Protesty 15-M a revoluční minority

„Protesty 15-M a revoluční minority“, takový název nese text Proletarios Internacionalistas (z konce května 2011). Týká se Hnutí 15. května a přesto, že nezachází do takových podrobností, zastává přibližně stejný postoj jako text „Španělsko: Anarchisté a Hnutí 15. května – reflexe a návrhy“, který jsme zveřejnili dříve: zdůrazňuje existující opozici mezi reformistickými požadavky a proletářskými zájmy a úlohu revolučních menšin, které se v tomto střetu musí jasně a rozhodně postavit na stranu proletariátu, na stranu jeho rozchodu s kapitálem.

Soudruzi z Proletarios Internacionalistas napsali svůj příspěvek ve španělštině. Náš překlad je založen na anglické verzi publikované na Libcom.org. Právě onen překlad do angličtiny však není právě nejšťastnější. Nemáme zde na mysli chyby, jakých se dopouští každý, pro nějž není angličtina mateřským jazykem, a jakým se právě na Libcomu někteří přispěvatelé tak rádi posmívají. Anglický překlad níže publikovaného dokumentu naneštěstí obsahuje chyby, které v konkrétních případech jdou naprosto proti smyslu zbytku textu. S pomocí originálu a chabou znalostí španělštiny se nám snad podařilo vyhnout se jejich opakování v češtině. Přesto však necháváme otevřený prostor pro opravy, jakmile bude tento text přístupný v některém nám srozumitelném jazyce.

***

Protesty 15-M a revoluční minority

Patnáctý květen přinesl pár stávek a několik tisíc protestujících unavených tím, jak jsou jejich životní podmínky dávány do zástavy, obsadilo Puerta del Sol v Madridu. Policie se rozhodla zasáhnout, aby je vytlačila, což vyprovokovalo reakci v celé zemi, když desítky a desítky tisíc proletářů vyšly do ulic. Náměstí v téměř stovce měst byla obsazena a stala se těžišti protestů.

Nejprve musíme vyvodit, že stojíme tváří v tvář masivnímu protestu proletariátu. Po desetiletích, během nichž se v této části světa neprojevoval jako třída, vyšel proletariát protestovat proti svým životním podmínkám, kolektivně se vyjadřuje ve strukturách – shromážděních – mimo strany a odbory. Jeho různorodost a rozpory jsou obrovské a nemůže tomu být jinak vzhledem ke způsobu, jakým toto hnutí vypuklo a k tomu, že stejný rozvoj proletariátu s sebou nese desetiletí kontrarevoluce, ničení proletářských struktur a demokratického podrobení. Přes to všechno je nutné mít na paměti, že jde o první vážné vystoupení proletariátu v těchto zemích, vystoupení nespojené se stranami a odbory, za dlouhou dobu; a že to byla sakra dlouhá doba.

Je třeba jasně říci, že mezi organizátory, v heslech, se projevuje velká moc sociální demokracie, na náměstích zaznívá mnoho občanství, reformismu, samosprávy, „požadavků“ které neodpovídají na lidské potřeby. Poprvé za dlouhou dobu, bez omezení, se zde vyskytuje něco zásadního: protesty zpřetrhaly morbidní apatii a individualismus a svým zářivým výbuchem vyděsily síly kapitálu. Navzdory demokratickým ideologiím, které efektivně protestům vévodí, podnět, který stojí v jejich pozadí, je jasně třídní. Ti, kteří vyšli do ulic, do nich vyrazili, protože již nemohli dál snášet oprátku kapitalismu.

Přestože jsou tyto protesty součástí vlny bojů zvedající se na celém světě, přestože tyto boje a střety v Maghrebu, na Středním východě, v Řecku… jsou vyjádřením stejného boje za prosazení lidských potřeb proti biči kapitálu, úroveň konfliktů je samozřejmě rozdílná a v sázce jsou rozdílné aspekty mezinárodního boje. V severní Africe proletariát dosáhl bodu, kdy je nucen vsadit vše, narýsovat pokus o povstání. Ve Španělsku proletariát k tomuto bodu nedošel a to, o co momentálně jde v současných protestech, je, po desetiletích kontrarevoluce, návrat masového proletářského spolčování se, návrat struktur pro proletářský boj. V sázce je rozchod s odcizením, vytvoření bojových struktur a organizace komunity boje. Protože naše třída formuluje své silné stránky a prosazuje své potřeby mimo buržoazní aparáty, usiluje o konkretizaci prostředků nutných k obraně svých životních podmínek.

Ulice jsou přeplněné, na demonstracích se čte a diskutuje o tom, jak bojovat proti neživotu a kapitálu; je to cesta ke kolektivnímu plánování boje proti tomu, co z nás dělá otroky. Proletariát vidí jako nutnost organizovaně bojovat a vyjadřovat své naplnění a své potřeby. Ačkoli většina otevřeně nerozpoznává sama sebe jako vykořisťovanou třídu, nepřímo tak činí během samotných protestů, když rozbíjí všechny kategorie, které na proletariát uvaluje kapitál (nezaměstnaní, dělníci, studenti, imigranti, mladí, staří … všichni se sjednotili v ulicích). Cesta pozorovatele je zničená a na pořadu dne je pokus (nevědomý a v počáteční fázi) o rekonstrukci revoluční bytosti.

Jak jsme již řekli, tato skutečnost se střetává s obrovskou silou klasické pozice sociálně demokratické pozice, která tento proces neutralizuje, usměrňuje protesty dovnitř státu. A tyto podmínky dají v příštích dnech volný průchod zásadní otázce: buď se proletářská komunita konsoliduje, nebo se buržoazie znovu zmocní struktur, které byly vytvořeny. Ve všech táborech, ve všech jádrech, kolem nichž se v tuto chvíli protesty centralizují, se již vynořují faktory, které okamžitě ovlivňují a formulují tyto události. Zhmotňují boj (ve většině případů skrytě) mezi proletariátem a buržoazní správou, mezi přeměnou těchto struktur na součást státu a jejich upevněním jako struktur boje za proletářské potřeby. Boj zamlžovaný ideologiemi a formulacemi v nichž se materializují. Jsou místa, kde nemají úspěch a nemohou dobýt terén.

Akce revolučních minorit je v celém tomto procesu zásadní. Je zcela zásadní bojovat proti postojům našich nepřátel a tlačit vpřed postoje proletářské, kritizovat postoje, které usilují jen o přeskupení vlády, aby jinak vše zůstalo neporušené a bránit vše, co směřuje k obraně našich vlastních životních podmínek. Rozhodně musíme bojovat proti reformismu a za rozchod proletariátu s kapitálem, abychom zastavili to, jak se buržoazie zmocňuje shromáždění, a abychom posílili tato shromáždění jako bojové struktury. Ti, kteří se nazývají revolucionáři a pouze sledují probíhající události či ti, kteří protesty odsuzují kvůli slabinám v jejich formálních vyjádřeních nebo ti, kteří se hnutí kriticky účastní, ale nebojují proti ideologiím a neprosazují naše zájmy, jsou všechno jiné, než revolucionáři, protože se tak či onak účastní ničení potenciálu budování komunit boje, který se v hnutí vynořuje. Prvně jmenovaní jsou jen živoucí mrtvoly, diváci skutečnosti, kterou pozorují a vysvětlují, ale nesnaží se ji změnit. Ti druzí jsou těla, která nevnímají realitu, protože vše co rozumí a chápou je filtrováno přes idealismus a stát. Používají buržoazních komentátorů a analytiků, aby hnutí zredukovali na pár ohavných praporů, zatímco nedokážou vidět to, co ony prapory zakrývají, zatímco nedokážou pochopit, že „nejde o to, co říkají, ale o to, co dělají“. A ti poslední jsou loutky bez života, nesnaží se protesty posunovat vpřed, ani bojovat proti slabinám, které se v nich objevují, a nechávají se unášet tím, co přijde, bez mrknutí oka sledují, jak se v protestech upevňuje sociální demokracie, aniž by, což by bylo ještě horší, zároveň sloužili tomuto upevňování.

To, co od počátku charakterizuje revolucionáře je za prvé fakt, že jsou v bojích proti kapitalismu nejrozhodnější a nejbojovnější, navzdory slabinám, které se v těchto bojích mohou objevit. A za druhé je to skutečnost, že jsou centrem soustřeďování bojů proti slabinám, ideologiím a silám buržoazie. Proto musí revoluční minority být na scéně protestů; musíme bojovat proti slabinám, které existují – které jsou v nás! – musíme se postavit ideologiím a silám státu, které usilují o integraci hnutí, musíme podporovat boj za prosazení lidských potřeb proti diktatuře ekonomiky. Naší úlohou je dostát tomu, čím jsme: silou, která z proletariátu vytváří rozhodnou a bojovnou sílu.

Proto naléháme na všechny soudruhy, všechny revoluční minority, aby hájili zájmy naší třídy a bojovali proti pohlcování protestů buržoazií. Vyzýváme také k posílení a rozvíjení kontaktů mezi námi, k vytvoření organizovaných sítí.

Na shromážděních, ve výborech, a v organizovaných jádrech protestů již můžeme pozorovat střet mezi zájmy proletariátu a buržoazie. Můžeme stručně nastínit, jak se vzájemně opačné pohledy jasně manifestují, pokud na ně nenahlížíme skrze ideologické filtry.

Na jedné straně leží buržoazní zájmy. Kapitál se zosobňuje hlavně prostřednictvím sil, které usilují o vědomé či nevědomé ohraničení protestů a jejich struktur uvnitř státu. Vidíme, že existují sektory, které usilují o to, všechno vést k jednoduchým změnám ve správě parlamentu. Jak již někteří soudruzi poznamenali v textech, které jsme dostali, když se pohybují na shromážděních či výborech a zabývají se zásadními otázkami třídního obsahu protestů, vidí, jak se nás některé směry snaží přesvědčit, že hlavním problémem je reforma volebního práva, obhajují oddělení mocí… Usilují o svedení všeho, včetně změn, do koryta kapitalistické správy. „Snaží se nám namluvit, že jakmile bude vyřešena otázka zastoupení stran, všechny problémy zmizí, protože to je způsob, jakým kontrolujeme naše politiky.“ Životní podmínky, každodenní aspekty ničící naše životy, jsou upozaděny a jde o to, aby všichni zapomněli na své minimální požadavky. Petice, modlitby, dopisy, změny v zákonech… Některé buržoazní frakce se dokonce pokoušejí využívat protestů jako volebních platforem. Izquierda Unida a všechny menšinové strany tahají za nitky. I PSOE se po svém volebním debaklu rozhodla ujmout se péče o ozdravení, navzdory paradoxům ve vládnoucí straně (sousedské svazy, které jsou většinou pod jejich kontrolou, jsou jedním z jejich trojských koňů, včetně zastoupení, kolem kterých se vláda snaží ovinout svá chapadla).

Tyto síly a manévry se zhmotňují v hlavní sílu našeho nepřítele. Pokud se tato síla prosadí, přemění protesty a jejich struktury na nové dočasné řešení pro kapitál (když bude vše udržovat jako občanské hnutí, psát státu legální petice, požadovat referendum, ze všeho dělat vyjádření politických stran…): V tuto chvíli se toto vše formuluje okolo prosazení tří bodů: reforma volebního systému, politická transparentnost, … Navzdory veškeré ofenzivě ze strany sil kapitálu (tisku, televize, politiků) ve snaze stát se jediným a hlavním vyjádřením hnutí, se jim ještě nepodařilo, alespoň pokud víme, prosadit tento program ani na jediném shromáždění.

Na druhé straně jsou zájmy proletariátu. Jsou zosobněny většinou těch, kteří vtrhli do ulic a jsou znechuceni zhoršováním svých životních podmínek. Usilují, a to bez ohledu na formulace, o vyjádření svých potřeb v organizované síle, v níž by fakt, že toho mají dost, nalezl formu organizovaného boje. Jejich hlavním zájmem nejsou kapitalistické formy správy, ale konkrétní aspekty, které ovlivňují jejich životní podmínky (na poli práce, sociální pomoci, zdraví, penzí, života…). Jde o vyjádření, které se snaží prosadit lidské potřeby proti ekonomice a usiluje o formulování a vymezení způsobu, jakým tyto zájmy prosadit proti kapitálu. A snaží se o to s vědomím, že politické strany a odbory nestojí za nic, protože je neposuzuje jako své zástupce, ale jako nedílnou a neoddělitelnou součást problému. Faktem je, že mnohé plány jsou velmi slabé, ale za nimi nalézáme životní nutnost třídy, podnět k prosazení lidských požadavků proti požadavkům kapitálu. Jde o plánování boje, který dříve či později ukončí všechny existující podmínky. Pravda je i to, že v některých případech jsou plány o něco jasnější (zastavit vystěhovávání těch, kteří se nemohou dovolit platit nájem; nalézt způsob, jakým by se nezaměstnaní mohli dostat k jídlu a přístřeší – za tímto účelem bylo navrženo organizovat vyvlastňování supermarketů a okupace prázdných budov; přenést struktury boje na pracoviště a do škol…). Toto je naše síla, síla naší třídy, a pokud se prosadí, uvidíme po tolika letech odcizení a individualismu návrat obrovské proletářské spolupráce.

Tento střet mezi požadavky a potřebami, který na shromážděních a ve výborech pokračuje a někdy se zdá propletený, odráží boj mezi buržoazií a proletariátem, ekonomikou a lidstvem, tento boj přeměňuje organizace, které se vyvíjí v buržoazní orgány, na orgány proletářského boje.

Naší úlohou jako revolucionářů je zde všemi silami a možnostmi bojovat za přeskupení struktur naší třídy. V sázce je proměna vzájemných třídních vztahů, návrat proletářského spolčování se stejnou silou jako před lety. Dnes máme před sebou situaci, kdy si lidé, navzdory síle sociální demokracie, uvědomují tuto skutečnost. Třídní materiály, které dřív kolovaly jen v militantních kruzích, jsou dnes dostupné pro desetitisíce proletářů, kteří si je berou s důvěrou a pocitem blízkosti, diskutují je, jsou vidět, jak vyjadřují svůj hněv prostřednictvím nádherných sloganů. Před několika dny by nutnost organizovat se mimo a proti odborům debatovaly jen malé kroužky, dnes ji plánují a probírají desetitisíce a v tomto okamžiku se již nacházejí mimo ně. Před několika dny prosazovali boj proti sociálnímu smíru a třídní boj jen revoluční radikálové, dnes jsou lidí, kteří vidí jako nutnost jít mimo rámce zákona a bez ohledu na momentálně panující nechutný pacifismus diskutují použití násilí, desetitisíce. Dnes se schyluje k organizovanému vyjádření nespokojenosti, která se v proletariátu shromažďovala po léta, ale která se projevovala jen individuálně. V sázce je také vliv na světový poměr sil mezi třídami ne jen proto, že vlna bojů odehrávajícím se na celém světě dosáhla až sem, ale také proto že struktury, které dnes usilují o konkretizaci, se v této vlně vynoří jako síla.

Během několika dní se protesty vymezí: buď usměrnění buržoazií, nebo roztržka proletariátu s kapitálem. Našim úkolem je bojovat za to, aby tento rozchod nabyl vrchu nad oním svedením. Pokud se tak stane, je nutné si ujasnit, že to vítězství nikdy není definitivní a že pokusy o kanalizování hnutí budou vždy přítomny. A pokud se kapitál prosadí, pokud utrpíme další porážku a náš nepřítel všechno pohltí, musíme z toho vyvodit silné stránky a směřování pro další boje, musíme posílit struktury a pouta, které jsme mezi soudruhy vytvořili, musíme přeměnit porážku v sílu pro další boj. Protože si především musíme být vědomi toho, že toto je jen začátek, jen předehra k tomu, co přijde, tady i na celém světě.

Připojte se k boji za revoluční roztržku!

Uvidíme se v ulicích!

Proletarios Internacionalistas

proletariosinternacionalistas.wordpress.com
proletariosinternacionalistas{at}yahoo.com

This entry was posted in Blog - česky, Czech, Hnutí 15-M, Rozhořčení, Occupy. Bookmark the permalink.

Comments are closed.