PRYČ S TYRANY A ZRÁDCI VŠEMI! Příspěvek ke komunistické kritice proletářského hnutí v Českých zemích rakousko-uherské monarchie 1914-1918

Závěrem

Zde končí první část našeho kritického pojednání o militantním proletářském hnutí v Českých zemích, které svým dílem přispělo k ukončení první světové války a dalo vzniknout revoluční perspektivě a tendencím. Předešlé stránky obsahují spoustu faktografických informací, z nichž některé jsou pro porozumění danému třídnímu hnutí nezbytné a jiné slouží jen k jeho zasazení do souvislostí a ke zdůraznění zajímavých detailů a epizod, jež by neměly zůstat zapomenuty. Tím vším se proplétají snahy formulovat programatická poučení, k nimž jsme dospěli analýzou tehdejšího hnutí. Uvědomujeme si, že právě tyto závěry se v konečném důsledku mohou čtenáři ztrácet. Proto považujeme za nutné provést bilanci všech silných a slabých stránek bojujícího proletariátu v letech 1914-1918 skrze čistě programatický text pokoušející se zvýraznit všechna poučení, která nám ozřejmila tehdejší dělnická třída svými odvážnými boji i tragickými porážkami.

Je nesporným faktem, že námi analyzované hnutí vzešlo z rozporů vlastních kapitalistické společnosti, které rovněž vedly k vypuknutí světové války. Nehledě na větší či menší odpor některých proletářů, drtivá většina naší třídy z počátku poslušně šla na jatka. Sama sebe tak popřela jako třídu stejně, jako to dělá v dobách míru, kdy panuje sociální smír – válka je totiž jen pokračováním tohoto stavu, kdy buržoazie v třídním boji vítězí až do té míry, že proletariát pozbývá vlastního vědomého bytí a kapitál mu bez větších problémů panuje a vykořisťuje jej. Nelidskost naší existence však za války dosahuje nejvyššího stupně, neboť kapitál řeší nadbytek výrobních sil destrukcí a usiluje o maximalizaci vykořisťování. Věrnými souputníky stále neúnosnější krvavé lázně na bojových frontách se staly rostoucí pracovní normy, militarizace práce, pokles reálných mezd, masový nástup žen a dětí do průmyslové výroby, úbytek potravin dostupných na trhu, klesající příděly a… hlad.

Právě válečné vraždění a brutální zvyšování míry vykořisťování dovedly významnou minoritu dělnické třídy k revoltě proti strašlivým životním podmínkám. Tato menšina již nehodlala dále trpně klást své životy na oltář prosperity a reprodukce kapitálu a pustila se do boje za uspokojení svých lidských potřeb. Její boj o holé fyzické přežití zosobněné „ekonomickým“ či „reformistickým“ požadavkem „chleba“ a „míru“ prakticky přímo napadal politiku „jejího“ státu a přispíval k jeho porážce. To znamená, že její boj byl implicitně (a mnohdy i explicitně) „politický“ – revolučně defétistický.

Avantgardní proletářská minorita se bouřila živelně – nepotřebovala žádné levičácké misionáře, kteří by masám po kapkách přinášeli „třídní uvědomění“ a po spletitých stezkách radikálně vystupujícího reformismu vedli jejich kroky až k revoluci (lhostejno zda třeba v podobě trockistických kampaní za přechodné programy nebo anarchosyndikalistického odborářství, jež má být „školou revoluce“). A jelikož stejně jako dnes stála levice (neboli sociální demokracie ve všech svých podobách) na straně kapitalismu, proletářské hnutí vzniklo mimo rámec, iniciativu a efektivní kontrolu tradičních levicových organizací: buržoazně socialistických politických stran/federací a odborů. Všechny tyto formální organizace sociální demokracie byly překážkou pro rozvoj a zevšeobecnění třídního boje. Z hlediska dějinného pohybu proletariátu válka, sílící mezinárodní třídní hnutí a zrod globální komunistické perspektivy strhly levičákům jejich revoluční masku a odhalily jejich prokapitalistickou tvář. Dříve zapřisáhlí nepřátelé, „marxisté“, národní sociálové a „anarchisté“, spojovali své síly do předobrazu budoucí Lidové fronty, aby účinně přiživili všechny slabiny hnutí dělnické třídy a místo sociální revoluce dostali na pořad dne reformu a zachování buržoazního státu. A tak například téměř dvě desetiletí před vstupem španělských „anarchistů“ z CNT-FAI do republikánské vlády, kdy dali přednost antifašistické koalici s buržoazií před revolucí, čeští „anarchisté“ odhazují své revoluční tendence a antietatismus ve prospěch kontrarevolučního projektu národního osvobození a nadšeně se začleňují do struktur kapitalistického státu.

Na rozdíl od dědiců levicových ideologických rodin si nefetišizujeme žádné organizační formy. Žádná podoba organizace nikdy nebyla, není a nebude zárukou revolučního obsahu, zárukou vítězného završení revoluce, věčně platnou odpovědí na otázku, jak se má proletariát organizovat jako revoluční třída. Formální politické organizace sociálních demokratů a odbory (parlamentní „marxistické“ nebo nacionálně socialistické strany, legální či ilegální disciplinované strany profesionálních „revolucionářů“, syntetistické „anarchistické“ federace, odborové svazy se správným politickým vedením, „anarchistické“ nebo „apolitické“ syndikáty) byly od počátku projevem slabin dělnického hnutí a kontrarevoluční tendence. Jiné formy sdružování naší třídy byly materializací sebeorganizace dělnické třídy v konkrétní moment jejího hnutí: sověty či dělnické rady, závodní výbory, svobodné kolektivy a komuny, „rudé“ armády, partyzánské oddíly, autonomní zóny… Hnutí v Českých zemích v letech 1917-1918 je dokladem, že ani sebeorganizace nemusí být zárukou úplného rozvinutí revolučního obsahu.

Podívejme se na konkrétní příklady. Nakolik nám to naše omezené znalosti dovolují, můžeme říci, že tehdejší sdružování bojujících proletářů mělo v zásadě několik podob vycházejících z konkrétních podmínek a zkušeností jejich aktérů. Tak kupříkladu bandy dezertérů, tzv. zelených kádrů, nejprve odmítly bojovat v imperialistické válce a posléze, aby přežily, musely bojovat s represivními silami státu (vraždy četníků a přestřelky s nimi) a vyvlastňovat buržoazii (např. násilná loupežná přepadení sedláků). Čili společenský význam jejich praktického konání byl v tomto směru namířen proti „nedotknutelným“ kapitalistickým vztahům: proti státní moci a soukromému vlastnictví. Zelené kádry v Českých zemích se tak organizovaly na základě holého fyzického přežití svých členů a s ním se pojícího jistého stupně třídního vědomí, které rodilo i perspektivu sociální revoluce, ale nedošly k plnému rozvinutí třídního sebeuvědomění a revolučního programu.

O mnoho růžovější (či spíše rudější) a jasnější situace nebyla ani v tvrdých jádrech militantních vojáků, která stála za přípravou vojenských vzpour. Každá z výše popisovaných vzpour byla sociálním obsahem své konkrétní praxe aktem proletářského boje proti válce, přestože do něj někteří jeho aktéři vnášeli nacionalistické a jiné slabiny. Jádra vojenských militantů sice dokázala tyto vzpoury zažehnout, ale ne jim udávat jasný komunistický směr. Rumburští militanti na rozdíl od svých soudruhů z Kragujevace a Kotoru dosáhli skrze předchozí zkušenosti a aktivitu o něco vyšší míry třídního uvědomění a dokázali artikulovat revoluční aspirace, které však byly vágní. Proto jejich konkrétní kroky byly stejně tragicky nedostatečné či přímo mylné. Všechna militantní jádra sdílela stejnou slabinu: chápala se především jako záležitost vojáků a nikoli jako integrální součást dělnické třídy a její organizační vyjádření. A tak, ať už vzbouřenci mluvili o revoluci, nebo ne, prakticky byli všichni schopni napadnout logiku imperialistické války a hierarchii buržoazní armády a potažmo i státu. Již však nedokázali překročit vojenský aspekt svého boje, vztáhnout se k ostatním složkám proletariátu a zaútočit na celé předivo kapitalistických společenských vztahů.

Rozporuplné byly rovněž důvěrnické sbory průmyslových dělníků. Tyto sbory nebyly ničím novým. Jednalo se totiž o tradiční nejnižší organizační článek levicových uskupení a odborových organizací. Pasivní kolaborace odborů a všech dalších formálních stran či federací historické sociální demokracie s buržoazií však notně změnila jejich povahu. Starší kvalifikovaní dělníci – předváleční členové – těchto organizací byli za války nuceni nalézt způsob jak sami organizovat a vést svůj boj bez odborů a politických stran, které do té doby prodávaly iluzi, že jsou to oni, kdo bojuje za zájmy proletariátu. A tak si dělníci přivlastnili důvěrnické sbory, skrze něž se vždy bezprostředně organizovali. Z toho, co dříve sloužilo k dezorganizaci boje, učinili nástroje pro organizování stávek. Jejich struktury v továrnách a dolech zjevně dominovaly i nekvalifikovaným proletářům, kteří nově přišli do průmyslu v důsledku počínajícího nedostatku pracovních sil. Vznikaly i nové důvěrnické sbory, které vycházely z momentálních potřeb dělnictva a byly určeny třeba jen ke splnění jednoho jediného úkolu. Koncem války se v některých militarizovaných provozech důvěrníky stávali i cizojazyční vojáci, kteří se sbratřili s místními proletáři a sabotovali represivní funkce, k nimž byli určeni. Prakticky vzato důvěrnické sbory představovaly důležitou součást třídního boje a jeho stupni odpovídající krystalizaci třídního vědomí i revolučních nálad. Nikdy však vědomě nepřestříhly pupeční šňůru, která je pojila s mateřskými organizacemi. Například na Kladensku se důvěrnické sbory, které původně spadaly pod ČSDSD, vedle přímých akcí také neustále snažily vyjednávat skrze kontrarevoluční zprostředkovatele, tj. stranické poslance atp. Takže, když se levicová kontrarevoluce vrací se vší silou aktivně na scénu, opět v dělnických důvěrnících nalézá převodní páku pro dezorganizaci téhož třídního boje. Kromě ne zcela zpochybněné loajality dělníků mohla totiž snadno navázat rovněž na vše, v čem se naše třída nedokázala plně rozejít s kapitálem a jeho ideologiemi.

Organizační výrazy územní centralizace třídního boje se nám podařilo vypátrat pouze dva: první dělnická rada v Praze a Revoluční dělnický výbor v Duchcově. Oba tyto centralizační body představovaly vyšší rovinu třídního hnutí, neboť znamenaly vědomou snahu o propojení jednotlivých skupin a kategorií bojujících proletářů. Zejména to platí pro duchcovský Revoluční dělnický výbor, jelikož pražská dělnická rada měla jepičí život – byla rozbita represí rakousko-uherského státu a nikoli demobilizována národovectvím. Krom toho míra centralizace hnutí, kterou vyjadřovala, byla nižší, neboť dělnická rada se omezovala pouze na pražské tovární dělníky a protiválečné a protimonarchistické akce. Oproti tomu duchcovský výbor již ve svém názvu dával najevo, že jeho cíl je mnohem dalekosáhlejší – dělnická revoluce. Momentálně bohužel nejsme schopni o něm říci více. Nevíme, jak přesně fungoval, zda zahrnoval jen průmyslové dělníky, nebo i jiné kategorie proletářů. Nicméně víme, že byl magnetem pro všechen proletariát ze širokého okolí, včetně žen a dětí, které ještě nebyly vtaženy do průmyslové výroby, a dezertérů. Takovýchto dostředivých sil však zřejmě existovalo jen velice málo, pokud vůbec ještě nějaká kromě Duchcova byla. Přestože byly důležitým krokem ve vývoji hnutí, ani ony nebyly imunní vůči nacionalistické ideologii, takže je národně osvobozenecká kontrarevoluce mohla podrýt i zevnitř, skrze jejich vlastní slabiny – což se možná stalo i v případě Duchcova.

Zárukou úspěšné revoluční akce proletariátu není ani absence organizace a spontánní výbuchy třídního násilí. Zuřivé davy bouřících se a rabujících proletářů (především žen a dětí), které v ulicích měst útočily na soukromé vlastnictví buržoazie a bojovaly s represivními silami státu, nepřešly automaticky od pouličních bouří k ozbrojenému povstání. V jejich třídním vědomí zely stejné díry a slabá místa jako u všech ostatních a i z nich se stali nadšení stoupenci národního osvobození, ať už česko-slovenského, německého nebo maďarského. Můžeme tedy říci, že ani z militantní praxe hnutí nutně nevyplývá její plný rozpuk v sociální revoluci. A konečně spásným receptem nejsou ani minoritní „světlonoši“ vyzbrojení formálním psaným programem revoluce. Za prvé, nejsou s to voluntaristicky zvrátit nepříznivou kombinaci objektivních a subjektivních podmínek, proletariátu nepříznivý poměr sil. Za druhé, byť by tento program mohl být seberevolučnější, nikdy nepostihne celou totalitu historického komunistického programu, která se může odhalit pouze násobící se silou, aktivitou a iniciativou třídy a mnoha avantgardních menšin, jež se v tomto osvobozujícím dějinném pohybu k sebevědomé revoluční třídě zrodí.

Komunisté tedy nehledají iluzorní záruky revolučnosti a ideologické recepty na úspěšnou revoluci, které se nakonec vždy ukážou být jen pastí, již sociální vztahy starého světa (jejichž jsme stejně tak nositeli, jako jsme i jejich hrobaři) nalíčily na podvratné hnutí proletariátu. Víme, že nám nezbývá, než se zabývat společenskou praxí hnutí naší třídy a právě z ní vyvozovat komunistický program. Ten totiž není mrtvou literou, kterou kdysi kdosi sepsal – ani Marx a Bakunin. Vyjasňuje se a vyvěrá z praxe samotného třídního hnutí, i když je ve svých základech neměnný stejně, jako je neměnná podstata kapitalismu, proti němuž proletariát povstává. Komunisté reflektují nejvyšší body třídního boje i jeho porážky, jeho slabé i silné stránky, protože jen tak mohou zůstat na poli historických zájmů a cílů proletariátu. Jen tak mohou být schopni prakticky jednat a dostát úkolům, které před revolucionáře klade třídní boj a revoluce – ne-li plně v dnešních podmínkách spektakulárního triumfu kontrarevoluce, pak v budoucnu zcela jistě. A tato – s praxí nedílně spjatá – aktivita se soustřeďuje v komunistické organizaci a realizuje se skrze ni, neboť je ze své podstaty projevem rozporuplnosti společenského bytí pod panstvím kapitálu a z něj plynoucího sebeuvědomění proletariátu a nikoli nějakou individualisticko-intelektuální zábavou.

Stejně jako zrod organizovaných komunistických menšin je i rozvoj proletářského sdružování a třídního vědomí nevyhnutelnou výslednicí rozporů obsažených v našem společenském postavení dělníků. Z těchto rozporů, z protichůdných zájmů lidí vstřebaných do kapitalistického výrobního způsobu, vyvstává praktický antagonismus mezi dvěma třídami – proletariátem a buržoazií – který se projevuje třídním bojem. Jen na základě a v procesu třídního boje může dojít k rapidnímu rozvoji třídního uvědomění a vzestupu revoluční organizace naší třídy. Ty jsou nepochybně rozhodujícím prvkem pro vypuknutí sociální revoluce. Aby nedošlo k nedorozumění, znovu zdůrazňujeme, že nemohou být proletariátu přineseny z vnějšku – naopak jakékoli pokusy tohoto ražení jsou od počátku kontrarevoluční snahou o sociálně demokratickou pacifikaci povstalé třídy (např. leninistický model strany). Skutečná revoluční organizace třídy – komunistická strana – vyrůstá vždy organicky a zdola z vlastního boje a vědomí proletariátu, z proletářské autonomie. Tento programatický postulát není výsledkem intelektuální spekulace a ideologickým konstruktem, nýbrž reflexí minulých revolučních hnutí.

Co tedy máme onou autonomií a komunistickou stranou na mysli? Jako třída může být proletariát autonomní pouze tehdy, ustaví-li se jako bojující třída, která si je vědoma sama sebe jakožto třídy i svého historického zájmu, kterým je zrušení třídní společnosti a tedy i sebe sama, a právě za tento zájem bojuje. Nemůžeme však autonomii vysvětlovat pouze na základě praktických aspektů boje, jako je třídní násilí, útok na komodity atd., které mohou proletáři provádět, aniž by si byli plně vědomi jejich významu. Podstatou autonomie je, že nahlédnou tento význam svých skutků, neboli že si vytvoří třídní vědomí, které umožňuje posun boje na vyšší rovinu. A jelikož emancipace dělnické třídy je podle komunistů skutečně věcí samotné dělnické třídy, autonomie se může zrodit pouze v procesu třídního boje, v konfrontacích s kapitálem, které změní poměr sil mezi třídami ve prospěch proletariátu. Jinými slovy: třídní vědomí může vzniknout pouze za určité intenzity proletářského boje, pouze z praktické kritiky kapitalistických společenských vztahů. Třídní uvědomění je totiž bytostně spjato s bojem proletariátu: je jeho produktem a obsah i forma boje jsou zároveň výrazem momentálního stupně třídního vědomí.

Stejně jako by bylo chybou připisovat zrod autonomie dnešním revolučním minoritám, nelze si jej představovat ani jako jakýsi zázračný moment, kdy třídu cosi osvítí, ona nabude uvědomění a stane se revoluční. I zrod a šíření autonomie jsou praktickým a nerovnoměrným (a jak jsme viděli na příkladu hnutí v Českých zemích, jsou rovněž zvratným) procesem, v němž bojující třídu a historický zájem proletariátu představují ti dělníci a dělnice, kteří skutečně bojují, a nikoli ti z nich, kteří dále svým myšlením i konáním vězí v bahně reformismu a kontrarevoluce. A v tomto procesu bojového ustavování a šíření autonomie mají své místo i revoluční menšiny, které dřív než ostatní pochopí, pojmenují a budou usilovat o uskutečnění jednotlivých kroků historického programu komunistické revoluce, menšiny, které budou udávat směr zbytku třídního hnutí (a nikoli s ním manipulovat ve smyslu sociálně demokratické buržoazní politiky).

Tyto minority se budou rodit, růst a množit právě díky vysoké intenzitě boje a z něj vyrůstající masové přítomnosti třídního uvědomění, jenž bude boji obratem stále zřejměji vtiskávat charakter konfrontace mezi revolucí a kontrarevolucí. Snaha účinně organizovat stranu revoluce povede k centralizaci těchto minorit i avantgardních jedinců a ke vzniku revoluční organizace třídy – komunistické strany. Komunistická strana se tudíž nepozná podle formálních znaků, nýbrž podle toho, že se v ní shromažďují nejpokročilejší elementy třídy a v jejích činech i ve vědomé reflexi těchto činů se krystalizuje a uskutečňuje komunistický program.

Ve světle všeho výše řečeného je na čase shrnout si a jasně pojmenovat silné a slabé stránky proletářského hnutí v Českých zemích na konci první světové války a vše, co z nich plyne pro živou revoluční „teorii“ – pro komunistický program. Nejde nám totiž o hledání toho nejčistšího revolučního hnutí, k němuž bychom se mohli slavně přihlásit, jako to dělají mnozí, kteří nahlas křičí: „Výborně! Našli jsme další chybějící článek našeho rodokmenu! Je to ta nejlevější z levých frakcí – záruka revoluce!” My chceme poučení z minulých bojů obrátit ve zbraň proti kapitálu! Na rozdíl od těch, kdo se ještě nezbavili buržoazní koncepce „vědeckého socialismu,“ nepodrobujeme boje naší třídy „seberadikálnějšímu“ výzkumu, ale znovu v nich objevujeme a přivlastňujeme si neměnný komunistický program. Proto je pro nás důležité vidět nejen jejich nejsilnější okamžiky, ale také chyby, kterých se naši třídní bratři a sestry dopustili, s nadějí, že už je díky nim nemusíme opakovat. Stále totiž čelíme nejen tomu stejnému nepříteli, který na sebe bere podobu obludného klauna z filmu To!, a mámí nás barevnými balónky, zatímco drtí naše kosti a saje naši krev, ale potýkáme se také se stejnými slabinami v řadách jeho potenciálních hrobařů.

Pokusme se tedy o stručnou bilanci militantního hnutí v letech 1917-1918:

  1. Hnutí na základě nutnosti začalo bojovat mimo odbory a sociálně demokratické politické organizace. Nakolik tyto vyzývaly proletáře, aby trpně snášeli zhoršující se materiální podmínky svých životů, dokud neskončí válka, popřípadě dokud národní osvobození neuskuteční republikánskou fata morgánu sociální spravedlnosti, byly radikální minority vykořisťovaných nuceny jednat samy za sebe a vymanit se z levicových kanálů neutralizace podvratného potenciálu naší třídy. Obnovování třídní autonomie na základě intenzivního třídního boje, samostatná aktivita naší třídy, rozchod s vtěleními historické sociální demokracie, se všemi prostředníky a falešnými přáteli dělnické třídy, se tak i v Českých zemích potvrdily jako výchozí bod pro zrod revoluční perspektivy. Jakým způsobem tento boj probíhal a jakých organizačních forem nabýval, jsme již rozebírali, a to včetně míry, do jaké dokázaly či nedokázaly zaútočit na diktaturu kapitálu v celé její totalitě. Postačí tedy jen znovu říci, že byť proletariát podnikal první krůčky ke své třídní autonomii, jednalo se o rozporuplný proces především v tom ohledu, že daný stupeň boje nevyvolal jasnější vědomou reflexi všech rozchodů s buržoazními ideologiemi a společenským projektem. Proto proletářské hnutí již nedošlo od boje mimo odbory a levici k boji proti nim, jakožto proti svým třídním nepřátelům, a nechalo se jimi znovu rekuperovat.
  2. I tato proletářská zkušenost s utvářením a ztrátou své třídní autonomie na základě počínajícího rozchodu s odborářstvím a opětovného návratu do jeho pacifikující a dezorganizující náruče, by měla být výstrahou všem dnešním militantům, kteří jsou náchylní uvěřit povídačkám všemožných syndikalistů, anarchosyndikalistů, trockistů, stalinistů a dalších sociálních demokratů, že dělnická třída se stane revoluční třídou skrze organizovanost v odborech a levičáckých politických stranách. Historie bojů naší třídy nám totiž ukazuje pravý opak: jakékoli odbory (ať jsou natřené na žluto, růžovo, rudo nebo černorudo) a politické strany (ať si třeba říkají federace a jsou mimoparlamentní) zůstávají svojí společenskou funkcí na poli kapitálu. Proto jedním z prvních kroků, kterými se dělníci ustavují jako revoluční třída a jako komunistická strana, tj. jako organizované hnutí komunistické revoluce, je nejen opuštění odborářsko-levičáckého rámce buržoazních organizací a reformismu, ale také vědomý a důsledný boj proti nim.
  3. A právě toho třídní hnutí v letech 1917-1918 nebylo schopné. V praxi svoji autonomii utvářelo mnohem dynamičtěji než na vědomé rovině. A tak byť v nejsilnějších momentech třídního boje dělníci mnohdy jednali internacionalisticky, zároveň byli nositeli levicově buržoazního programu národního osvobození a národních socialistických republik. Zatímco internacionalismus byl projevem síly bojujících dělníků, neboť napomáhal rozšiřování boje a ustavování třídy bojující proti kapitálu, národní osvobození se ukázalo být zhoubou celého hnutí, neboť je štěpilo a připoutávalo k různým frakcím buržoazie, bránilo šíření boje a svádělo jej na slepou kolej, dezorganizovalo a rozkládalo proletariát jakožto třídu.
  4. Zásadním projevem hnutí byly rovněž faktické útoky na kapitalistické společenské vztahy. Od stávek za nižší míru vykořisťování přešlo na svých vrcholech k praktické kritice práce v podobě plánovitého flákačství a sabotování celého výrobního procesu. Skrze rabování, polní pychy a banditismus dezertérů probíhala praktická kritika komodit a peněžního zprostředkování mezi lidskou potřebou a jejím uspokojením. Kolektivní dezerce a vzpoury vojáků byly reálným odmítnutím konkrétní podoby diktatury kapitálu a buržoazie (ať už zosobněné důstojnictvem nebo monarchií jako celkem) a války mezi různými frakcemi vládnoucí třídy. Jak jsme již říkali na začátku, jakýkoli boj – třebas jen za vyšší mzdy nebo příděly mouky – napadal přímo zájem válčícího státu, a tedy ve své podstatě byl „politický“ a revoluční: byl projevem revolučního defétismu, jenž sledováním zájmů proletariátu přispívá k porážce „vlastního“ státu a vládnoucí třídy. V tisících každodenních aktů a bojů, kterými se podvracely do té doby posvátné a nezpochybnitelné kapitalistické vztahy, a pod vlivem proletářských bojů v Rusku a na Ukrajině, se tedy začala rodit revoluční perspektiva. Daný stupeň praktické kritiky společenských vztahů se však netransformoval v systematickou vědomou kritiku. Třídní uvědomění vykrystalizovalo pouze ve velmi vágní podobě. Neprecizovalo se do programu odvozeného ze subverzivní praxe hnutí a tak hnutí ve finále přejalo program kontrarevoluce: národní osvobození, republikánství a chiméru sociální spravedlnosti. Jinými slovy: nepřekonalo své vlastní počáteční slabiny, čímž přispělo k vyvolání podmínek a sil, které umožnily jeho rekuperaci.
  5. Žádné hnutí není krystalicky čisté, bez rozporů, kde všichni dělníci mají ty „správné“ názory a „správné“ prapory. Proletářské boje posledních let existence Rakouska-Uherska nebyly v tomto ohledu žádnou výjimkou. Kapitalistické vykořisťovaní a útlak, které denně zažívali, si bojující proletáři často mylně vysvětlovali jako útlak národnostní. Fakt, že ta část buržoazie, která byla zodpovědná za vytváření obecných podmínek (stát a vláda), za kterých se jejich vykořisťování odehrávalo, byla organizovaná na národním (převážně německo-maďarském) základě, zamlžoval globální podstatu kapitálu a skutečnost, že jejich přímí vykořisťovatelé (buržoazie přímo kupující jejich pracovní sílu: majitelé a ředitelé továren, latifundisté) se rekrutovali ze všech národů. Proto například stávkující dělníci v továrně mluví o „rakušácké porobě“, i když se vlastně bouří proti porobě uvalené na ně kapitálem. Tento rozpor mezi polovičatým, vědomým vyjádřením svých zájmů a radikální praxí se objevuje zas a znovu v každé proletářské vzpouře. Na mnoha místech vstupovali proletáři do střetu s kapitálem vyzbrojeni jen vetchými a v zásadě kontrarevolučními frázemi, ale ve stejný okamžik byli schopni prakticky podvracet kapitalistické vztahy kolem sebe. Nacionalistické bláboly o budování slavné říše a nesmrtelném císaři z jedné strany, nebo o žaláři národů z druhé, nalézaly ve slabinách vědomí proletariátu živnou půdu. Přesto nezabránily například tomu, aby nasraní vojáci – proletáři v uniformách – čas od času odmítli potlačovat stávky a hladové bouře, byť je jejich velitelé za tím účelem posílali přes půl monarchie, třeba z Maďarska do Sudet. Na druhou stranu však buržoazní prapory vždy označovaly limity jakéhokoliv boje, pokud je proletáři nebyli schopni odvrhnout na základě svých vlastních praktických zkušeností.

Náš příspěvek ke kritické reflexi prvního aktu revolučního dramatu, jež proletariát v Českých zemích a také na Slovensku rozehrál v posledních letech světové války a v dalších dvou následujících letech, nelze ukončit, aniž bychom toto drama uvedli do souvislosti s dramatem mnohem širším – s revoluční vlnou, která tehdy otřásala celým světem a donutila konkurenční tábory buržoazie ukončit válku dříve, než kapitál potřeboval. Jen v tomto celosvětovém rámci mohou lokální události odhalit svůj skutečný význam pro naši třídu, která je stejně globální jako kapitál. Námi analyzované hnutí bylo nedílnou součástí onoho rámce a z globálního hlediska se tak vlastně jedná o jednu z epizod světového revolučního dramatu. A zcela jistě to nebyla jedna z těch nejdůležitějších, jeden z vrcholů třídního hnutí.

Skutečné vrcholy a epicentra proletářské revoluce se v letech 1917-1918 nalézaly především v Rusku, na Ukrajině a v Německu. Ne že by revoluční hnutí v těchto zemích netrpěla vnitřními rozpory. Ale nejmilitantnější minority dělníků (průmyslových i zemědělských) tam v procesu bojového konstituování třídní autonomie uskutečnily kvalitativní skok ve svém praxí podmíněném a praxi ovlivňujícím třídním vědomí, který je dovedl k pokusům o nastolování společenské diktatury proletariátu, tj. diktatury lidských potřeb nad kapitálem a ekonomikou. Rovněž se objevily první projevy organického vyrůstání komunistické strany, ať už byly seberozporuplnější a říkaly si jakkoli: marxisté, anarchisté, maximalisté, rudí gardisté, černí gardisté, revoluční povstalci, komunisté…

Proč tomu tak nebylo i v Českých zemích? Nakolik můžeme se vší skromností alespoň nastínit odpověď na tuto otázku, zdá se nám, že příčina netkví jen v míře vykořisťovaní a změnách v jeho organizaci, ve velikosti strádání a hrůz, jimž byli proletáři v té či oné zemi vystaveni. To vše nepochybně stojí za rozmachem třídního boje a zrodem dělnické autonomie, ale její rozvoj nebo zabrzdění měl rovněž co do činění se slabinami samotného hnutí a buržoazními ideologiemi, jejichž pilíře dělníci sami reprodukovali a jejichž vlivu byli zároveň vystaveni. Právě váha ideologií v kombinaci s materiálními podmínkami a třídním bojem formovaly perspektivu proletářů.

Konkrétněji řečeno, v Rusku, Německu a na Ukrajině stará ztělesnění sociální demokracie (odbory, menševici, Eseři a SPD) jasně a aktivně podporovala válku, což na straně proletariátu vyvolalo stejně jasnou reakci. Nejbojovnější menšiny naší třídy se postavily proti těmto buržoazním stranám a z předností i slabin dělnických minorit rostla ještě za války krajně levá opozice. I během pozdějšího vzestupu třídního boje od konce roku 1916 dochází k jasné konfrontaci s bojovnou částí třídy a otevřeně proválečnou sociální demokracií. Politika ČSDSD ovšem tak krásně čitelná nebyla. Válku aktivně nepodporovala ani se proti ní aktivně nestavěla, prostě válečnému úsilí napomáhala v tichosti a hlavně svojí pasivitou. (54) A tak i ty nejradikálnější menšiny proletářů ještě na konci války chovaly vůči ČSDSD řadu iluzí. A na ty, kdo už „marxistům“ z Druhé internacionály nevěřili, čekali národní socialisté se svými „anarchistickými“ poskoky, kteří se tvářili jako důsledně protiválečná a prodělnická alternativa.

K takto otupeným hrotům konfrontace mezi sociální demokracií a třídním hnutím se přidávala hlavní slabina na straně samotného proletariátu: víra v národní osvobození. Zatímco v Rusku ani v Německu nebylo na pořadu dne a na Ukrajině belhalo opožděně za proletářskou revolucí, v Českých zemích, ale také na Slovensku a v Polsku, budilo společně s republikánstvím zmatenou představu, že sociální revoluce je totožná s národně osvobozeneckým převratem a reformou buržoazního státu. Jestliže se tedy proletariát v Rusku, na Ukrajině a v Německu v jisté okamžiky přímo střetával se státem, v Českých zemích se nechal použít ke svržení monarchie a vyhlášení česko-slovenského národního státu. Jeho frontální střet s vládnoucí třídou a jejím státem se odložil o dva roky, čímž se mezinárodní buržoazii povedlo vytvořit středoevropský sanitární kordon, kterým oddělila revoluční Německo od Ukrajiny a Ruska. Rovněž tak získala čas a vytvořila podmínky pro triumf sociálně demokratické kontrarevoluce v těchto třech zemích, což vše přispělo i k pádu Maďarské, Slovenské a Zakarpatské republiky rad či spíše proletářských hnutí, které tyto republiky na jednu stranu zplodily, aby jimi na druhou stranu byly manipulovány, zkroceny a likvidovány.

Přestože hnutí v Českých zemích nedokázalo ve fázi let 1917-1918 překročit své výchozí limity a nedošlo tak daleko jako v epicentrech revoluce, je třeba říci, že jeho slabiny jsou ve své podstatě identické se slabinami hnutí v Rusku, Německu, na Ukrajině, ale i jinde, byť se tam projevovaly jiným způsobem a na jiných rovinách. Ve své většině tato hnutí reprodukovala koncept národa, jenž se pak materializoval v podobě národně strukturovaných socialistických republik rad. Skutečnost, že mezinárodní hnutí jako celek nedokázalo rozvinout totální revoluční útok proti kapitálu a státu – skutečnou diktaturu proletariátu a komunizaci sociálních vztahů – vedla k triumfu sociálně demokratické kontrarevoluce Leninů, Trockých, Noskeů, Ebertů… Ano, některé revoluční menšiny zašly v jistých směrech dál než zbytek hnutí, ale i ony při realizaci svého společenského projektu došly nejdále k jakési samosprávné formě kapitalismu postavené na pracovních komunách nebo dělnických kolektivech. Od otázky, „kdo má v komunismu šéfovat,“ se již nedostaly k otázce, „čemu vlastně šéfovat, co spravovat.“ Přesto jen díky gigantické zkušenosti světového revolučního hnutí, jsme dnes schopni daleko přesněji říci, co komunismus není a v čem spočívá nebo nespočívá podvrácení kapitálu.

Stejně jako na konci první světové války, i dnes jsou proletářská hnutí plná vnitřních rozporů. A to tím více, že se dnes nenacházíme v předvečer celosvětové revoluce, ale naopak v období porážky a všeobecné atomizace naší třídy. Když dnes někde proletářský vztek propukne v otevřený konflikt s kapitálem, na druhém konci světa nebo i v sousední zemi si dělníci ťukají na čelo, co že to ti islamisté, rolníci, přistěhovalci nebo separatisté zase vyvádějí. Stejně tak i dnes buržoazie těchto rozporů využívá, když potřebuje posílit svoji dominanci nad proletariátem. Dezertéři ze srbské armády a demonstrující dělníci v Sarajevu se tak jako mávnutím kouzelného proutku mění v agenty v žoldu USA, které je lépe ostřelovat z děl, nebo bojovníky za svobodnou a nezávislou Bosnu – podle toho na jakou televizi se zrovna díváte. Ozbrojené guerilly zemědělských proletářů ze sojových plantáží v Somálsku dostanou nálepku islamistů lačnících po právu Šaría a krvi nevěřících, které musí potlačit etiopská armáda. Mladí proletáři bojující o život s policií na chudých pařížských předměstích jsou zase jen banda přistěhovaleckých gangsterů, kteří si neváží pohostinnosti francouzského státu.

Nedokážeme na základě studia třídního hnutí v letech 1914-1918 vědecky odhalit, jaká konstelace objektivních a subjektivních podmínek spolehlivě uvádí proletariát do pohybu. Jaké podmínky jej vedou ke stále intenzivnějšímu boji, v němž překonává všechny fyzické i ideologické separace, kterými jej kapitál dle svých potřeb strukturuje a rozděluje, k boji, z nějž se zrodí třídní autonomie a revoluce. Komunismus totiž není věda, je to živé hnutí vycházející z dnešních kapitalistických vztahů a tyto vztahy podvracející. Neřídí se pevně danými zákonitostmi, které naši třídu nevyhnutelně dovedou až k revoluci a k uskutečnění projektu celosvětové komunistické pospolitosti. Komunistická revoluce a společnost nejsou dějinnou nutností, která, chtě nechtě, nastane a k níž proletariát přijde jako slepý k houslím. Komunistická revoluce a společnost jsou pouze jediným možným překonáním nelidskosti kapitalismu skrze sebezrušení proletariátu a tak i kapitálu, státu a celé třídní společnosti. Toto sebezrušení ovšem nemůže nebýt vědomým aktem. Bez rozhodování se mezi komunismem a barbarstvím ke kvalitativnímu skoku od třídní autonomie k revolučnímu subjektu dějin nedojde. A to dnes platí stejně jako roku 1917…

This entry was posted in Activity of the group - Czech, Czech. Bookmark the permalink.

Comments are closed.