’autres anarchistes ont avancé comme perspective « un combat sans fin pour l’égalité politique, sociale et économique » et « toujours plus de liberté »25. Il est évident qu’ils ne se trouvent même pas aux côtés de la révolution, puisque leur perspective n’est qu’une simple démocratisation de la société existante, séparée en champs aliénés de vie. De plus, de manière générale, les courants anarchistes tant révolutionnaire que contre-révolutionnaire sont accompagnés par une illusion sociale-démocrate de « changer le monde sans prendre le pouvoir » [d’après le titre du livre de John Holloway, NdT] – d’attendre que l’État s’écroule de lui-même et qu’il disparaisse. C’est en vain qu’ils attendirent en Russie et en Espagne, mais et si cela se passait en Grèce cette fois-ci ? Et les communistes de TPTG et de Blaumachen ? Autant que nous le savons, ils ne s’ennuient pas du tout à formuler une perspective et se sont limités à une analyse principalement descriptive.

Jusqu’à présent, la perspective révolutionnaire n’a pas non plus émergé dans le reste du mouvement. La soi-disant « nouvelle guérilla urbaine » a initié une vague spectaculaire de terreur prolétarienne contre le Capital et le groupe « Lutte Révolutionnaire » a lancé un appel à l’insurrection armée, mais sans aucune réponse jusqu’ici. En dépit de l’aspect éventuellement social-démocrate du cadre dans lequel ces groupes armés opèrent (à l’exception peut-être de groupes comme la Fraction Révolutionnaire, Bande de la Conscience – Extrémistes de Perama, Cellule Subversive, Conspiration des Cellules du Feu et beaucoup d’autres groupes sans nom), les cibles qu’ils choisissent sont sans aucun doute des cibles du prolétariat. Mais quand même ils ne témoignent pas d’une avancée du mouvement pour se rapprocher de l’insurrection – ils ne dépassent pas le cadre des actions du soulèvement de décembre : ils mettent le feu aux banques, magasins et voitures, ils attaquent les médias et les représentants du terrorisme d’État, mais ils ne paraissent pas préparer délibérément une insurrection. Les partisans modernes peuvent croire qu’une telle préparation est nécessaire, mais d’où tirerait-elle sa justification matérielle et la possibilité de sa réalisation, quand notre classe n’est pas aussi avancée ?

Jusqu’ici, notre classe est toujours en lutte contre diverses formes des effets de la domination du Capital dans la vie quotidienne, mais les minorités radicales de la classe appellent au mieux à l’élimination des patrons, des relations « dirigeants-dirigés ». C’est un des aspects de la critique communiste, mais comme l’expérience historique de toutes les révolutions prolétariennes précédentes nous le révèle, c’est seulement un aspect secondaire. Son élimination sous la forme de l’autogestion ou de la démocratie ouvrière ou directe n’abolit pas l’essence du Capital – la propriété, le travail salarié et la valeur d’échange – cela ne fait que réformer radicalement la gestion de l’exploitation capitaliste. C’est une impasse qui va très bien de pair avec la perplexité d’une fausse perspective branchée ultragauchiste de l’inutilité de l’action violente du prolétariat s’auto-centralisant qui détruirait toutes les formes de domination bourgeoise et d’existence du Capital comme rapport social, pendant qu’on communise le monde. En effet, toutes ces fausses perspectives représentent un cadre idéal pour toutes les formes possibles du syndicalisme, de la démocratie directe radicale et du réformisme de base, féministe ou par exemple écologiste, afin d’absorber progressivement une plus grande partie du mouvement et de le neutraliser.

Le Mouvement de Classe Vit Encore

Malgré cela, nous pensons que ce n’est pas encore le moment d’écrire la nécrologie du mouvement prolétarien en Grèce. Les apparences sont parfois trompeuses, mais vu d’ici, le mouvement de classe nous paraît loin d’être mort là-bas ; après de longues années, la révolte de décembre a finalement surpassé un modèle caractéristique de la plupart des luttes de classe, qui s’arrêtent aussi soudainement qu’elles éclatent, sans ébranler de manière perceptible le rapport de forces entre les deux classes antagonistes du système capitaliste. Nous pensons que le point de rupture, où le mouvement perdra définitivement son dynamisme subversif, n’a pas encore été atteint. Au moment où nous écrivons ces lignes, trois mois ont passé depuis le début de la révolte, et les formes de lutte qui ont marqué le soulèvement se poursuivent et certainement pas de manière isolée.

Prenons par exemple les occupations de bâtiments publics. En janvier et février, nous pouvons mentionner au hasard l’occupation du bâtiment de l’Union des Rédacteurs des Journaux Quotidiens d’Athènes (ESIEA) faite par des radicaux, l’occupation de l’Opéra National d’Athènes, qui n’impliqua pas seulement ses danseurs, l’occupation d’un Centre Culturel Municipal chic récemment ouvert à Touba, Thessaloniki. Bien qu’elles soient symboliques, faisant figure de protestation ou qu’elles créent d’une manière ostensible un espace pour l’auto-organisation et la discussion sans médiation, toutes ces occupations paraissent être des expressions des besoins, de la force (pourtant limitée) et des possibilités (compte tenu le niveau de force) du mouvement. Les groupes de radicaux et de révolutionnaires s’ouvrent par ces actions au reste du mouvement et lui parlent, à la société grecque et aussi au monde entier, afin de leur exposer leur critique sociale et d’offrir aux autres prolétaires de partager et d’approfondir cette critique dans les espaces occupés. Par exemple, ceux qui occupèrent l’Opéra National mirent en avant la critique du Spectacle et de l’art comme étant une catégorie aliénée et un domaine séparé d’autres niveaux de la vie humaine. Les journalistes exposèrent et dénoncèrent la guerre de l’information menée par leurs patrons médiatiques contre la révolte de classe et y ajoutèrent la critique de leur propre rôle social et de l’exploitation. De plus, dans leur mot d’ordre, « Le dernier mot appartiendra aux ouvriers, pas aux patrons », ils dirigèrent l’aiguillon de leur radicalisme contre la classe bourgeoise tout entière et se rapprochèrent de tous les autres prolétaires.

Pendant que le soulèvement de décembre n’arriva à interrompre la production de la valeur qu’en dehors des lieux de travail, il créa une nouvelle atmosphère qui paraît contribuer à la radicalisation du contenu de quelques luttes d’employés. Après la fin du soulèvement, les grèves et les protestations ouvrières reviennent à nouveau et lentement à l’ordre du jour.

A la suite d’une attaque contre la dirigeante de l’Union des Nettoyeurs (PEKOP) qui fut ordonnée par les patrons de la société de nettoyage OIKOMET, qui mit cette personne soit dans un état critique, brûlée avec de l’acide sulfurique qui lui fut jeté au visage par des laquais des bourgeois, la lutte des nettoyeurs – principalement des immigrés – se déclencha contre un taux extrême d’exploitation et d’horribles conditions de travail, et elle devint un centre d’attention. Sérieusement blessée, Konstantina Kouneva – travailleuse immigrée de Bulgarie – devint un symbole des horreurs de l’esclavage salarié. À travers le pays, il y eut des manifestations de solidarité, des attaques contre les bureaux d’OIKOMET (par exemple au Pirée ou à Thessaloniki) ou contre des bâtiments et des gares de la compagnie étatique des transports publics ISAP qui gère le métro à Athènes et au Pirée. Ce sont là parmi les principales sociétés qui employaient les nettoyeurs d’OIKOMET. Des manifestations de solidarité se transformèrent souvent en bagarres avec les Robocops et en érection de barricades. A part cela, il y eut aussi beaucoup d’autres dépassements classistes : des banques furent vandalisées, celles qui en fait possèdent tout ce que nous leur avons emprunté ; des bornes de compostage de tickets furent détruites dans des stations de métro, ce qui permis à tous les passagers de voyager sans payer. Le 25 février, pendant la grève générale des employés du secteur public que leur confédération syndicale (ADEDY) a dû appeler, des militants de 90 unions autonomes, avec le PEKOP en tête, occupèrent le siège de la société des transports publics, après quoi l’ISAP arrêta son contrat avec OIKOMET et embaucha ses nettoyeurs directement. Donc, une des revendications de nos sœurs en lutte fut rencontrée. Cependant, rien n’est terminé. Les bornes de compostage continuent d’être liquidées et la solidarité avec Konstantina à s’exprimer : par exemple le 3 mars, le groupe de combat Bande de la Conscience – Extrémistes de Perama mit le feu à deux rames de métro et endommagea gravement la gare entière dans le faubourg riche de Kifisia dans le nord d’Athènes.

Il est vrai que le dynamisme et la force de tout le mouvement de classe permettent à la lutte des nettoyeurs de sortir de ses limites trade-unionistes. Bien qu’à l’origine elle commença en étant ancrée dans ces limites et y resta dans une mesure considérable, le changement à l’intérieur du rapport de forces entre les classes jusqu’à maintenant encourage les prolétaires à ne pas s’enfermer dans la coquille syndicaliste d’une lutte limitée à un secteur qui serait condamnée au réformisme selon un fonctionnement normal du capitalisme, indépendamment de l’inexistence d’une bureaucratie dans le PEKOP. Mais aujourd’hui, d’une façon ou d’une autre, la lutte des nettoyeurs devient un conflit de toute la classe en lutte. C’est aussi pourquoi le PEKOP a jusqu’ici refusé de désavouer la forme violente de beaucoup d’actions de solidarité et Kouneva elle-même repoussa les sociaux-démocrates du PASOK et de SYRIZA (une coalition d’extrême-gauche) qui la courtisaient pour la gagner en tant que symbole de classe afin qu’elle s’inscrive sur les listes des candidats aux élections pour le parlement européen. Si le mouvement avait continué à grandir en force, il aurait atteint un refus plus clair et massif du syndicalisme, y compris sa variante syndicaliste de base, parce que le contenu révolutionnaire de la lutte prolétarienne et de nouvelles formes d’organisation qui lui correspondent se seraient fait connaître de plus en plus. Cependant, comme nous l’avons déjà dit, nous sommes vraiment désolés, mais ce n’est pas un scénario vraisemblable…

Mais il y a jusqu’ici d’autres luttes qui témoignent du dynamisme aussi bien que des limites du mouvement. À la mi-février, il y eut une grève de 48 heures des docteurs dans les hôpitaux qui amena le service public des soins de santé au bord de la faillite. Ils revendiquèrent le maintien de la norme légale des heures de travail, ils refusèrent de faire la moindre heure supplémentaire et ils voulaient que le service des soins de santé emploie plus de docteurs au lieu d’une exploitation accrue de ceux qui travaillent actuellement. Dans l’hôpital principal AHEPA à Thessaloniki, un groupe de docteurs radicaux occupèrent un bureau de caisse dans l’hôpital, ce qui permis à tous les malades de recevoir gratuitement des soins. L’initiative des docteurs, appelés les Ouvriers de l’Industrie des Soins de Santé, dénonça l’intervention de la police dans le traitement des rebelles blessés, ils poussèrent les hôpitaux à accepter gratuitement des immigrés et des malades sans assurance, et ils exigèrent aussi la fin de la « marchandisation des soins médicaux ». Cette action fut précédée par une action semblable dans un hôpital central d’Athènes. L’appel de la minorité des docteurs radicaux pour « la société sans patrons ni esclaves » fut une expression de la nouvelle situation induite par le soulèvement de décembre.

Le 19 février, quand le carnaval commença en Grèce, les conducteurs de bus et de trolleybus à Athènes cessèrent le travail de 9h du matin à 17h, ce qui fut un coup perceptible à économie de la ville du point de vue de la circulation de la main-d’œuvre et des consommateurs. Le même jour, des chauffeurs routiers circulant dans le trafic intérieur convoquèrent une grève illimitée et bloquèrent tous les bureaux de douane grecs dans les ports et aux passages frontaliers. En février, des ouvriers de l’usine de papier Faros à Alimos, un faubourg du sud d’Athènes, occupèrent l’usine avec un large soutien des habitants (malheureusement, nous n’avons pas de détails supplémentaires). Dans un effort pour conserver sa crédibilité, qui fut assez endommagée pendant le « décembre chaud » quand elle essaya d’empêcher les ouvriers de se joindre à la « jeunesse » dans les rues, la confédération syndicale GSEE appela à la fin de février à une grève générale d’un jour contre les licenciements (plus de 4.000 personnes perdirent leur boulot en février). Entre novembre et janvier, presque 8.000 autres boulots furent perdus. Le 4 mars, des employés d’hôpitaux psychiatriques de toute la Grèce se rassemblèrent à Athènes et construisirent des tentes devant le Ministère du Travail où ils demandent leurs arriérés de salaire qu’ils n’ont pas reçu depuis août dernier. Pour la même raison, les excavations archéologiques à l’Acropole furent paralysées par une grève illimitée des ouvriers à qui le Ministère de la Culture doit 4 mois de salaire.

L’atmosphère de tension sociale fut en outre fortifiée en janvier par des protestations de fermiers (qui apparaissent habituellement comme une coalition de petits bourgeois et de prolétaires de facto, de la même façon qu’ici, en République tchèque), qui bloquèrent des autoroutes à travers le pays, jusqu’à ce que le gouvernement leur promette un programme d’aide sous la forme de 500 millions d’euros. Mais les fermiers de Crète protestèrent qu’ils étaient exclus de ce plan et, les 2 et 3 février, ils envahirent avec des tracteurs les villes crétoises afin d’occuper des bâtiments gouvernementaux. Une partie d’eux montèrent à bord de ferry pour protester à Athènes. Dans le port du Pirée, une partie des quelque plus de 1.000 fermiers se heurtèrent à la police. Dans le nord de la Grèce, des fermiers bloquèrent des passages frontaliers avec la Bulgarie pendant deux semaines.

Et le tout mélangé avec des expressions de terreur prolétarienne contre le Capital et ses fonctionnaires, que nous avons déjà mentionnées. Maintenant, nous allons essayer de faire une courte énumération d’exemples qui fourniraient au lecteur une image de la force du phénomène. Ce n’est pas seulement l’organisation traditionnelle Lutte Révolutionnaire qui tira sur un autobus de la police avec une Kalachnikov pendant le soulèvement et le 5 janvier blessa sérieusement par balle un flic à Athènes, comme pour venger Alexandros. En plus de cela, un groupe appelé Fraction Révolutionnaire émergea et attaqua un poste de police à Koridallos, un faubourg d’Athènes, en tirant dessus à la mitrailette et en jetant une grenade. Il laissa son communiqué sur un Cd-rom sur la tombe d’Alexandros et proclama la guerre à la police. Le 14 février, il y eut une série d’attaques à la bombe contre les principaux représentants de la magistrature, revendiquée par un groupe appelé la Conspiration des Cellules de Feu. À ce moment, des assaillants inconnus tirèrent aussi contre les voitures des producteurs de Alter TV. À part cela, il y a des incendies criminels nocturnes chaque semaine, des destructions par bombes incendiaires de banques, de concessionnaires automobiles, de voitures dans des quartiers riches, ainsi que le bureau d’un ancien ministre de l’agriculture ou le bureau de rédaction d’un quotidien de droite proche des fascistes.

La fréquence de telles attaques, le fait que l’État ne soit pas capable d’y résister efficacement et que le gouvernement les appelle « la guerre civile de basse intensité », en dit long. Ces faits ne paraissent donner aucun élément solide quant à un effort désespéré d’une poignée d’individus de ressusciter un mouvement de classe en voie de disparition. Au contraire, ils paraissent recevoir un soutien probablement pas complètement négligeable, bien qu’hésitant, d’une partie des prolétaires et ils augmentent simplement des formes plus massives de confrontation de classe violente. Laissez-nous citer quelques exemples. Le 24 janvier, une lutte éclata pour un parc à Athènes, au coin des rues Patision et Kyprou, que le maire Kaklamanis (surnommé le « Dracula d’Athènes ») a ordonné de raser afin que la municipalité puisse y construire des garages souterrains. Des habitants du quartier empêchèrent l’anéantissement complet par la violence et bloquèrent le parc. Par la suite, des Robocops arrivèrent et attaquèrent des gens avec des matraques et du gaz lacrymogène. Une bataille de plusieurs heures enflamma le quartier et des barricades furent érigées, deux postes de police furent détruits et beaucoup de voitures de police incendiées. Les rebelles occupèrent à nouveau le parc, formèrent une assemblée pour auto-organiser la défense de celui-ci et l’utiliser comme un « espace populaire » d’une façon créatrice et militante. Cette situation dure jusqu’à ce jour. Le 24 février, les fascistes utilisèrent une grenade pour attaquer un bâtiment abritant plusieurs organisations gauchistes, y compris un réseau d’aide aux immigrés. Le 4 mars, pendant une énorme manifestation contre les fascistes qui ne sont pas dépeints comme un plus grand mal que la démocratie, mais comme une structure para-étatique, des anarchistes – au lieu de vaines escarmouches contre des extrémistes de droite et des coalitions antifascistes avec quelque force bourgeoise que ce soit (comme les anarchistes le font en République tchèque) – mirent le feu aux bureaux de l’organisation néonazie L’Aube d’Or. Et le troisième événement intéressant, le 7 mars une manifestation d’ouvriers vivant dans la pauvreté frappa les docks de Perama (Athènes) se transforma en diverses attaques contre la police du port et ils saccagèrent l’entrée de l’hôtel de ville afin de protester contre l’inculpation d’un des 8 dockers qui sont morts en juillet dernier dans un accident sur le bateau Friendshipgas, accusé d’avoir causé la mort de ses collègues.

Il est donc visible que le mouvement continue de s’étendre jusqu’à des actions directes violentes et les groupes de combat organisés sont encore une des expressions de cette tendance. Ils ne sont pas séparés du mouvement, mais en même temps ils ne paraissent pas refléter un saut qualitatif du mouvement. Mais nous avons déjà parlé de cela.

De manière générale, trois mois après la révolte de décembre – au moins pour nous ici – une contradiction entre des formes persistantes de lutte et leur contenu commence à sortir plus clairement. Nous pouvons le voir clairement dans la proclamation des gens qui se sont rebellés le 21 mars dans une prison judiciaire de Chania en Crète26 contre les conditions insupportables dans lesquelles ils sont enfermés. Pendant qu’ils dénoncent le terrorisme de l’État, ils ne questionnent pas le moins du monde leur place de prisonniers et n’établissent aucun rapport avec les problèmes « à l’extérieur ». Ils ne demandent qu’à être transférés dans d’autres prisons et que le nombre de détenus par cellule soit réduit. La même contradiction entre forme et contenu est attesté par l’occupation des bureaux du doyen de l’université de Thessaloniki qui eut lieu à partir du 16 mars 2009. Les radicaux qui l’ont fait veulent obtenir des contrats de travail directs pour les employés de l’université, sans passer par la médiation d’agences de travail, telle Adecco. Mais ils ne disent pas un mot au sujet du fait que ce ne sont pas seulement les ouvriers qui sont employés de cette façon, qui sont exploités, ils ne critiquent ni le travail salarié comme l’essence du problème ni leur propre situation dans la vie. Ils luttent pour les autres, pour les misérables « esclaves à louer ». Comme si les occupants eux-mêmes n’étaient pas une partie du même système. Comme s’ils étaient une « élite » politique en dehors de la classe et lui offrant le salut… Où est la critique de classe profonde du capitalisme et de la Démocratie qui résonna des bâtiments occupés pendant le soulèvement ?

Le prolétariat n’a pas transformé la tendance communiste présente dans sa révolte de décembre 2008 en une perspective communiste claire et, donc, il revient nécessairement dans le cadre capitaliste… et cela transforme inévitablement et progressivement la critique sociale insuffisante en réformisme social-démocratique…

Quoi d’autre ?

Le mouvement prolétarien est mouvement, processus et dynamisme. Dès que ce dynamisme disparaît, le mouvement est définitivement battu. En Grèce, il ne s’est pas affaibli jusqu’ici, mais il n’a pas davantage évolué qualitativement, il n’a pas tendu vers des objectifs plus importants, vers une matérialisation plus claire de la tendance communiste et l’imposition d’une perspective révolutionnaire. Cela n’a rien d’étonnant, puisque le mouvement en Grèce est isolé. En 1968, le prolétariat fut déjà battu en juin, quand il retourna au travail. Mais durant plusieurs autres mois, il ne fut pas conscient du fait qu’il avait perdu et il continua sporadiquement les mêmes occupations d’usines et les émeutes comme au commencement du mouvement. Avons-nous maintenant la même situation en Grèce ?

Le poète dit que « Celui qui arrête pendant un moment, a déjà reculé », et cela s’applique à la lutte de classe sans aucune exception. Si le mouvement de notre classe ne se développe pas plus avant, s’il ne devient pas de plus en plus ouvertement et consciemment un mouvement révolutionnaire et, par conséquent, un mouvement communiste, en dépit de son incessante activité, il donne une chance, de l’espace et du temps au Capital pour contre-attaquer. Notre classe en Grèce n’est pas passée à la destruction de l’État bourgeois. Au début de mars, l’État parut encore être impuissant ; la police constitua une liste de 80 cibles potentielles de la terreur prolétarienne et admit simultanément qu’elle n’est pas capable d’empêcher des attaques contre eux. Et à la mi-mars, l’État, aidé par les experts britanniques de Scotland Yard et les conseillers américains de la sécurité, prépare déjà l’intensification draconienne de la répression contre notre mouvement. Ô combien les activités des gauchistes grecs sont sans vergogne démobilisatrices, eux qui persuadent les gens de demander à l’État de désarmer la police, d’abolir les « fascistes para-étatiques » et de libérer les rebelles de décembre, confrontés à la réorganisation et au terrorisme croissant de ce même État ! Du point de vue du mouvement communiste, il y avait un morceau de vérité dans ce que le groupe Lutte Révolutionnaire a écrit dans son communiqué :

« Nous répondons aux balles par des balles… à partir de maintenant, nous ne pouvons défendre qu’avec des armes la valeur de la vie humaine des pauvres, des exclus, des damnés. » [notre traduction, NdT]

Mais la cohésion et la fonctionnalité de la société capitaliste ne sont pas exclusivement protégées – même pas de manière prédominante – par la répression d’État. Pour fonctionner, elle n’a pas seulement besoin de profits pour la classe dirigeante dirigeante, mais aussi de miettes pour les exploités. Et les miettes doivent être suffisamment grandes pour intégrer socialement les prolétaires. Mais quelle est la situation présente du côté du Capital ? Le plus probablement, il peut être attendu que dans la crise mondiale qui continue et s’approfondit, il n’y aura rien à offrir aux prolétaires en Grèce. Et comme cela fut démontré, la simple répression n’a jusqu’ici pas été suffisante, même pour les pacifier, et encore moins pour les récupérer avec succès. Au contraire, la situation matérielle de notre classe continuera à s’aggraver et la contradiction entre notre misérable condition de vie et le paradis du consommateur jusqu’ici promis peut être d’autant plus évident. Quel sera le résultat lorsque cela sera combiné avec la terreur aiguisée de la bourgeoisie ? Nous ne le savons pas, nous n’avons pas de boule magique…

Le capitalisme peut aussi être sauvé par sa domination idéologique. Les idéologies essentiellement bourgeoises avec un vernis radical ou directement révolutionnaire (les divers marxismes et anarchismes, le bolchevisme, le stalinisme…) qui naquirent des faiblesses de la lutte prolétarienne et se construisirent en prenant appui sur celles-ci, ont déjà prouvé qu’elles sont souvent dans histoire un des facteurs décisifs dans la défaite des insurrections et des révolutions. Cependant, il semble que la capacité des formes parlementaires traditionnelles et syndicales de la social-démocratie en Grèce de manipuler et de récupérer les prolétaires en lutte, qui vont se multiplier, a considérablement diminué.

Plus que probablement, ce sera le tour d’une nouvelle social-démocratie, peut-être extraparlementaire et radicalement syndicaliste, et indubitablement il anesthésiera le mouvement ininterrompu sous la forme d’un encadrement idéologique d’un capitalisme autogéré par les ouvriers, radicalement démocratique, socialement juste, équilibré au niveau des sexes et écologiquement amical. Toutes les faiblesses du mouvement, toutes les influences réformistes reproduites par les militants de classe eux-mêmes, tout cela prononcera la condamnation à mort du mouvement, dès qu’une majorité de la classe est fatiguée du manque de perspective de la situation et que le dynamisme en premier devient inerte, et devient alors totalement plus faible, et peut-être que tout le mouvement s’arrête. Jusqu’à maintenant, le mouvement continue, mais seulement vers sa propre défaite. La nouvelle social-démocratie qui a émergé d’en bas peut être plus efficace que les matraques de la police, les gaz lacrymogènes (4.600 grenades de gaz lacrymogène ne furent pas suffisantes pour réprimer décembre 2008), les chiens ou les balles en caoutchouc et réelles. Etant donné le fait que l’isolement international du mouvement en Grèce continuera plus que probablement pour une plus longue période de temps, l’encadrement réformiste prédominera comme une expression d’une défaite temporaire du mouvement et un jour il sera nécessaire de le vaincre et de le détruire de la même façon que les syndicats, les staliniens du KKE et l’ensemble de la social-démocratie.

Cependant, même dans une telle situation, la crise économique peut mener à une certaine continuité de la lutte de classe qui ne sera pas complètement coupée de l’expérience et de la mémoire de classe de l’autonomie prolétarienne qui fut imposée dans une large échelle par le soulèvement de décembre. Hors de ces conditions, un mouvement de classe subversif peut grandir lentement et devenir plus fort et il embrassera de plus en plus clairement le programme historique d’action communiste sur base de sa propre pratique. Il portera la perspective de révolution sociale jusqu’à ce qu’il entre dans une situation où il est possible de la réaliser. Et autant que la crise globale privera les prolétaires dans d’autres pays du monde de leurs « réserves » et leur révélera la nature contradictoire de leur situation sociale, de l’antagonisme de classe, une situation internationale plus favorable pour la révolution sociale en Grèce et ailleurs pourrait apparaître.

Par exemple, la révolution de 1905 en Russie a produit un mouvement autonome semblable du prolétariat qui continua durant plusieurs années après la défaite, pas totalement apparente, de la révolution. Ce mouvement a duré approximativement jusqu’en 1910-1911 quand il fut en partie et temporairement noyé dans la conjoncture économe de préparation pour la guerre mondiale, afin de revenir en 1916 avec même une plus grande puissance et d’imposer la perspective de la révolution prolétarienne mondiale. De la même façon que l’année 1905 fut une image du futur, les rebelles à Athènes pourraient avoir raison, quand ils revendiquèrent : « Nous sommes une image du futur »… Nous examinons le futur avec un espoir délicat et peut-être même un peu naïf et avec Marx nous répétons dans nos pensées :

« … et, quand elle [la révolution] aura accompli la seconde moitié de son travail de préparation, l’Europe sautera de sa place et jubilera : ‘Bien creusé, vieille taupe !’ »
(Le dix-huit Brumaire de Louis Bonaparte)

Groupe Guerre de Classe
Mars 2009

1 Mouvements pour la Généralisation de la Révolte, Plus rien ne sera jamais comme avant, 2008.
2 Toutefois, en dépit de cela, Sarkozy n’a pas pu complètement empêcher la révolte dans l’enseignement secondaire. Par conséquent, il y a encore au mois de mars des occupations d’écoles en France, qui doivent être expulsées par des unités de flics anti-émeutes, de sorte que la partie docile des étudiants peut continuer dans la dure préparation de leur carrière d’esclaves salariés.
3 TPTG et Blaumachen, Comme un Hiver d’un Millier de Décembre, 2009.
4 Troploin, La Ligne Générale – Questions & Réponses, 2007.
5 Karl Marx et Friedrich Engels, Le Manifeste du Parti Communiste, 1848.
6 Voir, par exemple, CrimethInc Ex-Workers Collective, How to Organize an Insurrection – Comment s’est Organisée l’Insurrection Grecque : « Pour la société grecque, cela a représenté une surprise que la majorité des jeunes adoptent des tactiques ‘de violence anarchiste, de destruction, d’incendie’, mais cela est une conséquence de l’influence généralisée des actions et des idées anarchistes dans la société grecque des quatre dernières années. »
7 Jusque là, les élèves du secondaire apparaissaient aux yeux de certains anarchistes grecs comme une jeunesse totalement pacifiée par le Spectacle et intoxiqués par le consumérisme.
8 Une discussion sur www.libcom.org, décembre 2008.
9 Du point de vue communiste, ne pas voir cette différence qualitative conduirait aux mêmes conclusions contre-productives que, par exemple, l’affirmation que les émeutes dans les banlieues françaises en 2005 n’étaient rien d’autres que la suite de l’habituel « hooliganisme », qui est un divertissement pour les jeunes (et cela n’a pas de sens de comparer ces événements avec les émeutes en Grèce).
10 Ici, l’aiguillon de notre critique n’est pas dirigé seulement contre ces messieurs Hardt et Negri, mais contre l’idéologie et la pratique du mouvement altermondialiste, qu’ils essaient de promouvoir dans leur théorie. De cette façon, ils rejoignent toutes les versions à la mode de la social-démocratie qui, au milieu de la paix sociale en Europe et aux États-Unis, ont donné la preuve définitive de la non-existence du prolétariat comme sujet révolutionnaire ; ainsi, ils ont contribué à répudier toute perspective communiste et se sont positionnés en faveur d’un capitalisme social, plus démocratique et écologiste.
11 Groupe Guerre de Classe, Déclaration de Solidarité avec les Prolétaires en Lutte et Inculpés en Grèce, janvier 2009.
12 Karl Marx et Friedrich Engels, La Sainte Famille, 1844.
13 Il n’est pas possible de comprendre la bourgeoisie seulement comme une classe de propriétaires des moyens de production au sens juridique du terme, mais comme une classe vivant dans l’exubérance avec la possibilité d’en disposer. Par conséquent, le Parti-État dirigeant dans les pays capitalistes du soi-disant bloc soviétique ne fut rien d’autre qu’une forme spécifique de l’organisation de la bourgeoisie, déterminée par les conditions historiques et locales, bien que la propagande capitaliste tente d’embrumer ce fait grâce aux légendes du socialisme.
14 Voir les luttes ouvrières à travers le prisme de la division entre luttes « économiques » et « politiques » signifie d’être totalement pris dans l’idéologie bourgeoise, puisque la lutte prolétarienne est essentiellement le dépassement de cette dichotomie. Par conséquent, elle n’est ni « économique », ni « politique ». De même, si le prolétariat agit en tant que classe, c’est-à-dire s’il lutte, dès lors son action n’est pas seulement « immédiate », orientée vers le moment présent, mais est activement historique.
15 Voir par exemple le CrimethInc Ex-Workers Collectif, How to Organize an Insurrection – Comment s’est Organisée l’Insurrection Grecque : « L’assassinat d’un jeune garçon dans la zone principale d’activité anarchiste a provoqué une réaction instantanée ; dans les cinq minutes qui ont suivi sa mort, des cellules anarchistes avaient été activées dans tout le pays. Dans certains cas, la police a été informée bien après les anarchistes de la raison des attaques populaires. »
16 Un contrôle efficace de la police sur ces moyens techniques qui sont très précaires dans les circonstances normales pour capital, c’est-à-dire pendant la paix sociale, fut rendu impossible par un usage de masse de ceux-ci pour l’activité subversive. Néanmoins, dans les moments les plus critiques, il n’y aura rien de plus simple pour l’État que d’« éteindre » les réseaux de téléphonie mobile et l’Internet. Par conséquent, on ne peut pas imaginer que ces moyens techniques puissent être d’une importance clé pour une activité révolutionnaire future de notre classe.
17 TPTG et Blaumachen, Comme un Hiver d’un Millier de Décembre, 2009.
18 En disant parti communiste, nous ne nous référons à aucune organisation établie de manière formelle et construite d’un point de vue activiste. Pour nous, ce parti est un produit historique du mouvement révolutionnaire et de la lutte prolétarienne. C’est un processus dans lequel des myriades de groupes prolétariens qui agissent dans le sens communiste et, par conséquent, se positionnent du côté (en tchèque, le même mot « strana » désigne parti et côté) du communisme, s’unifient progressivement pendant la révolution et se centralisent organiquement sur la base du contenu subversif de leur lutte, afin de fortifier l’efficacité de leurs efforts et de diriger, par leur propre action, la classe vers l’auto-abolition réussie. Peu importe le nom particulier et la forme qu’il se donnera.
19 Une discussion sur www.libcom.org, décembre 2008.
20 Par exemple, en novembre 1918 les communistes en Allemagne apprennent que les conseils ouvriers ont été soumis par les sociaux-démocrates radicaux (SPD et USPD), qui les transforment en parlements à petite échelle. C’est pourquoi ils ont quitté, par exemple, le conseil de Dresde (avec Otto Rühle à leur tête) avec la claire perspicacité que « les courants révolutionnaires et contre-révolutionnaires ne peuvent pas s’unir », et que « le compromis est intenable ». Voir, Groupe Communiste Internationaliste, Le Mouvement Révolutionnaire en Allemagne (1917-1923).
21 Karl Marx et Friedrich Engels, Le Manifeste du Parti Communiste, 1848.
22 Troploin, In for a Storm: a Crisis on the Way, 2007.
23 Bien que nous devions admettre que le milieu anarchiste grec, c’est du chinois pour nous, au moins nous considérons les textes de certains d’entre eux comme des œuvres de révolutionnaires prolétariens qui ont avancé une critique sociale vraiment anticapitaliste. Dans leur critique, la notion de « lutte de classe » est restreinte aux lieux de travail, mais à travers leur notion de « lutte sociale », ils expriment principalement ce que les communistes comprennent comme étant la lutte de classe. Leur plus grand problème est une philosophie volontariste dans laquelle le sujet révolutionnaire est à chaque fois constitué par lui-même, d’une façon ou d’une autre, indépendamment des conditions matérielles de notre classe. De plus, nous ne consentons pas à ce que l’insurrection ne soit qu’une accumulation d’émeutes qui occasionneront un changement qualitatif. Oui, c’est certainement sa naissance, mais sans la centralisation de l’activité militante, il n’y aura pas de destruction victorieuse de l’État. Et sans l’application conséquente de la dictature sociale du prolétariat contre la bourgeoisie qui se défend et contre l’inertie des rapports sociaux capitalistes, et avant tout contre leur essence, il ne sera jamais possible d’achever positivement la communisation de la société humaine. On ne peut pas avoir de communisation sans dictature du prolétariat et de dictature prolétarienne sans communisation. Il ne peut y avoir ni discussion ou négociation au sujet de quelle que forme de survie que ce soit de la propriété, du travail salarié et de la valeur d’échange, parce que sans leur destruction nous n’écraserons pas le Capital. Si nous n’abolissons que la relation entre celui qui donne les ordres et celui qui les reçoit et que nous la remplacions par l’autogestion, comme souvent les anarchistes l’écrivent, alors nous n’atteindrons qu’une forme différente de gestion du Capital. Et ce sera nécessairement temporaire, parce que la logique intérieure du Capital finira par mener à son remplacement par la relation « dirigeant-exécutant » et la « propriété autogérée » redeviendra la propriété privée. Mais nous admettons que même cette critique, nous la basons sur une poignée de textes grecs qui nous sont disponibles en anglais. [et parfois aussi en français, NdT]
24 Another Cocktail, Gentlemen?, janvier 2009.
25 CrimethInc Ex-Workers Collectif, How to Organize an Insurrection – Comment s’est Organisée l’Insurrection Grecque, 2008.
26 De plus, un soulèvement éclata le 22 mars dans une prison pour femmes à Thèbes, à cause de la mort violente soudaine d’une militante anti-prison Katerina Goulioni. Une partie de la prison fut mise à feu et démolie. Devant la prison, il y eut des affrontements entre la police et les participants à une marche de solidarité. Dans la prison de Koridallos à Athènes, environ 200 détenus commencèrent une protestation de solidarité avec les prisonnières à Thèbes.

Posted in Activity of the group - Français, Français | Comments Off on Souvenirs du Futur

Vzpoura ve věznici Chania

Komentář TV

V sobotu 21. 3. 2009, zhruba v 13:00, se vzbouřili vězni ve věznici Chania na Krétě. Jen o několik málo hodin později (17:00) vyrazila k věznici z města Chania improvizovaná solidární demonstrace. Došlo ke krátkému obsazení místního rádia a k odvysílání solidárních poselství. Další solidární demonstrace se odehrála v neděli po obědě. Ve věznici s oficiální kapacitou 70 lidí se tou dobou nalézalo 157 vězňů. K dispozici měli jen 108 postelí (takže dva až tři se museli dělit o jedno lůžko), jeden záchod na 57 lidí a žádnou teplou vodu. Jakožto komunisté jednoznačně podporujeme boj našich třídních bratrů proti otřesným životním podmínkám a státnímu terorismu v podobě vězeňství. Zároveň však musíme konstatovat, že jejich prohlášení je dalším dokladem, že proletářské hnutí v Řecku začíná pozbývat svoji podvratnou sílu. Do vězeňské vzpoury již totiž nepřináší moment kritiky věznice a postavení vězně jako takových a už vůbec ne onoho velkého kapitalistického vězení, kterým je „život na svobodě“.

***

My, vězni z vazební věznice Chania, jsme se dnes 21. března 2009 v reakci na děsivé životní podmínky odmítli vrátit do svých cel a požadujeme okamžité uvolnění přeplněné věznice. Za řešení tohoto problému považujeme okamžité převezení většiny z nás do jiných věznic v zemi. Jinými slovy, žádáme to, co by mělo být samozřejmostí. To, co by nikomu nemělo být upřeno ani na chvíli. Lidské životní podmínky… Důstojnost!

Jak bychom mohli nereagovat, když je nás 157 napěchováno ve vězení (budova bývalého tureckého velitelství) určeném pro 70 lidí, když nás 57 musí žít v místnosti určené pro 20 lidí, když si záchod musíme zamlouvat den předem, když k sobě srážíme postele, abychom na nich mohli spát tři, když nemáme teplou vodu a třeseme se chladem, když křičíme a nikdo nás neposlouchá, když stát před společností skrývá strašlivou pravdu!

Zase znovu se stát stává spolupachatelem nevyhnutelnosti vzpoury!
Vězni z vazební věznice Chania

Vyhrožování potlačením vzpoury a soudním stíháním nás všech, kdo se jí účastníme, jakožto povstalců a zločinců, nás neděsí. Stát nás vždy bude stavět proti sobě! Státní terorismus neprojde!

Jednomyslně a nahlas jsme si odhlasovali, že:
V boji budeme pokračovat, dokud se nám nedostane slyšení u zástupce ministerstva spravedlnosti za účelem splnění našich výše jmenovaných požadavků.

Posted in Blog - Čeština, Čeština, Řecko 2008-2009 | Comments Off on Vzpoura ve věznici Chania