Komuna Patision

Komentář TV

19. 3. 2009 v 8 hodin ráno skupina anarchistů obsadila budovu na rohu třídy Patision a ulice Skaramaga v Aténách (přímo mezi Polytechnikou a Vysokou školou ekonomickou). Uvnitř začali ihned pracovat. Instalovali soundsystem a nad rušnou třídou Patision začala znít podvratná píseň Carmen v podání Marie Kallas (která se podle mnohých tvrzení v této budově narodila). Každou hodinou do budovy přicházeli další a další lidé, aby dali vzniknout nové komuně Patision. Její blog naleznete na pat61.wordpress.com. Zde publikujeme zakládající text komuny. Plně se hlásíme k revolučnímu hodnocení prosincové revolty, které v něm aténští soudruzi nastiňují. Na druhou stranu jsme kritičtí k jejich představě komuny jako základny pro nový život teď a tady. Komunizaci společenských vztahů nelze realizovat voluntaristicky kdekoli a kdykoli se nám zamane. Komunizace je produktem a součástí revolučního proletářského boje, je jednou z tváří diktatury proletariátu. Mimo tento boj pokusy o ni nutně degenerují v sociálně demokratickou koncepci obrany „rudých bašt“, ať už má podobu komun, dočasných autonomních zón nebo socialismu v jedné zemi. Takovéto ostrůvky imaginární komunizace jsou totiž jen kompromisem s kapitálem a samy svým obsahem dříve či později začínají nevyhnutelně reprodukovat kapitalistické vztahy. Zároveň však musíme říci, že v rámci procesu revolučního boje si povstalý proletariát vytváří podobná centra či základny, ale ta nesmí být cílem sama o sobě, nýbrž musí být zcela podřízena potřebám boje a vítězství světové sociální revoluce.

***

Jede se dál (nadcházející vzpoura je již všude!)

„Před námi leží ta největší očekávání a my se nalézáme v radostném rozpoložení, kdy hledáme způsoby, jak se jimi nechat unášet.“

Jede se dál…

Jsme lidé, kteří se potkali na ulicích a při okupacích během prosincových vzbouřeneckých událostí – událostí, které vycházejí z historicky, třídně a sociálně disponovaných příčin, a samozřejmě ze zavraždění Alexise fízlem Korkoneasem. To bylo vrcholem, jiskrou v sudu střelného prachu, který doposud hostil sociální konsensus a smír, akcelerujícím faktorem vedoucím k bezprecedentní sociální explozi. Explozi, která na mnoha rovinách otřásla dusivou normálností našich životů. Prosincová slavnost rozervala na kusy individualizaci a separovaná soukromí v našich životech a radostné, kolektivní a divoké „my“ vtrhlo do ulic. Zaútočilo na demokracii, její stráže a obrazy, které ji provázejí. Bez požadavků či petic sebeorganizovalo každodennost v obsazených budovách. Artikulovalo tu nejostřejší kritiku monologu produktu, ničilo a rabovalo jeho chrámy, přerozdělovalo společenské bohatství, zastavilo konzum v samotném centru města. Vyvrátilo ambice levicových aspirantů na mediaci, takže mohli jen blekotat sociologické nesmysly v televizi. Anulovalo křečovitost novinářské zmatenosti, neboť dalo jasně najevo, že chce-li někdo porozumět tomu, co se děje, stačí jen, když vyleze ze svého domova. Zrušilo, i když jen dočasně, genderem a spektáklem podmíněné role, jelikož tisíce lidí dokázaly jednat jako jedno tělo uprostřed událostí, kde šlo o to, co se děje a nikoli, kdo to dělá.

A na druhé straně: stát, šéfové a všechna ta sebranka, která má maximální zájem, aby se již nic neměnilo. Od chvíle, kdy se jim podařilo znovu seskupit, jsou jen pouhými diváky. Všemi prostředky, které měli k dispozici, si vymáhali návrat do normálu. Od pořádkové policie a parastátních mlátiček až po sociology a vnímavé umělce. Od zaběhaných žvástů o extremistech, ganzích, sabotérech, nepřátelích Řecka až po právo mírumilovných občanů slavit si svoje vánoce. Od pokrytecké sebekritiky dospělých před jejich dětmi až po zatčení 265 vzbouřenců a uvěznění 65. Jinými slovy, dělali, co mohli, aby prosinec dali do „smutných závorek“, kde by nakonec byli extremisté potrestáni a ti, kdo je následovali, napomenuti.

Jede se dál…

Skutečnosti dál akcelerovaně dává význam prosincová vzpoura. Poměry zůstávají polarizované a konfrontační a produkují události a okolnosti na obou stranách. Jen v souvislosti s obsahem, který otevřel prosinec, lze plně pochopit takové události jako útok kyselinou na syndikalistku K. Kunevu, pokus o hromadnou vraždu imigrantů (neúspěšný útok fašistů granátem na místnost, kde se schází přistěhovalecké sdružení – pozn. překl.) i proslovy ve prospěch restrukturalizace právního a vojenského arzenálu státu i nejnovější pokus probudit ty nejreakčnější společenské reflexy.

Širší sociální uskupení zároveň neustále provádějí akce, rozvíjejí praktiky a vyjadřují se, přičemž prosincové události jsou pro ně jasným výchozím a referenčním bodem. Od vlakových nádraží až po centra byrokratického odborářství, od pracovišť až po nemocniční recepce, od parků a sousedství až po chrámy spektáklu, všude se vynořují sebeorganizované, rozptýlené, socializované a obohacené popudy jako nástroje, metody a způsoby jak přetvořit realitu a zaútočit na kapitalistické vztahy a demokratické poměry – jako prvky širšího procesu radikalizace, jenž se zdá mít časovou kontinuitu a kvalitativní hloubku.

Jede se dál…

V míře, v jaké jsme nejen produktem, ale také součástí těchto poměrů, jsme se rozhodli vzít si zpět opuštěnou budovu na třídě Patision 61 a ulici Skaramaga, a to s cílem dát v těchto prostorách základy některým našim záměrům a touhám; s cílem změnit je v základnu pro takový život, jaký chceme. Změnit je v otevřený sociální prostor, kde budeme sebeorganizovaně, soudružsky a kolektivně tvořit součást spiknutí pro destrukci tohoto světa. Proti všem formám hierarchie a autority, proti všem politickým a korporativním mediacím, proti všem spektáklem daným rolím a genderovým separacím. A pro tento náš pokus hledáme spolupachatele…

NADCHÁZEJÍCÍ VZPOURA JE JIŽ VŠUDE
SOLIDARITU S KONSTANTINOU KUNEVOU
OKAMŽITÉ PROPUŠTĚNÍ VŠECH ZATČENÝCH V PROSINCI

This entry was posted in Blog - česky, Czech, Řecko 2008-2009. Bookmark the permalink.

Comments are closed.