Několik úvodních tezí k rozvoji komunistické kritiky tzv. demokratických „revolucí“

Stejně jako před deseti lety, i dnes, při příležitosti dvacátého výročí „Sametové revoluce“, oslavuje česká buržoazie za věrného přizvukování médií svůj vítězný „boj za svobodu a demokracii“, své vítězoslavné tažení proti proletariátu. Stejně jako před deseti, ostatně stejně jako každý rok touto dobou, si můžeme takřka na každém kroku a téměř v každém okamžiku „vychutnávat“ vzpomínky na tento triumf vykořisťovatelů nad vykořisťovanými, triumf o to sladší, že se poražení na své porážce podíleli s naivním entusiasmem a mnozí z nich ji tak budou s nehynoucím nadšením oslavovat i letos.

Česká buržoazie neoslavuje sama. Společně s ní v tanečním sále dějin plesá buržoazie celého světa, zatímco za slavnostním stolem sedí jediný hodovník – kapitál, který je skutečným a jediným vítězem všech „revolucí“ z konce 80. a počátku 90. let.

Proletariát žádný důvod k oslavě nemá, ačkoli si zřejmě svou porážku namnoze neuvědomuje, ba dokonce ji i považuje za vítězství, stejně jako si před tím nebyl plně vědom toho, kam a proč jeho aktivita směřuje, jako nebyl schopen rozlišit, co dává jeho hnutí křídla a co je koulí na noze, a jako si často nebyl vědom ani existence tohoto hnutí, ani sám sebe jako třídy.

I.

O proletariátu a jeho porážce však můžeme mluvit pouze na jisté, řekněme historické, úrovni abstrakce událostí roku 1989. Tato porážka totiž ve skutečnosti nespočívala v potlačení třídního hnutí, protože proletariát se ve východním bloku na konci 80. let v žádném případě jako třída proti kapitálu neustavil a proto ani nebyl poražen jako revoluční síla. Nešlo ani o sociální revoluci, ani o situaci, která by otvírala nekonečnou škálu možností dalšího vývoje, včetně okamžité intenzifikace proletářského boje. Právě naopak.

Ekonomická a politická liberalizace, tj. restrukturalizace kapitálu a jeho správy, která byla skutečným smyslem demokratických „revolucí“ ve východním bloku, byla totiž ve skutečnosti obsažena také v samotné aktivitě proletariátu. Stejně jako stalinistická vládnoucí třída v 50. letech věřila, že buduje socialismus a dělnický stát, protože přeci odstranila starou soukromovlastnickou buržoazii a výrobní vztahy, dočasně zkrotila zákon hodnoty a dál socializovaně rozvíjela výrobní prostředky, ale také kapitál, věřil tomuto stalinistickému experimentu do jisté míry i proletariát, který ho považoval za de facto naplnění předválečných sociálně demokratických ideálů. Ani fakt, že se naše třída vzápětí střetla s novými režimy v celé východní Evropě ohledně míry svého vykořisťování a tento střet pak téměř periodicky opakovala, nevedl nicméně k revolučnímu odmítnutí jejího postavení v rámci stalinistického modelu kapitalismu.

Proto byla i na konci 80. let potřeba reformovat kapitál pociťována nejen buržoazií, které již stalinistická slupka neumožňovala realizovat dostatečnou míru zisku, ale také proletariátem. Jakési vědomí „zaseknutosti“ dobové situace a její řešení prostřednictvím reformy existovalo stejně na straně vládnoucí třídy, jako na straně práce, do té míry, do jaké existovala spíše jako třída pro kapitál než jako negace svého bytí, jako třída proti kapitálu. Buržoazie zlovolně nelíčila na proletariát ideologické habaďúry a pasti, aby mu zabránila v uvědomění si sebe sama a přihlášení se ke svému historickému programu. Byla to historicky specifická interakce práce a kapitálu, co vedlo ke společenské situaci, v níž naše třída jednala spíše jako práce pro kapitál, a co produkovalo její porážku. Na pořadu dne nebyla v roce 1989 komunistická revoluce, ale jen liberální reforma.

II.

Přesto, jedním z výrazných rysů tehdejšího dějinného pohybu byla ve všech zemích tzv. východního bloku nespokojenost a vztek pracující třídy vůči jejím životním podmínkám a především vůči perspektivě jejich dalšího zhoršování. Vůči perspektivě, která se pomalu ale jistě měnila v realitu s tím, jak se stále více ukazovala potřeba restrukturalizovat výrobu a otevřít cestu efektivnějšímu zhodnocování kapitálu oproštěného od zastaralých a kontraproduktivních regulací „socialistické“ ekonomiky, s perestrojkou a dalšími reformami přinášejícími nárůst míry vykořisťování a odstranění onoho nevyřčeného mezitřídního kompromisu „my předstíráme, že pracujeme, vy předstíráte, že nás platíte“. V různých zemích východního bloku se tato nespokojenost zhmotnila různě. Zatímco například v Rumunsku přerostla v masové vystoupení proletariátu, v takovém Československu toto vystoupení existovalo jen jako reálně hodně limitovaná, ale přesto teoretická možnost, které se buržoazie a její spojenci z počátku docela obávali.

III.

Destrukce stalinistické ekonomické a politické správy kapitálu měla ovšem i další příčiny, než jen vnitřní problémy režimů. Pád stalinistického modelu si vynutilo i narůstající propojení zemí východního bloku se světovým trhem, v němž se tento model správy kapitálu odhaloval jako zcela bezperspektivní archaismus zabředající do hlubší a hlubší krize.

Jako završení svého vítězství, vyhlásila buržoazie po dovršené reformě „konec dějin“, který měl popisovat vyčerpání všech možností, jak změnit svět, protože všechny tyto možnosti selhaly. „Konec dějin“ měl znamenat, že doba, kdy se pracující třída v mladické nerozvážnosti pokoušela zbavit námezdních okovů, minula a dospělý a rozumný proletariát se navždy vrací pod křídla svých vykořisťovatelů, poté, co pochopil, že všechny jeho pokusy o únik ho zavedly jedině do pekla, jak mu neustále vysvětlovali různí Havlové, Walesové a Gorbačovové. „Nezkusil si snad proletariát jaké to je žít v ‘komunismu’? Nepochopil snad, že je to jen zvěrstvo? Neodstranil ho nakonec svou aktivitou sám?“ Tento „konec dějin“ je součástí ideologické mystifikace historie, kterou správci kapitálu chápou a ospravedlňují své panství. Stalinistická buržoazie označovala na nejvyšší míru vyšroubované kapitalistické vykořisťování proletářů za realizaci „socialismu“ a represivní aparát, který toto vykořisťování organizoval (a který potlačil několik vln třídních bojů) za „dělnický stát“, nová buržoazie prohlašuje stalinistický kapitalismus za zločinný komunismus, což listopadem 1989 zahájené reformě kapitálového vztahu propůjčuje revoluční aureolu a z tehdejších nejlepších reprezentantů transformace hotové mytické hrdiny.

IV.

Jak už jsme řekli, proletáři, ať už si myslí cokoli, žádný důvod k oslavě nemají. A právě proto všechno si dnešní buržoazní tanečky kolem této „revoluce“ zaslouží naše nejen opovržení, ale především naši pozornost a naši kritiku. Nejen proto, že považujeme za nutné postavit se nechutné propagandě přepisující historii podle potřeb vládnoucí třídy. Nejen proto, že pád východního bloku představuje solidní výzvu pro rozvoj revoluční teorie, pro důkladnější uchopení kapitálu jako společenského vztahu a všech dalších implikací. Ale také v kontextu dneška. Před dvaceti lety pomohl proletariát překonat kapitalismu jednu z jeho periodických krizí tím, že ve jménu demokracie přijal to, proti čemu v různých zemích různě vzdoroval, když mu to vnucovali ve jménu „socialismu“ – zhoršení životních podmínek, nárůst vykořisťování, nezaměstnanost, bídu, pomalé umírání pod diktaturou kapitálu… Dnes, v době další krize, mu buďto může znovu pomoci přežít na svůj úkor, anebo mu zakroutit krkem. Může se přiopít na jeho oslavě své porážky, nebo spálit celou recepci na prach.

V.

Naše síly nestačí na to, abychom o událostech v 80. letech v Československu a v celém tzv. východním bloku napsali vše, co má být vyřčeno, a to i za předpokladu, že budeme svůj zájem směřovat podle výše nastíněných tezí. Dějiny z pohledu proletariátu se však nepíší proto, aby byly publikovány v tlustých svazcích univerzitních nakladatelství, ale proto, aby se staly součástí jejího programu, vodítkem pro její další boje. Proto jsme se rozhodli v nejbližší budoucnosti na toto téma publikovat jako přínosný (třebaže neúplný) příspěvek k historii naší třídy několik textů – náš vlastní, zabývající se Československem, a několik překladů věnovaných dalším zemím Východního bloku. Jejich společným jmenovatelem je to, že se na tuto dobu snaží nahlížet, stejně jako my, třídním úhlem pohledu, navzdory tomu, že i v rámci tohoto nahlížení mohou existovat různé výklady a závěry.

Jak jsme již řekli, proletariát se ve střední a východní Evropě na přelomu 80. a 90. let neustavil jako třída proti kapitálu. Z jeho aktivity, respektive neaktivity tak jen těžko můžeme abstrahovat nějaká skutečná poučení o tom, co naše třída měla či neměla udělat. Přínosem těchto textů tak je spíše rozvoj teoretických nástrojů, které nám umožní pohnout se v třídní analýze dějin dál. A také to, že proti buržoazní propagandě a proti jejímu výkladu historie staví třídní pohled na události a jejich výklad ne na základě ideologie, ale na základě rozborů vnitřních rozporů kapitalismu – práce a kapitálu.

Stejně tak budeme rádi i za každý pokus o odhalení skutečné podstaty tohoto dějinného pohybu ze strany jakéhokoli třídního militanta nebo skupiny, kteří jej s námi budou chtít sdílet, navzdory senilním disidentům, patolízalským akademikům a pokojným občanům!

Třídní válka
Leden 2010

This entry was posted in Activity of the group - Czech, Czech, Sametová revoluce - 1989. Bookmark the permalink.

Comments are closed.