„Nenasytnost korporací“ nebo prostě jen starý známý kapitalismus?

Obsah následujícího krátkého textu můžeme shrnout jednou větou: Nevyhnutelnost revolučního překonání kapitalismu je zakódovaná v samotné podstatě jeho fungování a v postavení proletariátu v jeho rámci. „Nenasytnost korporací nebo prostě jen starý známý kapitalismus?“ však vůbec není teorebtickým příspěvkem, musíme ho číst čistě jako (sebe)reflexi praxe Hnutí 99 %, které už několik měsíců okupuje veřejné prostory na různých místech USA. A právě o obsah těchto okupací, o dvě v nich zároveň existující tendence, o slepou uličku reformismu či antikapitalistickou perspektivu, kterou je proti ní třeba vybojovat, tu jde.

Zmiňme se na závěr stručně o slabině, která se objevuje nejen v tomto textu, ale také v mnoha dalších vyjádřeních Hnutí 99 %, hnutí „Rozhořčených“, v dokumentech revolty v Maghrebu a Mashreku atd. Demokracie, na niž se dnes proletářská hnutí odvolávají, nepředstavuje jejich vítězství, ale naopak jejich porážku. Proč? Protože je to právě demokracie, která udržuje panství kapitálu tak, že jednotlivce zároveň atomizuje a sjednocuje na fiktivním základě – tj. v praxi popírá existenci dvou navzájem antagonistických tříd (proletariátu a buržoazie) a vytváří občanskou komunitu, v níž si proletáři vzájemně konkurují ve svobodném prodeji své pracovní síly vlastníkům výrobních prostředků. Demokratická práva a svobody jsou pak jen právním uzákoněním kapitalistických společenských vztahů, v nichž na straně buržoazie existuje soukromé vlastnictví a na straně proletariátu naprosté vyvlastnění.

Proletariát proto nemá zapotřebí demokracie („skutečné“, „pravé“, ani žádné jiné), protože bojovat za ni znamená bojovat za zájmy našich třídních nepřátel, za kapitalistické společenské vztahy. Nemá však smysl šmahem odsoudit jakékoli hnutí jen proto, že ve svých vyjádřeních zmiňuje jako referenční bod demokracii. Je-li hnutí ve své praxi konfrontací s kapitálem a státem (tak jako ony radikální tendence v těchto zmíněných hnutích, k níž se „Nenasytnost korporací“ obrací), pak jde v odkazech na demokracii jen o nedorozumění ve snaze vyjasnit směřování proletářských bojů – o použití pojmu, který popisuje podstatu kapitálu, pro obsah, který naopak stojí proti kapitalistickým společenským vztahům. Stejně jako následující příspěvek vyjasňuje fakt, že to, co dalo Hnutí 99 % do pohybu není stát proti „zlým“ korporacím, ale proti kapitálu, je nyní třeba vyjasnit i toto nedorozumění panující v otázce demokracie, aby se nestalo překážkou pro další rozvoj tohoto (stejně jako jakéhokoli jiného) proletářského hnutí.

***

„Nenasytnost korporací“ nebo prostě jen starý známý kapitalismus?

„Hnutí 99 %“ přejalo termín „obsadit“ z antikapitalistické tradice – obsazování pracovišť, čtvrtí, škol atd. představujících kroky k převzetí kontroly nad „výrobními prostředky“, aby bylo možné vyrábět a sdílet věci „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“ bez zprostředkování penězi. Počínaje původní výzvou Adbuster však jeden vlivný proud uvnitř tohoto hnutí tuto historii potlačuje, když prezentuje „okupace“ jako dočasné a symbolické prostředky sloužící k tomu, aby vládu požádaly o rozhodný zásah proti „nenasytnosti korporací“ a „korupci“. Jako antikapitalisté se stavíme proti takovému reformismu, ne proto, že jsme vázáni nějakou „radikální identitou“ a už vůbec ne z nostalgie ke starým „socialistickým“ hnutím (ať už stalinistickým či sociálně demokratickým, která vždy skončila jen u vytvoření odlišných forem kapitalismu). Reformistický program prostě opakovaně selhal. (Antikapitalistická hnutí naproti tomu od Pařížské komuny po dnešek byla vždy pouze poražena či podkopána zmatky předcházejícími porážce, ale byla slibným začátkem.) Reformismus zklamal, protože z jakýchkoli smysluplných regulací ve prospěch dělníků se nakonec stalo ohrožení pro zdraví kapitálu, takže bylo nutné je odstranit, aby byla ekonomika (tj. kapitalismus) zachráněna. To je to, co právě zažíváme, a návrat k silnější regulaci, vyššímu zdanění bohatých, aby mohly být financovány sociální služby atd., je něco, co si kapitál nemůže dovolit, aniž by nejprve neobnovil míru zisku. To bude vyžadovat více téhož: rostoucí nezaměstnanost, klesající mzdy, škrty ve veřejných službách, urychlení válek o energii a devastaci životního prostředí, což nás ještě přibližuje ke katastrofě. Proto je reformismus „utopický“, jediná „realistická“ cesta ven z tohoto chaosu je stezka, kterou teprve musíme vybudovat.

Co chápeme pod pojmem „kapitalismus“ v protikladu k „nenasytnosti korporací“? Kapitalismus je výrobní systém, jehož kořeny sahají k obchodním aktivitám v antice a středověku, ale který se osamostatnil v raně novověké západní Evropě ruku v ruce s přeměnou středověkých království a říší v moderní národní státy (16. — 19. století), které jsou vždy od kapitalismu neoddělitelné. (Jak říká Marx, moderní stát je „v podstatě výbor ke spravování společných věcí buržoazie jako celku.“) Tyto státy ustavily podmínky pro kapitalistický rozvoj, když vydrancovaly obě Ameriky, Afriku a Asii, a ustavily tam kolonialistické režimy, jichž se nakonec ujaly místní elity, aby spravovaly svůj vlastní kapitalistický rozvoj (často ve jménu „socialismu“). V polovině 19. století se kapitalismus stal celosvětovou dominantní silou, která přinutila „všechny národy pod hrozbou zániku, aby přijaly buržoazní výrobní způsob, (…) přijmout do svého středu to, co nazýval ‘civilizací’…“ Tuto „civilizaci“ lze analyzovat z následujících propojených stránek:

  1. Dvě základní společenské třídy: proletariát a buržoazie
    • My proletáři (především vyvlastnění rolníci a jejich potomci) nemáme jinou (legální) možnost, jak přežít, než pronajímat sami sebe jako pracující.
    • Buržoazie nemá žádnou aristokratickou pozici, která by jí dávala právo na projevy úcty atd. Všechno, co buržoazie má, jsou peníze a kouzlo, které je rozmnožuje – nás proletářů.
  2. Systém směny zboží[1] pronikající do všech oblastí života, s penězi jako univerzálním zbožím (všechno má nějakou cenu, takže máte-li dostatek peněz, můžete za ně dostat cokoli, nemáte-li je, nemůžete dostat nic).
  3. Bezprostřední proces kapitalistické výroby
    • Průmysloví kapitalisté (z řad buržoazie) investují peníze (kapitál[2]), aby si pronajímali půdu a budovy, kupovali stroje a surový materiál a najímali proletáře k výrobě zboží na prodej – ne proto, že kapitalisté chtějí peníze (P), aby si koupili další zboží (Z) (tradiční logika směny zboží Z–P–Z), ale aby vytvářeli zisk, tj. více peněz, než původně investovali (P–Z–P).
    • To je možné díky tomu, že nám kapitalisté platí jen za část hodnoty, kterou vyrobíme. Např. proletářka Lori dělá hamburgery u McDonald’s a pracuje 8 hodin denně za 10$ za hodinu. 400 hamburgerů, které za oněch 8 hodin udělá, se prodá za 2000$. Hovězí, housky a další materiál stojí 1000$, a nástroje a opotřebování vybavení a další náklady stojí dalších 900$, celkem 1900$. Loriina práce tedy přidala k použitému materiálu hodnotu 100$, ale zaplaceno dostala jen 80$. McDonald’s tudíž z nezaplacené části Loriiny práce za jeden den vytvořil zisk 20$ čistého. Máme-li 10 zaměstnanců na směnu, kteří pracují za stejné průměrné míry vykořisťování, a dvě směny denně, pan Mc Donald získává 400$ denně, 12000$ čistého měsíčně z této provozovny.
    • Takže právě v oblasti výroby leží nesmiřitelný rozpor mezi kapitálem a prací nutnou pro růst kapitálu. Naše zájmy jsou zásadně odlišné: čím déle a namáhavěji pracujeme, tím vyšší zisk náš šéf dostane, a opačně: pokud se pokusíme si v práci odlehčit, ať už v otázce pracovní doby či intenzity práce, nebo když žádáme vyšší mzdy či bezpečnější pracovní podmínky, ukrajujeme ze šéfova zisku. Tento rozpor nemůže být vyřešen kompromisem, protože kapitál zahyne, nebude-li růst, a přitom může růst právě jen „vysáváním“ „živé práce“ z pracujících. To je základní logika kapitalistického investování P–Z–P: kapitalisté neinvestují, aby směnili svá aktiva za něco, co chtějí používat, ale aby jejich peníze rodily další peníze, a pokud se tak neděje, mohou stejně tak dobře svá aktiva prodat a koupit si nějaký tropický ostrov. Konkurence ostatních společností je zároveň nutí k tomu, aby trvale zvyšovali míru vykořisťování – buď tak, že nás nechávají pracovat víc, nebo déle, nebo tak, že přejdou na nové zařízení, které umožní vyrobit více výrobků za pracovní hodinu, nebo, které může být obsluhováno levnějšími dělníky. Dělníkům se pokaždé, čas od času, podaří snížit míru vykořisťování, ale je-li to omezeno jen na jednu firmu, ohrožuje ji to bankrotem (protože ostatní firmy ve stejném odvětví pokračují ve fungování na základě vyšší míry vykořisťování). Když dělníci stlačí míru vykořisťování v celém průmyslovém odvětví, kapitál se z tohoto odvětví přelije jinam, aby hledal výnosnější příležitosti, což vede k masivnímu propuštění (jaké jsme viděli v automobilovém průmyslu). Když k tomu dojde v systému jako celku, máme tu krizi, jež je cestou, jakou se kapitál snaží obnovit míru zisku.
  4. Konkurence ve smyslu člověk člověku vlkem mezi kapitalisty na (volném či regulovaném) trhu.Proto jsou všechna subjektivní stanoviska, jako třeba nenasytnost, irelevantní. I kdyby byl podnikatel Matka Tereza a jeho jediným důvodem pro podnikání bylo vytvořit humánní pracovní místa, „zelenou“ výrobu a podpora charity, jeho produkty by musely být buď omezeny na malinkou mezeru na trhu, v níž se bohatí snaží umlčet své špatné svědomí (jako např. „fair trade“ trh), nebo, pravděpodobněji, by jeho výrobky nemohly konkurovat výrobkům jiných firem, které platí své dělníky o něco méně či znečišťují o něco více. Matka Tereza pak musí následovat jejich příkladu nebo zbankrotovat. Žádná vládní opatření to nemohou zásadně změnit: takové regulace přímo snižují zisk, takže mezi kapitalisty a kýmkoli, kdo zkusí trh regulovat zvýšením minimální mzdy, úpravou norem na ochranu životního prostředí atd., stále zuří těžký boj. Tento boj ve skutečnosti potlačuje třídní válku mezi kapitálem a prací. Stát a nejoficiálnější organizace „práce“ jen reagují či zabraňují všeobecnému proletářskému odporu a, jak bylo řečeno výše, tato válka nemůže skončit příměřím: kapitál musí dál tlačit na znovuobnovení míry zisku, což znamená zrušení předešlých regulací.
  5. Nekonečně narůstající reprodukce & krizeKapitál se nepodobá jen upírovi, ale také rakovině, protože musí ustavičně růst a množit se. Jak jednou kapitalista vytvoří zisk, musí znovu investovat – buď do rozšíření té samé firmy, nebo do založení nové. I když pouze uloží svůj zisk do banky, banka ho půjčí jinému kapitalistovi, jinak by nemohla podnikat. Proto nemůžeme krizi svádět na banky, a ostatně ani na Wall Street: bez bank či burz by průmysloví kapitalisté nebyli schopní získat dost peněz na nákup drahých zařízení nutných k tomu, aby přežili v konkurenci ostatních firem. Finanční instituce zároveň nemohou přežít, aniž by trvale neposkytovaly půjčky a investice, a když neexistují příležitosti k zisku, buď nastane krize, nebo finančníci začnou vymýšlet způsoby jak vyrobit zisk na papíře (investiční společnosti zabývající se spekulacemi atd.) – až do doby, kdy někdo přijde na to, že výroba a spotřeba není dost velká na to, aby to pokryla. A to očividně NENÍ kvůli tomu, že by každý měl všechny výrobky, které potřebuje nebo chce. Šestina světového obyvatelstva čelí vážné podvýživě, a pole přitom stejně leží ladem, zemědělské stroje zůstávají stát, a absurdní množství jídla se každý den vyhodí. Příčinou toho všeho je, že lidé nemají dost peněz, aby si mohli koupit toto zboží, peníze nemají proto, že je firmy nezaměstnají (a když ano, tak za příliš nízkou mzdu), a ty je nezaměstnají kvůli tomu, že by pro ně nebylo ziskové rozvíjet se v situaci, kdy již nemohou prodávat výrobky za ziskové ceny…

    Krize neskončí, dokud nebude obnovena míra zisku, což by vyžadovalo:

    • Značně zvýšit míru vykořisťování. Vzhledem k tomu, že si lze jen těžko představit, jak bychom mohli přežít stres z toho, že bychom pracovali déle či tvrději než už pracujeme, hlavní cestou jak zvýšit míru vykořisťování bude pokračující propouštění a krácení mezd. A to včetně sociální mzdy, kterou tvoří sociální dávky, veřejná doprava, útulky pro bezdomovce atd. (jež kapitalisté nepřímo platí proletariátu prostřednictvím daní a darů neziskovkám).
    • Likvidaci starého kapitálu, včetně výrobků, jež nelze ziskově prodat, zastaralého fixního kapitálu (stroje atd.) a fiktivního kapitálu (což jsou papírové nároky na jmění ve výši přesahující skutečnou hodnotu zboží, kterého se původně týkaly – hodnotu, která stále klesá následkem technologického vývoje, zatímco papírové nároky na tuto hodnotu jakmile je prodaná dál v jiné formě, nejsou zaznamenány dřív, než dojde k finanční krizi. Historicky byla důležitým způsobem, jak likvidovat starý kapitál, válka.)
    • Pokračovat ve snižování nákladů na výrobu drancováním půdy, vody a dalších „zdrojů“ těch několika málo zbývajících zemědělských komunit, jimž je ještě co ukrást, a dolováním lidských a zvířecích těl jako „zdrojů“ orgánů, plasmy, DNA…
    • Otevírat nové trhy (asi na Marsu?) a pokračovat ve vytváření nových řad výrobků (pro ty, kteří si je mohou dovolit), komodifikaci všech oblastí života, které ještě nebyly komodifikovány (naše sny snad?).K tomu dojde, jestli nás kapitál dříve nezničí prostřednictvím vojenské či ekologické apokalypsy… Nebo jestli neukončíme vládu kapitálu tak, že změníme toto hnutí „okupačních protestů“ na hnutí, které bude okupovat výrobní prostředky.

Po celé 19. století kapitál obnovoval míru svého zisku každých deset let prostřednictvím dvou či tříleté krize. Na počátku 20. století odložila imperialistická expanze krizi až do velkého třesku v roce 1929. Jednu celou dekádu ekonomické krize a nejničivější války v lidských dějinách poté trvalo zlikvidovat dostatečné množství starého kapitálu, vydrancovat dost zdrojů a otevřít dost nových trhů, aby mohla být obnovena míra zisku, která vytvořila podmínky pro zlatý věk růstu kapitálu na straně jedné a regulací ve prospěch dělnické třídy na straně druhé od roku 1945 do 1970. Nezapomínejme, že to bylo na konci této konjunktury, v roce 1968, kdy relativně „privilegovaní dělníci“ a studenti napříč prvním světem rozpoutali revoltu proti duchovní chudobě kapitalistického blahobytu a proti „práci“ samotné. (…)

Jestli Hnutí 99 % nezplodí revoluci, kterou potřebujeme, neztrácejme naději! Přinejmenším se konečně dáváme dohromady, budujeme struktury pro budoucí boje a zjišťujeme, co nefunguje. Učíme se spolupracovat, demokraticky a tak, aby se mohli zapojit všichni, brát věci, dělat věci a sdílet je bez zprostředkování penězi, politickými stranami či státem. Budujeme základy nové, skutečně svobodné společnosti „uvnitř skořápky té staré“. Teď pokročme k celosvětové stávce a obsazování všeho pro všechny!

globaloccupation.wordpress.com

This entry was posted in Blog - česky, Czech, Hnutí 15-M, Rozhořčení, Occupy. Bookmark the permalink.

Comments are closed.