Veselé vánoce!

Komentář TV

Překladem tohoto letáku od řeckých komunistických skupin Blaumachen a TPTG se znovu vracíme k prosincové vzpouře. Samotný leták byl šířen během třetího týdne třídních nepokojů, ale dostal se nám do rukou teprve velmi nedávno. Podle našeho mínění postihuje proletářský charakter mnohem lépe než pozdější společná analýza těchtýž skupin (“Jako zima o tisíci prosincích”), neboť jde hlouběji než ke konstatování (jak TV tvrdila ve svém vlastním analytickém textu), že se jednalo o proletářskou vzpouru a k jejímu popisu. Nicméně i on jen pojmenovává pravým jménem to, co už se děje, ale neukazuje proletářům, co budou nuceni udělat, aby “již nikdy nedošlo k návratu do normálu”, tedy perspektivu komunistické revoluce.

„Nikdo nemá právo používat tento tragický incident jako alibi pro surovosti.“
Prohlášení premiéra K. Karamanlise v jeden z těchto dní

„Nejde o otázku „násilí“; jde jen o to, že během války, která již probíhala, je jedna strana napadena, takže jde o otázku prostředků dostačujících k vítězství.“
Okupační výbor Sorbonny v exilu, Paříž, červen 2006

  • „NÁSILÍ znamená pracovat 40 let, dostávat mizernou mzdu a lámat si hlavu, zda vůbec někdy půjdete do důchodu…
  • NÁSILÍ znamená státní dluhopisy, vytunelované penzijní fondy a burzovní podvody…
  • NÁSILÍ znamená být nuceni vzít si hypotéky, které nakonec splácíte, jakoby byly ze zlata…
  • NÁSILÍ znamená právo managementu vyhodit vás, kdykoli se jim zachce…
  • NÁSILÍ znamená nezaměstnanost, zaměstnání na dobu určitou, mzdu 400 euro se sociálním pojištěním nebo bez…
  • NÁSILÍ znamená pracovní „úrazy“, když šéfové snižují náklady na bezpečnost svých pracujících…
  • NÁSILÍ znamená být tvrdou prací dohnáni k onemocnění…
  • NÁSILÍ znamená brát léky na nervy a vitamíny, abychom se vyrovnali s vyčerpávající pracovní dobou…
  • NÁSILÍ znamená pracovat pro peníze, abychom si mohli koupit léky, kterými obnovíme svoji komoditu – pracovní sílu…
  • NÁSILÍ znamená umírat na šablonovitých postelích v děsných nemocnicích, když nemáte na úplatek.“

Proletáři z obsazené budovy GSEE, Atény, prosinec 2008

1.

Tohoto prosince zase jednou vál řeckými městy vítr povstání. Radostná a slavnostní atmosféra vánoc vzplála společně s vánočním stromem na náměstí Syntagma. Jiskru 6. prosince vykřesalo zavraždění 15letého studenta Alexise Grigoropoulose speciální policejní hlídkou. Tisíce rozhořčených proletářů vyšly do ulic a podpálily města komodit. Sociální explozi, kterou stále ještě zažíváme, nelze vysvětlit jen prostřednictvím hněvu nad další státní vraždou nebo nad policií. Jde o mnohem víc. Je to výbuch nahromaděného vzteku nad jejich neustálými, již léta trvajícími, snahami devalvovat naše životy a zdá se, že kapitalismus v krizi tyto snahy ještě stupňuje. Konečně jsme měli příležitost rozhodně a prakticky prohlásit: „Stačilo! Teď je řada na nás!“ I přes to, že jsme sporadicky více či méně reagovali, celé ty roky jsme v podstatě tolerovali, že nám pořád přidávají práce a mzdy jsou čím dál tím hubenější, tolerovali jsme útok na naši nepřímou mzdu skrze reformu systému sociálních dávek a důchodů, tolerovali jsme přiostřování studentského života, nedávnou vysokoškolskou reformu, další a další propouštění, sílící nejistotu, devastaci životního prostředí a brutalitu vůči přistěhovalcům. Tolerovali jsme, že přibývá lidského odpadu – ti, kdo se nehodí do diagramů rozvoje jejich ekonomiky – a aroganci šéfů. A celé ty roky se v nás hromadil vztek, zatímco šéfové doufali, že tato sociální bomba nevybuchne a naivní nevěřili, že by mohla nevybuchnout. Dějiny ale dokazují, že exploze je nevyhnutelná a vždy každého přiměje, aby si zvolil stranu. Starý krtek ještě nezemřel…

2.

Jakmile jsme vyšli do ulic, velká masa nepolitizovaných puberťáků nám ukázala, co musíme udělat, abychom se pohnuli dál. Tato vzpoura však není studentskou vzpourou. Potkali jsme školáky, vysokoškoláky, mladé (hlavně, avšak ne výlučně) pracující, nezaměstnané. Někteří z nich (hlavně v Aténách) byli přistěhovalci, kteří povstali proti dvacet let tiše tolerovanému brutálnímu vykořisťování. Slyšeli jsme o vězních, kteří na znamení své podpory rebelům ve městech, po 24 hodin odmítali potravu. Identity, které nás rozdělují, se na ulicích prakticky popíraly. Splynuli jsme v dav útočící na policejní stanice, banky a obchody, bojující proti policii, osvobozující veřejné budovy (byť jen dočasně) v centrech měst i na různých předměstích, pořádající lidová shromáždění a demonstrace v městských částech. Tento smíšený dav se stával stejnorodým ve vzpouře proti každodennímu násilí páchanému panstvím komodity, v násilném projevování své touhy po skutečném životě. Toto povstalectví je spontánní a nekontrolovatelné a zároveň znamená výslovné odmítnutí politiky, neboť nepřichází s žádnými konkrétními požadavky či politickými návrhy. Dali jsme jasně najevo, že nevěříme žádným politikům, jejichž jediným cílem je udržovat sociální smír – smír, který obestírá bídu našeho každodenního života, naše vykořisťování a odcizení. Náš hněv se projevuje divokou prostotou transparentů hlásajících: „Vrazi!“ Toto povstalectví představuje autentický moment proletariátu negujícího podmínky, v nichž jsme nuceni žít…

3.

Od první chvíle po úkladné vraždě, k níž došlo 6. prosince, byly aktivovány státní a mediální mechanismy, aby se postavily proti explozi proletářského vzteku. Zpočátku se pokoušely dostat možné reakce pod kontrolu s využitím spektakulárně podaných rezignací Pavlopoulose a Chinofotise (ministr vnitra a bývalý náměstek ministra), premiérova slibu, že kdokoli je zodpovědný za smrt 15letého dítěte, bude „exemplárně potrestán“, nesouhlasu všech opozičních stran a mnoha novinářů s vládou a „zdrženlivého přístupu“ policajtů k demonstrantům. Velmi rychle však pustily z řetězu všechny formy represe: vyhrožovaly vyhlášením výjimečného stavu v celé zemi, mobilizovaly fašisty a paravládní organizace „pobouřených občanů“, byly desítky zatčených a demonstranti byli biti, policie v Aténách znovu střílela. Společně s televizními mizery se všechny strany šéfů jako jedno tělo (přičemž Komunistická strana byla tou nejvulgárnější z nich) pokoušely šířit strach. Podobně dvě hlavní odborové konfederace, GSEE a ADEDY, zrušily rutinní stávkové demonstrace proti státnímu rozpočtu na nový rok, protože se obávaly nebezpečí, že se tyto demonstrace změní v nepokoje. I přes žvásty odborových byrokratů o tom, že vláda nedokáže zajistit pořádek a klid ve společnosti, však k demonstracím v den generální stávky došlo a byly vskutku divoké. Realita je tedy jiná: jsou to šéfové, kdo se bojí. Když francouzský ministr zahraničí hned v prvních dnech povstání prohlásil, „Rád bych řekl, že nás trápí, každého trápí vývoj konfliktů v Řecku,“ vyjádřil strach šéfů z možnosti, že se tato sociální exploze rozšíří, neboť solidární demonstrace s povstalci v Řecku se konají v mnoha městech celého světa. Zejména ve Francii ministerstvo školství odvolalo nepopulární reformu středního školství, čímž ukončilo vznikající hnutí středoškoláků, kteří tleskali plamenům povstalectví v řeckých městech a maloměstech.

4.

Ve zprávách sledujeme policejní kampaň za rozdělení demonstrantů, která buď líčí povstalectví jako dobrodružství puberťáků, jejichž věkem podmíněná vrozená citlivost jim dává právo rebelovat proti světu svých rodičů (jakoby proletářští rodiče oprávněně netoužili po zničení tohoto světa), nebo mobilizuje rasistické reflexy s využitím falešného dělítka „řečtí demonstranti – přistěhovalečtí plenitelé“, ale hlavně se pokouší demonstranty rozdělit na hodné-pokojné a špatné-výtržníky. Šéfové a jejich poskokové potvrzují právo demonstrovat jen proto, aby potlačili potřebu bouřit se. Protože se chtějí vyhnout ještě většímu zespolečenštění násilného chování na ulicích, všemožně se je snaží prezentovat jako činy „antiautoritářů“ nebo „chuligánů“, kteří pronikají na demonstrace jinak mírumilovných občanů. Jenže rabují, ničí a útočí na policii nejen (a ani hlavně) anarchisté. Anarchisté se toho v nějaké míře účastní. Tvrdý a houževnatý konflikt se státem a všeobecné rabování lze vysvětlit pouze léta trvající významnou deprivací mladých lidí a přistěhovalců. Ničení, jakožto proletářská akce, prohlašuje každodenní existenci policejních oddělení, bank a obchodních řetězců za momenty tiché války. Rovněž manifestuje rozchod s demokratickým zvládáním sociálního konfliktu, které toleruje demonstrace proti té či oné věci, pokud jsou ovšem prosty jakékoli autonomní třídní akce. Předseda vlády se opřel o nejzazší politický val panství kapitálu, tedy o demokracii, když prohlásil, že „sociální boje nebo smrt náctiletého si nelze plést s akcemi proti demokracii.“ Demokracie samozřejmě schvaluje devastaci měst a venkova, zamořování atmosféry a kontaminaci vody, prodej zbraní, vytváření skládek lidských bytostí, nucení nás, abychom přestali být lidmi a stali se předměty, které pracují (nebo hledají práci, neboť díky krizi je nebo bude stále více lidí nezaměstnaných). Naznačuje tak, že někteří lidé mohou ničit, co se jim zachce, pokud tak vzniknou nové šance na zisk a podporuje se tak rozvoj. Ovšem činit tak proti soukromému vlastnictví představuje pro společnost, která z něj učinila základní právo hned při svém zrodu, ten nejhorší skandál. Zapalování a rozbíjení tak znamená rány pro legitimitu této společnosti. „Zakuklení výtržníci“ je prázdný pojem, který má výlučně sloužit policii. Policie si monopolizuje utváření profilu hrozby.

5.

Pro mašinérii produkující obrazy je pravým opakem „zakukleného výtržníka“ (což je vykonstruovaný obraz za účelem rozdělení proletářů) „pokojný občan, jehož majetek byl zničen“. Kdo je tímto oslavovaným „pokojným občanem“, kterého rozhořčuje ničení? Při této příležitosti jsou „pokojnými občany“ drobní podnikatelé, majitelé „malých“ obchodů, maloburžoazie. Stát ohlupuje i je, neboť mnohé z nich ničí kapitalistická krize. Během letošního prosince je obrat poloviční než v prosinci 2007, a to nejen pro obchody na ulicích Ermou a Stournari (na první jsou nejdražší obchody v Aténách a druhá je hlavní ulicí čtvrti Exarchia), ale také pro tržiště pod širým nebem, a to v posledních dnech nebylo žádné takové tržiště napadeno… Šéfové tvrdí, že rozbíjení obchodů připravilo řadu lidí o práci, a přitom kvůli krizi má být v Řecku brzy předáno sto tisíc výpovědí. A to ničení „malých“ obchodů, které neprováděli zakuklení státní zaměstnanci, komentovali dělníci z takovýchto obchůdků v letáku sepsaném „Anonymní iniciativou prodavaček z Larisy“: „Číkoli pokusy terorizovat nás a přesvědčovat, že obrana nějakého majetku stojí nad lidským životem a důstojností, odsuzujeme. Mimo to, ony majetky vytvořila nezaplacená práce, práce načerno a nadpráce prekérních dělníků. Při symbolických útocích na banky a veřejné budovy (pro Larisu a další provinční města to opravdu platí) nebyly poškozeni žádní drobní majitelé. Jestli jim na prodavačkách skutečně záleží, měli by jim zvýšit mizerné platy, které jim dávají, měli by se naučit, co to znamená sociální zabezpečení a měli by vytvořit lidskou pracovní dobu a podmínky.“ Ať se buržousti (drobní či velcí) klidně strachují o své obchody. V třídní válce nestojíme na stejné straně. V dobách společenské polarizace, jako je ta, kterou dnes prožíváme, si každý musí zvolit stranu.

6.

Povstalectví vstoupilo do svého třetího týdne. Ačkoli se to masmédia snaží všemožně zatajovat, demonstrace, okupace, lidová shromáždění stále probíhají, hlavně v Aténách, ale i v dalších městech. Povstalci požadují okamžité propuštění všech zatčených. Jediným účinným způsobem jak pomoci zatčeným lidem, je dál rozvíjet boj, jehož součástí jsou i oni. Je pravda, že v tuto chvíli lze stěží odhadnout, zda a jak bude tento sociální neklid pokračovat. Bez ohledu na to, co se bude dít, nic již nebude stejné, a to nejen pro nás, kdo jsme v ulicích, ale také pro celou dělnickou třídu. Událostem letošního prosince je třeba věnovat spousty diskusí a kritických popisů. Takovýto projekt je však starostí povstalců či kohokoli, kdo má zájem na zničení tohoto světa, a nikoli novinářů a politiků. Abychom to uzavřeli: letos jsou vánoce zrušené – probíhá vzpoura!

Zatím nic neskončilo, boj pokračuje!
Okamžité propuštění všech zatčených během sociální vzpoury!

Někteří z těch, kdo byli na ulicích povstalých měst
23. prosince 2008

This entry was posted in Blog - česky, Czech, Řecko 2008-2009. Bookmark the permalink.

Comments are closed.