- Vojáci konfrontují vlastní důstojníky. Je čas na fragging?
- Povede rozpad armády ke kolapsu fronty?
Vojáci konfrontují vlastní důstojníky. Je čas na fragging?
Nedávno jsme publikovali*y článek “Povede rozpad armády ke kolapsu fronty?” V něm se věnujeme tématu dezerce v ukrajinské a ruské armádě. Nyní chceme upozornit na článek anarchistické skupiny Assembly z Charkova, kde jsou popsány konkrétní způsoby konfrontace důstojníků a manažerů války včetně jejich fyzické likvidace. Nemáme v tuto chvíli kapacitu na překlad článku, proto jen odkážeme na jeho anglickou verzi.
Zde je také náš komentář:
Dezerce i obracení zbraní proti důstojníkům “vlastní” armády jsou konkrétními projevy toho, co se označuje jako revoluční defétismus. Cílem revolučního defétismu je prostřednictvím rozkladu armád a porážkou všech frakcí buržoazie přeměnit kapitalistické války v sociální revoluci.
„Je zcela přirozené, že tváří v tvář krveprolití, které zaplavuje svět, naše třída nejen vzdoruje tomu, aby byla potravou pro děla, ale také projevuje své odmítnutí tím, že míří svými zbraněmi na přímé agenty krveprolití.“ uvádějí Internacionalističtí proletáři v textu Objasnění revolučního defétismu (1)
„Revoluční defétismus nevychází ze souboru myšlenek nebo hesel, ale je výsledkem materiálních existenčních podmínek proletariátu v imperialistické válce. Je to bezprostřední, primární praxe, vycházející z materiálních potřeb a zájmů proletářů, která zastřešuje různé úrovně materializace a rozvoje a jejíž základnou je, jako vždy, boj proti vykořisťování, a tudíž boj proti “jejich” vlastní buržoazii. Porážka “jejich” vlastní buržoazie se rovná porážce “jejich” vlastní armády, “jejich” vlastního státu.“
Článek skupiny Assembly na který zde odkazujeme přináší konkrétní příklady toho jak řadoví vojáci – na Ukrajině i v Rusku – obracejí zbraně proti vlastním důstojníkům, manažerům války nebo proti těm, kteří brání dezertérům odejít do bezpečí. Běžně se tato taktika označuje jako Fragging, což je slovo, které se objevilo během americké války ve Vietnamu. Tamní američtí vojáci často záměrně zabíjeli své kolegy, zejména své nadřízené. Nejčastěji se k tomuto účelu používal tříštivý granát (odtud termín) kvůli jeho dostupnosti a neschopnosti vystopovat jeho majitele; Nyní tento koncept zahrnuje úmyslné zabíjení důstojnictva i jinými způsoby. O tomto fenoménu si můžete přečíst článek „Tříštivé incidenty“ v armádě (2)
Naším záměrem bylo v tomto komentáři stručně přiblížit praxi fraggingu v kontextu revolučního defétismu, ale jiní to už dokázali vyjádřit lépe než by se podařilo nám, proto použijeme citáty a odkážeme na jejich výborný dokument “Objasnění revolučního defétismu”.
„Revoluční defétismus je společenskou praxí, nebo ještě lépe řečeno primárním určením, které vychází ze sociálních rozporů, které imperialistická válka v naší třídě generuje. Vrací-li se do středu zájmů společenství bojujícího proti kapitálu a vytěsňuje další řadu otázek, není to proto, že by se objevila na “agendě” některých revolučních militantů, ale proto, že generalizace války podněcuje naši třídu, aby se proti ní postavila. (…) Revoluční defétismus je určován ranami, které naše třída dostává ve válce, mrtvými, raněnými, znásilňováním, represemi, hladem, demoralizací, opotřebováváním, obětmi, ponižováním, “válečným úsilím”…, tedy zhoršováním sociálních rozporů. Teprve z toho se průzračně vynořuje nutnost a možnost revolučního defétismu. (…) Boj proti “jejich” vlastní buržoazii, střílení do “jejich” důstojníků, odmítání veškerého “válečného úsilí”, sabotování výroby atd. nejsou směrnicemi, které vycházejí z toho, co by proletáři měli dělat, ze světa toho, co by mělo být, ale zhmotněním praktické opozice proletariátu. (…) Heslo boje proti “vlastní” buržoazii syntetizuje ústřední praxi a směrnici, na níž je revoluční defétismus artikulován. Zdaleka to není něco výjimečného, je to každodenní praxe vykořisťovaných. Boj proti kapitalismu se odehrává v bezprostředním boji proti vykořisťování, a to nutně předpokládá boj proti “své” vlastní buržoazii, proti “svému” vlastnímu vykořisťovateli, proti represorům před ním, proti “jeho” vlastnímu státu. Samozřejmě, že to nemá nic společného s národností buržoazie nebo s vládou, která se této funkce ujímá. Revoluční defétismus se nikdy neredukuje na “boj proti národní buržoazii”. Jde o to trvat na boji proti bezprostřední buržoazii a bezprostředním represivním silám, ale jako součásti světového boje proletariátu proti světové buržoazii. Boj proti “vlastní” buržoazii je jediný způsob, jak bojovat proti světové buržoazii. Je nezbytné trvat na tom, že toto je jediný terén internacionalistického boje. Boj proletariátu nemůže spočívat na žádném prostředníkovi, na žádném jiném zprostředkování, než je on sám, a to je přesně důvod, proč je boj proti kapitálu vždy bezprostředním bojem proti přímému vykořisťování a státní represi, která ho hájí.“
_____________
Zdroje:
(1) https://proleint.org/?p=330
(2)„Tříštivé incidenty“ v armádě https://kronika.noblogs.org/post/2022/08/27/tristive-incidenty-v-armade/
K tématu dále doporučujeme:
- Vzpoury v ruské armádě https://antimilitarismus.noblogs.org/post/2022/11/09/vzpoury-v-ruske-armade/
- Sabotáže v ruské armádě https://antimilitarismus.noblogs.org/post/2023/02/09/sabotaze-v-ruske-armade/
- Tradice odporu proti válce https://antimilitarismus.noblogs.org/post/2023/02/01/tradice-odporu-proti-valce/
- Anarchistický antimilitarismus a mýty o válce na Ukrajině https://antimilitarismus.noblogs.org/post/2022/09/14/anarchisticky-antimilitarismus-a-myty-o-valce-na-ukrajine/
Povede rozpad armády ke kolapsu fronty?
Zdroj: https://antimilitarismus.noblogs.org/post/2024/10/18/povede-rozpad-armady-ke-kolapsu-fronty/
Světem se šíří informace o neutěšené situaci ukrajinské armády. Jak západní, tak ukrajinská média diskutují o nových ztrátách osad, narušení mobilizačních plánů i kritickém nedostatku vojáků a zbraní. Načasování pravděpodobného kolapsu fronty je různé, od 3-4 měsíců do jednoho roku. Nemá smysl hádat z kávové sedliny, protože záleží na tom, jak organizované bude probíhající stahování z Doněcké oblasti do Pavlogradu, Dněpru a Záporoží.
Charkovský vojenský právník Roman Lichačov 26. září 2024 v televizi zopakoval letní informaci o více než 100 tisících lidech, kteří od roku 2022 opustili jednotky bez povolení. Některé odhady ale hovoří o ještě větším počtu.
Od srpna čas od času unikly informace o útěcích z ozbrojených sil Ukrajiny před jejich vysláním do operace Kursk. Jedna z nich se týkala 82. samostatné výsadkové útočné brigády, která se zúčastnila loňské jižní protiofenzívy, považované za elitní a jednu z nejlépe vybavených.
Pokud jde o frontu na východních hranicích Charkovské oblasti, projekt Assembly již dříve uvedl, jak Rus mobilizovaný z Irkutské oblasti Alexander Tirskikh utekl z jednotky se třemi kolegy a byl dopaden, načež byl nalezen mrtvý poblíž Červonopopivky se stopami oprátky kolem krku. “Uvědomil jsem si, že tohle není válka, kterou jsem si představoval. Pro toto vyhlazení jsme byli připraveni jako návnada. Ať mě zavřou do vězení, nezemřu za to,” cituje ho jeho bratr.
Připomeňme, že první případ kolektivní neposlušnosti stíhačů ve směru Ugledar vešel ve známost v zimě, a to z ruské strany: 21 útočných letounů 155. brigády námořní pěchoty Tichomořské flotily se uzamklo uvnitř, odmítlo uposlechnout rozkazy velení a nahrálo videozprávu o těžkých ztrátách při útoku na Novomichajlovku. Bylo jim vyhrožováno popravou.
Počet dezertérů od počátku rozsáhlé invaze se na Ukrajině odhaduje na 170 tisíc, přičemž velitelé vojenských útvarů museli usilovat (prostřednictvím soudu, skandálů, nedostatků v kanceláři generálního prokurátora) o registraci 86 tisíc kriminálních zakázek podle čl. 407, 408 CC Ukrajiny.
Dezertéři zastavili první světovou válku. Nechápali, proč umírají. “Pro naše lodě (s obilím?) aby dokázaly proplout úžinou,” křičela na ně propaganda před sto lety. “Ale já nemám žádné lodě, žádné obilí, žádnou půdu, nic,” uvědomil si voják sedící v zákopu. Je tu důstojník, který mě bije do obličeje, a vzadu jsou vypasení zloději. Vytrhli mě z mé rodiny, z mého domova, donutili mě zabíjet a zemřít, aby chránili svůj dobře živený život.
Změnilo se něco za sto let? Samozřejmě, že ne.
Když je vám 52-56 let, je těžké utéct před mobilizací. Je tu ale dobrá zpráva – lidé dezertují, protože nechtějí zemřít za koncentrační tábor a vězeňské dozorce. Dobrou zprávou je, že lidé začali chápat, uvědomovat si realitu. V jejich myšlení již nezbývá ani stopy po vlasteneckém šílenství.
Historik anarchismu a dělnického hnutí Vadim Damier ve svém článku “Levicový internacionalismus a druhá světová válka” uvádí:
V průběhu první světové války, kdy se nálada veřejnosti změnila z proválečné na protiválečnou, se internacionalistické levici, která byla zprvu malou menšinou, podařilo získat sílu a masový charakter a přispět k následnému revolučnímu výbuchu. “Internacionalistický” postoj začal být chápán jako odmítnutí podpory jakékoli z válčících stran, volání po transformaci imperialistické války v třídní válku a sociální revoluci. Internacionalisté zůstávali okrajovou silou a nikdy nebyli schopni vtisknout pečeť vývoji událostí. (…) Navzdory heroické činnosti internacionalistů v mnoha zemích neskončila druhá světová válka, na rozdíl od té první, revolucí. Mezitím vládci států světa považovali takový vývoj událostí za docela možný a obávali se ho. Stačí zmínit, že v předvečer vypuknutí války se francouzský velvyslanec v Německu a Hitler snažili vzájemně “domlouvat” a přesvědčovat se, aby nezačínali nepřátelství, protože vítězem nemusela být jedna z válčících stran, ale revolucionáři. Zprávy z nacistické bezpečnostní služby v Německu téměř až do konce války odrážely obavy, že válka by mohla skončit “novým rokem 1918″. Tyto obavy se však nenaplnily. Revoluční kvas, který otřásl Evropou v období mezi dvěma světovými válkami, ustal po druhé světové válce.”
__________________________
pozn. Tento článek byl vytvořen na základě informací z textu charkovské skupiny Assembly:
https://assembly.org.ua/kak-valitsya-ukrainskij-front-iz-za-razlozheniya-armii-i-chego-stoit-zhdat-dalshe/
