Třídní válka 06/2018: Od Gazy po Irán a na celém světě… Pryč s vykořisťovateli!

TV6| Čeština | English | Français | Español | Nederlands | PDF |

Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů.[1]

Poté, co byl v 60. a 70. letech minulého století potlačen a kooptován poslední revoluční pokus, je ideologická dominance buržoazie ve velké části světa téměř totální: úroveň organizované aktivity naší třídy je velmi nízká a její každodenní vyjádření se omezuje na individuální podvratné akce nebo přinejlepším na dílčí stávky a nepokoje. V tomto textu chceme upozornit na události, které po několik minulých týdnů otřásaly Iránem, události, které překročily výše uvedené limity, a to v kontextu regionu, který už dlouho a trvale stojí v globálním třídním boji na předním místě, navzdory (a proti) obrovské koncentraci vražedné kapacity, kterou tu kapitalismus rozpoutal. Chceme tu zdůraznit třídní charakter těchto bojů a důležitost rozchodů s kapitalistickým pořádkem, které naši soudruzi v Iránu vyjadřují!

Velký imperialistický konflikt, který světové a regionální supermocnosti v zastoupení vedou už několik let v  Iráku a v Sýrii[2], právě vstupuje do fáze dočasné nejistoty, buržoazní frakce a armády a milice, které slouží jejich zájmům, si lížou rány a připravují se a vyzbrojují na další kolo masakru proletářské potravy pro děla, politici a média mají spoustu práce, aby to vše podali jako vítězství, prodali jej „svým občanům“ a potvrdili a zkrátiliřetěz, kterým je naše třída připoutána k demokratickému spektáklu. Ale proletariát v tomto regionu znovu zvedá hlavu!

V prosinci vyšly do ulic tisíce proletářů v celém iráckém Kurdistánu a střetly se policií a jednotkami Pešmerga. V provincii Sulejmánia spálili demonstranti na popel budovu pešmergského velitelství a sídla hlavních politických stran (vládních i opozičních).[3] Kanceláře stran hořely i v Koye, v provincii Irbíl. Bezprostředním důvodem tohoto hněvu byl katastrofální stav základních služeb – přerušení či nedostatečné dodávky vody a elektřiny – a několik měsíců nevyplácené mzdy, především ve veřejném sektoru. V průběhu nepokojů represivní síly státu zabily přinejmenším pět demonstrantů a stovky jich byly zraněny či zatčeny.[4]

28. prosince vypukly v Mašhadu a v severním Iránu demonstrace a hladové bouře proti vysokým cenám základních životních potřeb, které se rychle transformovaly v největší vlnu třídního boje v Iránu od hnutí z roku 2009.

Jako každé proletářské hnutí se ani tato revolta neobjevila z ničeho nic. Je vyjádřením měsíců hněvu a intenzifikace boje proti životním podmínkám v kapitalismu.[5] Angažmá íránského státu v kapitalistické válce v Iráku a v Sýrii začíná, stejně jako u jeho kurdského protějšku, paralyzovat jeho kapacitu konejšit proletariát drobky ze stolu buržoazie.

Výdaje íránského vojenského rozpočtu v posledních letech vzrostly spolu s jejím častějším nasazováním, s nákupem moderních ruských zbraní, které mají zjednodušit masakr proletariátu na území kontrolovaném proti sobě stojícími frakcemi světové buržoazie (které v tuto chvíli představují Daesh a „syrská opozice“), s podporou, kterou poskytuje svým spojencům, Assadovu režimu, Hizballáhu a šíitským iráckým milicím, i s investicemi do těžby ropy, plynu a dalších přírodních zdrojů a do dopravní infrastruktury na „osvobozených územích“ (což jsou projekty, které řídí a uskutečňují společnosti, jež často přímo podléhají íránské armádě či „Strážcům islámské revoluce“).

Tento propletenec zájmů „Revolučních gard“ představuje velmi explicitní výraz zásadní role (může v jiných případech možná menší nebo skrytější, ale vždy přítomné), jakou hraje cyklus války a míru ve fungování kapitalismu. Válka samotná i následná rvačka o rekonstrukci a investice v období míru jsou na jedné straně jen jednou konkrétní formou soutěže mezi kapitalistickými frakcemi. Nejde tu o nic jiného, než o výraz hluboké potřeby různých frakcí světového kapitálu rozšířit svůj trh, aby tak čelily snižování míry zisku. Na straně druhé má válka naši třídu rozdělit na jednotlivé kategorie podle národních, regionálních, náboženských, politických atd. kritérií, potlačit třídní boj a rozbít mezinárodní solidaritu proletariátu. Přesně to se stalo v Sýrii v roce 2011, když bylo lokální vyjádření proletářského povstání proti životu v bídě kapitalistické společnosti a státnímu teroru, které zmítalo zeměmi Maghrebu a Mašreku i dalšími regiony (povstání, které buržoazní média označovala za „Arabské jaro“, aby skryla jeho třídní charakter a zabránila rozvinutí proletářské solidarity v „nearabských zemích“) díky spojenému úsilí Assadova režimu, buržoazního vojenského vedení uvaleného na militanty FSA[6] a různých cizích sponzorů, kooptováno a usměrněno do krvavé interburžoazní války. A konečně, válka také slouží jako prostředek k tomu, jak se fyzicky zbavit nadpočetné pracovní síly, což je pro buržoazní frakci tohoto regionu s obrovskou mírou nezaměstnanosti velmi významné. A v blízké budoucnosti to bude důležité i v celosvětovém měřítku.

Mezinárodní sankce a výdaje spojené s válkou přesvědčily íránskou buržoazii a správce jejího státu, že je ten správný čas opět zatlačit na další škrty oněch drobků, o nichž jsme mluvili výše, tj. podporu, kterou dostává oněch 12 procent dělníků, jež jsou oficiálně nezaměstnaní (ačkoli je jich ve skutečnosti daleko více, tak, jako všude jinde v této části světa, zhruba 40 procent u mladých pracujících), penze a dotace na pohonné hmoty.

Obrovská vlna demonstrací a nepokojů doprovázená kolektivním vyvlastňováním se následně rozšířila do všech měst v zemi včetně Teheránu, kde se souběžně s nepokoji na univerzitě a v chudinských čtvrtích na periférii konala také provládní demonstrace.

Jak se protesty rozšiřovaly do Tabrízu, Qomu, Isfahánu, Raštu, Ahvázu, Sárí, Zahedánu, Kazvínu a dalších menších měst a vesnic, stával se zřejmějším i jejich konfliktní charakter a praktická kritika vlastnictví, zboží a života v mizérii kapitalistické společnosti. Administrativní budovy mnoha veřejných institucí, včetně kanceláří mulláhů, policejních stanic a velitelství milice Básidž, byly vypáleny. Velmi rozšířenou praktikou bylo také rabování obchodů. V některých případech, jako v Kadarijánu,zaútočily skupiny proletářských militantů na policejní komisařství s cílem zmocnit se skladů zbraní a ozbrojit se pro další boj! A skutečně, policie, „Strážci revoluce“ a milicionáři z Básidž museli čelit nejen smršti kamení a molotovů, ale několikrát (v Najafabádu v Centrální provincii) i střelbě.[7] Oblíbeným cílem byly i banky, jak ty, které patří vojensko-průmyslovému konglomerátu „Strážců revoluce“, tak i pobočky velkých mezinárodních bank. Pracující South Pars Oil and Gas, továrny na traktory v Tabrízu, řidiči autobusů v Teheránu, učitelé, tovární řidiči a zemědělští dělníci začali stávkovat za nevyplacené mzdy.

Demonstranti jsou si vědomi vztahu mezi účastí íránského státu na válce v Iráku a v Sýrii a jeho imperialistickým vměšováním do politiky zemí Mašreku na straně jedné, a aktuálním prohlubováním jejich bídy na straně druhé. Vyjadřují to ve svých heslech – i když je jejich většina tolik rozporuplná a limitovaná, otrávená nacionalistickou a vlasteneckou ideologií – tak, jako slogan „Ani Gaza, ani Libanon, zemřu jen pro Irán!“. Tato částečná kritika války vyjadřuje požadavek většiny tohoto hnutí, aby byly peníze jdoucí do válečného průmyslu přesměrovány na sociální služby, vytváření pracovních míst pro mladé lidi, dotace na potraviny a paliva. Limitem těchto požadavků je fakt, že jsou součástí a posílením falešné dichotomie mezi uspokojením „okamžitých“ lidských potřeb proletariátu, jeho prostředků fyzického přežití (jídla, přístřeší atd.), a jeho „historickou“ potřebou zničit třídní systém. Pouze existence sjednoceného lidstva, a to prostřednictvím centralizovaného revoluční akce světového proletariátu, může opravdu uspokojit jak naše „okamžité“, tak naše „historické“ potřeby, jež tvořínedělitelný celek. Tyto programové slabiny využívá sociální demokracie v podobě několika islámských frakcí, které se prezentují jako ochránkyně národa proti „západnímu vlivu“ a volají po zásadách „islámské sociální solidarity“, která znamená odmítnutí kapitalistické války ve prospěch kapitalistického míru a národního protekcionismu. Nejvyspělejší sektory proletariátu se proti takovému postoji postavily rozhodným revolučnědefétistickým heslem „Od Gazy poIrán, pryč s vykořisťovateli!

Mezi těmito radikálními menšinami vyzvedněme revoltující studenty teheránské univerzity, kteří rovněž formulovali zásadní třídní pozice proti opakovaným pokusům buržoazie a historické sociální demokracie („islamistické“ nebo „sekulární“) rozdělit bojující proletariát podle genderových kritérií, či podle kritérií buržoazních politických proudů „umírněných“ nebo „fundamentalistických“ politiků. Zmíněné menšiny se rovněž vyslovily ve prospěch třídního sdružování se mimo a  proti strukturám sociální demokracie, pro organizování šór (dělnických rad)[8]. Naši třídní nepřátelé velmi dobře pochopili důležitou programovou roli, kterou tito soudruzi hrají, a represivní síly státu se na ně zaměřují s mimořádnou zuřivostí.

Samozřejmě, nejen íránská náboženská hierarchie, ale i různé jiné lokální a globální buržoazní frakce dělají to, co je jejich dobrým zvykem, aby čelily proletářskému třídnímu boji: sjednocují své síly, aby rozdělily a kooptovaly hnutí a odvedlijeho energii od jeho podvratných třídních kořenů, které napadají materiální základy kapitalistické společnosti, směrem k jinému demokratickému divadlu s mírně obměněnými kulisami. Tak Ruháního vládasice tvrdí, že podporuje „demokratické právo občanů demonstrovat“, zároveňvšak odsuzuje násilí proti represivním složkám státu a zejména útoky na veřejné a soukromé vlastnictví a vyvlastňování zboží. Chameneí a vedoucí představitelé „revolučních gard“ zatím hrajína nacionalistickou strunu a události připisují „cizím agentům a nepřátelům republiky.“ Trump a Netanjahu projevují obavy o život „obyčejných Íránců“ a režimnazývají diktaturou, zatímco Putin a Erdoganv duchu národního sebeurčení zdůrazňují nepopiratelné právo každého buržoazního národního státu bez výjimky disciplinovat svůj „vlastní“ proletariát a potlačit jeho boj.[9]

Ve skutečnosti tu jde o základní a nedělitelnou charakteristiku třídního boje vedeného vládnoucí třídou – buržoazií – proti naší třídě. Aplikovat a reprodukovat falešné separace v naší třídě v souladu sezájmovými kritérii jednotlivých buržoazních frakcí, kterése politicky vyjadřují v nesčetných kategoriích (národa, rasy, pohlaví, sexuality, náboženství, patriotismu, ekonomického sektoru, politických stranatd.)[10], představuje ústřední a jedinou možnou strategii buržoazie. Sjednocený světový proletariát, který se snaží autonomně a centralizovaněorganizovat za své vlastní třídní zájmy, je totiž její úhlavní nepřítel a předzvěst konce kapitalismu jako celku.

Ačkoliv se zdá, že sociální exploze posledních týdnů v Iránu je už za námi, brutálně potlačená silami kapitalistického řádu, odzbrojená limitovanými sliby nových sociálních výhod a rozředěná mobilizací mas loajálních občanů, základní materiální podmínky, které ji vyvolaly, nezmizely a íránská půda je stále velmi horká a plodná.

Chtěli bychom znovu zdůraznit nejpokročilejší okamžiky této vlny třídního boje, i když je vyjadřovala jen malá menšina militantů:

# Rozvíjení nekompromisního revolučně-defétistického postoje, kterýse jasně staví proti potřebám národních frakcí kapitálu bojovat proti sobě navzájem v cyklu neodmyslitelného soutěžení o trh, aby mohly realizovat směnnou hodnotu svých výrobků, zmocnit se přírodních zdrojů a nastolitsvůj specifický hospodářský a politický model vykořisťování. Revolučně-defétistický postoj představuje také negaci potřebysvětového kapitálu udržet naši třídu rozdělenou a čelit tak našim proletářskýmzájmům v boji proti vykořisťování a bídným podmínkám naší existence.

# Potvrzení potřeby připravovat a organizovat násilné povstání proti kapitálu a jeho státu, včetně získávání zbraní, útočení na klíčové body státní infrastruktury a demoralizování represivních sil.

# Útok na buržoazní morálku, která udržuje naši třídu atomizovanou jako poslušné dělníky, návštěvníky kostelů či mešit, manželky a manžele, vojáky a voliče.

Všechny tyto úkoly jsou důležité v procesu organizování naší třídyjako globální síly, která překoná a zničí poslední třídní společnost založenou na vykořisťování lidské práce a směně prostřednictvím světové komunistické revoluce. Proto je povinností všech komunistických militantů zhostit se těchto úkolů tam, kde žijí, stejně jako v celosvětovém měřítku, a napadat všechny buržoazní falsifikace, které brání přímé solidaritě s našimi bratry a sestrami v jiných částech světa. Vzhledem k tomu, že proletariát v oné části světa, kterou buržoazní média a geopolitičtí stratégové nazývají „Blízký východ“, „muslimský svět“ či „arabské země“, nadále představuje jeden z nejintenzivnějších pólů světového třídního boje s téměř každodenními divokými stávkami, nepokoji, rabováním a nesčetnými třídními pokusy organizovat se mimo a proti sociální demokracii, je pro světové komunistické hnutí zcela zásadní, aby zdůraznilo skutečnou povahu těchto bojů.Proti všem předsudkům, které si proletariát ve zbytku světa zvnitřnil, i proti všem pokusům místní sociální demokracie (islamistické,levě-islámské, leninistické, „liberálně-municipalistické“, nacionalistické, liberální atd.) využít rozporů v těchto bojích, kooptovat je a přesměrovat do demokratického,reformistického a prokapitalistického hnutí.

Doufáme, že i tento text přispěje k tomu, abychom se těchto úkolů zhostili.

# Kapitalistická ekonomika je v krizi? Ať chcípne!
# Našim nepřítelem je kapitalismus a diktatura celosvětového trhu!
# Náš cíl je všude stejný: světová revoluce!
# Zničme kapitalismus a stát!

* Třídní válka – zima 2017/18 *

 


[1]„(…) práce je dělníkovi vnější, tj. nenáleží k jeho podstatě, že se proto dělník ve své práci nepotvrzuje, ale popírá, necítí se v ní dobře, ale je v ní nešťasten, nerozvíjí v ní žádnou svobodnou fyzickou ani duchovní energii, ale moří svou tělesnost a ruinuje svého ducha. Proto se dělník cítí při sobě teprve vně práce a v práci se cítí vně sebe. Doma je, když nepracuje, a když pracuje, není doma. Jeho práce není proto dobrovolná, ale vynucená, nucená práce. Není proto uspokojením nějaké potřeby, ale jen prostředkem k uspokojování potřeb mimo ni.“ (Karel Marx, Ekonomicko-filozofické rukopisy, 1844)

Místo konzervativníhomota: ‚Spravedlivou mzdu za spravedlivou denní práci!‘ měli by dělníci vepsat na svůj prapor revoluční heslo: ‚Pryč s námezdním systémem!‘“ (Karel Marx, Mzda, cena a zisk, 1865)

[2]Nebo bychom spíše měli mluvit o regionálním vyjádření jeho otevřeně militaristické tváře, spolu s jinými, v tomto okamžiku ne tak intenzivními, jejíž „divadelní scénou“ je Ukrajina, Jemen a brzy možná Jihočínské moře.

[3]Vládních stran Kurdské demokratické strany (KDS) a Vlastenecké unie Kurdistánu (VUK), stejně jako opozičních stran Gorran a Kurdské islámská unie.

[4] Podobné příčiny pohání také hnutí v Tunisku, kde se měsíce pouličních protestů a dělnických stávek proti nezaměstnanosti, rostoucím cenám potravin a benzínu a škrtům v sociálních dávkách znovu vyhrotily do nové vlny nepokojů – „proletářské oslavy” výročí povstání v roce 2011 – největší od května 2017 (kdy hořely plamenem policejní služebny a ropné a plynové přečerpávací stanice firem ENI, OMV a Perenco). Protesty vyděsily vládnoucí třídu natolik, že rychle zařadila zpátečku a ohlásila novou formu sociálních dávek a státem garantované hypotéky. Zároveň ostře zakročila proti demonstrantům a stovky jich nechala zatknout.

[5]„To vyústilo v rok rozptýlených, ale navzájem si blízkých pochodů, demonstrací a blokád. Studenti, kteří se staví proti privatizaci a komodifikaci vzdělávání, důchodci protestující proti bankrotu penzijních účtů, učitelé a zdravotní sestry proti nelidským životním podmínkám, řidiči autobusů podporující své odboráře a nepočítaně stávek v různých sektorech, počínaje doly a konče dělníky v průmyslu zpracovávajícím cukrovou třtinu.“ http://libcom.org/news/iran-bread-jobs-freedom-05012018

[6]Podobně jako Rudé gardy během ruské revoluce nebo „dělnické milice“ ve Španělsku v roce 1936 (abychom uvedli jen dva nejznámější a nejvýmluvnější historicképříklady), i různé „liwas“ (brigády) a „katibas“ (prapory), které se objevily v revolučnídynamice v Sýrii počínaje rokem 2011,v daném okamžiku vyjadřovaly a materializovaly rozpory současnéhosociálníhohnutí. Tyto organizace a další ozbrojené milice (jejichž politický a společenský program nebyl zcela jasný, stejně jako nebyl jasný ani v případě Rudých gard či „dělnických milic“), které byly vytvořeny a původněsloženy z „dezertujícíchvojáků“ a „civilníchproletářů“s cílem ochránit hnutípřed terorem represivních sil, budou zpracovány politickýmisilamiburžoazníopozice a vejdou ve známostpodobecnýmnázvem „Syrskásvobodnáarmáda“. Rychle a nevyhnutelně se přemění(v procesu, jež je vzdálenou ozvěnou militarizace Rudých gard či „dělnických milic) na armády sloužící různýmfrakcímburžoazieprostřednictvím jednak svýchvlastních slabostí a nedostatečného rozchodu s buržoazní ideologií a praxí, jednak pomocí podvodu, násilí a nacionalistické a islamistické propagandy.

[7]Bohužel musíme říci, že síly kapitalistické represe mají navrch a dělají vše, co je v jejich silách, aby toto třídní hnutí opět utopily v krvi. Nejméně sto (v okamžiku napsání tohoto textu) našich třídních bratrů a sester bylo zmasakrováno, tisíce jsou vážně zraněny nebo zatčeny. Rádi bychom apelovali na naše kamarády na celém světě a zejména v oblastech sousedících s Iránem, aby i oni konkrétně vyjádřilitřídnísolidaritu s těmitomilitantytak, že je ukryjí před státním terorem, pomohou jim znovu se zorganizovat, budou požadovatjejichpropuštění z vězení a přímonapadatpředstavitele íránskéfrakceglobálníburžoazie a jejízájmy (zároveň s jejich„vlastní“ buržoaziísamozřejmě).

[8]Připomeňme, že ani dělnické rady ani sověty ani žádná jiná forma proletářské organizace sama o sobě není zárukou obsahu revoluce.

[9]Jiní sociálně-demokratičtí falešní přátelé naší třídy dávili svá prohlášení o „podpoře“ hnutí – mezi nimi Daesh, PYD / PKK (a jejich milice) a samozřejmě i MEK. Ti všichni už mnoho let ukazují, že jsou experty na uhašení jakékoli jiskry třídního hněvu a obracejí bojující proletáře na své stoupence a potravu pro děla v interburžoazním krveprolití.

[10]Zdravíme všechnynašetřídníbratry a sestry v Iránu, kteří naplili do tváře mulláhům a jejichpolicajtům čpícím smrtícími pohádkamiislámu, jednou z verzíkapitalistickémorálky s pravidlyjako je separace pohlaví na veřejnosti,nebohloupými principy v oblékání jako je povinnost nosit nějakýdruhhadru na hlavě. Ale ještěvíc pozdravujemetyproletářky, které v průběhupraktického obrácení těchto pravidel proti jejich strážcům udělaly z těchto hadrů zbraněprotistátu – provizorní kukly, praky atd.

This entry was posted in [Bulletin], Activity of the group - Čeština, Bulletin CS, Čeština, Internacionalismus, Třídní boj ve Světě and tagged . Bookmark the permalink.

Comments are closed.