Pryč s vlastenectvím – Ať žije internacionalismus!

Přinášíme leták od řeckých soudruhů, který je sice z března 2012, avšak s ohledem na rekordní volební úspěch fašistické strany Zlatý úsvit, je téma nacionalismu, rasismu a parastátních bojůvek, ke kterému se soudruzi ve svém letáku vyjadřují, stále aktuální (a to nejen nyní v Řecku, ale i u nás v České republice!).

Proletariát, který je stále ve vleku buržoazní ideologie, jímž vlastenectvím je, neschopen vyjadřit své revoluční zájmy v opozici vůči zájmům kapitálu, zbaven své svébytné politické organizace, nemůže být ničím jiným, než pouze rezervoárem pěšáků pro nejrůznější parastátní skupiny, potravou pro děla v další kapitalistické válce proti lidstvu. To je něco, na co rádi nejrůznější levičáci zapomínají…

***

Pryč s vlastenectvím – Ať žije internacionalismus!

Prohlášení k manifestaci připravující se na 25. březen 2012 v Aténách

Před několika dny (7. března 2012) jsme byli svědky nechutné spektakulární události, které se udály při slavnostní přehlídce na ostrově Rhodos, místě, kde místní komunita po léta prohlašovala peníze za největší životní hodnotu a která ztělesňovala nejcharakterističtějším způsobem moderní řeckou maloburžoazní představu „půvabu“.

Během „národního vystoupení“ tohoto „Rhódského kolosu“ jsme viděli bigotní vlasteneckou lůzu oslavovat šéfa místní policie, hromadně křičet hesla „vandráci, zrádci, politici“ (jedno z tradičních sloganů fašistického Zlatého úsvitu). Lůzu, která se dožadovala, aby pouze představitelé policie, armády a církve zůstali, a po vyhnání „kolaborantských podvodných politiků“ z pódia jsme viděli představení v duchu národní jednoty a vlastenecké zbožnosti, kde se zpívaly vojenské pochodové písně a tleskalo se vojenským rozkazům za křiku „Řecko patří Řekům“. To vše v atmosféře, která smrděla režimem po občanské válce a plukovnickou juntou.

Tyto události nepřišly jako blesk z čistého nebe. Byly přirozených pokračováním manifestace z 28. října 2011 v Soluni, kterou narušila podobná nacionalistická lůza během níž stovky fašistické špíny nalezly živnou půdu pro akci, při níž hrozili „vládě vlastizrádců“ složené z „pro-zahraničních politiků“mezi kterými jsou „Židé a zednáři“, a kteří bez ostychu zpívali „Slavnou Makedonii“[1] a oslavovali „naši národní armádu“.

Po tomto „zářivém příkladu“ „národní revoluce“ v Soluni a Rhodosu a s ohledem na zvětšující se zlost širokých vrstev řecké společnosti kvůli rozsáhlé ekonomické krizi „hnědo-rudá“ různorodá masa levicových vlastenců, fašistů a paramilitaristů svolává na 25. března 2012[2] „lidové vystoupení“ proti „kolaborantské“ vládě „poskoků Trojky“ (Trojka – EU, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond).

Tedy, letošní výročí událostí z 25. března 1821 se stanou „zlomových bodem masového vyjádření lidové zlosti a pobouření“. Výzvy a prohlášení nejrůznějších lokálních iniciativ, levicových organizací, extrémně pravicových organizací, „protiválečných internacionalistických“ hnutí, spolků vysloužilých důstojníků a záložníků z armádních speciálních sil, řadových odborů, učitelských svazů, místních uskupení…

…všichni vyzývají, aby se lidi připojili k této vojenské přehlídce.

Aby se tak stala „přehlídkou bojovného lidu“.

S cílem dosáhnout „lidového povstání proti vládě poskoků Trojky“.

S cílem, aby všichni lidé hromadně (všech tříd a společenských skupin kromě, pravděpodobně, „plutokratů“… a imigrantů) vytvořili vlasteneckou lidovou frontu proti memorandu, postavili se a zbavili se vlastizrádců, pozvedli řeckou vlajku a prohlásili „Buď oni nebo my!“.

Tento nestydatě reakční obrat, který směřuje k absorbování protestu velké části maloburžoazie a dělníků, kteří jsou ničeni krizí, a jeho usměrnění v mantinelech nacionalismu, je ve skutečnosti vhodný i pro samotný systém.

Prvně to posiluje fašisty, kteří již sílí, a dovoluje jim prezentovat se jako „přátelé lidu“, aby tak ve správný okamžik mohli zaútočit na nejslabší části proletariátu, tj. Imigranty. Obecně tedy, aby mohli rozbít dělnické hnutí. Řádná výhoda jim byla dána „třídním odborářstvím“ Řecké komunistické strany (KKE), které dotáhlo nacistické hrdlořezy ze Zlatého úsvitu do továrny řeckých ocelářů v Aspropyrgos, aby se tak zbavili příznivců stávkujících z řad extrémní levice a anarchistů.

Ale hlavně to umožňuje představitelům vládnoucí třídy rozbít proletariát jako třídu, jako potencionálně aktivní faktor ve zničení tohoto systému, aby zabránili jeho nezávislému zformování se jako revoluční síly a aby rozpustili jeho specifickou třídní povahu do „lidí“ a „národa“. Vládnoucí třída se nebojí vlasteneckého pobouření „lidí“, ale chtějí jej udržet v mezích „řádu“. To znamená jeho manipulaci buď policejní represí nebo parastátní provokací, která by jim umožnila vyhlásit výjimečný stav, něco, o co se zdá, že hluboce usilovali po nepokojích z 12. února 2012, které skončilo smrtí.[5]

Tak či onak, nehodláme si hrát na delfskou věštkyni[6]. Nevíme, co se odehraje 25. března 2012 na náměstí Syntagma. Možná mnoho, možná nic. To, co nás zajímá, je pracující třída konstituující se jako autonomní revoluční subjekt za těchto velmi důležitých historických podmínek, ve kterých žijeme v Řecku a rovněž mezinárodně.

Jedinou cestou z nynější krize je svržení kapitalismu. V opačném případě tento systém poté, co skoncuje s hrozbou proletářského povstání, nakonec užije klasickou metodu, s níž řeší své velké krize: nová světová válka za zničení přebytečného kapitálu a lidí a nového přerozdělení světových trhů, aby tak znovu započal nový cyklus kapitalistické akumulace. A aby toho dosáhl, měl by, opět a znovu, získat milióny pracujících, aby se stali „potravou pro děla“ kvůli „slávě národa“, „majestátnosti vlasti“, „obrany demokracie“ a dalších takových ideologií, které slouží k ochromení mas s cílem naverbovat je na válečná bojiště. Tedy všichni ti, kdo dnes volají svět práce k účasti na „lidových frontách“ a „národních verbováváních“ budou mezi těmi, kteří budou zítra volat do války.

To je důvod, proč různé pseudo-řešení vznesené levou frakcí kapitálu za zlepšení správy tohoto systému – přes Eurobondy až po vystoupení Řecka z EU nebo třeba „lidovou moc“ jako na Kubě nebo v Severní Korei – nejsou nic jiného než jako z pohádek Tisíc a jedné noci s cílem zmást pracující a zvýšit volební preference velkým levicovým stranám a jejich krajně levicovým přívěskům. Éra reforem definitivně dosáhla svého konce s poválečným „sociálním státem“. Dnes je mnohem snazší svrhnout samotný systém než vrátit zpět jeho politiku. Právě proto je politické utvoření jediné společenské třídy, která může zničit kapitalismus, jako revolučního subjektu absolutně nezbytné. A aby se tak stalo, musí rozbít okovy dominantní ideologie. Nemůžete bojovat proti svému nepříteli jeho vlastními zbraněmi, tak jak dříve nešlo systém změnit „zevnitř“. Systém, který je konstruován tak, že je neměnný. Pokusíte-li se o to, jedinou jistotou je to, že se změníte sami, i když jste měli nejlepší úmysly. Tak se dobré úmysly rychle přemění v cynismus a integraci.

Vlastenectví mas a jeho škodlivé důsledky byly vidět ve dvou hlavních světových válkách. Tento do nebe volající rozpor mezi společenskými zájmy proletariátu a vlasteneckým postojem je, vzhledem k poklesu třídního vědomí, pod tíhou buržoazní ideologické propagandy, ale rovněž beznadějností a zdrcující nedůvěrou ve vlastní síly a pod zničujícím působením těch politických sil, které se jeví jako stoupenci proletariátu a mluví jeho jménem.

Avšak národní jednota je lež. Ponětí národa je důležitým pilířem buržoazní dominance, protože zakrývá třídní charakter společenského systému. Nacionalismus vždy znamená podřízenost proletariátu jeho „vlastní“ buržoazii.

Pracující si musí uvědomit, že v rámci tohoto systému nenajdou žádnou spásu, zvláště v podmínkách globální krize. Dále, že dělnická třída nemá žádnou vlast.

Dokonce i když svrhnou současnou vládu, přijde další, která bude sloužit zájmům vládnoucí třídy, i když bude mít na sobě modrobílou vlajku[7].

Kapitalismus nemůže být postupně vylepšován. Ani nemůže být řízen přijatelnou lidskou metodou. Musí být svržen revolučním způsobem dělnickou třídou.

Ti militanti, kteří to myslí upřímně dobře, a kteří naivně věří, že lze užívat vlasteneckou ideologii k útoku na buržoazii a obvinit ji tak z „národní zrady“, aby pak sami vypadali „královštěji nežli král“, se tragicky mýlí. Vlastenecká ideologie se vrátí a bude je pronásledovat jako bumerang. Jejich model je, samozřejmě, Národní osvobozenecká fronta[8]. Takže, nyní marně hledají podobnosti s obdobím okupace. Tato historie se však opakuje jen jako fraška. Co se můžeme naučit ze zkušeností odporu EAM je, že mobilizace dělnické třídy za zájmy „demokratického imperialismu“ v národní frontě ve jménu „lidové antifašistické války“, bez ohledu na nejasné tužby pracujících mas za sociální změnu, znamená pro tento systém dramatické zotročení pracujících. Jakmile jsou masy použity k posílení spojeneckého antifašistického imperialismu a k rekonstrukci buržoazního režimu, pak byly zotročeny a stali se kořistí nové buržoazní moci. Ale i kdyby EAM, tedy Komunistická strana Řecka (KKE), ovládla moc, založila by tyranii státního kapitalistického režimu po vzoru stalinského Ruska a „lidové demokracie“. V obou případech by otroci kapitálu zůstali otroky.

Nezbytnou podmínkou je tedy odstranění všech buržoazních mýtů, které jako noční můra tíží mysl dělnické třídy a paralyzuje jakoukoli nezávislou třídní aktivitu. Vlastenectví je smrtelný jed pro třídní boj proletariátu.

Dělnická třída ve svém přirozeném stavu – jako prostá sociologické kategorie – je masa jednotlivců a jediná věc, která ji sjednocuje je, že je lidským materiálem k vykořisťování. Toto je význam slavné Engelsovy věty:

„Dělnická třída je revoluční nebo neexistuje“.

Dělnická třída se musí ustavit jako militantní komunita uvnitř buržoazní společnosti tím, že vytvoří své vlastní struktury, své vlastní „bojové formace“, že dojde k rozchodu s dominantní ideologií, ustaví se jako praktická negace kapitalismu a tak vytvoří svou vlastní „stranu“ . K tomu je třeba, aby odmítla, mimo jiné, ideologie vlastenectví a odpoutala se od všech duchovní okovů, které zotročují její vědomí. Musí odmítnout národní jednotu a vlast, protože nemůže být ani sjednocena se svými nejhoršími nepřáteli, ba ani nemůže mít vlast. Proletariát je celosvětová třída ze své podstaty.

Národ je specifická historická formace, která plní speciální společenský úkol: vytvoření národního státu jako vymezené oblasti ekonomické a politické nadvlády buržoazie. Národ je společenstvím kapitálu, národní stát je buržoazní stát a vlast je panství buržoazie.

Stát je nástrojem třídní nadvlády, mechanismus organizovaného násilí ekonomicky vládnoucí třídy určený k zajištění vykořisťování utlačovaných společenských tříd a obraně jejích zájmů. Represivní orgány této moci jsou policie a armáda.

Armáda, obzvláště, není pouze nejúčinnějším prostředkem k rozbití sociální revoluce, ale je rovněž hlavním prostředkem pro obranu anebo expanzi území kapitalistického státu.

Nicméně, i když se moc vládnoucí třídy opírá, v podstatě, o násilné donucení, není omezena pouze na něj a užívá tohoto donucení pouze v obdobích otevřené sociální války, tj. občanské války. Co je nezbytné pro konsolidaci třídní nadvlády je ideologická integrace utiskovaných tříd, tj. aby přijaly, že jejich postavení uvnitř existujícího systému vykořisťování a útlaku je spravedlivé, trvalé a nevyhnutelné.

To znamená, že podmínkou pro vytvoření a fungování národního státu jsou společenské zájmy vládnoucí třídy, a že mocenské třídní vztahy jsou vnímány jako národní vztahy a národní zájmy. Tedy, třídy jsou ztotožňovány s „lidmi“, „lidé“ s národem, národ se státem, stát s vlastí a kapitál s národním bohatstvím.

To je důvod, proč všechny buržoazní frakce pravice i levice vystupují jako skutečné zástupkyně národních zájmů, prezentují své speciální zájmy jako zájmy lidí a národa, aby tak mobilizovaly utlačované třídy do služeb za své vlastní zájmy v účasti na buržoazním politickém systému.

A takto mezi sebou leví a praví národovci soupeří, trumfují se navzájem ve vlastenectví, ukazují jeden u druhého slabosti v otázce národních zájmů.

Stejným způsobem se přou v otázce správy kapitalistického systému, každý předkládá své vlastní řešení jak výhodné na národní úrovni tak i spravedlivé pro lidi. V každém případě však za buržoazními stranami je skutečnou „stranou“ buržoazie její Stát, kde celé spektrum buržoazních politických frakcí bojuje proti sobě, od těch zachovávající politické status quo až po extremistické sily napravo a nalevo, o na jeho ovládnutí.

Historicky progresivní mise národa spočívá v historicky progresivní roli kapitalismu, tj. vytvoření materiálních a společenských podmínek pro vytvoření beztřídní společnosti.

Tato progresivní historická mise kapitalismu skončila érou imperialismu, období zničujících světových hospodářských krizí a světových válek. Proletářská revoluce je již historicky na pořadu dne. A tato revoluce nevytváří ani nezachovává národy a hranice, avšak ruší je a uvádí všechny lidi na světě společně do jediného lidského společenství.

Obrana národa a vlasti není nic jiného než obrana upadajícího kapitalismu, společenského uspořádání, které vede lidstvo do chaosu, války a barbarství. Komunisté jsou proti jakékoli formě vlastenectví a nacionalismu. Komunismus je společným cílem všech pracujících na celém světě a jejich místem je celá země. Jediným „socialismem s národními barvami“ je státní kapitalismus Stalinova a Hitlerova národního socialismu. Žijeme v celoplanetárním kapitalistickém systému s celosvětovou dělnickou třídou, která již dosahuje počtu jedné miliardy lidí. Slogan Komunistického manifestu „proletáři všech zemí spojte se!“ nebyl nikdy lépe načasovaný než nyní.

Mnoho aktivistů, kteří to myslí dobře, si může všechny tyto skutečnosti uvědomit. Avšak jsou děšeni nad velikostí útoku vlády a kvůli slabosti jejich síly zapomínají vše. Ustupují ubohému stupni političnosti pracujících mas a zoufale hledají okamžité řešení. Říkají: „Něco se musí konečně udělat! Cokoliv! Lidé se musí vzepřít, vyjádřit svůj vztek a rozhořčení proti tomu, co ničí jejich životy. A nechme lidi to udělat jakkoli!“

Argument, který je předkládán, je emocionální.

Ale lidé jsou naštvaní a rozhořčení a vědí to.

Pokud by lidé, například, chtěli svrhnout současnou vládu, mohou to velmi dobře udělat. Mimochodem, vláda si nedělá, co chce, ale dělá to, co ji lidé „dovolí“ kvůli svému strachu, nezájmu, zmatení a toleranci. Není třeba říkat lidem, aby svrhli vládce.

Je potřeba říci jiné věci.

Až na to, že organizace levice, které by měly být pro revoluci a svržení kapitalistického systému, užívají emocionální jazyk, neformulují politické argumenty.

Zoufale říkají, že se musí něco udělat, cokoliv. A právě z tohoto důvodu se podvolují buržoaznímu vědomí mas, idealizují si jejich reakce a hledají „chytré a efektivní“ řešení uvnitř rámce tohoto systému. Toto pojetí má své jméno a tradici: jmenuje se „oportunismus“. Před sto dvaceti lety jej Engels popsal slovy:

Toto zapomínání na velká hlavní hlediska pro chvilkové zájmy dne, tato honba za chvilkovými úspěchy a boj o ně bez ohledu na pozdější následky, toto obětování budoucnosti hnutí prospěchu přítomnosti může být snad míněno „poctivě“. Je to však oportunismus a zůstane jím, a „poctivý“ oportunismus je snad ze všech nejnebezpečnější…

Engels, Kritika návrhu Erfurtského programu, 1891

Komunisté avšak nejsou ani věrní slouhové mas, ani jejich rádoby spasitelé a ani jejich budoucí utlačovatelé. Jsou, nebo alespoň by měli být, nejvíce politicky uvědomělou částí proletariátu a jejich úkolem je vzbuzovat důvěru v kolektivní sílu proletariátu a ukázat cestu, jak svrhnout tento prohnilý systém a vytvořit novou společnost. Bez revoluční společenské vize se nemůže proletariát ustavit jako revoluční třída. Ve skutečnosti se nemůže ani úspěšně bránit frontálnímu útoku, kterým je sužován. To ale znamená, že musíme obnovit obsah komunismu a socialismu v povědomí pracujících mas, obsah, který byl monstrózně zkreslen a degradován sociální demokracií, stalinismem a jejich odnožemi.

Účelem revoluční organizace jako vědomé části dělnické třídy je ukázat směr a cíl. Že třídní boj proletariátu má být veden proti kapitálu, radikálně kritizovat buržoazní společnost, podporovat zájmy pracující třídy jako celku a pomoci proletariátu konstituovat se v třídu, aby svrhl kapitalistické uspořádání a ustavil komunistickou společnost.

Komunismus není nic menšího, než společnost bez tříd, bez vykořisťování člověka člověkem, bez mechanismů organizovaného násilí a útlaku obecně, bez veškerých kapitalistických vztahů, které se řídí vlastnictvím, obchodní směnou, směnou hodnotou, nadhodnotou, penězi a námezdní prací.

Je to organické univerzální společenství volně spojených výrobců, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech, každého člena, který přispívá k společenskému blahobytu podle svých schopností a těší se společenským statkům dle jeho potřeb a podílí se přímo a aktivně na kolektivní správě společných záležitostí.

Je to, nakonec, kolektivistická a nehierarchická společnost v níž se pospolitost shoduje s osobní nezávislostí v rámci vztahů solidarity a rovnosti, čímž se dosahuje platnosti pravé politické demokracie, to jest samospráva společnosti.

Je třeba ukázat lidem nutnost a vizi komunismu, protože to je jediná cesta, jak z kapitalistického barbarství.

Pokud se nebudou sami mobilizovat, nikdo je nemůže zachránit. Jestli nebudou věřit v svoji kolektivní sílu a pozvednou místo boje za své postavení národní vlajku, nic se nezmění.

Pokud nebudou bojovat, inspirováni jinou budoucností, pak budou i nadále v obavách a zoufalství.

Zoufalé nepokoje bez budoucnosti fungující jako pojistný ventil k upuštění páry a neustálé uchylování se k buržoazní ideologii, která – jako dominantní síla – je schopna násobit se, šířit a proměňovat se, budou jediným způsobem, jak být mimo tuto patovou situaci.

My osobně zůstáváme věrni našemu programu a našim principům. Strategie, která shoduje hodnoty s efektivností bez toho, aby brala v potaz zásady a význam, je současná buržoazní politika. Jsme spolu s naší třídou, jsme spolu s jejími každodenními boji, které vede jako třída proti třídě. Přispíváme k růstu jejího sebevědomí, podporujeme její sebeorganizaci a podílíme se vzestupu třídního uvědomění. Dělnickou třídu ani neuctíváme, ani ji nevedeme na ručičku.

Vlastenectví, i když se stane praporem mas, u nás vyvolává znechucení. Povinnost revolucionářů, internacionalistů, je postavit se proti proudu a bránit, proti tomuto proudu, historické zájmy proletariátu. Proto se nebudeme podílet na této vojenské přehlídce.

Pryč se všemi vlastmi, národy a buržoazními armádami!
Ne mýtu národní jednoty – Proletáři nemají nemají žádnou vlast!
Třída proti třídě!
Za celosvětovou komunistickou revoluci!

Internacionalističtí soudruzi v Řecku
Atény, 24. března 2012
engymo.wordpress.com


[1] Vojenská nacionalistická píseň.

[2] Výročí řecké revoluce proti Osmanské říši.

[3] Zahrnuje „Protiválečné internacionalistické hnutí“ (Antipolemiki Diethnistiki Kinisi) – čelní krajně levicová formace, která vyzývala k přeměně vojenské přehlídky v lidové povstání proti vládě a politice Trojky, za jednotu všech sil, které jsou proti Memorandu a za jednotu vojáků s členy stálých armádních ozbrojených sil!.

[4] Zahrnuje „Zlatý úsvit“, neonacistickou stranu, která má stále větší vliv, zejména v lidových a dělnických oblastech, a proto se očekává, že dosáhne dobrého výsledku (3– 4 %) v nadcházejících volbách.

[5] Dne 12. února 2012 se v Aténách konala masivní demonstrace proti ekonomickým úsporným opatřením a proměnila se v sérii vážných nepokojů.

[6] Pýthie, známá jako Věštkyně z Delf, byla kněžkou v Apollónově chrámu v Delfách, který se nacházel na svazích hory Parnas.

[7] Barvy řecké vlajky.

[8] Národně osvobozenecká fronta (Ethniko Apeleftherotiko Metopo, EAM) byla hlavním hnutím řeckého odporu během okupace Osy v Řecku za II. světové války. Jejím hlavní hnací silou byla Komunistická strana Řecka (KKE), avšak během celého období okupace zahrnovala i několik dalších levicových a republikánských skupin.

This entry was posted in Blog - česky, Czech, Řecko 2008-2009. Bookmark the permalink.

Comments are closed.