Začátek proletářské autonomie v Řecku

GREECE-VIOLENCE

Po krátkém čase se opět vracíme k proletářskému hnutí v Řecku. Naše deklarace byla snahou urychleně se postavit na stranu bojujících a vězněných třídních bratrů a sester a pokusit se o komunistický pohled na to, co se v Řecku událo v prosinci 2008. Chtěli jsme ukázat proletářům v ČR, co se skutečně stalo a proč hořící Atény bezprostředně souvisejí s jejich vlastní mizérií a tichým vztekem. Tentokrát chceme pokračovat v započatém úsilí, ale trochu jinak. Rádi bychom přišli s celou sérií příspěvků, v níž necháme naši bojující třídu mluvit samu za sebe. Uveřejníme prohlášení, komuniké, letáky, texty a zprávy od soudruhů z Řecka, které jsme doposud jen překládali, shromažďovali z jiných zdrojů, šířili mezi přáteli a diskutovali. Většina z nich se již objevila na jiných internetových stránkách – v tomto směru patří největší dík lidem kolem stránky www.greece.bloguje.cz a přispěvatelům e-Žurnálu, kteří informovali o třídním boji v Řecku. Děkujeme samozřejmě i všem, jejichž totožnost vůbec neznáme, a přesto se zde objeví jejich překlady psaných projevů rodící se proletářské autonomie a třídní vzpoury.

Přes všechnu různorodost soudruhů, kteří se do tohoto úsilí zapojili, vznikla kolem bojů v Řecku určitá limitovaná bojová pospolitost militantů, pro něž bylo třídní hnutí tématem samo o sobě. A jejich snaha o „kontrainformace“ byla velice důležitá. Vždyť pro buržoazní masmédia pouliční bouře v Řecku přestaly existovat po prvním týdnu. Již to bylo ohrané a hlavně: ono to pořád ne a ne skončit. Rámec, který si pro zprávy o dění v Řecku původně nastavily, začal být neudržený – nebylo možné nadále tvrdit, že pár stovek zakuklených anarchistů a chuligánů dělá problémy a ničí poctivým občanům život tím, že zapalují jejich auta a rabují obchody. Hnutí bylo příliš velké, příliš mnohotvárné, příliš trvalé. Dostalo se za hranice chápání vylízaných zahraničních zpravodajů, stalo se příliš nebezpečným pro svět, kterému média rozumí a který milují. A tak bylo lepší přestat o něm mluvit… pokud možno úplně a volit jen takové zprávy, které budou o něčem „normálním“ a které případně posílí loajalitu zdejšího občana k zatím pevně panujícímu českému státu.

Masmediální pokřivený obraz třídního boje a následné ticho skvěle doplňovali místní levičáci – ona žalostná zosobnění historické sociální demokracie. KSČM společně s mladými neostalinisty z KSM papouškují žvásty své sesterské strany KKE z Řecka. Ta se skrze radikální rétoriku a aktivní pořádání demonstrací snaží proletářské hnutí rozdělit, zbavit je jakéhokoli podvratného obsahu a vmanipulovat do reformistických kolejí. Rebelové bojující na ulicích s policií, rabující obchody a zapalující svět kapitálu jsou pro ně „vandalové“, „zakuklené osoby“, které jsou ve skutečnosti „anarchistické živly“, „bezdomovci“ nebo „děti z bohatých rodin“. Buď jsou přímo agenty řeckého státu, nebo je tito agenti vycvičili a řídí, aby „oslabili“ a „zdiskreditovali“ „masové všelidové hnutí“. Ve skutečnosti je to KKE, kdo je prodlouženou rukou buržoazního státu a dokonce se chlubí tím, že byla „často s to vandaly zastavit“. Svojí aktivitou KKE podrývá boj proletariátu a snaží se jej rekuperovat do pacifistických demonstrací proti násilí, policejní brutalitě a vládě.

I přes pomluvy, kterými KKE zasypává levicovou parlamentní koalici SYRIZA (kam patří i „ach tak radikální“ Sociální fórum), ta jí fakticky přizvukuje a tady jí dělá ozvěnu Strana demokratického socialismu. Ke straně kapitalistického pořádku se pilně přimykají i všemožní trockisté. Zatímco nejrevolučnější proletářští vzbouřenci v Řecku kritizují kapitalistickou komoditní výrobu a na ní postavenou třídní společnost a útočí na stát jako na nepřítele revoluční třídy a na odbory jako na jeho součást, SOP a celá Liga za 5. internacionálu volají dělníky zpátky do odborů, ke generální stávce za svržení pravicové vlády Kostase Karamanlise a obdaření buržoazního státu „dělnickou“ vládou, která bude provádět stupidní kapitalistické reformy. A Socialistická alternativa Budoucnost k tomu ještě notuje stalinistickou písničku o „anarchistických provokatérech“, kteří „zprofanovali“ pokojné demonstrace. Co na tom, že třídní násilí ani zdaleka neprovozovali jen anarchisté. Sociální demokratům všeho ražení o boj naší třídy vůbec nejde. Naopak jej chtějí pohřbít v pokojných protestech za kapitalistickou „normálnost“ a „realitu“ v jiném balení. No a v neposlední řadě ke „straně pořádku“ sklouzávají i „anarchisté“ z ČSAF. Ti sice nejsou proti násilné formě střetů s policií, ale společenský a tedy i třídní obsah toho, co se v Řecku událo a děje, jim uniká. Kromě opravdu objevného komentáře, že „odpor je možný“, se od nich zřejmě žádné analýzy a jasného přihlášení se k podstatě proletářské vzpoury nedočkáme. A tak jsou schopni bít se ve svých zprávách v prsa, že řečtí anarchisté v žádném případě nezapalují malé obchůdky „obyčejných lidí“, protože bojují jen proti zlým bankám a nadnárodním společnostem. Jinými slovy, v žádném případě nechtějí zničit kapitál jako sociální vztah a soukromé vlastnictví jako takové. Stojí tedy ČSAF a ti řečtí „anarchisté“, kteří si takto představují „antikapitalismus“, skutečně na „straně anarchie“? Těžko…

Tváří v tvář této hromadě mediálního a sociálně demokratického hnoje a dezinformací, se domníváme, že nyní je více než žádoucí všechny militantní texty z Řecka shromáždit a pokusit se je zpřístupnit dalším proletářům. Ne že bychom si mysleli, že dostatečná nebo správně dělaná informovanost o třídní konfrontaci v Řecku zvedne lidi od televize a rozmetá panující sociální smír na kusy. To rozhodně ne. Přesto víme, že již dnes existují militanti nebo jen čím dál více nasraní lidi z naší třídy, kteří sami začínají přinejmenším ve svých hlavách a ve vzájemných rozhovorech realitu sociálního smíru zpochybňovat. Právě oni se mohou poznat ve slovech doléhajících k nám z Řecka. Možná, že nestojíme bezprostředně před sociální revolucí, ale zatím globální krize a zostřující se konflikty mezi různými frakcemi buržoazie plodí i agresivní reakce dělnické třídy. Po Řecku začalo strašidlo proletářského povstalectví obcházet i Islandem, Bulharskem, Lotyšskem, Madagaskarem… V Polsku a na Ukrajině se znovu objevily zatím izolované boje v továrnách…

Je načase, aby se přinejmenším ti, kdo se považují za proletářské revolucionáře (ať už si říkají anarchisté nebo komunisté), začali vážně zabývat analýzou hnutí v Řecku, navazováním kontaktů a vedením internacionalistické diskuse o tom, jaká poučení vyvodit a jaké jsou perspektivy sociální revoluce. Jsme přesvědčeni, že naší úlohou není doma masturbovat nad fotkami z pouličních bouří nebo plesat nad nepochybně jímavými a krásně napsanými prohlášeními z Řecka. Vzpoura v Řecku znovu nastolila jako živou realitu řadu prvků historického programu komunistické revoluce. Je na nás dát dohromady všechny střípky této reality, abychom si program naší třídy mohli zřetelněji vyjasňovat a osvojovat a rovněž jej doplňovat o vše, co konfrontace v Řecku neodhalila, ale zato to známe z minulých revolučních hnutí. Nechceme jen zírat, jak se třída valí kolem nás a dělat si poznámky a pak publikovat sympatizující, leč nezúčastněné studie. Nechceme žít stejně jako doposud, i my toužíme otřást kapitalistickou „normálností“ a „realitou“. A co víc, chceme je úplně zničit, chceme překročit bod, z nějž již nebude návratu. A proto musíme z bojů proletariátu společně čerpat program revoluční akce, který si poneseme v naší vlastní činnosti, v našem vlastním boji.

This entry was posted in Blog - česky, Czech, Řecko 2008-2009. Bookmark the permalink.

Comments are closed.