Chris Wright1
Jaký je vztah mezi třídním bojem a zákonitostmi pohybu kapitálu? Jaká byla Marxova metoda v Kapitálu? Jaké jsou politické dopady toho všeho? Tyto otázky jsou skutečnou osou eseje Giacoma Marramaa „Teorie krize a problematika konstituce“.2 Marramao se specificky zabývá těmito otázkami prostřednictvím diskuse o krizi a problematice konstituce, která na jednu stranu staví opozici vůči představě ekonomické krize/katastrofy/krachu, zosobňovanou názory Raniera Panzieriho, Karla Korsche a Antona Pannekoeka, a na stranu druhou obranu představy, že krize/katastrofa/krach jsou kapitálu vlastní, představovanou názory Rosy Luxemburgové, Henryka Grossmana a Paula Matticka. Rovněž lze tuto diskusi definovat jako různici mezi představou, že krizi způsobuje subjektivní prvek („proletářská autonomie“) neboli třídní boj, a ideou, že kapitál si sám produkuje své vlastní meze a tedy i svoji krizi.3
Marramao polemizuje s Panzieriho tvrzením, že teorie krize vyvinutá v Druhé internacionále jde ruku v ruce s fatalistickým, postupným přechodem k socialismu skrze objektivní rozvoj výrobních sil. Marramao jasně říká, oč jde:
„…naším zájmem je ukázat, jak začátkem 60. let 20. století militantní opozice uvnitř dělnického hnutí v Itálii přišla s argumentem, jenž byl ve 20. a 30. letech 20. století běžný mezi velkou částí evropské levice: že revoluční akce by se neměla snažit o svoje zasazení do předpokládaných slabin a „vnitřních rozporů“ systému, nýbrž by měla pouze aktivovat autonomní vůli, moderní „neposlušnost“ dělnické třídy – její výlučnou schopnost organizovat se.“
Jinými slovy, podle Marramaa není v sázce nic menšího než úloha revolucionářů a proces konstituování proletariátu jakožto revoluční síly. Debaty z 20. a 30. let 20. století představovaly poslední seriózní pokus poprat se s těmito tématy v situaci, která se zdála být těhotná revolučním potenciálem, zejména pak v Německu a ve světle trvající sociální krize v Evropě, která začala roku 1917 a skončila ve Španělsku roku 1939.
Kořenem těchto debat byl vlastně spor o objektivní nutnosti krize, o možnosti či nemožnosti překonání takové krize a o povaze přechodu k socialismu. Marramao se pouští do Korschovy kritiky obou stran jakožto „pasivních a obojetných koncepcí, protože se omezují na reflexi uplynulých stádií reálného pohybu“ (Část 3). Marramao kritizuje Korsche tvrzením, že:
„se vyhýbá komplexní problematice „metody expozice“, když ve své naléhavé potřebě vypracovat ekonomickou analýzu schopnou poskytnout „praktickou teorii revoluce“ podporovanou „aktivisticko-materialistickým přístupem“ čte zralého Marxe a jeho dialektickou metodu prezentace jako pouhou alegorii, která má vyburcovat vůli a revolučního ducha proletariátu.“
Marramao tvrdí, že Korsch nedokáže rozlišovat mezi Luxemburgovou a Kautským, neboť Luxemburgová
„si nikdy nepředstavovala, že model, který popsala v Akumulaci kapitálu, je ryzí a prostou „reflexí“ historické a empirické evoluce kapitalistického výrobního způsobu. Naopak oproti Kautskému vždy odmítala připisovat ekonomickým zákonitostem charakter fetišistické objektivity.“
Marramaova práce však má několik bezprostředních problémů. Zaprvé Marramao stejně jako Luxemburgová spojuje teorii krize, teorii, že kapitál je nutně prodchnut krizí, že krize je nutnou součástí kapitálu, s teorií kolapsu. Oba termíny používá zaměnitelně. Toto spojení slouží jako ochrana teorie kolapsu před kritikou, protože Marramaovi umožňuje argumentovat, že každý, kdo nesouhlasí s automatickým krachem neboli kolapsem kapitálu, nesouhlasí s představou, že kapitál nutně generuje krize.
Jeho hledisku se dostává kritiky z několika různých bodů. Pannekoek oproti Marramaovi správně kritizoval tuto perspektivu, kterou zastávala Luxemburgová předně ve svém slavném soudu, že otázkou všech otázek je „socialismus nebo barbarství“. Jinými slovy, až přijde kolaps kapitalismu, bude kapitál nahrazen vítězným proletariátem, nebo svět upadne do chaosu? Jedná se o klasický výrok teorie dekadence, nikoli pouhé teorie krize, a přesně o tom jsou ve své podstatě všechny teorie kolapsu. Stejnou kritikou se zabýval Simon Clarke ve svém pojednání o Marxově teorii krize, kde tvrdil, že zatímco krize jsou pro kapitál vskutku nevyhnutelné, kolaps nevyhnutelný není. Neexistuje ani žádný izolovaný specifický mechanismus, který bychom mohli považovat za prazdroj všech ekonomických krizí. Clarke účinně ukazuje na díry ve snad každé konkrétní teorii krize, a to z hlediska, že všechny ty různé momenty rozporu, k nimž se tyto teorie upínají, fakticky mohou být zřídlem jakékoli dané krize.
S nejnovější kritikou této teorie dekadence přišli Aufheben ve své kritice teorií úpadku v číslech 2-4 jejich časopisu. Specificky se zabývají Grossmanem, kterého, jak se zdá, chce Marramao principielně bránit, a já nechám Aufheben promluvit vlastními slovy:
„Trockismus jako tradice tak zrazuje své tvrzení, že reprezentuje to, co bylo v revoluční vlně 1917-21 pozitivní. Význam levých komunistů a komunistů rad spočívá v tom, že v jejich ryzím důrazu na autoemancipaci proletariátu můžeme nalézt důležitou pravdu tehdejší doby proti leninistickému výkladu. Avšak v důsledku porážky proletariátu a v izolaci od jeho boje začaly malé skupinky levých komunistů svoji pozici stále více zakládat na objektivní analýze, že kapitalismus je dekadentní. Vývoj se však nezastavil. Konkrétně Henryk Grossman nabídnul puntičkářsky propracovanou teorii kolapsu jako alternativu k teorii Luxemburgové. Teorii kolapsu nestavěl na vyčerpání nekapitalistických trhů, ale na klesající míře zisku. Od té doby se téměř všechny ortodoxní marxistické teorie krize zakládají na klesající míře zisku. V jeho teorii, o níž tvrdí, že je Marxovou teorií, tendence k poklesu míry zisku vede k poklesu relativní masy zisku, která je nakonec příliš malá, než aby mohla akumulace pokračovat. V Grossmanově podání je kolaps kapitalismu čistě ekonomickým procesem, nevyhnutelným i tehdy, když dělnická třída zůstává pouhým kolečkem ve vývoji kapitálu. Kritice se Grossman snaží předejít:
„Protože se v této studii záměrně omezuji na popis pouze hospodářských předpokladů krachu kapitalismu, dovolte mi hned na začátku rozptýlit jakékoli podezření z „čirého ekonomismu“. Netřeba plýtvat papírem kvůli souvislosti mezi ekonomikou a politikou; je zřejmé, že souvislost tu je. Avšak zatímco marxisté toho spoustu napsali o politické revoluci, opomněli se teoreticky zabývat ekonomickým aspektem této otázky a nedokázali tak zhodnotit pravý obsah Marxovy teorie krachu. Mojí jedinou starostí je zaplnit zde tuto mezeru v marxistické tradici.“ [str. 33]
Pro objektivistického marxistu je souvislost zřejmá: ekonomické a politické je separované, dřívější spisy o politickém jsou adekvátní a potřebují jen podepřít ekonomickými argumenty. Pozice Grossmanova následovníka je tak následující: 1) Naše pojetí ekonomie ukazuje, že kapitalismus upadá, neúprosně směřuje ke krachu. 2) Z toho je vidět nutnost politické revoluce, která by zavedla nový ekonomický řád. Teorie politiky má k ekonomickému chápání kapitalismu vnější vztah. Ortodoxní teorie kapitalistické krize akceptují redukování aktivity dělnické třídy na aktivitu kapitálu. Jedinou akcí proti kapitálu je politický útok na systém, k němuž prý dochází jen tehdy, když systém přestává fungovat. Grossmanova teorie představuje jeden z nejkomplexnějších pokusů prohlásit Marxův Kapitál za kompletní ekonomii poskytující plán kolapsu kapitalismu. Trvá na tom, že „ekonomický marxismus, jak nám byl odkázán, není ani fragment ani torzo, nýbrž představuje hlavně plně propracovaný systém, tedy systém bez chyb.“ Trvání na tom, že Marxův Kapitál je třeba vidět jako kompletní dílo poskytující důkaz o úpadku a kolapsu kapitalismu je esenciálním rysem světonázoru objektivistických marxistů. Znamená, že souvislost mezi politikou a ekonomií je zjevně vnější. To je však omyl; tato souvislost je vnitřní, ale abychom ji mohli uchopit, musíme si uvědomit, že Kapitál je nekompletní a že dokončení jeho projektu si žádá pochopení politické ekonomie dělnické třídy a ne jen kapitálu. Grossman ale takovou možnost kategoricky popřel, když trval na tom, že Kapitál je v zásadě kompletní dílo.“
Zatímco Marramao se v tomto bodě zabývá dokazováním, že Luxemburgová není Grossman a naopak, můžeme s ním souhlasit a zároveň se okamžitě posunout za tento bod. Grossman se pokouší o analýzu krize na základě výrobních vztahů a nikoli na rovině realizace. Marramao se však snaží tvrdit, že Grossman zachraňuje „politickou aplikaci“ Luxemburgové (Část 4). Co je ale konkrétně tato politická aplikace? Slyšíme jen to, že tato diskuse obnovila souvislost „mezi teorií krachu a revoluční subjektivitou“ (Část 4).
Druhý bod o krizi se nalézá v Části 5, kde Marramao stejně jako Mattick hájí Grossmanovu metodu kritiky. Marramao píše:
„Cílem metody, kterou používá kritika politické ekonomie, není historický a empirický popis reálných procesů, ale abstraktní izolování určitých fundamentálních momentů za účelem definování jednoty zákonitostí pohybu kapitalistické společnosti. „Pro Grossmana také,“ poznamenává Mattick, „neexistují žádné čistě ekonomické problémy. To mu však v jeho analýze zákona akumulace nebrání metodologicky se omezit na definování čistě ekonomických předpokladů a teoreticky tak dosáhnout objektivního limitu systému. Teoretické poznání, podle nějž se kapitalistický systém musí nutně zhroutit díky svým vnitřním rozporům, absolutně neznamená, že reálný kolaps je automatickým procesem nezávislým na lidech.“
Tento zásadní bod však zůstává nerozveden – tedy krom toho, že Marramao správně poukazuje na nedostatečnost Pannekoekovy alternativní koncepce, které se nedaří ustavit interní vztah mezi subjektem a objektem. Nenechme si tím ale zastřít pochybnost Grossmanem použité a Mattickem výslovně obhajované metody, které se později bude říkat „metoda postupného přibližování“.4
Metodu postupného přibližování kritizuje C. J. Arthur ve své eseji „Dialektický vývoj versus lineární logika“:
„Vzhledem k tomu, že myslitelé, kteří přišli po Marxovi, nebyli s dialektikou příliš obeznámeni, není žádným překvapením, že používali jiné metody. A jaká metoda by mohla být lepší než ta, která se tolik osvědčila v newtonovské vědě? Metodologicky citliví marxisté jako Grossman a Sweezey přicházejí s metodou „postupného přibližování“. Ta staví na představě, že abychom manifestovali hodnotu v její čisté podobě, můžeme učinit několik zjednodušujících hypotéz. Po tomto zjednodušení forem lze narýsovat model hodnotových vztahů, v němž se zákon hodnoty zcela ozřejmí.“
„Jedná se sice o dokonale korektní vědeckou proceduru, ale funguje pouze tehdy, je-li skutečně pravda, že dotyčnou realitu lze uchopit lineární logikou tak, aby se nic podstatného nezměnilo, když složitější model vybudujeme na základě modelu jednoduchého.“
Bezprostředním problémem tedy je, kde začít, s jakou mírou abstrakce začít jako s tou nejjednodušší. Jaké hypotézy činit? Chápu-li Marramaa a Grossmana správně, odpověď se nalézá v následující citaci:
„Marxistická teorie kolapsu je… nutným předpokladem pro porozumění marxistické teorii krize a úzce s ní souvisí. Řešení obou problémů je v marxistickém zákonu akumulace, který tvoří stěžejní ideu Kapitálu a je tedy založen na zákonu hodnoty.“ (Část 4)
Ovšem na této citaci stojí za to si povšimnout, že jestliže Marramao nechápe, pak Grossman chápe, že teorie kolapsu a teorie krize nejsou jedno a totéž. Grossman spíš v teorii kolapsu vidí „nutný předpoklad“ teorie krize, která se podle Grossmana řeší „zákonem akumulace“, jenž je sám založen na zákonu hodnoty. Adekvátní obhajobu tohoto tvrzení jsem nikde neviděl a zdá se, že Marramao si ani není vědom toho, že se zde rozvíjí představa, která je pro Grossmanovo hledisko stěžejní a s níž tedy jeho teorie musí stát i padat. Podle Grossmana teorie krize stojí na teorii finálního kolapsu kapitálu.
Takže v Grossmanovi skutečně máme teorii dekadence, ale zároveň je to pokus postavit ji na rigorózním čtení zákona hodnoty. Co je ale tento zákon hodnoty? Souhlasím jak s Grossmanem, tak s Marramaem, že jakákoli představa krize se opravdu zakládá na Marxově kritice hodnoty, ale jak uvidíme, Marramao a Grossman zahazují kvalitativní prvek této kritiky, tedy že hodnota není pouze zákon, ale také forma. V tomto ohledu Grossman i Marramao představují významný krok zpátky od Grossmanova současníka I. I. Rubina, který jako první tvrdil, že Marx fakticky přišel spíše s hodnotovou teorií práce než s „pracovní teorií hodnoty“: proč práce za těchto historických podmínek nabývá tuto formu?
Grossman se metodologicky pohybuje přesně opačným směrem než Marxovo dílo ve 2. svazku Kapitálu. Grossman, a s ním Mattick, chce ukázat, proč se kapitalismus musí zhroutit, ale Marxovým zájmem bylo ukázat, jak se kapitál může fakticky reprodukovat ve svých rozporech a krizích a skrze ně. Možná, že proto Clarke hovoří o „Grossmanově (1929) idiosynkratickém ‘nedostatku nadhodnotové’ teorie nadakumulace, založeném na bizarním výkladu Marxových reprodukčních schémat“ (str. 67, Marx’s Theory of Crisis, 1994).
Po Grossmanově vzoru Marramao připisuje Pannekoekovi ekonomismus-voluntarismus a spojuje jej s reformistickými teoretiky jako Hilferding a Braunthal. Nejzvláštnější na tomto výroku je Marramaova zřejmá netečnost ke skutečnosti, že toto hnutí ekonomismu-voluntarismu, které bychom rovněž mohli nazvat objektivismem-voluntarismem, lze nalézt u Lenina a bolševiků již na přelomu století. A aby toho nebylo málo, Luxemburgová sama přijala teorii dekadence v doprovodu politického pasivismu, který se v letech 1918-19 projevil demokratismem a didaktickým postojem k třídnímu boji.5 Obě strany ve skutečnosti představovaly určité limity uvnitř sociální demokracie a obě se držely představy dekadence, které se drží i Grossman.
Ve vztahu k vývoji třídního uvědomění jde Marramao s Grossmanem a Mattickem, i když chápe, že v jejich přístupu se skrývá problém. V Části 5 tudíž souhlasí s tím, že se revoluční třídní uvědomění rozvíjí skrze nevyhnutelné zhroucení kapitálu, v objektivních podmínkách kapitalistického vývoje a krize. Zdá se, že u Matticka stejně jako u Grossmana je to kolaps kapitálu, co pozvedá uvědomění. Jak si povšimli Aufheben ve výše zmiňovaném článku, není náhodou, že tento přístup je citelný v dobách porážky nebo ústupu, kdy se objevuje sklon přát masám pořádný kopanec do zadku, aby se daly do pohybu. Rozhodně tomu tak bylo na přelomu 20. a 30. let 20. století, kdy fašismus zvítězil v Itálii a Polsku, dělnická třída byla poražena v Německu, Itálii, Maďarsku, Británii a Číně, propukala deprese, stalinismus se zmocnil Kominterny, v Německu se vzpínal fašismus atd.
I když jsem učinil několik komentářů ke Grossmanovi, středem mého zájmu je, jak Grossmana používá Marramao. Má-li Marramao pravdu, Grossman se určitými způsoby pokouší propojit hodnotu, krizi, výrobní vztahy a patřičný stupeň zprostředkování mezi pohybem kapitálu a třídním bojem. Obzvláště jasnozřivé je pojednání v Části 7. Marramao jasně zpochybňuje představu, že Grossman a Mattick jsou per se „uzavření“ a zabývá se tím, zda uzavřenost prostě jen nepředpokládají pro účely určité analýzy. A u Grossmana je obdivuhodné, že se pokouší ukázat, jak se antagonismus mezi kapitálem a prací projevuje jen zprostředkovaně skrze separaci užitné hodnoty a směnné hodnoty, rozpor mezi výrobními prostředky a výrobními vztahy atd. Kritika „dělnické autonomie“ a potřebnost zrušení komodity a mzdy jsou uchopeny dobře.
Jeden z novátorštějších momentů této eseje je v poznámce pod čarou číslo 39, kde Marramao líčí diskusi o jednom článku, který napadal Grossmana, že falšuje Marxovu práci. Komentáře i Grossmanova odpověď jsou jak poučné, tak příliš krátké. Zdá se mi, že Grossman chce, aby se vlk nažral, ale koza zůstala celá. Na jedné straně:
„Cílem metody, kterou používá kritika politické ekonomie, není historický a empirický popis reálných procesů, ale abstraktní izolování určitých fundamentálních momentů za účelem definování jednoty zákonitostí pohybu kapitalistické společnosti.“
Na straně druhé:
„Pro Marxe – ujišťuje nás kritik – není důležité vysvětlovat kapitalistickou realitu (jak tvrdím já). Tentýž kritik krom toho míní dodat „teorii“ krizí. Jaký význam ale má teorie, pokud navrhujeme jen popisovat data a nikoli porozumět jim v jejich funkčních souvislostech a tedy vysvětlovat je? (srovnej, Marx, v citovaném díle, str. 99)“
Jde to ale skutečně oběma způsoby? Je tu rozpolcenost nebo prostě jen fungování na různých rovinách?
Vůči Grossmanovým metodologickým tvrzením mám několik různých námitek či spíše souhlasím s několika různými námitkami. První námitku, která tvoří jádro všech ostatních, vznáší Erik Empson ve svém článku „Společenská forma hodnoty a míra“, kde používá Rubinovo dílo ke kritice Negriho a Grossmana, kteří podle něj skrytě zaujímají stejné stanovisko. Přiznávám, že tento postoj shledávám neotřelým, jelikož Marramaovým záměrem je ukázat, že jsou to Panzieri a Pannekoek a Korsch, kdo stojí na stejné straně, zatímco Empson implicitně naznačuje něco jiného. Ve své eseji píše tyto trefné body:
„Ahistorický charakter vědeckého výkladu v Das Kapital je dokladem, jak moc byl Marx poplatný závěrům svých předchůdců. Podle Mattea stejně jako podle Negriho je tato věda ve vztahu k reálnému vývoji břemenem či je limitující. „Zjednodušující hypotézy“ této vědy – Henrykem Grossmanem neprávem zvěcněné jako samotný základ Marxovy metody – které se nalézají hlavně ve Svazku 1, jsou na škodu postulovanému obsahu Das Kapital, tedy zhodnocení kapitalistického systému jako celistvé syntézy výroby i oběhu, ke kterémužto závěru míří nehotový Svazek 3. Přítelem tohoto hlediska je Althusser, jenž – jak je nechvalně známo – v úvodu k francouzskému vydání doporučoval čtenářům Kapitálu, aby první část díla ignorovali.
Nakolik abstraktní východisko Kapitálu vede k tolika zmatkům – vezměme si například ideu „prosté zbožní výroby“ jako historickou i logickou premisu kapitálu – jsou tyto názory ospravedlnitelné. Co se však týče nezměřitelnosti hodnoty, samy působí zmatek a mylné výklady. Jak tvrdí Rubin, Marxovi nešlo ani tak o:
„hledání praktické míry hodnoty, která by umožňovala porovnávání produktů práce na trhu. K tomuto porovnávání ve skutečnosti dochází každý den procesu tržní směny. V tomto procesu se spontánně vytváří měřítko hodnoty, jmenovitě peníze, které je pro toto porovnávání nepostradatelné.“ (Rubin, str. 125)
Pokračování Rubinovy argumentace se týká Negriho kritiky Marxe. Negri na Marxův projekt hledí skrze pokřivenou optiku marxismu, v níž se Marxova teorie hodnoty převážně chápe jako postulování pracovní doby jakožto praktického prostředku k měření hodnoty. Rubin oproti tomu chápe, že poněvadž Marxe zajímala společenská forma hodnoty, ve skutečnosti kladl důraz na demonstrování skutečnosti, že pracovní síla je podstatou hodnoty. Jeho argumentace je teoretická či ontologická: nejde o praktické měřítko hodnoty práce, ale o demonstraci toho, jak se „ve zbožní ekonomice porovnávání práce provádí porovnáváním produktů práce.“
Rubin přichází s materiálem z Teorií o nadhodnotě, což je mimochodem text, který díky absenci přísného fenomenologického a dialektického schématu výkladu opravňuje k užívání měřítek nahodilého materialismu, a kde Marx nenakládá s teorií hodnoty jako s vnějším předem stanoveným kritériem míry, ale jako s „imanentním měřítkem“ a „podstatou“ hodnoty.
Rubin nás zde tedy seznamuje s možnou dezinterpretací „míry“ jako kvantitativní úvahy, prosté záležitosti sčítání a kalkulace. V hegeliánské dialektice se však „míra“ chápe spíše jako „kvalitativní kvantum“. V „míře“ Hegel nalézá bezprostřední totožnost kvantity s kvalitou. Cosi „se skrývá za“ kvantitativními změnami, co činí míru antinomií. V Malé logice Hegel užívá jako příklad starověký řecký problém, zda přidáním jednoho jediného zrnka vzniká hromada obilí. V jaké chvíli se kvantitativní změna rovná změně kvalitativní? Pro Hegela má míra nutně kvalitativní aspekt, dalo by se říci, že má ontologickou relevanci. V poměrech, které jsou poměrnými druhy míry (kvantitativní poměr), „se kvantita zdála být vnější povahou neidentickou s Bytím, k němuž je docela nemateriální.“ Rozporem kvantity je pak to, že je „proměnou, která navzdory proměnám zůstává stále tatáž.“ Rozřešením tohoto rozporu není prostě návrat ke kvalitě, „jakoby ta byla pravdivým a kvantita falešným pojmem,“ ale „posun k jednotě a pravdivosti obou, ke kvalitativní kvantitě, neboli míře.“ (srovnej s: Hegel, Věda o logice, §105-§111 – konec prvního pododdílu logiky). Proto, byť tato jednota produkuje nezměřitelno, jedná se o poměrnou formu a „nezměrno“ je rovněž mírou. A perla na konec: „Míra je implicitně esence.“
Takto naložit s hodnotou a prací fakticky znamená překročit Korsche, Pannekoeka, Grossmana, Matticka i Panzieriho. Grossmanova a Mattickova jediná a největší chyba spočívá v tom, že k otázce, jež je sociální, zaujímají v podstatě ekonomistické stanovisko. Možná, že právě z toho důvodu Pannekoek nedokáže přijít s adekvátně alternativní formulací, ale zároveň ani kontrakritika vznášená Grossmanem a Mattickem ve skutečnosti plně neodpovídá na Pannekoekovo kritizování. Grossman v zásadě nechápe, co Marx dělá v Kapitálu. Pannekoek však není s to přesně formulovat, co je na Grossmanově postoji špatného. Správně poukazuje na problém, že ekonomické krize nejsou totéž co zhroucení kapitalismu, ale místo toho, aby vyvrátil jeho dezinterpretaci obsahu Marxovy analýzy, pokouší se vyvracet Grossmanovy vzorce. Panzieri a jemu podobní a jej následující – od Castoriadise po Zerowork a později Harry Cleaver a Antonio Negri – rovněž nedokážou Grossmana překonat, i když jsou schopni vypíchnout jeho nedostatky. Pouze Rubin tehdy skutečně dosáhnul čehosi, co se blížilo adekvátní kritice.
Obě strany se pohybují tam a zpátky, aniž by si kdy uvědomily, že objektivistické a subjektivistické pozice jsou pouze dvěma póly kontinua. A tak, zatímco Harry Cleaver ve své eseji „Karel Marx: Ekonom nebo revolucionář?“ dokáže předestřít následující v zásadě správnou kritiku,
„Po knize Luxemburgové následovaly argumenty Nikolaje Bucharina, Otto Bauera, Henryka Grossmana a dalších. Všichni tito autoři přistupovali k reprodukčním schématům stejným způsobem jako Luxemburgová: jakožto k základu pro jejich úvahy o krizi a jakožto ekonomové studující podmínky ekvilibria. Moderně řečeno, Marxova schémata reprodukce četli jako dvou či občas třísektorový model růstu. Luxemburgová stejně jako ostatní studovala podmínky stability. O mnoho let později, po včlenění Leontievovy adaptace těchto schémat do sestavování makroekonomických modelů, vidíme, jak kapitalističtí plánovači dělají cosi podobného s multisektorovými modely růstu. Tam, kde se ale Luxemburgová a tito další marxisté spokojili s pozorováním, že daný model automaticky generuje (nebo negeneruje) rozpory a tudíž, že v kapitalismu je (nebo není) krize nevyhnutelná, plánovači daný model používají, aby jim pomohl přijít na to, jaké úpravy by se daly udělat, aby mohla akumulace hladce pokračovat.
Na první pohled lze říci, že dát dohromady tento způsob využívání Marxových schémat k analýze krize byl geniální nápad. Nerozšířili snad tito marxisté Marxe?
Marx reprodukční schémata vytvořil během práce na Grundrisse. Učinil tak v kontextu zkoumání některých faktorů, které by mohly vést ke krachu akumulace. Dovedlo ho k nim šetření problémů kapitálu s reprodukcí své společenské totality. Jak Mario Tronti ukázal ve své knize Operai e Capitale (1966), schémata reprodukce tvoří jeden přístup ke zkoumání „společenského“ kapitálu, kde společenský kapitál nezahrnuje jen sumu jednotlivých kapitálů, ale také produkci a reprodukci dělnické třídy a tudíž boje o tuto reprodukci. Tento pohled na schémata v nich nevidí schémata čistě meziprůmyslových toků, ale jeden přístup k politické totalitě.
A to v ekonomickém čtení 3 části 2. svazku chybí. Luxemburgová a další s „reprodukcí“ zacházejí tak, jako současní teoretikové růstu – velice zúženým a fetišistickým „ekonomickým“ způsobem, který nebere v potaz sociální a politické vztahy a redukuje Marxovu problematiku na abstraktní kvantitativní proporcionalitu.
A výsledek? Já říkám, že tato část její analýzy krize nemá pro dělnickou třídu jiný užitek, než že je formálním argumentem o nevyhnutelnosti imperialismu.“
zároveň mu nedochází, že nelze jednoduše hodit do jednoho pytle Grossmana a Matticka s Luxemburgovou jen proto, že s ní sdílí představu o nevyhnutelnosti zhroucení kapitálu a spojují ji s nevyhnutelností krizí v kapitálu. Cleaver rovněž mylně hovoří o „politické totalitě“, protože taková frazeologie by bývala byla Marxovi cizí. Rubin je korektnější, když říká, že Marx hovoří prostě o „totalitě“. Cleaverovo „politično“ souvisí s jeho v podstatě momentalistickou analýzou, v níž je Kapitál jako kniha přímo o třídním boji, aniž by si uvědomoval ta zprostředkování a roviny analýzy, kterým se věnují Grossman s Mattickem. Grossman napsal poměrně excelentní dvoudílný článek, který ve srovnání s Luxemburgovou zvýrazňuje jeho teoretickou bohatost, jeho pozornost k dialektice a ke skutečnosti, že Marx nepíše politickou ekonomii, a který byl původně v angličtině přetištěn v Capital & Class, čísla 2 a 3.6 Tato analýza je sofistikovaná a stěží ji lze ignorovat, byť v angličtině máme pouze jeden zkrácený překlad jeho mistrovského díla a dílo Mattickovo, které celkem dost předkládá Grossmanovu analýzu.
Jeho dílo má i své vlastní silné stránky, které ve svých článcích potvrzují Marramao i Ron Rothbart. Rothbart si vlastně všímá, že jediný skutečný limit Mattickova díla a potažmo i Grossmanovy zásadní teze je tento:
„Ač se tento druh analýzy jeví „sebeobjektivněji“, protože je rozvinut abstrahovaně od třídního boje, ponechává nicméně prostor pro „subjektivní“, neboť ukazuje, že základna relativní třídní harmonie se musí zhroutit, a směřuje ke zpochybnění kapitálového vztahu samotného. Abstrahuje od třídního boje, aby ukázal, že krize ziskovosti, kontext, v němž se boj odehrává, je kapitálovému vztahu vlastní. Organizování výroby a tedy nepřímo veškerého společenského života prostřednictvím kapitálového vztahu, prostřednictvím námezdní práce, má své meze. Takovýto systém vede k mnohotvárné degradaci práce a života, občas včetně závažného poklesu materiálního blaha mnoha lidí.
Avšak, i když je tento objektivní přístup teoreticky platný, je třeba rozpoznat jeho limity. Jak se kapitalismus rozvíjí (a upadá), transformuje pracovní proces a život obecně a následkem toho se mění i formy bouření se. Strategie a organizace jsou historicky specifické. Víra v neschopnost kapitalismu překonat své vnitřní rozpory nebo důkaz o této neschopnosti přinejlepším připravují půdu pro pochopení specifického charakteru současné krize, specifického charakteru současných bojů a jejich vzájemného vztahu. Nabízí-li krize „možnost transformace třídního boje v rámci této společnosti v boj za jinou podobu společnosti,“ zbývá ukázat, jak se tato možnost může stát realitou. Proto musíme: 1) ukázat jak se intenzifikovaný boj ohledně míry vykořisťování může fakticky stát, nebo je v procesu, v němž se stává revolučním bojem přelévajícím se přes hranice kapitálového vztahu, jak se může změnit v boj proti námezdní práci; a 2) participovat na této transformaci.“
Rothbartův článek je vlastně jakýmsi zrcadlem Marramaova kusu, až na to, že se strefuje do Cornelia Castoriadise, časopisu Zerowork (s nímž byl spojen Harry Cleaver) a do Suitcliffova a Glynnova díla, z nichž všichni tvrdili, že za krize je přímo zodpovědný třídní boj a že v kapitálu neexistuje žádná vrozená tendence ke krizím. Kritika je to poměrně přesvědčivá, ale poslední dva odstavce, které ji shrnují, již naznačují několik zásadních problémů, které se zdají platit i pro Marramaa.
Kapitál od třídního boje neabstrahuje. Spíše abstrahuje k třídnímu boji. Stávku sice nelze přímo vysvětlit separací užitné hodnoty od hodnoty směnné, ani konkrétní práce od abstraktní, ani společenské práce od soukromé, ale tyto abstrakce jakožto historicky specifické formy společenských vztahů tvoří obsah třídního antagonismu. Třídní boj je v Kapitálu přítomen, ale ne ve své fenomenální podobě, což by byl přesně ten druh bezprostřednosti, z níž Grossman s Mattickem obviňují subjektivistickou tendenci v marxismu. Zároveň, jak by mohl poukázat Richard Gunn, Marx nemá ve zvyku abstrahovat od, nýbrž abstrahovat k, protože hledí na celé pole pestrých, hustě navrstvených vzájemných determinací. Marx nedělá totéž, co podle Matticka dělá Grossman: neřídí se metodou postupného přibližování, kdy se začne několika zjednodušujícími hypotézami, kolem nichž pak lze zformovat soudržný model hodnotových vztahů. Jak výstižně upozorňuje C. J. Arthur, když komentuje právě tuto stránku Grossmana a dalších:
„Jedná se sice o dokonale korektní vědeckou proceduru, ale funguje pouze tehdy, je-li skutečně pravda, že dotyčnou realitu lze uchopit lineární logikou tak, aby se nic podstatného nezměnilo, když složitější model vybudujeme na základě modelu jednoduchého. Například je jasné, že nikdo nikdy neviděl tělo, které by se konstantně pohybovalo po přímce stejnou rychlostí, protože síly, které Newton abstrahoval při formulování svého zákona přímočarého pohybu, jsou vždy přítomné. Jenže tento zákon platí dál i ve složitějším případě jako jedna součást zřetězení okolností, které svojí kombinací dávají vzniknout pozorovanému fenoménu.“
V tomto procesu se děje přesně to, co Gunn správně kritizuje jako pohyb od „obecného konceptu“ ke „zvláštnímu případu“ nebo od rodu k druhu.7 V Grossmanově a Mattickově případě to zahrnuje i výše zmiňované nakládání s kvantitou jenom jako s kvantitou a nikoli v jejím vzájemném propojení s kvalitou a formou.
Proto můžeme vznést jasnou námitku proti, dle mého soudu, slušné Rothbartově prezentaci dané otázky – stejně jako proti té Marramaově – nikoli na ekonomickém základě, ale na základě kritiky politické ekonomie, jíž si byl Grossman rozhodně vědom, avšak zřejmě ji nedokázal cele obsáhnout, neboť byl odhodlaný odhalit kauzální mechanismus krizí (podle mne marná naděje pro kritiku kapitálu, která se zajímá o pestré, vzájemné determinace a tudíž pravděpodobně nebude vůbec hledat jednu jedinou původní příčinu či kauzální model) dokazující nutnost krizí v kapitálu a teorii zhroucení kapitalismu. V tom spočívá další námitka vůči Marramaovi (stejně jako vůči článku Rona Rothbarta). Oba vlastně reprodukují meze Grossmanovy a Mattickovy ekonomie a za ni se moc nedostávají. Jejich služba spočívá především v tom, že věnují pozornost silné kritice subjektivistické tendence v marxismu, s níž přišli lidé jako Mattick a Grossman.
Rothbart a potažmo další se dopouští té chyby, že v ekonomických krizích vidí kontext, v němž se třídní boj odehrává. Což znamená právě totéž separování třídního boje od zákonitostí pohybu kapitálu, které kritizují u Pannekoeka, Korsche, Castoriadise a spol. Tento způsob položení otázky je zcela nedostačující, jelikož bere třídní boj a zákonitosti pohybu kapitálu jako sobě navzájem vnější a tedy vyžadující určité propojení či usouvztažnění, a nikoli jako vnitřně související, jako vztah formy a obsahu. Samozřejmě při odmítnutí postulovat bezprostřední jednotu třídního boje a zákonů kapitálu, kde se třídní boj nechápe jako vlastní vztahům hodnoty, práce, společenskosti atd. rozpolceným do antagonistických, leč propletených forem společenských vztahů, nýbrž je pojímán na rovině fenomenálních projevů těchto rozporů.
A Rothbartovy – a potažmo Marramaovy – závěry by šlo pro změnu namířit přímo do srdce, protože míří tímto směrem, „Komunismu útočného, komunismu ústupového“8, protože po vzoru Théorie Communiste odmítá samotnou myšlenku, že se:
„intenzifikovaný boj ohledně míry vykořisťování může fakticky stát, nebo je v procesu, v němž se stává revolučním bojem přelévajícím se přes hranice kapitálového vztahu, …se může změnit v boj proti námezdní práci.“
Není v něm ani potuchy po diskontinuitě mezi prací jako kapitálem a prací proti kapitálu (a překonávající jej). V koncepci „Komunismu útočného…“ není žádná práce proti, je jen být proti práci. Domnívám se, že adekvátní kritiku této meze provedl Henrik, ačkoli je jistě třeba říci více o určitých aspektech, kterými se Henrik nezabýval.9
Potíží Grossmanova pojetí akumulace je, že v podstatě je ekonomistické a přehlíží akumulaci kapitálu jakožto pokračování vztahu kapitál-práce. Jak v 70. letech 20. století, tedy zhruba ve stejnou dobu jako Marramaův kus, konstatoval Geoff Hodgson:
„Akumulaci kapitálu tedy nelze jednoduše redukovat na akumulaci homogenní vtělené práce. Tato chyba se v marxistické tradici neustále opakuje. Marxisté s reprodukčními schématy běžně nakládají tak, jakoby odrážely peněžní ceny či dokonce fyzický rozsah výroby, kdežto tyto schémata jsou jen o hodnotě. Otto Bauer a další se v historických debatách, které v roce 1913 vyvolalo uveřejnění Akumulace kapitálu od Rosy Luxemburgové, dopouštěli téže chyby. Bauer ignoroval problémy odkryté Luxemburgovou, protože se soustředil výlučně na akumulaci vtělených hodnot práce. Na druhé straně, Luxemburgová tento zmatek znásobila tím, že si pletla akumulaci kapitálu s akumulací peněz a rostoucím společenským produktem měřeným cenami.
Akumulace ve skutečnosti zahrnuje všechny tyto aspekty, ale nelze ji redukovat na jeden z nich; akumulace kapitálu není pouhou akumulací věcí nebo rozmnožováním jednotlivých kvantit. V podstatě je akumulace kapitálu reprodukcí kapitalistických společenských vztahů v širším měřítku. Spadá do ní rozšiřování těchto vztahů na všechny ostatní druhořadé výrobní způsoby, které kapitál ničí nebo pohlcuje, a intenzifikace těchto vztahů, když si například výrobní prostředky monopolizuje menší množství kapitalistů.“
Ne, že by Hodgson skýtal adekvátní porozumění. Hodgson stále zůstává oddán myšlence, že ekonomické krize jsou stěžejními revolučními příležitostmi, ale jeho důraz na společenské vztahy je dobře formulován. V linii s tímto pojetím akumulace kapitálu jako akumulace kapitalistických společenských vztahů je článek Wernera Bonefelda „Poznámky ke konkurenci, kapitalistickým krizím a třídě“.10 Bonefeld formuluje vztah mezi třídním bojem a krizí jako nefenomenologický. Tam, kde Hodgson následuje Suitcliffa a Glynna, když formuluje teorii krize založenou na stlačování mezd, Bonefeld jednoduše odpovídá, že takovýto přístup nechápe, že kapitál práci neplatí, nýbrž práce produkuje hodnotu své vlastní reprodukce plus přebytek. Jak Bonefeld říká, „…argumentu opírajícímu se o nabídku, který říká, že krizi zapříčinil tlak na mzdy, uniká, že výraz „cena práce“ je stejně iracionální jako žlutý logaritmus.“11 Místo toho Bonefeld ukazuje, jak se kapitál musí konfrontovat s prací, musí vykořisťovat, aby obstál v konkurenci s dalšími kapitály na trhu. Jako takové, nejsou odporné podmínky každodenního života vytvářeny „neplánovitou“ či „chaotickou“ povahou kapitálu, ale jeho potřebou vykořisťovat práci. Žádná míra regulace nebo plánování neučiní kapitál akceptovatelným a hnací silou rebelie nejsou krize, což by jednoduše byl jiný způsob jak říci, že skutečným problémem kapitálu je „chaos“ nebo „neplánované události“.12 Úplné Bonefeldovo rozvedení této logiky je poněkud nad rámec tohoto textu, ale postačí, když řeknu, že podle něj nutkání bezmezně expandovat kapitál pohání potřebu konfrontovat práci, bezmezně rozšiřovat akumulaci. Proto krize nevyvěrá z klesající míry zisku jako takové, nýbrž je výsledkem nadakumulace kapitálu neboli, jak bychom mohli říci, nadvykořisťování práce.13 Takto je položen základ významu krize pro kritiku kapitálu: „Kapitalistická krize pak zviditelňuje přítomnost práce uvnitř konceptu kapitálu.“14 Bonefeld tedy může zastávat názor, že třídní boj je pro krizi zásadní a zároveň zcela přesvědčeně tvrdit – jako Mattick nebo Grossman – že kapitál je sám limitem kapitalistické reprodukce. Z toho plyne, že kapitál je mezí plného rozvoje našeho produktivního potenciálu a zároveň znemožňuje plné využití lidských schopností v této společnosti, a proto znamená jak práci uvnitř kapitálu v podobě krize, tak rovněž práci mířící proti kapitálu a za jeho hranice. A v tom všem není ani potuchy po dekadenci nebo ekonomické katastrofě, kdy se kapitál zhroutí sám od sebe. Nakolik rozšiřování vykořisťování vede k nadvykořisťování a krize závisí na (stále větším) rozšiřování kontroly nad odcizenou prací, tak se způsobem Grossmanovi a Mattickovi cizím souběžně nastoluje sociálně politický moment boje jakožto boje proti vynucování práce. Tato kontrola není ekonomickou otázkou, nýbrž otázkou sociální moci, státu. Jak uvidíme na konci, když se Marramao pokouší vyrovnat s problematikou konstituce, skutečnost, že nepochopil zásadně neekonomický, nereduktivní Marxův přístup ke kapitálu, jej vede do problémů.
Celkem vzato musíme souhlasit, že Grossman s Mattickem sice mají v zásadě rozumnou kritiku Korsche a Pannekoeka a potažmo Panzieriho, Zerowork, Cleavera, autonomie, Cardana, Situacionistické internacionály atd., ale tím, že tuto kritiku spojují s teorií kolapsu, upadají do pasti. Korektní vyjádření nevyhnutelnosti krizí zároveň uznává, že žádná ekonomická krize se nestane krizí sociální a tedy možným zhroucením kapitálu sama od sebe, jedině že by bez-subjektový pohyb kapitálu narazil na uvězněný subjekt, subjekt v modu popření, formující se v negativní subjekt, práci v podobě proletariátu neboli práci proti kapitálu.
Adekvátní usouvztažení kapitalistické krize s revolucí musí uznat, že sama ekonomická krize není nutně spouštěcím mechanismem. Revoluce v roce 1848, Pařížská komuna, obě ruské revoluce a vlna v letech 1918-1923, Maďarsko 1956, východní Německo a Polsko 1953, události v Itálii a Francii na konci druhé světové války, Pražské jaro, květen-červen ’68 v Paříži, Horký podzim atd. se neodehrály v podmínkách ekonomické krize. V dobách krize se vlastně událo jen Španělsko ’36-’39, Portugalsko ’74-’75, Írán 1978, Polsko 1980, Mexiko 1994, Argentina 2002 a ta je navíc diskutabilním případem. Ekonomická krize v 70. letech 20. století fakticky ukončila sociální boje 60. let 20. století a počátku let sedmdesátých, zatímco za Velké deprese byl sociální boj uhašen fašismem a situace v Německu zůstávala od roku 1923 situací porážky, ovšem porážky s rizikem nestability. Takže mezi ekonomickými a sociálními krizemi pro kapitál zjevně není žádná jasná korelace. Ernest Mandel se tuto skutečnost snaží vykompenzovat teorií dlouhých vln, přičemž tvrdí, že během dlouhého vzestupu není revoluce tak pravděpodobná jako během dlouhého poklesu. Tak ovšem vyvstává otázka vzpour v 50. a 60. letech 20. století – pokud si tedy Mandel nehraje s čísly a sestupná vlna nezačíná v roce 1968, v kterémžto případě měla skončit mezi ostatními vnitřními problémy (jako třeba: co jiného je dynamikou dlouhé vlny než technický, investiční životní cyklus hlavních nových výrobních prostředků, jak Mandel navrhuje, a tudíž dlouhý i krátký investiční cyklus – cyklus sám, který se opět jeví jako determinovaný ryze technicky, a v němž naprosto schází třídní boj).
Chceme-li na jedné straně překročit objektivismus a na straně druhé subjektivismus, pak se opravdu musíme zabývat záležitostmi zviditelněnými Grossmanem a Marramaem. Tato témata byla v posledních 30 letech stěžejní pro různé proudy v marxismu.15 Zapadá sem i to, že Marramao končí pojednáním o státu ve vztahu k dané problematice a také otázkou konstituce, ale to si bude muset počkat na jinou diskusi. Marramaova představa konstituce je docela neuspokojivá ve srovnání s analýzou, s níž přišli lidé kolem Open Marxism, kteří se vynořili z „Debaty o státu“ v 70. letech 20. století v Německu.
Poněkud neuspokojivý je tu Marramaův pokus spojit Grossmana a Matticka s Lukácsem. Lukács má ve skutečnosti velmi odlišné pojetí krize, které má blíže k tomu, jež jsem zde vyslovil. Kapitál nesměřuje k jedné velké krizi, ke kolapsu či katastrofě, nýbrž je sám fakticky permanentní krizí a neustále ke krizi tenduje, protože zákonitosti pohybu kapitálu vyjadřují strukturální upevňování antagonistického, rozporuplného vztahu mezi prací a kapitálem, upevňování kapitálu jako (odcizeného) způsobu existence, formy a obsahu lidské produktivní aktivity. Tento antagonismus není pouze vnějším konfliktem mezi prací a kapitálem, ale je konstituující esencí zákonitostí pohybu kapitálu. A právě v tom spočívá třídní boj jako rozpor a konkrétní třídní boje jsou pouze fenomenálními projevy tohoto boje, ale nejsou jimi o nic více než tendence kapitálu ke krizím. Marramaův článek je bohatý a reflektivní, ale jeho oddanost teorii dekadence a vážné problémy s metodou jej odsuzují k reprodukci a nikoli kritice problémů obsažených v Grossmanovi a Mattickovi.
Jelikož se tento článek prezentuje v kontextu kritiky demokracie, problému organizace a rozsáhlé „polemické“ eseje „Komunismus útočný, komunismus ústupový“, mám pocit, že by ode mne bylo lajdáctvím, kdybych se nezabýval souvislostí, kterou vidím mezi Grossmanovou a Mattickovou teorií katastrofy či „objektivního zhroucení“ kapitalismu a používáním formálního včlenění, reálného včlenění a „skutečně reálného včlenění“ ze strany Théorie Communiste.16 Rád bych nadhodil, že periodizace, která separuje vzestupnou fázi nebo fáze od úpadkové fáze, nemůže uniknout lineární logice a binární teorii, v níž se pokrok a dekadence oddělují jako antinomické stavy či jako fetišizované kategorie, které si nárokují význam mimo kontext buržoazních společenských vztahů.
Alternativou může být argumentace, že kapitalismus nikdy nebyl progresivní, že na existenci kapitálu není nic nutného, co umožňuje komunismus, což je pozice autonomistického marxismu, nebo dialektický přístup nadnesený Marxem v samotné struktuře Kapitálu17, v níž je kapitál přítomen v každé chvíli, od první stránky, a v níž pokrok a úpadek jsou momenty jeden druhého v totalitě vztahů, takže:
„Progresivní a dekadentní aspekty kapitálu byly vždy v jednotě. Kapitalismus vždy zahrnoval dekadentní negativní proces komodifikace života hodnotou. Rovněž zahrnoval vytvoření univerzální třídy v opozici, bohaté na potřeby a s finální potřebou nového života mimo hranice kapitálu.“ („Dekadence: Teorie úpadku nebo úpadek teorie?“, Část 3, Aufheben č. 2)
Tento druhý přístup je podle mne jak správný, tak kontrastuje s objektivismem Marramaa a spol. a zároveň se subjektivismem, jehož kritiku Marramao provádí. Zahrnuje jak velmi odlišné čtení Kapitálu, tak velice rozdílný přístup k periodizaci. Počítá se sem i jiné nakládání s chybějící kapitolou Kapitálu, která podle mne zase tak moc nechybí, jelikož ji nahradily „historické“ kapitoly o různých stádiích vývoje výroby a tedy zcela odlišné zacházení s danou problematikou. Plyne z toho, že Marx ve skutečnosti s kategoriemi formálního a reálného včlenění nejdříve pracoval a pak je ponechal stranou? Možná, že ano. Sama jejich adekvátnost však nezávisí na tom, zda je Marx používal nebo ne. Tím se ale budu zabývat nakonec jako speciálním případem jakéhosi modelu vzestupu/úpadku a s ním souvisejícího katastrofismu, který ale není úplně totéž.
Začal bych konstatováním, že katastrofismus neimplikuje vzestupnou fázi kapitálu. Jestliže jsme nikdy nepovažovali kapitál za progresivní, nepopírá se tím, že kapitál by se mohl sám od sebe zhroutit. Katastrofismus si nevyžaduje teorii dekadence, přinejmenším tedy teoreticky. V kontextu hlediska, které odmítá transformaci společnosti jako prosté přerůstání kapitalismu v cosi zvaného „komunismus“ (nebo s větší pravděpodobností „socialismus“), se skutečně zdá, že teorie dekadence si vyžadují teorie katastrofy nebo kolapsu. Nechci se dopustit stejné chyby spojování, na kterou jsem poukázal u Marramaa a spol.
V případě Marramaa, Grossmana, Matticka, Luxemburgové a Rothbarta se však zdá jasné, že společně sdílejí představu vzestupných a úpadkových fází a že s touto dekadencí organicky souvisí představa objektivního kolapsu jakožto konečná stanice, kam systém cestuje. Jelikož třídní boj nakonec není terénem zákonitostí pohybu kapitálu, může Marramao a spol. postulovat vnější vztah mezi zhroucením kapitálu a revolucí. A na tomto základě dochází ke spojení ekonomické krize a sociální katastrofy, protože předpokládají, že krize vede ke kolapsu coby katastrofické „objektivní podmínky“, za nichž je konečně možné svrhnout kapitalismus, za nichž může dojít k subjektivnímu aktu, tj. k revoluci s velkým R. A tato pozice se nikterak neliší od Lenina.
Politické závěry, které z toho plynou, ukazují fundamentální slabiny jak objektivistických, tak subjektivistických tendencí, které z takovéto analýzy kapitálu čerpají. Obojí mají sklon upadat do fatalismu a čekají na kolaps, který činí revoluční akci možnou, což je postoj, jenž sám implikuje ryze vnější vztah mezi třídním bojem a katastrofou. Pak jde jednoduše jen o to, co je zapotřebí k tomu, abychom se, až přijde kolaps, vydali cestou socialismu a nikoli barbarství. Lenin odpovídá „strana“, zatímco Luxemburgová odpovídá spontánní sebeorganizací třídy, ale ve skutečnosti zůstává uvězněna v příznačném demokratismu, který se v Německu 1918-19 ukáže jako fatální. Radovectví po Mattickově vzoru odpoví na tuto otázku fetišizací formy, kterou bude rada, jakoby formování samotných rad namísto „strany“ bylo řešením. Pro Lenina je subjektem strana, nikoli třída, zatímco pro radovectví se forma rady stává fetišem a sklouzává se k demokratismu. Ať už někdo zastává teorii dekadence nebo ne, teorie kolapsu má rovněž vliv na tendence k evolucionismu, gradualismu, momentalismu atd.
Teorie dekadence popírají kapitál jako totalitu v čase (vzestupná období versus období úpadková) a/nebo v prostoru (formální včlenění/předkapitalistické národy, regiony atd. versus reálné včlenění/kapitalistické národy, regiony atd., např. teze o třech světech, teze o severu a jihu, teze o centru a periferii atd.), což vede k praktickému popření revoluční esence proletariátu. V závislosti na dělítku není během vzestupné fáze revoluce možná a cílem dělnické třídy jsou reformy a rozšiřování kapitálu na předkapitalistické společenské vztahy a proti nim nebo ve 20. století proti „imperialismu“ a na obranu „národního osvobození“, což je integrace do globálního kapitálu.18 Z tohoto hlediska je rozšiřování kapitálu v určitém období „progresivní“ a v úpadkovém období je „regresivní“ či „reakční“.
Tento postoj považuje revoluci a komunismus za rozšíření nebo ještě lépe řečeno „realizaci“ konceptů v přísně hegeliánském smyslu „svobody“, „rovnosti“, „demokracie“, „vědy“, „rozumu“ atd., které kapitál sice postuluje, ale může je postulovat jen uvnitř deformující kapitalistické skořápky. Komunismus tyto koncepty uskuteční. Během vzestupné fáze buržoazní společnost tyto koncepty posouvala vpřed, ale ve své dekadentní fázi se jim stává překážkou stejně, jako se stává překážkou rozvoji výrobních prostředků a směřuje k objektivnímu kolapsu. Takovéto postulování problému není pouze idealismem. Není ani jen starodávným esencialismem, z nějž ho obviňují buržoazní teoretikové jako Foucault, Derrida atd. Není jen hegeliánstvím. Tento přístup s těmito kategoriemi zachází ahistoricky, když s nimi nakládá jako s transcendentálními ideály, jež má skrze „dějiny“ realizovat proletariát jakožto agent komunismu, který je telos (konečná příčina) dějin a nikoli „reálné [čti: faktické – Chris] hnutí třídy“. Když takto argumentují pro období pokroku a období regresu, teorie dekadence rovněž reprodukují tatáž tvrzení o nevyhnutelném morálním, uměleckém a společenském úpadku doby jako náboženské a fašistické živly.
Uvažuji-li o hledisku Théorie Communiste, zastávám názor, že jejich užívání „formálního“, „reálného“ a „reálného: díl druhý“ včlenění je teorií dekadence právě proto, že nevidí, „posloupnost rovin… na nichž se všechny rozpory (z nichž tím nejzákladnějším je valorizace/devalorizace) objevují pokaždé ve stále vyostřenější podobě“ („Teze programové orientace“). Jinými slovy, to, co činilo proletariát revolučním v roce 1848, jej činilo revolučním i roku 1871, 1917, 1936, 1968 a dnes. Lze však vznést otázku, zda Théorie Communiste na různé druhy včlenění skutečně nahlíží jako na lineární stádia ve vývoji nebo ne.
Théorie Communiste tvrdí, že v dobách formálního a reálného včlenění-díl první nebyla revoluce možná, protože k ní nedošlo, protože tehdejší revoluce selhaly. Tvrdí, že tuto determinaci lze stanovit pouze po faktu. Vyvstává tak několik témat. Zdá se, že se tím řeší problém revolucionářů s nutností analyzovat možnost revoluce v každé dané době, protože můžeme jedině předpokládat, že revoluce je vždy možná a nepravdivost tohoto předpokladu lze prokázat pouze po faktu. Zdá se, že tento přístup rovněž odstraňuje problém s určováním, proč daná revoluce neuspěla, jelikož po faktu lze jasně říci, že nebyla možná a pak vysvětlit proč strukturálně v rámci třídního vztahu nebyla možná. A nadto díky němu nemusíme o neúspěchu revolucí mluvit „moralisticky“, jak to podle Théorie Communiste19 činí Gilles Dauvé ve své eseji „Když povstání umírají“.
Musím však vznést několik různých námitek. Zaprvé lze přijatelně tvrdit, že Théorie Communiste se svojí „determinací po faktu“ padají za oběť kritice, že „retrospektiva je 20/20“. Fakticky neposkytuje analýzu neúspěchu konkrétních povstání a namísto toho analýzu obchází tím, že ex post facto lomí rukama. Lze to nazvat „fatalismem po faktu“. Navíc to vypadá jako slabší verze determinace související s Althusserovou „determinací v poslední instanci“, která je sama spíše kauzálním než dialektickým chápáním.20 Celkově tato analýza vyvolává otázky. Dále bychom mohli namítat, že pro Marxe formální včlenění není stádiem, které pomíjí, nýbrž samo je včleněno do reálného včlenění, stejně jako je tomu u Marxova pojednání o tzv. „prvotní akumulaci“, které se z historického výsledku stává systémovým predikátem veškeré akumulace v podobě akumulace kapitálu jako společenského vztahu.21 A konečně po vzoru Gillese Dauvého a Aufheben můžeme namítnout, že ve snaze o daný přístup k této otázce je Théorie Communiste nucena pouštět se do jisté gymnastiky s historickými záznamy o třídních bojích. Samo o sobě to sice žádnou teorii nevyvrací, ale v kombinaci s dalšími námitkami to představuje podstatný problém.
Rád bych skončil několika komentáři k Marramaově části 9, kde se pokouší své předchozí pojednání o kolapsu spojit s problematikou „konstituce“. Byť se zprvu zdá nejasná, je tato část zásadní, neboť se v ní pokouší propojit nebo ukázat pojítko mezi teorií kolapsu a ustavováním jak státu, tak tříd a tudíž se zabývá i místem státu v krizi a revoluci. V prvním odstavci v podstatě tvrdí, že ať jsou jejich meze jakékoli – jak jsme si již výše řekli, je jimi to, že formování revolučního třídního vědomí ztotožňují s produktem ekonomické krize a kolapsu – Grossman a Mattick „patří k té nejpokročilejší rovině diskuse“ jejich doby, a to spolu s Lukácsem, když přijde na problematiku dosažení revolučního třídního uvědomění proletariátem. Těžkopádnost a tupost tohoto odstavce se podle mne odvíjí od skutečnosti, že Marramao tuto slabinu konstatuje, nicméně ji umístí mezi opravdu „pokročilé“ formulace a pak ji opustí, aniž by řekl jak ji překonat v rámci Grossmanovy a Mattickovy analýzy. A to souvisí s problémem přítomným v operaismu i v Mattickově a potažmo Grossmanově díle: nikdy efektivně nerozvíjí kritiku leninismu. Operaismus vlastně ani nutně není k Leninovi nebo leninismu kritický. Grossman s Mattickem sice kritičtí jsou, ale jejich objektivismus a teoretická dekadence jistými způsoby zachovávají spojitost s leninismem; jasně je to vidět z toho, že Mattickovu analýzu přejal David Yaffe, který patřil k obzvláště divoké leninistické sektě. Tento problém tkví i u Lukácse a tak Lukács, Grossman a Mattick nesdílejí nejvyšší míru poznání v této záležitosti, nýbrž tutéž jednotnou slabinu.
Lukács k této problematice přistupuje se svojí teorií přiřazeného uvědomění, protože explicitně hájí Lenina a Leninovu koncepci strany. Grossman s Mattickem jsou v různé míře proti Leninovým pojetím revoluce a uvědomění, ale neobírají se problémy nastolenými jejich teorií kolapsu. Proto nemají jinou možnost než se obrátit k jakési klasicky spontaneistické koncepci, v níž je událostí, která přináší uvědomění, událost katastrofická.
Druhý odstavec rozpačitě plyne z prvního, i když kritika Korsche je vlastně docela šikovná. Tento odstavec je zajímavý, protože vyjadřuje názor, že Marxovy rané písemnosti o státu staví na Hegelově Filozofii práva a ideu, že rané spisy tedy ještě neodrážejí přezkoumání státu z hlediska kritiky politické ekonomie. Marxovy rané články by potom minimálně v tomto ohledu bylo možné číst jako odtržené od jeho pozdějších písemností o státu a vskutku lze doložit textové doklady o tom, že Marxova kritika státu a jeho postoj k politické akci se v letech 1843-44 velmi liší od jeho postojů po roce 1848.22 Co je však důležitější, je Marramaova snaha prosazovat ve vztahu ke státu určitou metodu kritiky, která znovu potvrzuje jeho primát na společenském poli a v terénu revoluce. Myslím, že jasné je to z Marramaova závěrečného odstavce, kde říká, že:
„Stát vyvstává z reprezentace celkového procesu sociální reprodukce jako nejvyšší vyjádření reality abstrakce a jejího efektivního a komplexního panství nad společností. Je to poslední vrchol logického a historického procesu socializace kapitálu a tudíž jako reálná univerzalizace panství abstraktna stát vyvstává jako pozadí kritiky politické ekonomie; regulační instance a zároveň generalizovaný projev krize.“
Marramao v předchozím odstavci tvrdí, že Marx ve svém pozdějším díle adoptuje jiné pojetí abstrakce než ve svém raném díle. Sledujeme-li však pojednání Richarda Gunna o vývoji Marxovy metody v „Marxismu a filozofii“, stává se tato pozice neudržitelnou.23 Jedná se o další případ, kdy Marramao přichází s ostrou kritikou Korsche, ale dopouští se jiné chyby, když implicitně trvá na zlomu mezi mladým a starým Marxem a la Althusser. Marramao má konec konců pravdu, že třídní boj nelze zjednodušovat – jako to dělá Korsch (a Panzieri a operaismo a autonomia a Socialisme ou Barbarie atd.) – „na řadu empiricky podložených akcí vypuštěných do různých časoprostorových lokací, jejichž mnohost se nikdy nespojuje s morfologickým kontextem krize – jednotícím momentem historické současnosti.“ Domnívám se však, že máme pravdu, když namítáme, že Marramaova krize je ekonomická a vnější třídnímu boji. Nakolik Marramao hledá usiluje o uchopení konstituce státu a třídního uvědomění, natolik není schopen uchopit problém konstituce kapitálu, samotných kategorií Kapitálu. Stejně jako Grossman a Mattick ani Marramao nejde ve svém zkoumání problematiky konstituce dost daleko a s kategoriemi Kapitálu stále nakládá jako s primárně ekonomickými a nikoli jako s formami.
Marramao se do rozluky v subjektivistické pozici mezi ustavováním tříd a státu strefuje korektně z pozic kritiky politické ekonomie. Jedná se sice o výtečný vhled, ale nejde v něm dost daleko na to, aby si uvědomil, že kritika politické ekonomie je rovněž základem kritiky politična a kritiky třídy a nikoli jen empirického státu a tříd. Když tedy Marramao upozorňuje, že Korsch nedokáže uchopit „specifičnost“ politické dimenze, zabývá se tím, co se ve stejné době stane kardinálním problémem v tzv. „debatě o státu“, která se tímto problémem zabývala vzhledem k partikularizaci státu.24
Jelikož se ke státu stále staví jako k předmětu s funkcemi, Marramao nakonec stát vidí pouze ve vztahu k regulačním funkcím a jako generalizovaný projev krize. John Holloway, Werner Bonefeld a skupina Open Marxism jdou dál, když stát berou jako formu vztahu kapitál-práce, modus existence kapitálu. Na rozdíl od Marramaa, který předpokládá stát ve vztahu s funkcí a tudíž jako předmět s možná alternativní funkcí (ačkoli je to u Marramaa přítomno jen implicitně a v konfliktu s jeho základními tendencemi) a jako „generalizovaný projev krize“, kritika státu od Open Marxism postuluje samo politično jako separovanou sféru schopnou být prezentována jako objekt o sobě ukotvený v samotném kapitálu jakožto rozpolcení mezi směnou a výrobou. Tímto reprodukuje stát jako vyšší konkretizaci kapitálu v podobě totality uvnitř kapitálu – viz Arthurova analýza.
Zbývá výzva rozvinout ustavování negace kapitálu a formy, kterých tato negace nabývá. Právě v tomto ohledu je třeba dál rozvíjet slibnou diskusi o komunizaci. Jejím prvním krokem je odmítnutí radoveckého formalismu, aniž by se vracela k leninismu a snad i nové prozkoumání problémů strany, třídy, státu a revoluce. Doufejme, že se tato diskuse rozvine z hranic relativně „francouzské“ diskuse do mezinárodní diskuse překládané do mnoha jazyků a přesáhne poměrně úzkou scénu, jako se to dříve povedlo autonomii a radovectví.
Baltimore, USA
leden-únor 2006
Bibliografie
Arthur, Christopher J., „Dialectical Development versus Linear Logic“, The New Dialectic and Marx’s Capital, Brill, Leiden/Boston/Köln 2002
Aufheben, „Decadence: The Theory of Decline or the Decline of Theory? Part III“, Aufheben č. 4, léto 1995.
Bonefeld, Werner, „Notes on Competition, Capitalist Crises, and Class“, Historical Materialism č. 5, 1998
Clarke, Simon, Marx’s Theory of Crisis, 1994
1 Napsáno pro a uveřejněno (ve švédském překladu) v riff-raff č. 8, 2006.
2 Telos č. 26, 1975.
3 Podobná diskuse se řeší v Rothbartově eseji „The Limits of Mattick’s Economics“, ale ve vztahu k Mattickovi a Yaffemu versus časopis Zerowork a skupina Socialismus nebo Barbarství.
4 Viz Sweezey, Paul, The Theory of Capitalist Development, Monthly Review Press, 1942.
5 Viz dvě sžíravé kritiky Rosy Luxemburgové a Spartakusbundu: „Revoluční hnutí v Německu, 1917-1923“ od Internacionalistické komunistické skupiny a „O počátcích a prvních letech revoluční politiky dělnické třídy: Úvod do ‘levého komunismu’ v Německu let 1914-1923“ od Dava Grahama, červenec 1994.
6 Grossman v nástinu, jenž je autoritativní i strohý zároveň, jednoduše dokazuje, že Marx opakovaně hovoří o Ricardovi jako o konci politické ekonomie a o Johnu Stuartu Millovi, Sayovi a dalších jako o počátku vulgární ekonomie, ale rovněž Grossman poukazuje na to, že nadále Marx považuje své rozlišení dvojího charakteru hodnoty za jednu z těchto tří inovací (viz str. 38-39, „Marx, Classical Political Economy and the Problem of Dynamics, Part I“, Henryk Grossman, Capital & Class, č. 2, léto 1977. Rovněž poznámka pod čarou č. 40, anglický překlad dopisu je přístupný na http://www.dreamscape.com/rvien/Economics/Essays/MyTranscription.html
7 Gunn, Richard, „Marxism and Philosophy“, Capital & Class, č. 37, jaro 1989.
8 Riff-Raff, „Communism of Attack, Communism of Withdrawal“ (poznámka překladatele).
9 Co se mne týče, shledávám, že celé pojednání o straně, státu a revoluci vychází z dřívějších, občas pochybných formulací a tudíž reprodukuje aspekty samotného problému vlastního radovectví, autonomistickému marxismu a anarchismu (antiautoritářství obecně).
10 Historical Materialism č. 5.
11 Tamtéž, str. 21.
12 Tamtéž, str. 23.
13 Tamtéž, str. 25.
14 Tamtéž, str. 26.
15 Takovéto argumenty se málem zdají být specialitou lidí kolem Open Marxism: výše zmiňovaná esej Wernera Bonefelda o krizi a jeho esej „Human Practice and Perversion: Beyond Autonomy and Structure“ z Common Sense č. 15.
16 Tato část za mnohé vděčí „Tezím programové orientace“ Internacionalistické komunistické skupiny, které jsou dostupné na její domovské stránce, zejména pak tezím 32 a 33.
17 Viz „Dialectical Development versus Linear Logic“, Christopher J. Arthur, The New Dialectic and Marx’s Capital, Brill, Leiden/Boston/Köln 2002.
18 Nejedná se o komentář jako takový ke vztahu mezi lidem bojujícím proti kolonialismu a pronikání vztahu kapitál-práce, jenž by v souvislosti se svržením kapitálu v globálním měřítku mohl mít neburžoazní obsah. Takto však neprobíhaly antikoloniální boje 20. století, neboť ve většině případů byly politicky izolované a vtažené do národně buržoazního rámce.
19 „Normative History and the Communist Essence of the Proletariat“.
20 Kritické komentáře k Althusserově pojetí dialektiky viz „Against Historical Materialism“, Richard Gunn, Open Marxism, svazek 2, 1992.
21 Dovolím si tvrdit, že obecné nakládání s formálním a reálným včleněním je zrcadlovým obrazem téže defraudace prvotní akumulace jakožto dějinného stádia, která vycházela z Engelsova zacházení s Marxovou metodou jako s metodou logicko-dialektickou (viz výše zmiňované pojednání Christophera J. Arthura, ale také debata o prvotní akumulaci v The Commoner [http://www.commoner.org.uk] mezi Wernerem Bonefeldem a Paulem Zarembkou). Formální a reálné včlenění bychom měli spíše chápat jako roviny konkrétnosti v Marxově analýze kapitálu. Rozsáhlá diskuse o dvojím významu formálního a reálného včlenění je sice nad náš rámec, ale je důležité si povšimnout, že Marx tuto kapitolu a termíny ze své finální revize Kapitálu vyhazuje a nikdy je do něj již nevrátí a místo toho se těmi samými otázkami zabývá v podobě „historických kapitol“, které se nezaměřují na formu mzdy (rostoucí absolutní versus relativní nadhodnota a tudíž extenzivní nárůst versus intenzivní nárůst vykořisťování) a na vztah dělníka k trhu (nenámezdní nebo nezávislá práce vyrábějící komodity pro trh versus plně námezdní práce zcela vyrábějící přímo pro kapitál), ale na změny ve formách výroby: od chalupnického průmyslu přes manufakturu až po průmysl.
22 Viz jeho články o politické akci pro Mezinárodní sdružení pracujících lidí, jeho dílo o programu Francouzské socialistické strany, jeho kritika Bakunina a podobné materiály. Potíží s tímto přístupem je, že ve své Občanské válce ve Francii, Kritice Gothajského programu a komentářích k Lasallovi obecně a proti Bakuninovi přijímá postoje podobnější jeho ranému dílu.
23 Capital & Class č. 37, jaro 1989.
24 State and Capital: A Marxist Debate, John Holloway a Sol Piccioto, 1979.
