Internacionalističtí proletáři — Bojujme za naše materiální zájmy

Dostali jsme a publikujeme: Následující leták jsme dostali mailem od skupiny Internacionalističtí proletáři, kteří jej rozdávali na demonstracích v ČR proti škrtům a dalším útokům buržoazie na životní podmínky proletariátu.

Kopírujte, rozšiřujte, distribujte!

***

Česká vlajka je praporem sociálního smíru!

Jak a z čeho budeme žít?…, zůstává nezodpovězeno…

BOJUJME ZA NAŠE MATERIÁLNÍ ZÁJMY!

Každý den slyšíme v televizi a čteme v novinách, že se musíme uskromnit, že si nemůžeme dovolit již nadále žít na dluh, že si máme znovu utáhnout opasky, že máme přijmout úsporná opatření…, „abychom nedopadli jako v Řecku“…, jakoby nám ve skutečnosti „naši“ politici nepřipravovali stejný propad životní úrovně. Už nám však neříkají, že proletáři v Řecku se organizují k odporu a že to samé musíme udělat i my.

Nejrůznější dobře placení finanční analytici a poradci nám s ustaraným výrazem ve tváři vysvětlují, že jsme si v minulosti žili nad poměry a proto si dnes musíme připlatit za léky, proto do naší vísky přestane jezdit vlak, že je potřeba zvýšit daně nebo zkrouhnout mateřskou…

A nejde přitom jen o úspory ve „veřejném sektoru”, ale stejnou písničku spustí i naši šéfové a manažeři, když přijdeme do práce. I tam, kde prodáváme svoji pracovní sílu, se z nás snaží vymačkat co nejvíc za co nejmíň („dobrovolné” snížení platů, neplacené přesčasy, tvrdší podmínky pro odstupné, zrušení stravenek, zvyšování norem a efektivizace práce za pomocí nejrůznějších moderních asertivních drábů – teamleaderů, sledovacího softwaru, atd., ale také nový zákoník práce).

V době, kdy se krize kapitalismu naplno projevuje, to jsou nejen majitelé firem, kteří jsou nuceni čelit klesající míře svého zisku tak, že stlačují dolů jediný náklad, který mohou – cenu pracovní síly – naše mzdy.

Vláda ruku v ruce s opozicí (a je jedno jestli je to tahle nebo ta příští, pravicová nebo levicová, politická nebo úřednická) prosazuje další balík nových antisociálních zákonů a úsporných opatření také pro nezaměstnané (snížení podpory v nezaměstnanosti, povinné nahlašování se na poště, nucené práce) a studenty (zavedení školného).

Ale když má jít naše životní úroveň do hajzlu, tak pořádně…, a nezůstane jen u vládních škrtů. Rostou ceny základních potravin, nafty a benzínu, nájmů, veřejné dopravy…

Zatímco my potíme krev za pár šupů, buržousti si spokojeně popojíždějí ve svých Hummerech a Audinách. Vzduchem lítají zlaté padáky a tajemné obálky s miliony, zatímco za tisícovku nezaplacené pokuty u DPMB nebo faktury za plyn nás exekutoři a soudy oholí třeba o desítky tisíc, a když nemáme na zaplacení tak klidně i vyhodí z bytu nebo pošlou do kriminálu.

V mnoha zemích světa proletariát povstává k odporu proti zhoršujícím se životních podmínkám, proti rozšiřující se chudobě a hladu, protože bídné mzdy už při raketově rostoucích cenách často nestačí ani k uživení vlastních dětí nebo proto, že sehnat práci je v podstatě nemožné. Ve Španělsku nedávno proběhla masivní generální stávka, která, navzdory tomu, že byla kontrolována odbory, na mnoha místech přerostla v potyčky s policií, když vztek zbídačených pracujících a nezaměstnaných překypěl.

Proto se kapitál a jeho stát s předstihem připravuje na potlačování odporu ve formě demonstrací, nepokojů a stávek. I česká policie a tajná služba se školí u kolegů v zahraničí v technikách kontroly demonstrací a cílené represi vůči „potížistům”, zatímco vláda podle hesla „Na chudý muší být přísnost!” zavadí svoje slavné třikrát a dost. Pokud tak někdo „spáchá přestupek” třikrát po sobě jde za katr (anebo na nucené práce). Je přitom jedno, jestli něco z nouze ukradne, nebo řekne něco nevhodného na adresu některé z „pomazaných hlav“ anebo je třeba zatčen za účast na nepovolené demonstraci. Zároveň vláda ruku v ruce se sdružením zaměstnavatelů (a s hraným, bezzubým odporem odborů) posiluje svůj stávkobijecký arzenál a zavádí například povinnost nahlásit pět dní před stávkou nejen počet účastníků (jako dosud), ale také jejich jména!

MÁME TOHO PLNÝ ZUBY!

Nejrůznější stávky a nepokoje proti zhoršování životních podmínek probíhají i v mnoha dalších oblastech světa… v Řecku, v mnoha zemích Afriky, v Sýrii, v USA, v Číně…

Tady ve střední Evropě způsob jak se vzepřít zhoršování našich životních podmínek zatím teprve hledáme. Po letech sociální porážky musíme znovu nacházet způsoby jak bojovat. Svou nespokojenost vyjadřujeme bezzubými demonstracemi, které nikoho neohrožují a kterým se naši vládci jen vysmívají. Naše požadavky nejsme schopni artikulovat, a proto si za nás toto právo přisvojují různí odboroví byrokrati, nevládky a „politici v malém” zprava i zleva.

Intouši odtržení od reality třídní společnosti blábolí o ideálech demokratičtější demokracie, protože je pro ně důležitější jestli volby probíhají férově a jestli je zvolen ten nejlepší (nejhumanističtější, nejčestnější) kandidát než to, že jsme vystaveni čím dál tím brutálnějšímu vykořisťování, vyhazovům, bezdomovectví a dalším sračkám, které nám tahle společnost den co den vmetává do obličeje. Jako by snad závod o parlamentní křesla, byť sebeférovější, mohl něco změnit na životě třídy odsouzené kousek po kousku prodávat svou životní energii za pár drobných na chleba. Jediné, co kdy parlament a všechny demokratické tanečky pro proletáře znamenaly, byla efektivnější organizace jejich vlastního vykořisťování podporovaná chlácholivou iluzí, že nejsme jen pracovní silou, protože „náš hlas se počítá”.

Parlamentní politika není místo, kde by mohl proletář dosáhnout prosazení svých zájmů. Musíme si je vybojovat sami, a proto si musíme stvořit vlastní struktury a prostředky, kterými toho dosáhneme.

Jiní „vizionáři” jako všichni tihle národovečtí zmetci, Gajdovi pohrobci, náckové, nebo jen „slušní rozhořčení” tlučhubové jako Lukáš Kohout, zase přicházejí s „nacionálním” či „rasovým” řešením, když se nám snaží nakecat, že našim problémem je „Ivan, co nám bere práci” nebo „Fero, co pobírá sociální dávky”. Ve skutečnosti však jsme my všichni vystaveni stejné mizérii, ať jsme Romové nebo bílí, ať jsme místní anebo přicházíme za prací ze zemí, kde jsou životní podmínky ještě drsnější než tady. Našimi skutečnými nepřáteli tedy nejsou proletáři jiné barvy pleti nebo „národnosti”, ale celosvětová buržoazie bez ohledu na to odkud ten či onen její příslušník pochází, nebo jakým jazykem mluví. Proto se musíme vzepřít jakýmkoliv snahám štvát nás proti sobě navzájem (jako stávkující dělníci a dělnice, Romové i bílí, kteří stáli bok po boku během stávky v severních Čechách v roce 2009).

Už i zde se objevují střípky skutečného třídního odporu. Jak nám ukázali svou odvážnou stávkovou akcí lékaři na Slovensku, kteří se postavili vládním reformám i šéfům špitálů a neustoupili, dokud si nevybojovali podstatné zvýšení platů a zlepšení pracovních podmínek, i když při tom riskovali nejen ztrátu zaměstnání, ale dokonce vězení. Dalším příkladem mohou být dělníci z Hyundai v Nošovicích a jejich divoká stávka proti nařízeným přesčasům.

A právě toto je podle nás cesta kupředu. Je potřeba vrátit demonstracím a stávkám skutečný třídní a bojovný obsah. Diskutujme o tom jakým způsobem dostat znovu do popředí našich snah boj za zlepšení materiálních podmínek našeho bytí, tj. boj proti vyhazování lidí na dlažbu a/nebo na ulici, za vyplácení co nejvyšších odstupných, proti zdražování potravin, bydlení a dalších potřeb. Organizujme se a přenesme boj tam, kde jsme nejsilnější, na ekonomickou rovinu, na pracoviště anebo okupujme úřady práce.

Ale nevzdávejme se ani síly ulice. Pouliční nepokoje mohou být velmi silnou zbraní, avšak pouze pokud si vytvoříme vlastní organizace a spolky s naším vlastním proletářským programem a zatočíme s profesionálními politikáři nebo odboráři, kteří se nás budou snažit ovládnout. Spolky určené k praktické organizaci třídního boje a zároveň k rozvoji jeho teoretického vyjádření, diskuzi a agitaci mezi ostatními proletáři – kolegy v práci, ve škole, atd.

Pouze u vydobývání jednotlivých ústupků to však nekončí. Všechny ty prasárny, které se nám každý den dějí, totiž nejsou jenom výmysly chorého mozku Kalouska nebo jiného buržoazního zmetka, ani to není „konspirace nadnárodních korporací”, jak se nás snaží přesvědčit levičáci. Jsou to pouze průvodní projevy neodmyslitelně spjaté se samotným fungováním kapitalismu. Naše třída – třída, která nemá nic než svou pracovní sílu a nevlastní výrobní prostředky, proletariát, nemá vůbec žádný zájem na jeho pokračování. Právě naopak, pouze jeho zničení nám může přinést to, co žádná levicová či pravicová „alternativa” politických stran. Úmorná dřina nebo nezaměstnanost, chudoba a hlad, ale taky státní represe, války, masakry nejsou negativní projevy kapitalismu, ale představují samotnou logiku jeho fungování založeného na vykořisťování práce a směně.

Jenom skrze náš odpor proti podřízení se logice reforem, proti proklamované nutnosti škrtů, proti požadavkům abychom byli „rozumní“ a „odpovědní“ se můžeme pohnout dál.

Přišel čas konečně povstat a skoncovat s tímto systémem jednou provždy! My, kteří svojí prací tuto společnost vytváříme, ji také můžeme zničit! Uchopme svou sílu, demonstrujme, stávkujme, okupujme! Proměňme pracoviště i ulice v bojiště třídní války za beztřídní společnost!

Internacionalističtí proletáři, duben 2012
inter.prol{at}libero{dot}it

This entry was posted in Blog - česky, Czech, Třídní boj v České Republice. Bookmark the permalink.

Comments are closed.