PRYČ S TYRANY A ZRÁDCI VŠEMI! Příspěvek ke komunistické kritice proletářského hnutí v Českých zemích rakousko-uherské monarchie 1914-1918

Kapitola I:

Válka a revoluční defétismus

„Lépe vykrváceti v třídním boji, spolu s třídními přáteli jiných zemí, než pro zisky našich nepřátel na bojišti!“
Jugend Internationale
(č. 1 z 1. září 1915)

Roku 1914 vypukla pro kapitál životně nutná a dlouho očekávaná první světová válka. Skrze masovou destrukci měla obnovit cyklus zhodnocování kapitálu (2). Část proletářů (70 milionů) byla navlečena do uniforem, postavena pod národní vlajky a pod velením své „vlastní“ buržoazie měla v zájmu kapitálu ničit jeho variabilní podobu (své třídní bratry, nadbytečnou pracovní sílu – zahynulo na 10 milionů lidí) i podobu fixní (přebytečné výrobní prostředky) a dobývat nové trhy. Kromě této části, která byla vystavena přímému nebezpečí fyzické likvidace na frontě, tu byla i část druhá. Ta byla podrobena vyšší míře vykořisťování v zázemí: více práce za klesající mzdy, válečné daně a později už jen čím dále tím hubenější příděly, hladovění a vojenská disciplína na pracovištích. Byl to proletariát, kdo, stejně jako v míru, tak i ve válce (která je jen pokračováním kapitalistické konkurence a sociálního smíru), platil strádáním a smrtí za reprodukci kapitálu jako sociálního vztahu.

Mezi proletáři rakousko-uherské monarchie však od samého začátku válka nebyla až tak jednoznačně populární, jak by se mohlo zdát z oficiálního proválečného nadšení. Jak napsal český levicový básník Josef Hora:

„Nechtěl jsem, musel jsem
s patronami v pase.
Poručili střílet:
„Bráníš vlast, ty prase!“ (3)

Někteří se snažili vyhnout povolání do armády předstíráním vážné nemoci nebo se skrývali na venkově, i když jim za to hrozily tvrdé tresty. Již od srpna 1914, kdy válka začala, tedy můžeme pozorovat více méně individuální akty třídního odporu – počátky revolučního defétismu. Pravděpodobně třídně nejuvědomělejší vzdor proti odvodům do armády se objevil ve vídeňských dělnických čtvrtích Döbling a Simmering, kde již v roce 1915 docházelo k občasným přestřelkám mezi dělníky na jedné straně a četníky a odvodními komisaři na straně druhé.

Ani němečtí proletáři z Českých zemí nebyli zdaleka všichni tupými rakousko-uherskými patrioty a rychle se u nich vyvíjelo protiválečné vědomí. V září 1915 byl například v Ústí nad Labem zatčen německý dělník a frontový voják Emil Friedrich za zpěv mezi německy hovořícími vojáky rozšířené písně „Ich bin Soldat“, v níž se objevují následující verše: „…donucen byl jsem, jako zvíře hnán/ já místo v práci stojím na stráži/ namísto svobody teď salutuji…, když v pole táhnem, musím vraždit bratry…“ I mnozí německy hovořící proletáři dezertovali, sabotovali plnění rozkazů a dobrovolně volili zajetí stejně jako „čeští“ proletáři (4).

Mezi česky a slovensky hovořícími vojáky totiž od počátku převládala nejasně definovaná neochota umírat za nenáviděné mocnářství (5). Tato nechuť byla začasto výsledkem jakési směsi rudimentárního, instinktivního třídního odporu vůči válce a vlivu buržoazních ideologií národního osvobození a panslavismu. Například, když v září 1914 odjížděl z Prahy na frontu další prapor 28. pluku, zpívali vojáci spolu s pražským obyvatelstvem panslavistickou píseň Hej Slované a na transparent si napsali pozměněnou sloku známé lidové písně: „Červený šátečku, kolem se toč, my jedem na Rusa, nevíme proč!“ A samozřejmě, že protiválečné postoje se transformovaly i v praktický odpor. Dva prapory téhož 28. pražského regimentu se posléze, 3. dubna 1915 během těžkých bojů v Dukelském průsmyku, bez jediného výstřelu vzdaly jednomu ruskému praporu, protože vojáci již nechtěli dále sloužit jako potrava pro děla na válečných jatkách. A nebyli jediní. Již 11. března 1915 se na ruské frontě dobrovolně nechaly zajmout tři setniny terezínského 42. pěšího regimentu a devět setnin píseckého 11. pěšího pluku. 6. května 1915 jejich příklad v průběhu ruského útoku následoval jeden prapor 36. mladoboleslavského pěšího regimentu, jehož další dva polní prapory v počtu 31 důstojníků a 1543 mužů se bez boje vzdaly v noci z 26. na 27. května. Panslavismus později část těchto vojáků, kteří se místo plnění svých povinností, válčení a umírání nechali zajmout Rusy (v roce 1917 bylo v Rusku kolem 300 000 československých zajatců), přivedl ke vstupu do carské armády. Jednotlivci i malé skupiny rakousko-uherských vojáků přebíhali do zajetí nejen na ruské frontě, ale také na srbské a později italské frontě.

Jak většina českých a slovenských vojáků chápala význam dezercí a vzdávání se bez boje výstižně dokumentuje výrok jednoho z nich, Josefa Hrubína, kterým odpověděl na opilecké posměšky nějakého slovinského vojáka, že Češi nejsou pořádní vojáci, protože dovedou jen zdvihat ruce a vzdávat se „nepříteli“: „Kdyby to udělali všichni, byl by konec toho utrpení. Ať se císařové perou mezi sebou…“ Slovinský voják byl ovšem opravdu otrocká duše, oznámil tyto podvratné řeči českému štábnímu lékaři, který nelenil a Hrubína udal. 7. ledna 1915 byl tak onen žižkovský kočí odsouzen vojenským soudem v Lublani k trestu smrti a zastřelen…

Rozšířeným fenoménem bylo rovněž tzv. ulejváctví, které v podstatě znamenalo sabotování rozkazů a vyhýbání se boji. Svědectvím tohoto neviditelného anonymního odporu jsou dnes především „velezrádné“ písně frontových vojáků jako třeba:

„Mlejnskej kámen ten se točí
nás ta vojna neroztočí…

Na té Drině, na té Drině
sedíme furt na latríně…

Čtvrtá výzvo, vstávej!
Už tu nejni žádnej!
Terezie prohrála Slezsko!
Franta prohraje všecko!“

V posledně citované sloce zaznívá dokonce velmi jasné vyjádření faktu, že proletáři svým odporem proti kapitalistické válce vědomě přispívali k porážce „svého vlastního“ státu. A zde je úryvek z ještě jedné takové písně:

„Až nám trubka zapovelí
trádaryta tydlitá
pambu ví, že zahodíme
všichni flinty do žita!“

Samotné akty individuálních i kolektivních dezercí, sabotování rozkazů a přebíhání do nepřátelského zajetí tedy rozhodně byly praktickým projevem třídního antagonismu, neboť dělníci v uniformách bezprostředně odmítli být potravou pro děla v zájmu svých vykořisťovatelů. A touto neposlušností podrývali válečné úsilí „vlastního“ státu a „vlastní“ buržoazie a přispívali k jejich porážce. O praktickém odporu proti „vlastní“ buržoazii můžeme bez přehánění mluvit i mezi proletáři z Českých zemí a Slovenska. A to nejen proti německé a maďarské buržoazii, která byla „jejich vlastní“ v témže smyslu jako ta česká a slovenská: všechny bezprostředně organizovaly jejich vykořisťování. Většina české a slovenské buržoazie totiž od počátku války až téměř do jejího konce stála na pozicích tzv. austroslavismu. Byla tudíž loajální frakcí rakousko-uherské vládnoucí třídy a válka byla i jejím zájmem.

Důvod byl prostý. Česká buržoazie byla ve významné míře buržoazií agrární a i podstatná část její průmyslové frakce byla spjata s bezprostředním zpracováním zemědělských plodin a masa a s obchodováním se zemědělskými výrobky. Agrární a průmyslový kapitál spravovaný českou buržoazií pak byl dodavatelsky i obchodně úzce propojen s převážně průmyslovým kapitálem německé buržoazie z pohraničních oblastí Českých zemí Rakouska-Uherska. A vším se proplétal finanční kapitál obou národnostních frakcí buržoazie. Ty se zformovaly jako národnostní během procesu vývoje kapitalistických vztahů v Českých zemích. Historicky mladší česká buržoazie se totiž jako jedna z nositelek kapitalistických výrobních a společenských vztahů musela prosazovat nejen proti pozdně feudální skořápce politického uspořádání, ale také proti své o málo starší německé sestře, jež mohla snáze využívat německého charakteru absolutistického státu a měla tak politicky silnější postavení. Proto česká buržoazie své mocenské aspirace ideologizovala jako aspirace národní a tudíž do jisté míry protiněmecké. Od roku 1848 do roku 1908 však dosáhla víceméně rovnoprávného společenského postavení i politického zastoupení a její ekonomické zájmy byly pevně ukotveny v rámci Rakouska-Uherska a notně se kryly se zájmy německé buržoazie. To znamená, že se v podstatě ztotožňovala se zájmy habsburského státu a usilovala jen o co nejvýhodnější postavení v rámci jeho mocenské struktury, které by odpovídalo jejímu rostoucímu ekonomickému významu. Proto valná část české buržoazie v roce 1914 ani v nejmenším nepomýšlela na zpochybnění Rakouska-Uherska či války a na založení samostatného národního státu.

Při vypuknutí války však císař přistoupil k výraznému omezení parlamentní moci a politického života a k posílení úlohy samotného byrokratického vládního aparátu, čímž opět vystoupil do popředí jeho německý charakter. To vše těžce nesli zejména panslavisté (kteří se nemohli smířit s válkou proti srbským a ruským „bratrům Slovanům“), radikální buržoazní liberálové a zarytí nacionalisté. Část české buržoazie tak nabývala pocit, že „vše české“ je znovu potlačováno, ale jen některé její politické frakce a často jen pouhé politické osobnosti zaujaly hned zpočátku „vlastizrádný“ postoj v přesvědčení, že česká buržoazie nikdy nebude mít v Rakousku-Uhersku jistou budoucnost a daleko více by mohla profitovat v jiném politickém uspořádání. Realističtější část těchto nacionalistických disidentů se orientovala na západní část dohodových mocností v touze po důsledné přeměně sociopolitických vztahů a tradicionalistická část ve znovu oprášeném panslavistickém sentimentu snila o tom, jak posadí českou korunu na hlavu ruského cara. To však byly jen menšiny. Ještě v roce 1916, kdy se politické strany české buržoazie spojily do Českého svazu, jehož nejvyšším orgánem byl Národní výbor, neučinily tak proti monarchii, nýbrž za účelem koordinace společného reformního postupu v jejím rámci.

Co se Slovenska (součást uherského království) týče, je třeba říci, že ještě na počátku první světové války bylo téměř nedotčeno industrializací. Slovenská i maďarská buržoazie tam byly doposud početně poměrně slabé a koncentrované v několika málo průmyslových ostrůvcích. Jednalo se tedy o převážně agrární zemi. Byť největším vlastníkem půdy byla stále katolická církev a maďarská šlechta, nemůžeme o Slovensku hovořit jako o feudální zemi. Půda byla komoditou, zemědělská výroba se rychle kapitalizovala, její podstatou byla námezdní práce a cílem zisk. Na rozdíl od své české souputnice ale byla slovenská buržoazie v době světové války stále natolik slabá, že vlastní perspektiva slovenského národního osvobození pro ni zatím vůbec nepřipadala v úvahu, neboť kromě nejistého protimaďarského sentimentu se neměla o co opřít. Proto národně osvobozeneckou ideologii na Slovensku představovali pouzí jednotlivci (Milan Rastislav Štefánik, Vavro Šrobár, Ivan Dérer…), kteří neměli jinou možnost než své aspirace prozatím spojit s českým národně osvobozeneckým odbojem a společně s jeho vůdčími ideology vytvořit koncept „česko-slovenského národa“. Zbytek slovenské buržoazie své zájmy spojoval s monarchií, a to až do jejího faktického zhroucení v říjnu 1918, kdy jen slepí mohli nevidět, že Slovensko skončí buď jako součást nového českého státu, nebo zůstane v Uhrách. Teprve tehdy nejrozhodnější část slovenské buržoazie vsadila na český příslib (podepřený vojenskou silou vítězící Dohody – takže fakticky neměla na vybranou), že nový stát bude „česko-slovenský“ a poskytne jí větší záruku rovnoprávného postavení a vývoje než Maďarsko.

Pro danou chvíli však setrvejme v letech 1914 až 1918 a než se dostaneme k samotným bojům naší třídy, podívejme se ještě krátce na levici buržoazního politického spektra.

1. Sociálně demokratické spojenectví s buržoazií

„Po dobu války zavřeno.“
(Tabulku právě s tímto nápisem vystihujícím kontrarevoluční úlohu sociální demokracie umístil na sekretariát Socialistické internacionály mládeže ve Vídni její tajemník Robert Danneberg.)

Začněme Českoslovanskou sociálně demokratickou stranou dělnickou (ČSDSD). Ta tváří v tvář světové válce pokračovala v politice třídní kolaborace stejně jako celá Druhá internacionála. Byť válečné úsilí rakousko-uherské monarchie nepodporovala otevřeně a aktivně jako to dělala třeba SPD v Německu, pozastavila svoji reformisticky politickou a odborářskou činnost a vykládala dělníkům, že mají se svým bojem proti vykořisťování počkat až po skončení války. Právo lidu a další její tiskové orgány se ničím nelišily od ostatních buržoazních novin. Sociálně demokratická strana se tak stala spolupachatelkou válečných jatek, do nichž byl proletariát zatažen. Za této situace v roce 1916 pozdější předák levicové opozice v sociální demokracii, Bohumír Šmeral, vtáhnul stranu do spojenectví s buržoazními stranami v Českém svazu, čímž měly být podle jeho marxistického pohledu podpořeny pokrokové reformní tendence. Ve skutečnosti tento krok jen dále potvrzoval její kontrarevoluční charakter.

Byl za něj kritizován nacionalistickou frakcí (vedenou Františkem Modráčkem), jež se v ČSDSD během války vylíhla a která již tehdy, na rozdíl od Českého svazu, sledovala národně osvobozeneckou linii a obviňovala Šmerala, že spojenectvím s austroslavistickými frakcemi české buržoazie zradil národní zájmy. (6) Na jeho hlavu však dopadla i částečně třídní kritika za zpronevěření se zájmům proletariátu tím, že je svazuje se zájmy buržoazie. Tato kritika přicházela nejen z řad levice v ČSDSD, ale také od tzv. centralistů, což byla zejména na Moravě fungující Česká sociálně demokratická strana, která se již dříve odštěpila na protest proti rozbití mezinárodních odborů v Rakousku-Uhersku podle národnostního klíče.

Byť tehdejší Šmeralovi leví kritikové uvažovali v buržoazním rámci politických stran, musíme se k jejich kritice přihlásit do té míry, do jaké rozpoznali, že proletariát nikdy nemůže mít v buržoazii spojence a že musí sám proti vládnoucí třídě bojovat za svůj historický zájem, kterým je svržení panství kapitálu. Jenže do tohoto zájmu v žádném případě nespadá národní osvobození. Jedním ze základních bodů historického komunistického programu, který proletariát ve svých bojích vyjadřoval a osvojoval si jej, je heslo, „Proletář nemá žádnou vlast!“ A v tomto bodu notně kulhali i „centralisté“, kteří byli sice občas schopni zaujmout třídní stanovisko, ovšem jen proto, aby je vzápětí neutralizovali vlastní variantou sociáldemokratismu, která se kontrarevolučního práva národů na sebeurčení rozhodně nezříkala. Proto se také sami již na podzim 1918 stali součástí „socialistického“ křídla národně osvobozeneckého hnutí.

V rámci Českého svazu ČSDSD spolupracovala s Českou stranou národních socialistů (ČSNS), která byla další reprezentantkou historické sociální demokracie v českých zemích. Vznikla v době, kdy měla rakousko-uherská sociálně demokratická strana ještě jednotný mezinárodní charakter a snažila se na základě radikálních hesel organizovat ty nejmilitantnější proletáře. I když jejich boje za lepší podmínky rekuperovala do kapitalistického rámce (jeho zničení a překonání socialismem patřilo do sféry častých, leč čistě rétorických cvičení) jevila se tehdejší buržoazii, která nebyla ochotna s dělnictvem vyjednávat víceméně o ničem, jako nebezpečná organizace. Proto tehdy maloburžoazní radikálové dělníkům založili Českou stranu národních socialistů, která měla oslabit „protinárodní“ sociální demokracii (jež měla ve svých prvopočátcích skutečně ještě některé internacionalistické a třídní prvky), dělníky organizovat na národnostním základě a usilovat o zlepšení jejich života skrze poklidnou spolupráci s českou buržoazií. Od té doby byla ČSNS vždy stranou sociálpatriotů, která nicméně měla značnou kapacitu krotit řadu dělnických bojů.

O pár desítek let později spolu obě strany naleznou společnou kontrarevoluční řeč v tzv. Socialistické radě, kterou na poslední chvíli vytvoří v roce 1918 jako socialistický orgán národně osvobozeneckého hnutí, podřízený Národnímu výboru. Zformují ji všechna konkrétní zhmotnění historické sociální demokracie v reakci na nespokojenost a militantnost dělnické třídy, která se začala objevovat na přelomu let 1916 a1917 a vrcholila v roce 1918 a měla tendenci vymykat se kontrole buržoazně socialistických politických stran i odborů.

K tomuto úsilí ČSDSD a národních socialistů kooptovat proletářské boje proti vykořisťování do rámce buržoazní politiky se nakonec přidala rovněž Federace českých anarchistů komunistů (FČAK). Přestože anarchisté a revoluční syndikalisté minimálně před rokem 1910 do jisté míry představovali projev třídní bojovnosti, před vypuknutím války mezi nimi nabyla navrch frakce představovaná Bohuslavem Vrbenským, která zastávala kontrarevoluční národně osvobozenecké pozice. V pojetí této sociálně demokratické tendence z anarchistického komunismu FČAK nezůstalo nic jiného než politické hnutí směřující v podstatě k samosprávnému kapitalismu. Na počátku války se FČAK stejně jako třeba Kropotkin postavila proti německému imperialismu, ovšem na stranu Dohody. (7) Proto, byť tito libertinští sociální demokraté ve spolupráci s národně socialistickou mládeží organizovali řadu antimilitaristických akcí a později ve víru války participovali na proletářském revolučním defétismu, nečinili tak z pozic třídního internacionalismu a revolučního defétismu, ale českého nacionalismu a prodohodového pacifismu. Válečné represe zahnaly „anarchisty“ do ilegality, oslabily je a ještě více mezi nimi prohloubily kontrarevoluční tendence: snahu podřídit třídní emancipaci národní emancipaci a touhu po masovém vlivu. FČAK se tedy začala v praxi stavět proti historickým zájmům naší třídy a v souladu s tím se snažila stát se důležitou silou v rámci buržoazní politiky. Přestala tudíž být silou pro její revoluční zničení.

Sílící boje proletariátu v českých zemích, kterým v roce 1917 další impuls dodala ruská revoluce (počínaje tou únorovou), uvedly do pohybu nejburžoaznější místní socialistickou stranu, ČSNS. Aby neskončila v propadlišti dějin, musela do svého sociálpatriotského rámce začlenit radikální rétoriku o revoluci, rozbití monarchie, „socializaci“ ekonomiky a nezávislé socialistické republice. Tento ideologický manévr doprovodila manévrem taktickým, kdy volala po utvoření jednotné české socialistické strany. I když FČAK (která stále více zabředala do buržoazní politiky) pro svůj tradiční ideologický odpor k „marxismu“ koncem roku 1917 odmítla iniciativu směřující ke sloučení s ČSDSD, nadšeně vyslyšela volání národních socialistů a o Velikonocích 1918 se s nimi sloučila do Československé strany socialistické (ČSS) a stala se její „Anarchokomunistickou“ sekcí. Nakonec i představitelé dvou znepřátelených ideologických rodin, „anarchistický“ antimarxista Vrbenský a „marxista“ Šmeral, zasedli vedle sebe v Socialistické radě, aby společně naplnili historický úkol a podstatu existence sociální demokracie (ať se ohání praporem „anarchismu“, „marxismu“ nebo národovectví): ovládnout třídní hnutí a kanalizovat je pro kapitál neškodným směrem, kterým se v tomto případě mělo stát národní osvobození.

2. Vynořuje se radikální proletářské hnutí

„Raději konec s hrůzou než hrůza bez konce! Raději revoluce než pomalé umírání hlady!“
(Heslo proletářských žen během divokých stávek a hladových bouří za první světové války.)

To však již předbíháme událostem. Materiálním důvodem tohoto sjednocování a spolupráce všech dříve znepřátelených podob sociální demokracie totiž byl rychlý a prudký nástup nového třídního hnutí, které ve velké míře jednalo mimo rámec sociálně demokratických struktur, avšak zatím nikoli proti nim. Třídní hnutí se tehdy nedokázalo vědomě na programatické rovině rozejít se sociál demokratismem, a proto mohlo být později kooptováno starými i novými podobami historické sociální demokracie.

V roce 1916 však již měla dělnická třída plné zuby války, vykořisťování a hladu a dala se do pohybu, neboť velká průmyslová centra tou dobou silně pociťovala nedostatek životních potřeb: rostly tržní ceny těchto potřeb i spekulace s nimi a příděly potravin či třeba topiva nestačily, navíc klesaly a mnohdy ani nebyly proletářům dodány. Nedostatek surovin a pracovních sil – i přes zintenzivněné vtahování dělnických žen a mládeže do námezdního vztahu – ukončil přechodnou válečnou konjunkturu a došlo k poklesu výroby, zejména ve spotřebním průmyslu. Například brněnské textilky tehdy zaměstnávaly již jen 2/3 předválečného stavu. Nahlédnout do každodenní mizérie a do vědomí tehdejších proletářů nám umožňují například vzpomínky textilní dělnice ze severních Čech, Karly Pfeiferové:

„Pracovala jsem jako tkadlena v šumburské Mauthnerce a se mnou mé dvě mladší sestry. Čím déle válka trvala, tím větší byl v zemi hlad. Hladověli jsme při práci, i v noci hlad trápil. Vždyť dělnictvo, a většinou to byly ženy, poněvadž muži byli na frontách, žilo o cikorkovém odvaru a vařené řepě bez tuku. Chleba z kukuřičné a bobové mouky bylo poskrovnu, a tak se dělnice ve čtvrtém roce války vlekly podvýživou a mnohé z nás měly opuchlé nohy. Boháči však měli všeho dostatek a pracující se museli dívat, jak se paničkám nebo jejich služebným otvírají zadní dveře obchodů a jak odtud odnášejí balíky masa, cukru a všeho, co dělnické rodiny již po léta ani nespatřily. Pracovali jsme pod vojenským dozorem a velitelem byl rakouský obrlajtnant. Ředitel Mauthnerky Hamburger byl jako nepostradatelný zproštěn vojenské povinnosti. Stejně nepostradatelní byli buržoazní synkové. To pobuřovalo masy. Pamatuji se, jak dělnice jednou stály kolem ředitelova auta, když se v něm odvážely koše potravin ze skladu závodní kuchyně. ‘Jak dlouho potrvá válečné vraždění, kdy bude konec hrozného hladu dětí?’ To byla otázka, která hýbala myslí nás všech. Hněv však ještě dále stoupal, když byly z kostelů odváženy zvony, které kněží doprovázeli božím požehnáním. Neexistovaly již železné ploty, mosazné kliky byly vyměněny, a vědomí, že se kostelní zvony mají proměnit ve vražedné kulky, aby mohla být prodloužena krvavá válka, pobouřilo nábožensky cítící lidi, takže kostely byly poloprázdné. Zprávám v novinách už nikdo nevěřil, ani sociálně demokratickému tisku, který stejně jako tisk buržoazie hlásal nutnost vytrvat v boji až do vítězství nad nepřítelem.“

V podobném duchu na válečné strádání dělníků v zázemí vzpomínala i jiná proletářka, Františka Hrabálková z Kroměříže, která popisuje i to, jak se do zázemí dostávaly zkušenosti proletářů z fronty:

„Šla jsem do nemocnice posluhovat raněným. V novinách byly zprávy o samém vítězství a hrdinství, ale v nemocnici vyprávěli vojáci něco docela jiného. Předčítala jsem raněným vojákům, hovořili jsme o zprávách v novinách a přitom jsem se naučila číst mezi řádky. Denně jsem kolem sebe viděla umírající mladé zdatné muže, a tu jsem pochopila, že po válce bude nutno něco proti tomu udělat. Sama sobě jsem přísahala, že po válce vstoupím do organizace, která bude opravdu bojovat proti kapitalismu, který plodí takové peklo.“

Takže když v říjnu 1916 levicový socialista Friedrich Adler (8) zastřelil ve Vídni ministerského předsedu, hraběte Stürgkha, byl jeho akt proletářského teroru jen nejviditelnější špičkou mnohem širšího a mocnějšího hnutí doutnajícího a burácejícího pod povrchem válečného Rakouska-Uherska.

Na přelomu let 1916 a 1917 se českými zeměmi přehnala první menší vlna divokých stávek. Po ní následovaly další. Zejména od března do srpna 1917 docházelo, mnohdy opakovaně, k živelným stávkám, hladovým demonstracím a bouřím v Praze, Nymburce, Prostějově, Plzni, Českých Budějovicích, Mladé Boleslavi, Hradci Králové, Mostě, Liberci, Pardubicích, Kladně a Ostravě. Proletáři, kteří tyto stávky vyvolávali, nečekali na posvěcení od odborů a socialistických stran udržujících sociální smír, obešli je a zasáhli kapitál i s jeho válečnou mašinérií stávkami za vyšší mzdy, hladovými bouřemi a masovými demonstracemi proti válce. Důležitou úlohu v těchto třídních zápasech hrají ženy, které musely v továrnách nahradit řadu mužů odvedených na frontu. Podle národovecké „anarchistky“ Luisy Landové-Štychové (která spolu s FČAK vstoupí do ČSS a osobně se bude podílet na kontrarevoluční činnosti Socialistické rady – její vzpomínky jsou tedy primárně vzpomínkami sociální demokratky, jež participovala na snahách o zkrocení tehdejších třídních bojů, které tak ovšem rovněž popisuje):

„(…) to byly hlavně ženy, které strhávaly muže k revoltám a hnaly je do stávek, sabotáží a do demonstrací. Ženy, hrozivé mstitelky svých ve válce trpících mužů a hladem uvadajících dětí, volaly na stávkách a demonstracích nejhlasitěji: „Raději konec s hrůzou než hrůza bez konce! Raději revoluce než pomalé umírání hlady!“ Tehdy posílali četníci a policajti ustrašená hlášení svým nadřízeným, že v Čechách už nejde jen o hladové bouře, ale o nebezpečné politické hnutí.“

Byť všechny tyto boje vedla jen menšina naší třídy, zatímco zbytek dál v trpné pasivitě reprodukoval kapitalistická jatka, citelně zasáhly všechna průmyslová centra, přičemž narušily válečnou výrobu a začaly rozvracet sebevražednou kázeň a poslušnost ostatních dělníků. Tehdy si však stát díky nečinnosti zbytku třídy ještě mohl dovolit proti stávkám a demonstracím poslat armádu, aby je rychle násilím potlačila. Na několika místech vojáci stříleli do bouřících se proletářů. Koncem dubna 1917 byla takto krvavě potlačena divoká stávka a hladová demonstrace v Prostějově, přičemž vojáci smrtelně zasáhli i třináctiletého školáka. Následovaly další případy střelby do bojujícího dělnictva: Plzeň, Kladno, Nymburk. 2. července bylo v Ostravě zastřeleno šest účastníků mohutných demonstrací proti drahotě a bídě – čtyři z nich byli ve věku 16 až 22 let.

Represe ovšem třídní hnutí nezlomila. Vykořisťování dále hnalo dělníky do boje a únorové revoluční události v Rusku jim dodávaly vlastní perspektivu. Navzdory všem kapitalistickým bariérám, které nás separují od našich třídních bratrů a sester v jiných koutech světa, jsme totiž všude stejně vykořisťováni a dennodenně zabíjeni (na frontě či v práci) pro zhodnocování kapitálu a všude vedeme tentýž boj proti svému postavení vykořisťované a pracující třídy. Nejinak tomu bylo i tehdy, a proto pád carismu a vysoká míra třídního boje ruského proletariátu, která našla svoji organizační formu v sovětech, měla nesmírný dopad na dělnictvo celého světa. České země nebyly výjimkou.

V květnu 1917 se tak v Praze utvořila první dělnická rada v českých zemích, která byla samozřejmě ilegální. Spojili se v ní dělničtí důvěrníci z několika pražských továren za účelem podněcování pražských proletářů k protiválečným a protistátním akcím. Její činnost však brzy oslabila perzekuce, neboť mnozí důvěrníci byli pozatýkáni a za trest posláni na frontu. Druhá dělnická rada vznikla pod vlivem zpráv o říjnové revoluci v Rusku 18. listopadu 1917. Její meze trefně kritizuje tehdejší kladenský militant z Poldiny huti, Karel Verner:

„Oportunistům se však podařilo, že členy této dělnické rady byli zvoleni většinou smířlivci z řad dělníků a funkcionářů strany, kteří se pak dali svést poslancem Ludvíkem Austem. Ten neměl ani pomyšlení vést dělnictvo do revolučních akcí. Byl předsedou okresní vyživovací komise, což byl přece státní rakouský válečný úřad. Vodil pak členy dělnické rady na úřady do Prahy i do Vídně žebrat o větší příděly potravin. Tak se splnilo „revoluční“ poslání této dělnické rady, od které dělnictvo očekávalo, že je povede do bojů za osvobození z rakušácké poroby, z hladu a bídy a za ukončení války. Prosby na úřadech stejně nepomáhaly a dělnictvo se muselo samo, živelnými stávkami, bránit vyhladovování.“ (9)

Říjnová revoluce v Rusku – ozbrojené povstání proletariátu využité a usměrňované Leninovou frakcí bolševické strany – byla celkově vzato důležitým impulsem pro šíření třídní bojovnosti do dalších doposud pasivních složek proletariátu. V Rusku samotném se však bolševici díky povstání zmocnili buržoazního státního aparátu a pod nálepkou „diktatura proletariátu“ jej okamžitě začali rekonstruovat a obnovovat diktaturu kapitálu nad proletariátem. Zbytek světa však o tomto kontrarevolučním vývoji v Rusku neměl ještě ani potuchy. A tak když v listopadu 1917 do Českých zemí dorazila zpráva o tom, že v Rusku proběhla další revoluce, zpráva, podle níž se proletariát chopil moci a vyhlásil mír, zvedla se nová vlna divokých stávek, nepokojů a protiválečných demonstrací, z nichž byl vznik nemohoucí dělnické rady na Kladně jen jedním momentem (tím slabším). V továrnách, dolech, na velkostatcích, zkrátka všude dělníci živelně přestávali pracovat, shromažďovali se a diskutovali o proletářské revoluci v Rusku a o potřebě provést revoluci také doma. Například dělnice Růžena Rollová, která tehdy pracovala v Českomoravské v Praze – Libni, ve svých vzpomínkách popisuje situaci, která se opakovala na stovkách pracovišť:

„Když k nám došla zpráva o událostech v Rusku, zastavili jsme stroje a v prostorné automobilce se rozhostila nezvyklá chvíle ticha. Někdo vykřikl: ‘Ať žije revoluce v Rusku!’ Mistr Fleischmann vylétl ze své kanceláře celý zbrunátnělý v obličeji a zařval: ‘Kdo zastavil stroje?’ Odpovědí mu byl jasný, veselý výbuch smíchu. Ve chvíli stála celá Českomoravská.“

Ve slovenských Vrútkách se vliv revolučních událostí v Rusku promítnul ve stávce tamních železničářů. Ta byla zlomena a její organizátoři skončili ve vojenském vězení v Prešpurku (dnešní Bratislavě).

Neklid a podvratné tendence proletariátu se stávaly čím dále tím všeobecnějšími. V polovině ledna 1918 vypukla ve Vídni generální stávka, v níž někteří místní proletáři volali po diktatuře dělnických a vojenských rad. Přes jihomoravské průmyslové centrum Brno se stávka rychle a především spontánně rozšířila do českých zemí, kde se k ní přidávají desetitisíce dělníků a požadují okamžité ukončení války a zlepšení svých životních podmínek. Stávkovalo se od 18. ledna 1918, a to zejména v Brně, Kladně, Praze, kde stávce 17. ledna předcházely hladové bouře a demonstrace, v Nymburce, Mostě a Moravské Ostravě. Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická se okamžitě snažila chopit kontroly nad generální stávkou. Vnášela do ní kontrarevoluční požadavek národního sebeurčení, aby ji zbavila jejího podvratného obsahu a rozdělila české a německé dělnictvo. Kde mohla, tam ji sabotovala a nakonec ji ruku v ruce s rakouskou sociálně demokratickou stranou rychle ukončila, aby dělníci nemohli podniknout mnohem rozhodnější a internacionalističtější kroky.

Relativní snadnost, s jakou sociální demokracie mohla generální stávku zlomit, ukazuje na význam již dříve zmiňované slabiny podvratného hnutí proletářů za války: na rozdíl třeba od komunistických menšin v Německu či Holandsku ještě nedošlo k poznání, že sociální demokraté, národní socialisté a tzv. „anarchisté“ nejsou jejich stranami, nýbrž stranami třídního nepřítele, buržoazie. I přes svoji krátkodechost ale lednová generální stávka zároveň znamenala další krok v radikalizaci proletariátu českých zemí, neboť naší třídě dodala pocit a vědomí vlastní síly. Množí se sabotáže v průmyslové výrobě a demonstrace proti imperialistické válce. Luisa Landová-Štychová nám zanechala svědectví o snahách státu potlačit demonstrace vojensky, ale také o počínajícím rozkladu morálky vojenských jednotek v týlu a o jejich sbratřování s revoltujícími sestrami a bratry proletáři:

„Tyhle demonstrace, to nebyla lehká věc. Proti nám postavili vojáky. Ale naše ženy byly velmi pohotové. Myslím, že to bylo 22. ledna 1918. Ženy napekly placky z toho mála, co měly doma, a navařily kafe nebo čaj, třeba jen z višňového listí a kafe ze žaludů, vybraly tátům z kapes tabák na cigarety, co fasovali ve fabrice, nadělaly cigarety. A takto vyzbrojeny jsme šly proti vojákům. Oni toho měli už v roce 1918 také dost. Vojáci šli proti nám s bodáky, ale naše ženy se nezalekly, na bodáky jim napichovaly ty placky a rozešly se mezi ně s bandaskami s kávou a čajem. Tak jsme je pohostily a mluvily o sbratření vojáků s lidem a přesvědčovaly je, aby flinty zahodili a šli s námi dělat revoluci. A teď se dělníci hrnuli ze všech fabrik do Prahy na Staroměstské nebo Václavské náměstí.“

Posledním dozvukem generální stávky byla rozsáhlá divoká stávka horníků na Ostravsku. Práce v dolech, stejně jako ve všech důležitých provozech, byla militarizována a podniky střežily vojenské posádky. Horníci byli navíc odvedeni do armády, ale vzhledem k důležitému místu své práce ve válečném úsilí monarchie, byli mobilizováni pro pracovní frontu, kde podléhali vojenskému velení a za neuposlechnutí rozkazu mohli být zastřeleni. Přesto vyhladovělí horníci inspirovaní bojem svých třídních bratrů a sester doma i v Rusku zahájili koncem ledna stávku, v níž se postavili proti vykořisťování a vzepřeli se ozbrojené státní moci. Hned druhý den však vojenské velitelství vyhlásilo stanné právo a oznámilo, že každý, kdo do 24 hodin nenastoupí práci, bude zastřelen. Jen do Orlové – Lazů byl za tímto účelem povolán celý prapor vojáků z Bosny. Ti však odmítli svoji policejní funkci plnit. Znejistělé velitelství je odvolalo a místo nich nakomandovalo maďarské honvédy, ale ve všeobecné atmosféře třídních bojů, revolučních nálad, uvolnění disciplíny a dezercí na frontách se neodvážilo sáhnout k popravám. A tak vojáci jen brzy ráno pod vedením štajgrů obcházeli dělnické kolonie a tahali horníky z postelí, aby šli na ranní směnu. Jenže v šeru, které venku panovalo, se jim hloučky horníků zase rozprchly. Stávka trvala 14 dní a nakonec byla zlomena násilným zatčením každého desátého horníka a jeho odesláním na frontu.

Odpor sílil i v jiných uhelných revírech. Horníci sjížděli do šachet, ale nerubali. „Kolik na lžíci, tolik na lopatu,“ bylo heslem dne. O boji havířů na Mostecku se můžeme dovědět od třídního militanta Roberta Brožíka:

„Po říjnu (10) už šlo do tuhého a stávky zprvu jen hladové, jak se jim říkalo, nabyly rázem jiného, politického charakteru. Začalo se sabotovat, v dolech se dělala pasívní rezistence, ulejváctví rostlo, makat pro Rakousko se nám nechtělo. (…) Na poli se kradlo obilí a brambory, prostě vše, co noc zrovna dala, ale bylo to spojeno s nebezpečím života. Nejednou se stalo, že nám přitom postřelili, ba i zabili kamaráda – a zavírání pro polní pych bylo na denním pořádku. Fárat se nechtělo, ale v šachtě nás štajgři honili: ‘Jak nedáš dnes aspoň 20 vozů, zavřeme tě, chlape mizerná!’ řvali na nás. Často se havíř dostal do basy za nesplnění úkolu nebo promeškanou šichtu. Pro tu nás hnali k raportu a o nedělní odpočinek jsi měl postaráno – proseděl jsi jej v závodní base. Přesto naše sebevědomí rostlo, disciplína se uvolňovala, nálada se změnila v živelnější odpor a my jsme se pomalu přestali bát i pronásledování. Honičce s polními i domácími četníky jsme se vyhýbali útěkem do lesů, kde jsme se stýkali s vojáky od ‘zelených kádrů’. Byli to dezertéři, kteří se po dovolené nevraceli zpět ke svým plukům a museli se skrývat v lesích. Vzpoury hladových však neustaly. V revíru bylo plno cizího vojska, které každé naše větší shromáždění ihned rozptýlilo. Byli tu Maďaři, Poláci, avšak nejzuřivější z nich byli Němci od 59. pluku ze Solnohradu. Řezali jsme se s nimi pak už skoro na potkání, ba i děti je kamenovaly. Všude nás proháněli a z vyššího příkazu nás často doprovázeli až k dolům; do šachty za námi nejeli, tam se báli. Revolta šla za revoltou, demonstrovalo se i ve vzdálených obcích. Na tábory jsme chodili do Mostu, Lomu a často z Litvínova až do Duchcova, který byl tehdy sídlem Revolučního dělnického výboru.“

Jak je patrné z Brožíkova vyprávění boj proti vysoké míře vykořisťování začal nabírat nové a hlubší rozměry. Jestliže samotné stávky nevedly ke splnění požadavků a zlepšení životních podmínek proletariátu, dostaly ještě třídnější charakter. Nadto byly doplněny vzpourou proti pracovní kázni, každodenním odporem proti námezdní práci a praktickým popřením směnné hodnoty zosobněným krádežemi zemědělských plodin na polích. To vše přirozeně plynulo z třídního antagonismu a stále výhodnějšího celkového poměru sil, který se utvářel mezi proletariátem a buržoazií a postupně dodával horníkům stále větší sebevědomí. Možná, že se nic z toho okamžitě netransformovalo v plnou autonomii proletariátu a ve vznik uvědomělého komunistického jádra, ale svými činy horníci z Mostecka prakticky potvrzovaly základní body historického komunistického programu: boj proti námezdní práci, směnné hodnotě a směnným vztahům. Nadto centralizovali svůj boj mezi sebou navzájem, ale také s dalšími složkami proletariátu, včetně dezertérů, utvářeli si své vlastní revolučně třídní sdružení a pouštěli se do násilné konfrontace s represivními silami státu.

A zdaleka nebyli jediní, kdo představoval takovou míru bojovnosti a rozvinutosti třídního hnutí. Podobná situace existovala na mnoha dalších místech českých zemí: například v rosicko-oslavanském uhelném revíru a zejména na Kladensku. I tam nutnost nastolená třídním antagonismem přivedla proletariát na stejnou úroveň boje. Kupříkladu v dubnu 1918 se okresem Rumburk (o němž ještě uslyšíme) přehnaly hladové bouře. Večer 4. dubna vypukly ve Šluknově hladové demonstrace, v jejichž čele stály rabující ženy frontových vojáků se svými hladovými dětmi, a trvaly až do odpoledne následujícího dne, kdy je potlačila armáda. 6. dubna se bouře a rabování přelily do Starých Křečan a Varnsdorfu. Nakonec 16. dubna zachvátily i samotné město Rumburk. V šest hodin večer se v ulicích shromáždila asi tisícovka žen a dětí, která s výkřiky „Hunger“ a „Brot“ (hlad a chléb) začala rozbíjet okna a výkladní skříně a plenit obchody. Brzy se k ní přidali i někteří vojáci místní posádky a další proletáři. Teprve po pěti hodinách je rozehnalo četnictvo s pomocí vojska. Druhého dne asi pětisethlavý dav dělníků násilím zabránil odvozu obecních brambor z nedaleké Chřibské, jen aby o čtyři dny později danou rekvizici umožnila vojenská asistence.

7. května 1918 došlo na Kladensku k hladovým bouřím. Převážně dělnické ženy vzaly útokem mlýny soustředěné kolem potoka Kačák a vyrabovaly v nich uskladněné zásoby mouky a brambor. A rabování jakožto velice praktická kritika komodit a směny – čili výroby zboží na prodej a nikoli pro přímou spotřebu – kdy si proletáři přímo bez prostřednictví peněz přivlastňují to, co potřebují, provázelo skoro každou tehdejší hladovou bouři a nutně s sebou neslo i násilný střet s kapitálem a státem. Takže během květnových hladových bouří na Kladně byl jeden z dělníků vyvlastňujících komodity zastřelen mlynářem, kterého rozzuřený dav následně zlynčoval. Po skončení bouří četnictvo řadu dělníků a dělnic pozatýkalo a uvěznilo.

Nesnesitelnost jejich situace, neexistence rezerv a jasné vědomí, že nemají co ztratit, ale získat mohou vše, hnalo k praktické kritice komodit i proletářské děti. Když 21. června 1918 nakládali vojáci v Plzni chléb z pekárny, vyhladovělé děti je marně prosily alespoň o kousek. A tak se na vůz vrhly a začaly si chleba brát samy. Zasáhla vojenská hlídka a její velitel dal povel k palbě. Po této obraně soukromého vlastnictví zůstalo na dlažbě Koterovské ulice v Plzni ležet pět mrtvých chlapců a další byli těžce zraněni. Jejich pohřeb se stal mohutnou demonstrací proti válce, hladu, vykořisťování a habsburskému státu.

Proletariát v českých zemích, ale i v celém Rakousko-Uhersku se stával stále militantnějším a revolučněji naladěným. V této fázi se proletariát skrze svoji praxi třídního boje začal rozcházet s kapitalismem a mnoha aspekty sociál demokratismu. Vydal se na cestu ke své třídní autonomii, která vede přes vymanění se z klecí a obojků, jimiž nás kapitál v tisíci podobách krotí a drží v rámci svých sociálních vztahů, a končí komunistickou revolucí. A počátky dělnické autonomie se nerozvíjely jen v zázemí, ale také na frontách.

3. Rozvrat v ozbrojených silách

„My se smrti už nebojíme a více se nám státi nemůže.“
František Noha
(jeden z vůdců rumburské vzpoury)

Ve stejném období (1917-1918) se rychle rozkládala rakousko-uherská armáda a málo obydlené oblasti monarchie přetékaly dezertéry prostoupenými revolučním duchem – byly to již zmiňované „zelené kádry“. V českých zemích se shromažďovaly v lesnatých oblastech, především pak na Moravě (v Beskydech a na východ od Brna), kde jen za první polovinu roku 1918 četníci a policie zadrželi 7380 zběhů. Spíše po stovkách se „zelené kádry“ skrývaly na Šumavě a v severočeských lesích. Jejich skupiny se často pouštěly do menších expropriačních akcí proti buržoazii, kdy přepadaly zejména sedláky a přivlastňovaly si z jejich „nakeťasených“ zásob potraviny, aby přímo uspokojily své potřeby, ale také peníze. (11) V září 1918 dokonce došlo ke vzájemným násilným střetům mezi četnictvem na jedné straně a „zelenými kádry“ spolu s místním obyvatelstvem na straně druhé v obcích Chvalnov (12) a Zástřizlí na Kroměřížsku. Daleko masivnějším a radikálnějším zjevem však byly revoluční bandy dezertérů – zvané „Zelené gardy“ – v pohraničních oblastech mezi Chorvatskem a Maďarskem. Ve Slavonii tvořilo tzv. „Zelenou brigádu“ na 30 000 dezertérů. Tam na četníky útočili zcela záměrně (13) a kromě toho se pouštěli do rozsáhlejšího vyvlastňování buržoazie.

Po hromadných dezercích však následovaly i otevřené vzpoury v armádě. Revoluční defétismus zachvátil nejen proletáře v zázemí, ale také celé vojenské jednotky, které odpíraly poslušnost svým důstojníkům, opouštěly své bojové pozice a jejich jediným heslem a cílem se stalo okamžité ukončení války a/nebo revoluce.

3.1. Námořnická vzpoura v Boce Kotorské

V únoru 1918 se vzbouřili námořníci rakouského válečného loďstva v Boce Kotorské. Špatně živení námořníci, vyčerpaní válkou a nadšení zprávami o vyhlášení míru revolučním Ruskem, ale také ovlivnění stávkou v Pule, která se konala 25. ledna a mezi jejíž požadavky patřil i mír, se postavili na odpor důstojnictvu.

Radikálnější jádro námořníků (14) plánovalo vlastní protiválečnou akci na poledne v neděli 3. února a nakonec termín změnilo na pátek 1. února. Velení se o tomto plánu nějak dovědělo a 1. února dopoledne nechalo nastoupit mužstvo admirálské lodi Sankt Georg a varovalo je, že jakékoli vzepření se vůli důstojníků je trestné. Přesto v pravé poledne vzpoura začala na ubytovací lodi Gäa – mužstvo křičelo, „Hurá – mír – hurá,“ a posádka nedaleko kotvícího křižníku Sankt Georg stejnými slovy odpověděla. Na stožáry obou lodí jako smluvený symbol příslušnosti ke vzpouře vyletěla červená čtvercová signální vlajka č. 2, z níž se tak stal rudý prapor vzpoury. Na admirálské lodi spolu s ní na stožár vyletělo i vědro a špinavý hadr. Symbolické oběšení těchto dvou nenáviděných pracovních nástrojů, s nimiž museli námořníci denně drhnout palubu, vyvolávalo salvy smíchu.

Rozhodující pro vzpouru byl právě vývoj situace na Sankt Georgu, kde byla nejpočetnější, asi 900členná posádka s největším počtem prostých námořníků čítající asi sedminu všech naloděných mužů v Boce Kotorské. Radikální menšina se již předem ve skladištích zmocnila několika pušek, rychle na svoji stranu strhla ostatní a za pár minut admirálskou loď společně ovládli. Těžce při tom postřelili důstojníka, který se jim horlivě postavil do cesty. Lodní kapela, která původně měla hrát důstojnictvu k obědu, nakonec hrála řízné marše a kvílely sirény. Střílelo se i z děla proti torpédovce, která chtěla vyplout bez rudé vlajky. Dělostřelec byl za to o 10 dní později odsouzen polním soudem k trestu smrti. Postupně se k těmto dvěma lodím přidávaly další, některé třeba až v podvečer.

Vzbouření námořníci překypovali vztekem proti všemu, co zosobňovalo jejich porobu, i štěstím z náhlého osvobození. Veselili se při popíjení lodního vína, za veselého pokřiku házeli do moře stroje z kanceláří, tělocvičné nářadí, kotle s odporným jídlem a v admirálské jídelně rozbíjeli porcelán. Stovky z nich balily své věci, chtěly odejít na pevninu a odjet domů.

Na některých lodích byli důstojníci internováni, na jiných jim byly pouze odebrány zbraně a mohli se volně pohybovat. Internovanému veliteli eskadry viceadmirálu Hansovi vzbouřenci nedopatřením ponechali přístup k jeho osobní radiostanici a tak mohl na pozemní velitelství poslat zprávu o vzpouře. Aby získal čas a kanalizoval ducha vzpoury do mantinelů vyjednávání, požádal vzbouřence, aby své požadavky sepsali. A tak místo toho, aby usilovali o rozšíření své vzpoury na pevninu (což jediné mohlo nejen dovést tuto třídní vzpouru dále, ale také jim zachránit život), ztratili půl dne organizováním námořnického komitétu a sepisováním devítibodového dokumentu nazvaného „Co chceme“. Mezi požadavky bylo uzavření míru, sociální požadavky a zaručení beztrestnosti pro účastníky vzpoury, kterou sami námořníci nazývali „demonstrací, manifestací za mír“.

Viceadmirál Hansa přislíbil například zlepšení stravy, více dovolenek a beztrestnost těm, kteří nestříleli. Námořníci se začali štěpit: některým to stačilo, radikálové mu nevěřili. Mezitím pozemní velitelství připravovalo protiakce a opakovaně posílalo námořnickému komitétu ultimátum, aby se vzdali a stáhli rudé vlajky, jinak budou jejich lodě ostřelovány z pobřežních pevnostních baterií.

Vzpoura v Boce Kotorské bývá obvykle spojována se jménem českého vyššího námořního poddůstojníka a sociálního demokrata, Františka Rasche. Byť jej stalinisté opěvovali jako revolučního vůdce vzpoury, nic nemůže být pravdě vzdálenějšího. Ztotožnit se nemůžeme ani s pohledem dnešních buržoazních historiků, kteří jej líčí málem jako Ježíše Krista, jenž se v poslední minutě pokusil zachránit tlupu zdivočelých námořníků před jistou smrtí a sám přitom obětoval svůj život. Z třídního hlediska Rasch využil slabin vzpoury a pomohl ji zadusit.

Rasch se na palubu Sankt Georgu dostal až 2. února s cílem sehrát úlohu hasiče vzpoury. O tom, jak chápal svoji roli ve vzpouře, Rasch jasně vypověděl před vojenským soudem, který mu přičítal, že vzpouru podněcoval a organizoval. Tehdy Rasch odpověděl:

„Jaképak podněcování. Co tam ještě bylo k podněcování, když jsem druhý den dopoledne přišel na Sankt Georg? Naopak, chtěl jsem akci navrátit charakter manifestace za mír, zabránit anarchii a dát jí určitý pořádek a organizaci.“

Ačkoli nebyl členem posádky křižníku, řada námořníků jej znala a měl jejich důvěru. Po několika minutách jej zvolili předsedou lodního komitétu a stal se z něj mluvčí vzpoury. Okamžitě sepsal nových pět požadavků známých jako Memorandum. Pomocí radiostanice na Sankt Georgu se pokoušel kontaktovat sociálně demokratické poslance ve Vídni, předsedu Českého svazu a také hraběte Karolyiho v Budapešti, ale žádný z těchto telegramů pro slabé lodní vysílačky nikdy nedorazil na místo určení. Ústředním motivem všech jeho výzev byl požadavek míru a žádost o ochranu. Chtěl, aby některá z politických osobností přijela do Kotoru a byla přítomna jednání vzbouřenců s námořním velením.

Mezitím na pevnině armáda obklíčila kotviště lodí. Vzpoura neměla žádný další směr a utápěla se v nikam nevedoucích jednáních s velením. A tak mezi námořníky narůstala skepse. Některé lodi už 2. února stahovaly rudou vlajku a vracely se pod kontrolu důstojníků. Během noci na 3. února odpadlo i druhé centrum vzpoury, loď Gäa, a její lodní rada stáhla rudou vlajku. Rasch je přemlouval, aby vytrvali, přičemž přislíbil, že dá ráno nastoupit mužstvo na Sankt Georgu a nechá demokraticky hlasovat o pokračování nebo ukončení vzpoury. Svůj slib splnil. Pokračovat už ale chtěl jen hlouček radikálů. Rasch tedy nařídil ukončení vzpoury se slovy: „Stáhněte vlajku a já se půjdu Hansovi do podpalubí vzdát.“ 7. února stanul Rasch s dalšími vzbouřenci před soudem a 11. února byli popraveni. Není to vždy jen vděk, čím vládnoucí třída oplácí sociálně demokratickým hrobařům třídních vzpour…

Na událostech v Boce Kotorské jasně vidíme, jak cizí a protikladné jsou komunistickému hnutí demokratistické praktiky, vyjednávání a prostředníci. Když válečné lodě zachvátila vzpoura a v jejich posádkách triumfoval revoluční defétismus, na počátku nestálo žádné všeobecné shromáždění a hlasování. Militantní jádro námořníků prostě udělalo to, co chtělo a muselo udělat, a svým činem a příkladem, který vyjadřoval i touhy a třídní zájmy ostatních námořníků, strhli zbytek posádek. Naopak ve chvíli, kdy vzbouřenci přistoupili na formulování částečných požadavků, vyjednávání o nich, volení mluvčích atd. – zkrátka když akceptovali demokratismus vlastní kapitalistickým vztahům, které předpokládají, že všichni jsou izolované jednotky, které mezi sebou mohou dosáhnout jednoty pouze na odcizené rovině zprostředkování – pozbyli organickou jednotu, která se mezi přirozeným předvojem a zbytkem utvořila ve chvíli přímé akce. Opustili logiku svého třídního boje a vrátili se do rámce logiky kapitálu, kde je buržoazie reprezentovaná důstojnictvem a sociálním demokratem Raschem chtěla mít. Dalším poučením, které z této námořní vzpoury plyne, je, že nesnaží-li se proletářské povstání a/nebo nemá-li šanci stát se všeobecným, nutně končí zmasakrováním třídních bojovníků buržoazií.

3.2. Rumburská vzpoura a její souvislosti

Další vzpoury v rakousko-uherské armádě přišly v důsledku vývoje situace na ruské frontě. Německá armáda v únoru 1918 podnikla úspěšnou ofenzívu proti revoluční Ukrajině. Mnozí rakousko-uherští vojáci, kteří se v předchozích letech nechali zajmout ruským vojkem, při obsazování Ukrajiny znovu padli do rukou monarchie. Navíc v důsledku této ofenzívy byla v březnu roku 1918 uzavřena brestlitevská mírová dohoda, na jejímž základě byli další váleční zajatci přímo vydáni zpět rakouské armádě. Bolševická vláda mír s německým a rakousko-uherským imperialismem podepsala, aby získala čas a sílu k rekonstrukci diktatury kapitálu v Rusku. Bolševici tak Německu a Rakousku-Uhersku přenechali provádění kontrarevolučního teroru na ukrajinských proletářích, aby jej sami mohli provádět na proletářích ruských.

Zpět získaní zajatci – do října 1918 se jich vrátilo takřka 700 tisíc – byli okamžitě v transportech odesíláni do týlu, kde se z nich měly zformovat posily pro italskou frontu. Pro jejich špatný zdravotní stav a politickou nespolehlivost (mnozí totiž pod vlivem ruských událostí začali přemýšlet o tom, jak udělat proletářskou revoluci u sebe doma) byli nejprve posíláni do sběrných táborů. Tito vojáci již ale měli války dost a odmítali nadále bojovat a umírat za zájmy kapitálu. Po návratu do monarchie byl jejich vztek ještě umocněn bídou, hladem a smrtí, které řádily mezi jejich blízkými doma. Proto třeba vojenské velitelství Litoměřice 15. května 1918 konstatovalo, že „bylo zjištěno, že vojenské osoby, které tráví dovolenou ve svých domovských obcích, vyjednávají u politických úřadů jako zvolení řečníci a mluvčí obyvatelstva nebo jako účastníci vyslaných deputací v zásobovacích záležitostech. Staly se dokonce případy, že se takové vojenské osoby zúčastnily shromáždění, demonstrací, manifestací a nepokojů, které vypukly v souvislosti s nedostatkem potravin.“

A tak zatímco se proletářští revolucionáři v Rusku stavěli proti Leninově a Trockého kontrarevoluční politice a na Ukrajině vedli revoluční třídní válku, navrátivší se váleční zajatci v Rakousko-Uhersku nakonec vyvolali během května a června 1918 řadu vzpour v těchto vojenských táborech: Rumburk, Rimavská Sobota, Šumperk, Bratislava, Trenčín, Kragujevac, Judenburg, Piotrków, Miškolc atd. Všechny tyto vzpoury byly utopeny v krvi.

Podívejme se blíže na to, co se stalo v Rumburku, německo-jazyčném městě na severní hranici Českých zemí. Právě sem byl roku 1915 přeložen náhradní prapor plzeňského 7. střeleckého pluku v rámci velkého stěhování vojenských útvarů. Do českých měst tehdy přicházely jednotky s převahou německy a maďarsky mluvících vojáků, zatímco převážně české útvary putovaly do měst německých a maďarských. Rakouská vláda se tak snažila zabránit rozkladnému vlivu, jejž v domácím prostředí na vojenskou morálku měla válečná bída a vykořisťování. Stejně jako všechny náhradní prapory i rumburský „ersatzbatalion“ na jaře 1918 připravoval nováčky, nově povolané záložáky a navrátilce (tzv. Heimkehreren – počeštěně „hajmkéři“) z ruského zajetí pro frontové nasazení. V samotném Rumburku sídlilo jen praporní velitelství, štábní setnina a III. náhradní setnina. Zbytek praporu (jenž měl celkem 1200-1600 vojáků) byl ubytován po okolních vesnicích a městech.

U praporu panovaly velmi špatné životní podmínky. Jídla byl zoufalý nedostatek a ještě k tomu bylo často zkažené. Stísněné ubytovací prostory byly k prasknutí přecpány vojáky, hygiena více než mizerná a to vše doplňoval kasárenský dril. Posádce dominovali bývalí váleční zajatci z ruské fronty (v květnu 1918 jich v Rumburku bylo již 839). Do rumburského tábora byli navíc odesíláni dělníci (především z Plzně a jejího okolí), které stát za účast v divokých stávkách potrestal odvedením do armády a plánovaným nasazením na frontě. Někteří vojáci „K.u.K. Landwehr-Infanterie Regiment Pilsen Nr. 7“ se v dubnu 1918 rovněž účastnili spolu s místními proletářkami hladových bouří na Rumbursku, zatímco zbytek je pomáhal potlačovat. Řadové vojáky tyto policejní operace proti vlastní třídě nikterak netěšily, neboť si uvědomovali, že na Plzeňsku jejich příbuzné stejným způsobem pronásledují němečtí a maďarští vojáci. Směr jejich nespokojenosti ovšem poskytli až muži, kteří se vrátili ze zajateckých táborů na Ukrajině a kterým přezdívali „bolševici“.

„Hajmkéři“ ovšem nebyli „bolševiky“ v dnes známém kontrarevolučním významu tohoto slova. Pod tímto označením se ve skutečnosti skrývalo – zkušenostmi a ruskou revolucí vytvořené – nepříliš utříbené přesvědčení, že všeobecným vzbouřením vykořisťovaných lze okamžitě zastavit imperialistickou válku, v níž odmítali dále bojovat. Jejich „bolševismus“ rovněž znamenal silnou vzájemnou pospolitost a neúctu k důstojníkům, kdy o každém rozkaze chtěli hned schůzovat. Pokud víme, přímou zkušenost s praktickou účastí v sociální revoluci měl snad jen plzeňský zedník, vojín Václav Burda, který nějaký čas bojoval v řadách Rudé gardy na Ukrajině (15). Klíčovým organizátorem menšinového předvoje, jenž se měl postavit do čela vzpoury, byl ovšem vojín František Noha (bývalý soustružník plzeňské Škodovky a poté kulisák tamního divadla). Právě on mezi rumburskými vojáky tajně agitoval pro vzpouru a dával dohromady devatenáctičlenné tvrdé jádro. Věřil, že k vyvolání revoluce stačí pouhá přímá akce revoluční menšiny:

„My to tady nadzvedneme, jen co nás hajmkérů bude více. Jak začneme, hned budeme mít dráhy a telegrafy v ruce a už to půjde. Našinci jsou u všech regimentů, českých, německých, maďarských i polských, zkrátka všude. Praskne-li zázemí, je konec války, fronta se zhroutí jako důsledek revoluce uvnitř…“

V duchu Nohovy představy, že vše půjde jaksi samo, předvoj, který kolem sebe shromáždil, ve skutečnosti nepodniknul téměř žádnou přípravu vzpoury. Nepokusili se vytvořit společný plán s místními dělnickými civilisty ani vzbouřit v jiných městech dislokované jednotky náhradního praporu a ani se nedohodli na hrubém akčním plánu. Všechny tyto nedostatky se záhy projevily na chaotickém průběhu jejich revolty a někteří z nich za ně zaplatili svojí smrtí.

Vzpouru chtěli údajně vyvolat někdy během června, ale vývoj událostí jim vnutil mnohem dřívější datum. Mnoho „hajmkérů“ totiž mělo být v rámci XLI pochodové marškumpanie odesláno na frontu již 6. června 1918, takže bylo třeba si pospíšit. Buřičská menšina prý začala mezi vojáky šířit heslo, „Jednadvacátého pojedeme na dovolenou!“ V pondělí 20. května byla navíc snížena denní dávka chleba pro osobu na 1/12 veky, čímž všeobecná nespokojenost v posádce ještě více narostla. Noha se svými „bolševiky“ ji téhož dne vyhrotili, když se v kanceláři velitele setniny neúspěšně domáhali vyplacení zadržovaného žoldu za dobu zajetí. Onoho pondělí večer se pak spiklenci dlouho do noci radili, načež se z ubikací III. náhradní setniny chvíli ozývalo skandování, „Vojno povol – hej rup!“ Potom již bylo ticho až do rána…

21. května 1918 po šesté hodině ranní přišlo na nástup 67 mužů 7. čety, které „bolševici“ zagitovali, s nabitými puškami v rukou a s nasazenými bodáky, což bylo v přímém rozporu s rozkazem. Na výzvy poddůstojníků, aby složili zbraně, reagoval vojín František Paur výkřikem, „Pušky nevydáme, budeme je možná ještě dneska potřebovat!“ Ozbrojení muži se začali dožadovat jídla a žoldu, načež se je hejtman Klepfer pokusil uklidnit pohádkami, že i on trpí hladem. Z řad nastoupených vojáků se ozval památný výkřik:

„Hovno…“

Zkoprnělý hejtman několikrát zařval otázku, kdo to řekl, a potom začal vojákům nadávat do bolševiků, sociálních demokratů a českých sviní. Ale to již někdo další z čety křiknul, „Hoď mu ji!“ Klepfer dostal pažbou do hlavy a skácel se k zemi. Vzápětí vzbouřenci zbili přítomné poddůstojníky a zmocnili se dalších zbraní, střeliva a ručních granátů. Podle výpovědi nováčka Karla Honsy, „Bolševici běželi do školní budovy a vynášeli ven bedny s municí a pušky. Křičeli: Pojďte, pojďte pro kvéry…“ Dále obsadili útvarovou kuchyni, osvobodili vězně a vzbouřili ubytovnu druhé části setniny.

Jejich čin vyjadřující revolučně defétistické naladění většiny III. náhradní setniny se stal podnětem k její všeobecné vzpouře. Neexistoval žádný rozdíl mezi česky a německy hovořícími vojáky (kteří tvořili asi 40% pluku) – jeden z nich, Wenzel Plass (16), byl přímo členem tvrdého jádra a kulometčík Franz Schuss se měl stát důležitou postavou ozbrojených bojů, které vzbouřence čekaly. V daném momentu militantní třídní akce mezi nimi existovala organická jednota, s níž podnikali (byť poněkud chaoticky a nedostatečně) nutné kroky k triumfu své vzpoury a k jejímu rozšíření na všeobecné proletářské povstání.

V tomto duchu se vzbouřenci vrhli do města, přičemž obsadili poštu a velitelství praporu a přerušili telegrafické i telefonní spojení. K tomu ovšem nedošlo dost rychle a důsledně, takže praporní velitelství (a to již v době, kdy je ovládli buřiči!) stihlo informovat vojenské velení v Litoměřicích, které okamžitě začalo mobilizovat všechny dostupné jednotky, aby vzpouru rozdrtily. Při obsazování budovy velitelství v Rumburku byli přítomní důstojníci vyháněni ven a byly jim odřezávány distinkce. Právě zde se k rebelům přidal třiadvacetiletý desátník aspirant Stanko Vodička, český národovec, jenž se svými proslovy bude snažit (celkem marně) vzpouře vtisknout nacionální charakter. Ostatní důstojníci se potupení a/nebo potlučení ukryli všude možně ve městě a někteří dokonce hledali záchranu před vzbouřenými vojáky v útěku do Saska. Pouze slovinský major Zupanc (mezi vojáky oblíbený pro svůj lidský přístup) se ještě pokoušel rebely přemluvit, aby se umoudřili, avšak bezvýsledně. Noha vylezl na vůz před velitelstvím a tlumočil majorova slova ostatním, „Major mi řekl, že když to nezastavím, že budu zastřelen. A dal nám lhůtu až do poledne, abychom se uklidnili. Co tomu říkáte? Ale myslím, že když jsme něco začali, tak to také doděláme. Jeden za všechny a všichni za jednoho!“

Dokončit to, co začali, vzbouřenci, k nimž se prokazatelně přidal jeden z proletářů osvobozených z vězení (jistý Růžička) i někteří místní dělníci (17), opravdu chtěli. Noha se spolu s Vodičkou nejprve postavil do čela části vzbouřenců, která vytáhla směrem k blízkému Hornímu Jindřichovu, kde na svoji stranu strhla většinu kulometné setniny (64 mužů) a získala čtyři kulomety. Jiná část rebelů v čele s Vojtěchem Kovářem odešla zburcovat další část praporu do Dolních Křečan. Pokusil se je zastavit hejtman Weiser, ale sehnal jen 18 mužů, kteří byli bez boje rychle odzbrojeni. Po malé inzultaci hejtmana vyzvali vojáky křečanské I. náhradní setniny, aby se k nim přidali, což skutečně učinilo 149 nováčků a 18 dalších příslušníků útvaru. Kolem deváté hodiny se pak všichni buřiči shromáždili na rumburském náměstí a posléze obsadili místní nádraží. I zde však přednosta stanice bez problému varoval litoměřické velitelství (opět až po obsazení nádraží!). Ve dvou pochodových proudech pak vyrazili směrem k České Lípě, kde chtěli vyvolat vzpouru královehradeckého 18. pěšího pluku. Tím by se státu značně zkomplikovala možnost zásahu proti vzpouře a rebelové by mohli pokračovat dál v cestě na Mladou Boleslav, Prahu a Plzeň v naději, že se jejich přímá akce rozšíří v revoluční hnutí.

Uskutečněnými revolučními kroky a touto mlhavou představou ovšem všechny plány tvrdého jádra končily. Dokonce je ani nenapadlo použít k cestě do České Lípy vlak, i když Noha a spol. dobře věděli, že hrají o čas. Rovněž se nepokusili rozvrátit další nejbližší části 7. regimentu umístěné ve Šluknově a Varnsdorfu, tím méně potlačovat moc buržoazie obecně a uskutečňovat sociální diktaturu proletariátu, čili revoluční komunizaci společenských vztahů (18), aby se tak pokusili rozhýbat místní německý proletariát, jenž se vzbouřenci sice sympatizoval, ale jejich boji jen víceméně pasivně přihlížel a nedokázal se s ním okamžitě a plně ztotožnit. Právě tyto fatální slabiny nepochybně sehrály svoji úlohu v porážce vzpoury.

Jelikož se vzbouřenci nepustili do nastolování sociální diktatury lidských potřeb proti diktatuře zhodnocující se hodnoty, námezdní práce, směnných vztahů…, a přitom byli odhodláni dále bojovat, nutná vojenská stránka vzpoury nabyla vrchu a změnila její charakter na čistě vojenskou operaci. Výrazem této skutečnosti byl Stanko Vodička, jenž na úpatí vrchu Dymník hravě přesvědčil Nohu a ostatní „bolševiky“, aby z rebelů zformovali vojenské útvary, které budou postupovat ve formaci. Předsunutému oddílu velel Vodička, hlavnímu voji Noha, levému křídlu Václav Burda, pravému desátník Adolf Heinrich (v civilu pražič kávy z Plzně) a pochodový průvod uzavírali neozbrojení nováčci. Ti, kdo povstali proti válce, tedy znovu přijali kapitalistickou logiku války. A v této válce neměli bez všeobecné revoluce šanci zvítězit. A projevem neschopnosti militantního jádra „hajmkérů“ uchopit komunizační stránku revolučního boje byl Nohův příkaz, že vzbouřenci nesmí cestou rabovat a krást. Nepochybně mu šlo o to, aby si neznepřátelili civilní obyvatelstvo, nicméně daleko případnější by bylo organizované vyvlastňování potravin z obchodů, skladišť a velkostatků a jejich přerozdělování mezi civilní i vojenské proletáře, kteří byli vyhladovělí.

V půl dvanácté dorazili buřiči do Krásné Lípy, kde obsadili poštu, rozehnali četníky a vyvlastnili osobní vlak, do nějž se však všichni nevešli a hlavní síly tudíž pokračovaly v pěším pochodu. Na nádraží v Chřibské-Rybništi došlo k přestřelce s četníky, kteří uprchli připraveným nákladním vlakem. Rebelové rovněž obsadili poštu, kde se zmocnili povozu s koňmi, aby na něm přepravovali kulomety. Vyvlastněným vlakem 30 vzbouřenců pod velením Ladislava Fremla odjelo z Nohova příkazu na boční průzkum do Jedlové. Tam došlo k neúspěšnému boji s četnickým asistenčním oddílem a zatčení části buřičů. Zbytek zmizel v lesích, kde byli postupně dopadeni. Ve Falknově – Kytlici hlavnímu proudu vzbouřenců dokonce padl do rukou nákladní automobil, na nějž instalovali své kulomety. Kolem páté hodiny odpoledne zajali průzkumnou hlídku pohraničních myslivců, která byla předzvěstí loajálních armádních oddílů vyslaných k potlačení vzpoury.

V Horních Arnultovicích před Novým Borem svedli krátký vítězný boj s jednotkou pohraničních myslivců vedenou hejtmanem Fliborem. Ti pod palbou pětatřicetiletého Schusse a dalších kulometčíků prchli přes Nový Bor (aniž by byli pronásledováni!) a zakopali se za městem poblíž Chotovického vrchu. Jejich pozice byly na kopcích po obou stranách silnice na Českou Lípu, kterou zatarasili pokácenými stromy a převrácenými povozy. Rumburští rebelové zatím vstoupili do Nového Boru, kde obsadili tamní velitelství. V budově se zmocnili několika pušek, které rozdali nováčkům, osvobodili dva vojenské vězně, jež se k nim přidali, ale po potravinách se hladoví vojáci sháněli marně… Přesto ani po třicetikilometrovém pochodu a bojích nenapadlo „hajmkérský“ předvoj vyvlastnit buržoazii! Po krátké poradě se bez ohledu na blížící se soumrak rozhodli pokračovat v pochodu na Českou Lípu a co nejrychleji vzbouřit vojáky 18. pěšího pluku.

Mezitím však k Chotovickému vrchu přibyla kulometná setnina právě tohoto pluku a posílila Fliborovy pozice. Tou dobou již buřiče obkličovaly rovněž ze severu Nového Boru, a to oddíly 18. pěšího pluku pod velením poručíka Michaela (19). Když vzbouřenci opustili město a po sedmé hodině večer narazili na opevněné pozice pohraničních myslivců, Vodička se v čele asi desetičlenné skupiny s bílým šátkem nad hlavou pokusil dostat co nejblíže k liniím 18. pluku a volal, „Nazdar, osmnáctí nestřílejte,“ v naději, že na stranu vzpoury získá české vojáky z východních Čech. V odpověď mu padla první salva. Následně hejtman Flibor vyzval vzbouřence ke složení zbraní. Rumburský vojín Jan Pelnář mu rázně odpověděl, „Na to máme čas, až nás poměry donutí, dříve ne! Palte!“ (20) Byť byli rumburští v nevýhodném postavení, začali střílet, kryli se v příkopech, pokoušeli se k myslivcům dostat lesem a napadnout je z boku. Brzy však vzbouřencům vpadl do zad Michael se svojí setninou a situace se stala beznadějnou. Franz Schuss z oddílu „rudého gardisty“ Burdy zemřel za svým kulometem a levé křídlo se zhroutilo. Po něm se začaly rozpadat i ostatní rojnice buřičů zaskočených silným odporem loajálních jednotek, které se podle jejich původních naivních představ měly okamžitě přidávat ke vzpouře. Do toho všeho Vodička v nacionalistické obavě z bratrovražedného boje Čechů proti Čechům zrazoval rebely od dalšího boje a volal na ně, „Zabraňte krveprolití! Zastavte palbu! Všechno je ztraceno, vzdejme se!“ Více než on však vojenské buřiče přiměla ke kapitulaci nepřipravenost většiny z nich na tvrdý střet a skutečnost, že v danou chvíli již neměli šanci na vítězství.

Na bojišti za Novým Borem padl také osvobozený civilní vězeň Růžička. O den později svým zraněním podlehl osmnáctiletý Vojtěch Krumpas. Další čtyři rebelové byli zraněni těžce a spousta lehce. 380 rumburských vojáků, včetně Vodičky, se na místě vzdalo, ostatní byli rozprášeni a prchali na vlastní pěst z dosahu represivních sil. Jen hrstkám z nich se podařilo stáhnout do města, kde dál kladly ozbrojený odpor. Teprve před druhou hodinou ranní se vojsku podařilo vyčistit Poštovní ulici, kde nezlomně bojovala poslední skupina rebelů. První zajatí vzbouřenci byli shromažďováni v Novém Boru v domě židovsko-německého buržuje (exportéra skla a penzionovaného hejtmana) Schwarze, který seděl s doutníkem v ústech na pohovce před domem, spílal zajatcům, vyhrožoval jim oběšením a plival na ně za to, že zradili císaře pána. Jejich 15 hodin pokusu o sebeosvobození proletariátu skončilo…

V následujících dnech probíhaly v okolí mohutné četnické a vojenské manévry ve snaze dopadnout skupiny rozprášených vzbouřenců a zabránit tak šíření revoluční infekce – rumburská vzpoura se měla co možná nejvíce ututlat či alespoň zamlžit. Některé skupiny měly až 50 členů, kteří se snažili dostat do Prahy a do Plzně, kde se chtěli ztratit a snad i pokračovat v šíření podvratných nálad. Existují četná svědectví, že místní chudé německé obyvatelstvo prchajícím rebelům, „bolševikům“, všemožně pomáhalo, ale ani tak se nedokázali přes sanitární kordon dostat. Zřejmě i proto se František Noha s dalším „hajmkérem“ z militantního jádra, Josefem Zelenkou, vraceli na sever směrem k Německu. Ve čtvrtek 23. května byli oba dopadeni vojenskou hlídkou v Rumburku na tehdejší Schönbornergasse. Vojínovi Josefu Veselému se povedlo utéct až domů na Plzeňsko. Pod dojmem fám, že část vzbouřenců utvořila „zelený kádr“ a bojuje v lesích, se vydal zpět na sever, aby se znovu připojil ke svým bojujícím soudruhům – v Praze jej zatkla vojenská policie se slovy, „Zas jeden od tý nešťastný sedmičky.“ Domů do Plzně se podařilo uprchnout i jednomu z vůdců vzpoury Adolfu Heinrichovi a šesti jeho druhům. Nějaký čas se skrývali u příbuzných, ale nakonec byli okolnostmi nuceni sami se přihlásit u pluku. Na rozdíl od deseti svých druhů však Heinrich uniknul popravě. Všichni rumburští vojáci, kteří se odmítli ke vzbouřencům připojit nebo od nich hned na začátku zběhli a vrátili se do města, byli jakožto nepohodlní svědkové vzpoury hned 28. května odesláni na frontu…

V sobotu 25. května proběhl stanný soud s Františkem Nohou, Josefem Zelenkou, Vojtěchem Kovářem, Wenzelem Plassem a Stanko Vodičkou. Noha byl identifikován jako vůdce celé vzpoury a odsouzen k smrti zastřelením. Rozsudek smrti byl vynesen rovněž nad Vodičkou za to, že vedl jeden z ozbrojených oddílů vzbouřenců, a nad Kovářem za to, že ke vzpouře podněcoval, v Horním Jindřichově zatkl důstojníky a vztáhl na ně ruku. Plasse a Zelenku soud považoval jen za řadové rebely a tak jeden dostal 5 a druhý 10 let vězení. 29. května 1918 v 5:45 byli Noha, Kovář a Vodička popraveni na cvičišti za rumburským hřbitovem. Pro výstrahu museli popravě přihlížet odzbrojení česky hovořící vojáci 7. střeleckého pluku. Popravčí četě velel již zmiňovaný lidumil, major Zupanc. Pro vykonání popravy byli zvoleni německy hovořící vojáci salcburského 59. pěšího pluku. Nikdo z nich se však do popravčí čety nepřihlásil dobrovolně a jeden z těch, kteří byli pro tento „čestný úkolů vybráni, bezprostředně po exekuci odhodil pušku a helmu a začal brečet, za což byl zatčen.

Ostatní vzbouřenci byli nejprve drženi v mimořádně nelidských podmínkách v Novém Boru a odtud 29. května odtransportováni do vojenské pevnosti v Terezíně, kde probíhaly další soudní procesy (21). V Novém Boru zůstalo 21 rebelů podezřelých, že patřili k vůdcům vzpoury. Vojenský soud poslal na smrt všech jednadvacet, ale čtrnácti z nich byl trest změněn na dlouholeté vězení, a to pro jejich údajnou „duševní méněcennost“. Zbylých sedm, kteří skutečně náleželi k původnímu militantnímu jádru, bylo popraveno 29. května večer v lese za hřbitovem u cesty do Radvance. Byli to František Paur, Jindřich Švehla, Jakub Nejdl, Jan Pelnář, Jiří Kovářík, Antonín Šťastný a Jakub Bernard. Popravčí četě velel vítěz nad vzbouřenci, hejtman Rudolf Flibor (22), a smrtí „bolševiků“ se přišly pokochat stovky buržoazních paniček z okolí toužících po pomstě za oněch 15 hodin strachu a obav o osud svého panství.

Rumburská vzpoura i přes své slabiny rozhodně patřila k nejvýznamnějším vystoupením proletariátu v Českých zemích. Je důležité pochopit, že tato vzpoura, stejně jako revoluční defétismus obecně, nevznikla z krásných myšlenek, jež se jednoho dne zčistajasna vylíhly v Nohově hlavě, nýbrž z fyzického útoku na naši třídu, který uskutečňoval kapitál v podobě válečných jatek a vykořisťování. Hromady mrtvol na bojištích, strádání ve válečném zajetí, hlad doma v zázemí – právě tato materiální realita vyvolala revoluci v Rusku, revoluční postoje Františka Nohy a ostatních Heimkehreren, ochotu dalších vojáků povstat a tak i vzpouru v Rumburku. Trockisty stejně jako dříve stalinisty (a vůbec všechny dědice kautskyánské verze sociál demokratismu) zklame, že tvrdé jádro vojáků na základě vlastních zkušeností nedošlo jen k odborářskému vědomí a i bez vedení buržoazně socialistické strany si rozvinulo vlastní koncepci sociální revoluce a úlohy revoluční menšiny v ní. I přes vágnost a nedostatečnost této koncepce dokázali podvrátit a napadnout represivní síly státu, aby tak přivodili revoluční ukončení války. Svojí přímou akcí vyjádřili nálady a tužby mnoha dalších proletářů v uniformách či bez nich. Nelze se však domnívat, že celá masa vzbouřenců byla na stejné rovině uvědomění. Mnozí z nich nejspíše nepřemýšleli ani tak daleko jako Nohovo „neviditelné vedení“, prostě jen chtěli konec války a bídy a tak povstali bez ohledu na důsledky. V danou chvíli je ale jejich revolučně defétistické jednání spojilo jako třídu – napříč separovanými kategoriemi národů a profesí, které na nás kapitál uvaluje. Pro různé „anarchistické“ a radovecké sociální demokraty pak jistě bude zklamáním, že jimi tolik ideologizovaná samospasitelná spontaneita mas příliš nefungovala. Noha, Kovář a další naši soudruzi přišli o život mimo jiné právě proto, že na tuto revoluční spontaneitu spoléhali. Nemá smysl spekulovat nad tím, zda by vše dopadlo jinak, kdyby bylo v jejich silách chopit se úlohy a úkolů organického předvoje v daleko větší šíři – možná by tak pohnuli pasivním civilním proletariátem a možná ne. S jistotou však můžeme říci, že jen sama jiskra vzpoury v něm revoluční požár nezažehla, i když si nepopiratelně získala jeho vřelé sympatie a pasivní podporu. I tak rumburská vzpoura byla výrazem a konkrétní částečnou materializací komunistického programu naší třídy.

3.3. „Drátenická“ vzpoura

Další velkou vzpourou v řadách rakousko-uherské armády – byť se podle všeho zdá, že z třídního hlediska pokulhávala za rumburským bojem – se byla vzpoura v srbském městě Kragujevac. Právě sem byli krátce po podepsání Brest-Litevského míru posláni vojáci 71. pěšího podpůrného pluku po svém stažení z ruské fronty. Šlo především o proletáře naverbované do armády v oblasti Pováží a Západního Slovenska. Mnozí z nich se v civilu živili jako potulní řemeslníci, a proto se jim také říkalo „drátenický regiment“.

Podmínky v kragujevackém táboře byly, stejně jako ve všech rakousko-uherských vojenských táborech, velmi drsné. Vojáci museli spát na zemi, dostávali malé příděly potravin a minimální žold. Důstojníci se chovali velmi podrážděně, často vojáky šikanovali a trestali. Na 10. června 1918 byl navíc naplánován odjezd na italskou frontu. To vše přispívalo ke špatné disciplíně mužstva, a proto nasadili důstojníci mezi vojáky špicla (jistého Huberta Jindru), který je informoval o všech přestupcích. Nutno dodat, že mnoho vojáku bylo načichlých atmosférou revolučního Ruska a všichni už měli války plné zuby.

Jedním z buřičů, který vzpouru připravoval, byl Viktor Kolibík, jenž měl známé mezi srbskými vojáky a chtěl přejít přes hory a přidat se k nim. Těžko dnes říci, zda v jeho podání mělo jít o pokus o sbratření s proletáři na druhé straně nebo pouze o změnu imperialistického tábora. Vezmeme-li v úvahu vliv nacionalistické a panslavistické ideologie, druhá možnost je zřejmě pravděpodobnější. Ovšem soudit kragujevackou vzpouru na základě lichých představ jedné či několika figur, které se jí účastnili, je dobré leda tak pro buržoazní historiky. Důležitý je celkový charakter a smysl vzpoury, která jednoznačně vyvěrala z třídního antagonismu a byla vzpourou proti „vlastní“ buržoazii a jejímu válečnému úsilí – byla odmítnutím další účasti ve válce a snahou o násilný útok na buržoazní stát v bezprostřední podobě důstojnictva.

Samotná vzpoura začala ve večerních hodinách 2. června 1918. Iniciátorem byl Martin Riliak, v civilu dráteník z Horné Maríkové. Vojáci se rychle ozbrojili a obsadili muniční sklad. Potom vyrabovali jídelnu a zmocnili se pokladny se 110 000 korunami, což byla v té době obrovská suma. Vyrabovat sklad potravin se jim ale nepodařilo. V Kragujevaci zaútočili na železniční stanici a přerušili telefonní spojení. Také zničili všechny záznamy povolaných vojáků.

Velkou neznámou je počet vzbouřenců. Zapojili se nejspíše všichni vojáci, kterým bezprostředně hrozil odchod na frontu a k nim se přidali i mnozí z čerstvých rekrutů, kteří za sebou ještě neměli ani základní výcvik. Přesto se povstalcům podařilo shromáždit jen asi 500 pušek (i když posádku tvořilo zhruba 3000 mužů) a několik kulometů.

O osudu vzbouřenců předem rozhodla jejich izolace pravděpodobně zapříčiněná více nemožností než neschopností rozvrátit další vojenské jednotky a snad se i spojit s místními srbskými proletáři. Ke zlomení vzpoury byl povolán 6. bosenský prapor spolu s dragouny, kulometčíky a horským dělostřelectvem. Nakonec došla povstalcům munice a museli se vzdát. Polní soud rozhodl o trestu smrti pro 44 vojáků, kteří byli také na místě popraveni. Dalších 81 bylo odsouzeno až na patnáct let do těžkého žaláře. Svůj trest si již ale neodpykali, neboť dny Rakouska-Uherska a války byly sečteny.

3.4. Konečný rozklad rakousko-uherského vojska

Poté, co se v důsledku sociální revoluce v Rusku a sbratřování rakousko-uherských vojáků s ruskými rozpadla východní fronta, přišla na řadu i fronta italská a balkánská, kde armádní jednotky rovněž zachvátila vlna neklidu. Vojáci se vzpouzeli rozkazům, vyhýbali se boji a dezertovali. V polovině září se zcela rozpadla bulharská armáda, která byla spojencem Rakouska-Uherska. Bulharští vojáci se masově vzdávali nebo prchali domů, kde šířili revoluční nálady. V Radomiru se přímo vzbouřili, vtrhli do štábů a zaútočili na vlastní důstojníky. 29. září tak byla královská rada v Sofii nucena přijmout příměří rovnající se kapitulaci. Začátkem října 1918 tak již bylo všem naprosto zřejmé, že se habsburské mocnářství hroutí a bude muset kapitulovat. Uherský diplomat Julius Andrássy napsal:

„Jak jsem se dozvěděl o odpadnutí Bulharů, nepochyboval jsem ani na okamžik, že musíme za každou cenu podepsat mír, protože kdybychom to promeškali, byla by revoluce nevyhnutelná.“

Na zasedání korunní rady, jež se konalo 22. října ve Vídni, potom náčelník generálního štábu, generálplukovník baron Arz, varoval, že ve vojsku roste národní, ale i sociální radikalismus a jeho chování je nepředvídatelné. Nevylučoval, že armáda během pár dní „zbolševizuje“ a bandy „drancujících a plundrujících“ vojáků se povalí do svých domovů. Ve stejný den maďarská sněmovna rozhodla o vyčlenění honvédů z rakousko-uherské armády a jejich stažení domů k ochraně integrity Uher. Tímto rozhodnutím začala ochabovat disciplína také v maďarském vojsku, jehož oddíly se začaly vzpírat rozkazům a usilovat o okamžitý návrat domů.

Přesto část těchto oddílů – na základě velkouherského nacionalismu – stále aktivně plnila represivní funkci na Balkáně, ale i v Českých zemích. 23. října se v Terstu v 9 hodin ráno vzbouřil chorvatský 79. pěší pluk, tzv. Jelačićův. Vnikl do honvédských kasáren a odzbrojil maďarské vojáky. Vzbouřenci obsadili město, včetně tabákové továrny, budovy soudu a řady dalších veřejných budov a zajali předsedu terstského městského zastupitelstva. Následně osvobodili vězně a v krátkých pouličních bojích rozstříleli městskou policii, obsadili nádraží a vytrhali kolejnice. 25. října se vzbouřily další dva chorvatské pluky ve městě Karlovac. V Rjece a dalších městech došlo k pouličním bouřím a krvavým srážkám s maďarským vojskem. V Lublani vypukly velké protimonarchistické demonstrace a dělnictvo ohlásilo na 28. října všeobecnou stávku na protest proti maďarskému postupu v Chorvatsku a Rjece. Rozklad armády dostupoval svého vrcholu, ale revolučně defétistická třídní odpověď na válečná jatka se mísila s rozkladným a vzápětí zase státotvorným vlivem nacionalismu. Vědomí proletářů v uniformách totiž nebylo čistě třídní, naopak do značné míry bylo vědomím falešným. Nicméně jejich praxe třídní byla. Jenže ideologie i síly národního osvobození, které z těchto slabin žily a prospívaly, v daný moment rovněž vedly svůj útok proti rakousko-uherskému státu, aby vytvořily nové národní státy. Takto byly někdy schopny revoluční defétismus okamžitě rekuperovat.

Dobrým příkladem je vzpoura 30. vysokomýtského pluku na piavské frontě, k níž došlo 26. října – ve stejný den jako ke vzpouře německých námořníků v přístavu Wilhelmshaven. Když vojáci I. praporu dostali rozkaz, že mají odpochodovat do zákopů, aby nahradili dvě rakouské divize zničené plynovým útokem, tak podle vzpomínek tehdejšího šikovatele J. Kubišty odmítli poslušnost a „za zpěvu národních písní“ se dali na pochod pryč od fronty. Dorazili k II. praporu, který se rovněž vzepřel a stál na silnici směrem k Sacile. U II. praporu však důstojníci vojáky přemlouvali k návratu a vyvolávali mezi nimi nejednotnost, rozepře a zmatek. Tehdy šikovatel Kubišta vyzval vojáky k utáboření na místě a k tomu, aby si každá setnina zvolila dva důvěrníky. Důvěrnická schůze se usnesla, že z nejspolehlivějších mužů sestaví hlídky, které obsadí všechny vstupy do vesnice, kde vojsko tábořilo. Ihned bylo přerušeno telefonické spojení pluku s divizním velitelstvím. Důstojníci a mužstvo německé národnosti byli dáni pod dozor. Bylo vysláno 5 delegátů do Sacile k 29. českobudějovickému pluku, aby se i on vzbouřil. O druhé ranní 27. října začal 30. pluk – více než 2500 mužů – ustupovat ke slovinským hranicím, aniž by se mu v tom rakouské jednotky pokusily zabránit. Naopak řada rakousko-německých vojáků se k němu spontánně přidávala. Jasně tedy vidíme, že jakmile počáteční odmítnutí pokračovat ve válce, které jistě bylo rozporuplné (s prakticky třídním, ale na druhé straně i ideologicky nacionalistickým momentem), dostalo díky této rozporuplnosti demokratickou svěrací kazajku v podobě voleb a důvěrnické schůze, rychle v něm převážily národovecké slabiny a živly. A tak zatímco čeští poddůstojníci a důstojníci, kteří byli zvoleni za delegáty, v podstatě zajali všechny „Němce“ jako nebezpečné pro vzpouru, zároveň odváděli „české“ vojáky ze „žaláře národů“ do nového kapitalistického žaláře – krásného českého.

V noci z 26. na 27. října 1918 italská armáda zahájila útok na levém břehu Piavy. Vojáci rakousko-uherské monarchie, vyčerpaní a plní vzteku na válku a starý svět, který je do války zavlekl, odmítli bojovat, vzali své zbraně, začali si balit věci a opouštěli zákopy. Rakouský ministr vnitra Gayer společně s plukovníkem Rongem z generálního štábu žádali českého sociálně demokratického poslance Tusara, aby se svými kolegy okamžitě odjel na italskou frontu a zadržel tam vojáky, dokud Rakousko neuzavře mír. Tusar však odmítnul, neboť česká buržoazie již tehdy sledovala naprosto odlišnou politiku než podporu monarchie – politiku národního osvobození. 28. října Tusara navštívil admirál Holub, velitel loďstva v pulském přístavu, a i on jej zapřísahal, aby čeští poslanci přemluvili vojáky ještě načas vydržet, a to se slovy: „V Pulji námořníci revoltují…, uhodí-li Italové, padnou jim do rukou ohromné statky.“ I on však byl odmítnut. (23)

Během několika hodin tedy fronta nepředstavitelně zeslábla a davy ozbrojených proletářů v uniformách směřovaly ke svým domovům – mnozí z nich odhodláni skoncovat nejen s monarchií, ale rovněž s kapitalismem. Zmocňovali se železničních nádraží, vlaků, automobilů…, všeho, co potřebovali k dopravě domů. Staletími zažitý idiotský respekt k soukromému vlastnictví a směnné hodnotě se v tu chvíli rozplynul jako pára nad hrncem – byla to jedna velká jízda „načerno“. Právo lidu 30. října psalo, že 35. pěší pluk opustil „piavskou frontu a s dalšími pluky nastoupil cestu domů. Mluví se o celé 40. divisi, která vynutila si energicky vstup do vlaků a poručila strojvůdcům, aby jeli do Plzně.“ A dále: „Dovídáme se, že po zprávách o převratu (24) (…) četní (čeští) vojáci a dělníci zaměstnaní v továrnách ve Fischamendu (25) obsadili 60 vojenských nákladních automobilů a rozloučili se navždy s Fischamendem, odjíždějíce přes hranice do Čech.“

Když vojáci dorazili domů, přijeli již do nově založeného československého státu. Ten se v buržoazní propagandě jevil jako konec starého světa a příslib světlých zítřků. Všude kolem panovala nacionalistická euforie a na nádražích čekali první spolehlivé ozbrojené síly nového buržoazního státu: sokolové, bývalí rakousko-uherští oficíři, poddůstojníci, ale také obyčejní vojáci, skauti, členové sociálně demokratických Dělnických tělovýchovných jednot atd. Ti navracející se vojáky odzbrojili a obrali je o skrovné zásoby konzerv rozebraných z armádních zásob, čímž se stát snažil zabránit všeobecnému ozbrojení proletariátu a znovu z rebelujících vojáků udělat poslušné námezdně pracující. Novopečení strážci kapitalistického pořádku se rovněž snažili v řadách vojáků identifikovat přenašeče revoluční infekce. Staronová vládnoucí třída začínala upevňovat své panství…

This entry was posted in Activity of the group - Czech, Czech. Bookmark the permalink.

Comments are closed.