[GCI-ICG] Teze o revoluci a kontrarevoluci ve Španělsku ve 30. letech 20. Století

| Español | English | Français | Čeština |

Zveřejňujeme historický dokument, který v roce 1997 vypracovali soudruzi z Internacionalistické komunistické skupiny (ICG), a který ve formě tezí shrnuje programové rozchody, k nimž dospěla naše komunita boje ve vztahu k revoluci a kontrarevoluci ve Španělsku ve 30. letech 20. století.

Tyto teze jsou pracovní dokument, návrh, a jako takové měly být podrobeny kritice s cílem vytvořit další příspěvky k publikaci materiálů na toto téma.

ICG dosud vydala pouze jedno číslo své revue kompletně věnované této zásadní problematice (a bohužel pouze ve španělštině) – Comunismo č. 66

1.

Znovu si přivlastnění historie naší třídy je úkolem pro organizaci a centralizaci proletariátu v jeho boji za světovou komunistickou revoluci. Jen tak se můžeme poučit ze zkušeností, chyb i úspěchů, a přeměnit naši minulou porážku ve zbraň v boji za současnost a budoucnost.

2.

Kapitalismus deformuje a znetvořuje celou historickou paměť naší třídy. Základní ideologická práce státu spočívá v maskování skutečných třídních rozporů, v jejich vydávání za vnitřní antagonismy buržoazního mocenského systému, v zastírání síly revoluce. V Rusku se před rokem 1917 i po něm snažili popřít revoluční sílu proletariátu a jeho schopnost bojovat za komunistickou společnost, říkali nám, že je tam feudalismus, a nakonec na základě téže sociálně demokratické koncepce, která u bolševiků převládla, uplatňovali otevřenou politiku obrany a rozvoje kapitalismu. Stejně tak ve Španělsku sociální demokracie tvrdila, že proletářská revoluce tam nemůže proběhnout, protože v zemi stále existuje feudalismus a proletariát musí nejprve převzít a provést, buržoazně demokratické úkoly. Všechny proudy, které hájily tezi o feudalistickém Španělsku a buržoazně demokratických úkolech, které je třeba splnit, stály zcela logicky na diametrálně odlišné straně, než byly zájmy proletariátu a jeho revolučního hnutí, a snažily se třídní boj a antagonistické projekty buržoazie a proletariátu (kapitalismus a komunismus) přeměnit v interburžoazní boj mezi formami vlády a řízením kapitálu. Tomuto pojetí, této rozhodující sociální praxi v kontrarevoluci, odpovídá i určitá vize dějin Španělska, pohled, který danou historickou realitu popisuje jako občanskou válku mezi fašisty a antifašisty, mezi frankisty a republikány.

3.

Pro nás je naopak proletářské hnutí ve španělském regionu ve třicátých letech posledním revolučním pokusem v rámci největší světové vlny proletářských bojů, která dosud proběhla, v období, které začalo na úsvitu 20. století (1904-1905), mělo svou hlavní fázi v letech 1917-1921 a skončilo porážkou v roce 1937. Světové revoluční hnutí v letech 1917-19 si vynutilo zastavení války. Ve třicátých letech, po velkých a významných porážkách, které mezinárodní proletariát utrpěl a které vyvrcholily lidovou frontou a potlačením a likvidací proletariátu v Číně, se kapitál neodvratně přiklonil k imperialistické válce, přepóloval svět na fašisty a antifašisty a stvrdil tak potřebu nastolit svůj pekelný cyklus, aby se mohl v rozšířené podobě dále reprodukovat. Tváří v tvář této tendenci světové buržoazie obnovit imperialistickou válku se proletariátu daří reagovat pouze potvrzením svého třídního terénu (bojem za sociální revoluci) v některých zemích, jako je Salvador, Rakousko a hlavně Španělsko…, zatímco ve zbytku světa ho disciplinují lidové a národní fronty. Po této sérii historických milníků, v nichž se proletariát regionálně střetává se sjednoceným kapitálem, se buržoazii daří zahnat jej do kouta a podrobit ho své válce. Poslední velkou bitvou odporu proletariátu odmítajícího se podřídit kapitalistické válce, kde naše třída potvrzuje svůj boj proti kapitalismu, byl boj ve Španělsku ve třicátých letech. Porážka, likvidace proletářské autonomie, k níž dojde zejména v období od července 1936 do května 1937, a která promění třídní válku ve Španělsku ve válku imperialistickou, definitivně připravila půdu pro generalizaci kapitalistické války, která vyvrcholí tím, co se později bude jmenovat „druhá světová válka“.

4.

Během dvacátých a počátkem třicátých let, v rozporu s celkovou světovou situací porážky proletariátu, agitace a boj proletariátu ve Španělsku stále narůstaly. V první polovině třicátých let dosáhla třídní konfrontace příkladné úrovně.

Tak například v květnu 1931 došlo k proletářským bouřím v Madridu, Barceloně…, kde byly vypáleny kostely a kláštery. Později téhož roku proběhly významné proletářské boje v celé Andalusii a důležité stávky solidarity s vězni, nejprve v Barceloně a poté v Zaragoze, Algecirasu, Bilbau, Huelvě, Cádizu…, které se rozšířily po celé zemi.

V roce 1932 se třídní konfrontace nadále radikalizovala. Charakterizovaly ji stále násilnější střety mezi ozbrojenými proletáři a agenty pořádku z jedné i druhé třídy, a také masová hnutí, jako bylo to, které se rozvinulo v lednu v provincii Logroño a které se nakonec rozšířilo po celé zemi. V hornické pánvi Alto Lobregat a Cardoner proletářské povstání potvrdilo revoluční projekt, který se snaží převzít ústřední aspekty revoluční diktatury: peníze a soukromé vlastnictví jsou prohlášeny za zrušené a předpokládá se nutnost revolučního teroru. Navzdory násilným republikánským represím hnutí pokračovalo po celém Španělsku a stávky byly každodenním chlebem proletářů: v Alicante, ve Valencii, v Granadě, v Tarasse, ve vesnicích a celých regionech je vyhlašován libertariánský komunismus, i když v některých případech šlo o pouhou deklaraci, jinde se menšiny avantgardy skutečně snažily násilím prosadit elementární opatření proti kapitalismu. Venkovský proletariát převzal v této fázi důležitou roli tím, že vyvlastnil zemědělská panství například v oblastech Victoria, Zaragoza, Barcelona, Avila, Toledo, Sevilla atd. Také hornický proletariát hrál již v té době důležitou roli: v březnu proběhly významné stávky v Asturii. Ke střetům mezi pořádkovými silami a bojujícími proletáři docházelo po celé zemi: Toledo, Cordoba, Orense… a po celý rok.

Rok 1933 zahájily důležité boje v Barceloně, Casas Viejas (Cádiz)… které vyvrcholily vyhlášením povstalecké stávky v celé zemi, kterou řídila a hlídala CNT/FAI. Proletáři organizují útěk vězňů z věznice Modelo, opět dochází k útokům na kostely a vypalování klášterů. Na různých místech, například v Sardanola-Ripollet, je vyhlášen libertariánský komunismus a ve městech a vesnicích vlají rudočerné vlajky. Azañova republika (které se CNT/FAI později podřídí) ukázala svou schopnost dovést státní terorismus do nejzazších mezí a vydala rozkaz střílet a zabíjet povstalé proletáře. Brutální represivní údery však proletariátu nezabránily v tom, aby v květnu obnovil stávku a obsadil ulice v Madridu, Barceloně, Valencii, Burgosu, Alicante, Seville, Granadě, Bilbau… V prosinci dosáhlo hnutí proletariátu v Aragonii a okolních oblastech nejvyšší úrovně: vypalovalo archivy a kláštery a vedlo otevřený boj proti volbám.

Rok 1934 rovněž začal velkými dělnickými stávkami: kovodělníci a typografové v Madridu, plynaři a elektrikáři v Barceloně, generální stávka v Zaragoze a pokusy o stávku zemědělských proletářů. Vrcholem tohoto roku však nepochybně bylo proletářské povstání v říjnu 1934, známé jako „povstání v Asturii“. Přes násilný charakter hnutí v Bilbau a vzhledem k neúspěšným pokusům v Barceloně a Madridu se hnutí rychle omezilo na oblast Asturie, zejména na velká hornická centra. Generální stávka proletariátu sjednoceného pod praporem U.H.P. (Svaz proletářských bratří) okamžitě nabyla ozbrojeného a povstaleckého charakteru a vymanila se ze sevření odborů a stran (především P.S.O.E.), které se ji snažily kontrolovat. Hornický proletariát obsadil město Oviedo za použití dynamitu a zbraní a také v dalších městech, jako např. v Gijón, mělo hnutí přímo povstalecký charakter. Byly napadeny továrny na zbraně i centra moci, došlo k vyvlastnění a pokusům organizovat výrobu na jiných základech. Rychlý neúspěch povstání ve zbytku země a omezená výzbroj proletariátu však umožnily státu hnutí izolovat a soustředit všechny síly k jeho porážce. Po strašlivém dvacetidenním boji a krvavých represích stát nastolil obnovený pořádek. Represe a všeobecný státní teror budou charakterizovat zbytek roku 1934 a také celý rok 1935. Po izolaci a porážce asturské komuny v říjnu 1934 pokračovaly velké boje po celém Španělsku, ale zároveň se v organizačních strukturách proletariátu stále více prosazovala ideologie lidové fronty a antifašismu, a to až do volebního triumfu Lidové fronty a amnestie politických vězňů, které již představovaly formy demokratického usměrnění dosud rozvinutého proletářského boje.

V roce 1936 je proletariát schopen se ozbrojit, postavit se fašismu a porazit ho, ale zároveň je ochromen tváří v tvář republice. Tendence „jít až na doraz“ a směrem k „diktatuře anarchie“, která se dříve projevovala všude, ztrácela sílu ve prospěch antifašistů, kteří mohli v červenci 1936 mimochodem obhajovat své teze hrozbou francouzského a anglického loďstva. Bezostyšným „antifašistickým kolaborantstvím“ CNT, FAI a POUM od července 1936 ztratil proletariát autonomii vůči buržoaznímu státu, který ho na tomto základě dokázal odzbrojit a zařadit do antifašistických a fašistických armád. Poslední velký všeobecný odpor proletariátu povstal ve slavných květnových dnech roku 1937, kdy se proletariát ocitl sám v ulicích a čelil všem strukturám buržoazního státu dohromady, včetně stalinských a socialistických republikánských represivních složek, ale i svých dřívějších organizací, CNT, FAI, POUM…

5.

K porážce proletariátu ve Španělsku došlo proto, že se nedokázal zorganizovat jako třída a jako autonomní strana proti všem buržoazním silám. A to vše kvůli sociálnědemokratické koncepci a politice menšího zla, podpoře pokrokové demokracie, alianci falešně „dělnických stran“. Po Dělnické alianci z října 1934 mezi PSOE, BOC (později POUM), PCE a částmi CNT následovala Lidová fronta proti fašismu z počátku roku 1936, která sdružovala PSOE, PCE, POUM, CNT a celou řadu otevřeně buržoazních stran (ERC, Azaña…). Ustavení Lidové fronty a antifašistické aliance znamenalo rychlé a úplné rozpuštění třídní autonomie proletariátu a jeho naverbování do inter-buržoazní války, nejprve ve Španělsku a později do druhé světové války ve zbytku světa.

6.

Lidová fronta (přesněji řečeno dualita fašismus/antifašismus) je taktikou, kterou v té době používala buržoazie proti proletariátu, aby zlikvidovala jeho třídní autonomii. Fenomény fašismu, nacismu, lidové fronty a stalinismu, které se v oněch letech rozvinuly, mají všechny stejné základní rysy – národní usmíření, masovou mobilizaci, apologii práce a velkovýroby – a všechny vedou ke zřeknutí se proletářských zájmů, k celonárodnímu úsilí a nakonec i k imperialistické válce, kde jedinou rolí proletariátu je být potravou pro děla. Navzdory aktivnímu odporu komunistických a internacionalistických frakcí se proletariátu nepodařilo se s těmito proudy rozejít a nakonec se opravdu stal potravou pro děla. Španělsko je pak poslední země, kde proletariát vedl velkou revoluční bitvu v celém tomto období, a zároveň první zemí, kde se světovému kapitalismu podařilo konkretizovat nasměrování veškeré proletářské energie do fašistické/antifašistické války, jejímž vyvrcholením bude válka světová.

7.

Boj ve Španělsku ve třicátých letech, který vyvrcholil přeměnou sociální války v imperialistickou válku a zničením/likvidací proletariátu, završil kontrarevoluční proces, který již probíhal na celém světě. Role, kterou v tomto ohledu sehrála sociální demokracie jako buržoazní strana pro dělníky, byla zásadní. Tuto roli hrály PSOE, PCE, POUM a CNT. Zatímco první a druhá z nich mají otevřeně buržoazní program a staví se proti proletářské revoluci (buržoazně demokratické úkoly…), bude to právě ve dvou zbývajících, v nichž proletariát strukturoval svůj boj. Žádné jiné masové organizace autonomně organizovaných proletářů neexistují. Ozbrojené povstání bylo organizováno z bojových struktur CNT, FAI a malých skupin, které se prohlašovaly za součást těchto struktur, ačkoli nebyly oficiálně uznány. Menšiny a skupiny hlásící se k CNT byly předvojem proletářského vyvlastňování a autonomní akce dělnické třídy proti kapitalismu. Neorganizované proletářské masy viděly v CNT také svou organizaci. Avšak jak kvůli své celkové společenské praxi (CNT byla především odborovým svazem a fungovala jako aparát buržoazního státu), tak kvůli své koncepci (převaha anarchistické ideologie neschopné formulovat boj proti kapitálu a státu), nemohla tato organizace, která kontrolovala předvoj proletariátu, udávat jiný směr než antifašismus. CNT totiž již dlouho před rokem 1936 potvrdila svou sociálnědemokratickou povahu a během voleb v tomto roce i později se ukázala jako aparát schopný fungovat jako levé křídlo republikanismu a Lidové fronty. Navíc se během měsíců před povstaleckým útokem v červenci 1936 prosadila otevřeně antifašistická (tj. buržoazní) linie, která již za nepřítele neoznačovala buržoazii a kapitalistický společenský systém, ale fašismus. Přestože tato praxe byla v samotné CNT odsouzena (například na kongresu v Zaragoze), lidovo-frontistická linie se nakonec plně prosadila, což dokazuje např. zřeknutí se revolučního abstencionismu a aktivní účasti ve volbách na straně Lidové fronty.

8.

V bojích ve Španělsku dosáhl proletariát velmi významného stupně autonomie a dokázal, jak rozsáhlá je revoluce, kterou představuje. Je důležité zdůraznit konkrétní a radikální boj, autonomii proletářů při ozbrojování se a obsazování center moci při různých příležitostech, jako například v říjnu 1934 a červenci 1936, odtržení skupin nebo frakcí, které šly dál než jejich vlastní organizace, rychlé šíření direktiv a praktických pokusů o boj proti soukromému vlastnictví, vyvlastňování půdy a továren, pokusy o zrušení peněz, hledání organizací kolektivní výroby a hledání jiných forem výroby a distribuce atd. Převládající antiautoritářská, antidiktátorská, sociálně demokratická ideologie však tuto ohromnou energii rozptýlila do tisíců malých akcí bez organické síly schopné zlomit kapitalismus. Převládající samosprávná koncepce se dokonale doplňovala s antifašistickou politikou a společně bránily proletariátu prosadit jeho vlastní zájmy na základě jeho revoluční diktatury. Toto mimořádné hnutí proletariátu nemělo revoluční vedení v nejsilnějším slova smyslu a místo toho existovalo vedení formální, které neodpovídalo skutečné praxi hnutí, a které ho zavedlo do slepé uličky antifašismu a radikální samosprávy: vytváření kolektivit mírově koexistujících s kapitalistickou ekonomikou.

9.

V roce 1936 se proletariát ozbrojil a dobyl ulici proti buržoazii, soukromému vlastnictví a státu. Ocitl se však politicky odzbrojen organizacemi sociální demokracie, které ho svou anarchistickou a sekundárně i socialistickou a leninskou ideologií vedly na rukou a nohou svázaný k přijetí disciplíny antifašismu (antifašistické milice), buržoazní republiky (demokratická zákonnost), kapitalistického managementu (kolektivizace). Ačkoli jsou vojenské, politické a ekonomické aspekty třídního boje neoddělitelně spjaty, mohli bychom nastolení kontrarevoluce zjednodušeně popsat tak, že tyto aspekty oddělíme, abychom je mohli představit přehledněji. Z vojenského hlediska byl třídní boj zlikvidován podřízením proletariátu vojenské frontě vedené republikánskou buržoazií. Z politického úhlu pohledu byl vstup a spolupráce těchto organizací do republikánské vlády potvrzením jejich neschopnosti dát situaci revoluční řešení a jejich kontrarevoluční politiky třídního smíru. V ekonomické sféře vedla ideologie, která tvrdí, že výrobu lze organizovat na revolučním základě bez diktatury proletariátu, která centrálně zničí soukromé vlastnictví (zboží, peníze, námezdní práci…), k tomu, že proletářskou energii nasměrovala do řízení a reprodukce obchodní ekonomiky. Veškerá revoluční energie proletariátu byla zlikvidována antifašismem (imperialistická válka) a samosprávou (kolektivizace) vnuceným CNT a POUM, které do značné míry doplnily zločinnou roli, již v antifašistickém táboře hrály PCE a PSOE. Vzhledem k provázanosti společenské praxe a ideologie (stejně jako předchozího jednání) všech velkých stran označovaných jako levicové je absurdní hovořit o zradě. Stejně jako formální sociální demokracie v roce 1914 nezradila, ale plnila svou historickou roli buržoazní strany pro dělníky, stejně jako vraždy revolucionářů a mučírny PCE potvrdily její kontrarevoluční roli, tak byla i centristická role CNT a POUM, organizací, které vyšly z boje proletariátu, z jeho potřeb, a přitom vydávaly revoluční prohlášení, aby proletariát rychle podřídily potřebám války a kapitalistické ekonomiky, potvrzena jejich kontrarevoluční praxí. To bylo zásadní k tomu, aby získaly kontrolu nad proletariátem a zlikvidovaly jej na půdě antifašistické války a kapitalistické vojenské výroby. Ani zdaleka se nejednalo o zradu, ale naopak o potvrzení obecné koncepce těchto organizací a jejich politiky z předchozích let.

10.

Porážku povstání v květnu 1937 (explicitně protiburžoazního, protistalinského a protirepublikánského povstání) způsobilo to, že se radikálnímu antifašismu podařilo zcela odzbrojit povstalecký proletariát, a to zejména díky vedení CNT, POUM a jejich ministrů. Paralýza/likvidace povstání a návrat k práci, které tyto organizace prosazovaly, daly zcela volný průběh mučení, mizení a vraždění, které praktikovali stalinisté, aby odzbrojili revoluci. Stejně jako při jiných pokusech o povstání, ani v dubnu 1931, říjnu 1934 a červenci 1936 proletariát nepotvrdil vlastní skutečně revoluční směřování, které by nebylo ochotno přistoupit na kompromis a akceptovat výzvy antifašistů k sociálnímu smíru. Jeho ohromný revoluční impuls se podařilo zlikvidovat selektivní fyzickou represí, ideologií návratu do práce a antifašistickou bojovou frontou, kterou mu vnutily CNT a POUM.

11.

Tváří v tvář vývoji střetů a po porážce proletariátu ve Španělsku nebyli proletáři po celém světě schopni jednat solidárně, aby zabránili izolaci a likvidaci španělského hnutí. Způsobila to především slabost internacionalistického proletářského hnutí, které bylo celosvětově poraženo. Navzdory bojům ve Francii v červnu 1936, v Mexiku… panovala na mezinárodní úrovni izolace hnutí. Světové buržoazii se podařilo zamaskovat skutečný třídní antagonismus „občanské války“ ve Španělsku a prodat ji světovému veřejnému mínění jako válku mezi republikány a fašisty, což přivedlo revoluční proletariát ve Španělsku do velmi hluboké politické izolace. Čím více se mezinárodně vnucovaly fašistické a antifašistické vlajky s národními barvami a čím více byl proletariát mobilizován do Interbrigád, tím více se revolucionáři a internacionalisté ve Španělsku ocitali v konfrontaci se světovým kapitalismem osamoceni.

Zásadní význam pro tuto izolaci měla zejména úloha Komunistické internacionály, SSSR a různých „komunistických“ stran, jakož i jejich kritických stoupenců (především trockismu v  mnoha jeho variantách). Čím více rekrutovali pro antifašismus, tím se zmenšovala možnost mezinárodní internacionalistické akce v jedné komunitě akce a boje s proletariátem ve Španělsku. Je zřejmé, že existuje přímá souvislost mezi potřebami SSSR jako kapitalistické mocnosti konkurující ostatním kapitalistickým mocnostem a obhajobou té či oné „taktiky“ v Komunistické internacionále. Taktika lidové fronty, která se ve Španělsku nejzřetelněji prosadila jako síla likvidující revoluční energii proletariátu, se podřizovala imperialistickým zájmům kapitálu v tomto regionu světa.

12.

Proti všem těmto buržoazním silám odmítala jen hrstka soudruhů roztroušených po celém světě stejně fašismus jako antifašismus a pokračovala v neměnném boji proti světovému kapitalismu a státu. Příspěvky těchto soudruhů, více či méně organizovaných v komunistických skupinách nebo frakcích v různých zemích světa, považujeme za velmi důležité nejen pro analýzu minulosti, ale i pro budoucí boj. Jednou ze základních os naší budoucí publikační činnosti bude právě historická záchrana toho nejlepšího z těchto materiálů. Bez této důležité práce na opětovném přivlastnění si naší třídní historie by proletariát musel pokaždé znovu začínat své vlastní dějiny, opakovat tytéž chyby a na místě improvizovat, jakým směrem se vydat. Bez tohoto rozhodujícího příspěvku by dnešní a budoucí internacionalisté neměli celé zázemí zkušeností a revoluční teorie, které představuje nejrozhodnější a nejmocnější zbraň revolučního směřování, jenž bude triumfovat v další vlně proletářských bojů.

Comments are closed.