Španělsko: Anarchisté a Hnutí 15. května – reflexe a návrhy

Úvod a letmá kritika textu (TV)

Přinášíme text „Španělsko: Anarchisté a Hnutí 15. května – reflexe a návrhy“, který napsali madridští anarchisté a který je velmi zajímavým příspěvkem k tématu působení revolučních menšin v sociálních hnutích jako je Hnutí 15. května. Působení v hnutích, která jsou plná rozporů, zmatků, falešných představ, manipulátorů a politiků, avšak která přesto stále vyjadřují jisté požadavky a otázky, jejichž obsah má za všemi jasnými či méně jasnými závoji buržoazní ideologie nutně třídní aspekt – vyjadřují požadavky na naplnění lidských potřeb či jejich obranu před útokem buržoazie, požadavky jejichž aspirace na naplnění nutně staví do opozice lidské potřeby vůči ekonomice, tedy zájmům kapitálu.
Ohledně textu se rozběhla diskuse, ve které jsme nutně detekovali silné a slabé stránky tohoto příspěvku. Předem uveďme, že zde nehodláme reprodukovat falešnou dichotomii mezi anarchismem a marxismem (někteří říkají komunismem), jejíž následování má prakticky za následek další separaci uvnitř naší třídy, kde tato interní fragmentace nahrává buržoazii v jejím obecném zájmu přeměňovat veškeré boje proletariátu proti kapitálu do bojů uvnitř proletářské třídy samotné.
Samozřejmě, nelžeme si do kapsy, že mezi nejrůznějšími strukturami historického procesu utváření revoluční opozice, jehož jsou „oba tyto proudy“ (tj. anarchismus i komunismus) produktem, neexistují rozdíly, různé přístupy a slabiny. Nemáme ovšem zájem na tom, abychom vybírali to nejlepší z „neautoritářského“ anarchismu a „vědeckého“ marxismu a konstruovali eklekticky nový „ismus“. To by znamenalo stále zůstávat v zajetí této dichotomie.
Jediná důležitá praxe a teorie, ať už ji nazýváme anarchistickou, či komunistickou, je ta, která stojí v opozici proti státu a kapitálu, která stojí za sebe-emancipací proletariátu – tedy na „masivním“ třídním uvědomění, kterého třída dosahuje ve svém praktickém boji a vlastním teoretické rozvoji mimo jakékoliv prostředníky, skrze rozvoj třídní sebeorganizace (přímé struktury boje na bázi proletářského programu), diskuse, praxi, solidaritu, internacionalismus (proletariát nemá vlast!), ozbrojený boj…, vše jako součásti procesu ustavující proletariát v revoluční třídu provádějící sociální revoluci. Proto ani naše kritika tohoto textu není vedená z (jedné či druhé) ideologické pozice, ale z hlediska toho, co považujeme za přínos pro rozvoj proletářského boje a co ne.
Proč nám tento text přijde zajímavý? Protože ústřední myšlenkou textu je diskuse nad tím, jak pomoci tomuto procesu ustanovení proletariátu jako třídy. Jak v  hnutích jako je hnutí 15. května posilovat a prohlubovat protiklad mezi proletářskými zájmy (mít důstojné bydlení, zdravou, tj. nejedovatou, a cenově dostupnou stravu, méně práce bez snížení platu, tedy boj za snížení míry vykořisťování a vzdor proti naprosté degradaci na pouhý přívěšek výrobního způsobu – jejichž finálním důsledkem není nic jiného než destrukce kapitálu) vůči destruktivním zájmů kapitalistického výrobního způsobu, jak podnítit proletářskou sebeorganizace vůči demokratickému separaci naší moci a kontroly…
Dalším silným momentem textu je velmi důležitá kritika propagace revolučních organizací per se, tedy sebepropagace, sebemarketing, který nemá nic společného s procesem ustavení proletariátu v třídu. Právě naopak, jde tu o  nejrůznější sekty usilující o to, vnutit proletářům „pravdy“ a rekrutovat je k tomu, aby tyto „pravdy“ pasivně následovali, stejně jako o to usiluje panství buržoazní ideologie. Sociální – proletářskou – komunistickou – revoluci neprovádí reprezentace, toto hnutí nevytváří separace, specialisty a fetiše, revoluce je akce, aktivita „masového“ třídně uvědomělého proletariátu.
Na druhou stranu se nám však zdá, že za touto přínosnou (sebe)kritikou a odmítnutím sebemarketingu pseudorevolučních sekt se skrývá slabina formalismu. Pokud autoři mluví o svém oddání se všeobecným shromážděním, zdá se nám, alespoň tak to lze číst, že sklouzávají k fetišizaci formy. Jakékoli formy, např. všeobecné shromáždění, nejsou „nejefektivnějšími prostředky k… revoluci“ samy o sobě. Kvalita obsahu těchto forem je odvislá od poměru sil mezi proletariátem a buržoazií, mezi obsahem proletářského boje (proletářským programem) a kontrarevolucí. Otázka, jak se bude vyvíjet revoluční proces, tedy není otázkou organizačních forem nebo taktiky, jedná se o otázku obsahu a z něj vycházejících forem a metod, které tento obsah budou provádět.
„Vládnoucími idejemi každé doby byly vždy jen ideje panující třídy.“, je napsáno v Manifestu komunistické strany z roku 1848, a přesto že se „uvnitř staré společnosti vytvořily prvky nové společnosti, (…) spolu s rozkladem starých životních poměrů pokračuje také rozklad starých idejí.“, požadavky, které proletáři vyjadřují, jsou pouze vyjádřením míry tohoto rozkladu v určitém momentu. Revoluční obsah nevzniká přes noc. Proletariát je sice v dějinách první vykořisťovaná a zároveň revoluční třída, ovšem potencionálně; pouze pokud, v historickém smyslu, proletariát začne bojovat politicky – tedy sjednocuje se v třídu, vyjasní vědomě svůj třídní antagonismus (program) vůči kapitálu a vyzbrojí se vlastní organizací (stranou), pak lze mluvit o proletariátu jako o skutečné revoluční moci. To je důvodem, proč revoluční minority musí v jakýchkoli proletářských strukturách bojovat za revoluční obsah, který ovšem nemůže být těmto strukturám vnucen, ale naopak „znovu“ pozvednut a prohlouben s ostatními proletáři v tomto procesu. Historicky ani všeobecná shromáždění, ani různé rady (ať dělnické či sousedské) nemohou být samy o sobě bezezbytku revoluční, neb jako takové jsou determinovány společností, z níž vycházejí a idejemi jejich účastníků. A „protože vládnoucí třída má k disposici prostředky materiální produkce, disponuje zároveň prostředky duchovní produkce, takže si tím zároveň zpravidla podřizuje myšlenky těch, kterým chybějí prostředky duchovní produkce. Vládnoucí myšlenky nejsou nic jiného než ideový výraz vládnoucích materiálních vztahů…“. Proletáři tedy i v procesu rozchodu-boje z části reprodukují setrvávání svého postavení, jak skrze buržoazní ideologii, tak skrze svou vlastní determinaci postavení proletáře, jehož překonání znamená zničení proletáře samotného, vztahů které jej determinují. Různé organizační formy byly či jsou nekompletní, limitovanou a pokračující konkretizací ustavení proletariátu v revoluční moc.
Revoluční přístup se tedy nutně vztahuje k obecným zájmům proletariátu jako celku, k proletářům účastnícím se těchto struktur jako k personifikovanému vyjádření proletářského zájmu, tedy i našemu osobnímu zájmu. Je přitom jasné, že se zájmy proletářů rodí v „jejich břichu“, že se nejedná o dobré ideje, kvůli čemu vycházejí do ulic. Mluvíme-li o propagaci programu, je zde je nutné podotknou, že je důležité toto nezaměňovat za vulgární propagandu pomocí „velkých“ hesel (jak správně autoři říkají), mluví-li se o „(politickém) vedení“ či směrování, jediný revoluční postoj znamená, že se nejedná o nic jiného než o vybojování revolučního programu uvnitř třídy a jejich struktur jako obsahu jejího boje. Vybojování, které nutně se sebou nese konsolidaci postavení revolučních minorit a jejich organické zcentralizování pro zefektivnění tohoto boje.

Posledním bodem, který bychom chtěli v souvislosti s níže publikovaným textem zmínit, je otázka reformismu. Říkají-li autoři: „udělejme tlak pomocí přímé akce na bankovní pobočky, u kterých mají rodiny s problémy hypotéky, aby byly podmínky znovu vyjednány nebo prostě zviditelněme tento konflikt.“ – pak to, ano, nevolá revoluci, ale i tak to pro nemůžeme smést ze stolu jako reformismus. Tento požadavek či zájem mlhavě vyjadřuje skutečnou potřebu – tedy požadavek na kvalitní bydlení nebo jeho zachování; a tento zájem, který se většině proletářů jeví jako momentální řešení jejich tíživé bytové situace, je vyjádřen v kontextu poměru sil, v hnutí, které je rozporuplné, ve vztahu mezi proletariátem jako třídou a kapitálem, mezi revolucí a kontrarevolucí. Proto v samotné formulaci tohoto požadavku mezi proletáři přetrvává „onen soubor hesel typických pro odcizený proletariát, čili soubor hesel příslušejících ovládané třídě, jenž reprodukuje ideologii své vlastní poroby a vykořisťování“.
Za závojem buržoazní ideologie a zprostředkování je nutné sledovat skutečný obsah proletářských hesel a to jakým způsobem proletáři za své zájmy bojují, jak se rozchází se svým postavením izolovaného individualistického občana, jak se rozchází s odbory, politickými stranami, atp. V takových bojích revolucionáři musí kritizovat všechny krátkozrakosti požadavků a dávat tyto boje do historického kontextu, bojovat proti všem konformním tendencím (nalézající řešení v čistě politické rovině nebo v dílčí úpravě určitého zákona…), proti všem ideologiím snažícím se hnutí rozdělit na různé zájmové skupiny (mládež a jejich specifické zájmy, důchodci, dělníci, nezaměstnaní…) a proti všem samozvaným vůdcům a celebritám (odborářští vůdci, novináři, intelektuální elita či navrátivší se opozice z emigrace,…), kteří se snaží vrátit boje do „realistických“ mantinelů, tedy změnit proletářskou třídu v submisivní subjekt zbavený své revoluční síly. Pokud boje zůstávají v mantinelech buržoazní ideologie a nepostupují ve vyjasnění, prohloubení a zevšeobecnění požadavků, není to jen reálná slabina, ale i porážka takového boje.
Reformismus, to je pro nás čirý konformismus, jehož jediným obsahem je zabránit vážnému a rozhodnému boji mezi proletáři a buržoazií – tj. zabránit eskalaci třídního konfliktu. Zatímco požadavek, jakkoli zmateně či neúplně vyjádřený, vyjadřuje skutečné potřeby a zájmy proletariátu, reforma upravuje skutečnost tak, aby všechno zůstalo stejné, reforma modifikuje vykořisťování a ovládání tak, aby vyloučila jakýkoli útok na tyto pilíře buržoazní společnosti. Jedná se o různé vylepšení volebního kreténismu, utopení boje v občanské společnosti pomocí neziskových organizací, charit nebo mikro-kapitálu, atp., tedy všechny ty aktivity, které proletáře ponechávají na úrovni jednotlivého občana-voliče, občana-občanského aktivisty, neútočí na politickou moc buržoazie a zásadně nemění pozici proletariátu jako třídy. Reformismus je buržoazní odpověď na narůstající požadavky proletářů, odpověď, která jim má ukázat, že tato změna, je maximum, co mohou – jako seriózní partner v diskusi s představiteli kapitálu – získat, tedy aby se i po „změně“ hlavně nic zásadně nezměnilo.
Současná podoba celosvětové krize samotného vztahu práce a kapitálu nezpůsobila jen to, že je více a více proletářů pomyslně házeno přes palubu pro svou nadbytečnost, že reprodukce proletáře je v této epoše kapitalistického panství buržoazii očividně ukradena, že se má proletariát obětovat ve jménu národní ekonomiky (tj. ekonomiky své vlastní buržoazie, a tedy i státu), ukázala i to, že i základní potřeby proletářské třídy nemohou být v tomto vztahu naplněny ani stabilizovány, že za proklamací politických elit, že příští rok či ten další už bude všechno lepší, se neskrývá nic jiného, než jen další a ničivější opatření směřující k našemu totálnímu zbídačení. Žijeme v době, kdy se kapitál snaží vypořádat se svou druhou části – s proletariátem, jako se svým věčným břemenem. Celosvětový duch proletářské revoluce – demonstrace, nepokoje, vzpoury, od Peru po Čínu, od Jižní Afriky přes Maghreb po Řecko – dokazuje, že proletariát ještě není navždy pohřben. Hnutí 15. května, které se rozvíjí ve Španělsku, představuje jen epizodu v tomto procesu. Jsme v situaci, v níž se rozhoduje o dalším vývoji tohoto boje, o tom, zda bude transformován v reformu mířící k prohloubení barbarského panství kapitálu nebo půjde (či alespoň vykročí) cestou totální destrukce panujících společenských vztahů směrem ke společnosti založené na lidských potřebách – komunismu.

***

Španělsko: Anarchisté a Hnutí 15. května – reflexe a návrhy

Tento text byl sepsán v Madridu, proto se některé popisy událostí a reflexe nemusí shodovat s realitou na jiných místech, obzvláště vzhledem k různorodosti Hnutí 15. května. Přesto si myslíme, že tento text může být užitečný jako výchozí bod k reflexi všech soudruhů, účastnících se shromáždění bez ohledu na to, kde se to děje. Tento text byl sepsán a korigován narychlo, tak aby byl připraven před svoláním obecních a sousedských shromáždění na 28. května. Berte to při čtení na vědomí a omluvte případné chyby.

0. Slovo na úvod…

Vyjasněme tedy celý text. Pod tímto textem jsou podepsaní anarchisté, antiautoritářští komunisté, antikapitalisté nebo pokud preferuješ, tak jinak onálepkovaní lidé. Tedy, jsme pro zrušení námezdní práce a kapitálu, zničení státu a jeho nahrazení novými formami horizontálního a bratrského života v pospolitosti. Věříme, že prostředky k dosažení tohoto cíle by s ním měly být co nejvíce v souladu, a proto tedy jsme proti účasti v institucích, jsme proti politickým stranám (ať parlamentním či nikoliv) a hierarchickým organizacím, a jsme pro politiku, založenou na shromážděních, solidaritě, vzájemné pomoci, přímé akci atd., neboť jsme přesvědčeni, že jsou to nejefektivnější prostředky směřující k revoluci. Říkáme to proto, abychom odstranili jakékoliv podezření a abychom vyznačili linie, na kterých je stavěn tento příspěvek. Ovšem jen proto, že jsme pro zničení kapitálu a státu sociální revolucí, což zahrnuje zrušení společenských tříd (vedle mnoha dalších věcí), ještě neznamená, že si myslíme, že se to může stát během krátkého období, přes noc. To, co jsme zde vyzvedli, jsou cíle, to jest situace, které doufejme, přijdou po dlouhé cestě a významném vývoji revolučního hnutí. Myslet si něco jiného by byla utopie, setrvání v omylu a immediatistické[1] fantazie.

Revoluční přístup musí být přeměněn do krátkodobé strategie řady návrhů, zřetelně se týkajících skutečnosti, proti které stojíme, se situacemi zahrnujícími otázky jako například zrušení námezdní práce, ustavení libertinského komunismu, sociální revoluce… Otázky, které dnes zřetelně nejsou ani vzdáleně na pořadu dne. Tato intervence nemůže jednoduše opakovat monotónně toužebnou potřebu zrušení státu a kapitálu. Být anarchistou neznamená disponovat zásadami, kterým se musí všichni ostatní přizpůsobit a opakovat stále dokola jak je stát špatný a jak je anarchie dobrá.

Při sledování Hnutí 15. května během posledních dnů jsme opravdu zaznamenali texty a komentáře, podobající se immediatistickému blouznění, a co hůře, slyšeli jsme soudruhy a přátele zastávat pozice, sklouzávající do hlubin pouhé anarchistické sebepropagace, která přese všechny dobré záměry zůstává polapena v totálnosti velkých hesel, dlouhodobých návrhů, atd. Víme, o čem mluvíme, všichni soudruzi píšící tento text, bývali takoví a ba co hůře, ještě tuto praxi rozšiřovali. Udělejme jasno také v tom, že tento text je stejně tak kritický tak sebekritický, a že primárně má posloužit tomu, aby nás samotné ochránil od chycení do těchto pastí. Shrneme-li celou věc, pamatujte, že tento text byl napsán ve spěchu, v rytmu událostí, s cílem, aby vyšel dříve než 28. května, na kdy byla svolána Lidová shromáždění v různých sousedstvích a městských částech Madridu. Tedy nebuďte překvapeni povšimnete-li si v některých částech unáhlenosti a naléhavosti. Zde tedy končíme tuto část.

V krátkosti, úmyslem tohoto textu, je reflexe a návrh na východisko z bezvýchodné situace, do které jsme po dlouhou dobu upadali, a zbavení se závaží, které nás táhne ke dnu a které nás znehybňuje. Je to v podstatě reflexe pokoušející se nám objasnit, jak můžeme přispět a jak se účastnit toho, co se odehrává okolo nás.

1. Hnutí 15. května: základní souřadnice

To, co se děje kolem nás, je zřetelně hnutí, nazvané Hnutí 15. května (15-M), které se v minulém týdnu objevilo tak aktivně aniž by to nikdo čekal. Ať se nám to líbí nebo ne, a ať chceme či ne, hnutí 15-M prolomilo všechna očekávání a překvapilo každého: policii, politiky, novináře, organizátory, obyčejné lidi, aktivisty občanské společnosti, levičáky a, samozřejmě, anarchisty. Nejdříve stál každý stranou a dále se odehrál sled více nebo méně úspěšných pokusů zajmout vůči hnutí 15-M nebo uvnitř něj nějaké pozice. Dokonce nezačneme analyzovat jeho příčiny či zhodnocovat nejrůznější konspirační teorie či zhoubné tendence, které se vynořují od doby jeho objevení; toto není důležité kvůli s ohledem na to, o čem chceme diskutovat. Pokusíme se poskytnout to, co chápeme jako základní souřadnice, či přinejmenším ty nejdůležitější, v kterých se to, co nazýváme hnutí 15-M pohybuje, pokusíme se porozumět zda-li antikapitalistická nebo anarchistická účast je uvnitř tohoto hnutí možná (a je-li tomu tak, potom tedy jakým způsobem?). Pochopitelně, to bude neúplný, dílčí a nedokončený popis. O to se nestaráme, věci jdou příliš rychle.

První věc, jež musí být řečena je, že hnutí 15-M je skutečné sociální hnutí a jako takové je mimořádně různorodé a protikladné. Obsahuje vše, a všechno v rozmanitém množství. Tedy, cokoli zde řekneme, by nemělo být bráno jako absolutně definující charakteristiky, ale spíše tendence, odstíny, a tak dále. Výrazy hnutí ve stadiu aktivního bytí, uvnitř kterého se nacházejí boje, pnutí, a stálé změny.

Takto řečeno, z důvodu jeho společenského složení a hesel, které je nejčastěji slyšet na mítincích a uvnitř pracovních skupin, stejně jako názorů lidí, kteří je nepřetržitě zveřejňují na internetu (Twitter), můžeme říct, že toto hnutí je, ve většině, občanské a otevřeně demokratické. Nebo spíše, jsou to tyto způsoby přístupu k politickým a sociálním reformám (volební reforma, skutečná demokracie, větší participace, kritika mainstreamových politických stran, avšak ne již zastupitelského systému či politických stran obecně …) které, obecně, mobilizují nejvíce lidí a způsobily, že lidé zvedli hlavu. Ať tak nebo onak, tento obsah je vyjádřený v shromážděních která odmítnou nějakou, každou/žádnou klasickou reprezentaci (například, stávající se další politickou stranou) a která zavrhují každou předpřipravenou politickou ideologii, symbol či formu (od stranických až po republikánské vlajky, včetně Áček v kruhu). Existuje slogan, který koluje na Twitteru: „Toto není o levici či pravici, ale spíše o těch nahoře a dole.“ Hnutí se prozatím samo definuje většinou prostřednictvím sebeorganizace, (nenásilné) přímé akce a občanské neposlušnosti, ačkoli neužívá tato kouzelná slova.

Nenásilí je ve skutečnosti jednou ze základních souřadnic hnutí 15-M a nepochybně jeho předpokladem, ale k tomu se dostaneme později.

Všechno toto neubírá na skutečnosti, že uvnitř hnutí můžeme jasně pozorovat probíhající „boj o moc“ mezi různými „frakcemi“, organizovanými či nikoli. Členové levicových politických stran, členové sociálních hnutí, anarchisté, běžní „pobouření“ lidé[2], kteří přichází se svými vlastními pohledy na svět a další podobní, tito všichni bojují uvnitř hnutí na všech úrovních o kontrolu (a v mnoha případech o manipulaci) shromáždění, výborů a tak dále, za ideologické či praktické směřování hnutí. V mnoha výborech a skupinách vidíme všechno možné, od náhodné ztráty záznamů, osobních útoků, lidi, kteří lnou k mluvčím, delegátů, kteří se pokouší zastavit diskusi na plenárních schůzích; komise, které překračují dohody; malé skupiny, které se chtějí znovu oživit, a tak podobně. Mnoho z toho jsou jistě výsledky absence zkušeností apod.; další záležitosti se zdají být přímo převzaté ze starých příruček určených k manipulaci shromáždění.

Okolo tohoto boje se nacházejí také všichni lidé, kteří sami přišli. Lidé, kteří se přišli zapojit, poslouchat, být slyšet, poskytnout jídlo či jiné věci; vidět, co se děje, nebo jen aby pořídili nějaké fotografie, tak jak se chovají turisté v jejich vlastním městě. Pod stany Sol člověk získá pocit jako by byl na bazaru, kde se nic nekupuje ani prodává.

Na druhou stranu jeden z ohromných problémů okupací je potíž účastnit se jich naplno. Ne každý člověk může přijít denně do centra, ne každý člověk může přenocovat, ne každý člověk se může podílet pravidelně na komisích, atd. Toto zajisté může napomáhat vytvoření neformálních vůdců, klik nebo podivných a neznámých předsudků, které lidé, jež nejsou žádní pitomci, zaznamenají, budou o nich diskutovat a také podle nich budou jednat. Ve skutečnosti, jeden z možných důsledků působení těch, kteří se snaží prosadit (a také těch, kteří jsou navyklejší k tomu se dostavit a navrhnout aktivity) je progresivní ghettoizace, kterou hnutí utrpělo během víkendu. Ve srovnání s atmosférou setkání a protestů během nejintenzivnějších dnů (zvláště v pátek, který byl ovlivněn očekávaným zákazem vysloveným Ústřední volební komisí), o víkendu  události ztratily dech a bylo možné si povšimnout, že atmosféra protestu se stala mnohem více hravější, třebaže výbory, podvýbory a pracovní skupiny pokračovaly v činnosti. Během té doby téma Twitteru #acampadasol zdá se produkuje to nejhorší a nejbanálnější ghettoidní přešlapování na místě: koncerty, bubnující kroužky, jídelny, performance, klauny atd., na úkor svého původního ducha, který obsahoval znatelně více znaků protestů, politiky a „rozhořčení“ (jakkoli prodemokratický a omezený byl). Na Twitteru, který, jak bychom neměli zapomínat, hrál velkou roli ve vzestupu hnutí 15-M a v okupaci Sol, se začíná pomalu projevovat nespokojenost mnoha lidí, kteří nejsou šťastní z tohoto posunu. Jasný příklad nespokojenosti, která se objevila o víkendu, byla diskuze pro či proti alkoholu – v sobotu jedno ze shromáždění muselo opustit Sol kvůli množství podnapilých lidí – a téma bubínkářů, kteří dokonce v neděli způsobili odklad mítinku, na kterém se lidé vzájemně neslyšeli (ačkoli musí být řečeno, že bubnování stejně jako alkohol měl spoustu podporovatelů).

Je zřejmé, že hnutí 15-M není revoluce, není militantní, a ti, kdo nesouhlasí s obsahem tématu Twitteru  #spanishrevolution, který již od počátku šířil pravý opak, by si měli uvědomit, že to byla pouze směs marketingu, humoru, a naděje. Nic víc.

Poslední poznámka, kterou jsme ještě chtěli učinit, je pro nás asi nejdůležitější spolu s definovaným charakterem shromáždění a horizontálnosti (se všemi jejími vadami, kterých je mnoho): ohromná změna postoje, se kterým jsme se setkávali na Sol po celý týden. Shrňme to. Po počáteční hromadné demonstraci 15. května a zvláště po soudním vyklizení prvních okupujících, lidé hromadně obsadili náměstí Puerta del Sol noc za nocí způsobem, který nikdo z nás nikdy neviděl. Protesty proti válce, ačkoli některé byly masivnější, neměly ani vzdáleně takovou kontinuitu, spoluúčast, přístup a atmosféru, kterou jsme viděli tento týden na Sol. Je to jako kdyby se náhle pasivita a zvyky každé osoby hledící na své vlastní rozpadly kolem této cca 300 metrů od nultého kilometru.[3]

Jít na Sol či do přilehlých ulic distribuovat brožury je potěšení, lidé k vám přijdou, o jednu požádají a vezmou si ji s úsměvem, položí otázky a poděkují vám… Pokud jste během prvních dnů utvořili malou skupinu, která o něčem diskutovala, lidé zpozorněli a poslouchali, aby se zúčastnili, aby slyšeli. Bylo normální vidět nejrozmanitější druhy lidí diskutovat v malých skupinách. Pracovní skupiny a všeobecná shromáždění jsou velké záležitosti, čítající něco kolem 500, 600 nebo dokonce 2 000 lidí (kteří sedí, stojí, přisouvají se blíž, aby něco slyšeli), a tak dále. A nemluvě o tom, že existuje trvalý pocit dobré atmosféry, že „se děje něco zvláštního“. Toto všechno dosáhlo svého vrcholu v noci z pátku na sobotu, kdy lidé započali den reflexe. Slyšet více než 20 000 lidí křičet „My jsme nelegální!“ a přitom projevovat dětskou radost z porušování zákonů, to skutečně bralo dech. Nicméně je jasné, že tato intenzivní atmosféra spoluúčasti a skutečné politiky se začala rozkládat právě této noci. Zčásti kvůli adrenalinovému rauši páteční noci, zčásti kvůli rozhodnutí „nebýt političtí“ během soboty a neděle, se víkend spíše nesl v tónu veselice, více vypadal jako cirkus, nežli v předchozí dny. Přesto si opravdu  nemůžeme vzpomenout, že by se v minulosti odehrálo něco podobného.

2. Co není v sázce. Strategická vize.

Při tom všem, co bylo řečeno, co můžeme jako anarchisté tedy dělat?

Pro každého anarchistu, který je přinejmenším aspoň trochu v kontaktu s realitou, což je naštěstí velká většina, je jasné, že tam musíme být, že se tam odehrává něco vzrušujícího. Co nikdo z nás příliš jasně neví je, co my můžeme dělat, jak můžeme přispět, a co můžeme očekávat od Hnutí 15. května. Je to logické s ohledem na různorodost a ve hnutí obsažené rozpory. V této části se pokusíme vyjádřit jak a v jakém smyslu si myslíme, že účastnit se a přispět tomuto hnutí může být zajímavé. Říkáme „strategická vize“, protože je to obecná vize, kterou se pokusíme později vysvětlit s konkrétními návrhy a některými taktickými ohledy.

Největší část v aktuálně se rozvíjejícím průběhu Hnutí 15. května spočívá v pokusu najít slogany a politické požadavky, které by měly hnutí profilovat. Tento proces se vyskytuje v pracovních skupinách stejně jako samotných komisích. V těch prvních probíhá více diskuse a ideologického boje, zatímco v těch druhých, ve kterých se debaty stávají konkrétnější, tak tam vidíme triky a machinace. Jeden nemusí být příliš bystrý, aby viděl, kde je problém: v komisích jako ta Komunikační, Vnitřní organizace, Všeobecného shromáždění a Politická, to jsou ty, kde nalézáme největší množství politiků a stranických aktivistů na metr čtvereční. Zatímco, v komisích jako ta Infrastruktury, Jídla, či Respektu, se střety zdají být mírnější. Aby bylo jasno, neříkáme, že toto je jediná věc, která se děje v komisích, ale že některé z věcí, které jsme viděli či které jsme slyšely, jsou podvod.

Jak jsme řekli předtím, ty požadavky, které mají největší propagaci na tématu Twitteru #acampadasol, vyjadřují politickou a v menší úrovni i společenskou reformu s velkým obsahem občanské společnosti: reforma volebního práva, zákon o politické zodpovědnosti, větší participaci, zákon ulehčující splácení hypoték, atd. Členové a aktivisté levicových stran (IU, IA, atd.)[4] a společenských hnutí, se pokouší obrátit kormidlo této lodi doleva, tak, aby nabrala kurs na klasické levicové požadavky (od základních úlev na nájemném a dluzích, po znárodnění bank), třebaže v popředí jsou ti, kteří chtějí, aby hnutí bylo co nejvíce neutrální (například, http://twitpic.com/51lyqa) a ti jsou spojeni okolo tématu Twitteru #consensodeminimos (minimální shoda)[5]. Myslíme si, že nejpravděpodobnější situace bude ta, že konečným cílem obou stran bude, ať už skrze občanskou iniciativu nebo pomocí postupu skrze politické strany – pravděpodobně IU – vytvořit návrh pro Kongres a vyžádat si jeho schválení pomocí referenda. V tomto duchu dávají obě strany hodně v sázku, aby určily obsah takového návrhu a zajisté i jak bude uskutečněn, přesto se v daném hnutí prolínají v určitých základních bodech.

Samozřejmě, že jako anarchisté jsme přesvědčeni, že i kdyby bylo některé z těchto reforem dosaženo, dokonce i kdyby se zmírnily některé z „defektů“ tohoto systému, vyvolávající nejvíce lidového hněvu, i tak by to nezměnilo nic základního. Problém není zkorumpovaná politika, ale politika jako separátní oddělená součást života; problémem není nedostatečná transparentnost vládnutí, ale vládnutí samo; a problémem není banka či bankéři, ale kapitalistické vykořisťování, ať už v malém či velkém rozměru.

Tímto řečeno, nemyslíme si, že anarchisté jsou nebo by měli být přítomni v takovém boji velkohubých požadavků a politiky, která uvízla na mrtvém bodě. Neměli bychom přistoupit na tuto hru, ačkoli jestliže chceme být ve shromážděních, tak musíme přijmout to, že se s tím budeme muset vyrovnat to a konfrontovat to tváří v tvář. My nemáme, co ztratit v takové hře. Hnutí 15. května není anarchistické nebo antikapitalistické hnutí, což znamená, že maximalistické anarchistické požadavky jsou mimo mísu. Nedává smysl bojovat za to, aby valná shromáždění přijala za své záležitosti jako je všeobecná samospráva, zrušení vězení, či dokonce něco tak jednoduchého jako neomezená generální stávka, protože je zřejmé, že lidé, kteří se jich účastní a lidé, kteří je sledují se vzrušením a sympatiemi, se o toto nezajímají. Za předpokladu, že (a že je toho dost k zamyšlení) jsme z nějakého neznámého důvodu nebo skrze machinaci byli úspěšní v přesvědčování všeobecných shromáždění či sousedských shromážděních přijmout za jejich vlastní jeden z těchto sloganů, nejpravděpodobnější výsledek bude, že Hnutí 15. května rychle splaskne, ztratí většinu ze svých podporovatelů a skončí jako podivný lidově-frontistický mix levičáků, zastánců občanské společnosti, komunistů a anarchistů. To je přesně to, co jsme vždy kritizovali a kde jsme nikdy nechtěli skončit. V politice je termín zvaný “hlasovat nohama”, což znamená, že když se vám nelíbí, jak se věci mají na jednom místě, tak jednoduše odejdete na jiné. Něco podobného se děje v každém shromáždění, je tam mnoho lidí, kterým když se něco znelíbí nebo se tam cítí nesví, ustanou v diskusi, sklopí hlavy, a přestanou docházet, aniž by projevili svoji nespokojenost.

Proč se to všechno děje? No, protože skutečná hnutí mají sklon být velmi komplikovaná. Mají své vlastní složení, výstřednosti a vývoj, a především –  nelze čekat, že se lidé stanou anarchisty přes noc. Nikdo z nás se nestal anarchistou rychle či bezbolestně, ale spíše skrze chyby, iluze, nesoudržnosti, zklamání, debaty, frustrace, tím, že nás něco vyvedlo z míry a tím, že jsme naráželi hlavami do zdi (někdy doslova, s policajtem za námi). Lze poukázat na to, že během těchto situací se lidi a věci mohou proměňovat s oslnivou rychlostí. Je nám líto, ale myslíme, že to takhle jednoduše nepůjde.

Musíme si být vědomi zastupitelské funkce, kterou plní komise ve vztahu k lidem, tvořícím účastníky demonstrací. Nejzřetelnější to bylo v souvislosti s Politickou komisí, která na svém vrcholu mohla dát dohromady 350 lidí ve svých dvou podkomisích (krátkodobé a dlouhodobé). Je jasné, že shromáždění jsou otevřená a že se jich mohl zúčastnit každý, ale nejde zapřít to, že se nakonec díky dočasnosti této fáze podkomise staly viditelně separované. Tato separace je vážně vyznačena dvěma velmi navzájem odlišnými perspektivami – „reformistickou“ a „revoluční“ – mezi těmi, kteří požadují úlevy a ospravedlňují mocenské struktury pomocí menších (či větších) legislativních reforem a těmi, kteří se chtějí jasně vymezit proti modelu, vnucovanému kapitalismem.

Je to velká chyba, protože „revoluční“ nebo zásadní opatření se mohou udát jak v krátkodobém tak dlouhodobém období, důležitou věcí je, mít jasno o aktuálních souvislostech a instrukcích, kterých se chceme ujmout. Abychom uvedli jeden příklad, v Krátkodobé komisi zvažují změny ve španělské ústavě a v Dlouhodobé komisi dohody jako například o generální stávce. Nemyslíme si, že změna ústavy (která potřebuje souhlas tří čtvrtin poslanců parlamentu) je pravděpodobnější v krátkodobém období než svolání, ať už by to bylo dnes jakkoli komplikované, generální stávky (která je spíše nástrojem boje než jeho vyústěním).

Myslíme si, že je nezbytné reflektovat naše zapojení v komisích tak, abychom se je pokusili učinit účinnějšími a soustředili vydávanou energii správným způsobem. Je to úplně k ničemu, když se 200 lidí s „podobnými“ perspektivami sejde a vytyčí směr, který je totálně nepřijatelný pro zbytek  hnutí (pokud  jde o dnešek) a pak připustí, aby se krátkodobé požadavky staly prosbou o posílení sociálního státu… Pokud tedy netoužíme být skupinou lidí, která je nad hnutím, tak v této reflexi potřebujeme kritizovat sami sebe a přímo uvažovat o přijatelných krátkodobých a dlouhodobých návrzích, které by nás nás přivedly na cestu ke skutečné sociální revoluci nebo pomohly ujít několik kroků v tomto směru. Musíme projevit jistou inteligenci a provést reálnou kalkulaci ohledně iluze změny, která číší nyní ve vzduchu na Puerta del Sol, potřebujeme sami poznat, zda-li jsme schopni dovést tuto změnu trochu dále, než za čtyři rychlé úpravy fasády demokracie.

Takže, jaké máme možnosti?

Je jasné, že mnozí z nás si mysleli, že se má něco udělat, nebo zjistili, že se nachází v situaci, kdy něco dělají, aniž by si to uvědomovali. Mohli bychom to pojmenovat jako „snižování úrovně projevu“; to znamená umravňování našich návrhů ve smyslu zvýšit jejich obecnou stravitelnost. Ku příkladu, drsně významné zaměňování výrazu „přímá demokracie“ za „anarchie“ během projevů, a smiřování se s tím, abychom se přinutili uznat, že dějiny musí držet s realitou, atd., a tak dále.

Další volbou je opustit toto prostředí s odkazem na to, že je reformistické. Podle nás je toto prostě absurdní. V podstatě proto, že ani v současném momentu ani v celých dějinách revoluční hnutí nevznikají z ničeho nebo povstávají samy o sobě; jsou to revolucionáři a samotné události, které svou silou a vytrvalostí jsou někdy schopné vytrhnout sociální hnutí od toho, aby byly jen zálohou pro politické strany a oportunisty.

Ačkoli na toto téma budeme ještě mluvit, chceme udělat jasno v tom, že naše idea není přeměnit Hnutí 15. května na masové „revoluční hnutí“, což je právě tak absurdní jako víra v to, že anarchie nadejde zítra, pokud si to budeme usilovně přát. Ani neříkáme, že je nutné být součástí tohoto hnutí až do konce. Pro nás je jasné to že, jestliže nebudeme jednat správně, v jistém momentu budeme muset hnutí opustit či spíše pravděpodobněji, budeme vyhnáni. Ale zdá se být zřejmé, že tento moment ještě nenastal, že stále existují příležitosti k tomu, abychom přispěli a účastnili se tohoto dějinného momentu, především s úmyslem prosazovat lidová sousedská shromáždění.

Tímto jsme snad udělali jasno v tom, že nejsme snílci, kteří byli omámeni Hnutím 15. května nebo ti, kteří kvůli revoluci (znovu marketing) zavřeli krám, ale že jsme prostě anarchisté, kteří viděli jasnou příležitost – první po mnoho let – účastnit se skutečného hnutí příznačné velikosti.

3. Směrem ke konkrétní a praktické anarchistické účast

Podle našeho názoru, co je v sázce ohledně Hnutí 15. května je to, aby se zajistilo, že se stane výchozím bodem, které bude stimulovat každodenní boje za zásadní a konkrétní stanoviska, boj, který bude uskutečňován skrz horizontální zapojení, struktury shromáždění, přímou akci, přímou účast, solidaritu, atd., což vše tvoří základní osy Hnutí 15. května. Shromáždění nesmí být pouhá místa, ze kterých bychom žádali (Od koho? Jak?) zákony, reformy a referenda (Která?) ale musí být prostory, ve kterých lidé debatují o svých vlastních problémech, hledají řešení a rozhodují se sami, jak je provedou. Musí se stát momenty setkání, komunikace a skutečné spoluúčasti – malých (či velkých) buněk solidarity a odporu.

Je jasné, že důležitou části tohoto procesu je rozhodnutí se, které problémy a jaká řešení se budou diskutovat – jaký obsah, jinak vzato, se bude vyjadřován v shromážděních. To by mohl být druhý úkol, který bychom si uložili – poohlížet se po otázkách, které by shromáždění diskutovala a které by se byly otázkami třídy, genderu, atd., jež by dále prohloubily, skrz praxi, kritiku státu, kapitálu a námezdní práce.

Nebo jinak, budeme navrhovat praktickou a konkrétní účast z antiautoritářské perspektivy a jejich forem fungování; základní otázky třídy a  jiných stejně důležitých forem utlačování jako patriarchát, rasismus, atp.

Pro doplnění tohoto praktického přispění musíme také přispět naším hlediskem a naším diskursem, opět aniž bychom upadli do maximalistických vizí typu „Revoluce právě teď!“ nebo čehokoli podobného.

Jak my to vidíme, pracovat na tom, aby lidi nasákli naším diskursem, nespočívá a nemělo by spočívat z toho, že půjdeme a budeme neustále přemílat naše celoživotní anarchistické principy a slogany. Tyto slogany by dle našeho názoru nefungovaly. Ne proto, že by snad neměly hlavu ani patu či nebyly pravdivé, ale protože nejsou na vlně toho, co se děje, jsou mimo kontext. Je to jako byste mluvil se spolupracovníkem o fotbalu a přišel by další kolega a mluvil o něčem jiném, třeba o zápletce íránského filmu, nedávalo by to žádný smysl. Znamená to, že bychom měli opustit anarchismus a stát se demokraty? Samozřejmě nikoli. Měli bychom to tajit? Ne. Měli bychom předvádět světu, že jsme anarchisté?

Podle nás to nemá žádný smysl, pokud to nepřesahuje pouhé proklamace „jsem anarchista“. Označit se za anarchistu ještě samo o sobě nic neznamená, o ničem to nevypovídá, není to ani dobře ani špatně. Dle našeho mínění to není ani o schovávání se ani o předvádění se, ale o praktikování anarchismu v specifické souvislosti. Například: všechna skandování, které někteří z nás či naši soudruzi skandovali během jednoho z prvních dnů na Sol, pouze minimálně, kromě pár sloganů, přesáhly naše prostředí: „Lidé ruku v ruce, bez politických stran“ a “A, anti, antikapitalististé”. Proč? Ne z toho důvodu, že by toto skandování bylo obsahově náročné, což nebylo, ani proto že by byly důmyslné, kterými také nebyly; myslíme, že přesáhly proto, že v tom momentu a na tom prostoru, to bylo skandování, které se dotýkalo přinejmenším části lidí, kteří tam byli. Zda se nám to líbí nebo ne, lidi se tam nepostavili proti policii, ani nechtěli zničit stát… naše práce jde mnohem hlouběji… Jestli se omezíme na skandování nebo uvnitř shromáždění na navrhování sloganů vytržených z kontextu, namísto toho, abychom se na tom podíleli, spadneme do čiré a prosté (v nejhorším smyslu slova) propagandy.

Jistě, při mnoha příležitostech upadneme do setrvačnosti, právě jako kdokoli další. Namísto přemýšlení o tom, co my jsme schopní či co bychom chtěli dělat, skončíme u toho, co je nejjednodušší: „Boj je jediná cesta“, „Od severu na jih, z východu na západ…“, „Smrt státu…“, atd. Toto je úplně mimo realitu, dle našeho názoru, a proto neefektivní. V Anarchistickém bloku se na demonstraci z 15. května stalo něco podobného: po první fázi se skandování (ať už dobré nebo špatné, užitečné či nikoli), které přinejmenším souviselo s událostmi dne (demokracie, kapitalismus, krize), přešlo ke skandovacímu mixu z našeho ghetta (od vězňů až k Patricii Heras, ale i na téma policejních vražd), sklouzli jsme k tomu, že jsme se vztahovali k sobě samým… Žel, nikdo tam, kromě čtyřech z nás, Patricii Heras neznal[6]. Jaký to dávalo smysl křičet tyto slogany bez nějaké brožury, která by je osvětlila? Způsobili jsme jen to, že se lidé cítili nepříjemně, že se na nás dívali, jako kdybychom spadli z Měsíce… Vše má svůj vlastní čas a své místo, a pokud neumíme adaptovat náš diskurs s ohledem na čas a místo, tak se nám nebude dařit. Přizpůsobovat diskurs není to stejné jako jej degradovat, přizpůsobování způsobuje, že poselství je adekvátní k souvislosti jevů a událostí a k pojmosloví příjemce; podává náš náhled na to, co lidi diskutují, spíše než o tom, co si myslíme, že mají diskutovat… A podává tento náhled v jejich „jazyce“, ne v našem „slangu“, který je plný technických termínů a idiomů, které jsou v pořádku v rámci rozmluvy mezi námi samotnými, ale které ale vytváří bariéry a zmatky pro každého, kdo s nimi neumí operovat.

4. Některé cíle a možné směry akce

Tento návrh k praktické a konkrétní účasti má několik cílů. Jeden se samozřejmě týká zlepšení našich životních podmínek v rámci kapitalismu. Ačkoli víme, že to někdo nazve reformismem, pro nás je to jednoduše nevyhnutelné. Další cíl je upozorňovat a pojmenovat během procesu  všechny rozpory a bídu kapitalismu, demokracie, odborů, atd. Ne skrze vypracované a prefabrikované projevy, ale skrz diskusi a reflexi vůči tomu, proti čemu stojíme; něco mnohem komplexnějšího a pracnějšího, než jen vydávání knížek, napsaných v jiném čase a jiném místě. Dále dalším cílem je vytvořit a rozšířit kulturu boje mezi obyvatelstvem, kolektivní cítění, kterým skrze boje po boku našich kolegů dosáhneme výsledků, řešení problémů s lidmi, kteří jsou jimi zasaženi skrze solidaritu a vzájemnou pomoc bez delegování našich pravomocí profesionálním prostředníkům či představitelům, vytvořit a rozšiřovat postoj „dnes já pro tebe, zítra ty pro mě“, který prosákne obyvatelstvem a přemostí „každý sám za sebe“ a „alespoň se to netýká mě“, což je chování pro naši společnost přímo zničující.

Nakonec, jestli se pro nás něco vyjasnilo tento týden, tak je to skutečnost, že ačkoliv anarchisté mají čím přispět, tak se také my máme hodně, obrovsky, co učit od lidí, se kterými se potkáme, stejně jako od situací, kterým musíme čelit. Účast na shromážděních je perfektní příležitost k tomu, abychom si vyjasnili naše pozice a způsob, jakým je sdělujeme našim „kamarádům“. Je to normální. Nejlepší způsobem, jak si uvědomit naše chyby a nesoudržnosti našich postojů (kterých jistě máme hodně) je pokus vysvětlovat a sdílet naše pozice s těmi, kteří je neznají.

Upřímně věříme, že to může být dobrý způsob, jak se vymanit z proudu, kde je intervence založená na ideologii, která se pokouší najít souhlas pro výslovně anarchistické dlouhodobé zásady či cíle, něco co, jak jsme už mnohokrát řekli, není cosi, jenž je či by mohlo být dnes nebo zítra na pořadu dne. Rovněž věříme v to, že to může být dobrý způsob, jak se vyhnout bojům o moc, ke kterým dochází na shromážděních ohledně velkých otázek (zákony, atd.), bez toho abychom zároveň opouštěli hnutí, které má ještě dost velký potenciál k boji. Bojovat až do vyčerpání ve válce proti takovým návrhům či ustavičně a otevřeně konfrontovat úplně každého levičáka, stoupence občanské společnosti, či normálního občana, který jen chce pár změn, nás nikam nedostane. Musíme si být v každém momentu vědomi, kde jsme a kam to má možnost postupovat. Jestli nebudeme pořád dělat tato analytická a reflektivní cvičení, nezískáme nic kromě zklamání a značné frustrace.

Samozřejmě, že účastí v hnutí 15-M vždy podstupujeme riziko, že skončíme jako poskoci dělající špinavou práci za levici a stoupence občanské společnosti. Věříme, že dnes, s ohledem na naše omezené přispění akci či naši skromnou sílu při jejím dožadování se, bude toto riziko vždy existovat v jakékoli skutečné mobilizaci, které se budeme účastnit (stávky, konflikty proti developerským záměrům, atd.). Je to riziko, které nemůžeme rozpoznat předtím než se objeví a definitivně, do určitého stupně, se mu nedá zamezit – jedinou věcí, kterou můžeme dělat je zůstat ostražití, a nepřestat v účasti jen kvůli emocím a pokusit se rozpoznat ţy okamžiky, kdy se naše účast začíná omezovat na to být pracovní sílou pro jiné. V takovou chvíli bude nutné odejít.

Abychom dovedli tuto část k závěru, chápeme, že je potřeba specifikovat nějaké linie akce, které nás napadly, jako příklady toho, co máme na mysli. Nejsou ani jediné ani nejlepší, ve skutečnosti jsou docela vágní, jsou jen určitými příklady toho, co se nám událo nebo toho, co jsme slyšeli během dnů na shromážděních. Měli bychom se všichni pokusit společně pracovat na jejich doplnění, vyjasnění a jejich kritice, atd…

Bydlení: Organizujme se, abychom vzdorovali soudním vystěhováním a buzeraci realitních agentur. Navrhněme okupace jako dočasnou alternativu u případů soudních vystěhování, od kterých nebylo upuštěno. Vytvářejme nátlak na vlastníky, kteří těží ze svých nájemníků. Udělejme tlak pomocí přímé akce na bankovní pobočky, u kterých mají rodiny s problémy hypotéky, aby byly podmínky znovu vyjednány nebo prostě zviditelněme tento konflikt. Zviditelněme tento konflikt pomocí vyvěšování vlajek nebo něčeho podobného na balkonech domů, kde jsou obyvatelé v nepříjemné finanční situaci.

Práce/nezaměstnanost: Využijme shromáždění, která se odehrála na Sol, jako vzory a přenesme je na pracoviště, diskutujme a mluvme na shromážděních o pracovních konfliktech a o našich problémech jako je téma nezaměstnaných dělníků, navrhněme, aby se shromáždění stala místy pomoci, pokud máme nějaký problém na naších pracovištích. Navštěvujme a odsuzujme pracoviště, na kterých jsou způsobovány pracovní úrazy…

Imigranti: Pokusme se začlenit přistěhovalce jejichž hlas je v první řadě hlas těch, který je s ohledem na jejich počet nejméně slyšet, sdělme lidem, co se děje v CIE[7], sdělme a  navrhněme lidem metody akce proti anti-imigračním zátahům, zorganizujme poskytování právních informací pomocí konzultací, workshopů, atd.

Zdraví: Pokusme se začlenit pracující a chronicky nemocné klienty veřejného zdravotního systému do boje proti zhoršování kvality a nedostupnosti péče, zabraňme tomu, abychom byli svedeni k boji proti sobě navzájem („problémem jsou líní pracující“ nebo „problémem jsou důchodci, kteří pořád chodí k doktorovi“).

Gender: Musíme vyřešit, jak se zbavit toho obrovského ducha anti-feminismu, který je prodchnut naší společnosti, a který byl několikrát vyjádřen v okupacích. Mohlo by být zajímavé pokusit se zdůraznit nebo debatovat o sexistickém násilí.

Organizace: Pokusit se zlepšit fungování shromáždění. Bojovat za skutečné, ne pouze formální horizontální fungování. Vyvarovat se formování skupin specialistů nebo věčných zástupců. Vyhnout se tomu, abychom se sami stali skupinou specialistů nebo věčných zástupců.

Tyto témata a návrhy jsou nepochybně omezené, jsou výsledkem našeho spěchu a naší vlastní nezkušenosti v tomto druhu hnutí. Musíme je zlepšit, vytříbit a sdílet jej. A především, musíme je dát dohromady společně s lidmi, kteří dochází na shromáždění, a to v procesu, který mění návrhy právě tak, jak bude měnit ty, kteří se jich ujmou, uvedou je do praxe, a jejichž počet se možná rozšíří na mnoho lidí. Nemyslíme si, že teď jen proto, že přijdeme se čtyřmi konkrétními návrhy namísto té stejné staré anarchistické povídačky, se kterou vždycky přijdeme, tak je lidi, jako vlivem kouzla, přijmou. Ne, nepředkládáme kouzla, musí nám být jasné, že i kdybychom byli schopní spustit tento proces, tak to bude dlouhá a nesnadná cesta. Věříme, že se časem všichni poučíme a vyjasníme si více věcí. Tak či tak, anarchisté se musí účastnit těchto shromáždění Hnutí 15. května, které  jsou jako laboratoř, ve které se dá experimentovat, udělat návrhy, chyby, učit se, i začínat všechno znovu.

5. Sousedská shromáždění: Naděje a lokalismus

Z velké části byl tento text napsán s ohledem na svolání lidových sousedských shromážděních na 28. května, což by mělo osvětlit jeho naléhavost, ukvapenost a velké množství možných omylů.

Proniknout do sousedství je logické rozšíření, protože okupace Sol je neudržitelná v dlouhodobém měřítku a protože, jak jsme již zmínili, mnoho z jejích charakteristik připouští jen omezené zapojení.

Když jsme mluvili s mnoha soudruhy, zpozorovali jsme, že někteří vkládají do sousedských shromáždění mnoho nadějí. Představa je: „Na Sol už nezbylo nic, co by se dalo dělat, pojďme do sousedství“. Neklamejme sami sebe, jestli Hnutí 15. května stále má nějaký vliv, tak sousedství budou Puerta de Sol v malém, se všemi jeho dobrými rysy stejně jako s jeho chybami, včetně stranických aktivistů, kteří tam budou lovit ovečky, stoupenců občanské společnosti, atd. V některých čtvrtích a obcích na jih od Madridu může být poměr aktivistů dokonce vyšší, než jsme pozorovali na Sol. Prostor může být menší a ne tak ohromující, ale různorodost, problémy, rozpory, a konflikty bude ty stejné či dokonce větší.

Věříme tomu, že levicoví aktivisté spolu se všemi běžnými lidmi, kteří podporují ty čtyři základní reformy, se pokusí přeměnit lidová shromáždění do podoby center, ze kterých budou propagovat slogany a požadavky, za které bojovali na Sol, a které s ohledem na svou střednědobou strategii sestávající ze zákonných změn použijí ke sbírání podpisů, vyhlašování demonstrací a budování opory v sousedstvích (sousedská a obchodní sdružení…) – a k ničemu dalšímu.

Zastánci občanské společnosti by se mohli pokusit postrčit to trochu více k specifickým problémům uvnitř čtvrtí, spojit se, jak jen to půjde, s jakýmkoliv sousedským sdružením, posílit své sociální centra a sociálně právní kanceláře, ve kterých fungují.

Už jsme hovořili v posledním bodu o tom, co my myslíme, že by mohl být zajímavý způsob, jak se účastnit shromáždění. Nebudeme se tu rozepisovat. Samozřejmě, že bychom rádi diskutovali o tom, jak by se v jedné čtvrti určité otázky a návrhy mohly ujmout více než jinde (například v některých zónách jsou antiimigrační zátahy častější než jinde, někde je veřejném zdravotnictví horší oproti jinému místu, atd.). Musíme v každém konkrétním případě vidět, co je nejnutnější a nejdůležitější, neexistují žádné kouzla.

6. Taktické otázky

Text je už dlouhý a chtěli bychom jej uzavřít nějakou pokud možno stručnou reflexí na téma určitých taktických aspektů, které jsme vypozorovali a které v přicházejících dnech budeme pozorovat i nadále.

Násilí/nenásilí: Jak jsme zmínili při popisování toho hnutí, odmítnutí násilí je základní bod, na kterém se Hnutí 15. května shodlo. Průkopníci (Real Democracy Now!) se ujmuli úkolu vyjádřit jej tím nejodpornějším způsobem, jak jen bylo možné: distancovaním se od incidentů, které se udály na demonstraci a poukazováním na každého, kdo se tak nezachoval. Nemělo by to být zase tak podivné s ohledem na mediální masáž během posledních let na toto téma. Média jako La Razón či Público, se na základě informací od policie nezdráhala pronášet varování o nebezpečí „400 protisystémových radikálů“, pokoušejících se ovládnout nebo rozvrátit hnutí. O týden později se stále nic nestalo. Zdá se, že ohromná většina anarchistů se domnívala (více či méně problematicky), že pokud se někdo vymezuje proti násilí, tak se nic velkého nestane. Násilí a sebeobrana  je všudypřítomnou otázkou, ale v zásadě podružnou. Pokud se násilí transformuje do něčeho, čeho se nelze zříci, pokud o něm přestaneme přemýšlet jako o čemsi, co může být užitečné a naopak, v závislosti na okolnostech prospěšné či nebezpečné, nebo se hněvivě budeme snažit, aby se Hnutí 15. května přihlásilo k násili, tak úplně ztratíme svoji orientaci. Dnes se volá po zítra, jindy se bude volat po jiných věcech.

Metoda shromáždění: Slyšeli jsme hodně kritiky, že shromáždění nejsou skutečná shromáždění, protože nemají žádné skutečné horizontální fungování, protože se v nich nacházejí lidé, snažící se je manipulovat atd. To vše je pochopitelné, protože jsou to reálná shromáždění, s normálními lidmi, veprostřed zápasu různých částí hnutí o „ovládnutí situace“ (vědomě či nevědomě). Horizontální fungování, rovnocennost, efektivita shromáždění, jejich komunikace, jejich zdraví, není něco co se dostaví prostě proto, že se lidé setkají na náměstí a mluví mezi sebou. Ani zdaleka. Je to něco, za co se musí bojovat proti manipulátorům, politikům a opilcům; musíme na tom stavět navzdory rokům demobilizace, konformismu, a každodennímu přenášení své moci na jiné. Pokud nebudeme bdělí, skončíme v rukou těch, kteří usilují o přeměnu shromáždění na nástroje pouze přijímající nebo schvalující předem připravené návrhy.

Boj proti monstrům: Je velmi komplikované a frustrující účastnit se shromáždění, kde jsou přítomni lidé, připravení udělat cokoliv se dá (manipulace, lež a většinou hloupé jednání), aby upevnili své pozice. Každý, kdo to musel spolknout, může říci, že to je opravdu hnus. Zaprvé proto, že to musíte překousnout. Dále proto, že ne každý člověk okolo vás je schopný si toho povšimnout, a jestliže někoho nařknete, tak sám skončíte jako podezřelý člověk. Do třetice proto, že nakonec nebudete schopni rozlišovat, co jsou prosté nezdary a co nepromyšlené přehmaty s faktickým záměrem manipulovat (narůstající paranoia), a na závěr proto, že aniž byste si to uvědomovali, začnete dělat stejné věci jako oni. Během těchto dnů jsme slyšeli věci jako „převezměme komise“, „dosáhněme mocenského postavení ve shromážděních“, „rozptylme se po shromážděních“, „předstírejme, že se navzájem neznáme“ a jiné okouzlující myšlenky, ze strany soudruhů, ke kterým necítíme žádnou nedůvěru či podezření, a od těch, které, samozřejmě, nehodláme hodnotit. Taková je prostě situace. Zklamání, vztek vůči manipulátorům a to, že se naleznete v situaci, kdy chcete hlavou prorazit zeď, vás přiměje říkat a dělat věci v tomto stylu. Není na to žádný jiný lék než být neustále v pozoru, dívat se na sebe kriticky a vědět, jak kritizovat a porozumět kritice, to vše bez hysterického obviňování nebo hloupého pronásledování. Musíme přijmout to, že jednou či později si ušpiníme ruce, ať už se nám to líbi či nikoli. Stává se to i těm nejlepším.

Neboj se, jen hraj“ (Charlie Parker): V návaznosti na již řečené si musíme uvědomit, že účastí v Hnutí 15. května vstupujeme pro většinu z nás na neznámý terén. Jsme si jisti, že něco nepochybně zpackáme. Jako anarchisté nejsme, a ani nechceme být dokonalí. Máme plné právo dělat chyby. Odmítnutí jednat ze strachu z toho, že se stáváme reformisty, či ještě hůře, protože vás nějaký imbecil za reformistu nebo předvoj označí, je stejně absurdní, jako zříci se názoru z obavy, že nemáte pravdu.

Anarchistický předvoj: dvě pouze zdánlivě protikladná slova. Nějaké marxistické proudy se považují být předvojem či předstírají, že jím jsou, dokonce i když si jich nikdo nevšímá. My jako anarchisté, se bez ohledu na cokoliv odmítáme proměnit v předvoj, avšak pokud se odchýlíme od našeho postoje, tak se nám nakonec stane, že upadneme do avantgardismu. Jestliže se pokusíme postupovat rychleji než dynamika situace, riskujeme, že se více a více vzdálíme, až nakonec zůstaneme osamoceni, od zbytku hnutí, daleko od reality a od toho, co se ve skutečnosti děje. Mimo to nás to neochraňuje od toho stát se „vedením“ zbytku, stejně jako abychom se neubírali špatnou cestou. Jako anarchisté nechceme říkat lidem, co by měli a neměli dělat na základě lepšího porozumění reality z nějaké posvátné knihy či revolučního principu, avšak to nepředpokládá, že občas nezačneme věřit tomu, že jsme lepší než ostatní, kteří by měli „následovat nás příklad“, obzvláště když se účastníme takového druhu konfliktu.

Symbolika a projev: Takže, aby naše účast mohla být efektivní a abychom mohli kolektivně zbudovat něco, co má význam, je nezbytné abychom opustili symboliku, hotové kodexy, fetišizovaná slova, stejně jako marketing tohoto všeho jako součásti našeho hnutí – ghetta. Je to stejné jako náš dřívější komentář na téma projevu. Neznamená to degradovat obsah toho, co si myslíme nebo klamat lidi, znamená to, což typicky děláme, vzdát se magických slov a hlubokomyslných idejí. Pojmy jako aktivní bojkot voleb, přímá akce, vzájemná pomoc, revoluce, atd., nemusí být zpočátku pochopitelné pro lidi, neseznámené s jejich funkcí. Nemá žádný smysl se omezovat jejich používáním. Je užitečnější se o ty věci přímo snažit a vysvětlovat je v prostém a jednoduchém jazyce, bez anarchistických technických a intelektuálních termínů. Totéž platí pro vjem z propagandy, která je obvykle stejně tak uniformovaná, jako je vzdálená od většiny lidí. Jasný příklad je problém, který vyvstal ohledně áčka v kruhu během obsazení náměstí Sol. Protože nebyl dovolen žádný politický symbol či vlajka, mnoho lidí ze shromáždění vnímalo, s velkým či malým odůvodněním, že áčka v kruhu by rovněž neměly mít prostor. Vzhledem k tomu, že áčko v kruhu není politický symbol, ale spíše úplný opak, to někteří anarchisté přijali velmi špatně. Jiní s ohledem na to, že horizontální fungování a konsenzus respektují pouze, když z toho mají užitek, se drželi používání áček na transparentech a dalších projevech. V každém případě bychom měli pouvažovat o tom, zdali to všechno není naše chyba v tom, že během všech těch roků nám uniklo, že nejsme stejní jako ostatní, ačkoli k našemu prospěchu musíme říct, že se zdá, že se o rozhodnutí opustit áčka diskutovalo. Téma áček v kruhu má malý význam, to o co jde, je poselství, které chceme sdělit a jestli musíme opustit od používání áček, tak se nic velkého neděje. Nakonec, tak jako soudruh správně řekl následující den: nemáme nic, co bychom prodávali (to je pravda, když takto jednáme, což není vždy ten případ). Horší než kauza ohledně áček, která se někoho může opravdu dotknout, ale je ještě pochopitelná; je ta ohledně feminismu, vůči kterému existuje jistá opozice stejně na ulicích, jako na Twitteru a projevuje se ošklivými gesty a zcela nepatřičnými komentáři.

7. Konečně konec

Uzavřeme tedy konečně celou věc, věnujíc se jedné poslední reflexi. Hnutí 15. května má začátek a bude mít i konec. Buďme realističtí a mějme na paměti, jak málo nás anarchistů je a jak malé jsou naše zkušenosti – je tedy nepravděpodobné, že se naše účast stane skutečným prvkem, předurčujícím vývoj a konec hnutí. Nicméně máme možnosti a schopnosti se účastnit a poskytnout je hnutí, tak aby se neomezilo na jednu z občanských reforem či na nějakou malou část určitého problému. Tento návrh je v jedné linii s tím oddálit se od hnutí, tím pokoušejícím se jít trochu dále. Nevkládáme přílišné naděje v to, že Hnutí 15. května radikálně změní povahu stávající společnosti, ani by nemohlo i kdyby chtělo, a všechno se zdá naznačovat, že nechce. I kdyby dosáhlo svých cílů, všechno se promění na reformu demokratického systému či dočasné posílení sociálního státu. Přesto stále to není žádná omluva, abychom zůstali doma. Věříme, že tam musíme být a zapojit se, protože pokud budeme pracovat docela rozumně, tak to může být ve středně dlouhodobém výhledu prospěšné pro antikapitalistický boj a anarchismus.

Především si myslíme, že demokratický systém a kapitál jsou to, co jsou, a že v důsledku je každá politická strana stejná jako ty ostatní. Jestliže se bude Hnutí 15. května dařit a bude schopno reformovat demokratický systém, skončí s realitou dvou partají či vládou jedné strany, časem nakonec menší strany vyloží své skutečné karty, protože demokratický systém a kapitál funguje právě takhle.

Dále, cokoliv se odehraje, dodá tomu všemu už jen jeden pozitivní aspekt. Před nějakým měsícem byl hlavní postoj  „Jsme po krk ve sračkách, ale co můžeme dělat? Nemůžeme udělat nic, atd”. Dnes je tu mnoho lidí, kteří věří, že mohou změnit volební zákon, že je právoplatné, když je to nespravedlivé, ignorovat to, co říká Ústřední volební komise atd. Někde to začíná. Jestli Hnutí 15. května bude pokračovat a dosáhne všeho pomocí mobilizací a shromáždění, což je proces, který víceméně funguje, nezávisle na výsledku, tak je to výhoda, kterou je nutné využít. V této zemi nebylo nic vyhráno po dlouhou dobu: vstup do NATO, nic, ekologická katastrofa po potopení ropné lodě Prestige v roce 2002, nic, Válka v Iráku, nic, boje na univerzitách, nic…Ve skutečnosti, jedinou změnu, kterou lidi považují za vzešlou od nich samotných, je když PSOE porazilo PP 11. května, a to dokázali pomocí voleb![8] To posílilo iluze demokracie.

Za třetí, Hnutí 15. května se podařilo dostat lidi do ulic, aby společně a veřejně mluvili o politice, o jistých sociálních a politických problémech, které je obklopují. To je něco, co nebylo dlouho vidět. Většina hovorů sleduje linii reformních otázek, minimálních změn, ale jak jsme předtím řekli, někde to začíná. Do určité míry to narušilo logiku „nemíchej se do politiky“, deziluzí a „nemůžeš nic udělat“, tři malé dárky, které nám Franco, přechodné stadium a demokracie dala. Co by se nemělo stát je to, že budeme kritizovat lidi za to, že neopouštějí své domovy, a když tak udělají, že je budeme kritizovat za to, že se nedomáhají sociální revoluce. To nemá žádný smysl.

Pokud je všeho dosahováno během boje na ulicích, myslíme si, že když toto celé skončí, tak bude možná snazší přesvědčit lidi, že shromáždění na pracovištích jsou možná, že vyrazit do ulic protestovat má smysl, že je možné stávkou zvítězit  nebo že je možné vypořádat se s městskou vyhláškou: pomocí solidarity, přímé akce, atd. Samozřejmě, pokud to, co bylo vyhráno, je výlučně dosaženo politickými manévry, volebním hlasováním, referendy, atd. (něco, co je dost nepravděpodobné, pokud neexistuje tlak z ulice), tak jedinou věcí, která z toho vychází posílená, je demokratický systém. To je místo, kde se láme chleba a to je také tam, kde my anarchisté musíme být.

Uvidíme, jak to všechno skončí, avšak anarchistické hnutí z toho vzejde posílené, pokud jeho praxe, jeho formy stavění se vůči realitě a některé z jeho pohledů se rozšíří a zakoření v kolektivní ideologii. Anarchistické hnutí bude také silnější, pokud se naše účast na Hnutí 15. května přemění, skrze kritiku, sebekritiku a veřejnou analýzu, do nové kolektivní zkušenosti. Je nepravděpodobné, že naše cíle budou na společenské úrovni dlouhodobě významně růst díky Hnutí 15. května, ačkoli bez ohledu na to bychom mohli v tomto procesu určité lidi přesvědčit. Tento boj se vede jinou cestou, jako neustálé úsilí k získávání volných prostorů, editování materiálů, analyzování, pořádání workshopů a diskusí, atd., něco, co bychom v žádném případě neměli opustit jen proto, aby jsme byli součástí Hnutí 15. května.

1) Immediatismus, z anglického immediateokamžitý, přímý, bezprostřední. Představa, která vidí historickou emancipační sílu v okamžitých, bezprostředních situacích/vztazích, tedy bez souvislosti se skutečným historickým vývojem a rozvojem revolučního subjektu, tj. třídy a tedy nezbytně její revoluční organizace – strany. Pozn. překladatele.

2) Účastníci jsou ve Španělsku známí jako los indignados (pobouření).

3) Lokality ve Španělsku jsou obecně značené podle jejich vzdálenosti od Nultého kilometru (Kilometre 0), nacházející se na náměstí Puerta del Sol.

4) Izquierda Unida (Spojená levice) je třetí největší politická strana ve Španělsku, následník Španělské komunistické strany, která znovu přijala klasický stalinismus po uplynutí údobí eurokomunismu. Izquierda Anticapitalista (Antikapitalistická levice) je trockistická strana, která byla původně frakcí uvnitř IU, ale odštěpila se a v roce 2009 kandidovala ve volbách do Evropského paralementu, ale nezískala žádné křeslo.

5) Při úpravě tohoto textu okupace na Sol schválila čtyři body, které tvoří tzv . #consensodeminimos (minimální shodu). Nehodnotíme jej, jakože si nemyslíme, že to mění jádro toho, co tento text sděluje, očekávali jsme něco takového dříve či později.

6) Dne 4. květnu 2011 policie v Barceloně zatkla Patricii Heras a jiné aktivisty spojené se squaterským hnutím na základě jasně politických a zinscenovaných důvodů. Konfrontována s roky pobytu ve vězení si Patricia Heras rozhodla vzít život.

7) Centros de Internamiento de Extranjeros (Intervenční  střediska pro cizince) jsou záchytná centra pro cizince ve Španělsku, kde jsou imigranti bez dokladů zadržováni před vyhostěním.

8) Dne 11. března 2004 proběhl krátce před volbami v madridském metru teroristický útok. Pravicová vládnoucí Partido Popular (Lidová strana) zpočátku obvinila baskické separatisty, ale jak ozřejmilo, že za útok byli odpovědní islamisté, mnoho Španělů spojovalo tento útok s rolí PP ve zavlečení Španělska do Války v Iráku. To mělo za následek masivní demonstrace proti PP a o tři dny později PSOE (Socialistická strana) vyhrála volby.

This entry was posted in Blog - česky, Czech, Hnutí 15-M, Rozhořčení, Occupy. Bookmark the permalink.

Comments are closed.