K připomenutí výročí proletářských bojů roku 1968 ve Francii

Před padesáti lety otřásala světem vlna třídního boje. Někde víc, někde míň, ale v každém případě dost na to, aby měla naději vyvolat ze záhrobí ono strašidlo komunismu. Ale taky tolik nedokonalá, plná slabin, programových kompromisů, falešných iluzí a falešných přátel revoluční třídy, že nakonec skončila poražena, rekuperovaná kapitálem, redukovaná na příjemnou či nepříjemnou (podle potřeby) vzpomínku.

Třídní boj hořel v onom roce i napříč Evropou – ve Francii, Itálii, Polsku,… Následující příspěvek není ani popis, ani analýza těchto událostí. Jeho prostřednictvím si chceme pouze připomenout dva momenty proletářského boje roku 1968, dvě zastavení v procesu třídního zápasu v jednom z jeho center, ve Francii.

První z nich můžeme označit za svého druhu leitmotiv událostí z května a června 1968. Píseň La vie s’écoule, la vie s’enfuit (Život nám uplývá, život nám utíká) se poprvé objevila na desce Pour en finir avec le travail (Skoncovat s prací) v roce 1974 ve společnosti dalších „písní revolučního proletariátu“, většinou radikálních remaků klasických songů francouzské populární hudby. Svým vznikem však spadá do předchozí dekády a svým obsahem také proletářské boje 60. let vystihuje: námezdní práce, která nám bere život, společnost spektáklu, boj jako jediný prostředek ke zničení kapitalismu a přerodu proletariátu ve skutečnou lidskou komunitu. Jestliže nějaká píseň skutečně vystihuje ducha proletářského boje v roce 1968, pak je to právě tato.

Poezie však nepotřebuje komentář a ta revoluční už vůbec ne. Tady je pokus o český překlad textu:

Život nám uplývá, život nám utíká,
Dny kolem přechází znuděnými kroky
Strany rudých i strany šedivých,
naši revoluci zrazují.

Práce zabíjí, práce platí,
Čas si kupujeme v supermarketu,
Zaplacený čas už se nevrátí,
Mládí umírá na ztracený čas.

Oči, které máme, abychom milovali milovat,
Jsou jen odrazem světa objektů
Beze snů a bez skutečnosti
Jsme odsouzeni k obrazům.

Z hlubin minulosti k nám přicházejí
Zastřelení a hladem umoření
Nic se nezměnilo, ale všechno začíná
A vše uzraje v násilí.

Vypalte brlohy farářů,
Hnízda obchodníků a policajtů
Vítr, který seje bouři
Sklidí dny radosti

Pušky, které na nás míří,
Se obrátí proti šéfům,
Už nikdy vládce, už nikdy stát,
Aby těžili z našich bojů.

Druhý moment, který bychom chtěli s našimi čtenáři sdílet, je bezesporu možné označit jednak za symbolický epilog květnové a červnové revolty ve Francii roku 1968, zároveň však může sloužit i jako programatické poučení o to, kdo a jak vlastně tuto revoltu prohrál.

„Jedním z nejlepších filmů o třídním konfliktu je 10minutový břitký a kousavý záběr natočený 10. června 1968 před branami továrny Wonder – na výrobu baterií – na periférii Paříže. Většina pracujících byla nekvalifikovaná, málo placená, dívala se spatra na ženy a často musela zacházet se špinavými chemikáliemi. Byli z ve stávce již od 13. května zrovna se chystali vrátit zpět do práce. Dosáhli na šéfovi spoustu ústupků v podobě lepších pracovních podmínek, ale ve srovnání s energií, kterou do boje vložili, to bylo málo. Uprostřed hádající se skupiny je asi dvacetiletá žena, která napůl křičí, napůl brečí a nechce se nechat umluvit k návratu do práce: ʻNe, já se tam nevrátím. Už nikdy tam nevkročím! Běžte se tam sami podívat, co je to za posranou díru… v jaké pracujem špíně…ʼ“ (Gilles Dauvé, François Martin: Úpadek a opětovný vzestup komunistického hnutí)

Hrdinka tohoto dokumentu není žádná Marianne. Je to dělnice z Wonder, účastnice generální stávky a jmenuje se Jocelyn. Její postoj dokonale shrnuje pocit, který v radikálních proletářích zanechalo květnové a červnové vyvrcholení vlny třídního boje ve Francii roku 1968. Čtyři týdny generální stávky, které se účastnilo 7 – 9 milionů proletářů, několik obrovských pouličních bitev s policí, které proměnily ve válečnou zónu nikoli několik ulic, ale celé čtvrti, vypálená pařížská burza, paralyzovaný stát (kapitál, vláda, média, odbory…) a proletariát nastolující otázku radikální transformace společnosti… To vše skončilo v podstatě ze dne na den, podepsáním Grenellské dohody, v jejímž rámci si spojené síly kapitálu – šéfové, odbory a politické strany – prostřednictvím kombinace represe, vyjednávání, absurdních závěrů a voleb zajistily návratu k normálu, k sociálnímu smíru, který není ničím jiným než porážkou proletariátu.

Proti Jocelyn v tomto krátkém dokumentu stojí strážci tábora kapitálu – odboráři poslušní hlasu svého pána, místní politik komunistické strany i reakční dělníci, kteří hlasovali pro ukončení stávky a o několik týdnů později budou ve volbách hlasovat pro ke kapitalistickému pořádku a bezpečí. Realita třídního boje, tak vzdálená oficiálnímu obrazu, který o osmašedesátém šíří dnešní propaganda šedých i rudých.

la-reprise-du-travail-aux-usines-wonder-version-francaise-CS from tridni valka on Vimeo.

This entry was posted in 1968, Activity of the group - Čeština, Čeština. Bookmark the permalink.

Comments are closed.