PRYČ S TYRANY A ZRÁDCI VŠEMI! Příspěvek ke komunistické kritice proletářského hnutí v Českých zemích rakousko-uherské monarchie 1914-1918

Poznámky:

(1) Jako rozporuplný leninista se nám Bordiga jeví, protože jeho praxe byla silně leninistická, obzvláště pak jeho dlouhodobé angažmá ve Třetí internacionále, které nezačalo ničím jiným než spoluautorstvím kontrarevolučních 21 podmínek pro vstup do internacionály a vylučováním skutečných komunistů. Přesto v pozdějších letech svého života Bordiga nabídnul řadu zajímavých teoretických reflexí na téma kapitalismu a komunismu, které ovšem znovu doplňoval sociálně demokratickou praktickou aktivitou.
(2) Vzájemná konkurence jednotlivých kapitálů totiž produkovala táhlou krizi, kterou se nedařilo dlouhodobě vyřešit. Stávající trhy byly saturovány a bylo třeba dobýt nové a především klesala hodnota výrobků a výrobních prostředků. Válka byla jedinou cestou z krize – masová likvidace přebytků, konstantního i variabilního kapitálu. Všeobecná destrukce (devalorizace) totiž umožňuje znovu nastartovat cyklus zhodnocování skrze rekonstrukci.
(3) Dál nad námi vlá rudá vlajka čistá, Praha 1952, s. 135.
(4) Uvědomujeme si, že výrazy typu „čeští proletáři“ nejsou zrovna případným vyjádřením třídní reality, ale stejně jako v mnoha jiných případech jsme zde zajatci buržoazního jazyka. A to právě ve chvíli, kdy se snažíme napadat nacionalistickou ideologii a národovecké mýty obklopující soumrak Rakouska-Uherska a zrod československého buržoazního státu. Chceme totiž čtenáři ukázat, že rebelství nebylo výsadou „Čechů“, nýbrž proletariátu na obou stranách národního dělítka. Proto žádáme čtenáře o pochopení a shovívavost vždy, když v našem textu na podobné buržoazní výrazy narazí.
(5) A umíralo se ve velkém…, tedy jak kdo. Jen v prvních dvou letech války padlo na rakousko-uherské straně 450 000 prostých vojáků z řad městského a venkovského proletariátu a 50 vojáků z řad továrníků a velkostatkářů.
(6) Šmeral byl stejně jako rakouská sociální demokracie stoupencem tzv. austromarxismu. To znamená, že uznával a aktivně obhajoval buržoazní právo národů na sebeurčení. To se v marxistické ideologické optice pojilo s buržoazní revolucí, jež jediná byla podle jeho mechanistického pojetí dějin v habsburském mocnářství na pořadu dne. A jelikož nutným vyústěním dějin pro něj byla následná přeměna (samozřejmě provedená sociální demokracií) národních buržoazních států v mezinárodní federaci (národních) socialistických republik, preferoval před rozbitím Rakouska-Uherska na malé samostatné národní státy jeho reformu ve federaci národních celků. Díky tomu, že jako jediný z významných předáků strany setrvával na levičáckém heslu „socialistické republiky“, se tak již za války stal vůdcem levicových proudů v ČSDSD. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že svojí praktickou politikou vehementně pomáhal národně osvobozenecké kontrarevoluci podmanit si proletářské hnutí (jak ještě dále v textu uvidíme). Již v roce 1917 jej pravicová a mnohem více nacionalistická frakce ve straně odstavila z funkce předsedy. Po ustavení Československé republiky byl protirakouskými nacionalisty obviňován z nevlasteneckého postoje, takže jej ČSDSD stáhla z veřejného života a uklidila do Švýcarska.
(7) „Čeští komunisté anarchisté – aspoň valná většina jejich – vedení dobrou úvahou a zdravým pudem zaujali ihned na počátku války rozhodné stanovisko proti největšímu a nejbližšímu nebezpečí, proti německému a rakouskému imperialismu. Dnes, kdy máme již zprávy a dokumenty z ciziny, vidíme, že také jinde nejlepší naši kamarádi postavili se na stranu protiněmeckou. (…) K imperialismu jinému máme samozřejmě stejné stanovisko jako k německému. Ale imperialism západních mocností nebude bohdá nutno potírati válkou; ten bude odstraněn pomalu vítězným socialismem. Nevěříme, že by anglosaští vojáci byli někdy ochotni táhnouti na socialistickou Evropu kontinentální.“ „Sjezd českých anarchistů komunistů“, Červen, II., 1919, č. 1, str. 6-9; č. 2, str. 14-15.
(8) Bratr Viktora Adlera, vůdce rakouské sociálně demokratické strany.
(9) I zde musíme čtenáře upozornit, aby si povšimli tíhy, s jakou buržoazní ideologie ležela v myslích tehdejších třídních bojovníků. Karel Verner používá obraty jako „rakušácká poroba“, byť proletariát se nalézá v kapitalistické porobě a je lhostejno, zda ji spravuje rakouský nebo český státní aparát.
(10) Míněn říjen 1917 a vliv ozbrojeného povstání v Rusku.
(11) Antonín Klimek ve své knize Říjen 1918 – vznik Československa (Paseka, Praha a Litomyšl 1998) cituje z dobového buržoazního tisku: „29. září rolník Jan Machek z Doubravic u Bílé Třemošné byl na obecní cestě blíže svého statku zavražděn. Pachatelé… ostrým nožem mu přeťali tepnu na krku a uloupili mu peníze. Zločin spáchalo 5 až 6 mužů ve vojenském stejnokroji a byli ozbrojeni puškami opakovačkami. U rolníka Josefa Hrdiny z Doubravic uloupili z komory 2 velké peřiny a 84 kg žitné mouky v úhrnné ceně 2700 korun… Pachatelé vraždy byli pronásledováni a na útěku vypálili 25 ran z pušek. Zmizeli a dosavadní pátrání bylo bezvýsledným“.
(12) Podle vyprávění Jakuba Sedlaříka se ve Chvalnově oddíl četníků vedený strážmistrem Kolomazníkem pokusil dopadnout „zeleného kádra“ a revolučního agitátora, Františka Kršku. Místo něj však četníci náhodně zatkli jiného „zeleného kádra“, Antonína Herodka. Zpráva o Herodkově zatčení se rychle rozšířila a další dezertéři se zbraní v ruce zastavili četníky, když chtěli zatčeného odvést z vesnice. Doprovázeni nadávkami zástupu místních lidí se četníci stáhli zpět do vesnice, do Herodkova domu, ale odmítali „zeleného kádra“ propustit. „Asi 15 mužů se dohodlo, jak Herodka osvobodí. Vnikli do domu dvorem, dostali se až do kuchyně a přepadli četníky. Kolomazník dal sice povel ke střelbě, ale útočníci jeho provedení násilně znemožnili a Herodka osvobodili. Zbití četníci již jen prosili, aby jim lidé nebrali zbraně, že by na to doplatili svým propuštěním ze služby. Akce se zdařila, Herodek uprchl, útočníci se rozešli. A pak bylo už jen vidět četníky, jak se v roztrhaných uniformách a znaveni ztrácejí humny směrem ke Střílkám.“
(13) K cílené likvidaci četníků ovšem docházelo i v českých zemích. 25. října 1918 četnictvo provedlo zátah na zběhy v bystrckých lesích u Brna. Zatklo 22letého dezertéra Střechu a jeho tři soudruhy podezřelé z vraždy třicetiletého četnického strážmistra Macourka, pověstného tím, „že velmi horlivě stíhal zběhy“. Ten byl 15. října nalezen v řece u Komína, na jeho těle bylo shledáno 20 těžkých ran a mrtvole byly ukradeny boty.
(14) Zřejmě se jednalo o ad hoc seskupení radikálně naladěných námořníků, kteří se potkávali v přístavních hospodách.
(15) Ruská revoluce však skutečně zapůsobila na nespočet dalších zajatců, jak dokazují například vzpomínky jednoho z rumburských vzbouřenců, Josefa Veselého: „Byl jsem tehdy jako zajatec na zemědělských pracech v Chersonské oblasti, když k nám začala pronikat říjnová revoluce se všemi důsledky. Bratra jsem měl u 7. střeleckého pluku „Tatranského“ československých legií. Toho času byl v Charkově, dopisovali jsme si, ale já měl jiné názory než on, který se chystal k transportu do Francie na frontu. Věřil jsem, že je třeba zahájit odboj přímo doma a s válkou se vyrovnat po ruském vzoru…“ S tímto cílem se Veselý a několik set dalších zajatců vydalo v lednu 1918 ze Žitomíru domů. Chtěli proklouznout rusko-rakouskými liniemi a v Českých zemích dělat revoluci. Koho však nepostřílely zbytky ruské armády, toho se opět zmocnila rakouská armáda.
(16) Osmnáctiletý obuvník z Nového Volinsdorfu u Podbořan.
(17) Pro účast na vzpouře a porušení veřejného klidu byly například zatčeny tři mladé německé proletářky: Marie Köglerová, Ida Eiseltová a Marie Hilleová. Podle četnického hlášení vyzývaly dělníky, „stojící na ulicích, aby šli se vzbouřenci, a s posměchem a potupnými řečmi pobízely a strhávaly vojáky, kteří chtěli zůstat neutrální, aby se připojili k již se bouřícím subjektům.“ Podle dalších četnických hlášení se měl v Krásné Lípě ke vzbouřencům přidat chlapec jménem Umlauf, kterému vojáci dali bajonet, pistoli a náboje a on s nimi pak táhnul až do České Kamenice. Po potlačení vzpoury pak německé dělnice a vojáci zdobili květinami hroby popravených vzbouřenců.
(18) Jako se o to snažili (byť nedostatečně) například machnovští povstalci na Ukrajině.
(19) Téhož dne jako rumburští vypověděli ráno kvůli hladu poslušnost i čeští vojáci v Novém Boru. Hejtman Flibor je však sliby a skrytými výhrůžkami přemluvil a posléze použil v boji proti vzbouřencům. Stejně tak se k proti-vzbouřenecké operaci nechali použít vojáci 18. pěšího pluku z České Lípy, přestože 10. května 1918 i mezi nimi došlo k malé hladové vzpouře. Ta však byla v zárodku udušena a bylo z ní obžalováno 48 vojáků. Protože však na rozdíl od rumburských neusilovali o vyvolání sociální revoluce, bylo 39 obžalovaných osvobozeno a devíti mužům byl povolen odklad trestu vězení. I tato izolovanost jednotlivých bojů a neschopnost ostatních bojujících proletářů aktivně se s nimi identifikovat, poukazují na slabiny tehdejšího třídního hnutí a naznačují iluzornost Nohovy koncepce, že k vyvolání revoluce postačí pouhý příklad.
(20) Za tento svůj výrok byl o několik dní později popraven spolu s dalšími vzbouřenci.
(21) Není bez zajímavosti, že v den, kdy byli rumburští vzbouřenci dopraveni do Terezína, našel svobodník Fischer v ubikaci III. náhradní setniny terezínského 42. pěšího pluku německy psaný leták tohoto znění: „Milí kamarádi, naši utlačovatelé jsou stále horší. Teď už nás nechávají střílet a připravují děla. Každý zná své psy. Nezapomínejte na Kastella a na šikovatele Webera, který nám za živa rve vnitřnosti z těla. Z Čechů nemusíte mít strach, ti půjdou s námi.“ Ke vzpouře však již nikdo z německých vojáků odvahu nenašel. Zato v Terezíně nalezli smrt dalších rumburští vojáci, kteří ve strašlivých podmínkách zemřeli na podvýživu a nemoci. Dnes známe jména jen 11 z nich: Jan Jícha, František (Ondřej) Barnd, František Kunz, Josef Maša, Karel Tuchek, František Veverka, Rudolf Macho, Rudolf Belčický, Josef Prášek, J. Šmidek a Karel Werner.
(22) Flibor se později stane agilním důstojníkem československé armády, kde to v roce 1929 dotáhne až na plukovníka. Jeho účast na rozdrcení rumburské vzpoury mu nikdy nebude obzvláštní přítěží, neboť nový stát se sice snažil vzpouru veřejně prezentovat jako nacionalistickou, ale vládnoucí frakce buržoazie dobře věděly, že tomu tak nebylo a že vzpoura sama o sobě byla třídně subverzivním aktem. Na tom nemohla nic změnit ani skutečnost, že po svém osvobození z Terezína na 300 rumburských vojáků propadlo všeobecné nacionální euforii a přihlásilo se do služeb československé armády a v roce 1919 dokonce bojovalo proti maďarské Rudé armádě na Slovensku. Pro své nové české nadřízené si automaticky nesli cejch špatných vojáků a rebelů. Legionářský generál Eduard Kadlec na jejich adresu v roce 1920 prohlásil: „Podobní živlové mají být z armády vymeteni…“ Přeživší rebelové si v roce 1928 založili Sdružení rumburských vzbouřenců. Byť jeho členové již dávno neměli s třídním bojem nic společného, státní úřady je i tak považovaly za „rudé“ či dokonce za „komunistické“ a házely mu klacky pod nohy.
(23) Avšak v momentě, kdy vznikne národní stát české buržoazie, bude tentýž Tusar přesvědčovat české vojáky, aby zůstali v Rakousku a neztěžovali již beztak obtížnou situaci doma, která byla těhotná třídním rozpory: „Zůstaňte zatím na svých místech. Není pro vás doma dosti potravin. Důvěřujte úplně zástupci československé vlády, který vás co nejdříve odtud vyvede.“
(24) Míněn převrat z 28. října 1918, kterým byl vyhlášen samostatný československý stát.
(25) Zaměstnáni tam byli v rámci militarizace práce a celoříšské mobilizace pracovních sil.
(26) Masaryka tehdy dohodový buržoazní tisk nazýval „pánem Sibiře“.
(27) Otrocky vděčná česko-slovenská buržoazie přejmenuje podle tehdejšího amerického prezidenta Prešpurk. Než získal dnešní jméno Bratislava, jmenoval se chvíli Wilsonovo.
(28) Někteří čelní čeští činitelé (mladočeši Karel Kramář, Alois Rašín), kteří byli členy Maffie, se za své aktivity dostali do vězení, byli odsouzeni za velezradu, ale roku 1916 je (bohužel) amnestoval nový císař Karel I (nepotrvá dlouho a mladí proletářští militanti se sami pokusí tyto nepřátele naší třídy násilím odstranit – pro ně již nebude existovat možnost usmíření jako pro posledního habsburského císaře a českou buržoazii).
(29) Brzy se do Socialistické rady zapojili i dříve zmiňovaní „centralisté“.
(30) Přičemž tato otázka by bývala fakticky měla být dělníkům zcela lhostejná, neboť neměli ani tu nejmenší možnost, že by tam kdy mohli nechat své děti indoktrinovat buržoazií.
(31) Jeho hlavními protagonisty v případě říjnové generální stávky byli sociálně demokratičtí předáci Šmeral, Stivín, Bechyně a ještě více nacionalisticky naladění národní socialisté Stříbrný, Franke a „anarchistka“ Luisa Landová-Štychová.
(32) Noviny Český socialista, 11. října 1918.
(33) Když se o tomto plánu dozvěděla buržoazní pravice z Národního výboru, okamžitě se od vyhlašování republiky distancovala v obavách z násilí, ztráty kontroly nad ustavením vlastního státu a svévolnosti tohoto aktu, jenž postrádal koordinaci se zahraničním odbojem a Dohodou.
(34) Autorství tohoto oběžníku a nápad s vyhlašováním republiky se následně připisovaly Šmeralovi, byť pod oběžníkem figurují jména všech členů Akčního výboru. Šlo o zjevnou snahu ostatních „socialistických“ předáků vypadat před pravicovými spojenci lépe a vinu za radikální slova svalit na Šmeralovu krajní levici.
(35) V téže době vůdce německé sociální demokracie v Čechách Seliger oznámil ochotu jednat s pravicovými německými nacionalisty o vytvoření Národní rady Německých Čech, jisté obdoby českého národně osvobozeneckého Národního výboru.
(36) A takových případů bylo vícero. Například pravicový sociální demokrat Modráček ironicky poznamenal na adresu svého spolustraníka Pařízka, že 14. října stál na Brandýsku v čele „´socialistické revoluce´, která skončila tím, že se lidé rozešli domů, jakmile zakročili četníci.“
(37) Vzpomíná kladenský militant Karel Verner v knize 1921 – Vzpomínky na vznik KSČ, Nakladatelství politické literatury, Praha 1962.
(38) Máme zde na mysli všechna dobová ztělesnění historické sociální demokracie – tedy nejen ČSDSD, ale také národní socialisty i s jejich „anarchistickým“ křídlem.
(39) Například na dole Engert. Viz Antonín Zápotocký, Rudá záře nad Kladnem, Práce – Vydavatelstvo ROH, Praha 1951.
(40) Buržoazie a její média tehdy označovaly za bolševické vše, co jen trochu zavánělo zpochybněním panství kapitálu v jeho dosud známé podobě. Proto tímto titulem byli častováni a sami sebe častovali všichni od radikálních sociálních demokratů až po skutečné třídní militanty, kteří byli praktickým vyjádřením skutečného komunistického hnutí proletariátu.
(41) 27. října císař Karel pověřil posledního rakousko-uherského ministra zahraničí hraběte Gyulu Andrássyho, aby požádal Dohodu o příměří. Do světa se tak rozlétla tzv. Andrássyho nóta, která vyjadřovala souhlas vlády mocnářství s mírovými podmínkami amerického prezidenta Wilsona. V českých zemích si netrpěliví proletáři i buržoazie tuto nótu vyložili jako vyhlášení kapitulace. K tomu však došlo až 3. listopadu 1918.
(42) Například obchodník se zeleninou František Kopecký chtěl strhnout dav k lynčování svých židovských konkurentů. Do prekérní situace se dostal i známý antisemita a autor přihlouplých nacionalistických a antikomunistických písní, Karel Hašler. Dav jej chtěl zbít v domnění… že se jedná o Žida (!) a tak mu nezbylo než zoufale křičet: „Lidičky, nebijte mne, já nejsem žid, já jsem Karel Hašler.“
(43) Od čehož si „směrodatné osobnosti slibují okamžitý vzestup pracovních výkonů,“ hlásilo pražské velitelství do Vídně. Nezapomínejme, že v té době byla pracovní kázeň na nízké úrovni a někde se její pokles měnil až v odpor proti práci.
(44) V sousedním Německu se sociálně demokratická kontrarevoluce rovněž snažila přesměrovat revoluční vření v proletářských masách k boji proti císařství a za republiku. Konfrontována s daleko silnějším třídním bojem však sáhla k mnohem důkladnější reformě státu zaštítěné heslem „demokracie“ (svým obsahem byla stará mocnářství fakticky demokratická již dříve, byť nedokonale, protože zastírala třídní antagonismus tím, že z lidí dělala občany státu). Do obnovované státní struktury integrovala i dělnické rady a milice. Přestože ve 30. letech 20. století se česká buržoazie bude tvářit jako strážkyně „demokratických tradic“ ve střední Evropě, v prvních letech existence ČSR část německé buržoazie ze Sudet, v čele s tamní německou sociální demokracií, svůj odpor proti československému státu zakládaly nejen na právu národů na sebeurčení, ale také na faktu, že ČSR podle jejich slov nebyla skutečně „demokratickým státem“.
(45) Z čehož se stane tradice všech českých buržoazních převratů, z níž nijak zásadně nevybočuje ani stalinistický únor 1948.
(46) Rozuměj, obyvatele dělnických čtvrtí.
(47) 4. prosince 1918 tyto výbory Kramářova vláda v zájmu posílení a zefektivnění centrální moci rozpustila a zakázala jejich další činnost, aby byl odstraněn chaos ve veřejné správě.
(48) Se zjevnou snahou odkazovat se na komunistické tendence frakce táboritů v době tzv. „husitské revoluce“, kterou lze nazírat jako první moderní pokus o sociální revoluci na evropském kontinentě, při němž se začínaly profilovat dva antagonistické tábory: proletariát (chudina, nevolníci, námezdní dělníci) a buržoazie (střední stav).
(49) Český národní socialista V. Klofáč již 20. října 1918 na veřejném shromáždění prohlašoval:„Dohoda nepřipustí, aby bylo Čechům odebráno pohraničí. Ostatně i tamní němečtí továrníci už oznámili Národnímu výboru, že chtějí zůstat v českém státě.“
(50) Vlastní rakouská buržoazie a její političtí představitelé byli ochotni vzdát se čehokoli výměnou za potraviny, kterými by nasytili a pacifikovali vlastní dělnickou třídu. A. Rašín tehdy situací ve Vídni komentoval slovy: „Za brambory by dali všecko, i český stát, i Deutschböhmen. (…) Všecko se to točí kolem brambor a mouky. Bojí se, aby nenastala ve Vídni revoluce.“
(51) Zde se nabízí jasná paralela mezi T. G. Masarykem, kterého dominantní podoba současné buržoazní ideologie líčí jako humanistu, s dalším humanistou, dalo by se říci Masarykem našich dní, Václavem Havlem a jeho obhajobou dnešních válek. Oba jsou dokladem, že buržoazní humanismus s jeho kázáním všelidských hodnot, práv a morálky je kontrarevoluční ideologií, která ve skutečnosti obhajuje lidem se vymykající, nelidskou, odcizenou a odcizující diktaturu zhodnocující se hodnoty, vykořisťování proletářů a války, v nichž jsou proletáři hnáni na jatka.
(52) Polští nacionalisté chtěli nejen opětovné připojení anektovaných oblastí Těšínska k Polsku. Ti nejradikálnější žádali Těšínsko celé až po řeku Ostravici, podle hesla, „Ostravica – Polski granica“.
(53) Původně Německá strana dělnická, obdoba českých národních socialistů, která se nakonec stala pobočkou Hitlerovy NSDAP v Československu.
(54) Proto i šmeralovskou „frakci“ nelze, co do radikality, srovnávat třeba se Spartakovci, bolševiky nebo levými esery. Nefungovala jako svébytná organizace ani jako organizovaná skupina uvnitř strany a neangažovala se v přílivové vlně třídního boje let 1917 a 1918.

This entry was posted in Activity of the group - Czech, Czech. Bookmark the permalink.

Comments are closed.