Třídní válka 08/2018: Proti kapitalistické katastrofě

| Español | Čeština | English | Français | PDF |

Kapitalistická katastrofa se na celém světě projevuje stále intenzivněji a dosahuje rozměrů čím dál tím víc neslučitelných s životem na této planetě. Po celé zeměkouli se šíří válka, masové hladomory, zintenzivňuje se vykořisťování, dochází ke kaskádám sebevražd, komodifikaci všech sociálních vztahů, násilí mezi proletáři a proti proletářům (sexistické a rasistické násilí, násilí na dětech a proti starším…), sledujeme přecpané věznice, ničení Země, jíme stále toxičtější potraviny, ničíme si zdraví atd. Antagonismus mezi kapitalismem a životem se nikdy neprojevoval v tak ničivé podobě. A nikdy také neexistovala tak velká disproporce mezi naléhavou nutností sociální revoluce a tak malým úmyslem tuto nutnost naplnit.

Jediný subjekt schopný vyřešit dnešní problémy prostřednictvím radikální transformace společnosti, tedy proletariát, se jeví neschopný celou tuto katastrofu ukončit. Navzdory tomu, že ji zažívá na vlastní kůži, navzdory tomu, že se znovu a znovu bouří proti svým životním podmínkám a vyvolává společenské výbuchy, které otřásají sociálním smírem tu na tom, tu na onom místě, tak jako v Iránu nebo Nikaragui, navzdory tomu všemu existuje celá řada faktorů, které tomuto subjektu brání, aby se potvrdil jako mezinárodní síla, aby uskutečnil své revoluční řešení oněch obrovských problémů, kterými trpíme.

Desetiletí kontrarevoluce a sociálního smíru proletariát rozdělila a maximalizovala procesy a mechanismy kapitalistické reprodukce, které zakrývají samotnou existenci společenských tříd (především proletariátu), a tak rozdělují jednotnou kritiku, kterou naše třída historicky rozvíjela. Tato kapitalistická totalita, na níž se rozvíjí realita, již žijeme, se jeví roztříštěná řadou ideologií podrobně specifikujících každý problém, který tento systém vytváří, a hledajících konkrétní řešení každého z nich. V důsledku toho vznikají specifická hnutí, která se věnují těmto parciálním problémům a snaží se je vyřešit. Avšak nejen, že neexistuje řešení, které by se mohlo vyrovnat s každým problémem samostatně, ale navíc tato roztříštěnost současně mění i skutečný obsah těchto problémů. Tak byla vytvořena ideologie mužova útlaku ženy, útlaku bílé rasy nad ostatními rasami, ničení přírody lidskou bytostí… a kodifikace skutečnosti pod těmito ideologickými parametry. V boji v rámci jedné parciální kategorie se různá hnutí nacházejí v rovině specifických skupin, které mezi sebou soutěží o větší uznání svých práv ze strany státu. Konkurence mezi zbožím je politicky vyjádřena jako konkurence mezi jednotlivými identitami, a to vše ve prospěch „transverzální“ politiky hodnoty a jejího vládního managementu. Tím je vyloučena jednotná kritika kapitálu, kritika, která obsahuje odsouzení každého jeho aspektu nikoliv jako jisté zvláštnosti, ale jako výrazu celku, který je pro každou svoji část určující, kritika, která zpochybňuje společenský řád, který všechny tyto problémy reprodukuje.

Rozvoj této společnosti je úzce spjat s vývojem izolovaného individua. Společnost zevšeobecněného obchodu vylučuje a v sobě rozpouští jakoukoli jinou komunitu než komunitu peněz a rozvíjí vše, co zvyšuje sociální izolaci. Všechno, co sjednocuje, spojuje v odloučení, to je podstata tohoto světa a jeho způsob života, to je demokracie. Účinek této skutečnosti na lidskou komunitu ničí její sociální povahu a atomizuje ji na izolované jedince s protichůdnými zájmy. A tento efekt se stále zhoršuje. Občan je dnes zářným příkladem toho, jak se obchodní rozvoj a izolovaný člověk objevují v paralelní podobě. Tento vývoj nejen brutálně neguje lidské společenství, ale představuje obrovskou překážku v boji proti kapitalismu, protože potvrzení onoho individua směřuje proti rozvoji organizace jediné komunity stojící proti kapitálu, komunity boje, která vychází z kolektivního bytí revoluční společenské třídy, proletariátu.

V tomto kontextu má proletariát obrovský problém jednat a rozpoznat sám sebe jako třídu. Samotné jeho bytí, stejně jako bohatý historický proces jeho boje a jeho programu je v historii zcela popřen, ať už prostřednictvím deformování nebo zamlčování této historické reality.

Dynamika samotného kapitálu a jeho ideologických sil vytváří společenskou činnost, v níž je naše třída jako subjekt popírána a redukována na to, čím je v procesu produkce a reprodukce kapitálu, na to čím údajně bude věčně: na prostý objekt kapitálu, prostou obchodní pracovní sílu, kterou lze využít nebo zlikvidovat podle potřeb výroby, na prostého diváka běhu věcí.

Právě tato skutečnost znamená, že samotní proletáři se považují za všechno možné, jen ne za proletáře. Jedni se domnívají, že nejsou proletáři, protože jsou zaměstnanci, jiní věří, že jimi nejsou proto, že jsou nezaměstnaní, další se cítí být zemědělci stojící v opozici vůči dělníkům, ještě další mají za to, že jsou obchodníci, protože prodávají zboží po domech, a mnozí jiní si myslí, že jsou příliš mladí nebo příliš staří na to, aby byli proletáři. Některé ženy se cítí otázkou třídy méně dotčené než muži a další považují za určující spíše rasový útlak než třídu a místo toho, aby se cítili jako černí, latinsko-američtí nebo asijští proletáři, považují se prostě za černé, Latinoameričany, nebo Asijce. Pro ty, kteří překonali tyto nejzákladnější formy bezprostřední negace proletářské reality, existují jiné, více politicko-ideologické formy té stejné negace jako jsou „antiimperialistický“, „antineoliberální“, „palestinský“, „židovský“, „kubánský“, „levičácký“, „francouzský“, „yankeeovský“, „aymarský“, „kurdský“, či „chorvatský“ sentiment, identity jako „dělník prvního světa“, „feminismus“, „antirasismus“ atd.

Tyto koncepce identit představují sociálně-demokratické síly, které se staví proti procesu ustavování proletariátu jako třídy, jež se postaví proti katastrofě tohoto světa. Pojetí třídy je zde zředěno v propletenci identit a fiktivních komunit, které jsou včleněny do komunity peněz.

Politika je zároveň jednou z hlavních ideologií proti naší třídě. Otázku sociální transformace omezuje na obsazení státu, buďto volební cestou nebo násilím, s cílem implantovat řadu opatření, která „by zpochybnila kapitalistickou společnost“ a nabídla „skutečnou a okamžitou alternativu“. Stát však není neutrálním orgánem, který může být používán podle vůle tohoto či onoho vůdce nebo strany. Je to organizace síly současné společnosti, a tedy kapitálu, a kdokoli se tohoto státu zmocní, musí jednat v kapitalistickém rámci. Stát nelze řídit, lze jím pouze být řízen. Všechna politická opatření nejsou ničím jiným, než různými formami rozvoje kapitálu, které nezpochybňují žádný ze základů této společnosti, ani nepředstavují žádný druh skutečné alternativy. Podívejte se na Kubu, Venezuelu nebo na současný postup stoupenců nezávislosti v Katalánsku.

Samospráva je prezentována jako alternativa k politice, není to však nic víc než její replika ve sféře výroby. Pokud politika všechno redukuje pouze na veřejnou sféru, pak samospráva dělá totéž ve sféře produktivní, snaží se změnit svět bez zničení moci, vyzývá výrobce, aby převzali výrobní prostředky tak, jak existují, a dál jich užívali bez šéfů a bez buržoazie. Ale tato „alternativa“ udržuje společenskou základnu kapitalismu neporušenou, protože na jejím základě dál pokračuje rozvoj autonomních jednotek komoditní výroby, výměny, peněz (nebo „kupónů“) a tudíž kapitálu, vykořisťování a všech základních kategorií této společnosti. Domnívat se, že vykořisťování a kapitalistický útisk vychází od jednotlivých buržujů, znamená nechápat, že buržoazie je jen funkcionářem kapitálu, že je to kapitál jako „automatický subjekt“, kdo řídí výrobu. Argentinské zkušenosti z počátku 21. století s „převzetím“ továren a další podobné, současnější zkušenosti jako je Rojava a její družstva, ukazují, jak může samospráva zlikvidovat náš boj a dodat kapitalistické ekonomice novou sílu. Samospráva stejně jako politika nechává neporušený kapitalistický společenský vztah, který musí být zničen.

Pro zachování této společnosti je samozřejmě také důležité, abychom věřili, že my všichni, kdo zažíváme současné strašlivé životní podmínky, si můžeme vybrat menší zlo. Vždycky se najde něco horšího, něco, co odůvodňuje podrobení se současné společnosti, více či méně kritickou podporu představitelů kapitálu nebo vzdání boje za nějaké drobky ze stolu buržoazie. Tomu, kdo žije v dusivém kapitalistickém sociálním smíru, ukazují hrůzy války. Těm, kteří nechávají svůj život v práci, aby se mohli najíst, ukazují hladovějící nezaměstnané bez jakýchkoli zdrojů. Těm, kteří chtějí jednat mimo a proti politické hře odborů, vychvalují to, „jak dělat politiku jinak“, bezchybnost „přímé demokracie“. Těm, kteří zpochybňují levici, ukazují, jak špatná je pravice. Dalším říkají, že demokracie je lepší než diktatura, ty, kteří bojují, podněcují k tomu, aby svůj boj opustili poté, co obdrželi nějaké drobné ústupky… Tak skrývají, že všechno tvoří část toho samého, že jsou to jednotlivé okamžiky té samé existence, součást námezdní práce, peněz a hodnoty.

Tam, kde se proletáři vzbouřili a vydali se do boje proti peklu, ve kterém žijí, tak jako v nedávných bojích v Nikaragui nebo v Iránu, se globální kapitál snaží popřít revoluční perspektivu a podstrčit do boje kapitalistickou perspektivu ve všech jejích variantách. Snaží se boje uzavřít do sebe a přeměnit na boje proti této či oné vládě, tomu nebo onomu diktátorovi, proti takovému nebo makovému opatření nebo dohodě, pokouší se přeměnit vzpouru naší třídy na válku mezi jednotlivými buržoazními projekty, popřít veškeré zpochybnění tohoto systému a tak absorbovat všechno, co je proti němu. Nejvyšším stupněm této repolarizace je imperialistická válka, v níž je boj proletariátu odveden do boje mezi buržoazními frakcemi, stejně jako se to v současnosti děje v Sýrii, a stejně jako se to v posledních desetiletích dělo v jiných zemích.

Z těchto faktorů a limitů současných bojů vyplývá, že všechny boje končí tím, že jsou usměrněny, zlikvidovány nebo samy oživí kapitál. To dále rozšiřuje víru v nemožnost sociální revoluce. Tato víra se stává hmotnou silou pro zachování tohoto světa a vede mnohé bojující proletáře k tomu, aby ustoupili z toho, co požaduje mezinárodní revoluční proces, a aby se ponořili do posibilistické a lokalistické dynamiky bez jakékoliv perspektivy, která narušuje jednotu mezi bezprostředními boji naší třídy (boj proti úsporným opatřením, proti vystěhovávání, proti represím, vyvlastnění…) a historickým bojem za revoluci.

Je jisté, že životní podmínky proletariátu ho přiměly k tomu, aby tyto překážky opakovaně překonával a potvrzoval sám sebe jako třídu, která se násilně staví proti současné společnosti, a to navzdory všem svým slabinám. Místní rámec byl nicméně překonán jen zřídka a pouze výjimečně se proletariát propojil na regionální úrovni. Zbytku celosvětového proletariátu jako by se tyto boje netýkaly, jako by boj, který se rozvíjí na jednom či na jiném místě, nechápal jako svůj vlastní. Nekonečné množství bojů se tak rozvíjí v úplné izolaci a končí depolarizované a/nebo rozdrcené globálním kapitálem (Sýrie, Brazílie, Mapuches…). Tato otázka nám nepřetržitě připomíná, že naše třída může vytvořit revoluční perspektivu pouze tak, že se do svého boje pustí na historicko-univerzální rovině. Proletářský internacionalismus není nějakým líbivým heslem minulosti, ale je to samotný terén, na němž se revoluční boj rozvíjí.

Navzdory všem těmto obtížím, navzdory všem těmto silám a prvkům, které působí proti ustavení proletariátu jako revoluční síly, neexistuje žádná jiná perspektiva, žádné jiné dveře vedoucí z kapitalistické katastrofy, než sociální revoluce. Nepochybujeme o tom, že kapitalistická katastrofa bude i nadále postupovat a že život na této planetě bude stále méně možný. Ale nepochybujeme ani o tom, že boje naší třídy se budou objevovat na všech možných místech této planety. Co je však zásadní, není vnímat tuto jasnou skutečnost, nýbrž se do těchto bojů pustit a strukturovat je jako jeden stejný mezinárodní boj za svržení kapitalismu, využívat nahromaděné historické zkušenosti k tomu, abychom překonali naše vlastní limity a slabiny a také odsoudit vše, co brání internacionální a internacionalistické akci proti kapitálu a státu. To je jediná skutečná cesta, jak bránit lidské potřeby vůči kapitálu. Reformy, naděje a sny, které ospravedlňují odmítnutí revoluce, nejsou ničím jiným než silami za zachování současného světa. Z této jámy lvové se vyhrabeme jedině tak, že tyto mechanismy na obrany kapitalismu, které brání organizaci naší komunity boje, odsoudíme a rozbijeme. Že se budeme sami organizovat – mimo a proti všem strukturám státu – v boji proti tomuto systému, na obranu lidských potřeb proti potřebám kapitálu. Že se přihlásíme k lidskosti proti kapitalistickému zpředmětňování. Všechno ostatní nás dovede do propasti, do které nás tato společnost směřuje.

Potvrzení lidské bytosti proti absolutní dehumanizaci, která tvoří životní podmínky proletariátu, to je podstata ustavení proletariátu jako třídy, která popře všechny společenské třídy, stát a kapitál.

Organizujme boj naší třídy mezinárodně, proti globální katastrofě kapitalismu, proti celé společnosti tříd!

Internacionalističtí proletáři
http://www.proletariosinternacionalistas.org
info@proletariosinternacionalistas.org

This entry was posted in Activity of the group - Czech, Bulletin, Bulletin CS, Čeština. Bookmark the permalink.

Comments are closed.